Březen 2009

Znovu na cestě

28. března 2009 v 14:58 | TePa |  Arnë
Pro Peťuldas, která se vždycky připomene;) a pro Liu, aby se v Rumunsku nezapomněla a vrátila se nazpátek k nám;)

TePa

Ráno jsem se probudila a chvilku se jen koukala na okno, přes které jsem si večer přehodila závěs. Dlouho se mi nedařila na nic nemyslet, a tak jsem nakonec popustila uzdu svým starostem, díky kterým jsem později začala víc a víc krčit čelo.
Na jednu stranu jsem měla Faileona opravdu ráda, ale na té druhé se ozval ten odporný zvyk, který mi do hlavy štěpila má milovaná matka.
Když jsem se pak donutila vstát, oblékla jsem se do pohodlných kalhot a haleny, přes kterou jsem měla hozenou koženou vestu. Dle mého zvyku jsem si kolem pasu připevnila opasek s dýkou a oba své jedenapůlruční meče. Nemyslete si, že jsem to dělala proto, že jsem se rozhodla vyvraždit celý tábor, ale jednoduše jsem se dnes zase vracela domů. Uznala jsem za vhodné zpravit o chystaném, ať už dobrovolném nebo ne, sňatku osobně. Největší radost bude mít máti, takže jsem se rozhodla zajít nejdříve za taťkou.
Vyšla jsem zpoza rohu v hlubokém zamyšlení a pokračovala dál a dál až na nádvoří, kde už čekala Guen.
,,Ahoj," usmála jsem se na ni a poplácala ji po hřbetě. Jedním plynulým pohybem jsem se jí vyhoupla do sedla, když se po celém nádvoří začaly rozléhat hlasy. Zmateně jsem přitáhl Guen uzdu a ona chvilku nervózně přešlapovala na místě. Vlasy jsem měla stažené koženou stužkou, ale i tak se mi do nich vítr brzy opřel a Guen to zneklidnilo ještě víc. ,,Pšššt," uklidňovala jsem ji a když přestala pofrkávat, uviděla jsem Faileona.
,,Jejda," usmála jsem se na něj.
,,Kampak ten spěch?" zeptal se.
,,Myslím, že by bylo jen vrcholem slušnosti, abych své rodiče informovala osobně o chystané svatbě, nemyslíš?"
,,Teď bych se měl hanbou propadnout, protože jsem tě tak bezmyšlenkovitě následoval," ušklíbl se.
,,Není třeba. Musím vyrazit hned, abych stihla být do večeře na místě."
,,Měl bych s tebou někoho poslat. Kde je ten zatracený Taren?" ohlédl se.
,,Nepotřebuju ho. Zvládnu to. Guen je navíc velice rychlá a dokáže rychle běžet celý den," odmítla jsem jeho pomoc.
,,To není proto, že bych si myslel bůhvíco, ale proto, že pojedeš nepřátelským ležením víc jak dvě míle." Protočila jsem oči.
,,Nejsem neschopná, mám docela dobré zkušenosti s tajným objížděním nepřátelských ležení," ohlédla jsem se. Všechny oči, ač se to snažily zakrýt, nás sledovaly. ,,Tys jim to řekl?"
,,Myslím, že jsi jediná, koho jsem v poslední době přišel osobně doprovodit," ušklíbl se.
,,Jsi v pořádku?" ukázala jsem na jeho fialovějící monokl.
,,Jasně, nic neobvyklého. Kde je ten Taren?" zavolal znovu, tentokrát s viditelnou odezvou. Odněkud ze stájí se ozval rachot.
,,Říkám ti, že ho nepotřebuju," ohradila jsem se.
,,To už jsem slyšel, ale jen pro můj vnitřní klid." Nahodila jsem zmučený výraz.
,,Tak fajn."
,,Dík," usmál se a otočil se ke stájím."
,,Do háje Tarene?! Vybelháš se už někdy?" zařval.
,,Tady, pane!" ozvalo se vyděšeně a za chvilku už k nám poskakoval jen o pár let starší chlap. Musela jsem se zasmát. Halenu si v běhu zastrkoval do kalhot, přičemž si ještě obouval boty a v podpaží držel obouruční meč.
,,No dobře, hlavně se nezabij," protočil oči v sloup a znovu se otočil ke mně. ,,Ty taky ne."
,,Rozkaz, pane," zabručela jsem a na důkaz svého znudění jsem si začala prohlížet nehty. Uchechtl se, ale dál to nekomentoval.
,,Půjdeš pěšky?" otázal se překvapeně Faileon, když se před něj, ač poněkud pošroumaný, objevil Taren. Ten vyvalil oči a přivodil mi nový záchvat smíchu. Když jsem se uklidnila, byl už dávno pryč.
,,S takovou tam nedojedu ani příští odpoledne," zasmála jsem se.
,,Je to v pohodě chlap, jen trošku... přebral."
,,Aha. Myslím, že jsem ho viděla mezi těmi, kteří s tebou byli v té bitvě, nebo se mýlím?"
,,Ne, byl tam. Dokonce dlouhou dobu vedle mě," přikývl a když ho uviděl přicházet, nenápadně mě pohladil po koleni. ,,Dej na sebe pozor, dobře?"
,,Slibuju," ušklíbla jsem se a křikla na Tarena: ,,Doufám, že ten kůň má aspoň poloviční výdrž, než Guen."
,,Též doufám," ušklíbl se Taren a vyhoupl se do sedla.
,,Pak na brzkou shledanou," ustoupil od nás Faileon. Přikývla jsem, pootočila koně směrem k bráně a rychlým tempem vyrazil přímo ven. Taren jen dlouhou chvíli vedle mě, než se přesunul za Guen, což asi považoval za nesmírně čestné. Chránit mi záda, abyste chápali. Jela jsem úplně přitisknutá ke Gueninu krku. Netrvalo to dlouho a já podvědomě vycítila přítomnost nepřátelského tábora.
Prudce jsem přitáhla uzdu a můj kůň zastavil. Shodou náhod jsem si vybrala opravdu hezké místo k obědu. Schovali jsme koně do lesa a šli se trochu opláchnout k řece. Chvilku jsem se snažila hřebelcovat Guen, ale po chvilce jsem zjistila, že to nepotřebuje. Zato Tarenův kůň vypadal uč zcela unaveně. Po celém těle se leskl potem.
,,Musíme se chvilku zastavit," ukázala jsem Tarenovi jeho koně.
,,Asi ano," přikývl. ,,Neměli bychom ale ještě trošku popojet? Stopaři oznámili, že poblíž leží nepřátelský tábor."
,,Já vím. Ale myslím si, že tvůj kůň si potřebuje opravdu nutně odpočinout a tohle je na dlouho to nejlepší místo k utáboření. Věřím, že nepřítel má poblíž víc táborů," posadila jsem se. ,,Řekla bych, že ještě jeden bude v horách, tam stopaři obvykle nechodí z velice dobrých důvodů, a nejmíň dva budou ještě ze severu a z východu. To, aby prince Faileona pořádně sklapli jakoby do kleští, ale já věřím, že on to dávno předpovídá." Byl pravda trochu překvapený, ale za chvilku to už nedával znát a položil své sedlo, vedle mého. ,,Zajdu si trošku prověřit okolí, za chvíli budu zpátky," oznámila jsem mu a on se nerozhodně těkal očima mezi svým koněm a mnou. ,,V pořádku, zvládnu to a kdyby ne, tak řekneš, že jsem ti utekla, když jsme odpočívali." Váhavě přikývl, ale dodal:
,,Ale kdybyste chvilku počkala, mohl bych jít s vámi."
,,Vím, ale za tu chviličku už budu dávno zpátky. Věř tomu, nebo ne, ale ve stopování a špehování jsem docela dobrá," ušklíbla jsem se.
,,No tak dobře, ale..." Usmála jsem se na něj a potichu vklouzla do lesa.
Našlapovala jsem potichu a váhavě, dokud jsem neuviděla vzlétnou celé hejno ptáků. To je divné, přimhouřila jsem oči a vyskočila na strom, abych měla lepší výhled víc do dálky na sever. Pomalu jsem vytáhla hlavu z husté koruny jednoho stromu a překvapením vyvalila oči. Asi míli a půl před námi se rozprostíral onen severní tábor. Museli jsme kolem něj projet! uvědomila jsem si a zaklela, když jsem uviděla dvě stráže, jak se blíží přímo k našemu malému táboru.
Potichu jsem sešplhala dolů a utíkala do našeho tábora. Těsně před tím, než jsem vběhla k Tarenovi, jsem se musela na chvilku zastavit, protože jsem neslyšela brnění od oněch stráží. Vyděšeně jsem se ohlédla po Tarenovi, když jsem uslyšela svistot šípu. Muž uhnul, ale jeho kůň už neměl takové štěstí. S hlasitým žalostným zařehtáním se sesul k zemi a zůstal tak. Pískla jsem a upozornila Guen, která stála opodál. Poznala tajný signál a okamžitě vběhla do lesa.
Taren se ohlédl za mým písknutím a urychleně vskočil do křovin jen kousek vedle mě. Rychle jsem ho chytla za halenu a stáhla k sobě.
,,Teď buď ticho," doporučila jsem mu. Vydechl, když zjistil, že jsem to byla já, kdo ho uchvátil na místo, kde teď ležel.
Sledovala jsem blížící se stráže jako ostříž, přičemž mi neunikaly ani zvuky, které šly ze severu. Nezdálo se, že by se tábor přibližoval, ale nehodlala jsem ho tak rychle spustit z mé pozornosti. Stráže přiběhly k řece a chvilku zkoumaly stopy. Tarenova jim zmizela ve chvíli, kdy skočil, takže to nechali být. Zato se ale až příliš zajímali o Guen. To se mi nelíbilo. Gesty jsem Tarenovi sdělila, že jdu za Guen. Chystal se vstát. Rázně jsem zavrtěla hlavou a plížila se směrem, kde zmizela Guen. Moc mi nepomáhalo, že se stráže pohybovali stejnou rychlostí, ale nemohla jsem jít rychleji, protože pak by mě jejich meče prošpikovaly dřív, než bych vytasila ty své. Když jsem pak vzhlédla a uviděla ji, ztuhla jsem, protože jsem měla to samé podezření o strážích.
V tom se ozval rachot a do zad jim vpadl Taren. Ty kreténe, chtělo se mi zařvat, ale pak jsem rychle chytila Guen za uzdu a přitáhla ji k sobě. Uvázala jsem ji u nejbližšího stromu a vzhlédla, když se ozvalo zaúpění.
Jeden strážný ležel mrtvý, ale druhému se podařilo vydatně ,,škrábnout" Tarena do břicha, ze kterého se začala valit krev. Vytasila jsem jsem jeden ze svých mečů, skočila na mýtinu a dřív, než stačil strážný č. 2 něco udělat, ležel vedle svého soukmenovce. V rychlosti jsem očistila meč od krve a schovala ho zpátky do pochvy.
,,Tarene, do háje, co jsem ti říkala?" hrabala jsem se v ruksaku a hledala obvazy.
,,Potřebovala jste pomoc."
,,Jo, tos usoudil ty, ne já a mlč, nebo vykvácíš. Hlavně se soustřeď na jeden bod a pokus se mi tu neomdlít, protože pak půjde všechno hůř. Zmlkl a díval se na mě. Opravdu skvělý bod, pomyslela jsem si hořce, ale raději nic nenamítala. Konečně jsem našla obvazy a rychle mu je obvázala kolem rány, bez ohledu na to, jestli jsem ji ještě víc zanítila. Byl totiž celý od krve a mohl by lehce přilákat nechtěnou pozornost. Rychle jsem ho umyla, jak nejlépe jsem dovedla, sundala mu zkrvavenou halenu, šáhla pro jednu po tátovi, kterou jsem měla v ruksaku a položila ji vedle, abych ho do ní potom mohla obléct. Stiskla jsem mu ránu k sobě, aby krvácela trochu míň a nalila na ni nějaký alkohol, co jsem měla po ruce na studené noci.
Oči mu málem vypadly z důlku a zuřivě dýchal a hekal, ale zkousl si ret a nespouštěl ze mě zrak. Prsty, kterými jsem držela ránu, jsem začínala mít čím dál tím víc od své krve, a tak jsem rychle pustila a co nejdovedněji mu znovu obvázala ránu co nejvíce obvazy. Když konečně přestala prosakovat krev, úlevně jsem vydechla konečně dovolila rukám, aby se rozklepaly.
,,M-mám ž-žízeň," vydechl Taren.
,,Jo, moment," nabrala jsem vodu do malé čutory a lila mu ji do pusy, dokud neměl dost. ,,Naberu do zásoby, budeme muset oba dva cestovat na Guen, abychom dojeli včas. Nemůžu tě navíc nechat jít pěšky, protože bys znovu mohl začít krvácet a mohl by ses tu vyčerpáním klidně složit. Guen je dobře vycvičená, poběží tak, aby ti nepřivodila zbytečné bolesti, ale dostatečně rychle, abychom do setmění byli na místě." Jen přikývl a já mu pomohla vstát. Byl tak těžký, až se mi málem podlomila kolena. ,,Nejsi žádné tintítko," ušklíbla jsem se a Guen se mezitím položila na břicho, aby mu usnadnila nástup. ,,Tak nahoru." Chvilkami se mu stahoval obličej bolestí, ale asi chápal, proč tak spěchám. Měla jsem strach o jeho život, protože se zdálo, že ztratil dost krve na to, aby v něm nezbyla ani kapička. Guen se postavila, jako Taren nepředstavoval žádnou zvláštní zátěž, počkala, až na ni vyskočím i já a rozběhla se směrem k hlavnímu městu.
Nemohla jsem Tarena obejmout kolem pasu, abych se na Guen udržela, a tak jsem se držela jen konce jejího sedla a snažila se tak setrvat, abych jí nepřivozovala zbytečnou zátěž.
,,V pořádku Tarene?" ozvala jsem se.
,,Ano, Guen běží překvapivě plynule a moc se jí nehýbe tělo, takže si myslím, že bych to mohl vydržet. Jak je to daleko?"
,,Ještě dost na to, abych to mohla posoudit přesně. Slunce je ještě vysoko na obloze, čeká nás kruté odpoledne," zvěstovala jsem a ostražitě se rozhlížela, vyhlížejíc nepřátelské jednotky.

UPOZORNĚNÍ

21. března 2009 v 14:12 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
Zdravím,
mě asi doopravdy jednou vybuchne hlava, prosím, aby jste nejdřív přečetly tu 28. a pak až 29. kapču, protože ten blog mi opravdu začíná lést na nervy a kdyby to byl nějaký člověk, však víte, co by se s ním stalo... Lio, uděláš mi tu radost a přečteš si ještě 28. kapču? :D


TePa


29. kapitola – Jak se ti líbí?

