Únor 2009

60. kapitola - Žádní koně!

27. února 2009 v 18:33 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Blížíme se ke konci přátelé. Pomalu ale jistě mi dochází síly v tomhle pokračovat. Napište mi kdyžtak do komentářů Vaše návrhy na další romantičné povídky, které Vás napadnou. Moc mě to potěší. Mám jen jednu podmínku: Hlavní hrdinka. Tedy musí to být holka. To jsem prostě já a můj styl;)

TePa

Co tím chtěl do pekla říct? Na straně dobra a na mé straně. Proč to řekl zvlášť? Myslí si snad, že jsem na straně zla? Co ví on a já ne? Proboha, co se mu zase honí hlavou?! Další důvod, proč nespat. No bezva! A ještě ke všemu mě bolí hlava z toho přemýšlení... Och... To je teda síla. Horlivě jsem uvažovala o tom, čím by mohl být.
Tu dělá něco pro odbor záhad, tu zase musí někam s Harrym a najednou bác! jede do války a já měla takový tajemný pocit, že i to měl od někoho dalšího přikázané. Ale proč? Věděla jsem, že je akční, ale nemohlo mi přeci uniknout něco takového, jako pracovní pohovor. Na druhou stranu ale, když je to tak důležité a vážné, klidně se mohlo stát, že mi to nemohl říct, nebo že podepsal nějakou smlouvu, a pak tu taky existuje to kouzlo, které kdysi použila Narcissa Malfoyová na profesora Snapea. Však moc dobře víte, co myslím.
To by taky vysvětlovalo, proč mi to neřekl už dřív a proč byl tak tajemný. Proč mi o tom neřekl? Jizva! Z čista jasna se mi před očima zjevila jeho tajemná jizva ,,z famfrpálu". Sežvýkala jsem mu to i s navijákem. Zakroutila jsem nevěřícně hlavou. Pochopitelně, že není z famfrpálu. Proč jsem si jen namlouvala, že jeho ruku nemám důkladně prozkoumanou, když je to lež?
Trávili jsme spolu v Bradavicích tolik času, že pochybuju, že bych si nevšimla, kdyby měl sešitou ruku, nebo kdyby se mu někdy při famfrpálu stalo něco vážnějšího, než že dostal rýmu. Šikovně se vyhl tomu vysvětlování a zatáhl mě k sobě domů... No a pak... Znovu jsem zrudla a žuchla sebou do peřin. Položila jsem si ukazováčky na spánky a chvilku si je mnula. Přemýšlej, přemýšlej!
Odbor záhad, válka, utajování... proč, proč, PROČ? Proč o tom nemůžu vědět, proč je to tak tajné? Albus už mi ale slíbil, že mi to vysvětlí a já už se nemůžu dočkat, až to z něj vypáčím. Je taky dost dobře možné, že pracuje jako bystrozor. To by ale potom přeci nemělo žádný smysl přede mnou něco tajit?! Vytáhnu to z něj! Vytáhnu! Prostě musím! Budeme se ksakru brát a já mám jen právo vědět o zaměstnání mého nastávajícího. Co to jen může být?
Když už jsem si myslela, že mi rupne hlava, zavřela se mi víčka a já upadla do spánku plného strašlivých snů o možných povoláních jistého Albuse Severuse Pottera.

Když jsem se znovu probudila, cítila jsem se o hodně lépe a rozhodla se pro sprchu. S rozpaky jsem si vzpomněla, že jsem se ani neosprchovala po oné noci. Trapas. Bůhví, kolik špíny (sorry, Albe :D) na mě uvízlo. Vlezla jsem pod sprchu a začala si hlasitě zpívat Hey, baby. Muselo to být pekelně slyšet, protože když jsem se vracela do postele, do pokoje vstoupil taťka a usmíval se od ucha k uchu.
,,Žádná Celine Dion, ale jsem rád, že je ti lépe."
,,Neplánuju kariéru zpěvačky, takže si bohatě vystačím se sprchou. Cítím se jako znovuzrozená," zasmála jsem se a hned nato hlasitě pšikla. Nakrabatil čelo.
,,Tak zase zalez do peřin, protože jestli se nevyléčíš, nedám ti časopis se svatebníma šatama."
,,To je fakt trest," protočila jsem oči v sloup. ,,Mohls být trochu originálnější."
,,Nejsi ty nějaká drzá?" ušklíbl se. Vyplázla jsem na něj jazyk.
,,No, po někom to mít musím, ne?"
,,Kašlu na tebe. Tenhle rozhovor mám předem prohraný."
,,Jsem ráda, že ses poučil z dřívějších zkušeností."
,,Ještě, abych zapomněl," protočil oči v sloup, usmál se a zavřel dveře.
Začala jsem se nepokrytě usmívat od ucha k uchu, ale když jsem si lehla do postele, znovu na mě padly myšlenky na Alba. Co asi dělá právě teď? Zase nějakou tajnou misi? Zapla jsem televizi a vzala si sušenky z nočního stolku. Přitom mi pořádně teklo z nosu, ale to je maličkost. Zrovna nabíhaly titulky z Hvězdné brány. Úplně jsem se do toho zažrala. Sice to byla asi 158. série, ale to mě v tuhle chvíli moc nezajímalo.
Když to skončilo, začala jsem si říkat, jestli taková brána náhodou neexistuje a Albus není taky členem SG1, nebo jak se to mohlo psát. Pak jsem se musela zasmát své představivosti, asi mi to dost stouplo do hlavy. Takové halucinace. Ale co když..? Prostě jsem šastlá. Ihned jsem to vymazala z hlavy a pustila si nějaký lepší film z DVD.
Asi o jeden film a stopadesát osm posmrkaných kapesníčků později (balíčků :D) jsem se konečně dopracovala k dlouhé cestě ze schodů, abych snážela mamčiné výlevy ohledně svatby. Hned jak jsem vkročila do obýváku, hlasitě jsem zaúpěla. Na stole ležely dva sloupky časopisů.
,,M-mami?" Oslovená se postavila a s hlasitým žuchnutím z ní spadlo dalších sto časopisů. Zohla se a začala je sbírat. ,,Co to je?" vyvalila jsem oči a mlčky ukazovala na tu hromadu časáků.
,,Musíme se do toho opřít. Koukala jsem se právě na dorty. Chceš se přidat?" zajiskřilo se jí v očích. To jsem prostě nemohla odmítnout. Slyšíte tu ironii, že? Ale ono se mamce opravdu zablýsklo v očích. Posadila jsem se vedle ní a zvedla první časopis. Ukázala jsem na přebalovou stranu, kde byl vytisknutý nějaký obyčejní bílý dort s manželským párem nahoře.
,,Tenhle jde, když se..," zmlkla jsem, když jsem uviděla mamčin naštvaný obličej. ,,... doladí?!" dokončila jsem tiše.
,,Na to zapomeň. Podívej se třeba na tenhle," podala mi nějaký obzvlášť objemný časopis a ukázala prstem na pravou stránku.
,,To snad nemyslíš vážně?!" vyjekla jsem, když jsem uviděla tu hromadu cukru. ,,Tři patra? Tolik růžiček a cukrlátek? To je hnus!" odstrčila jsem od sebe obrázek růžového dortu.
,,Co se ti nelíbí?" Zpražila jsem ji pohledem.
,,Za prvé je růžový, za druhé je ho moc, za třetí je plný růžiček a těch cukrbliků, za čtvrté je růžový. Bože, mami! Je RŮŽOVÝ!!!!"
,,To svatební dorty bývají," pokrčila rameny.
,,Nemůžu tě nechat vybírat mi svatbu, protože bys mě navlíkla do nabírané růžové sukně, nebo šatů s hromadou volánků, pod kterým bych ani nedýchala. Pak bys tam přivezla truhlu chudáčků holoubků a čekala, až konečně řeknu ano a mohlas je pustit a brečet. Mamko, tuhle radost ti opravdu nemůžu udělat." Udělala škrtanec ve svém poznámkovém bloku. Vyvalila jsem oči. ,,Tys tam fakticky měla ty ptáky?"
,,Proč ne?" zrudla.
,,Mamko, já tam nechci žádné ptactvo." Další škrt. ,,Mami?! Co to bylo teď?"
,,Jen jsem chtěla trochu labutí, ale..."
,,LABUTÍ?" vyvalila jsem oči a rozesmála se. ,,To nemyslíš vážně. Co by tam dělaly?"
,,Je to strašně romantické," ohradila se.
,,Jo, jasně. Všude hora peří, samé exkrementy, když to mám říct slušně a pak... co když bude někdo z hostů alergický na peří?"
,,Jo, jasně," protočila oči v sloup a nenápadně si začala škrtat další řádek.
,,Mami?! Já to vidím. Co to bylo?" nahlížela jsem jí přes rameno.
,,Jen šaty."
,,Nech mě hádat," smála jsem se. ,,Růžové s volánky všude možně, kde to je jen možné?"
,,Růžové nebyly."
,,To nemyslíš vážně?! Mamko, já nejsem žádná barbie, abych se tam promenádovala v nějakých voláncích. Samé se mi převrací žaludek, když se o tom jen zmíním."
,,Ale no tak. Trocha romantiky."
,,Jen pro případ, že by to byla jedna z tvých poznámek. Žádný příjezd nebo odjezd na koni. A vůbec žádní koně! To je jako z mudlovských seriálů pro staré babky." Zrudla a škrtala.
,,Mami!" zděsila jsem se.
,,Bylo to jen zhruba. Ale asi rovnou začneme znova."
,,Jo, prostě tě nemůžu nechat organizovat svou vlastní svatbu. Jdeme na to," povzdechla jsem si a sledovala, jak mamka trhá celou stranu poznámkového bloku a chystá se začít znovu. ,,Takže... Dorty. Kolik k tomu máme časopisů?"
,,Jen tuhle hromádku a tady mám ještě dva."
,,Hro... dobře," zakroutila jsem hlavou a začala zuřivě listovat. ,,Tahle svatba mě přivede do hrobu a ne do štěstí." Mamka se zasmála.
,,To bude dobrý. Co kdybychom ty koně..."
,,Žádné koně!" podívala jsem se na ni úkosem.
,,Jo, jasně," zkrotla a já se musela zase smát. Tuhle stránku osobnosti své matky jsem opravdu neznala.

,,To není možné!" žuchla jsem sebou na gauč mezi hromadu časopisů. ,,Dvě hodiny v čudu a my máme jen pitomej dort?"
,,Stejně si myslím, že jsme měli vzít ten druhej," psala si mamka číslo objednávky.
,,Jo, to se raději půjdu zastřelit, než si vzít ten..," otřásla jsem si.
,,Jen proto, že měl čtyři patra, jsi ho nemusela hned odsuzovat."
,,Mamko, já nechci tolik dortu. Musela bych ho dojídat po zbytek svého života a popravdě řečeno, musela jsem hodně překonat, i když jsem ti dovolila ta dvě patra u bílého dortu."
,,Jenom dvě patra. Já měla tři."
,,Tři? Kolik hostů tam bylo."
,,Rozhodně míň, než tam bude Potterových příbuzných."
,,To nebylo zrovna hezké."
,,Promiň, ale Albus není zrovna chápavý, když tebe nechá ubrat svého příbuzenstva jen proto, aby mohl pozvat půl ministerstva."
,,On za to nemůže, mamko!" bránila jsem ho. ,,Prostě to tak má. Nejraději by tam měl jen mě a rodiče, jenže když pozve jen tolik lidí, všichni na ministerstvu se můžou urazit a otočit se k panu Potterovi zády. To nemůžeme dopustit!"
,,No, to jistě ne."
,,Tak," přikývla jsem.
,,Kde vlastně Albus pracuje?" prohodila jakoby nic.
,,Nevím." Vzhlédla.
,,Jak to myslíš?"
,,Nevím, ale zjistím to. Kde jsou šaty?"
,,Druhá hromada. Kdy to zjistíš?"
,,Logicky, že ta druhá," zavrtěla jsem hlavou. ,,Co nejdřív."
,,To určitě."
,,Slíbil mi to," listovala jsem. ,,Panebože! Tady je to fakt samý volánek. To tu není nic normálního?"
,,Dovol, abych ti připomněla, že ty šaty nenosíš, takže tomu nerozumíš."
,,Rozhodně poznám, co se mi líbí a co ne. Rozhodně to nejsou růžové šaty jak pro panenku."
,,Pořád tvrdím, že ti..."
,,Žádní koně," zopakovala jsem důrazně.
,,Bylo by to takové krásné rozevláté. Vidělas snad Nevěstu na útěku, ne?"
,,Tím chceš říct, že mám utíkat?" uchichtla jsem se.
,,Ne, jen tě chci upozornit, jak to tam nádherně vypadalo." Protočila jsem oči v sloup.
,,Až si vyberu šaty, bílé šaty, můžem se na Roberts podívat, ale až potom, protože pak bys mě prostě k tomu koni nakonec dokopala." Zasmála se.
,,Tak ne, no. Promiň. Co tyhle šaty?"
,,Jsou bílé?" naklonila jsem se jí přes ramena a zůstala němě zírat. ,,Ty jsou nádherné." Mamka se spokojeně usmála.
,,Asi čekaly na tebe," usmála se. Spadla mi čelist.
,,To je nádhera. Jsou vůbec ještě?" koukala jsem dolů na dostupnost. ,,Jsou! Objednávej. Jdu napsat Albovi dopis, že jsem vybrala ša..." Ozval se zvonek. Vyskočila jsem a běžela v pyžamu s žirafami otevřít. Je to strašně dětinské, ale je tak pěkné, smála jsem se sama sobě a otevřela na malou škvírku. ,,Albe? Zrovna jsem ti chtěla psát. C-co je ti?" vykoktala jsem ze sebe a vtáhla ho dovnitř.
,,Nic," usmál se. Přes spánek se mu táhl dlouhý šrám až k uchu.
,,A co je pak tohle?" zamračila jsem se a ukázala na onen úraz. Otočil se k zrcadlu, které nám viselo v předsíni.
,,A hele, mrška. Na tuhle jsem zapomněl." Zamračila jsem se ještě víc, ohlédla se a spatřila mamku, která s velkými rozpaky sledovala, jak se Albus léčí. Když skončil, otočil se zase ke mně a chtěl mě políbil, já ale uhla, chytila ho za rukáv a táhla nahoru. ,,To přeci nic nebylo!" ohradil se hned, jak se za námi zavřely dveře. Mlčky jsem přešla k hůlce a zvedla ji k němu. Hned pochopil, co mám v plánu, přiskočil ke mně a stáhl mi hůlku dolů. ,,Proč to děláš?" zamračil se.
,,Proč mi v tom bráníš, když to přeci nic nebylo?" sykla jsem k němu a vymanila se. Znovu mě sevřel, ale tentokrát pevněji a vytřepal mi hůlku z ruky. ,,Chci to vědět! Chci vědět, kolik zranění sis musel zamaskovat!"
,,Tohle mi něco připomíná. Nechtěla tys náhodou přede mnou utajit to samé?"
,,Pochybuju, že to je to samé. Chci to vědět."
,,Proč?" zamračil se, až se mu obočí spojilo.
,,Pust!" zacukala jsem sebou, ale on nepovolil. ,,Říkám ti..."
,,Vím, co říkáš, ale nedovolím ti zamávat tou hůlkou."
,,Cha! To nemůžeš."
,,Jakto?" nepřestával se mračit.
,,Uvidíš sám. Nejdřív mi ale řekni, co to má všechno znamenat?"
,,Co jako?" znervózněl, ale za chvilku se zase mračil. ,,Proč to ksakru chceš hned všechno vědět?"
,,Sáro?" ozvala se mamka starostlivě zezdola.
,,Za chvilku mami. Musíme si promluvit," zařvala jsem dolů.
,,Moje řeč."
,,Mohl bys opustit tu svou agresi a nechat mě to zjistit? Věř, že já to zjistím." Povzdechl si, ale pořád se mračil.
,,Nemusíš si přidělávat starosti. Raději by sis měla lehnout a vyléčit se."
,,Jo, tak to už není třeba, jsem zdravá jako řípa. Potřebuju vědět, co to má všechno znamenat. Vždyť já nevím, koho si beru!" posmutněla jsem. Jeho pohled zjihl.
,,To není pravda. Znáš mě nejvíc ze všech lidí na světě, kromě rodičů, samozřejmě a o tom se můžeme jen hádat." Zamračila jsem se.
,,Jak úžasné vysvětlení. Co se ti stane, když použiju to kouzlo?" Sjel pohledem k hodinám za mými zády a za chvilku ustoupil. Rozpažil.
,,Můžeš." Zasyčela jsem.
,,To bylo hnusný! To kouzlo vyprchá, co?" Přikývl.
,,Není to jako maskovací kouzlo, prostě jen urychluje léčení. Za tři minuty zmizí a není po něm ani památky." Hodila jsem po něm vražedný pohled, odstrčila ho stranou a chystala se zavřít v koupelně. Odhadl ale moje plány a postavil se mi do cesty. Zpražila jsem ho pohledem a zamířila ke vchodu do svého pokoje. Musím pryč, musím! Zamčeno. Napřáhla jsem ruku s hůlkou a sklonila se, když mě chtěl odzbrojit. ,,Proč tohle všechno? Promluvíme si."
,,Stejně z tebe zase nic nevytáhnu. Tu jizvu na tvé ruce jsem si už dávno domyslela a to, že děláš něco za mými zády je až nad Slunce jasné. Dávám ti pět minut na vysvětlení."
,,Ale to je málo!" ohradil se.
,,Čtyři minuty padesát," podupávala jsem si. Povzdechl si.
,,Tak se na to posaď." Zasyčela jsem.
,,Nehodlám se vracet blíž k tobě, než zjistím, co se to tu děje!"
,,Sáro? V pořádku?" Zase mamka. Protočila jsem oči v sloup.
,,To kdybych věděla! Počkej pět minut!" zakřičela jsem zpátky.
,,Dobře, ale potom přijďte dolů, protože tu mám večeři." Otočila jsem se k Albovi.
,,Dávám ti nových pět minut od té doby, než začneš mluvit a až pak se uvidí, jestli tě vůbec na tu večeři pozvu."
,,Nebuď hned taková, je to práce."
,,O které nic nevím, tak povídej," vyzvala jsem ho.
,,Není to nic tajného."
,,Tak pročs to tajil?"
,,Protože..." Pozvedla jsem obočí. Mlčel.
,,Čas ti běží. Velice rychle. A čas je nepřítel..."
,,Začal bych u toho času."
,,Co ten s tím má společného?" nechápala jsem.
,,Víc, než si myslíš," sevřel hůlku a jizva na ruce mu zbělela. Obemkla jsem prsty kolem vlastní hůlky a z hrůzou na něj pohlédla.
,,Obraceč času?" Mlčky přikývl a spustil.

21. kapitola – Nádech, výdech

27. února 2009 v 16:00 | TePa,. Nessa |  Eillen
Místnost byla rozlehlá. Asi aby poskytovala dostatek prostoru jak pro zkoušející, tak i pro dívky, které se měly zúčastnit. Eillen přešla do rudého kruhu, který byl vytvarován před učitelským stolem a postavila se do něj. Nervózně si promnula oči a až příliš dobře si všímala maličkostí.
Například, že jedné zkoušející nadobro zmizely vlasy - asi se nějaká z dívek trochu přičinila, nebo něco přehnala. Všude po místnosti byl rozházen nespočet předmětu a až moc dobře viděla tu obrovskou prasklinu v zrcadlech. Vypadalo to tu jako vystřižené z knihy o černé magii.
Přispívala k tomu i zavřená okna a temný svit svíček, které byly rozestavěné kolem místnosti. Učitelé se navíc netvářili přespříliš přívětivě a zuřivě debatovali o - jak si Eillen aspoň myslela - úkolu, který dívce dají. To rozhodně nepřispívalo k Eilleninému duševnímu klidu. Dbala o to, aby se ani o píď nehla z místa a rudly jí uši - jako pokaždé, když byla nervózní.
,,Eillen. Tebe znám..," pronesla profesorka, která seděla uprostřed. Dívka ji neznala, ale podle oblečení a hlavně cedulky, usoudila, že se jedná o ženu, která na akademii přijížděla jen zřídka. Inspektorka, tak jí říkali.
"Ano, jsem Eillen," přisvědčila dívka, protože nevěděla, co jiného odpovědět.
"Poslední, takže už si nemusíme šetřit úkoly pro další na řadě," poznamenala zálibně jedna z profesorek a Eillen se polekala. Asi dost zbledla, protože se inspektorka rozesmála.
"Můžeš být klidná, budeš mít stejně obtížné úkoly, jako ostatní."
"Tak pro začátek něco snazšího. Zhasni tuhle tu svíčku," přikázala profesorka a ukázala na svícen stojící přímo před ní. Pro Jaydena by to samozřejmě byla maličkost, stačilo by mu mávnout rukou a utlumit plamen. Ona se ale do ohňových kouzel moc pouštět nechtěla, šly jí vždycky nejhůře. Proto opatrně vyvolala vodu a zalila jí knot svíčky. Dávala pozor, aby to nepřehnala a nepolila stůl nebo dokonce profesorku. Ale povedlo se.
"Výborně. Její specializace je voda?" zeptala se inspektorka jedné z učitelek a ta přikývla.
"Dobře, tak vyvolej vodní vír. Tak velký, jak dokážeš," zněl další příkaz. To už nebylo tak jednoduché. Bude jí to stát spoustu sil a nesmí se moc vyčerpat, aby zvládla další kouzla. Dosud měla v paměti, jak dopadl Jayden v jejím pokoji. Musí tedy vyvolat velký vír, ale zase to nepřehnat.
Začala kouzlit a před ní se postupně utvářela spirála vody, která za chvíli sahala vysoko nad její hlavu.
"Výborně, to bohatě stačí. Zase ho zruš."
Eillen napjala síly a začala vodu zase ubírat. Kapku po kapce, až zmizela i ta poslední a přitom všechno v okolí zůstalo suché.
"Působivé. Teď něco z jiného soudku," řekla inspektorka a podívala se po svých kolegyních, jestli má některá speciální požadavky. Dívka znovu polkla a váhavě se střetla s pohledem profesorky Crookové. Ta se jen nepřirozeně ušklíbla a Eillen z toho usoudila, že to něco může být nad její síly.
,,Utvoř zvíře z vody." Polkla a vyvalila oči.
,,Co prosím?"
,,Profesorky Bakerová a Crooková se mi zmínily, že jsi nejlepší dívka z ročníku, chci to posoudit." Eillen měla chuť nakopat profesorky do zadnic, ale ovládla se a váhavě přikývla. ,,Je to velice pokročilé kouzlo. Chtěla bych tě upozornit, že když ho zvládneš, bez okolků tě pošleme s hochy na jejich školu, pokud ne, dám ti sled dalších úkolů, nebudu tenhle počítat, dobře?" Dívka znovu přikývla. ,,Neboj se. Jsme tu v případě, že bys přecenila své možnosti a jsme ochotny ti pomoct." Eillen hlasitě polkla. ,,Tak prosím." Inspektorka se pohodlně opřela v křesle a spokojeně se ušklíbla. Žádná z dívek ji neměla v lásce a jak se tak Eillen dívala po tvářích známých učitelek, došlo jí, že něco takového by bylo i nad jejich možnosti. Dívka se cítila ošizena, že něco takového padlo zrovna na ni. Bylo ale už příliš pozdě, venku se stmívalo a Eillen cítila jak se v ní pozvedla vlna adrenalinu. Odhodlaně poodstoupila bokem - trochu dál od dalších učitelek, napřáhla před sebe ruce a za úžasu všech přítomných - včetně dívky - začala uvolňovat modrou energii z rukou.
Nejdřív to byla jen hrouda čehosi, co by nikdo nemohl přesně pojmenovat, ale postupem času to začalo nabírat určité tvary. Eillen se rozhodla, že nebude utvářet nějak zvlášť obrovské zvíře, jako třeba draka, medvěda nebo velrybu a zvolila si středně velkého vlka. Vzpomněla si na pár obrázků v učebnici a začala tvarovat jeho čenich, uši, oči, krk, přední, a pak i zadní nohy, ocas a hbité silné tělo.
Když skončila, měla pocit, že nedokáže udělat ani krok vpřed. Vlk pootočil hlavu ke zkoušejícím, kteří s otevřenými pusami sledovali výsledek Eilleniny práce. Tohle opravdu nečekali.
,,Můžete jít. Navrhuji, abyste se stavila na ošetřovnu."
,,Dík," hlesla Eillen, mávla rukou a vlk zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Zbyla po něm jen kaluž, kterou dívka nehodlala odstranit ze dvou důvodů. Zaprvé na to neměla sílu a zadruhé to bylo to poslední, co teď profesorky zajímalo. Vybelhala se z místnosti a jakmile zavřela dveře, skácela se zmoženě na lavičku. Teď si přála jen zemřít. A nebo spát.
Ležela na lavici pěkně dlouho, než se odhodlala vstát. Musí se dát do kupy, jestli chtěla odjet na akademii s Adrienne, musí pokračovat ve svém plánu. Udělala pár váhavých kroků a přitom se opírala o zeď. Trochu se jí zatočila hlava, a tak se radši zastavila. Nedošla ani na konec chodby a přiřítila se Adrienne a v jedné ruce nesla svoje, ve druhé Eilleniny věci.
"Eillen! Jsi v pořádku?" zarazila se.
"Jo, jen vyčerpaná," hlesla Eillen.
"Počkej chvilku, dám ti trochu energie."
"To není nutné, jen mě když tak doveď na ošetřovnu, prosím."
"Ne, já to zvládnu. Vím, že ano. Stůj chvíli a nehýbej se," přikázala Adrienne.
Eillen se tělem začal rozlévat zvláštní pocit. Přestala se jí točit hlava a cítila v rukou i nohou sílu, ale byla to zvláštní síla. Ne její. Ne podobná té její. Nejspíš to bylo tím, že obě vládly jiným živlem. I tak to Eillen ale pomohlo. Cítila se divně, ale silněji.
"Děkuju, pomohlo to."
"To jsem ráda. Tady máš své věci," podala jí tašku.
"Díky. Tak, kam půjdeme teď?"
"Asi bys měla něco sníst. Pomůže ti to ještě víc. Takže do jídelny? Už tam bude oběd."
"Fajn, do jídelny. Jak se ti to vůbec podařilo?"
"Dobře, ze začátku jsem zvládla všechno. Akorát když jsem měla nechat ze země vyrůst slunečnici, vznikla mi taková malá chudinka s pár listy a povadlým květem. Měla málo vody," mrkla na Eillen. "Ale jinak to bylo snad všechno v pořádku a doufám, že to bude stačit na odjezd."
,,Myslím, že jo," usmála se lehce Eillen, přehodila si brašnu přes rameno a vešla s Adrianne do jídelny. ,,Mám hlad jako vlk."
,,Co tě vůbec donutily udělat, že jsi takhle zmožená?"
,,Chtěly, abych vytvořila zvíře z vody."
,,Cože? Vždyť to je neuvěřitelně pokročilé kouzlo. Ani jsem o něm nečetla. Jak se dělá?"
,,Jednoduše tvaruješ vodu... ty hlínu," upřesnila Eillen.
,,Aha. Jednoduše? Moc jednoduché to asi nebylo, když jsi tam málem zkolabovala."
,,Bylo to, pravda, nad moje síly. Ale už jsem docela v pořádku," ušklíbla se Eillen a obě se posadily za stůl. ,,Kolik je hodin?"
,,Čtyři."
,,A ples je od..?"
,,Od pěti. Musíme pohlídat tu Becky a Charlotte, a pak se musíme jít převléct."
,,Jo, dobře," přikývla mátožně Eillen. Jaydenova přítomnost jí scházela celý den a nedokázala vysvětlit proč.
,,Jsi opravdu v pořádku?"
,,Cítím se už lépe, díky."
,,Opravdu?"
,,Jo, opravdu, Adrianne. Fakt si nedělej starost."
,,Mimochodem... Jayden se na tebe dívá." Eillen lehce zrudla, ale její kamarádka si toho naštěstí nevšimla.
,,Ať se dívá," ušklíbla se Eillen a Adrianne se zasmála. ,,Dobrou chuť," usmála se ještě dívka se zrzavými vlasy a pustila se do jídla. Opravdu jí to pomohlo a nabrala zpět část ztracené síly. Ani tak ale nebyla úplně v pořádku a byla si jistá, že ples ji večer dost unaví.
"Měly bychom jít, ať ty dvě nepropásneme," upozornila Adrienne.
"Určitě, tak ve tři čtvrtě se sejdeme před tvým pokojem a řekneme si, jak to dopadlo. Pak se ještě stihneme obléct a hurá na ples, co ty na to?"
"Jo, tak ti držím palce," popřála Eillen.
"Já tobě taky."
Eillen ve spěchu polkla poslední sousto a zvedla se. Jaydena nikde neviděla, ale to byla poslední věc, na kterou teď myslela. Musela se co nejrychleji dostat před kabinet.
Vykročila z jídelny na chodbu a těsně před ní se něco pohnulo. Vzhlédla a uviděla v těsné blízkosti před sebou jasně zelené oči.
"Ahoj," pozdravil Jayden.
"Nazdar, promiň, ale dost spěchám, promluvíme si pak, jo?"
"Klidně tě doprovodím do pokoje. Chápu, že se chceš chystat na ples."
"Nejdu do pokoje."
"Tak kam?" zarazil se Jayden.
"Před kabinet, kde se vyhodnocují výsledky."
"To tak nutně potřebuješ rychle vědět, že jsi byla nejlepší?" zasmál se Jayden.
"Ne, to se tak nutně potřebuju ujistit, že zůstanu nejlepší i za hodinu. Becky a Charlie to totiž zvoraly a chtějí zfalšovat výsledky. Já hlídám kabinet, Adrienne ty dvě."
"To nemyslí vážně?" rozčílil se Jayden.
"Zjevně jo, chceme si být jisté, že výsledky zůstanou v nepozměněné podobě."
"Jestli se chceš chystat na ples, klidně jdi, já ten kabinet pohlídám. Navíc jsi nějaká bledá, asi tě ty zkoušky vyčerpaly."
"Jsem v pohodě, zvládnu to ohlídat."
"O tom nepochybuju, ale bude lepší, když se o to postarám já. Kdyby se nějak dostaly přes Adrienne, bude nápadné, když ty budeš hlídat kabinet. Mě nebudou podezřívat."
"To má logiku," připustila neochotně Eillen.
"Vidíš. Navíc můžeš vystřídat Adrienne, aby se mohla taky nachystat na ples."
"A ty se chystat nepotřebuješ?"
"Oblečený jsem hned," mávl rukou Jayden. "Tak domluveno? Vystřídejte se vy dvě, já to tu pohlídám. Pak tě vyzvednu u tebe v pokoji."
"Tak fajn," rezignovala Eillen a otočila s k odchodu, pak se zarazila, otočila se zpátky k Jaydenovi a otevřela němě pusu.
,,Ještě něco?" usmál se.
,,Nepoděkovala jsem ti, takže dík," podívala se mu do očí. Jayden jen přikývl a spěšně odešel směr učitelčin kabinet. Ani netušil, jak tím Eillen potěšil. Ta rychle vyběhla schody k dívčím pokojům a spatřila tam sedět Adrianne.
,,Co tu děláš?" zarazila se.
,,Jayden šel hlídat kabinet, aby to nebylo tak nápadné."
,,Páni," zahvízdala. Eillen to mlčky přešla a pokračovala:
,,Půjdu se převléct, a pak tě přijdu vystřídat, abys to stihla i ty, dobře?"
,,Tak fajn, ale pospěš si, dobře? Mám se hodně o co starat."
,,Spolehni se," mrkla na kamárdku Eillen a protáhla se do pokoje. Šáhla do skříně pro černé šaty, které dostala před nějakou dobou od otce, a rozložila je na posteli. Nejdřív se osprchuje, pomyslela si a vklouzla do malé místnůstky, která byla ještě menší než spižírna. Rychle se umyla, a pak se oblékla do šatů. Padly jí jako ulité. Sice měla trochu problém se zipem a ramínky, ale nakonec se jí povedlo se upravit a pohlédla do malého zrcadélka v rohu místnosti, aby si mohla vyčesat dlouhé vlasy. Na ramena jí při konečném výsledku padaly drobné pramínky zrzavých vlasů a dva jí krásně zvýrazňovaly obličej.
Aby nemusela déle Adrianne zdržovat hlídáním dívek, vyšla z pokoje a její kamarádka zůstala němě zírat.
,,Můžeš se jít převléct, počkám tady." Sklaplo jí.
,,Ehm... No... Sluší ti to."
,,Díky," začervenala se Eillen. ,,Takhle jsem se ještě nikdy nesnažila."
,,Ono to někdy prospěje, což?" usmála se Adrianne.
,,To určitě. Kdyžtak ti pomůžu, když budeš potřebovat. Utíkej se převléct. Jak to, že neslyším holky z pokoje?" zarazila se Eillen, přešla ke dveřím a otevřela je. Nikdo tam samozřejmě nebyl. ,,Do háje! Přemístily se. Jak to, že jsme to nevycítily?"
,,Mám takový pocit, že tu možná ani předtím nebyly."
,,Doufám, že je Jayden zarazil," polkla Eillen a vešla za Adrianne do jejího pokoje.
,,Myslím, že ano."
,,Jak to?" podivila se Eillen.
,,Nevím. Prostě si to myslím. Mám si vzít fialové šaty nebo raději zelené?" rozmýšlela se.
,,Vzala bych ty zelené. Doufám, že máš pravdu."
,,Já taky," usmála se Adrianne a Eillen vycítila dvojsmyslnost jejích slov. Pomohla jí zašněrovat korzet a vsadit drobné perly do vlasů. Vypadla nádherně - jako jedna z hrdinek Eilleniny oblíbené knihy. Obě dívky se na sebe usmály, zavěsily se do sebe a vykročily do síně, kde se měl konat ples.