19. března 2009 v 15:00 | TePa, Nessa |  Eillen
"Do háje," vykřikla najednou, až se po ní ostatní podívaly. "Nechala jsem v jídelně vzkaz od táty, určitě jsem ho měla v kapse, když jsem tam šla. Nedávno mi přišel a já ho schovala do kapsy. Při večeři jsem na něj přišla a teď ho nemám," vymýšlela si Eillen. Ostatní se na ní dívaly trochu nechápavě, ale dřív, než mohly cokoli namítnout Eillen vyrazila opačným směrem.
"Za chvíli přijdu," křikla za nimi a zmizela za rohem, kde se opíral o stěnu Jayden a usmíval se.
"Proč jsi jim neřekla pravdu, stejně ví, že se spolu známe. Aspoň Adrienne."
"Síla zvyku. Navíc neví všechno," ušklíbla se Eillen. "Budeme stát na chodbě?"
"Ne, vezmu tě do svého pokoje, tam bychom měli mít klid. Nikdo nás neuslyší a neměl by tam ani nikdo přijít."
"A nikdo nás cestou neuvidí, co?"
"Většina kluků už je na pokoji," ujistil ji Jayden.
"Tak dobře," rezignovala Eillen a nechala se odvést. Vedl ji přes změť chodeb, chvilku šli nahoru, pak zase dolů a Eillen se stále nervózně otáčela, jestli za nimi nikdo není. Pak otevřel dveře, rychle ji vtáhl dovnitř a zase zavřel. Otevřel okno. Měl krásný výhled na les. Proto asi tak rád kreslí. Nejspíš to bude z tohoto pokoje. Rozhlédla se.
Všude po stěnách visely vlastnoručně nakreslené obrázky. Kdyby si Eillen nevšimla odstávajících rožků některých papírů, byla by přísahala, že se dívá do krajiny.
,,To je nádhera," vydechla a přešla k detailním kresbám okolí Woodhouse. Pohladila jeho věže. Jejich spodní části byly zvlášť na jiném papíře, v těch byla rozsvícená světla, zjevně to kreslil v noci a druhá část byla chladná a opíralo se do ní sluneční světlo.
,,Snažil jsem se," řekl tiše a zavrzal židlí, asi aby jí donutil podívat se na něj. Eillen ale nemohla odtrhnout oči. Prsty přejížděla - opatrně, aby jednotlivé čáry nerozmazala - po listech stromů. Každý byl odlišný. Jeden malovaný v noci, jiný ve dne. V jednom se usídlily světlušky v jiném ptáci. Bylo to úchvatné a Eillen nepochybovala o tom, že to všechno dalo Jaydenovi zabrat.
,,Chybí ti tu jeden papír," ukázala do rohu obrázku.
,,Jen malý detail. Jednou to dokreslím. Posadíš se, prosím? Jsem trochu nervózní, když někomu dovolím se podívat na tu zeď."
,,Dovolíš?"
,,Obvykle mám přes ní závěs," ukázal do obou rohů, kde byly srolované závěsy.
,,Aha. Ale proč? Je to krásné. Neměl bys to schovávat."
,,Opravdu? Myslím, že sis všimla, že jsem většinu toho maloval v noci. Je to trochu přibarvené, abych řekl pravdu. Je to můj Woodhouse," přiznal.
,,Pak bys tam měl být."
,,To není třeba. Je to jediné místo, které jsem si zamiloval a chci tam mít všechno, do čeho se pořádně zamiluji. Třeba támhle v knihovně, když se podíváš do jedné z věží, vidíš mé oblíbené knihy." Eillen se naklonila blíž a opravdu... Pochybovala, že knihy, které si tam nakreslil, by byly zrovna vedle sebe.
,,Páni. Kdybych tak uměla kreslit," pohladila naposledy nakreslený kámen. Skoro jsem v první chvíli věřila, že se dívám z okna."
,,Posaď se, prosím," posunul k ní židli, přešel k závěsům a zakryl svou kresbu. V Eilleniných očích se mihlo zklamání, ale pak si vzpomněla, proč tu sedí a spustila.
"Takže, asi bychom měli přejít k věci, holky mě za chvíli budou hledat."
"No, tak mluv," vyzval ji Jayden.
"Já? Ty jsi se mnou chtěl mluvit."
"Ano, ale abych se dozvěděl tvé stanovisko."
"Nevím, co chceš slyšet," vymlouvala se Eillen.
"Co mám dělat, aby jsi na mě nebyla tak naštvaná."
"Už mě to celkem přešlo," pokrčila rameny Eillen.
"To jsem rád, ale někdy to určitě zase přijde znovu a já bych se tomu rád vyhnul."
"Tak se zkus zamyslet nad tím, co děláš, že jsem potom naštvaná a zkus to nedělat."
"Hele, Eillen, já vím, že občas dělám blbosti. Ale zkus mě pochopit. Neměl jsem špatný úmysl, jenom jsem tě chtěl doprovodit do jídelny. A když mi to nešlo, prostě jsem se do toho trochu zabral. Takový už prostě jsem. Vážně jsem ti nechtěl způsobit žádné nepříjemnosti."
"Já vím, že ne."
"To jsem rád. Mohl bych tě teda poprosit, abys příště tak nevyváděla a v klidu si se mnou promluvila a přijala omluvu? Moc nerad se s tebou hádám a ještě neraději žiju s vědomím, že spolu nemluvíme."
"Dobře, slibuju, že se pokusím."
"Díky," řekl Jayden a vypadal opravdu spokojeně.
"Měla bych už jít," poznamenala Eillen, ale otálela na místě.
"Nejspíš jo," přisvědčil Jayden a Eillen tedy konečně vyrazila ke dveřím.
"Doufám, že najdu cestu zpátky, je tu hrozné bludiště," nadhodila.
"Doprovodím tě," nabídl se hned Jayden.
"Ne, tak jsem to nemyslela. Nějak to najdu sama. Potřebuju se naučit orientovat se tady."
"Jak myslíš," usmál se Jayden. "Ale dovolíš mě tě dovést zítra na hodinu?"
"Když už jsem tě jednou odmítla, asi bych měla teď pro změnu přijmout."
"To bys nejspíš opravdu měla," přisvědčil s úsměvem Jayden.
"Tak jo, uvidíme se zítra ráno," rozloučila se Eillen. Byla už téměř u dveří, když ji Jayden znovu oslovil.
"Ano?" zeptala se.
"Vážně nechceš doprovodit? Nechci, aby ses tu ztratila."
"Vážně ne, nějak to zvládnu," zasmála se Eillen. "Dobrou noc."
"Sladké sny," popřál Jayden a pozoroval, jak za sebou Eillen zavřela dveře.
Eillen zabočila doprava a modlila se, aby to bylo správně, když z jednoho z pokojů vyšel Matt.
,,Ahoj!" oslovil ji hned.
,,Ehm... Čau," odpověděla váhavě a pokračovala v cestě.
,,Nechceš doprovodit? Zdá se, že ses ztratila."
,,Neztratila, díky, jen jsem se šla trochu projít. Zvládnu to."
,,Opravdu? Mám pocit, že věž, ve které bydlíš je právě tímhle směrem," ukázal opačným směrem, než šla Eillen.
,,Ach..," zrudla Eillen a ihned svou chybu napravila.
,,Raději bych tě opravdu doprovodil."
,,To není potřeba. Vidím už světlo ze síně. Tak zítra se asi uvidíme na snídani, co?"
,,Asi ano. Dobrou noc," zákeřně se usmál a zase za sebou zavřel dveře do pokoje. Tentokrát z té správné strany. Eillen se neuvěřitelně ulevilo. Nevěděla proč, ale asi by jí bylo nepříjemné, kdyby je takhle viděl Jayden. Ale co mu je vlastně do toho? Eillen nedokázala pochopit svůj tok myšlenek. Když vešla do chodby, která vedla do síně, uviděla rozzlobenou Adrianne s Noreen.
,,Omlouvám se, holky, ale trochu jsem se ztratila."
,,Opravdu?" pozvedla obočí Adrianne, ale Noreen jí nenápadně něco pošeptala. Adrianne tedy svěsila hlavu a s tichým dobrou se odporoučela.
,,Cos jí řekla?" vyděsila se Eillen.
,,Nic, neboj. Pojď na pokoj, prosím." Eillen překvapeně pozvedla obočí, ale svou kamarádku následovala, dokud se za nimi nezacvakly dveře. Noreen tiše ukázala na kamarádčinu postel a ta se tam posadila.
,,Výslech?" vyděsila se Eillen.
,,Tak trochu. Našlas ten papír od táty?"
,,Jaký pap..," Eillen zrudla, když si uvědomila svou chybu.
,,Já to věděla! Žádný není, co?" usmála se Noreen.
,,Je..," snažila se Eillen zachránit situaci.
,,Opravdu? Nelži mi, Eillen a raději přiznej, že se ti Matt líbí."
,,Cože?" vyjekla Eillen a překvapeně se na Noreen podívala. ,,Jaký Matt..? Co..?"
,,Matt, co se ti představil při večeři."
,,Jak víš, jak se jmenuje?"
,,Adrianne, kdo jiný, ale neodbočuj od tématu."
,,Ale mě se Matt fakt nelíbí."
,,Zatím."
,,Kam tenhle rozhovor vede, prosím? Ráda bych si šla lehnout."
,,Mám pocit, že u kluků jsi nebyla rize náhodou."
,,Možná nebyla, můžu teď jít?" snažila se vykroutit Eillen.
,,Ne, ještě moment," zastavila ji Noreen.
,,Noreen, já opravdu nevím na co narážíš."
,,Tak je to Jayden!" dorážela.
,,Ale Noreen. K čemu tohle míří?" zopakovala svou otázku Eillen.
,,Je to Jayden?"
,,Noreen, já..."
,,Líbí se ti Jayden?" nenechala toho.
,,Když řeknu ano, necháš mě se jít osprchovat?"
,,Líbí se ti?"
,,Jo," vyvalila na Noreen oči Eillen.
,,Co konkrétně?"
,,Ty mě zkoušíš?"
,,Jo, protože se tě snažím pochopit."
,,Dobře. Jeho oči."
,,Co na nich?"
,,Jejich lesk, když se usměje a když se ušklíbne, nebo má něco za lubem, tak mu jasně zazáří, stačí?" Noreen se zdála víc překvapená, než Eillen. Posadila se na židli u stolu, který stál u okna a nevěřícně se na kamarádku dívala.
,,To sis právě vymyslela."
,,Ne."
,,Nevěřím."
,,Tak nevěř, jdu se osprchovat," snažila se Eillen zastavit příval otázek.
,,Počkej. Řekni mi o něm ještě něco."
,,Co? Proč?"
,,Chci se jen přesvědčit."
,,Noreen, já ti nic říkat nebudu." Zamračila se. Eillen protočila oči v sloup. ,,Je to jen kamarád, jasné?"
,,Nezní to moc přesvědčivě."
,,Noreen... Děláš z komára velblouda."
,,Když mi odpovíš, nebudu už dorážet."
,,Slibuješ?"
,,Ano. Třeba něco o vlasech." Eillen se ušklíbla.
,,Fajn... Když pohodí hlavou, zavíří vzduchem, pokud nemá čepici a když svítí slunce a fouká vítr, vypadají docela jinak. Stačí?" Noreen dál valila oči, ale už nic nenamítala, a tak se Eillen zavřela v koupelně a nemohla uvěřit tomu, co řekla. Byla si jistá, že zveličovala. Možná v to doufala.
Už si tak nějak zvykla, že jsou kamarádi. Přijmout tenhle prostý fakt jí trvalo pěkně dlouhou dobu a teď se zdálo, že si bude muset zvykat na něco nového. Na jednu stranu se jí Jayden opravdu líbil, ale na druhou si nebyla jistá, co vlastně chce. Radši zůstat jen kamarády a dobře se bavit jako do teď, nebo riskovat něco víc? Nikde nebylo dáno, že Jayden cítí to samé a navíc kde mohla vzít jistotu, že kdyby se mezi nimi opravdu odehrálo něco víc, nezvrtne se to a oni pak na sebe nepromluví?
Bylo to tak složité... Spokojit se s tím, co má, nebo žádat víc, když je to víc značně riskantní podnik?

28. kapitola – Ten je ten a ten zas onen

17. března 2009 v 14:00 | TePa, Nessa |  Eillen
Hodně štěstí při maturitě, Lio;) Tohle jsem měla původně v plánu :D ale podívejte se všichni, jak hrozně blbne blog... omlouvám se, že kapitoly jsou přidané dost zpřeházeně.... pardóóóóón

TePa

"Á, málem bych zapomněl," zareagoval ředitel a Eillen se nepatrně ušklíbla. ,,Jak jste si jistě všimly, před vámi stojí dva stoly. U každého je stejný počet žáků." Eillen nechápala, jak jinak by se daly stoly rozdělit než podle ročníků. ,,Každý z hochů, kteří sedí před vámi," vysvětloval jim šeptem. ,,má jisté vlastnosti. Podle tohoto hlediska zde rozdělujeme. Takže... Stůl od vás na pravo, kde sedí ten neuvěřitelně upovídaný jedinec mužského druhu..-" Eillen se ušklíbla. ,,- a Jayden s Jeffreym... vidíte ho?" Dívky kývly a Eillen si pomyslela, že by musela být slepá, kdyby ho neviděla. Ale raději mlčela. ,,Nevím, jak to přesně vysvětlit a to to byl můj nápad," přiznal. ,,Jsme rozděleni podle názorů."
,,Názorů?" nechápala Noreen.
,,Ano."
,,Názorů na co, pane?"
,,Na všechno. Podle našeho pohledu na svět tu vidíte dvě skupiny."
,,Jako pozitivní a kladný?" zeptala se Adrianne.
,,Ne tak docela, protože věřím, že v každém je něco dobrého a něco špatného."
,,Aha," přikývla Adrianne, ale podobně jako své kamarádky moc nechápala.
,,Takže dva stoly. Jste čtyři. Možná budete mít to štěstí a budete sedět všechny u stejného stolu. Nebo jen po dvojicích a nebo tři a jedna. To je zatím docela tajemství. Před vámi je neviditelná bariéra, kterou jste sem prošly." Všechny dívky se jako na povel podívaly směrem ke dveřím a opravdu si všimly průhledné bariéry podobné sklu. ,,Je to vlastně něco jako Čítač myslí. Podle toho se tady zařazuje. Až tudy projdete podruhé, samy poznáte, na jakou lavici si sednout," usmál se na ně.
,,Aaaha," protáhla Noreen. ,,Takže stačí jen projít tudy?" ukázala před sebe na tu bariéru.
,,Přesně tak," přitakal vážně ředitel Roen. ,,Určitě se už chcete posadit. Tak prosím. Rozvrhy vám předám - jak už jsem řekl jednou - po večeři." Dívky se uklonily. Eillen si nedokázala představit, jaká tajná síla jí údajně měla donutit projít onou zdí a zobrazit ji v mysli slovo vlevo nebo vpravo. Pořád jí to moc nedocvakávalo.
,,Která jdete první?" zeptala se Noreen a váhavě se podívala na onu ,,skleněnou" zástěnu.
,,Já," řekla tiše Iris a beze slova prošla od dívek k vpravo postavenému stolu. Sebastian se na ni usmál, ale ta se jen tupě dívala do talíře. Seděla naproti Kennetha.
,,Teď?" špitla Noreen.
,,Losneme si?" zeptala se Adrianne.
,,Ale holky. Všichni se na nás dívají. Tak půjdu já. Prosím, buďte kde já," usmála se na své kamarádky Eillen a přešla k bariéře.
Zhluboka se nadechla a udělala poslední krok. Ucítila okolo sebe zvláštní prostředí. Nedokázala ho popsat, ale bylo jiné než obyčejný vzduch. Pak se zase všechno vrátilo k normálu, jen v hlavě jí uvázla myšlenka - vlevo.
Zatavila se na místě a chvíli se snažila vstřebat účinky bariéry. Připadalo jí zvláštní mít v hlavě cizí myšlenku. Zvedla oči a viděla, že celá místnost z ní nespustí oči a Jayden vypadal snad nejnervózněji ze všech.
Trochu se pousmála a vykročila vpravo. Jaydenovým obličejem se rozlila úleva a velké potěšení.
"Tak mám jiné názory než Iris, to je snad dobře, ne?" pomyslela si Eillen. "Teď už jen aby to tak bylo i s ostatníma." Došla až ke stolu a zarazila se. Mohla si sednout vedle Jaydena, nebo toho drzého kluka. Jedno lepší než druhé. Nakonec se rozhodla pro Jaydena.
"Je to úžasné, že jsi u nás," pochvaloval si.
"Uvidíme," usmála se neutrálně Eillen a stočila pohled ke zbylým kamarádkám, které stále bariérou neprošly. Musela se rozesmát, protože opravdu došlo na losování. Dívky zmateně mávaly rukama a nakonec si Norren oddychla. Takže jde poslední.
Adrienne prošla a pak zamířila vpravo. Podívala se smutně na Eillen a ta jí pohled opětovala. Ale co se dalo dělat.. Už zase musela být i Iris. Ale zbývala ještě Noreen. Ta vyčkávala, dokud se Adrienne neposadila a pak prošla. Obličejem se jí mihl zvláštní výraz a pak se tak trochu omluvně podívala na Eillen. Znamenalo to snad že..
Ano, i Norren vykročila vpravo. Eillen posmutněla. Doufala, že bude alespoň s jednou z nich.
"Netvař se tak zklamaně," chlácholil ji Jayden. "Koneckonců tady budeš sedět jenom na jídlo, učit se budeš s nima."
"Já vím, ale je mi to trochu líto," nemohla si pomoct Eillen.
"To abych se postaral o to, aby ti to líto nebylo," promluvil kluk naproti ní a Eillen se na něj zaraženě podívala. Jayden kmital pohledem mezi oběma a pak se rozhodl Eillen zachránit.
"Nech ji být, ty to tak vytrhneš."
"To si piš, že jo."
"No, leda tak k tomuhle stolu bude mít ještě větší odpor," ušklíbl se Jayden.
"To je v pohodě, Jaydene. Zas takový problém to není," klidnila ho Eillen.
"Tak fajn," řekl Jayden a mírně se k ní naklonil. "Neber ty jeho řeči vážně, jinak bys ho občas musela zabít."
"Budu si to pamatovat," uchechtla se Eillen a znovu se podívala na toho drzého kluka.
,,Jen tak pro pořádek, kdybys mě třeba hledala, nebo mě chtěla o něco poprosit, jsem Matthew," podal jí přes stůl ruku a Eillen ji váhavě stiskla. Přitom zrudla a vykoktala:
,,Ehm... Já jsem Eillen."
,,Hezké jméno."
,,Díky," hlesla a v tu chvíli se k ní začaly natahovat ruce. Bylo jich nespočet a Eillen si se všemi musela potřást.
,,Abadon..."
,,Abelard..."
,,Ivor..."
,,Zeno..."
,,Odon..."
,,Corwin..."
,,Eric..."
,,Julian..."
,,Honor..." Eillen nezbývalo nic jiného, než se nervózně uculovat a opakovat své jméno. Nakonec se ozval ředitel. Zase.
,,Nechte dívky vydechnout, hoši. Mají určitě hlad," usmál se na nedočkavce, kteří se snažili co nejrychleji seznámit. Naproti tomu u druhého stolu, jak si Eillen stihla všimnout, se všichni jen velice stručně seznámili pokývnutím hlavy.
,,Už aspoň trochu chápeš rozdíl?" zašeptal ji do ucha Jayden.
,,Trošku, ale Adrianne je výřečná, nechápu, proč není se mnou tady," zakroutila hlavou Eillen a beze slova se pustila do jídla.
,,Jaké je to u vás na škole..?"
,,Je tam hodně takových holek jako jsi ty?"
,,Budeš s námi chodit na některé hodiny, není to úžasné?"
,,Co takhle se jít někdy projít?"
,,Nechceš ukázat školu? Je dost velká."
,,Určitě by ses s ním ztratila, nevěř mu. Oproti tomu já jsem spolehlivý."
,,Že jim ty žvásty věříš. Máš ráda knihy?" Eillen bezmocně pokrčila rameny, ale rozhodně tím kluky neodradila.
,,Ukážu ti knihovnu."
,,Udělám to já, neobtěžuj se. Je velká."
,,Určitě najdeme společné téma. Nevyjdeme si ještě před večerkou?"
,,Co takhle zajít na nějaké malé místečko."
,,Hoši!" okřikla je Eillen rudá jak krocan. Všichni stichli a podívali se na ni. ,,Já jsem OPRAVDU unavená. Na naší škole je to trochu jiné. Knihovnu si ráda prohlédnu, ale teď momentálně mám hlavně hlad. Nebude vám doufám vadit, že se trochu najím. Velice ráda vás poznávám," vydechla Eillen a kluci se s úsměvem posadili.
,,Jasně, není problém."
,,Nezapomeň ale, že ti chci ukázat tu knihovnu."
,,To já ji jí chtěl ukázat."
,,To teda nechtěl, to já."
,,Nechte toho kluci, raději ji tam zavedu já, dobře?"
,,A proč ty, proč ne já?" Začali po sobě blýskat očima.
,,Do knihovny si zajdu sama se svými kamarádkami. Požádám někoho nestranného - asi učitele - aby nás tam zavedl. Rozhodně nestojím o to, abyste se kvůli mně povraždili."
,,To je od tebe milé, ale..."
,,Dneska ti to sluší, víš to?"
,,Kluci, fakt byste ji mohli nechat najíst," přerušil jejich salvu slov Jayden, z jehož hlasu číšela nevídaná autorita. Všichni zmlkli a posadili se.
"Snad se toho tolik nestalo.."
"Moc jsem toho neřekl.."
"Tak si popovídáme jindy.." ozývalo se ze všech stran, ale za chvíli bylo ticho. Eillen se na Jaydena děkovně usmála.
"Když už jsi mi tak vděčná, nezapomeň, že po večeři máme spolu malý rozhovor," připomněl jí šeptem Jayden a Eillen nezbývalo nic jiného než přikývnout.
Eillen v tichosti dojedla večeři. Mezitím se kluci začali od stolů trousit a postupně odcházet. Když Eillen dojedla, zamířila ke druhému stolu za kamarádkami.
"Nazdar, zajdeme pro ty rozvrhy?" zeptala se.
"Jasně," souhlasila hned Noreen a všechny se zvedly a zamířily k řediteli. Ten nejspíš věděl, co potřebují a beze slov jim podal čtyři obdélníkové papíry.
"Díky," řekly dívky naráz a zamířily zase zpět. Iris se od nich po chvilce oddělila a rychle odspěchala pryč - nejspíš se na ní projevila absence čtení. Zbylé tři se loudaly do svých pokojů pronásledovány nespočtem pohledů.
Eillen běžel hlavou její slib Jaydenovi. Jak se k ní dostane, aby si promluvily, když nemůže přes bariéru? Bude to brát za nesplnění slibu, když teď odejde na pokoj a zůstane tam?
Naštěstí nic podobného nemusela řešit, protože těsně kolem nich prošel Jayden a přidal se k nim.
"Tak dobrou noc, holky. Uvidíme se zítra," popřál jim a přitom se zadíval na Eillen, mrknul na ni a pohodil hlavou.
"Dobrou," odpověděly mu a Eillen mezitím v hlavě šrotovalo, jak se má vymluvit, aby mohla za Jaydenem.

Shayne Ward - No promises

15. března 2009 v 13:13 | nějaký web:D
Pro moji fretku... (Trošku pošroumané, ale účel to splňuje, nebo ne;)

TePa

Hey baby
when we are together
Doing things
That we love
Everytime
you're near
I feel like i'm in heaven
Feeling high

I don't want to let go girl
I just need you to know girl
I don't wanna run away baby
You're the one
i need tonight

No promises

Baby
Now I need to hold you tight
I just wanna die in your arms

Here tonight

Hey baby
when we are together
Doin' things
That we love
Everytime
you're near
i feel like im in heaven
Feelin' high

I don't want to let go girl
I just need you to know girl
I don't wanna run away baby
You're the one
i need tonight

No promises

Baby
Now i need to hold you tight
I just wanna die in your arms
I don't want to run away
I want to stay forever
Through time and time

No promises

I don't want to run away
I don't want to be alone

No promises

Baby,
Now i need to hold you tight
Now and forever my love

No promises

I don't want to run away
baby You're the one
i need tonight

No promises

Baby
Now i need to hold you tight
I just wanna to die
in your arms

I don't want to run away
baby You're the one
i need tonight

No promises

Baby
Now i need to hold you tight
I just wanna to die
in your arms

Here tonight
Hej lásko,
když jsme spolu
děláme věci,
které milujeme,
Vždycky,
když jsi na blízku,
cítím se v sedmém nebi,
intenzivní pocit,

Lásko, nechci Tě nechat jít,
Lásko, abys věděla
prostě Tě potřebuji.
Nechci utíkat,
jsi ta jediná,
potřebuji dnešní večer,

Žádné sliby,

Lásko,
zrovna teď Tě potřebuji pevně držet,
jen tak chci zemřít ve Tvé náruči.

Tady dnešní noc.

Hej lásko,
když jsme spolu děláme věci,
které milujeme,
Vždycky,
když jsi na blízku,
cítím se v sedmém nebi,
intenzivní pocit,

Lásko, nechci Tě nechat jít,
Lásko, abys věděla
prostě Tě potřebuji.
Nechci utíkat,
jsi ta jediná,
potřebuji dnešní večer,

Žádné sliby,

Lásko,
zrovna teď Tě potřebuji pevně držet,
jen tak chci zemřít ve Tvé náruči.
Nechci utíkat,
chci zůstat na vždy, skrze čas...