20. kapitola – Testy

25. února 2009 v 20:00 | TePa, Nessa |  Eillen
Došla do kuchyně, kde si v rychlosti udělala čaj a pak s relativně čistou hlavou zamířila do svého pokoje. Rozhodla se pročíst si své poznámky z hodin a připomenout si tak všechno, co možná zapomněla. Došla k přesvědčení, že v knihovně tráví tolik času, že toho umí bezpochyby mnohem víc než ostatní - aspoň z toho, co bylo nad rámec normální výuky. Bylo by proto na ostudu, kdyby vybouchla právě na tom, co mají všechny dívky umět.
Začala se mimoděk usmívat. Ano, bude jako každá druhá dívka, která si užívá příležitosti být tady a nebude zapšklá a nesvá pokaždé, když udělá chybu. Tohle byla jedna z mála chyb, které kdy udělala.
S novým elánem se pustila do učení a skončila až pozdě v noci. Právě v té chvíli si uvědomila, že dnešek měla celý strávit s Jaydenem a to, že tu vysedává a učí se, je sice dobré pro ni, ale porušila slib. Zamračila se, jak byla naštvaná sama na sebe a vyběhla z pokoje.
Plížila se chodbami, dokud jemně nezaklepala na Jaydenovy dveře. Otevřel a na tváři měl překvapený výraz.
,,Můžu?" ukázala Eillen dovnitř. Kývl a poodstoupil, aby mohla vejít. Hned, jak tak učinila za ní zabouchl dveře.
,,Čemu vděčím za tvou návštěvu?"
,,Omlouvám se."
,,Za co?" nechápal.
,,Slíbila jsem, že s tebou budu celý den, ale polovinu jsem se učila. Omlouvám se."
,,Učila?" usmál se. ,,Prominuto."
,,Dík. Asi bych měla jít. Za chvilku bude kontrola pokojů a bude divné, když se nezúčastním," ukázala ke dveřím. Chápavě přikývl a přešel k ní. "Takže už jsi z toho venku?"
"Více méně snad jo," přikývla Eillen.
"To jsem moc rád."
"Jo, no snažím se soustředit na učení, abych prošla testy. Vážně to bude snazší pro všechny, když teď odjedu."
"I pro tebe?"
"I pro mě."
"V tom případě je to v pořádku. Tak dobrou noc, nebudu tě zdržovat, abys neměla problémy."
"Jo, měla bych hned jít. Tak dobrou, uvidíme se zítra."

Druhý den ráno se Eillen probudila a pocítila lehkou nervozitu. Ten den jí totiž měly čekat ony důležité testy, které rozhodnou, jestli pojede na Jaydenovu školu nebo ne a večer ještě rozlučkový ples. Sama nevěděla, čeho se bála víc.
Do snídaně jí zbývala ještě chvilka času, a tak spěšně otevřela nejbližší učebnice a letmo pročítala stranu za stranou. Každou chvíli těkala očima k hodinám a když se minutová ručička dostala až ke dvanáctce, byl nejvyšší čas jít do jídelny.
Eillen došla až ke stolu pro její ročník a cestou nevěřila svým očím. Víc než polovina z dívek byla zahloubaná do nejrůznějších učebnic, což bylo něco, co Eillen neviděla ani při závěrečných zkouškách v minulých letech.
Co se to tu děje? pomyslela si a posadila se do poslední lavice k oknu. Kluci byli někde v prachu, takže je ani nemohli znervózňovat. To Eillen vyhovovalo. Otočila hlavu a uviděla Becky, která bezmocně mlátila hlavou do knihy Zaklínání. Usmála se a otočila se čelem k velké tabuli, která stála v čele a zpozorněla, když profesorka začínala proslov:
,,Děvčata, připravili jsme pro vás sérii testů a praxe." Ozvalo se nesouhlasné zamrčení. ,,Nedivte se. Museli jsme to pozměnit, abychom viděly, jestli jste se soustředili jen na knihy, nebo jestli vám také něco uvízlo v mozcích. Děkuji. Nyní vám profesorka Bakerová rozdá testy a během následujících dvou hodin bude probíhat testování, během něhož nikdo nepromluví ani slovo, je to jasné?" pozvedla přísně obočí.
,,Ano, madame," ozvalo se na souhlas a profesorka se vydala uličkou. Zamávala rukou a veškeré věci studentek zmizely. Eillen si domyslela, že je přemístila do vedlejší místnosti, aby nikdo neměl šanci ze svých knih opisovat. Papíry létaly tam a zpátky, jak je kouzlem roznášela po třídě a když bylo dokonáno, dvakrát tleskla. Na zdi zazvonily hodiny a spustilo se přesýpání.
,,Můžete začít," ozval se pokyn učitelek a všichni zběsile otevírali lejstra. Eillen překvapeně zjistila, že na všechno zná odpověď a na jednu tuší, takže se radostně rozepsala. Snad to zvládne, pomyslela si a naposledy se ohlédla. Spatřila Becky, která měla málo do pláče. Chudák holka, pomyslela si Eillen a vytáhla brk.
Když dopsala odpověď na poslední otázku, málem se rozesmála. Rozhlédla se okolo sebe a zjistila, že ostatní dívky na tom tak dobře nejsou. Adrienne byla zabraná do zapisování odpovědí a pero jí po papíru jen létalo. Charlie si zoufale podpírala rukou hlavu a četla si zadání. Pak napsala pár slov a zase je škrtla. Nejhůř ale vypadala Becky. Ruka se jí třásla tak moc, že pero nechávalo na testu kaňky. Moc ale v papíru napsáno neměla. Ani oči zavřené soustředěním ji zjevně nepomáhaly vzpomenout si na správné odpovědi.
Eillen stočila zrak na přesýpací hodiny a s radostí shledala, že už moc do konce časomíry nezbývá. Narovnala všechny papíry na sebe a klidně čekala, než se i poslední zrnko písku dostane do spodní baňky.
"Konec, odložte pera, prosím," rozlehl se místností ostrý hlas profesorky Bakerové a v zápětí se Eillenin test spolu se všemi ostatními vznesl do vzduchu. Profesorka je chytila do rukou a předala je své kolegyni, které s nimi okamžitě odešla.
"Teď máte deset minut pauzu, během které ale nesmíte opustit tuto místnost. Pak vás budeme jednotlivě volat do vedlejší místnosti, kde budete vyzkoušeny z praktických úkolů. Poté si můžete vzít své věci, které se zrovna nachází ve vedlejší učebně a do konce dne máte volno. Ples začne v pět hodin a tam budou rovněž vyhlášeny výsledky."
V místnosti pak zůstala jen jedna profesorka a Eillen se pro sebe nervózně ušklíbla. Nemá se obávat Becky? Co jí asi poví? Po očku se na ni podívala a viděla, jak propuká v usedavý pláč. Tvář se jí zkroutila do soucitné grimasy a vstala, aby ji trochu utěšila.
,,Becky… Vím, že zrovna teď mě nechceš moc poslouchat, ale všechno bude zase dobré… uvidíš." Becky vzhlédla a zpražila ji červenýma očima.
,,No, to určitě. Nejsem jako ty, slečno dokonalá." Spolkla kousavou odpověď a vstala, aby zase odešla. Pohledem přitom přejela přes Adrianne a zjistila, že se usmívá od ucha k uchu.
,,Tak co? Povedlo se?" zeptala se Eillen s úsměvem a přidřepla si ke kamarádčině lavici.
,,Ani nevíš jak! Netušila jsem, že to bude takhle snadné. Ne, že bych chtěla tvrdit, že jsem nejchytřejší na světě a hrát si na šprta, kterým nejsem, ale je to doma! Mám všechno a troufám si tvrdit, že i dobře."
,,To je skvělé," usmála se na ni Eillen a plácly se do dlaně. ,,Jak je na tom Charlie?" mrkla směrem k Charlotte.
,,Nevím," pokrčila Adrianne rameny. ,,Ale pojedeme spolu, chápeš? Teda doufám."
,,Proč myslíš, že pojedu já?" podivila se Eillen.
,,No, proč asi. Jsi nejlepší v ročníku, pamatuješ?" protočila oči v sloup. Dívka zrudla.
,,No. Půjdu si chvilku zarelaxovat."
,,Tak dobře. Zatím ahoj, já si jdu schrupnout."
,,To jako vážně?" usmála se Eillen a postavila se.
,,Jasně. Moc jsem toho nenaspala," zívla a složila hlavu na lavici. Eillen se pro sebe pousmála. Tak alespoň jedna z jejích kamarádek se s ní i nadále baví a navíc by mohla odjet s ní. Snad. Byla zde také možnost, že si Becky ostatním ještě nepostěžovala, ale o tom Eillen pochybovala.
Eillen se zadívala na poslední kamarádku - Charlie. Nevypadala tak zkroušeně, jako Becky, ale radostí také zrovna neskákala.
"Ahoj, tak jak jsi to napsala?" zeptala se mile Eillen, ale Charlie na ni vrhla ošklivý pohled.
"Jak jsem to asi mohla napsat?"
"No tak promiň, jen jsem se chtěla zeptat," ospravedlňovala se Eillen.
"Tak ses zeptala. Těší tě, že ty tam pojedeš a já ne? Protože tak to bezpochyby bude. Naše geniální Eillen si tam bude hovět, i když by se stejně tak dobře mohla učit tady, a já, která bych si to tam s Jeffem užila stokrát víc než ty, musím tvrdnout tady. A to, že jdeš s klukem na ples na tom nic nemění, stejně se s tebou přestane bavit, až tě trochu pozná a ty tam budeš sama."
"Zajímavé. Nevšimla jsem si, že by ses se mnou přestala bavit. Ještě nedávno jsi po mě pořád něco chtěla. A to už se se mnou musíš otravovat šest let!" vmetla jí do tváře Eillen, kterou opustila dobrá nálada.
"Hele, Eillen, řeknu ti to na rovinu. Jsi fajn kamarádka, ale neustále ležíš zahrabaná v knížkách. Poslední dobou jsem tě snad vídala jen na vyučování. A když jsem s tebou já nebo Becky chtěly někam jít, abys dělala taky něco jiného, musely jsme tě nevím jak dlouho přemlouvat. Ale kluci jsou jiní, jenže o tom ty nic nevíš. Chtějí se bavit a ne pozorovat holku, jak se učí. Teda pokud sis nenašla podobného knihomola jako jsi ty, ale to by nebyl pořádný kluk."
"Tak to nebylo fér. Ty o mně nic nevíš a o Jaydenovi taky ne! Tak se do něj nenavážej, když tu není a nemůže ti na to nic říct. A když jste pro mě celou dobu dělali takové dobrodiní a tak strašně vás to otravovalo, měly jste to říct, šla bych vám z cesty." Holky po sobě blýskaly očima a ne zrovna přátelsky se ušklíbaly, když vešla profesorka Crooková:
,,Praktická zkouška začíná za dvě minuty ve vedlejší místnosti. Prosím, aby jste se v naprostém klidu a tichosti odebraly do chodby. Děkuji," postavila se bokem, aby dívky mohly v pořádku odejít na další část zkoušky. Eillen odcházela jako poslední a nervózně si žmoulala ruce. Proč se zrovna v téhle chvíli musel zhroutit její svět? Když okamžitě neodjede, bude tu pod palbou nepříjemných otázek, řekla si a hrdě vztyčila hlavu. Není přece hloupá, ví, že to takhle muselo dopadnout. Ale tohle nervové pohnutí zrovna před praktickou zkouškou opravdu nebylo třeba.
Nemohla z hlavy vypustit Becky, Charlie a jejich náhlé nepřátelské pohledy. Je opravdu sobecká, když chce odjet ona, která bere Jaydena jako kamaráda, zatímco Becky a Charlie jsou do těch zatracených kluků zamilované až po uši a udělaly by snad skoro všechno, aby se dostaly na... Najednou Eillen ztuhl úsměv na rtech.
Udělaly by všechno! Zastavila se a podívala se směr kamarádky. Ušklíbaly se na sebe a něco si zuřivě šeptaly. To snad není pravda, prokoukla je ihned Eillen. Ony se chtějí vloupat do kabinetu, kde se budou počítat body a kouzlem pozměnit zadání a odpovědi! Před určenou místnost Eillen došla jako tělo bez duše a mlčky se svezla na lavici, která stála přede dveřmi. Je na řadě jako poslední. To je smůla.
Sedla si na lavičku a bez pohnutí sledovala, jak kolem ní jedna dívka za druhou prochází dveřmi do zkušební místnosti. V ročníku jich moc nebylo, ale i tak šlo zkoušení pomalu. Každá z dívek se před komisí potila pěkných pár minut.
Po nějaké době si vedle Eillen přisedla Adrienne.
"Taky jsi tak nervózní? Když teď vím, že se mi podařily testy, nerada bych zvrzala tohle," svěřila se jí kamarádka.
"No, úplně klidná nejsem, ale ani ne tak kvůli zkouškám."
"Tak kvůli čemu?" nechápala Adrienne.
"Becky a Charlie," oznámila prostě Eillen.
"Snad si neděláš hlavu z toho, jak Becky vybuchla, protože jsi nám neřekla o Jaydenovi?"
"Ty o tom víš?"
"Jasně, Becky mi to za tepla všechno vyklopila. Řekla jsem jí, že je to čistě tvoje věc a když jsi to před námi tajila, mělas pro to důvod."
"Adrienne, moc ti děkuju."
"Nemáš za co, taky jsi mi pomohla. A ne jednou. Neříkám sice, že jsem z toho byla nadšená, ale je to opravdu jen tvá věc."
"Jestli se spolu dostaneme na školu, všechno ti to povím," slíbila Eillen a povzdychla si.
"A co ti tedy dělá starosti? Pořád jsi mi to neřekla."
"Becky s Charlie ví, že už teď nemají šanci. Tak chcou zfalšovat výsledky."
"Co?" vyjekla tiše Adrienne a zamračila se. "To jim nedovolím. Ne po vší práci, kterou jsem věnovala učení."
"To jsme dvě, ale jak to udělat?"
"Jedna z nás může nenápadně hlídat kabinet, kde jsou výsledky a druhá bude hlídat Becky a Charlie. Beztak budou spolu. Nejdřív to zkusí zfalšovat a pak se budou chystat na ples. Asi bych je měla hlídat já. Kdyby chtěly někam jít, pověsím se na ně a budu chtít jít s nimi. V nejhorším je pak někam zamknu," oznámila Adrienne odhodlaně.
" Fajn, jsem pro. Nesmí jim to projít. Když si místo na akademii nezaslouží, nemají tam co dělat."
,,Souhlas."
,,Takže já budu čekat před učebnou. Když se ti je nepodaří někde zamknout a mučit, budu je muset od té zatracené učebny odehnat já. Je to dost brutální, ale tohle by neměly dělat. Jsem ráda, že aspoň tys se mnou nepřestala kamarádit."
,,To jsem ti neřekla, že jsem vždycky měla radši tebe? Charlie a Becky mě věčně přehlížejí, protože jsem ošklivá a nenápadná."
,,Nejsi ošklivá. Jsi mnohem hezčí než já."
,,Ale houbelec."
,,Něco mě napadlo," usmála se Eillen.
,,A co?" zajímala se Adrianne.
,,Zkrášlíme se. Budeme hezčí. Najdeme si účes, který nám bude sedět, konečně budeme mít čas."
,,To jsem vždycky chtěla."
,,A co?"
,,Přátelit se."
,,Omlouvám se, že jsem si tě před tím moc nevšímala. Ale měla jsem pocit, že Charlie a Becky... no... že jsi s nimi šťastná a tak trošku... víš..."
,,Jo, byla jsem jako jejich věrný ocásek, ale teď, když vím, že mám na víc se nebudu schovávat v jejich stínu. Hezky jim ukážu jaká jsem. Světe, představuji ti novou a lepší Adrianne," pronesla hrdě a postavila se. Rozpřáhla ruce a Eillen se na ni mile usmála. V té holce opravdu něco je. Vyzařovala z ní najednou taková duševní pohoda, jako když ji viděla naposledy stát v tom lese. Oči se jí zbarvily do zelena a byla jako ve svém živlu. Ehm... proč jako? Eillen se ušklíbla svému trapnému vtipu a poposedla si blíže ke dveřím stejně jako Adrianne před ní.
"Která jdeš na řadu?"
"Třetí od konce, ty?"
"Úplně poslední. Takže teď to obě zvládneme na výbornou. Pak se postaráme o Charlie a Becky a večer půjdeme na ples. Představím tě pak Jaydenovi. No a zítra než odjedem si trochu upravíme vzhled. Učitelky nás za to nemůžou komandovat, protože než se vzpamatujou, budeme na cestě pryč. No a pak už to snad bude jenom pohádka."
"Zní to skvěle. Doufám, že to vyjde," přála si Adrienne.
"Adrienne, jsi na řadě," zavolala učitelka a dívka znervózněla.
"Neboj, to zvládneš levou zadní. Držím ti palce," popřála jí Eillen. Adrienne zmizela ve dveřích a na chodbě už zůstala jen Eillen a dívka s tmavými vlasy zapletenými do dvou copů, kterou Eillen znala od vidění, ale nikdy s ní pořádně nemluvila. Dívka seděla na zemi opřená o zem a zjevně se na něco soustředila. Snad si opakovala své vědomosti, snad se snažila na něco si vzpomenout. Eillen věděla, že dívka patřila mezi nejchytřejší v ročníku. Třeba se na akademii dostanou všechny tři poslední studentky...
Čas rychle ubíhal. Eillen přála Adrienne, aby zkoušení zvládla co nejdřív. Vůbec nepřemýšlela nad svými vědomostmi. Pak po chvíli opět vyšla učitelka.
"Iris, teď ty."
Takže se jmenuje Iris, pomyslela si Eillen. Na chodbě teď zcela osaměla. Bezúčelně pozorovala stěny a strop tak dlouho dokud konečně nenastal ten očekávaný okamžik a přišla řada na ni. Nejistě vstala a následovala profesorku do dveří.

19. kapitola – Zoufalství

23. února 2009 v 17:00 | TePa, Nessa |  Eillen
,,Eillen?" ozvalo se za dívkou. Ta protočila oči v sloup a otočila se.
,,Becky?"
,,Jo. Víš to testování mi dává zabrat." O tom pochybuju, pomyslela si Eillen, ale nahlas řekla jen:
,,Opravdu?"
,,Jo. Opravdu se snažím se donutit učit, ale prostě... to nejde!" dupla si.
,,Vždycky všechno jde, když se snažíš."
,,Ty víš, jak Bartemia miluju." Eillen si sice myslela své, ale kývla.
,,A co já s tím?"
,,Potřebuju na tu jejich školu a to za každou cenu!" To už jsem někde slyšela, ušklíbla se Eillen pro sebe.
,,Tak to se musíš učit. To samé už jsem říkala Charlottě."
,,Opravdu?" zamračila se a bylo na ní vidět, jak jí vadí, že je až druhá tázající.
,,Ano. Půjdu se ještě projít po hradě, takže..," chtěla hovor rychle ukončit, protože koutkem oka spatřila Jaydena, který zapadl do malého přístěnku vedle schodů a významně se na ni podíval.
,,Pomož mi!" vyhrkla najednou a chytila Eillen za ramena. Ta poděšeně couvla a vyvalila na Becky oči.
,,A-ale..," koktala.
,,Prosím!"
,,Já nevím jak, Becky!"
"Nějak, jakkoli! Eillen já se na tu jejich školu musím dostat, za každou cenu!"
"No, nakonec možná nebylo úplně od věci sem ty kluky přivést. Nikdy tě totiž nic nedonutilo se pořádně učit, ale teď se můžeš přetrhnout. Ale vážně nevím, Becky, jestli to bude stačit. Kdo ví, jak ty testy dopadnou?"
"Ale ty to pořád nechápeš, Eillen.." zasténala Becky. "Já se tam prostě musím dostat."
"Ne, Becky, ty to nechápeš. Musíš se tam dostat za každou cenu. Stejně jako plno dalších holek ze školy. Chápu, že chceš být s Bartemiem a máš na to větší právo, než ty ostatní holky. Ale chápej na druhou stranu, že když jsi školu celých sedm let flákala, samo ti to teď do hlavy nenateče. Takže jestli chceš vážně jet s ním, jdi se učit a doufej, že ti tvé vědomosti budou stačit. Je mi líto, ale nijak jinak ti poradit nedokážu."
"Ale když ono je to tak nespravedlivé," stěžovala si dál Becky. "Ty jsi nejchytřejší v ročníku, beztak to napíšeš nejlíp a přitom všechny kluky odsuzuješ a vyhýbáš se jim, co můžeš. Ale ty na tu jejich školu určitě pojedeš. Sice tam vůbec nechceš, žít mezi klukama si asi nedokážeš představit, ale pojedeš tam. A já po tom šíleně toužím, ale budu trčet tady. Nevím, proč z nás musí vybírat zrovna takhle."
"Becky, je mi líto, ale já s tím nic nesvedu," řekla zaražená Eillen. Nevěděla, co jí odpovědět, aniž by se prozradila.
,,Svedeš!" zavýskla najednou Becky.
,,Becky, nechci vůbec podvádět, to chápeš, že jo?" přesvědčovala se Eillen. Becky se zákeřnicky usmála. ,,Mám strach," přiznala po chvilce Eillen.
,,Kšeftnem testy."
,,Cože?" vyjekla Eillen a všimla si, jak zpoza schodů vylezl Jayden, opřel se o zábradlí a pozoroval nás.
,,Ty píšeš úžasně písemky! Nejlepší z ročníku! Budu mít jistotu, že se tam dostanu. A ty tam přece nechceš, ne?" Tu poslední otázku Eillen ignorovala.
,,Zbláznila ses? Nebudu podvádět, je to jasné?"
,,Eillen, udělej to pro mě," škemrala a pomalu před ní už klečela.
,,Becky, nebuď blázen!" krotila kamarádku Eillen.
,,Eillen! Aspoň popřemýšlej!" škemrala.
,,Dobře! Ale jen přemýšlet."
,,Díky," padla Eillen kolem krku a za chvilku byla pryč. Dívka se pomalu otočila, pořád úplně zmatená, co se to dělo a podívala se na Jaydena, kterému pomalu začínalo svítat v obličeji.
"Doufám, že to vážně nemáš v úmyslu udělat."
"Já... nevím. Nevím, co mám dělat," odpověděla bezradně Eillen.
"Ale no tak, Eillen! Vždycky jsi byla proti porušování pravidel a teď je chceš porušit takhle? Vzpomeň si, co pro tebe kdy udělaly kamarádky! A zrovna Becky! Ani ona by to po tobě nežádala, kdyby znala pravou míru věci. Tak přece to vážně neuděláš."
"Ale já.. ona byla tak zoufalá a když ji to napadlo, byla v sedmém nebi."
"A taky ti nemusím připomínat, jak jsi na ní byla nedávno naštvaná po tom, co ti s Bartem provedli. Nebo jak tě nechali samotnou na tom stromě, aby tě našly učitelky a to je jen zlomek! Vážně bys vyměnila zrovna její štěstí za své? Je fajn, když člověk myslí na ostatní a ne jen na sebe, ale ty jsi extrém, Eillen."
"Vím, že máš ve všem pravdu, Jaydene. Je to tak, nepopírám to."
"To jsem rád. Takže až se tě Becky znovu zeptá, doufám, že jí řekneš, že tak nehodláš porušovat pravidla. Nebo jí můžeš říct konečně pravdu o tom, jak trávíš svůj volný čas a pak líp pochopí nejenom to, že spolu jdeme na ples, ale i to, proč nepřichází v úvahu, že by sis s ní vyměnila ty testy."
"Víš, ale já nevím, jestli doopravdy chci jet, a Becky vypadala rozhodnutá..."
"Asi naprosto vím, co ti běží hlavou. Máš strach opustit místo, které dobře znáš a všechny spolužačky a učitelky a vydat se do úplně nového světa. Ale život je jedna změna za druhou a vážně myslím, že by ti to hodně dalo, kdybys odjela s námi. A navíc, znala bys mě, ostatní kluky a další tři holky z vašeho ročníku. Tak v čem by byl problém? Eillen, no tak. Vážně mi moc záleží na tom, abys jela a my se mohli dál stýkat. Tak prosím tě nevymýšlej hlouposti."
,,A-a-ale... Jaydene, vždyť víš, že chci jet, jenomže moje hlava je tak nějak proti, já..."
,,Eillen," chytil ji Jayden za ramena a podíval se jí do očí. ,,Opravdu bych byl moc rád, kdybys jela a já ti mohl ukázat svá oblíbená místa." Eillen k němu vzhlédla.
,,Když ono je to tak těžké," dosedla na lavičku vedle sebe a složila si hlavu do dlaní.
,,Proč jí neřekneš pravdu? Proč jí neřekneš, že spolu chodíme ven? Proč máš ze všeho takový strach? Proč jsi na ostatní tak hodná? Proč?"
,,Je to moc otázek najednou," potáhla. ,,A já nevím, proč. Třeba jsem se tak narodila. A když jsem taková hrozná, proč se vůbec se mnou přátelíš, co? Proč? Když jsem taková hrozná, že nemyslím sama na sebe. Že svým kamarádkám věřím i poté co mě zradily! Jsem prostě taková, Jaydene, ať se ti to líbí nebo ne. A pokud nejsi spokojený, tak dej ruce pryč, dokud je čas a..," vzhlédla a podívala se na něj. ,,Já jsem zoufalá, chápeš mě? M-mám pocit, že mě svět rozedírá na milion kousků, z čehož každý chce patřit do jiného okruhu dění a každý chce dělat něco jiného! Já to nezvládám. Mám pocit, že brzy prasknu a že se mi rozletí hlava na miliardu kousků. Prostě nemůžu vstřebávat milion informací. Becky, Charlotta, Adrianne..! Každé mají své problémy a svěřují je mě, jako by si myslely, že já jsem truhla, která nemá dno a vlastní srdce! Jen si tam přidej i své starosti! Však ona to vydrží. Jaydene! Proč se se mnou vlastně přátelíš?" zaslzely jí oči. ,,Stydím se sama za sebe, že nedokážu udržet své city na hraně, jako to bylo vždycky," otřela si Eillen oči rukávem.
"Víš, teď si tím tuplem myslím, že bys měla odjet se mnou," řekl po chvilkové odmlce Jayden a Eillen se na něj nechápavě podívala.
"Nechápu, jak to s tím souvisí."
"Jak? Souvisí to naprosto s tím, co jsi zrovna řekla. Eillen, vždyť se na sebe podívej, jsi z toho všeho na prášky. Takhle to dál nejde, za chvíli bys z toho zcvokla. Na jedné straně tajné schůzky se mnou a na druhé tvoje kamarádky se všemi svými problémy a bůh ví čím ještě."
"A co mám podle tebe dělat? Nechat to všechno být a odjet? A co pak, Jaydene? Až skončí škola a já je někdy potkám? Mám se jim podívat do očí a říct, dlouho jsme se neviděly, co? Ale jinak to nešlo, měla jsem svého života s vámi plné zuby, a tak jsem prostě musela odjet? A co jim mám asi říct teď? Že o tom nemají ani ponětí, ale kamarádství s nima mě ničí, a tak musím pryč? Jaydene, to nemůžu udělat!"
"Máš mnohem víc možností, víš? Stačilo by jít za nimi a říct jim, že kdykoli tak záhadně zmizíš, jsi se mnou. Že se spolu bavíme už dlouho, a proto bys chtěla se mnou odjet. To je taky důvod, proč nemůžeš vyhovět Becky. Pak by ses s nimi v klidu rozloučila s vědomím, že před nimi nic nezatloukáš a všechno by bylo v pohodě. Pravidelně by sis s nimi psala a všichni by se měli fajn. Nebo můžeš napsat testy, během kterých odmítneš Beckyino přání a ta na tebe asi bude trochu naštvaná. Večer na plese se nejpozději dozví, že jsi měla své důvody, proč jsi to odmítla. Nějak byste si to mezi sebou určitě srovnaly a ty bys pak odjela. Zase by bylo všechno v pořádku. Nebo jí můžeš vyhovět. Vyměníš testy, ona odjede a ty zůstaneš tady. Budeme si sice psát, ale neuvidíme se. Ty budeš s Charlottou a Adrienne. Charlotta si bude stěžovat, že už se nevídá s Jeffem, Adrienne bude mít taky své problémy a všechno to půjde k tobě. Ty budeš nešťastná a nejspíš budeš litovat, žes neodjela. Nebudu poblíž, abych ti pomohl a ty se v tom budeš topit sama. Možná pak ale sebereš odvahu a řekneš svým kamarádkám, že takhle to dál nejde a že své problémy budou muset řešit s někým jiným, protože ty máš vlastní. Pak se třeba tvá situace trochu zlepší, ale ideální určitě nebude. Takže je jen na tobě, kterou možnost si vybereš. Já tě do ničeho nutit nemůžu, ale jiné alternativy prostě nemáš. Doufám, že se rozhodneš tak, abys toho pak nemusela litovat. Chtěl bych tě mít na naší škole, to snad víš. Třeba budeš mít tolik štěstí, že se na školu dostaneš ty i některá z tvých kamarádek. Ale ty na to máš zcela určitě a neměla bys zbytečně zahazovat své šance jenom kvůli někomu jinému. Po škole svým kamarádkám na blízku nebudeš. Nebudeš moct za ně plnit jejich povinnosti. Budou to muset dělat samy a pokud si na to teď nezvyknou, o to větší pak s tím budou mít problémy. To snad chápeš. Zatím se měj, nechám tě se rozhodnout. Uvidíme se večer," rozloučil se Jayden a Eillen pozorovala, jak se celý smutný a zkroušený vrací na hrad. Pak se rozplakala. Dlouho, předlouho nechala po svých tvářích kanout potůčky slz, dokud je rozhodně neutřela, nevstala ze schodiště, na kterém před chvílí seděla a rozhodně se vydala za Becky.
Udělá podle Jaydena. Řekne jí všechno a uvidí, jak se k tomu její kamarádka postaví. Nerozhodně stála před jejími dveřmi, když se samy otevřely a Becky vtáhla Eillen dovnitř.
,,Ahoj! Rozmyslela ses už?" vyhrkla.
,,M-musím t-ti n-něco ř-říct," koktala Eillen.