Žádné sliby.

Nechci utíkat,
nechci být sám,

Žádné sliby,

Lásko,
zrovna teď Tě potřebuji pevně držet,
teď a navěky lásko moje.

Žádné sliby.

Nechci utíkat,
lásko jsi to jediné
co dnes večer potřebuji,

Žádné sliby,

Lásko,
zrovna teď Tě potřebuji pevně držet,
jen tak chci zemřít
ve Tvé náruči.

Nechci utíkat,
lásko jsi to jediné
co dnes večer potřebuji,

Žádné sliby,

Lásko,
zrovna teď Tě potřebuji pevně držet,
jen tak chci zemřít
ve Tvé náruči,

Tady dnešní noc.

62. kapitola - Po roce

15. března 2009 v 12:08 | TePa, Nessa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Další kapitolka. Čistě pro tebe Peťuldas a tebe Lio, které jste pořád věrnými čtenářkami Alba a Sáry;)

TePa

,,Možná bys toho měl vždycky udělat míň, abych si pak pořád nepřidávala. Když vidím jídlo, nemůžu si pomoct a pořád jím," usmála jsem se s plnou pusou.
,,Zdar a sílu najdeš v sýru," pokrčil rameny.
,,Nepovídej! Že tu nevidím ani kousek sýra."
,,To bylo obrazně řečeno."
,,Hm. Musím si v práci zařídit novou zaměstnaneckou kartu." Pozvedl obočí. ,,No proč asi," protočila jsem oči v sloup. Svitlo mu.
,,Chápu."
,,Že by?"
,,Nedrážděte mě, paní Potterová." Otřásla jsem se. ,,Ccc!" zahrál uraženého, vrhl se na mě, vyskočila jsem zpoza stolu a dala se na úprk. V obyváku mě ale dohnal a jak mě chytil, zrovna jsem uklouzla na koberci a i s ním se sesypala vedle krbu. On to zas schytal nejhůř.
,,Jak to děláš, že vždycky víš, jak se otočit, abych si nenabila čuňu," nechápala jsem.
,,Nemůžu dovolit, aby sis hned ublížila," zadíval se na mě.
,,Ty tvoje pohledy mě budou znervózňovat až do smrti."
,,To jsem rád," zasmál se.
,,To já ne. Budu muset do té práce. Kolik je hodin?" nehla jsem se z místa. Natočil hlavu ke svému levému zápěstí, a pak zamručel čas.
,,Fakt už musíš jít?"
,,Neříkej, že ty ne," sjela jsem ho pohledem. ,,Ale mám ještě pár minut a tady u krbu je tak krááásně teploučko," usmála jsem se na něj a prohrábla mu vlasy. ,,Miluju, když máš takhle rozježené vlasy." Zasmál se.
,,To já mám pořád."
,,Proto tě pořád miluju," broukla jsem a přitiskla se k němu. Sjel mi rukou k pasu a chvilku jsme jen tak nehnutě leželi. ,,No, pane Pottere," pronesla jsem po chvilce a zvedla hlavu. K jeho i mé velké lítosti. ,,Budu muset do práce. Kam jsi mi hodil věci?"
,,Já ne. Tvoje mamka."
,,Tak ona o tom... No jo," bouchla jsem se do čela. ,,Tak proto věděla, že chceme nějaké obydlí, aniž jsem jí to řekla."
,,Asi to tak bude."
,,Tak kde?"
,,Neřeknu," vyplázl na mě jazyk.
,,Zlobivý, zlobivý," políbila jsem ho.
,,Nahoře v patře. Asi se z tebe zblázním." Zasmála jsem se, postavila se a šla na sebe hodit nějaké přijatelné oblečení.

Asi po roce nám to pořád klapalo, což je podle Ell velký podiv.
,,Proč?" chtěla jsem vědět a usrkla kafe. Seděly jsme v malé kavárničce na Příčné.
,,To my jsme se rafli skoro hned," usmála se.
,,Proč?"
,,Kvůli Ianovi a Chrisovi. Ti kluci jsou strašní."
,,Musím tě upozornit, Ell, že já děti ještě nemám," zasmála jsem se.
,,Já bych se moc nesmála, být tebou. Též jsem nic neplánovala, a pak mi narostl břuch až běda."
,,Teda dík," ušklíbla jsem se.
,,Ale užívám si to. Peter neví, kam se svou starostí dřív skočit."
,,Tomu já říkám výhoda. Doufám ale, že spí, Albus by asi velice těžce nesl, kdyby se mu něco stalo."
,,Nemysli si, že i já nepečuju o jeho zdraví."
,,Tak tak," přikývla jsem. ,,A co práce? Spokojená?"
,,V rámci možnosti," pokývala.
,,V rámci možnosti?"
,,Jo, až na tu příšernou babiznu, která se na mě věčně dívá, jak na vraha jejích dětí je to v klidu."
,,Aha," zasmála jsem se. ,,A Pete?" napila jsem se.
,,Ten je zjevně nadmíru spokojen. Protože má konečně něco, co přede mnou může a musí tajit."
,,Hned ze začátku jsem si říkala, že Albus s Peteem jsou až příliš nerozluční, než aby nedělali spolu. Stejně to Peterovi docela dlouho trvalo, než Alba přemluvil."
,,On a jeho pravidla," protočila oči v sloup Ell. ,,Dřív mu to všechno bylo víš kde."
,,Jo, to je fakt," přikývla jsem. ,,To koneckonců i mě a jaká jsem teď?"
,,Asi na tom bude něco pravdy, že lidi se mění, když nabudou dospělosti," zvedla se ze židle. ,,Budu tě muset opustit, slíbila jsem Peteovi, že mu pomůžu s Ianem a Chrisem. A i když mi říkal, že to všechno v pohodě zvládne, vím svoje," ušklíbla se, když si nasazovala kabát. Hned po těhotenství zázračně nabyla své původní velikosti.
,,Co provedl?"
,,Nechal je oba hned vedle sebe v jedné místnosti. A ta jedna místnost byla kuchyně." S úsměvem jsem si zkousla ret.
,,Uch."
,,Přesně tak. Takže není divu, že doteď nacházím různě za linkou tu lžičku, tu kus banánu."
,,Tak malí a už takhle vyvádí?" přimhouřila jsem oči.
,,Neřekla jsem ti, že už umějí kouzlit?" sehla se ke mně a šeptala.
,,Fakt? Neslyšela jsem o tom, že by nějaké dítě umělo kouzlit tak rychle," vyvalila jsem oči. Přikývla, ale pak si neodpustila:
,,Měla by ses zeptat Alba, kdy s tím začal on." Pak se znovu narovnala a i já se zvedla, abych si nasadila kabát.
,,Bylo to fajn, zase někdy pokecat."
,,Je to bezvadná úleva od toho věčného ryku mých zlatíček," protočila oči v sloup. Uvázala jsem si ještě šátek, a pak ji pevně objala. ,,Měj se hezky," usmála se, pak jsme obě vyšly před obchod, naposledy si zamávaly a přemístily se domů. Teda aspoň já a věřím, že i Ell šla pomoct Peteovi.
Objevila jsem se před naším roztomilým domečkem, který zel prázdnotou. Trochu jsem znervózněla, protože Albus slíbil, že se vrátí dneska dřív. Obyčejně chodil později, takže mi nevadilo, že budu doma chvilku sama, ale když to dneska slíbil... Nakonec jsem pokrčila rameny a řekla si, že zbytečně zveličuju naprosto obyčejné věci. Kolikrát já jsem přišla pozdě z práce? Zahnala jsem myšlenky na to, že jeho práce je mnohem těžší, než ta má a vešla do dveří. Byla tam teda pořádná zima vzhledem k tomu, že byl podzim. A tak má první cesta vedla ke krbu.
Pořádně jsem zatopila a chvilku se vyhřívala, než jsem usoudila, že bych mohla bez velké újmy vydržet i v kuchyni a šla udělat večeři. Někde uvnitř hlavy mi vrtal červík, který tvrdil, že Albus se možná nevrátí ani na večeři. Pokrčila jsem rameny a usoudila, že si to při nejhorším může všechno znovu ohřát jednoduchým kouzlem.
Dojedla jsem velice rychle - na mě - a rozhodla se, že chvilku budu zkoumat příjezdovou cestu. Přitom jsem se dívala na malou zahrádku, která byla přesně podle mého gusta. Pár stromků okolo vyštěrkované cestičky a jinak samé květiny, které jsem razantně odmítala stříhat, protože jsou krásné takhle, když do nich nikdo nezasahuje. Opravdu s těžkým srdcem jsem byla nucena občas ostříhat stromky, ale to většinou dělal Albus. Samozřejmě s úsměvem, protože mě nedokázal pochopit.
Jediné, co vyrušovalo ticho v domě, byl praskající krb, a tak mě vysoce znervóznilo, když se najednou do ticha ozvalo hlasité prásk. Okamžitě jsem vzhlédla a zrak mi padl na Alba. Trošku se belhal, ale jinak mi připadal v pořádku. To prásk mě velice rozrušilo, protože on se vždycky zásadně přemisťuje bezhlasně.
Vstoupil do dveří a já čekala nedaleko. Nechtěla jsem na něj hned skočit, i když jsem měla tu chuť, protože mě pořád znervózňovalo to přemístění.
,,Ahoj," vzhlédl a usmál se.
,,Co je ti?" vyhrkla jsem místo pozdravu. Usmál se znovu.
,,Není to nic vážného."
,,To ti nevěřím."
,,Opravdu mi nic není. Zato ty jsi nějaká bledá," přešel ke mně, ale já jsem couvla do obýváku a posadila se ke krbu.
,,Měla jsem strach, ty blbečku," založila jsem si ruce v bok.
,,Tos nemusela."
,,Pořád ho mám."
,,Vždyť jsem ti říkal, že..."
,,Odkdy se přemisťuješ takhle hlasitě?" Zamyslel se a nepatrně se zamračil.
,,Jsem jenom vyčerpaný. Vyspím se a budu v pořádku."
,,Zítra je sobota. Doufám, že budeš doma."
,,Plánuju to," sesypal se ke mně na pohovku a já mu dovolila, aby se mi opřel o rameno.
,,Neměl by ses takhle přepracovávat," položila jsem mu ruku na rameno.
,,Když mě čeká takové uvítání," zamumlal spokojeně.
,,Vstávej a běž se umýt. Nemysli si, že tě tu nechám jen tak usnout," usmála jsem se.
,,Ale no tak," zamrmlal.
,,Je mi jedno, jak moc jsi unavený. Půjdeš se mnou hezky nahoru."
,,S tebou i na konec světa."
,,Nevtipkuj, nebo si začnu myslet, že jsi na mol."
,,Ach, to bych opravdu nerad," zasmál se a dobelhal se nahoru do koupelny. ,,Neusínej beze mě, dobře?"
,,To by mě ani nenapadlo," zasmála jsem se a když zmizel za dveřmi, převlékla jsem se do noční košilky a lehla si do prochladlé postele. Zimomřivě jsem si přitáhla přikrývku až pod bradu. Venku nepříjemně foukalo a něco takového mě vždycky přivádělo na vlny melancholie. Velice se mi tedy ulevilo, když Albus s mokrou kšticí vylezl ze sprchy, hodil hůlku na prádelník a lehl si ke mně. Okamžitě jsem se k němu přitulila a cítila, jak se celý uvolňuje.
,,Tohle je nádherná odměna za celý den v práci," přitáhl si mě ještě blíž.
,,Kde se v tobě bere ještě vůbec nějaká síla?"
,,To je tajemství," zamumlal a já poznávala, že pomalu usíná.
,,Můžu se zeptat?"
,,Hmmm," vydechl.
,,Kdy se u tebe poprvé projevily schopnosti?" chtěla jsem vědět.
,,Táta tvrdil, že velice brzy, asi tak hned po půl roce," zamručel, a pak usnul. Chvilku jsem nad tím přemýšlela. Ell a ti její prcci už to taky umí. Ale je jim rok a Albovi bylo teprve půl roku! Co tohle je za pořádek? Chvilku se červenala, protože ona sama začala pociťovat schopnosti až v šesti letech.

Ráno jsem se překulila na svou stranu postele a chvilku ještě ležela jako mrtvola. Užívala jsem si volna a využívala ho k tomu, abych se řádně prospala. Když jsem pak otevřela oči a otočila se směrem k Albově polovině posteli, viděla jsem ho tam pořád spát. Musel být pořádně unavený, protože obvykle vstával ještě před osmou. Podivný zvyk.
Potichu jsem vstala z postele s úmyslem nechat ho spát, ale pak jsem slyšela, jak se překulil a asi sahal na mou polovinu postele, protože zamručel:
,,Ty už jsi vzhůru?"
,,Dobré ráno. Klidně spi dál."
,,Bez tebe? Ani mě nehne." Otočila jsem se a sledovala jeho pohled, kterým si mě měřil. Promnula jsem si oči.
,,Též bych ještě spala."
,,Prosím, madame," odhrnul trochu peřiny, abych si znovu mohla lehnout.
,,Albe, nelákej mě. Je už skoro poledne."
,,Koho to zajímá?" usmál se a stále držel pokrývku odhrnutou.
,,Nelákej mě. Měla bych něco dělat, jinak si na to zvyknu," zívla jsem.
,,Víkendy jsou proto, aby se celé prospaly."
,,Jo, ale jsme dneska pozvaní k Ell na večeři."
,,Večeře je daleko," blýsklo se mu v očích. ,,Okamžitě si pojď lehnout, než si pro tebe dojdu sám."
,,To má být výhružka, pane Pottere?" usmála jsem se.
,,Postel ale pomalu chladne."
,,No a?"
,,Já dlouho čekat nebudu," zasmál se, rychle vstal a já jen čekala. Chytil mě do náruče a vášnivě políbil. Dlouho, předlouho trvalo, než přestal a zatáhl mě zpátky do postele. Světe div se, ale my spali.

27. kapitola – Vycházení vstříc

14. března 2009 v 15:00 | TePa, Nessa |  Eillen
,,To ti fakt nepomůže," ozvala se tiše Eillen a zastavila se asi schod od bariéry, která tvořila skvělou hranici mezi ní a Jaydenem. Otevřel oči, ale jako by ji nevnímal. Mumlal si pro sebe zaklínadla, které by mu mohly pomoct.
,,Třeba bych to tu mohl nechat vybuchnout. Možná jsou čidla v zábradlí," přešel k jednomu ze zábradlí a začal objíždět jeho dřevěné řezby.
,,Jaydene! Neblázni! Na co ti to bude? Řekni mi, ale upřímně, co hodláš dělat pak, až nám vybuchne pevná země pod nohama?" naštvala se Eillen. Zastavil se a zdálo se, že ji vnímá.
,,Jen mě štve, že nevím, co je to za kouzlo."
,,Nemyslíš, že by se třeba hodila nějaká kniha v knihovně?" blýskla po něm očima. ,,Nemusíš tu hned ničit majetek."
,,Možná bys mi mohla pomoct." Eillen pěnila.
,,To snad nemyslíš vážně? Myslela jsem, že jsi trochu jiný, ale stejně jako ostatní kluci se staráš jenom o to, co umíš ty a všichni jsou vzduch? Dokážeš si představit, že bys odstranil tu závoru a všichni kluci by mohli mít volnou přístupovou cestu?"
,,J-já..," začal koktat, jakoby mu to až teď začalo docházet.
,,Nedokážeš co? Bezva! Příště bys mohl zkusit myslet nejdřív na nás ostatní a ne na sebe," ukázala na něj prstem. Natáhl k ní ruku, že ji chytí za zápěstí, ale bariéra byla příliš silná a odhodila ho tak tři metry od sebe. Dopadl na studenou dlažbou pod schodištěm a se zaúpěním se přetočil na bok. ,,Do háje! Ty tupče!" vyběhla Eillen ze svého úkrytu a vrhla se k němu. Jemně ho přetočila na záda. ,,Co tě bolí," vyjela na něj. Přestal úpět a vrtět sebou a otočil se k ní čelem. ,,Tak co?" vyjela na něj znovu. ,,Pověz mi to, ať s tím můžu něco udělat."
,,Nic mě nebolí. Už je to fajn."
,,Jo, jasně a já se umím proměňovat dle libosti v různé předměty. Dělej, řekni mi, co ti je a nehraj si na hrdinu," nedívala se mu do očí, takže neviděla, jak se v nich mihl záchvěv jiné bolesti.
,,Mrzí mě, jestli jsem se zachoval jakkoli špatně."
,,Co tě bolí?" ignorovala jeho omluvu.
,,Zápěstí, ale to je jen vyklou..," přerušil ho Eillenin zručný hmat, který mu zápěstí vrátil do správné polohy. Sykl, ale jinak to nekomentoval.
,,Eillen? Už jsme tady. Jé! Ahoj, Jaydene," ozvaly se Noreen a Adrienne. Eillen tušila, že je s nimi i Iris, ale neměla chuť se otočit. Mlčky se postavila, zpražila Jaydena pohledem a otočila se k němu zády. Rázně vpochodovala zpátky za bariéru. ,,Eillen? Co je ti? Myslím, že jídelna je jiným směrem," zamračila se Noreen.
,,To je v pořádku. Nemám hlad," odsekla Eillen a vyběhla schody na zpátek. Bouchla dveřmi, až se otřásly v pantech a bezmocně padla na postel. Ozvalo se nesměle zaklepání.
,,Eillen?" špitla Noreen.
,,Ne, Noreen. Já opravdu nemám hlad."
,,Kdyby to bylo jen o hladu, klidně tě tu nechám zuřit, ale ředitel nás chce představit, dá nám mapky téhle školy a tak. Vstávej, prosím." Eillen si poraženecky vzdychla a postavila se.
,,Jak vypadám?" zeptala se poraženě.
,,Vypadáš dobře. Můžeme jít?"
,,Dobře," špitla Eillen. Na Noreen bylo nejkrásnější to, že když viděla, že by někomu ublížila, dál nerozváděla obtížná témata.
Vyšly ze dveří a Eillen vrhla na Jaydena zamračený pohled. Ten si jen poraženecky povzdychl a vedl je změtí chodeb. Eillen se po celou dobu nezapojovala do hovoru, a tak se Jayden zastavil, aby si spravil botu, a když Eillen došla až k němu, chytil ji za rukáv a odtáhl za jedny dveře se slovy: "Počkejte tu chvíli, prosím."
"Co to děláš?" vyjela po něm Eillen, která se sice bránila, ale nebylo jí to nic platné.
"Nebudu se celý den dívat, jak jsi na mě naštvaná. Co mám dělat, abys vzala moji omluvu vážně? Mám si před tebe kleknout? Já už totiž nevím, co dělat. Kdykoli se neshodneme, jsi pak rozčílená na celý svět a hlavně na mě. Nemůžeš prostě přijmout omluvu, kterou myslím vážně a nechat to být? Chci se s tebou normálně bavit a ne se jen dívat na tvůj zamračený obličej a přemýšlet, jak si tě usmířit." Díval se na ni pohledem ala spráskaný pes, ale Eillen se nehodlala tak lehce poddat.
,,Jaydene..," začala, ale pak se zarazila.
,,Ano? Řekni, co mám udělat."
,,Holky se musí cítit trapně. Myslí si, bůhví co tu neděláme," ukázala na dveře za ním. Povzdechl si.
,,Dobře, půjdeme, protože skoro jdeme pozdě, ale slib mi, že mi to vysvětlíš a dáš mi možnost omluvit se," poodstoupil od ní asi o dva kroky.
,,Nic ti slibovat ne..," zarazila se, když slyšela, jak Noreen s Adrianne (nejspíš) špizují za dveřmi a teď se trochu víc opřely o zeď.
,,Prosím," podíval se na ni s prosbou v očích.
,,Fajn. Ale nemysli si, že to budeš mít lehké... J-já..," koktala, protože toho řekla asi o dvě slova víc, než chtěla. To Jaydena udivilo a otočil se zpátky k ní. Pozvedl obočí a Eillen se to všechno snažila zakrýt tím, že si odkašlala. Jayden se v duchu usmál a asi to na něm bylo vidět, protože když kolem něj Eillen procházela, hodila po něm ublížený pohled.
,,No konečně," snažily se dívky přede dveřmi zakrýt ruměnec ve tvářích. Iris stála opodál opřená o kamennou stěnu a dívala se přímo před sebe.
,,Jdeme?" zeptal se jich Jayden a směle vykročil směrem k síni. Dveře byly otevřené. Dovnitř proudily davy kluků. Zatím si dívek nevšimli. To také Jayden zamýšlel, aby nevznikly zbytečné potíže. Když konečně vykročil, nebylo na chodbě před síní ani živáčka. ,,Stačí jen, když projdete uličkou mezi dvěma stoly a postavíte se před učitelský stůl," vysvětloval jim.
,,Dva stoly?" ozvala se k překvapení všech přítomných Iris. Jayden zakryl svůj údiv.
,,Ano. Jsme tu specializovaní velice zvláštním způsobem. No, to jsem řekl špatně. Chtěl jsem říct, že jsme jen jinak rozdělení," otočil se směrem ke vchodu. Eillen po něm hodila překvapený pohled. Nestávalo se zrovna denně, že se takhle přeřekl. ,,Můžeme jít," odkašlal si a všechny dívky vyrazily.
Jayden se od nich odpojil hned u vchodu a sedl si ke stolu vlevo. Noreen směle vykročila jako první, za ní Adrianne, Eillen a nakonec Iris. Všichni kluci je hltali pohledem, takže nebylo divu, že dívčiny tváře byly pokryté dosti sytým odstínem červené. Postavily se před učitelský stůl čelem k osazenstvu a uklonily se. Noreen, Adrianne a Eillen se za zády držely pevně za ruce, jak byly vynervované.
V místnosti zavládlo ticho. Ředitel povstal, aby zavedl řeč na téma děvčat, jejich umístění ve škole, zařazení a vůbec všeho. Upravil si hábit a spustil.
"Jak už jste všichni zajisté zaregistrovali, naše škola se rozrostla o čtyři studentky. Předem vás všechny upozorňuji, že do jejich pokojů se nedostanete, takže nemá cenu to zkoušet. Pokud budou dívky souhlasit, sejděte se kdekoli jinde, ale na návštěvy na pokojích opravdu nejsem zvědavý.
Učit se budou spolu s posledním ročníkem a to ve většině předmětů, pouze místo šermu a podobně budete mít své obvyklé předměty, které se u nás neučí, ale budete si muset vystačit pouze s knihami a bez učitele. Rozvrhy dostanete po večeři.
Teď ještě pár organizačních věcí. Dívky zde pobudou několik týdnů, stejně jako naši čtyři kouzelníci žili v jejich škole. Tímto bych chtěl poprosit Jeffreyho, Sebastiana, Jaydena a Bartemia a také samozřejmě dívky, aby nám během týdne v dobu, na kterou se společně domluvíme, povyprávěli, jak to chodí na jiné škole. Určitě si to všichni rádi poslechneme a porovnáme styly výuky. Jsem přesvědčený, že to pro nás bude mít velký přínos.
Dále bych vás všechny chtěl poprosit, abyste dívkám pomohli se zadaptovat v novém prostředí a byli k nim ohleduplní. Tím nemyslím, abyste je otravovali na každém kroku, je vám to jasné?" přejel celou místnost pohledem a pokračoval. "Kdyby vám něco vadilo na vašem ubytování, nebojte se za mnou přijít, něco s tím uděláme."
"A platí to i pro nás?" zeptal se hlasitě kluk, který seděl na opačném konci stolu, nejdál od ředitele. Mohl být stejně starý jako Eillen a ostatní a v jeho obličeji byl patrný drzý výraz.
"Ne, vy si nic lepšího nezasloužíte, za chvíli byste to zdemolovali. Jestli něco chcete, zařiďte si to sami, pokud to dokážete a pokud to bude vhodné."
"A kdo rozhoduje, co je vhodné a co ne?" vykřikl znova mladík.
"Samozřejmě já a na tvůj pokoj si dám speciální pozor," zchladil ho ředitel. "Kdybych teď mohl pokračovat, rád bych se zeptal, jestli máte někdo nějaké otázky? Pak už tady dívky nebudu zdržovat, jsem si jistý, že by se už rády posadily k večeři a vy ostatní už také beztak máte hlad."
"Já bych jeden dotaz měl," ozval se zase ten samý a ředitel protočil oči. Nejspíš s ním měl už bohaté zkušenosti.
"Tak co chceš?"
"Nemohli byste nám posunout večerku?"
"Máš k tomu nějaký speciální důvod? Myslím, že devět hodin pro mladší a dest pro vás starší je adekvátní doba."
"No jeden důvod by tu byl. Sám jste říkal, že máme tady slečnám vycházet maximálně vstříc a ve všem jim pomáhat..."
"A v tom tě omezuje večerka?"
"Docela i jo, večer je totiž nejlepší část dne a byla by škoda ho promrhat.. Taky je zbytečná ta bariéra, ale co se té týká, asi ji nezrušíte."
"Máš naprostou pravdu. Už kvůli tobě a tobě podobným nic takového neudělám. A co se večerky týče, do deseti se můžete toulat po škole a internátu kde chcete, ale pak vás nechci vidět jinde než na pokojích," řekl striktně ředitel a když se onen mladík podezřele usmál, ředitel dodal: "Každého na svém."
Klukovi sklaplo a ředitel se zdál spokojený. Dívky neklidně přešlapovaly na místě a rády by si sedly. Ředitel to zaregistroval.
"Můžete jít k ostatním," pokynul jim.
"A kam si máme sednout?" zeptala se na otázku, která je všechny pálila na jazyku, Eillen.