,,Hm?" posadila se Becky na židli u okna a vzala si sušenku.
,,Víš, jak se stavím proti klukům, že?"
,,Takže to znamená ano?" zajásala Becky.
,,Nech mě, prosím, domluvit," umlčela ji Eillen a pokračovala: ,,Tak to se změnilo. Před měsícem a půl, když jsem narazila na jednoho ze čtveřice kluků. Na Jaydena. A tehdy to všechno začalo. Rozumím si s ním, povídáme si, smějeme se a já mu říkám, co mě trápí, což vám nemůžu říct, protože mi většinou vy vyléváte srdce a já se potom zavírám do sebe. J-já... Jen jsem ti to chtěla říct," vydechla Eillen a váhavě se podívala na Becky, která na ni zírala s otevřenou pusou.
,,T-tys mi to neřekla? Proč proboha?" zakřičela.
,,Měla jsem strach," couvla Eillen.
,,Z čeho? Z toho, že tě zabiju? Tys mi lhala!!!"
,,Děláš, jako bys ty nikdy nic podobného neudělala?!"
,,A proč mi to jako říkáš teď?"
,,Protože s ním jdu na ples," hlesla.
,,C-cože? Eillen?! Mám toho plné zuby. Byla bys tak laskavá a vypadla z mého pokoje?"
,,B-becky?!" podivila se Eillen.
,,Vypadni!" zařvala. Eillen překvapeně vycouvala z místnosti a Becky za ní zabouchla dveře.
"Co se to dneska děje?" pomyslela si zoufale Eillen. Na jednu stranu se jí ulevilo, že je tajemství konečně venku. Ale na druhé... Stálo to za to? Becky jí teď nenávidí. Zbytečně se kvůli ní nepohodla s Jaydenem.
Co teď bude dělat? Odjede s Jaydenem a smíří se, že jí Becky nesnáší? Že až se to dozví ostatní kamarádky, nejspíš budou reagovat stejně? Co když se Jayden spletl? Co když jí to Becky jen tak neodpustí? Nebude v tom případě vážně lepší odjet s Jaydenem a nechat čas, aby jejich vztah spravil?
Eillen se doploužila ke dveřím svého pokoje. Vešla dovnitř a posadila se na postel. Chvíli jen tak seděla a zírala do neurčita, ale pak se rozhodně zvedla a vykročila za Jaydenem.
Podle očekávání ho našla v jeho pokoji. K jejímu štěstí tam byl sám. Eillen ostýchavě vešla dovnitř a zůstala stát hned u dveří.
"Děje se něco?" podivil se Jayden, když ji uviděl.
"Řekla jsem jí to."
"To je skvělé! Jsem moc rád, že ses tak rozhodla. Znamená to tedy, že odjedeš se mnou?"
"Nevím, Jaydene. Becky se strašně rozčílila. Vyhodila mě ze svého pokoje a nevím, jestli mi to v nejbližší době odpustí," řekla Eillen a slova jí přinutily vrátit se myšlenkami k oné události. Do očí se jí znovu nahrnuly slzy.
"To je mi líto. Možná jsem tě neměl tolik tlačit, abys to nějak řešila.."
"Ne, odkládala jsem to dost dlouho. Kdybych netrvala na tom, že jim to nechci říct, tahle situace by jinak nenastala. Čím dřív se to Becky dozvěděla, tím líp."
"Doufám, že se brzy usmíříte, už kvůli tobě."
"Snad jo. Ale kdyby náhodou ne, vážně bude asi lepší tomu nechat nějakou dobu a odjet. Snad se to časem urovná."
"Je mi líto, že jsi k tomu, že chceš odjet dospěla zrovna tímhle způsobem," poznamenal Jayden a vypadal, že toho opravdu lituje.
"No, já teď půjdu do knihovny. Jestli vážně chci jet, měla bych si začít opakovat."
"Fajn, nebudu tě zdržovat. Tak zatím ahoj," rozloučil se Jayden. Eillen mu kývla a odešla.
V knihovně se posadila na své oblíbené místo, vytáhla si knihu zaklínání a otevřela ji za prostředkem, kde minule skončila. Podívala se dovnitř, ale nebyla schopna se soustředit. Hleděla dovnitř, viděla písmenka, dokonce je i četla a přes to... nenaučila se vůbec nic. Zavřela knihu a složila hlavu do dlaní.
Celý svět se točí jen kolem těhle pitomých záležitostí? Becky, Jayden. Kamarádky, Jayden. Jayden, Jayden, Jayden..! Je to na truc! Proč ho má plnou hlavu, proč jí přijde, že všechny problémy se motají kolem jejich tajných schůzek? Proč, proč, proč!!
Pomůže si vůbec, když pojede za ním na jejich školu, nebo pak loučení bude daleko horší než teď, protože vzájemně budou tušit, že už se neuvidí? Měla by využít poslední příležitost být s ním, nebo být s kamarádkami, které zná déle a které ji bohužel právě nesnášejí? Nepochybovala totiž o tom, že Becky všude rozhlásila to, co jí Eillen řekla.
Jak se má rozhodnout? Má se snažit smířit s Becky, milionkrát se jí omlouvat a doufat, že všechno bude jako dřív? Čím to, že když ji podvedla, hned bylo odpuštěno a jednu drobnou lež Becky nedokáže přenést přes srdce?
Hlava ji začala bolet od toho namáhání za účelem konečně najít správnou odpověď na všechny tyhle otázky. Po chvilce se rozhodla, že si dá čaj a zamířila do kuchyně. Zase Jayden, nakopla nejbližší zeď, když si vzpomněla jak se tady dostala, a zaúpěla bolestí. Naražený palec.
Jako by ta bolest byla přesně to, co Eillen potřebovala, aby vyřešila všechny své pochybnosti. Ta bolest jí přiměla rozhodnout se, že ona není jediná, kdo musí snášet zrady a podrazy od ostatních kamarádek. Má právo jako každý jiný někdy udělat chybu a pak požadovat odpuštění. Ona jim odpustila mnohokrát, tak proč by nemohly jednou udělat to samé kamarádky pro ni?
Eillen si umínila, že se pokusí si o tom s Becky ještě jednou promluvit. Omluvit se jí a vysvětlit okolnosti. Ale víc už pro to neudělá. Nemá proč. Teď se bude soustředit jen na to, aby zvládla testy, dostala se na školu a pak si užila ples. To je přece to, co všichni dělají, tak proč by nemohla ona?

59. kapitola - Nemocná

21. února 2009 v 23:27 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Probudila jsem se dřív, než Albus a protáhla se. Celé tělo mě bolelo, a tak jsem si neodpustila drobné zasyčení. Albus se vedle mě neklidně zavrtěl a otočil se na druhý bok. Zabalila jsem se do deky a cestou do koupelny sbírala své oblečení. Zrovna, když jsem vstoupila do koupelny a oblékala si spodní prádlo, slyšela jsem rachot, jako když upustíte pytel cementu.
Lekla jsem se a rychle si oblékla kalhoty. Znovu jsem se ušklíbla, když se ozvala bolest. O chvilku později Albus rozrazil dveře, které nás od sebe dělily a úlevně vydechl. Pak se mile usmál.
,,Co se děje?" pozvedla jsem obočí a otočila se k němu zády, abych si nasadila halenku.
,,Už jsem si začal myslet, že to je sen." Zkousla jsem odpověď, ve které bych se mu svěřila o té troše bolesti, která mě uchvátila a místo toho se usmála:
,,A nebyl?" Přešel ke mně, objal mě kolem pasu a objal.
,,Bylo to mnohem krásnější, než jakýkoliv sen." Zrudla jsem.
,,Ehm... Asi půjdu. Měla bych jít do práce." Překvapeně pozvedl obočí. ,,No co se takhle tváříš? Já jsem na rozdíl od tebe pracující člověk." Prošla jsem kolem něj do pokoje, chvilku hledala, ale nakonec jsem našla svou hůlku. ,,Do háje! Nechala jsem tašku u Ell. No nic, budu si muset nějak po..," nedokončila jsem, protože jsem uviděla Albův překvapený obličej. ,,Děje se něco?"
,,Jen mě překvapuje, že... Ale to je jedno," mávl rukou a já si teprve teď všimla, že se začal oblékat. Zrudla jsem.
,,Ne, copak se děje? Já jenom myslím na to, že musím do práce, toť vše!" ohradila jsem se tiše a postoupila blíže k němu. Mlčel, ale když si přehodil přes hlavu košili, už jsem to nevydržela, chytila ho za krk, aby se mi podíval do očí. ,,Nedokážu se o tom bavit tak dlouho. Znáš mě, jsem dost stydlivka, když se mluví zrovna na tohle téma. Nemůžeš po mně chtít, abych si s tebou povídala o tom, co se včera stalo, protože se na to většinou nepamatuju," usmála jsem se a sledovala jeho reakci. Jeho rysy povolily. ,,Neříkej, že ses bál toho, že bych třeba chtěla zapomenout, že se mi to nelíbilo, nebo tak," polkla jsem a potřásla hlavou. ,,Tady vidíš, jak těžké je pro mě o tom mluvit," usmála jsem se omluvně. Z ničeho nic se ke mně nahl a začal mě líbat. Ochotně jsem pootevřela rty a objala ho kolem pasu. Když se konečně odtrhl, dál mě líbal všude na obličej a krk. ,,O-opravdu musím do práce."
,,Tolik tě miluju," mumlal.
,,Taky tě miluju, ale jestli to budeš opakovat každý den, nebudu to už brát vážně," zasmála jsem se. Odtrhl se a chvilku se mi jen tak díval do očí. ,,Pustíš mě?" políbila jsem ho na tvář, jeho ruce povolily a já zamířila ke dveřím.
,,Fakt jdeš do práce?"
,,Fakt," přikývla jsem.
,,Dobře."
,,A ty?"
,,Já?" znervózněl.
,,No jo. Kam jdeš ty?" zarazila jsem se.
,,Jdu vyřizovat jednu věc pro Odbor záhad."
,,Aha. Uvidíme se?"
,,Dneska asi ne. Dám ti vědět. Nechceš mezitím vybrat svatební dort?" Ušklíbla jsem se a vyplázla na něj jazyk. ,,Ale no tak," ušklíbl se.
,,Tak já už musím jít. Pá!" rozloučila jsem se, seběhla schody do předsíně, nonšalantně otevřela dveře a octla se tváří v tvář Potterovým. Úsměv mi spadl z tváře a čelist poklesla až na klíční kosti.
,,Ou," protáhla jsem. Ginny se na mě zaraženě dívala, stejně tak i Harry. ,,M-musím jít," ukázala jsem za ně, proběhla rychle pryč a bleskurychle se přemístila k nám domů.
Vběhla jsem domů a posadila se na botník. Ruku jsem si dala přes pusu a začala se červenat a smát. No tohle je teda trapas. Vím, že se z toho Albus pořád může vyvlíknout, ale až uvidí tu postel a... Do pekla! Rychle jsem vstala a podívala se do zrcadla. Moje vlasy!!!! Prohrábla jsem si maximálně naježenou kštici blond vlasů a zděsila se.
Tak z tohohle se Albus nevyvlíkne ani náhodou. I když bych neměla, začala jsem se nepokrytě chechtat, až do mého pokoje přišla mamka.
,,Mělas pěkně divokou noc, co?" Pak si prohlídla mé oblečení a zamračila se.
,,Přišla jsem si jen trošku vyměnit oblečení, a pak poběžím do práce. Mohla bys, prosímtě..," naznačila jsem, aby odešla. Zaraženě kývla a v tichosti zavřela.
Do pekla, do pekla, do pekla! Pořád mě bolely nohy a vůbec všechno, a tak jsem se jen s těží převlékla do riflí a nějakého volného trika. Než mě mohla mamka podrobit další sérií svých trefných otázek, vyběhla jsem z domu, otočila se na místě a s hlasitým prásk - zase se nesoustředím! - se přemístila k Mungovi. Vešla jsem do své kanceláře a trochu se mi podlamovala kolena. Funguje tohle u každého, nebo jen u někoho takového jako já?
Posadila jsem se za stůl a začala třídit poštu a evidence pacientů. Prostě strašná nudná práce.... Za chvilku jsem se přistihla, jak si zpívám písničku All this time od Marii Meny. Docela hezká písnička.... na na na!

Skončila jsem pozdě odpoledne, promnula si oči a zívla. Páni, to se ten dnešek tak táhl! pomyslela jsem si a postavila se. Nejvyšší čas jít domů podrobit se výslechu, připomněla jsem si hořce, a tak, když jsem vešla do dveří a uviděla mámu s rukama v bok, došlo mi, že první, co budu muset udělat bude sedět v kuchyni a poslouchat poučení.
,,Ahoj, mami," posadila jsem se ztěžka na židli, až se zakymácela.
,,Ahoj, Sáro, dáš si večeři?"
,,Neříkej, žes na mě čekala kvůli večeři, ale dám si. Co máme?"
,,Vepřovou pečeni, hráškové lusky a úplně nový dressing mé výroby."
,,Aha. Tak sem s tím," usmála jsem se, nyní už odhodlaná vytrpět si všechno, když mi dá tu dobrotu z trouby.
,,Vím, cos dělala dneska, nebo přesněji řečeno včera večer."
,,Hm?" zamumlala jsem a očima sledovala jídlo, které ke mně nesla na stůl.
,,Jen jsem ti chtěla říct, že jsem sice překvapená, ale svým způsobem jsem to čekala."
,,To si trochu odporuje," ukrojila jsem si první sousto.
,,Jo, řekla jsem to trochu špatně. Ale ty mě určitě chápeš."
,,Hm," polkla jsem a slastně se usmála. ,,To je dobrota."
,,Děkuju," usmála se a pokračovala: ,,Doufám, že jste..."
,,Mamko," vyvalila jsem oči. ,,Neboj, všechno je, jak má být."
,,Ehm... Dobře," vypadala sice, že mi moc nevěří, ale očividně se snažila.
,,Je to fakticky dobrota světa," mlaskala jsem ostošest.
,,Dobře, takže všechno v pohodě? Nebolí tě nic?" Ta otázka mě překvapila, ale odpověděla jsem s vážným obličejem a pravdivě:
,,Trochu. Není mi něco?" vyslovila jsem své obavy. Mamka se ušklíbla a zavrtěla hlavou. Spadl mi ze srdce snad ten největší šutrák světa.
,,Ne, nic to není. Brzy to přejde."
,,Aha," zamumlala jsem s pusou plnou jídla a trochu se zastyděla za tu pitomou otázku. Samozřejmě, že mi nic není! To snad potká každou holku, která to... však víte. Dlabala jsem večeři světelnou rychlostí, abych se mohla vytratit, ale čím rychleji jsem jedla, tím se zdálo, že mi toho víc zbývá. Chápete to? Asi mám halucinace.
,,Klidně se ptej."
,,V poho, nemám na co," pokrčila jsem rameny a konečně dojedla poslední sousto. ,,Jsem dost unavená. Půjdu se pořádně vyspaaat," zazívala jsem. Přikývla.
,,Dobře, ale pamatuj, že mě se prostě zeptat můžeš. Nebudu se ti smát."
,,Děkuju. Dobrou noc, mami," usmála jsem se a vyběhla schody do pokoje.
,,Dobrou noc, Sáro," zašeptala dole mamka, ale to už jsem neslyšela. Vstala a znovu uklidila kuchyni.
Zavřela jsem za sebou dveře od pokoje a svezla se na postel.
,,Uf, to byl dneska den, co MMS?" otočila jsem se na svou sovu, která mi v odpověď jemně zahoukala. ,,Taky tě mám ráda, to si piš," ujistila jsem ji. Protáhla si křídla, zvedla se a odletěla do tmy. ,,No jo. Noční život," usmála jsem se a jen silou vůle jsem se donutila vstát a jít se osprchovat.
Pak už nic nebránilo tomu, abych šla spát. Konečně se pořádně vyspat! Jupííí!

Ráno bylo peklo. Bolel mě celý člověk a ještě ke všemu jsem začala smrkat. Rýma? Cože? Střevní chřipka, nebo co to je? Vysmrkala jsem se do kapesníku a seběhla dolů do kuchyně.
,,Mami?" Mluvím přes nos?"
,,Ano? Jsi nemocná, nebo co je ti?" chtěla vědět a šáhla mi na čelo. ,,Kdes chytla tu horečku, nebo co to proboha je?"
,,Venku je pořád trošku chladněji, takže jsem to mohla chytit, když jsem běhala z tepla do zimy, nebo tak," pokrčila jsem rameny a šla si uvařit čaj.
,,To je dost dobře možné. Vypadá to, že jsi jen nachlazená."
,,No co by mi jiného bylo?" chtěla jsem se zeptat, ale nakonec to spolkla a zalila si čaj. ,,Jdu do postele to nějakým způsobem vyležet."
,,Dobře. Tak napiš do práce o nemocenskou, ne?"
,,Dobrý nápad. Napíšu i k Mungovi pro nějaké léky."
,,Dobře. Hlavně se ale vylež," usmála se na mě. ,,Přinesu ti nahoru snídani."
,,Jsi zlatá, děkuju," usmála jsem se na ni a vyšla zase schody nahoru. To je ale fyzička, do háje.
Plácla jsem sebou do postele a znovu se vysmrkala. No bezva! S takovou se mi brzy v práci nahromadí kupa práce. Proč já blbá nepiju ten actimel? No pověz, bože. Musela jsem se zasmát, když jsem se přistila při myšlence na actimel. Fakticky už mi šibe.
Celý den jsem proležela v posteli a jediné, co mě pořádně mrzelo bylo to, že mi nenapsal ani se neobjevil Albus. Co my to máme za vztah? Pořád cukrujem, ale nikdy si skoro pořádně nepromluvíme. To kdysi přeci vůbec nebyl problém! Co se stalo? Další hodinu a půl jsem pátrala po odpovědi, ale na nic nepřišla. Co se dá dělat.
Zavrtala jsem se ještě hlouběji do peřin, otočila se na levý bok a snažila se usnout. Ale možná to bylo tím, že jsem k sobě víčka tiskla neuvěřitelnou rychlostí, ale neusla jsem. Vůbec. Neustále jsem se převalovala, když zaklepala mamka.
,,Mami?" pozvedla jsem obočí.
,,Chtěla jsem ti říct, že tu nemoc máš možná jen proto, že se ti příliš oslabil organismus."
,,Jo, aha. To mě nenapadlo." No týýý brďo. Asi fakt. ,,Dík. Aspoň už vím přesnou příčinu." Zasmála se.
,,Zas tolik se nestalo."
,,Nemůžu usnout," postěžovala jsem si.
,,To je špatný. Měla by ses vyspat. Musím ti ale oznámit, že za dveřmi čeká návštěva."
,,Ell mi přinesla tašku?" posadila jsem se na posteli a utřela si nos.
,,Ne. Je tu Albus," ušklíbla se. ,,Mám ho pustit dovnitř?"
,,Jak vypadám?" chtěla jsem vědět a utřela si sopel.
,,Tak krásně, jak jen nemocný může vypadat."
,,Ha ha ha. Můžeš," usmála jsem se na ni odstrčila si z čela pramen vlasů. Po chvilce tichého rozhovoru, který probíhal za dveřmi, se do mého pokoje dostal Albus. Nutno říct, že vypadal dost strhaně. ,,Co se ti stalo?" vyhrkla jsem.
,,To nic. Práce," pokrčil rameny.
,,Jednou mi o ní řekneš a nesnaž se být pan taje... Hepčí!"
,,Nesnažím. Ty ses mi nastydla?"
,,Asi," přikývla jsem a posunula se, aby se ke mně mohl posadit. ,,Jsem ráda, žes přijel, ale raději ses mohl jít pořádně vyspat. Já teď rozhodně neusnu."
,,To bych tě tu neměl nechávat samotnou," klesala mu víčka.
,,Nehraj si tu na hrdinu. Běž se vyspat... Hepčí! No fuj... A pak mi zítra povíš, cos dělal. A chci už... ech ech... konečně vědět, kde nebo pro koho pracuješ."
,,Sáro, já..."
,,Prosím," upřela jsem na něj pohled.
,,Fajn, ale musím to oznámit. Však víš, zaměstnavateli."
,,Děsíš mě. Doufám, že nejsi nájemný vrah." Zasmál se a postavil se.
,,Neboj, nic takového. Já jsem vždycky na straně dobra. A tvé straně," usmál se a odešel z pokoje.

18. kapitola – Moment překvapení

21. února 2009 v 18:18 | TePa, Nessa |  Eillen
Omlouvám se, ale blbl mi blog.

TePa

"Tady jsem nikdy nebyla."
"Doufal jsem v to," přiznal Jayden a otevřel dveře, které je dovedly na plochý dlážděný vrchol malé věže. Eillen došla až k okraji a rozhlédla se. Byla nad úrovní i těch nejvyšších stromů a v celém okolí výš nic nebylo. Zpoza korun stromů se rozlévala rudá záře vycházejícího slunce.
"Nevím proč, ale svítá u vás mnohem později než u nás. Vím, že je skoro zima, ale i tak je to docela pozdě. Myslel jsem, že by se ti to tu mohlo líbit."
"Je to úžasné! Jak jsi to tu našel?" divila se Eillen a stále se rozhlížela kolem dokola.
,,To neprozradím." Dívka se na něj usmála a sledovala panoráma. Z jednoho stromu právě vzlétl nějaký pták a plachtil nad zeleným porostem.
,,Je to nádhera," šeptla, ale pak se ozvalo její zodpovědnější já: ,,Smí se tu vůbec?" Jayden se spiklenecky usmál a posadil se na samý okraj věže. ,,Jak si to mám vykládat? V případě, že by nás tu někdo našel mám tě shodit dolů?"
,,To doufám nebude nutné."
,,Chtělo by to zábradlí," projela jsem prsty po kameni.
,,Nemyslíš, že o to je to tu zajímavější?"
,,Kdybych uměla kreslit, nakreslím si to."
,,Čteš mi myšlenky."
,,Cože?" podivila se.
,,Důvěřuješ mi?" zeptal se a seskočil dolů.
,,Trošku mě to děsí, ale ano," přikývla a nervózně si skousla ret.
,,Tak vyskoč nahoru."
,,Vy... co?" zděsila se.
,,Aha. Chytni se mě," zohl se a chytil ji nad koleny.
,,Ehm, ale kde?" znervózněla.
,,Kolem krku třeba, mě je to fuk," zasmál se. Poslechla a za chvilku seděla - jak se jí aspoň zdálo - zhruba několik mil nad zemí bez jakéhokoliv záchytného bodu.
,,Panebože! Já mám strach," roztřásla se jako osika.
,,Věř mi, ano?" podíval se jí do očí a pomalu z ní sundal ruce.
,,Mám pocit, že za chvilku spadnu."
,,Uvolni se," požádal ji. ,,Kdybys padala, tak řvi, ať tě můžu chytit," ušklíbl se.
,,Ještě to zhoršuj, asi slezu," začala se vrtět.
,,Prosím, zůstaň. Chci si nakreslit památku. Několikrát jsem to zkoušel zpaměti, ale není to ono. S takovým pozadím tě rovnou můžu vyvěsit do Síně umění."
,,Opravdu vtipné," třásla se.
,,Prosím," poprosil ji. Eillen se trochu uklidnila, opřela se o vedlejší stěnu a podívala se před sebe, kde spatřila jezero.
,,Páni! To je krása," vzdychla a otočila se k němu. Vytahoval papíry a uhel. ,,Tys to myslel vážně?" podivila se.
,,Jasně. Tak zůstaň tak jak jsi. Máš hezky ozářený obličej." Zrudla.
,,To znamená..?"
,,Tvůj obličej nádherně vynikne a hra stínů je o to zajímavější," usmál se na Eillen a pustil se do kresby.
"Jak dlouho tu budu muset zhruba sedět?" zeptala se po pár minutách Eillen.
"Když budeš mluvit a hýbat se, tak dýl."
"A když nebudu?"
"Tak to tak dlouho trvat nebude."
"Hej!"
"Promiň, nevím. Zkrátka seď, až budu hotový, řeknu ti."
"To je neskonale milé, že mě tu pak ještě nenecháš sedět."
"Ale, dobrá nálada je pryč?" pousmál se Jayden.
"Je, abys věděl. Je to tu úžasné, ale radši bych tu dobu tady trávila jinak, než sezením bez hnutí a zíráním do blba."
"Pospíším si," zasmál se Jayden. "A pak, nikdo nás odtud nevyhazuje, klidně tu můžeme zůstat ještě dlouho potom, co to dodělám."
"To bych ti taky radila, jinak okamžitě seskakuju a kašlu na nějaký tvůj obraz."
"To nebude nutné. Jenom prosím tě seď a nehýbej se. Při tvém štěstí by sis ještě něco zlomila. A pochybuju, že by jim nebylo nápadné, že někdo dělá zrovna takové kouzla zrovna tady." Ušklíbla se. ,,Teď se otoč na chvilku na mě, ano?"
,,Raději bych zůstala v anonymitě. Nemám moc hezký obličej. Je strašně nepravidelný a oči jsou takové divné a vypadám s nimi bledá..," zabručela Eillen a podívala se na pozemky.
,,Nejsi ty marnivá? Dneska ti to náhodou sluší."
,,To náhodou tam není jen náhodou," ušklíbla se Eillen a podívala se na sebe. Vysoké boty ze světlé kůže jí sahaly až po kolena, dívčiny oblíbené. Kdyby jen nebylo toho šněrování, které se táhlo od prostředka nártů až úplně nahoru. Sukni měla trochu pokrčenou a vytaženou, takže zčásti odhalovala její kolena, svetr lila barvy s vé výstřihem a dlouhými rukávy příjemně hřál. Vlasy měla rozprostřené po ramenou a obličej neustále vykrucovala k lesu.
,,Nebuď taková. Neuvidím tě několik měsíců."
,,Nejmíň." V tom ji popadl za bradu a otočil jeho směrem. ,,Co blbneš? Jak to, že jsem tě neslyšela?" vyjekla Eillen. Usmál se a ukazováčkem jí přejel zboku po obličeji. Nahodila nervózní úsměv a těkala očima od jednoho jeho oka k druhému.
,,Moc ti to sluší a nevrť se už. Jsem skoro u konce."
,,Proč si mě chceš vlastně nakreslit?" podivila se dívka.
,,Památka," otočil se k ní zády a vrátil se k papírům.
,,Tím pádem bys mě měl nakreslit bez obličeje a nebo abstraktně! To je nápad."
,,Nebuď hloupá. Takhle zůstaň," ukázal na Eillen prstem a ta ztuhla.
,,Jak?"
,,Takhle," usmál se a rychle začal kreslit.
,,To nevydržím!" uchechtla se.
,,Nedokážu nakreslit tvoje oči," bručel si pod nos.
,,Co jsi říkal?" chtěla vědět.
,,Ale nic. Nehýbej se." A tak ho poslechla. ,,Ale úsměv tam chci." Ihned se zeširoka usmála a zablýsklo se jí v očích. Usmál se a dokončil poslední tah. ,,Hotovo."
,,A nemyslíš, že to je nefér vůči mě?"
,,Jak to myslíš?"
,,Ty máš památku, ale já ne," dupla si.
,,Tak si mě nakresli," ušklíbl se.
,,Seženu foťák," vyplázla na něj jazyk a natáhla k němu ruce. ,,Pomož mi, ne?"
"Co za to?" zeptal se Jayden.
"Máš šanci, že na tebe po zbytek dne ještě promluvím," ušklíbla se Eillen, Jayden se zasmál a skutečně jí podal pomocnou ruku.
"Díky."
"Nemáš zač."
"Tak, co budeme dělat teď?"
"No, chtěla ses tady ještě chvíli zdržet a pak už nejspíš bude čas na oběd."
"Už?" podivila se Eillen.
"Utíká to rychle," konstatoval Jayden.