26. kapitola – Život je boj

12. března 2009 v 12:00 | TePa, Nessa |  Eillen
Kočár se zastavil a kluci vyšli podle etikety z kočáru. Ředitel a jeho ryze mužský doprovod mezitím překlenul poslední vzdálenost mezi nimi a přívětivě se na ně usmál.
"Vítám vás zpátky," promluvil hlubokým hlasem.
Dívky postupně vyšly z kočáru a seřadily se vedle čtveřice kouzelníků, mezitím co se z řad ostatních se ozval šepot.
"A vítám zde také vás," navázal. Ředitel měl vysokou, podsaditou postavu a zdál se přísný. Už jen na základě toho, co předváděli kluci v kočáře, když ho uviděli. Na druhou stranu v něm ale bylo cosi zvláštního. Jeho výraz, přísnost a kdo ví co ještě přimělo Adrienne se tiše zasmát a Noreen s Eillen jen tak tak zadržovaly smích. Nevěděly, čím to bylo, ale nemohly si zkrátka pomoct. Iris stála klidná a netečná jako vždy, snad jako by se jí pozemské záležitosti ani netýkaly. Kluci se po sobě podívali a ušklíbli se nad reakcí dívek - byla přesně taková, jakou očekávali. Hned ale zase zvážněli a pohlédli zpět na svého ředitele.
,,Přijeli jste trochu dříve, než jsme očekávali, ale přesto vás tady vítáme," usmál se. Dívky se lehce uklonily, jak se učitelky nabádaly a když se napřímily, nabídl jim ředitel ruku a se všemi si potřásl. ,,Jsem profesor Reon, obraťte se na mě v případě, že byste něco potřebovaly."
,,To jistě nebude třeba," ujistila ho hned Iris a trochu zčervenala.
,,To doufám," řekl mile, ale v jeho podtóně zaznívala autorita. Všichni pak propukli v mlčení, doku se ředitel znovu neusmál. ,,Tenhle mladý muž se jmenuje Kenneth. Zavede vás do pokojů, kde se na chvilku můžete uvolnit, než vstoupíte do místnosti plné zvědavých chlapů. Přeji příjemný pobyt. Uvidíme se na večeři," lehce sklonil hlavu a odkráčel. Rozevlátý plášť s ním.
Kenneth se rozpačitě usmál, kývl na čtveřici kluků a vydal se k hlavní bráně. Děvčata usoudila, že to je poněkud zvláštní způsob, jak je upozornit, aby ho následovaly, ale učinily tak. Byl to příjemný vysoký mladík s úsměvem na tváří a s malou jizvou přes pravé obočí. Iris se začala ošívat.
,,Je ti zima?" zeptala se se strachem Noreen připravená si sundat plášť, kdyby bylo potřeba.
,,V pořádku," odpověděla a dál kráčela tiše vedle nich. Kenneth se zastavil před vchodem do internátu, jak Eillen správně předpokládala.
,,Tudy se jde na internát. Jelikož je ryze mužský a nikdy tu neplatila nějaká zvláštní pravidla, byli jsme nuceni uposlechnout příkazu profesora Reona a přeskupit se jen do západní části." To jméno pronesl s úctou. ,,Vchody jsou speciálně zabezpečené a vcházet do vašich komnat mohou jen dívky nebo učitelé k tomu oprávnění. Pojďte, prosím, za mnou," vyzval je a zamířil doleva a nahoru po schodech.
,,Nevadí vám, že vám způsobujeme nepohodlí?" ozvala se ostýchavě Noreen. Její mírumilovná povaha se ozvala.
,,Vůbec ne," odpověděl rozpačitě. Stále si nezvykl na jejich přítomnost a zvuk jejich hlasu.
,,To jsem ráda. Nechtěla bych, abyste kvůli nám nějak trpěli, nebo tak něco," přiznala, když v tom se Kenneth zastavil a rychle se k ní otočil. Noreen zalapala po dechu a chytila se za srdce. ,,Panebože! Příště trochu pomaleji, prosím."
,,Omlouvám se," řekl a bylo na něm vidět, že ho to opravdu mrzí.
,,V pořádku, jen nejsem zvyklá na takové rychlé pohyby," ovívala se rukou.
,,Proč jsme zastavili?" chtěla vědět Eillen.
,,Dál nemůžu," ušklíbl se a ukázal nahoru. ,,Půjdete ještě pár schodů nahoru a zabočíte vpravo. Pokoje budou po vaší pravici a levici."
,,Dík," usmála se na něj Adrianne a jeho to úplně vyvedlo z míry. Spěšně se odporoučel a odešel. Adrianne s ušklíbla a mrkla na ostatní děvčata.
"Ten kluk byl tak..." začala Noreen a nechala zbytek věty viset ve vzduchu, ale i tak se spolu sní Eillen a Adrienne rozesmály.
"Jo, přesně vím, co myslíš. Takový milý a ochotný ale naprosto nejistý."
"Nějak tak," souhlasila Norren a pokračovala jako první po schodech. Naskytl se jí pohled na krátkou chodbu s pouhými dvěma dveřmi.
"Jen dvoje?" vystihla všeobecné překvapení Adrienne.
"Zabírám si pravé!" vykřikly najednou Eillen a Noreen. Obě se rozesmály a jako na povel se rozběhly k pokoji. Adrienne trochu poklesl úsměv, protože na ni zbyla nekomunikativní a uzavřená Iris, ale co mohla dělat..
Eillen se dostala ke dveřím jako první a trhnutím je otevřela. Pokoje byly podobně jednoduché jako v jejich škole. Napravo a nalevo od dveří stály postele, mezi nimi u protější stěny dva psací stoly s židlemi a vedle dveří Eillen uviděla dvě velké skříně. Z druhé strany dveří pak dívky objevily vchod do koupelny.
Eillen postavila své zavazadlo na zem a svalila se na postel vlevo od dveří.
"Tu jsem chtěla já," ušklíbla se Noreen a lehla si na druhou.
"Smůla, kdo dřív přijde..."
"No jasně, chápu," protočila oči Noreen. "To bude veget, pokoj odříznutý od zbytku školy. Můžeme být vzhůru jak dlouho chceme, hlučet jak chceme a nikdo o tom nebude vědět."
"Uvidíme," usmála se Eillen.
"Doufám, že nemáš v úmyslu se tu jenom učit, to bych totiž asi nepřežila a po domluvě s Adrienne bychom vás asi daly na pokoj s Iris."
"Ne!" vykřikla Eillen a obě se rozesmály. "Ne, nemám v úmyslu se jenom učit a doufám, že nebudu muset bydlet s Iris. Nic proti ní, pořádně ji neznám. Ale asi by nám to na jednom pokoji moc neklapalo."
"Asi tak, myslela jsem, že budeme mít pokoj každá sama, ale jak jsem viděla jen dvoje dveře, dost jsem se bála, že s ní budu muset být já."
"Tak nejsi, ale myslím, že to znamená jen to, že na tomhle pokoji stejně budou většinou tři místo dvou."
"Aspoň bude víc legrace," mávla rukou Noreen.
,,Se ví," mrkla na ni Eillen a spiklenecky se usmála, pak vstala a odtančila do koupelny.
,,Hej!" zakřičela ještě Noreen, než jí Eillen zabouchla dveře před nosem. ,,To není fer," hučela na druhé straně dveří. Eillen se znaveně svezla vedle umyvadla. Dávala si dohromady všechno, co se tento den událo a na tváři se jí mihl úsměv. Bavila se, jako skoro nikdy předtím, to musela hned uznat. Ozvalo se mocné zabušení na dveře, jako by klepal samotný medvěd grizzly,,Co tam děláš?"
,,Jdu se sprchnout," zahučela jejím směrem Eillen.
,,Tak hejbni kostrou, chci se tam dostat ještě před večeří." Eillen se zasmála a vlezla do sprchy. Byla příjemně osvěžující. Nakonec vylezla zabalená do ručníku a s mokrými vlasy. Rázně otevřela dveře, div je nevysadila z pantů a významně pohlédla na Noreen, která ležela na své posteli se zavřenýma očima.
,,Úúúú?! Nevidělas tu osobu, co chtěla do koupelny? Mám ten pocit, že odešla, nebo třeba USLA!!" zakřičela jí do ucha Eillen a Noreen se div nezabila pádem z postele.
,,Co děláš?" smála se ostošest a zabouchla se za dveřmi. Když znovu vylezla, zmocnily se jí obavy. ,,Co bych si měla vzít na sebe?" zkousla si ret.
,,Na to se zeptej Adrianne. Myslím, že bude vděčná, když ji odtáhneš sem," usmála se Eillen a sama si prohlížela svůj kufr.
"Fajn, tak to bych jí měla jít vysvobodit," prohodila Noreen a vyběhla do vedlejšího pokoje. Netrvalo ani minutu a vešla i s Adrienne.
"Nazdar, Eillen," pozdravila sklesle dívka.
"Ahoj," odpověděla překvapeně Eillen. Nečekala, že bude kamarádka v takové náladě, ale nebylo těžké odhadnout, co ji do ní dostalo. "Adrienne, chápu, že asi nechceš být s Iris na pokoji, je mi fakt líto, že ti nic jiného nezbyde. Ale kdykoli můžeš být u nás. Klidně celý den. Teda v noci by ses tu asi neměla kde vyspat, ale jinak se neptej a normálně choď dovnitř."
"Dík, aspoň že tak. Už jsem se bála, že si pobyt tady zkazím bydlením s ní. Snažila jsem se s ní třikrát mluvit a buď se na mě podívala jako na magora nebo jednoslovně odpověděla a otočila se ke mě zády. Momentálně se zase začetla do té svojí bichle," postěžovala si Adrienne.
"Hele, fakt buď klidně pořád u nás. Jdu do té sprchy," oznámila Norren a zmizela za dveřmi.
"Nevíš, v kolik má být ta večeře?" zeptala se Eillen.
"To nevím, ale od šesti jako u nás, ne?" pokrčila rameny Adrienne.
"Asi se zajdu někoho zeptat," přemítala Eillen.
"A koho, vždyť skoro nikoho neznáš a nevyznáš se tu," namítla Adrienne.
"Někoho snad potkám a při jednom si nechám vysvětlit cestu do jídelny," usmála se Eillen a Adrienne se zvedla. "Jdeš se mnou?"
"Ne, ale měla bych jít na pokoj."
"Neblázni, klidně tady zůstaň. Za chvíli jsem zpátky a Noreen taky bude brzy hotová."
"Tak jo, dík."
"Za málo," odpověděla Eillen a vyšla ze dveří. Sešla po schodech a u místa, kde je zanechal Kenneth uviděla stát zamračeného Jaydena.
"Co tady děláš?" zasmála se.
"Snažím se nějak dostat přes tu bariéru, ale nějak se mi to nedaří," vztekal se.
"A cos potřeboval za bariérou?"
"Říkal jsem si, že tě doprovodím na večeři. Nebo vás, jak chceš."
"Super, zrovna jsem se chtěla někoho zeptat v kolik je a jak se jde do jídelny."
"Večeře je v půl šesté, takže máme ještě čtvrt hodiny, za pět minut tam jsme. Takže jestli chceš zajít pro ostatní.."
"Už za čtvrt hodiny?" vyvalila oči Eillen, až se Jayden rozesmál. "Fajn, tak chvíli počkej, dojdu pro ně."
Eillen vyběhla zpět do pokoje, kde už stála i Norren a ručníkem si sušila vlasy.
"Za čtvrt hodiny je večeře, tak si pohněte, sehnala jsem někoho, kdo nás tam dovede."
"To bylo teda rychlé," uznale pokývala Adrienne.
"Tak brzo? Musím si asi usušit ty vlasy jinak," povzdychla si Noreen a vykouzlila si mírný vánek, který jí proudil do vlasů.
"Téda, to bych taky chtěla umět," zatvářila se obdivně Adrienne.
"Tak já vás tu nechám, čekám vás pod schodama," usmála se Eillen.
"Eillen?" ozvala se Adrienne.
"Ano?"
"Nemohla bys to jít říct i Iris?"
"Jasně, skočím tam," slíbila.
"Dík."
Iris, přesně jak řekla Adrienne, seděla na své posteli a byla až po uši ponořená do své knihy. Když Eillen vešla, zvedla oči a pak je zase sklonila.
"Za čtvrt hodiny je večeře, jestli chceš, můžeš jít zároveň s náma."
Iris neřekla ani slovo, zaklapla knihu a vstala.
"Za pět minut odcházíme, tak když tak přijď pod schody," zabrzdila ji Eillen, aby jí dívka nenásledovala za Jaydenem. Měla totiž jisté podezření, že v její přítomnosti by hovor uvázl na nulovém bodě.
"Fajn," řekla příkře Iris a zase popadla knihu. Eillen jen nechápavě zakroutila hlavou a vyšla ze dveří. Zabočila za roh na schody a spatřila Jaydena, kterému napětím a úsilím zbělaly klouby na rukou.