"Je to tady fakt nádherné, nevím, proč se to nijak nevyužívá."
"Využívá, ale učitelky o tom nemají ani páru."
"Co?"
"No tak zrovna teď tu jsme my dva, já tu nejsem poprvé."
"Víš jak jsem to myslela. Mělo by se to využívat trochu víc a trochu častěji."
"No jo, ale kdyby to tak bylo, dost by se zredukovala možnost být tady o samotě a bez vyrušování, jako tu teď zrovna jsme."
"Hrnuly by se sem davy lidí a nepochybuju, že třeba Becky s Bartemiem a podobní by tady byli víc než často."
"To je fakt, možná je to přece jen lepší tak, jak to je," připustila Eillen a naposledy se zadívala na krajinu okolo sebe. "Doufám, že se sem brzy vrátím."
"Nic ti v tom nebrání. Tak jdeme? Už mám docela hlad."
"Jo, můžeme jít," souhlasila Eillen.
Dostat se do částí hradu, ve kterých mohli podle řádu být jim trvalo hodně dlouho. Věž byla izolovaná tak mimo, jak to jen šlo. Zpočátku byly chodby, kterými procházeli naprosto liduprázdné, ale postupně začali potkávat kolemjdoucí lidi. První dívka se na ně poněkud okatě koukala celou dobu, než kolem ní prošli. Pak se Eillen zastavila, jako by si chtěla zavázat botu a poháněla Jaydena, aby šel dál. Když byl od ní dost daleko, zase se zvedla. Takhle odděleně došli až do jídelny, kde už u stolu pro jejich ročník sedělo několik lidí. Jayden se posadil vedle svých kamarádů a Eillen byla ráda, že volné místo na ní zbylo i dostatečně daleko od nich.
,,Kde jsi byla?" chtěla vědět Adrianne.
,,V knihovně."
,,Tam jsi nebyla."
,,Cože? Byla," znervózněla Eillen.
,,Opravdu?" ušklíbla se a ukrála si kousek brambory.
,,Ano, lezla jsem po těch pitomých žebříčcích a vracela knihy do regálů."
,,Nikde jsem tě tam neviděla."
,,Tys byla v knihovně?" polkla Eillen. ,,Přivezli nové knihy, všimla sis?" Mermomocí se snažila ji donutit k jinému tématu.
,,Nevšimla, protože jsem hledala tebe."
,,No tak jsem se třeba byla projít, já nevím. Ale v knihovně jsem opravdu chvíli byla."
,,Ano, myslím, že jsem ji tam viděla," zachraňovala Eillen Charlotta. Ať už vědomě nebo nevědomě.
,,Hm. Tak dobrou chuť," ukončila výslech Adrianne a Eillen si s úlevou nabrala kousek vepřové kotlety.
,,Promluvíme si?" naklonila se ke své kamarádce Charlotta.
,,O čem chceš mluvit?"
,,O tom testování. Dnes odpoledne?"
,,Hned po obědě?" snažila se její dotazování vzít co nejdřív Eillen.
,,Dobře, ale pak musím za Jeffreym." To nevadí, vydechla v duchu Eillen.
,,Tak jo. Po obědě tě počkám v parku, dobře?" polkla Eillen sousto.
,,Platí," mrkla na ni Charlotta a vrátila se k jídlu. Nevím, jak dlouho to budu zvládat tajit, pomyslela si Eillen a neodvažovala se otočit na Jaydena a zjistit, jestli ho taky dotazují.
Vypadalo to, že ne. Asi s nimi nemá natolik blízký vztah, jako má Eillen se svými kamarádkami. Kdo ví, třeba má na své škole mnohem bližší přátele? S těmihle se třeba baví jen proto, že zrovna je vybrali na výměnu. Nebo jsou zvyklí trávit volný čas každý někde jinde a navzájem se nijak nevyptávají. Nebo... třeba jim řekl pravdu.. třeba už to dlouho ví, takže na otázku, kde byl, stačila dvouslovná odpověď. S Eillen.
Eillen se rozbušilo srdce. Co když to doopravdy ví? Nenápadně se podívala jejich směrem, ale všichni kluci vypadali naprosto normálně, chovali se přirozeně jako obvykle a o něčem si povídali.
Ne, s největší pravděpodobností to neví. Snad. Jayden by jí to snad řekl, kdyby jejich tajemství prozradil někomu dalšímu, ne? Určitě respektoval její přání, že nechce, aby se o tom po škole vědělo. Nezradil by jí. Ani takovou maličkostí ne.
Rozhlédla se kolem sebe a zpozorovala, že její kamarádky už téměř dojedly, ale ona sama pro všechno to uvažování na jídlo zcela zapomněla. Rychle do sebe začala házet zbytek jídla. Letmo zvedla pohled k Charlottě a zjistila, že ta už je po obědě a čeká na ni. Dojedla poslední sousta a kývla na ni.
"Tak zatím ahoj, holky," rozloučila se Charlotta a vykročila od stolu. Když procházela kolem Jeffa, trochu se sehla a zašeptala:
"Tak za chvíli v parku."
"Budu tam," zněla tichá odpověď.
Charlotta pak jako by nic pokračovala ven z místnosti. Asi si na tohle všechno už zvykla, působila dost sebejistě. Eillen se zadívala zpět ke spolužákům. Jejich hovor nebyl nijak překotný, takže i oni si asi už zvykli, že Jeff tráví volný čas nepovoleným způsobem. Ostatně Bartemius na tom byl úplně stejně. I Jayden - svým způsobem. A Sebastian? Kdo ví, ale vzhledem k tomu, kolik na škole bylo děvčat Eillen pochybovala, že sedí sám ve svém pokoji., mezitím co jeho kamarádi tráví čas s dívkami.

Eillen rychle střelila pohledem k učitelkám, jestli si někdo nevšiml Charlotty nebo snad jejího pohledu ke klučičímu stolu, ale žádná z žen tak nevypadala. Eillen tedy spolu s Charlottou vyšly ven na školní pozemky. Charlie vybrala jednu z laviček a dívky se na ni posadily.
"Tak, co jsi chtěla?" zeptala se Eillen.
"Pár věcí. V posledních dnech totiž nikdo nemá šanci tě sehnat."
"Jak to myslíš?" hrála nechápavou Eillen, ve skutečnosti ji Charlie zaskočila.
"Jednoduše. Chodíš na vyučování, snažíš se tvářit jako obvykle. Ale nejsi na svých obvyklých místech. V knihovně, ve svém pokoji ani na pozemku jsem tě neviděla. Možná ti to promíjí Becky, kvůli tomu, co ti provedla, ale nemáš žádný podobný důvod se vyhýbat nám ostatním, takže nevěřím, že před námi něco netajíš."
"Za pár dní všechno bude jako dřív," odpověděla vyhýbavě Eillen.
"Jak vidím, nechceš mi to říct. Nutit tě nemůžu, aspoň nevylučuješ, že se opravdu něco neděje. Za pár dnů.. nemá to něco společného s odjezdem kluků, že ne? Vždycky jsi totiž byla proti nim."
"Charlie, promiň, ale vážně ti teď k tomu nemůžu nic říct, budeš se muset spokojit s tím, co jsem ti řekla."
"No dobrá, nadšená z toho nejsem, ale asi nic nezmůžu."
"Co jsi teda chtěla?"
"Jo, ty testy. Jak víš, kdo pojede s klukama záleží právě na nich. A mě je jasné, že by ráda jela většina holek. A taky vím, že nemám na to, abych byla mezi těmi nejlepšími. Ale hrozně bych chtěla jet a být dál s Jeffem. Chtěla jsem tě požádat o radu, o nějakou pomoc. Zkrátka o cokoli. Pokud mi to pomůže být s ním dál, budu ti vděčná do konce života."
"Zas tak to nepřeháněj. Hele, víš, že přikouzlit vědomosti si nemůžeš, to zkrátka nejde. Takže má jediná rada - musíš se učit. Máš do testů ještě nějaký čas. Pokud ho budeš trávit s Jeffem, je to tvoje věc, ale k nim na školu se asi nedostaneš. Pokud se budeš učit, máš šanci, že s ním budeš mnohem dýl než těch posledních pár dnů, které tady budou." Charlotta otevřela pusu, že něco namítne, ale pak raději zmlkla, rychle se s Eillen rozloučila a odešla za Jeffreym, který už na ni dávno čekal.

17. kapitola – To chce klid

15. února 2009 v 19:00 | TePa, Nessa |  Eillen
S povzdechem se rozvalila na posteli a usilovně přemýšlela o tom, co by si mohl vymyslet. Nad některými nápady a fantasmagoriemi se až sama otřásala, ale brzy jí došlo, že to by neudělal. Ale co když ano? Co když ho málo zná, neumí odhadnout jeho myšlenkové pochody a výkyvy nálad? Několikrát se přežehnala a donucovala se zavírat oči.
Nešlo to, asi ten čaj byl velice dobře uvařen, pomyslela si hořce a dlouho do noci se jen převalovala, než se jí podařilo najít vhodnout polohu a usnout. Ráno ji probudila Becky.
,,Co je?" zabručela Eillen a přetočila se na druhý bok.
,,Kde jsi byla celý včerejšek? Přišla jsem se ti omluvit."
,,Tak to je mi líto, že jsem tu nebyla," ušklíbla se Eillen zpoza zavřených víček.
,,Kdyby jednou, ale já přišla nejméně dvacetkrát a nebylas tu. Pak jsem tě hledala v knihovně, v sadě, na zahradě, v parku, u paní Fieldové, ale nikde jsi nebyla?! Měla jsem o tebe strach, Eillen," přiznala a Eillen otevřela oči. Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Ona o ni měla strach?
,,Jak to?"
,,Nemohla jsem tě najít. Měla jsem strach, že tě třeba víc vzalo než jsi dala znát a že sis něco udělala! Kde jsi byla?" V očích měla opravdovou starost. Bylo na čase lhát a to Eillen nikdy moc nešlo, protože se za všech okolností snažila mluvit pravdu. Zkousla si ret.
"To je snad moje věc,ne? Řekla jsem ti, že chci být sama. A neboj, řezat se kvůli tomu nehodlám," vykrucovala se Eillen, co to šlo.
"Takže se pořád zlobíš."
"Promiň, Becky, ale cos čekala? Že se ti radostí vrhnu do náruče za to, že ses mi chtěla znovu omluvit? Je mi líto, ale to nedokážu. Jsem ráda, že ti na mě záleží natolik, žes o mě měla strach. A můžeš být klidná, byla jsem v pohodě."
"Aspoň něco," zamumlala Becky, která snad neodlepila oči od podlahy.
"Hele, Becky, netvař se jak kakabus. Jsem na tebe pořád naštvaná a hodně dlouho ti to nezapomenu. Ale jsme snad kamarádky už dlouho, ne? Neznamená to, že s tebou teď nepromluvím ani slovo."
"To jsem ráda," mihl se Becky na tváři úsměv.
"Prosím tě, vždyť s tebou jsem se ze všech holek bavila celou dobu nejvíc, jedna hádka to vymazat nemůže."
"Dost jsem se bála, že by mohla."
"Víš, Becky... Budu k tobě upřímná," začala Eillen a Becky se vylekala. "Neříkám, že naše přátelství bude, jako dřív, protože vím, že takové být nemůže. Možná bude lepší, možná horší, ale do starých kolejí se vrátit nemůže. Vždycky na tobě všechno zanechá následky."
"Já vím. A taky vím, že do konce školy zbývá pár měsíců, ale doufám, že posledním dnem neskončí naše přátelství a my se pak už neuvidíme."
"Určitě se ještě potkáme," ujistila ji neurčitě Eillen.
,,Dneska je volno, tak jestli chceš, mohly bychom se jít projít," snažila se očividně Becky o nějaké usmiřovací rituály.
,,Dneska ne."
,,Proč?"
,,Půjdu asi do knihovny, nebo se projít. Chci si užít trochu toho volna, které teď máme."
,,Dobře. Co takhle zítra, nebo pozítří?" Eillen se ušklíbla.
,,Myslím, že mi to zabere víc dní."
,,Nikdy jsi nebyla taková tajnůstkářka. Co se děje?"
,,Becky, o tom jsme před chvilkou mluvily."
,,Jo, já vím," přikývla Becky a sklopila pokorně hlavu. ,,Tak ahoj."
,,Ahoj," odpověděla Eillen a sledovala jak její kamarádka odchází.
Hned jak se za ní zabouchly dveře, vstala a přešla ke skříni. Hodlala si na sebe vzít něco hezkého, ale nedokázala odůvodnit proč. Nic zvláštního se přece neděje, ne? Odhrnovala rukama hábity, staré vybledlé šaty, až některé spadly. Zohla se ke dnu skříně, že je znovu sebere, když si všimla podlouhlé papírové krabice. Páni, plácla se do čela, úplně zapomněla na dárek od táty k jejím 18. narozeninám.
Plná očekávání ji vyndala a položila na postel. Vypadá to na nějaký oděv. Nový hábit? Plášť? Kabát?
"Šaty?!" Eillen s pusou dokořán vytáhla dlouhé černé šaty a celá udivená si je prohlížela. "Aspoň si nebudu muset nic pořizovat na ten ples," uzavřela to nakonec a vrátila šaty do krabice.
Odolávala pokušení si je okamžitě vyzkoušet, ale nakonec se rozhodla obléct si je až v den plesu. Kdyby jí neseděly, pár kouzly se to dá lehce napravit. Takže bude lepší, když to teď řešit nebude.
Ale co si teď vzít na sebe?
Ozvalo se zaklepání na dveře.
"Moment, za chvíli vám přijdu otevřít," zavolala Eillen a spěšně si oblékla první sukni a svetr, který ji přišel pod ruku. Pozavírala skříň a vrhla se ke dveřím.
"Nazdar, doufám, že nechceš prospat celý den. Když jsi tak dlouho neotvírala, myslel jsem, že ještě spíš."
,,Ne, už ne. Probudila mě Becky, a pak jsem narazila na překvapení. Můžeme jít?"
,,Mám pocit, že máš ten svetr obráceně," zasmál se.
,,Aha. To je fakt, promiň," začervenala se a svlékla si ho přes hlavu, přičemž se jí trochu vyhrnula košile. Rychle se k němu otočila zády a skočila za dveře skříně. To je trapas, proklínala se, že si to neuvědomila dřív. Když znovu vylezla, omluvně se usmála. ,,Namluvila jsem Becky, že půjdu do knihovny, dneska ráno přiletěla, že mě nejmíň desetkrát nemohla sehnat, měla o mě strach a já se s toho naštěstí vykroutila..."
,,Proč jí to prostě neřekneš?"
,,A co?"
,,Že spolu chodíme ven, mluvíme spolu, trávíme spolu víc času než s ostatními..."
,,Protože jsi kluk, proto," zavřela okno a přešla k němu.
,,Cože?" usmál se a Eillen si všimla, že má sundanou čepici a že odkryl bujnou kštici svých tmavých vlasů.
,,Slyšels. Becky by si hned myslela něco, co není pravda. Prostě jí nevysvětlím, že spolu jen mluvíme a že..." ...pusu nepoužíváme k něčemu jinému, pomyslela si a hned se zastyděla za své myšlenky.
,,A že..?"
,,A že spolu jen mluvíme," obešla ho a nakoukla do chodby. ,,Jdeme se vypařit? Doufám, že máš plán, kam půjdem, protože já nic nevymyslela."
,,Nech to na mě," zákeřnicky se usmál a společně vyšli na chodbu.
"Hele, tak mě napadá..."
"No?" zadívala se na něj Eillen.
"I kdybys to Becky nakrásně nechtěla říct, stejně se to dozví."
"Jako co?"
"To, čemu ty říkáš, že spolu mluvíme," objasnil Jayden. "Teď půjdeme tudy," ukázal na chodbu, která zahýbala doprava.
"Nedozví, budeš tu už ani ne týden. Když to nepoznala do teď, za těch pár dní se nic nezmění. A pak si budeme jen psát, to nezjistí ani kdyby se rozkrájela."
"Pořád počítáš s myšlenkou, že já odjedu a ty tu zůstaneš?"
"Pořád počítáš s myšlenkou, že odjedeme oba dva?"
"Taky se může stát, že odjedeme oba dva i s Becky."
"Tak to je ještě absurdnější než to, že pojedu já. Ale neodbíhej od tématu," zvážněla po chvilce smíchu Eillen. "Jak by se to podle tebe měla asi dozvědět?"
"Zapomínáš totiž na malý detail."
"Hele, tak se už vymáčkni, jsem strašně zvědavý člověk," popoháněla ho Eillen.
"Za tři dny je ples. Tam jdeme spolu. Obávám se, že toho si všimnou všichni, ne jenom Becky. A vzhledem k tomu, jaký máš postoj k jejímu vztahu s Bartem a ostatním vztahům s mými spolužáky a kluky obecně, pochybuju, že v tom, že tam půjdeme spolu, Becky uvidí to, co bys chtěla, aby v tom viděla."
"Do háje! To mě vůbec nenapadlo! To bude průšvih!" zhrozila se Eillen.
"No, to mě moc těší, že se na večer se mnou tak strašně těšíš," poznamenal s úsměvem Jayden a vůbec nebral na vědomí rozčílenou Eillen.
"Víš, jak to myslím. To zase bude vyslýchání a otázek a rádoby důležitých pohledů a ..."
"Eillen!" okřikl ji pobaveně Jayden.
"Co?" trhla sebou dívka.
"Uklidni se. Bude to v pohodě. Můžeš to říct Becky před plesem, třeba tak bude mít větší pochopení pro tvé stanovisko k věci, než když nás pak spolu uvidí."
,,Ona? Nevím, nevím."
,,Proč o ní pochybuješ?" zabočil vlevo.
,,Já nevím, protože ji třeba znám?"
,,A proč to tajíš?"
,,No protože, protože... to je taková věc..," přemýšlela Eillen nahlas, ale nemohla na nic přijít.
,,Že by ses styděla?"
,,Já? Ani ne. Možná trochu," přiznala a Jayden se zastavil.
,,Stydíš se za mě?"
,,Kdo řekl, že za tebe. Ne, stydím se za sebe."
,,Proč?"
,,Protože všem říkám, jak moc je vztah mezi vámi a námi na nic a přitom se tu s tebou procházím a ještě ke všemu jdu s tebou na ples, i když vím, že bych neměla. Že bych třeba mohla dát příležitost i jiným dívkám, které po tobě tak slintají a taky..," zarazila se, když si všimla dvou dívek zabraných do halasného hovoru, které kráčely přímo k nim. Eillen rychle chytila Jayden za kabát, do kterého byl oblečený a stáhla ho do vedlejší chodby. Přitiskla ho ke stěně a s obavami v očích se dívala směr dívky.
,,Eillen, co to..?"
,,Pššt!" okřikla ho dívka.
"O co jde, jen kolem nich projdeme a pozdravíme. To snad není tak hrozné, abys mě musela strhávat do vedlejší chodby, ne?"
"Víš, jaké drby by z toho byly, kdyby nás ty dvě viděly? Asi sis ještě moc nezvykl, že jsi na dívčí škole," opáčila Eillen a vyhlédla do chodby, která už byla zase prázdná. "Můžeme jít."
"Výborně. Rovně a pak doprava."
"Hele, nechceš mi říct, kam vlastně jdeme?"
"Uhodlas, nechci," usmál se Jayden.
"No tak, stejně tam dojdeme, tak je to snad jedno, kdy se to dozvím, ne?"
"S tím bych si dovolil nesouhlasit. Moment překvapení ti nic neříká? Jenom si ještě chvilku počkej."
"Ale no ták," prosila Eillen, ale marně.
"Však to vydržíš. Neboj, bude to stát za to," ujistil ji s úsměvem Jayden. "Tak a teď po těch schodech nahoru."
"Rozkaz," odsekla Eillen.
"Snad se nezlobíš," rozesmál se Jayden.
"Ne, ale být v nejistotě taky není dvakrát příjemné."
"Tak šlapej nahoru a za chvíli uvidíš," povzbuzoval ji Jayden. Schody se točily dokola a stoupaly stále nahoru a nahoru. Pak najednou skončily a hned za nimi stály dveře, na které Eillen za celou dobu pobytu na škole nenarazila.