25. kapitola - Cesta

10. března 2009 v 17:10 | TePa, Nessa |  Eillen
Když se konečně vmáčkli do ne příliš velkého kočáru, Eillen se vtlačila mezi Noreen a Adrianne, aby se vyhla blízkosti Jaydena. Nervózně se snažila zpravit si šaty, aby se jí příliš nepokrčily, ale za chvilku byla vyrušena kočárem, který se dal do pohybu a nepříliš jemně s nimi zatřásl, takže se všichni na dívčí straně sesunuli na Adrianne, která seděla nejvíc vlevo.
Chvilku trvalo, než se všichni znovu vtěsnali na svá místa a následně se všichni rozesmáli. Eillen jen tak tak popadala dech a najednou pocítila vlnu štěstí a úlevy. Co záleželo na cíli cesty, když je na sebe takhle hrdá? Muselo to být na ní znát, protože ji Adrianne zatáhla za lem šatů.
,,Děje se něco?" probudila se Eillen.
,,Vůbec nic, ale měla jsem ten pocit, že bys nechtěla, aby tě někdo viděl takhle," nabídla své kamarádce pohled na - zjevně její vlastní - odraz obličeje hledícího do prázdna. Eillen ji rozradostněně šťouchla do ruky. ,,Buď té lásky a příště se trochu omez na slova a ne na činy."
,,Budu si to pamatovat," ušklíbla se Eillen na Adrianne a hodila omluvný pohled po Jaydenovi, který se uculoval od ucha k uchu a snažil se začít mluvit s Iris, která se všemožně bránila. Adrianne se zachichotala a Jayden, kterému toto uchichtnutí patřilo, ji zpražil pohledem. Sebastian se rozesmál zrovna když kočár vjel do nějaké díry a jeho to vymrštilo na chudáka Noreen. Ta zrudla až po konečky vlasů a Sebastian se okamžitě začal překotně omlouvat, přičemž ani jemu se nevyhl nach, který mu vstoupil do tváří.
Bartemius svého kamaráda urychleně přitáhl zpátky na jeho místo a omluvil se za něj znovu. Jeff jen smutně koukal ven. Eillen si povzdechla. Tohle si nezasloužil. Charlotta se s ním ani nepřišla rozloučit, co věděla.
,,To byla ostuda," zašeptala Eillen do ucha Noreen, až oslovená nadskočila. ,,Vyděsila jsem tě? Promiň," zrudla ještě víc, pokud to vůbec bylo možné.
,,V pořádku," usmála se Eillen. ,,Aspoň malé pozdvižení. Ne, dělám si samozřejmě legraci. Nemůže za to, že tenhle kočár je tak zatraceně..," nedořekla, protože kočár zabočil do zatáčky a Eillen byla vržena k zemi. Všichni se na ni vyjeveně podívali.
,,Jsi v pořádku?" ozvala se Adrianne, ale její kamarádka se už na zemi svíjela smíchy. Všichni, kromě Jeffa, ji po chvilce napodobili a pomohli ji vstát.
,,Ještěže jsem se nezašpinila," ušklíbla se Eillen a otočila se zpátky k Noreen. ,,Tady jsi viděla, co jsem chtěla říct."
,,Jo," zasmála se Noreen. ,,Příště by ses mohla lépe držet, nebo skončíš na Jaydenově klíně." Eillen se nepatrně začervenala a odpověděla:
,,To bych opravdu nerada," usmála se na Jaydena, který jí úsměv váhavě opětoval.
"Už se tam moc těším, co ty?" vyzvídala Noreen.
"Ale jo. Nevím, co mám čekat, ale snad to bude příjemná změna."
"Pro mě je příjemný už jenom fakt, že se na nějakou dobu vyhnu přítomnosti Bakerové," ušklíbla se Noreen. "Nemůžu ji vystát."
"Řekla bych, že se ve škole najde víc takových," konstatovala neutrálně Eillen.
"O tom nepochybuju. Snad tam nebude nikdo takový," vyslovila své přání Norren.
"Nemáme tam ani jednu učitelku, takže nikoho podobného tam asi nepotkáte, ale ani učitelé nejsou všichni oblíbení."
"Bude to zvláštní, být najednou na škole skoro jediná holka," poznamenala Adrienne.
"Není tak těžké si zvyknout," přidal se do hovoru Sebastian. "Klidně bych u vás ještě nějakou dobu zůstal."
"To já jsem zase ráda, že jsem pryč," řekla rázně Adrienne.
Během cesty se všichni oťukali a postupně se většina z nich zapojila do hovoru, který se stával stále uvolněnějším a nenucenějším. Výjimky tvořili pouze Iris a Jeff. Dívka si po nějaké době vytáhla velmi objemnou knihu a ublíženým pohledem oplácela každý pokus o kontakt s ní. Tak se tedy stalo, že ostatní už se s ní nesnažili navázat hovor a bavili se dostatečně sami mezi sebou. Oproti tomu Jeffa nechávali všichni být už na začátku. Šlo na něm poznat, že se stále trápí kvůli Charlottě. Jinak jej totiž všichni znali jako milého a bezprostředního kouzelníka, který byl středem čtveřice mladíků.
Eillen po něm co chvíli mimoděk hodila ublíženým pohledem a chvilku se na něj mlčky dívala. Když se pak chtěla vrátit do rozhovoru všimla si Jaydenova pohledu. Nevyzpytatelný, takový byl. Eillen se lehce zamračila a nevěděla, co si myslet. Mezitím Noreen zuřivě debatovala se Sebastianem.
,,To takhle ale přeci nemůžeš říct!" oponovala mu a založila si ruce na prsou.
,,Jak to že ne?" zamračil se a naklonil se k ní blíž. Jediný, kdo je pořádně poslouchal byla Adrianne, protože Eillen byla úplně ponořená v jiných myšlenkách a Jayden z ní nespouštěl zrak.
,,Protože..," hledala chvilku Noreen v éteru, a pak se na něj naštvaně, ale s lehkým úsměvem, otočila.
,,Ano?" ušklíbl se Sebastian.
,,To není přeci fér. To, že je někdo trochu jiný a má více specializací, tak..."
,,Ehm?" ozval se Sebastian. Mluvilo se totiž o něm.
,,Nemyslíš si doufám, že jsi něco víc," zpražila ho pohledem. Sebastian se víceméně ušklíbl nadmíru souhlasně. ,,Ah!" vydechla překvapeně.
,,Ale no tak," zasmál se a šťouchl ji do nohy a ona se překvapeně ušklíbla.
,,Co? Jak to, že tak rychle měníš zatracené téma?"
,,Čáry, nevěř tomu," mrkl na ni. Noreen se úlevně se zasmála a podívala se na Adrianne, která nyní jen zírala ven z okna.
,,Vyprávěj mi o škole," ozvala se a váhavě se usmála.
,,Není, co říct," odbyl ji na oko naštvaný Sebastian.
,,Prosím," začala škemrat.
,,Ale ale. Emancipovaná dívka se ozvala?" řekl překvapeně.
,,Ha ha ha. Opravdu se směju," blýskla po něm očima.
,,To jsem rád," ušklíbl se a otočil se k Jaydenovi. Všiml si jeho pohledu nasměrovaného k Eillen a zasmál se.
,,Co zas?" otočil se k němu netrpělivý předmět Sebastianova pohledu.
"Ale nic," zákeřně se usmál. Jayden protočil oči a stočil pohled do neurčita. Když si byl Sebastian jistý, že ho nevidí, zadíval se na Eillen. Něco v ní mu Jaydena nápadně připomínalo. Oba teď zamyšleně zírali na jedno místo a ve tvářích se jim zračil zahloubaný výraz. Ale když se nad tím tak zamyslel, i v jejím způsobu mluvy a gestech bylo cosi povědomého, co už zná u jiné osoby. A teď si právě uvědomil u které. Výběr Jaydenovy partnerky na ples tedy nejspíš nebyl tak náhodný, jak se mu Jayden snažil namluvit. Ani to nebylo tím, že by poprosil Jeffa nebo Bartemia, aby mu dohodili nějakou kamarádku svých přítelkyň. Bylo v tom cosi hlubšího.
Sebastian se pro sebe samolibě usmál a umínil si, že si na ty dva dá v budoucnu pozor, aby zjistil, jak se věci doopravdy mají. Nerad otálel v nejistotě a byl si jistý, že kdyby se přímo zeptal Jaydena, co mezi nimi je, dostalo by se mu vyhýbavé a nicneříkající odpovědi a Jayden by byl pak na něj opatrnější.
Když se pak zadíval po ostatních, uvědomil si, že už nějakou dobu panuje v kočáře ticho. Naklonil se k okénku a zjistil, že už jim do cíle cesty schází jen pár hodin.
"Už jsme za půlkou cesty," poznamenal do ticha.
"Fakt?" ožily skoro najednou Eillen, Noreen a Adrienne. Sebastian se musel pousmát. Poslední z dívek vypadala nepřístupně a nezajímavě, ale tyhle tři stály za pozornost. Navíc se mu náramně líbilo, že je středem pozornosti a ví něco, co ony ne. Mužská ješitnost.
,,Jasně. Tenhle kopec znám. Prováděli jsme na něm první přemístění a můžete hádat třikrát, kdo byl nejlepší," protočil oči v sloup. Adrianne nechápala.
,,Neříkej, že ty."
,,Ale houby," zasmál se a ukázal oběma dlaněmi na svého spolusedícího - Jaydena.
,,Aha. Že mě to nenapadlo," uchechtla se Adrianne.
,,To se stává. On je totiž velice skromný." Jayden už to nevydržel a rozesmál se na celý kočár. Všichni se k němu překvapeně otočili, dokonce i Iris vzhlédla od knihy a Jayden nepatrně pohnul hlavou, protože většinu cesty si vystačil zíráním na Eillen.
,,To určitě," ušklíbla se Eillen a až trochu později si uvědomila svou chybu. Polovina osazenstva se na ni překvapeně otočila a Jayden zamrkal. Zrudla. ,,Když se tak směje, zřejmě chce zakrýt pravdu, ne?" vysvětlovala.
,,Aha," přijaly to Adrianne s Noreen, ale Seb se ušklíbl.
,,Co se děje?" snažila se zůstat v klidu Eillen a ve snaze dělat něco jiného se otočila k Iris. ,,Co je to za knihu?" Hodila po ní výmluvný pohled a otočila se nazpátek.
,,Nic. Jen mě tak napadlo, proč jsi tak nervózní?" V kočáru bylo doslova hmatatelné napětí.
"Já? Vůbec nejsem nervózní," zapřela Eillen a vyhýbavě stočila pohled jinam.
"Když myslíš," poznamenal Sebastian a myslel si svoje. "Víš, že toho máte s Jaydenem hodně společného?" nadhodil a pozoroval je. Oba to s klidem přešli, a tak pokračoval: "Oba jste byli nejlepší v testech, teď máte nápadně podobné reakce.."
Eillen střelila pohledem po Jaydenovi a pak oba rychle uhnuli. Sebastian se na ně se zalíbením díval, ale už je nechal na pokoji.
"To, že dva lidi dělají totéž ještě neznamená, že mají něco společného," promluvila Eillen. "Třeva Crooková s Bakerovou jsou obě učitelky, ale moc společného toho nemají. Snad jen, že je nikdo moc nemá rád."
"Jen počkejte na našeho ředitele, to teprve něco uvidíte," přidal se Jayden.
"Jaký je?" vyzvídala hned Adrienne a Jayden se Sebastianem a Bartemiem se na sebe podívali a naráz se rozesmáli.
"Počkej si, bude to stát za to. Víc si to užiješ, když ho uvidíš bez jakýchkoli informací předem."
"Ach jo, já tak nesnáším překvapení a podobné věci," povzdychla si Adrienne.
,,Opravdu? Neviděl jsem holku, která by je neměla ráda," otočil se k ní Bartemius, který se probral z hlubokého spánku.
,,Tak to se obávám, že jsi slepý," ušklíbla se na něj a vyplázla jazyk. Sebastian se uchechtl a strčil do Jaydena, aby mu něco pošeptal, ten se za chvilku začal otřásat, jak v sobě držel smích.
,,Co je?" chtěla vědět Noreen.
,,Pchpfprlúsp," zasípal Jayden a položil si obě dlaně na břicho, jak to s ním cukalo.
,,Tak co se děje?" začala se zajímat i Adrianne a to už kluci nevydrželi. Zdálo se, že Bartemius ví přesně o čem je řeč a zamračil se, i když také očividně dost potlačoval smích.
,,Tak to ne!" zasyčel. Jayden se válel po Sebastianovi a ten na tom nebyl jinak. Zuřivě bouchal do opěradla své části sedačky.
,,T-to... ježíš...!!!" řval Sebastian.
,,Kde?" vzhlédla Iris, náhle plná zájmu. Všichni se rozesmáli, až jí to přivedlo do rozpaků a sklonila se zpátky nad knihu. Všichni se smáli a plácali se po zádech a po rukou.
,,Zkusíš jim to říct. Osobně tě ukřižuju."
,,To bys neudělal," nedal se zastavit Sebastian ve svém smíchu. Jayden se stále více prohýbal, div se nepřelomil v půli. Eillen s nataženýma nohama na kousku volného místa před sebou plakala smíchy společně s Noreen, která se třásly zapletené copky. Adrianne - ta snad už dávno umřela. Chytala se za břicho, svíjela se bolestí a smíchem. Mlčky ukazovala na Jaydena se Sebastianem, kteří se po sobě nepokrytě váleli.
,,Veřejně," přikývl Bartemius.
,,Aj. To bude vážný," zarazil se na chvilku Sebastian a pomalu se s Jaydenem napřímili. Hned jak se na sebe podívali, propukli v nový smích.
,,Ať už jsme tam," modlil se Bartemius, ačkoliv mu taky dost cukaly koutky.
Asi po hodině a půl se všichni dostatečně uklidnili. Leželi na sobě a vydýchávali se. Z pěti vysmátých těl se utvořil strašný chuchvalec, jak se snažili se navzájem uklidnit, takže nešlo pořádně rozeznat, kdo je kdo.
"Hele, čí je to ruka, dejte ji pryč, chtěla bych vstát," poprosila Eillen a snažila se vysoukat se ven.
"Jaydene, mohl bys ses posunout, ležíš mi na noze," stěžovala si Noreen. Všichni se začali přesouvat a posouvat, a to jen aby se po chvíli stejně zamotaní sesuli zase na zem. Po chvíli se podařilo vymotat se Sebastianovi, a ten pak pomohl i ostatním.
"A pak že smích není nakažlivý," zhroutila se na sedačku Adrienne.
"Radši už nikdo moc nic neříkejte, jednou mi to stačilo. Navíc tam za chvíli budeme a kdyby nás někdo slyšel, nevím, jak by to dopadlo," mírnil ostatní Bartemius.
"Že už tam za chvíli budeme už jsem dneska párkrát slyšela," ušklíbla se Eillen.
"Ale teď už je to fakt," vyhlédl z okna Seb. "Támhle je škola."
Jako na povel se všechny tři dívky - kromě Iris - nahrnuly za ním, aby se konečně podívaly na místo, kde teď budou bydlet. Po menším přetahování Eillen uviděla stavbu, kterou jí před časem Jayden popisoval. Opravdu vyhlížela jako venkovské sídlo, což byla po jejich hradu vítaná změna. Kolem dokola se táhl les a za stavbou vyčnívaly špičky skály - přesně jak Jayden popisoval.
Všechny dívky - kromě Iris - oněmněly úžasem, když spatřily, jak se světlo lomí o už trochu oprýskaný kámen a vytváří nepopsatelný dojem. Skály jen umocňovaly sílu, která prýštila z každého atomu pečlivě opracovaného kamene, přesně tak, jak si Eillen představovala sídlo plné mužů. Ale teď když ho opravdu spatřila, dívala se na ně, nemohla skrýt překvapení.
Tři patra, jak říkal Jayden, stromy, jak říkal Jayden a když se zaposlouchala, slyšela i ptáky, které sliboval Jayden. Sledovala, jak z této budovy právě vyšla malá delegace a chystá se je přivítat. Kluci okamžitě znovu padli na sedadla a začali si upravovat vzhled.
,,Co se děje?" obrátila se k nim překvapeně Eillen.
,,Co? Vidíš toho chlapa uprostřed?" zašeptal zuřivě Sebastian a nechal si od Noreen oprášit záda od prachu, jak se válel na zemi.
,,Co s ním? Trochu se mračí, ale nepochybuju, že je to správný chlapík."
,,Trochu tišeji," okřikl ji Bartemius a s obavami vyhlédl ven. Eillen protočila oči v sloup a taky se posadila, naproti Jaydenovi, který se snažil zastrčit si veškerý svůj majetek z kočáru do kapes.
,,To nevypadá zrovna třikrát nenápadně," ohodnotila jeho kapsy Adrianne.
,,To je fuk," řekl, ale pak si nešťastně povzdechl a snažil se to zase vyndat.
,,Neblázni, už jsme tady, nech to být," zvedla mu Eillen zápěstí a ihned ho pustila, když se na ni podíval. Nervózně se podívala jinam. Sebastian z nich měl opravdovou legraci, ale nekomentoval to. Až příliš mu záleželo na Jaydenovu přátelství.

24. kapitola – Zatloukat, zatloukat!

8. března 2009 v 14:00 | TePa, Nessa |  Eillen
Balení jí nezabralo dlouho. Nastrkala pár svých věcí do kufru, se kterými sem přišla do prvního ročníku a během pár minut byl její pokoj dočista prázdný a neobydlený. Jen na židli visela školní uniforma, kterou si chtěla Eillen zítra obléct na cestu. Znovu prohlédla celý pokoj, jestli na nic nezapomněla a pak už se chystala jít spát. V tom se ale ozvalo zaklepání na dveře. Po chvilce dovnitř váhavě vkročil Jayden. Eillen se zablýsklo v očích a otočila se k němu zády. Aby se nějak zaměstnala, šla otevřít okno a až příliš dlouho urovnávala záclonu se závěsy.
,,Co jsem provedl?" povzdechl si hlasitě.
,,To se ptáš mě? Ty sám bys to měl vědět."
,,Pojďme se vrátit. Noc je ještě dlouhá," přemlouval ji a natáhl k ní váhavě ruku.
,,Ne, Jaydene. Nemám náladu. Vrať se sám," ustoupila od něj na pár kroků.
,,Pojď se mnou, prosím."
,,Ani mě nenapadne. Stejně neumím tancovat." Přimhouřil oči.
,,Nesnaž se mi tu namlouvat, že jen proto nejdeš do sálu."
,,Možná je tu ještě něco, ale z čeho usuzuješ, že ti to řeknu? Mohl bys, prosím, odejít? Chtěla bych se na zítřek vyspat."
,,Myslel jsem, že jsme přátelé," zabručel.
,,Však jsme, nebo ne?" pokrčila rameny Eillen. V tom ucítila, jak ji Jayden chytá za rameno a prudce ji otáčí k sobě. ,,Co to děláš?"
,,Eillen... Řekni mi v čem je problém. Rád bych ti třeba řekl, proč jsem to udělal, jen se na mě nezlob." Eillen po něm blýskla očima, ale on ji nepouštěl.
,,Pusť."
,,Ne. Odpověz mi, prosím. Nebo se mě nezbavíš."
"To je teda pěkné kamarádství. Buď anebo."
"Věř mi, že to nedělám rád, ale jsi tak umíněná, že mi zkrátka nedáváš jinou možnost.." nenechal se odradit Jayden.
"Fajn. Když ti řeknu, že Adrienne mi řekla jisté věci, ze kterých nejsem úplně nadšená, osvěží ti to paměť?" mračila se Eillen.
"Co s tím má co dělat Adrienne?" nechápal Jayden.
"Jo tak ty nevíš. Takže moje poslední kamarádka asi lže. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč by mi celá šťastná tvrdila, žes jí učil tancovat a že tě teda už dřív znala, tudíž dnešní představování bylo jen divadélko sehrané čistě pro moji osobu."
"Jo tohle.." svitlo pochopení v Jaydenově tváři.
"Jo tohle! A jestli to je všechno, tak odtud teď laskavě vypadni."
"Já ale nechápu, proč tě to tak vzalo."
"Tak ty nechápeš," otočila se čelem k němu Eillen a tělo se jí chvělo vztekem. "Je mi úplně šuma fuk jestli trávíš čas se mnou, klukama, Adrienne nebo jakoukoli jinou holkou. Ale vytáčí mě, že to přede mnou zatloukáš. Co myslíš? Že bych ti to zakázala nebo co? Radši mi budeš lhát a pak se tvářit jako by nic, jako bys ji viděl poprvé v životě? Promiň, ale do očí si lhát nenechám."
"Eillen, prosím tě uklidni se. Vždyť v tom nic nebylo, čistě jsem ji jenom učil základy. Viděli jsme se ani ne dvě hodiny."
"Jo, ale to není ten problém. Už jsem ti řekla, že do toho, s kým se scházíš, mi nic není."
"Fajn, tak jsem ti to měl říct. Ale bylas tak vynervovaná z těch zkoušek, že jsem to nechal být. Myslel jsem, že to je tak nedůležité, že nemá cenu ti to říkat."
"Jo? A co je podle tebe ještě tak nedůležité? Za chvíli se dozvím, že je Bartemius tvůj bratr nebo něco podobného, ne? To taky nebude důležité."
" Samozřejmě, že není můj bratr. Eillen, prosím nevyšiluj. Nechci se s tebou hádat. Jo, neřekl jsem ti to. Ano, měl jsem ti to říct. Ale mohla bys brát taky trochu ohledy, protože tys dělala úplně to samé. A když se s tebou Becky a Charlotta pak tak pohádaly, bylas úplně na dně. Tak prosím nereaguj stejně jako ony."
To Eillen na chvíli umlčelo a přinutilo uvažovat. "Dobrá, neměla jsem tak vyšilovat. Ale tím spíš jsi mi to mohl říct. Nemám ráda lidi, co mi lžou do očí."
"Slibuju, že se budu snažit už to nikdy neudělat," řekl vážně Jayden, ale myslel si své a nemohl skrýt poťouchlý úsměv v obličeji. Eillen protočila oči v sloup.
,,Co zase?" ušklíbla se.
,,Nic, samozřejmě," usmál se a pomalu spustil ruce podél těla.
,,Ale no tak," zpražila ho pohledem.
,,Tajemství má každý člověk. Včetně mě." Eillen se usmála a rozpustila si vlasy. Jaydenovi se zablýsklo v obličeji.
,,Byl bys tak laskav a konečně opustil tohle místo? Chce se mi spát. Nevím, jak dlouho to tam u vás nakonec budu muset vydržet."
,,Oho," zahuhlal Jayden, ale opustil místnost. Eillen se pro sebe usmála a svlékla si dlouhé šaty, které s jemným žuchnutím spadly na zem. Dneska toho měla plné zuby. Opravdu už byla zralá na postel. S hlasitým povzdechem se svalila do přikrývek a kouskem svého vědomí slyšela hlasy bavících se lidí z hlavní síně.

Ráno ji probudilo zavýskání Adrianne a její taška, kterou s přílišnou vehemencí zahodila směrem k oknu. Roztáhla závěsy a s úsměvem pozorovala právě se probouzející Eillen.
,,Do háje s tebou, Adrianne," zahudrovala.
,,Tobě taky dobré ráno, Eillen," zasmála se Adrianne a shodila ze své kamarádky přikrývku. Ta učinila pouze marný pokus přitáhnout si ji nazpátek a když zjistila, že je to nemožné, stočila se do klubíčka a tlačila víčka k sobě. ,,Vstávej! Za chvilku odjíždíme! Konečně!" zařvala jí těsně u ucha.
,,Grrr," zabručela Eillen a vší silou otevřela oči. Ihned jí do nich uhodily sluneční paprsky. ,,Kolik je?"
,,Přesnější otázka by byla kolik času máš, ale to je vedlejší. Máš půl hodiny." To Eillen probudilo. Ihned se posadila na posteli.
,,Pročs to neřekla hned?" Jako oživlá mrtvola se dopotácela do koupelny a omyla si obličej. Když se na sebe podívala do zrcadla, překvapilo jí, jak vypadá. Nebyla to ta samá Eillen, kterou vídávala před několika týdny. Nevěděla čím to bylo, vlasy měly pořád stejnou barvu, obličej stejné rysy, ale zkrátka vypadala jinak.
Rychle se připravila a vrátila se do pokoje. Popadla uniformu a opět zmizela v koupelně, aby se oblékla. Pak naházela své poslední věci do kufru, zapnula ho a s vítězným výrazem oznámila:
"Můžeme jít."
"Dělala jsem si srandu, ještě máme deset minut čas," rozesmála se Adrienne a uhnula z Eillenina dosahu, protože její obličej přestal mít šťastný výraz.
"No počkej, zítra ráno si tě vychutnám."
"Já se nachytat nenechám," vychloubala se Adrienne a zvedla ze země svou tašku. "Tak jdeme? Když si pohnem, stihneme si zajít pro něco k snídani."
"To by šlo," souhlasila Eillen a popadla kufr. Naposledy se rozhlédla po místnosti, která jí byla sedm let domovem. Potrvá dlouho, než tady zase s kufrem v ruce bude stát. Rozhodně zavřela dveře a vykročila za Adrianne.
Jídelna nebyla prázdná. U stolu sedělo všech šest zbylých studentů, kteří toho dne odjížděli. Adrienne s Eillen dotáhly své zavazadla až k jejich stolu a posadily se.
"Už jsem si říkal, kde vězíte," poznamenal Jayden místo pozdravu. Eillen se na něj jen zamračeně podívala ospalým pohledem a Jayden se rozesmál. "Je mi to jasné."
"Chtěla bych vidět, jak bys vypadal ty ani ne pět minut po probuzení," reptala Eillen.
"Takže včerejší dobrá nálada tě ještě nepřešla, jak vidím," konstatoval pobaveně Jayden.
"No, srším optimismem," ušklíbla se Eillen.
"Ale vždyť nemáš důvod," řekla nechápavě Adrienne, která se snažila všemožně zapojit do hovoru, který šel mimo ní.
"Myslím, že to radši nebudeme moc rozebírat," zahrál rychle konverzaci do outu Jayden. Adrienne chvíli zamyšleně hleděla z jednoho na druhého, ale nevzdávala se.
"Tak jak se těšíte na cestu?"
Eillen se jen prohrabovala v jídle a nevypadala, že by chtěla odpovědět, a tak promluvil Jayden:
"Není moc o co stát. Nedovolí nám se přemístit, takže skoro celý den strávíme v kočáře. Akorát teď, když nás pojede osm a ne čtyři, asi bude trochu větší. Ale nic to nemění na tom, že to celou cestu drncá a nikdo nemá pohodlí."
Adrienne ho zklamaně poslouchala. "Ale to nevadí," rozhodla se nakonec. "Hlavní je, že tam dojedeme ještě dnes. Všichni se na to těšíme, tak cestu snad nějak přežijeme."

Nahoru a zase dolů

7. března 2009 v 21:18 | TePa |  Nahoru a zase dolů
Objevila jsem nějakou povídku a sama nevím, kdy jsem ji psala. Jde na ní vidět opravdu rychlý slet událostí, skákala jsem od jednoho k druhému, ale snad si ji přečtete. Kvůli mým očím...

TePa

Jsem vzduch. Nyní jsem už jen ten vzduch. Říkám jen, ale teď mi připadá, že vzduch není jen jen. Zemřela jsem, nebo stále žiji? Žiju, nebo jsem v bezvědomí? Zvláštní, že nevím. Připadám si lehčí, ale nikde žádné světlo. Je už opravdu po mně?
Jaká jsem byla? Jaká snad budu? To jen těžko dokážu posoudit. Měla jsem tak málo času poznat lidi kolem sebe a i ten čas jsem promrhala. Už zase mluvím, jako bych zemřela. Chci všechno napravit, avšak nejsem si jistá, zda mi zbývá ještě nějaká ta druhá šance. Kolik jsem měla štěstí, že jsem vzduchem teprve teď?
Kolikrát jsem přežila...? Ne, ne, ne! Stále jsem naživu, cítím ze sebe sálat teplo a zdá se mi, že i dýchám. Ale co, když jsem vzduch? Otřásla jsem se při pomyšlení, že dýchám sama sebe. Kolik času mi zbývá? Tady, v tomhle prostoru, dimenzi? Mám tu jen nečinně přihlížet, zatímco se dole, pode mnou míhají lidé? Jsem mrtvá. Musím být, protože lidé létat neumějí, a přes to... jako bych tomu nemohla uvěřit.
Vzpomínám na svůj minulý život. Stál vůbec za to? Žila jsem dobrý život? Nedokážu odpovědět. Ani dnes, ani zítra a asi ani za sto let. Ví to mí rodiče? Ví to někdo? Existuje bůh? Ohlédla jsem se, ale nikde kolem jsem ho nespatřila. Jak vlastně vypadá? Hledala jsem nějakého starého muže v bílém rouchu, ale nikde nikdo. Jen tradiční městský shon pode mnou.
V tom zablikala sanitka a ozval se její naléhavý zvuk. Ohlédla jsem se a vyrazila za ní. Najednou jsem byla tak rychlá. Stala se nehoda. Utonul chlapec. Sleduji, jak ho záchranáři vytáhli ven a marně se jej snaží oživit. Povzdechla jsem si a natáhla k němu ruku. Mrtvý. Poznám to i teď. Položila jsem záchranáři ruku na rameno a pozorovala, s velkým překvapením, jak se uvolnil.
Vkládám snad do lidských duší naději? Poskytuji jim úlevu? Teď v jiném časoprostoru, jiném světě? Jiném světě... zní to tak cize.
Zablýsklo se a mě bylo jasné, že to lidé tam dole nepostřehli. Spěšně jsem se otočila a spatřila krásného muže. Nejkrásnějšího, jakého jsem kdy viděla. Mimoděk jsem ucouvla. Může vzduch couvat? Zjevně ano.
"Kdo jsi?" zeptal se hlubokým hlasem, který se mi vpíjel pod kůži. S překvapením jsem zjistila, že sama mohu mluvit, ale v tuhle chvíli jsem na otázku své identity nedokázala odpovědět. Je tohle bůh? Asi se začnu modlit. Zopakoval svou otázku stejně klidným časem, jako bychom měli celou kupu času.
"Nevím," řekla jsem prostě a můj hlas se rozléhal prostorem, až k němu. Přistoupil blíže a já zase ustoupila.
"Bojíš se mne?" zeptal se.
"Nemohu před tebou, vámi, utéct," přiznala jsem.
"Přede mnou?"
"Nikdo jiný tu není."
"Jak to? Ohlédni se." Věděla jsem, co uvidím. Houfy lidí.
"Možná máš, máte, pravdu. Kdo jste?"
"Tykej mi. A pojmenuj mne, jak uznáš za vhodné."
"Dobrá. Budeš James." Kývl.
"Jak si přeješ. A ty budeš..." Otevřela jsem ústa, že mu řeknu své jméno, ale ke svému velkému údivu jsem zjistila, že ho nevím. "Nemůžeš odpovědět," řekl, jako by mi četl myšlenky, "Tady nikdo neví, jak se jmenuje."
"To je nás tu víc?"
"Samozřejmě. Nejsme jediní, Strange."
"Hezké jméno," poznamenala jsem a podívala se dolů. "Jak to, že jsi tu se mnou ty a ne nikdo jiný?"
"Nevím. Osud?"
"Nevěřím v něj."
"Já také ne. Dokud jsem se neobjevil tady," rozhodil rukama.
"Kde to jsme?"
"To je otázka, na kterou neznám odpověď. Stejně jako na tu, že jsi dívka." Zašklebila jsem se.
"To tu ještě žádná nebyla?" Zavrtěl hlavou a já na něj pohlédla s otevřenou pusou.
"Všichni jsme tu muži," dodal. Podívala jsem se nazpět.
"Jak ses tu objevil?"
"Myslíš na nějaké místo, záře a jsi tam," odpověděl a prohlédl si mě.
"Nekoukej na mě tak," otočila jsem se k němu zády a trochu zčervenala.
"Pročpak? Dlouho jsem neměl po boku dívku." Zarděla jsem se ještě víc.
"To ale neznamená, že na mě máš tak zírat."
"Ano. Promiň. Omlouvám se."
"To nic. Můžeme se posadit? Docela tě chápu," dodala jsem potichu a když se vedle mne objevilo křeslo, padla jsem do něj. Posadil se do svého a přikývl.
"Nevím, jestli se mi tu líbí, nebo ne. Každopádně nikomu nemohu pomoct, i kdybych chtěl." Smutně jsem se na něj podívala.
"Já vím. Viděla jsem umřít chlapce. Je svět pořád takový?"
"Ano. V tuto chvíli umírá spousta lidí." Postavila jsem se.
"A jak tomu zabránit?"
"Neposloucháš mě? Nemůžeme. Můžeme se jen dívat na jejich radosti a smutky." Posadila jsem se zpátky a složila hlavu do dlaní.
"Já tu nechci být!" zaskuhrala jsem.
"Já také ne, Strange, ale můžeme tomu snad zabránit?"
"Snad odkudkoliv je cesta zpět, nebo ne?"
"Ne."
"Máš pravdu," svěsila jsem hlavu. Pak mě něco napadlo: "Co kdybych si to přála?"
"Zkoušel jsem to. Nejde to."
"Někdo se možná dostal zpět. Půjdeme se zeptat."
"Strange, věř mi, ptal jsem se každého a zkoušel cokoliv, ale mě samotnému se to nepovedlo," řekl tiše.
"Samotnému? Takže se to někomu povedlo?"
"Ano. Jedné dvojici. Nevím, jak to udělali. Nikdo to neví. Prostě jednou odešli," pokrčil rameny. Podívala jsem se na něj. Vlasy mu padaly do čela a prozařovaly je sluneční paprsky. Měl na sobě dlouhý rudý kabát s vysokým límcem, který mu zakrýval polovinu brady. Usmála jsem se a on si toho všiml. Odvrátila jsem se. "Usmála ses. Proč?"
"Jen mi to tak přišlo na mysl."
"Jen tak?"
"Ano," kývla jsem a usmála se ještě jednou. Jeho koutky také zacukaly a brzy se zvedly vzhůru v širokém úsměvu. "Sluší ti to," přiznala jsem a podívala se rychle jinam.
"To tobě taky."
"Díky," hlesla jsem a postavila se. Křeslo zmizelo, jako mávnutím kouzelného proutku.
"Nemáš zač," postavil se též a nespouštěl ze mě zrak.
"Asi vypadám jinak, než tam dole," cukla jsem bradou k nějakému člověku.
"Ne. Vypadáš stejně."
"Jak to víš?" otočila jsem se k němu a při tom mi dlouhé světlé vlasy prolétly kolem obličeje a zazářily, jako letní slunce. Rozšířily se mu oči.
"Protože i já vypadám stejně," zašklebil se po chvíli. Sklopila jsem zrak.
"No jo. To mě nenapadlo," zasmála jsem se. Přešel ke mně blíž a já se lekla, že se mě třeba bude chtít dotknout nebo tak a ucukla jsem.
"Děje se něco?" zeptal se s rukou nataženou.
"Ne, vůbec nic," dostala jsem ze sebe.
"Tak mi podej ruku a neboj se," vybídl mě a já váhavě zvedla ruku k němu. Vzápětí jsem ucítila teplo jeho dlaně na své a podívala se mu do očí neznámé barvy. A v tom se zablýsklo, až jsem si musela zakrýt oči druhou rukou. Cítila jsem, jak tvrdě dopadám na něco tvrdého a vzápětí hluk hovoru. Vzhlédla jsem. Naproti mně ležel James a pomalu se zvedal.
"Kde to jsme?" zeptal se a nevnímal obličeje lidí, kteří seděli za barem.
"Někde v hospodě, nebo baru, nebo tak," usmála jsem se na něj, chytila ho za ruku a táhla ho za sebou. Vyšli jsme ven. "Podívej! Jsme zpátky dole!" vypískla jsem a přihnala se k fontáně, která stála uprostřed parku, který se octl před námi. Váhavě přešel ke mně a posadil se na lavičku.
"Nevím, jestli jsem rád, nebo ne."
"Také mám smíšené pocity, ale jsme tu a je to jiné. Přijímej výzvy."
"Mám je rád," usmál se a přešel ke mně.
"Hm, ale asi ne všechny výzvy."
"Aspoň jednu," zašklebil se, naklonil se ke mně a políbil mě. Byla jsem najednou celá otupělá a bylo mi krásně. Když zjistil, že se nikterak nebráním, přitáhl si mě k sobě a pořádně se do toho opřel (:D). Naklonila jsem se k němu blíž a za chvilku se zase odtáhla.
"Výzva překonána?"
"Ani zdaleka. Už vím, co mi celou tu dobu tak chybělo."
"Já?" zašklebila jsem se.
"Si piš," přikývl a znovu mě políbil.

61. kapitola - Svatba

6. března 2009 v 18:26 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Omlovám se, že tahle kapča stojí za prd, ale mě už ohledně tohoto tématu fakticky dochází nápady a vidím to už jen tak na Epilog, takže těm, komu se tahle povídka líbila, se omlouvám... Přijdu s další, až přijde čas a budu doufat, že se bude taky líbit;)

TePa

,,Vysvětluj," dala jsem si ruce v bok a lehce se zamračila. Povzdechl si.
,,Můj táta se jednou pořádně naštval a poslal mě na Odbor záhad, abych si tam našel práci a něco dělal. No tak jsem šel."
,,Odbor záhad?" Přikývl. ,,To už skoro mluví za všechno."
,,Jenže protože jsem tam byl nováček, nechtěli mi dát hned nějakou složitou práci a i kdyby, stejně bych ti to nemohl říct, protože bych byl vázaný přísahou." Šáhl si pod tričko a vytáhl obraceč času. Sice starý a pořádně ošoupaný, přesto ale ve mně vzbudil trochu hrůzy.
,,A kde jsi byl?"
,,Samozřejmě jsem se hned napoprvé netrefil," ušklíbl se. ,,Myslím, že jsem se octl někde v době počínajícího novověku, nebo tak nějak. No byl to průšvih jak blázen, vzhledem k tomu, jak jsem byl oblečený a mou jedinou zbraní byla hůlka, kterou jsem se nemohl opovážit vytáhnout."
,,Aj," zkomentovala jsem to. ,,Jak ses ale dostal zpátky?"
,,Musel jsem si vytvořit zaklínadlo, a pak..."
,,Ty sis vytvořil zaklínadlo? Čím myslíš?" poklepala jsem si na čelo. Sjel pohledem k mé popsané stěně a usmál se. ,,A pak?" pobídla jsem ho.
,,Pak jsem se objevil před ministerstvem. Taková úleva, to bylo neskutečné," potřásl hlavou.
,,Máš víc štěstí, než rozumu."
,,Pak byla válka, tu jsem měl z pověření ministra Kingsleyho, a pak, myslím, žes u toho byla, když na mě táta volal, že musím zase do minulosti. To jsi byla venku a zrovnas odcházela. Strašně ses čertila, když jsem ti odmítal říct, kam jdu." Zamračila jsem se.
,,Nemůžeš se mi divit."
,,Věru, že se nedivím. To jsem se octl v bitvě o Bradavice."
,,Kdeže ses octl? Proč?"
,,To nemůžu říct. Jsem vázaný kouzlem tajemství."
,,Do háje!" Přívětivě se usmál.
,,Řeknu ti, že vidět bojovat vlastního otce, kterému je sedmnáct nebo osmnáct, je dostatečný celoživotní zážitek, částečně vzhledem k tomu, jak hodně mu to šlo," uchechtl se.
,,No, já bych se být tebou moc nenaparovala," vyplázla jsem na něj jazyk.
,,Promiň, ale tys ho neviděla."
,,Hm," pokrčila jsem rameny. ,,Takže za tím vším vězí obraceč času? A to ti tak dlouho trvalo, než jsi mi to byl rozhodnutý říct?"
,,Promiň, ale řekl jsem si, že je to jen další starost na krk."
,,A za tebe já se mám vdávat? No nevím, nevím," ušklíbla jsem se. Podíval se na mě a usmál se. ,,Ty se směješ?!"
,,Neříkalas, že je dobré mít svého kostlivce ve skříni?"
,,Jo, ale tohle není kostlivec!"
,,A co teda."
,,To je celé mauzoleum."
,,Ale no tak." Pozvedla jsem obočí. ,,Omlouvám se. Co mám udělat víc?" Povzdechla jsem si. ,,Odpustíš mi, viď, že jo?" přešel blíž ke mně. Ale asi jen o krok. Očividně se dál neodvážil.
,,Albe... Prosím, už přede mnou něco takového netaj, jo? Myslels sis snad, že ti setnu hlavu, nebo co?" usmála jsem se. Nemůžu se na něj dlouho zlobit.
,,Ne," usmál se a pokročil o další krok. ,,Těšil jsem se na tebe."
,,Přesedlals rychle."
,,Chceš o tom ještě mluvit?" Zavrtěla jsem hlavou.
,,Asi ne."
,,Copak jsi dělala dneska?" pokročil o další krok a tentokrát jsem se usmála.
,,No... opravdu to chceš vědět?" Už neváhal, přistoupil ke mně, pevně mě chytil kolem pasu a přitáhl si mě blíž.
,,To si piš. Krásně voníš." Usmála jsem se.
,,Děkuju. Vybírala jsem dort a šaty."
,,A?" zajiskřilo se mu v očích.
,,Nic zvlášť. Myslím, že tam nejsou žádné volánky a ani troška růžové."
,,Ideální stav," zkomentoval.
,,Taky si myslím. A taky žádní koně a labutě."
,,Proč by tam, proboha, byli?" zachechtal se.
,,Mamka," odpověděla jsem prostě.
,,Aha," usmál se.
,,Uf, už jsem si myslela, že jsi nájemný vrah, nebo jsi objevil hvězdnou bránu."
,,Hvězdnou... co?" usmál se.
,,Dívala jsem se na televizi," pokrčila jsem rameny. Dál už na nic nečekal, sklonil se ke mně a políbil mě.

Den svatby přišel jako skok do luftu. Prostě za mnou přišla mamka a řekla, ať vstávám, protože dneska ze mě bude paní Potterová. Byla jsem z toho vyhukaná.
,,Už?" vyjekla jsem.
,,No jo," usmála se mamka.
,,Ale já si ještě nenatrénovala podpis!"
,,Budeš mít čas po svatbě."
,,Možná," ušklíbla jsem se.
,,No jo. Slyšela jsem, že si postavíte byt."
,,Přesněji řečeno dům," usmála jsem se. ,,Ale nebude to hned. Koupíme starší dům a ten opravíme, ne postavíme," přejela jsem si prsty po hladké bílé látce.
,,Sluší ti to," usmála se mamka objala mě zezadu kolem pasu. ,,Vdáváš se tak brzo!" zkomentovala to nakonec.
,,Co na tom, kdy se vdáváš, když přesně víš, že ten za koho se vdáváš je ten dokonalý a nic vám společný život nemůže překazit?"
,,Tos vyčetla z telenovely?"
,,Ty já nečtu," ušklíbla jsem se a mamka mi přes obličej přehodila závoj.
,,Já zapomněla. Není nad famfrpál v průběhu věků."
,,Přesně tak," usmála jsem se, podívala se na sebe do zrcadla a zhluboka se nadechla. ,,Uf, uf, uf..."
,,Klídek. Tady máš kytici," podala mi nádherný svazec lilií. Pevně jsem ho sevřela v rukou a začala se třást.
,,Najednou jsem nějaká vyklepaná," polkla jsem.
,,Tak pojď, než se mi tu složíš."
,,Ech!"
,,Klid, dovedu tě k tátovi. Čeká už na tebe."
,,Kostel," protočila jsem oči v sloup. ,,Je tu taková zima."
,,Není," zasmála se a vytáhla mě ze dveří. Tam už stál táta a já se chopila jeho paže.
,,Kdyžtak mě podrž, kdybych zakopávala, jo a kdyby na mě šly mdloby, štípni mě, nebo tak něco a kdyby..." Přerušil mě.
,,Všechno bude v pořádku, pokud se Albus už konečně polije vodou, všechno proběhne hladce." Zasmála jsem se.
,,Pomáhá to, ty jsi čaroděj."
,,Že by?" ušklíbl se, políbil mě na tvář a společně jsme vyšli na strastiplnou pouť. Usmála jsem se, když jsem uviděla Alba, který se rázem přestal klepat a otírat si ruce do kalhot. Podíval se na mě a v očích se mu šťastně zablýsklo. Tak tohohle já si beru. Albuse Severuse Pottera, pojmenovaného po dvou bradavických ředitelích, mého dlouholetého přítele, úžasného kumpána z Bradavic, ten nejsprávnější chlap na světě, který by si mohl s tátou podat ruce, skvělého kouzelníka, nádhernýho chytrého kluka, který mě miluje!!!

Party byla v plném proudu, seděla jsem za stolem a přijímala dárky. Z toho všeho kolem mě bolela hlava. Když pak sklidili ze stolů, povzdechla jsem si a šla se loučit ke dveřím. Mohla bych vám tu donekonečna popisovat úžasnost téhle scenérie, pohled na Ell s Peteem. Nechali děťátka u babičky, ušklíbla jsem se.
,,Už jsem myslela, že je mi souzeno tu být až nevím do kdy," padla jsem na nejbližší židli, shodila z hlavy ten nemožný závoj a opřela se.
,,Jsem ráda, že jsi šťastná," ušklíbl se s úsměvem Albus.
,,Jak ty umíš házet ty ksichty," usmála jsem se a složila hlavu do dlaní.
,,Budeš se na mě zlobit," řekl náhle.
,,To nemyslíš vážně?! Další party?" zaúpěla jsem.
,,Ne," usmál se. ,,Jen jsem... ehm... výš, jak máme ten nový domeček?" zkousl si ret.
,,Tys ho prodal?" zděsila jsem se. Znovu se nervózně usmál a olízl si rty.
,,Ne, já ho tak trochu... ehm... upravil?" podíval se na mě. Chvilku mi trvalo, než mi všechno zcvaklo.
,,My máme dům?" vyjekla jsem a objala ho.
,,A já myslel, že budeš naštvaná," smál se a tiskl mě k sobě.
,,Chci ho vidět. Hned!" chytila jsem ho za ruku a táhla ven.
,,Mám strach, kolik energie ještě máš." Ušklíbla jsem se, vyplázla na něj jazyk, a pak se s námi přemístil. Objevili jsme se v hustém smíšeném lese.
,,Jsem nervózní," cupitala jsem za ním lesem.
,,Myslím, že se ti to bude líbit. Bral jsem inspiraci i z tvého pokoje."
,,Fakt?" zkousla jsem si ret. ,,A to je to jako..," zmlkla jsem, když jsme vyšli z lesa a objevili se u jediného domečku široko daleko. Byl dokonalý. Střecha opravená, někdo si dal tu práci a zatopil tu a já měla podezření kdo. Otočila jsem se k Albovi, který na mě němě zíral. ,,To je NÁDHERA!!!" zavýskla jsem a skočila Albovi do náruče.
,,Jak příhodné, budeme se držet zvyků?" usmál se, vzal mě do náruče a pokračoval směrem k domu.
,,Ta okna! Opravils střechu! Komín je vyšší? Tos vyčetl z mých časopisů? Kdes je sebral? To nechápu. Dveře! Ach! A prosklená část obýváku?! Albe," rozplývala jsem se a přitiskla jsem se k němu ještě úžeji, když vstoupil dveřmi dovnitř a kopnutím zavřel dveře. Položil mě lehce na zem, jako bych nevážila ani tolik, co vzduch a tiše pokračoval za mnou. Mířila jsem nejdřív doprava, kde byla kuchyně a z ní vedly nahoru točité dřevěné schody. Proběhla jsem kolem nich a octla se v obýváků s rozhořeným krbem. Přátelsky praskal a ozařoval vybavení a... musela jsem se zasmát. Jedna stěna, přímo za gaučem byla jako ta moje doma.
,,J-jak?!" dala jsem si ruku před pusu.
,,Okopíroval jsem ji. A to úplně přesně. Originál jsem nechal tvým rodičům na památku. Myslel jsem, že se ti to bude líbit." Otočila jsem se k němu, rozzářila se, a pak pokročila k oné stěně. Byla opravdu úplně stejná. Včetně mého blízkého příspěvku. Finty fň od pana Pottera... eh... Harryho Pottera. Usmála jsem se, otočila se, přeběhla pokoj a skočila na Alba. Ten se zakymácel, ale nakonec vydržel a já ho začal bouřlivě líbat.
,,To je teda odměna," vydechl, když jsem ho konečně pustila ke slovu.
,,Je to tu tak nádherné! Tak dokonalé! Ta příroda, to je nádhera, ty jsi tak dokonalý. Začínám uvažovat, jestli jsi opravdový."
,,Chceš se podívat i na ložnici? Je nahoře," ušklíbl se a když jsem přikývla, vynesl mě nahoru a můžete třikrát hádat, co jsme tam asi dělali(:D).

Ráno jsem vstala a seběhla dolů do kuchyně. Čekalo na mě voňavé kafe a talíř míchaných vajíček.
,,Ach, ty jsi zlato. Musím si to užít," usmála jsem se, posadila se za stůl a začala se spát. ,,Jsem tak hladová, že bych snědla slona."
,,Pak je dobře, že toho máme tolik," usmál se, a pak jsem poprvé snídala jako paní Potterová.

23. kapitola – Promluvme si

6. března 2009 v 17:10 | TePa, Nessa |  Eillen
Pro nejutrápenější holku pod sluncem :D Ano, Péčka;) :)

TePa

"Nevím, jestli to je nejlepší nápad. Minule ti taky nevadilo, když jsem tě odmítla, nespokojil by ses s tím i teď?" zadoufala Eillen.
"Rozhodně ne," usmál se Jayden. "Neboj, to zvládneš."
"Tím si právě nejsem tak jistá," poznamenala Eillen a odevzdaně se nechala odvést na parket.
"Proč ty jen tak jednoduše řekneš, že mi neprozradíš, jak to dopadlo s Becky a Charlotte a já se s tím smířím, ale když řeknu já, že nechci jít tančit, nakonec stejně jdu?"
"Asi nemáš takové přesvědčovací schopnosti jako já," pokrčil rameny Jayden a chytil Eillen za levou ruku. Svou levačku jí ovinul kolem pasu a začal ji vést do rytmu.
"Doufám, že ta písnička brzy skončí," zamumlala Eillen.
"Ale no tak, za chvíli si budu myslet, že jsem tak mizerný tanečník a že tě otravuju svýma řečma. A taky si myslím, že v tančení akorát nemáš cvik, za chvilku se ti to určitě začne líbit."
"Hlavně, že ty cvik máš."
"Samozřejmě,"odpověděl Jayden a mrknul na ni. "Všimla sis snad, že by se kdokoli z nás čtyř neschopně motal?"
Když se Eillen rozhlédla po zbylých třech párech, nic takového nepřicházelo v úvahu. Jeffrey a Bartemius zkušeně vytáčeli Becky a Charlotte, které v ten moment neoplývaly ladností a energií, protože se stále smiřovaly s myšlenkou loučení. Ani poslední ze čtveřice, Sebastian nebyl žádné poleno. A už vůbec to nemohla ani zmínit zároveň se jménem Jayden.
"No, to teda nevšimla."
"Vidíš. Minulý ples byl vážně vyčerpávající. Každý holka chce tančit, jenže má poměrně omezený výběr tanečních partnerů."
,,Tak proč tančíš s největším polenem v sále?" ušklíbla se Eillen a na chvilku ztratila dech, když s ní Jayden zavířil. ,,Tohle bys neměl dělat," vydechla a usmála se.
,,Líbí se mi, jak se při tom tváříš."
,,Brzy se nebudu tvářit, ale zato mi uvidíš do žaludku," zezelenala.
,,Opravdu nevypadáš moc dobře," usmál se smutně.
,,První tanec vydržím. Doufám. Jen už se mnou takhle nemávej."
,,Budu na to brát ohled," usmál se a přitáhl si Eillen blíž. Z toho se jí taky udělalo nevolno. I když pravda trochu jinak.
,,To by bylo fajn," vydechla do jeho ramene a křečovitě se ho držela.
,,Jen se trochu uklidni."
,,Jsem klidná," řekla ne příliš přesvědčivě. Zasmál se.
,,Uvolni ruce."
,,Ono to moc dobře nejde, když si vzpomenu na to, že mám šaty, takže jistojistě při nejbližší příležitosti upadnu a na to, že na mě všichni při tom budou mít krásný výhled."
,,Věř mi," usmál se.
,,Musíš mi pomoct."
,,To nepůjde, jestli tě mám pevně držet."
,,Tak co je špatného na tom, že držím já tebe pevně?"
,,To, že já jsem přece jenom v tanci trochu zběhlejší než ty."
,,Dostals mě," ušklíbla se Eillen odevzdaně a povolila pravé zápěstí.
"Vidíš, to je mnohem lepší. Trochu námahy a vydržíš i druhý tanec."
"Tak to teda prr! Zapomínáš, že jsem dneska skládala krajně vyčerpávající zkoušky, tak měj trochu slitování."
"Promiň, na to jsem nepomyslel Ale měl bych tě upozornit, že jestli se bude nějaký ples konat na naší škole, několika desítkám kluků se nevymluvíš ani ty."
"Ne," zasténala Eillen a Jayden se zasmál. Hudba dozněla.
"Konečně. Nebude ti vadit, když si půjdu sednout, že ne?"
"Asi s tím nic nezmůžu," pokrčil rameny Jayden.
"To máš naprostou pravdu. Ale jestli chceš tancovat..."
"Najde se víc než dost ochotných holek, já vím," protočil oči Jayden.
"Chtěla jsem říct, že Adrienne by si určitě ráda zatancovala, ale to je jedno."
"Dneska slyším samé Adrienne to, Adrienne tamto. Samozřejmě si s ní rád zatancuju, ale vzhledem k tomu, jak se na mě občas dívá myslím, že si všichni ušetříme hodně starostí, když to s ní nebudu nijak přehánět."
"Ona není jako Becky nebo Charlie. Není tak neodbytná a ví, co se sluší a co se nehodí."
"A co se nehodí? Například," zeptal se zaujatě Jayden.
"Ví, že jsme kamarádi a trávíme čas spolu, takže by neokouněla neustále kolem, například. Nebo by o tebe neusilovala, kdyby věděla, že nemáš zájem nebo podobně. Nevím, co by dělala, protože s klukama nemá moc zkušeností, asi tak jako já, i když s ohledem na tebe asi ještě míň. Ale má rozum a ví, co si může dovolit, neudělala by ze sebe pitomce."
,,To zní skoro jako by ses mě chtěla zbavit," nadhodil na oko vážně.
,,Třeba chci," ušklíbla se Eillen neochotně.
,,To ti nevěřím."
,,Budeš muset."
,,Tvé oči mi nikdy nelžou," uchechtl se. Eillen se nervózně usmála a začala ustupovat k jejich stolu. ,,Co takhle si promluvit?"
,,Promluvit? O čem?"
,,Nemluvili jsme spolu už léta." Eillen se uchechtla.
,,Řekla bych tak den dva."
,,Mě to tak rozhodně nepřišlo." Neviděla mu do obličeje, ale z jeho hlasu zazníval velice podivný a tajemný podtón, o kterém nevěděla, co si myslet.
,,Jsi tak strašně záhadný."
,,Opravdu?"
,,Děláš jako bys to sám nevěděl. Copak jsi slepý?"
,,Teď nechápu," nenápadně ji odvlekl kousek bokem do prázdné chodby.
,,Ty se asi o holky moc nezajímáš, co?" Přimhouřil podezíravě oči. ,,Chci říct... Proč jsi tedy jel na dívčí školu, když ses seznámil jen s jednou holkou?" ukázala Eillen na sebe.
,,Nebylas to ty, kdo mě před chvilkou představil Adrianne?"
,,Ty víš jak to myslím," zaúpěla Eillen. Už tak ji nesmírně štvalo, že vůbec dovolila začít tenhle rozhovor. Vypadala pak jako nějaká žárlivka.
"Hele, jel jsem sem, protože jsem dobře napsal testy, stejně jako se to teď podařilo tobě. Jasně, byl jsem rád, že můžu jet, ale nic jiného v tom nehledej. Mojí prioritou rozhodně nebylo vytipovat si tady holku, kterou si v budoucnu vezmu. Takže mi bohatě stačilo, když jsem se seznámil s tebou. Myslel jsem, že jsme dobří kamarádi, tak v čem je problém?"
"Problém? Já nemám žádný problém, ty sis chtěl promluvit."
"Jo, ale ty jsi mě pak zasypala otázkama."
"Fajn, tak na ty už jsi odpověděl, takže jestli už nic nechceš, vrátila bych se zpátky," odpověděla podrážděně Eillen, protože se jí situace vůbec nezamlouvala.
"Vzhledem k tomu, jak jsi už teď naštvaná to asi bude lepší. Můžu si s tebou promluvit i později."
"Jestli něco chceš..."
"Ne, v pohodě. Necháme to na pak," zavrtěl hlavou Jayden a dovedl Eillen zpět do síně. Jeho obličej byl bezvýrazný, ale i tak Eillen cítila ono hmatatelné napětí mezi nimi. Kam se poděl ten klid?
Posadili se zpátky k Adrianne, kterou Jayden ihned vyzval k tanci. Eillen se ušklíbla, když viděla, jak kamenně se při tom zatvářil. Toho si ale Adrianne nemohla všimnout. Měla oči jen pro jen pro jeho vzhled, ne pocity. Sjížděla ho pohledem a Eillen jí záviděla onu lehkost, se kterou tančila.
Nedaleko vytáčel Bartemius Becky a Jeffrey seděl smutně hned vedle Charlotty, která zírala do prázdna. Natáhl k ní váhavě ruku a pohladil ji po rameni. Ucukla a poposedla si trochu dál od něj. Jeho obličej se zkroutil do ublížené grimasy, vstal a rychle odešel ze síně. Eillen měla sto chutí Charlottě nafackovat. To, že jí nevyšly testy ještě přeci neznamená, že má skončit její vztah... Pak si vzpomněla na Jaydenova slova. Asi to s ním nikdy opravdu nemyslela vážně.
Smutně dopila svou sklenici s pitím, kterou jí donesl přátelský Jayden a šla si pro další.
,,Chtěl bych se ti omluvit," ozval se jí u ucha jeho hlas. Otočila se a vyvalila na něj oči.
,,Nemáš se za co omlouvat."
,,Omlouvám se. Neměl jsem být tak... tak hrubý."
,,Tys nebyl. To já," přiznala Eillen váhavě.
,,Takže všechno v pořádku?" Přikývla. ,,Proč se tedy tváříš tak zničeně?" hledal stopy v její tváři. Spěšně se otočila a poprosila o další sklenici s pitím. ,,A-h-a," protáhl.
,,Co?!" hrála nechápavou, i když moc dobře věděla, že jí všechno pozná na očích ve chvíli, kdy se k němu otočí.
,,Ale no tak. Nejsem slepý. Viděl jsem to taky," chytil Eillen jemně za loket a otočil čelem k němu.
"Cos viděl taky?" hrála nechápavou Eillen.
"Třeba to, jak se Charlotta zachovala k Jeffovi, nebo tvůj pohled na ně, ze kterého se pak vytratil i zbytek radosti a dobré nálady."
"Kde je Adrienne?" vzhlédla Eillen a rozhodla se dál se na bývalé téma nevyjadřovat. Jayden si povzdychl.
"Baví se s nějakou holkou, kterou neznám. Není z našeho ročníku."
"Fajn, asi ji půjdu najít."
"Jak vidím, asi je tu zase den, kdy spolu moc nevycházíme."
"I kdyby, od toho minulého uplynulo tolik času, že tě to nemusí trápit," řekla Eillen a vykročila pryč.
"Musí. Protože mi to není příjemné a tobě nejspíš taky ne, takže bych se takovým dnům rád vyhnul."
"V tom případě zatím ahoj, určitě se budeš bavit i sám. Uvidíme se zítra."
"Tak jsem to nemyslel! A ty to víš. Tak toho laskavě nechej," zamračil se Jayden.
"Promiň, ale řekla jsem co jsem si myslela. Nebudu se přetvařovat," vyjelo z Eillen dřív, než uvážila, co řekla.
"To samozřejmě nemusíš, ale mohla by ses snažit být trochu milá."
"No jo, tak promiň," rezignovala Eillen. "Ani nevím proč, ale mám zkaženou náladu." Jayden si poraženecky povzdechl. ,,Nevíš, kde je Adria..," zmlkla, když spatřila svou kamarádku a omluvně se na Jaydena usmála. ,,Už ji vidím. Omlouvám se. Vím, že dnešní večer měl být čistě jenom náš, ale... já..," kotkala Eillen, když jí do řeči skočila Adrianne.
,,Eillen? Můžeš na chvilku? Omluv nás Jaydene," odtáhla ji pryč. Jayden jen poraženecky zvedl ruce a odploužil se do davu. Eillen smutně nakrčila nos.
,,Kde ses tu tak rychle vzala? Stálas támhle," ukázala k Sophie, která tam zuřivě debatovala s nějakou ze svých kamarádek.
,,Jo, to je fakt, ale pak jsem uviděla tebe a říkala si, že ti musím říct, jaké máš štěstí, že se bavíš s Jaydenem. Je dost pozorný a krásný a... silný a..."
,,Tohle už jsme jednou probraly Adrianne," usekla její rozplývání se Eillen.
,,No jo. Promiň," zrudla.
,,To nic. Nedáš si něco k pití?"
,,Proč ne," usmála se.
,,Teď mi pověz, jak to, že umíš takhle dobře tancovat," ušklíbla se Eillen a napila se.
,,To je tajemství," ušklíbla se na oko tajemně.
,,No tak, Adrianne. Povídej!"
,,Jayden," ušklíbla se a Eillen zkoprněla
,,Co s ním?"
,,Naučil mě to."
,,C-cože? K-kdy?" hledala svého společníka zmateně Eillen.
,,V úterý," usmála se.
,,Myslela jsem, že ho neznáš. Mohlas mi to říct. Zdálo se mi, že se vidíte poprvé."
,,Kdepak," mávla rozmáchle rukou a napila se šampaňského. Eillen vyhledala pohledem Jaydena, který ji pohled zaraženě oplatil, a zamračila se na něj.
,,Omluv mě," sykla k Adrianne Eillen a vyběhla ze síně.
Celý večer šel do háje. Připadalo jí, jako by se jí celý svět sypal pod rukama. Adrianne za nic nemohla, ale mohla jí říct, že se s Jaydenem znají a nehrát divadélko. A Jayden? Možná pro to bude mít nějaké vysvětlení... A i kdyby ne, je to koneckonců jeho věc, co dělá ve svém volném čase, ale Eillen věděla, že pokud si to s ním dostatečně nevyjasní, bude jí to trápit.
Náladu měla dočista zkaženou a neměla pomyšlení na žádný ples nebo tancování. Kdyby se tam vrátila, určitě by si dopřála pár skleniček na uklidnění a mohlo by to dopadnout jako minule.
Chvíli postávala na chodbě, opřená zády o zeď, když na ní někdo promluvil.
"Nazdar, jsi Eillen, že?"
Zmíněná vzhlédla a uviděla jednu s dívek, která spolu s ní měla odjet.
"Jo, jsem. Ty jsi tuším Norren, co?"
"Jsem. Potěšilo mě, že můžu odtud odjet, snad se tam i trochu poznáme, když do teď nebyla příležitost," řekla dívka mile.
"Určitě," usmála se Eillen, ale stálo jí to hodně sil.
"Nevypadáš, jako by ses dvakrát bavila," konstatovala Noreen.
"Nějak nemám náladu," ušklíbla se omluvně Eillen.
"Tak já tě nebudu rušit, uvidíme se zítra ráno," rozloučila se dívka a zamířila zpět do sálu.
Eillen se rozhodla jít na pokoj a sbalit si zavčasu věci. Ráno měla vstávat brzy, a tak bude dobré, když také půjde brzy spát.

Holky

1. března 2009 v 13:40 | Neya!!!! a text TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
Návrh čtyř holek, které pojedou do klučičí školy, od Neyi;) Říkala jsem si, že byste je rády viděly a jsem velmi smutná, že tohle je poslední obrázek, který mi nakreslila:( Ale co se dá dělat. Líbí se mi strašně moc, zhruba tááááááááááááááááááááááááááááááákhle, takže doufám, že se bude líbit i Vám;)
Zleva: Eillen, Iris, Adrianne a Noreen

22. kapitola – Smím prosit?

1. března 2009 v 12:00 | TePa, Nessa |  Eillen
Došly až ke schodišti a na něm se zarazily.
,,Neměly bychom počkat na Jaydena?" ozvala se Eillen.
,,Ty bys měla. Počkám tě v síni."
,,Počkej!" zarazila ji Eillen.
,,Co se děje?"
,,Tohle dost připomíná schůzku, že?" polkla.
,,Však tohle je něco jako rande. Byla bych tu jako páté kolo u vozu. Půjdu do síně a najdu nám volné místo. Počkej tu na něj, dobře?"
,,Tak jo," přikývla Eillen. ,,Nevypadám blbě? Měla bych se asi schovat." Adrianne se zasmála.
,,Myslím, že budeš nejkrásnější v sále. Takovou tě ještě neznám, ale líbí se mi to. Navíc..," zarazila se s úsměvem.
,,Ano?"
,,Jayden je tady," zašeptala a Eillen ztuhla. ,,Jak vypadá." Adrianne zahvízdala.
,,Božsky," zkousla si ret. Eillen se ušklíbla.
,,Měla jsem pocit, že se ti líbil už předtím."
,,To je fakt, ale tohle. No páni... Když ho nebudeš chtít, skočím po něm hněd."
,,Adrianne," ozvala se překvapeně Eillen.
,,No jo. Promiň. Už jdu, počkám na vás v síni," přikývla Adrianne, naposledy pohlédla za Eillen a spěšně odešla. Eillen po chvilce sebrala všechnu odvahu a otočila se. Stál tam.
"Měla jsi na mě počkat před pokojem," řekl pobaveně a sjížděl ji pohledem od hlavy až k patě.
"Jo?" znervózněla Eillen. "No, promiň, asi jsem to nějak vypustila z hlavy."
"To vidím. Moc ti to sluší."
"Dík, tobě taky. Takže, jak dopadla hlídka?" stočila hovor Eillen.
"Skvěle."
"A?" vyzvídala Eillen.
"Povykládám ti to do detailu po cestě do naší školy. A myslím, že Adrienne si to taky ráda poslechne."
"Proč mi to nechceš říct?" zamračila se Eillen.
"Teď se musíš spokojit s tím, že všechno dopadlo dobře. Zbytek ti řeknu zítra. Je to na delší povídání a teď na to není vhodná doba. Půjdeme? Nechci přijít pozdě, kluci by pak měli nevhodné narážky."
"Dobrá, Adrienne drží místa, doufám, že nevadí, že bude sedět u nás."
"Vůbec ne, stejně moc vysedávat nebudeme," ujistil ji s úsměvem.
"Začínám litovat, že jsem nepoužila pár kouzel. Třeba zlomená noha by byla víc než vhodná," zamumlala Eillen.
"Neboj, teď už se ti to nepovede, pohlídám si tě."
,,Škoda," ušklíbla se Eillen a dodala: ,,Cos chtěl říct tím, že Adrianne si to taky vyslechne?" Vševědoucně se usmál, ale dál nic neřekl. ,,Dobře, buď tajnůstkářský. Taky ti to dost sluší."
,,Dík," ušklíbl se a vtáhl je oba do síně plné děvčat. Samozřejmě, že tam byli i ti další kluci, ale momentálně nešli vidět.
,,Hele! Vidím Adrianne. Půjdeme za ní?"
,,Co tak zvesela?"
,,Chci jí tě představit," trošku se začervenala.
,,Tak to se nesmíme zdržovat," chytil Eillen trošku pevněji, aby se mu v davu neztratila a přešel k dívčině kamarádce.
,,Eillen? Už jsem si říkala, kde vězíš a necháváš mě tu sedět," ušklíbla se Adrianne.
,,Promiň, moc mě to mrzí. Ráda bych ti představila Jaydena," ukázala Eillen na svého společníka. ,,Jaydene, tohle je Adrianne. Adrianne, tohle je Jayden. Adrianne se mnou snad pojede k vám na školu a Jayden... je můj kamarád," zakoktala se.
,,Velice mě těší, že vás poznávám," potřásl si s Adrianne rukou.
,,Mě taky," zapýřila se oslovená dívka a nechtěla ho pustit. Eillen se začala nervózně ošívat, ale nakonec to přešla.
"No, tak děkujeme, že držíš místa. Ráda si na chvilku sednu," plácla Eillen první věc, která ji v tu chvíli napadla.
"Neříkali mezitím učitelky něco o tom, jak to má večer probíhat?" zeptal se Jayden.
"Ne, zatím sem stále chodí další lidi, teda spíš holky. Takže zatím nic neproběhlo," odpověděla Adrianne a neustále po Jaydenovi po očku pokukovala.
Sál vypadal jinak než obvykle. Stoly, určené jednotlivým ročníkům byly odděleny od sebe a posunuty kolem obvodu místnosti a do její zadní části, takže před učitelským stolem vznikl dostatečně velký prostor pro tancování. Na každém stole byla vykouzlena váza s kytkami a učitelský stůl byl doslova pokryt nejrůznějšími květinovými dekoracemi. To ale bylo vše, co ukazovalo, že místnost toho dne nemá plnit stejné požadavky jako obvykle
I přesto to tam ale vypadalo naprosto jinak. Dívky byly upovídanější, hlasitější a veselejší než obvykle. V místnosti panoval všeobecný ruch a tentokrát se ho žádná z učitelek nesnažila utišit. Také obvyklé nevýrazné barvy šatů a jednoduše svázané vlasy vystřídalo nepřeberné množství barev šatů nejrůznějších střihů a složitě upravované účesy.
"Chcete donést něco na pití?" zeptal se zdvořile Jayden a mrknul na Eillen.
"Jo, něco bez alkoholu, prosím," odvětila zmateně Eillen a Jayden se krátce zasmál.
"Tak já si dám to samé,co Eillen."
"Fajn, něco vám donesu," slíbil Jayden. Sotva se vzdálil o pár kroků, Adrienne hned spustila:
"Eillen, ten je úžasný. Je strašně milý a přitom mě vůbec nezná a strašně vám to spolu sluší. A co vlastně ty testy? Chytil je? Jak to dopadlo?"
"Nechce mi to říct, ale prý si nemám dělat starosti. Řekne nám to prý cestou do jejich školy."
"Nám? Ten je tak slušný a ohleduplný a ..."
"Dobrý, dobrý. Už jsem si o tvém názoru na něj udělala dostatečný obrázek, nemusíš plýtvat slovy," zabrzdila ji Eillen.
"No jo, promiň. Když já si nemůžu pomoct," usmála se omluvně Adrienne. "Vážně doufám, že se na tu jejich školu dostaneme. Když si představím, že tam bude tolik kluků a jenom čtyři holky, to je učiněný ráj! Přece se mezi nimi musí najít aspoň jeden, který bude stejně milý jako Jayden a bude se o mě zajímat, no ne?" uvažovala nadšeně Adrienne a Eillen se smíchem protočila oči.
"Nepochybuju o tom, ale teď už toho nech, Jayden se vrací."
"Ou, už jsem zticha."
"Už se to nese," oznámil Jayden a snesl na stůl tři sklenice, které se ještě před chvílí vznášely nad jeho rukou.
"Díky," přisunula si Adrienne jednu ze dvou stejných sklenic.
"Dík," řekla Eillen a napila se. Vzhlédla k pódiu, kam zrovna došla madame Bakerová s jakýmsi papírem v ruce. Učitelky si mezi sebou chvíli něco šeptaly a pak povstala ředitelka Crooková. Všechny dívky i kluci se hned utišili a usadili se na židle.
"Děkuji," promluvila ředitelka. "Jistě všichni netrpělivě očekáváte zprávu, kterou se vám hodláme tento večer oznámit. Než k tomu dojde, ráda bych se rozloučila s našimi čtyřmi čaroději, kteří zde s námi strávili několik týdnů. Jsem ráda, že jsme za toto období nemuseli řešit žádné vážné přestupky, a proto jsem mohla bez výčitek udělit souhlas, aby na výměnné studium odjely čtyři naše studentky posledního ročníku. Než oznámím jejich jména, ráda bych zhodnotila průběh zkoušek.
Všechny z dívek si s testy poradily - s větším či menším úspěchem. Nikdo úplně nevyhořel, ale pár z vás by se mělo důkladně zamyslet nad svým přístupem ke studiu. Skoro všichni máte co zlepšovat. S praktickými znalostmi už to bylo trochu horší. Některé z vás mají hrubé nedostatky a je jen na vás, jestli se tomu postavíte čelem a něco s tím uděláte. Abych ale jen nekritizovala, musím některé z vás pochválit. Samozřejmě čtyři nejlepší dívky, ale také ty, co se umístily v žebříčku těsně pod nimi. Všechny tyto studentky odvádějí dobrou práci. Celkový soupis s vašimi výsledky bude zítra vyvěšen u vchodu do jídelny. Dnes vyslovím jen čtyři jména.
Těmto čtyřem dívkám bych chtěla popřát mnoho zdaru, aby se s novým prostředím, novými učiteli a novým způsobem vzdělávání sžily co možná nejrychleji a nejlépe. A také, aby ze své příležitosti vytěžily co nejvíce. Až se sem po pár týdnech vrátíte, doufám, že u vás nalezneme stejně dobré chování, jaké máte teď a nespočet vědomostí, které si odtamtud přinesete.
Teď bych prosila, aby dívky, které přečtu přišly sem k nám a ostatní je odměnili potleskem, protože si ho bezesporu zaslouží," řekla madam Crooková a na chvíli se odmlčela. Zvedla před sebe papír a znovu ho přeletěla očima. Pak vzhlédla zpět do sálu a chystala se oznámit výsledky, které ovlivní život mnohých studentů.
Všichni zatajili dech, včetně Eillen, která pro jistotu odložila svou sklenici na stůl.
,,Nevím, z čeho jsi nervózní," šeptl jí do ucha Jayden, až se otřásla. Sjela ho pohledem a otočila se zpátky k profesorce.
,,Začnu od té poslední - tedy čtvrté - vybrané dívky, abych prodloužila vaše napětí. Na čtvrtém místě se umístila Noreen se specializací na vzduch. Prosím, potlesk," pronesla hrdě a oslovená se zajíkavě zvedla ze židle. Na sobě měla šaty, které se daly popsat jako speciálně ušité větrem. Byla to jen světle modrá látka v pase stažená drobnou stužkou stejné barvy. Když přecházela k profesorce Crookové vlály za ní jako závoj.
,,Ty šaty jsou nádherné," šeptla Adrianne a Eillen mohla jen souhlasit.
,,Třetí místo obsadila Adrianne se specializací na zemi," zatleskala jí a Adrianne zaskočil džus, který měla ve sklence.
,,Adrianne!" vykřikla Eillen a uhodila kamarádku do zad. Ta vyvalila oči a chvilku vykašlávala pití. ,,Vstávej, musíš jít," zasmála se ještě Eillen, a pak ji vyslala směr profesorka. Postavila se vedle Noreen a teprve teď si ji všichni mohli krásně prohlédnout. Adrianne byla v zelené - jak nápadné, že se každá z dívek (kromě Eillen) byla oblečená dle své specializace. Vypadal opravdu kouzelně. Jako rusalka. Šaty jí sahaly až na zem a byly na nich vyšité, ne příliš nápadně, jemné květinové vzory. Měly dlouhé rukávy a obepínaly dívčin útlý pas. Eillen nepřestala žasnout nad kamarádčinou vynalézavostí. Musela otevřít sto padesát knih, než našla dokonalý postup na vykouzlení těhle šatů. Zahanbeně sklouzla na židli o trochu níž, aby schovala své - jak si myslela - naprosto nedostačující a nenápadné šaty.
,,Co to provádíš?" posadil se vedle ní Jayden.
,,Nic. Dívám se na výsledky," ušklíbla se.
,,Proč se schováváš do toho úkrytu?" Nechápavě se zamračila. ,,Pod ten stůl," upřesnil. Pokrčila rameny, aby se vyhla odpovědi. Adrianne se na Jaydena zazubila a postavila se vedle Noreen.
,,Na druhém místě máme naší premiantku Iris se specializací na zemi a vodu," pokračovala profesorka Crooková v hlášení a chvilku bylo naprosté ticho. Nikdo dívku zjevně neznal, ale Eillen ji poznala, hned jak ji viděla vstát. Na sobě měla dvojbarevné šaty - zelené a modré. Eillen si se značným znepokojením vzpomněla na její oči. Každé jiné barvy, za což vděčila své specializaci. Přešla mlčky k učitelce a postavila se vedle znepokojené Adrianne.
,,Neříkal jsi náhodou, že to mám vyhrané? Tady jasně vidíš, že..." Umlčel ji, když jí přiložil ukazováček na ústa. Eillen to gesto naprosto zneklidnilo.
,,A nakonec je tu nejlepší dívka z ročníku. Eillen se specializací na vodu. Zatleskejte naší vítězce!" ozval se ne příliš nadšený potlesk a Eillen si zahanbeně uvědomila, že právě ztratila Charlottu a Becky. Jayden se jí pořád dotýkal a ona to nedokázala pochopit. Pozvedla obočí.
,,Měla bys jít," sundal ruku a Eillen se pomalu vydala na strastiplnou cestu k profesorce. Těch pár kroků, které musela ujít jí připadaly jako nesmírná dálka. Nakonec konečně stanula vedle Iris a jako by v transu sledovala dění kolem sebe. Malou a zakřiknutou Iris, která nevěděla, jestli se má bát faktu, že bude studovat mezi samými kluky, nebo se radovat, protože uspěla v konkurenci u zkoušek. Adrienne, která se na ni zběsile usmívala a zářila štěstím, protože všechno vyšlo podle plánu. Pak také Noreen, ve které po chvilce rozpoznala onu dívku, proti které stanula nedávno v soubojích a kterou tehdy porazila. Teď už to tedy vlastně bylo podruhé. Pak pohledem střelila k Charlottě a Becky, které seděly u jednoho stolu s Jeffreym a Bartemiem a přes uplakané oči zlostně propichovaly pohledem nejen Eillen ale i Adrienne. V tu chvíli nezáleželo, jaký vztah mezi nimi byl. Důležitý se zdál jen fakt, že žádná z nich testem neprošla, ale jejich dvě -teď už nejspíš bývalé - kamarádky ano. A nakonec Jayden. Který na její pohled reagoval jen drobným úsměvem, jež Eillen dodal trochu odvahy a vrátil zpět na zem.
"Ještě jednou vám tedy gratuluji," potřásla jim všem rukou ředitelka. Pak si mohly jít konečně zase sednout. Adrienne byla na vrcholu blaha, ale Eillen se ještě stále potácela ve stavu, kdy jí události posledních chvil nedocházely.
"Poslední, co bych ještě chtěla říct, než dám pokyn, aby se rozproudila zábava je pár organizačních věcí. Ples bude probíhat tak dlouho, jak dlouho se budete bavit a nebudete zapomínat na slušné chování, takže je to jen na vás. Nakonec bych ještě poprosila naše čaroděje a čtyři vybrané studentky, aby mě na chvíli následovaly na chodbu, potřebuji vám sdělit informace ohledně zítřejšího odjezdu. Poté se můžete vrátit." Eillen zamrkala a vydala se vpřed. Slyšela, jak vedle ní nadšeně štěbetá Adrianne, ale neměla ani ponětí o čem. Hlavou se jí honila spousta věcí ohledně jejích ztracených kamarádek. Neslíbila si náhodou, že už se tím nebude zabývat? Když konečně dospěli na chodbu, Bartemius se tvářil neutrálně, Jeffrey zklamaně, Sebastian pokukoval po všech přítomných - zjevně zvědavý na jejich reakce - a Jayden se díval úplně někam do pryč.
,,Dobře. Ohledně odjezdu. Ten se plánuje zítra časně z rána. Nechci tu celou školu, protože to bychom neměli zrovna poklidné přemístění. Mám pocit, že některé dívky by se dostaly do stopy a přemístily by se na místo, které má zůstat utajené." Iris zuřivě přikyvovala, až to Adrianne vyprovokovalo k protočení očí.
,,V kolik hodin, jestli se smím zeptat, paní profesorko?" ozvala se tiše Noreen.
,,V pět hodin ráno. Rozlučte se NENÁPADNĚ dnes, abychom neměli potíže. Ráno se potichu dostaňte z pokoje a přijďte do téhle haly. Rozuměli jste mi všichni?" Jeffrey odevzdaně přikývl a Eillen tiše poslouchala. ,,Běžte se hned po plese sbalit a spát. Ráno budete časně vstávat."
,,Nemyslíte, že nás nějaká dívka odposlouchává, že ne?" zeptala se Eillen a trochu zčervenala, když se na ni otočili všichni přítomní.
,,Ne, Eillen, myslím, že ne," ušklíbla se profesorka, a pak se usmála. ,,Pojďme se vrátit zpátky. Hoši, dnes budete mít na pilno a rozhodně si nemyslím, že budete sedět." Bartemius a Jeffrey po sobě střelili pohledem a ušklíbli se.
"Věnuješ mi první tanec?" zeptal se Jayden, když se vrátili do síně, kde už vyhrávala muzika.