58. kapitola - Nezapomenutelný okamžik

15. února 2009 v 0:49 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Dlouho očekávaná scéna;) Hezky si ji užijte. Trochu jsem Vám ji prodloužila, abyste si to jaksepatří... však uvidíte;) Napiště mi prosím dlouhé komentáře, protože tahle kapitola mi zabrala hodně úsilí a času. Pokud nebudu řádně odměněna, nedočkáte se další;) Požaduji těch dlouhých nejméně 5:)

TePa

Mile jsem se na něj usmála a prohrábla mu kštici. Stále ještě jsme stáli v nemocnici a všude byla spousta světla, která vycházela z malých koulí, způsobených kouzly. Vypadaly tu ovšem tak nenápadně, že by normálního mudlu ani nenapadlo předpokládat, že se jedná o kouzlo.
,,Je hezké vědět, co všechno o mně víš," přiznala jsem. Přikývl a usmál se.
,,Co budeme dělat teď? Nezajdeš na večeři?"
,,Kam? Hádám, že každá normální restaurace už má zavřeno."
,,Kdo říká, že tě chci tak rozmazlovat?" Zrudla jsem. ,,Dělám si legraci. Chci tě rozmazlovat, ale pro dnešek ti budou muset stačit mé ruce."
,,Myslím, že mám tvé ruce ráda." Zvedl jednu před oči a chvilku ji pozoroval. ,,Tu ne, tu druhou," zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. ,,Co na ní zkoumáš?"
,,Přemýšlím, čím je tak dokonalá. Většině holek se líbí oči."
,,O tvých očích raději pomlčím."
,,Cože? Co? Co je na nich?" ohradil se se smíchem.
,,Zpět k ruce," ušklíbla jsem se.
,,Fajn. Je docela znetvořená."
,,Cože?" ušklíbla jsem se a chytla onu zvedlou ruku. Políbila jsem každý prst a mrkla na jejich majitele. ,,Přijde mi, že těch prstů je ten správný počet."
,,To jsem nemyslel," usmál se a pohladil mě po tváři. Lidi kolem nás chodili bez sebemenšího zájmu. ,,Mám tu dvě jizvy, hele," stoupl si vedle mě a ukazoval mi své znetvoření. ,,Tady tahle třeba. Táhne se od kloubu ukazováčku až po zápěstí."
,,Skoro nejde vidět."
,,Ale je tam. A ta druhá. Tu myslíš znáš moc dobře, protože ji máš taky," zasmál se a zvedl mou pravačku. Oba jsme měli na malíčku dlouhou tenkou jizvu. ,,Vzpomínáš?"
,,No jo. Chtěli jsme pokrevní bratrství se vším všudy, jenže nám došlo, že nemáme dost odvahy říznout se do zápěstí. No tak to schytal malíček."
,,Ještěže jsme měli oba nulu," zasmál se.
,,Jo, jenže jsme to v té době netušili," uznala jsem a podívala se na něj. ,,Tvé jizvy mám ráda."
,,To jsem v životě neslyšel," ušklíbl se.
,,Ne, fakt. Dokazují, že nejsi vymyšlený, ale opravdový a taky se ti může stát něco jako... Co se ti vlastně stalo? Jak jsi přišel k té první jizvě? Nikdy jsem se tě na to nezeptala, co?"
,,Možná jednou, ale to jsme byli oba na mol."
,,To je možné," přikývla jsem s úsměvem. ,,Povídej."
,,Jen famfrpál." Zdálo se, že o tom najednou nechce mluvit.
,,Co s famfrpálem?" dorážela jsem. Pustil mě a trochu ustoupil. ,,Ehm? Co to má být?"
,,Jen taková nehoda, o které nechci, abys věděla."
,,Proč? Je to jen famfrpál?!" nechápala jsem. Povzdechl si.
,,Dobře, řeknu ti to, když dneska budeš celý večer už jen se mnou," kladl si podmínky. Dělala jsem, že se mě to dotklo.
,,Ale, ale. Nemám ráda nátlak."
,,Prosím," už zase se usmíval a objal mě.
,,No tak jo. To je ostuda, že se víc neovládám," ušklíbla jsem se a on mě vyvedl před Munga, odkud jsme se přemístili k nim domů. V tu chvíli mi zakručelo v břiše.
,,Vidím, že máš hlad."
,,To se stačilo zeptat," usmála jsem se, když mě vtáhl do prázdného domu. ,,Kde jsou všichni?"
,,Nevím," zamračil se Albus, přešel do kuchyně, kde našel dopis. Když ho přečetl, usmál se. ,,Jak příhodné. Strýc Ron má zase potíže."
,,Zase? S čím?"
,,S elektrikou."
,,Proč tam jela i Ginny?"
,,Asi proto, že se chce pobavit na bratrův účet," ušklíbl se. ,,To by jí bylo podobné. Píšou, že už se dneska nevrátí, protože nehodlají nechat strýčka Rona, aby znovu přišel k úhoně. Kolik mu je a pořád dělá takové kraviny," zasmál se. ,,Divím se, že ho teta Hermiona má stále v domě."
,,Asi ho má fakt ráda," usoudila jsem.
,,Asi ano. Ale stejně je to div."
,,Nedokážu si představit, co mohl s tou elektrikou dělat."
,,Asi machrovat."
,,Asi. Poslyš, nenakrmil bys mě?" pohladila jsem si břicho.
,,Vaše přání je mi rozkazem," uklonil se a otevřel lednici.
,,Děkuju," usmála jsem se na něj a sundala si teplý rolák. U Potterových je vždycky takové horko, pomyslela jsem si a sledovala Alba, jak se lopotí s přípravou nějakého jídla. ,,Pomůžu ti, máš zástěru?"
,,Někde by tu měla být," mávl směrem k obýváku.
,,Aha," ukázala jsem mu zuby a šla hledat. ,,Kde tušíš, že to je?" chtěla jsem vědět a nepřestala se zeširoka usmívat.
,,Když uděláš těstoviny, najdu ti ji," nadhodil. Zasmála jsem se.
,,Že jsi to ty." Osolila jsem vodu a stála u linky, než začne vařit. Ozval se rachot, jako když slon zakopne o vlastní nohu a za chvilku už přede mnou stál Albus se zástěrou v ruce. ,,Nemůžu tomu uvěřit! Ty máš opravdu zástěru?!"
,,Si piš. Tak se otoč, ať ti ji můžu uvázat." Usmála jsem se a poslechla. Cítila jsem jeho prsty i přes látku na tričku a trochu zrudla. Je to tak trapné, když ho znám tak dlouho a pořád rudnu, když se mě dotkne.
,,Možná bych si k těm těstovinám dala ještě něco?!" ušklíbla jsem se, když utáhl mašli.
,,Tak si dáme omáčku?"
,,Jsem pro," mrkla jsem na něj a on si mě prohlédl.
,,Tobě sluší i ta zástěra. Jak jen to děláš?"
,,To je tajemství," zašeptala jsem a nasypala těstoviny do vroucí vody. ,,Přílohu už máme. Teď omáčku. Bez ní to přeci nebude ono."
,,Jen, aby se nám nějaký mi záhadným způsobem nepřichytila, jako ve čtvrtém ročníku, když jsme přeprosili jednu skřítku, aby nás nechala vařit."
,,Dost se bála nám půjčit třeba jen vařečku."
,,Teď už se jí nedivím." Propukli jsme v smích a dokud jsem nám nerozdělovala jídlo, bavili jsme se vzpomínkami na Bradavice.
,,Mňam," usmála jsem se na Alba, který seděl naproti mně přes stůl.
,,Jsem hold šikovnej."
,,A! Takhle mě podvést," kopla jsem ho pod stolem do nohy.
,,Au," dělal, jako bych mu ukopla nejmíň celou holeň.
,,Nebyls sám, kdo vařil. A jestli mě budeš štvát, neuvařím ti ani po svatbě." Ušklíbl se a znovu si nabral vidličku těstovin.
Když jsme dojedli, mávl hůlkou a nádobí se seřadilo do myčky.
,,Proč to neumyješ rovnou?" chtěla jsem vědět.
,,Protože se mi nechce?"
,,Vždyť je to jen jedno mávnutí hůlkou."
,,To sice ano, ale nemusíš používat hůlku na každou všední věc, která se ti nachomítne," usoudil a vstal. Přešel ke mně, chytil mě za ruce a trhnutím postavil na nohy.
,,Teď jsi dost riskoval."
,,Jak to?" přitáhl si mě blíž, až jsme se skoro každým coulem dotýkali.
,,Málem jsem na tebe vyvrhla celou večeři."
,,To bych opravdu nerad, vzhledem k tomu, kolik času nám zabralo ji uvařit." Usmála jsem a objala ho kolem pasu.
,,Jestlipak si zvykneš mít mě doma každý den?"
,,Myslím, že to nebude těžké," usmál se a pohladil mě po vlasech.
,,Pravda, většinu dne budu v práci."
,,To jsem nemyslel," usmál se na mě a pokud to bylo možné, přitáhl si mě ještě blíž.
,,Hodláš mě tu umačkat k smrti? Myslím, že v rakvi by mi to na svatbě moc neslušelo," ušklíbla jsem se a jeho stisk trochu povolil.
,,Promiň. To já jen proto, že nás vždycky někdo vyruší, když... když..," nedokončil. Místo toho očima pečlivě zkoumal mou postavu. Zrudla jsem, když mi došlo, jaká slova měla následovat. Zhluboka jsem se nadechla k odpovědi, ale nic ze mě nevzešlo. Jen jsem na něj mlčky zírala. ,,Nemusíš se na mě dívat zrovna takhle," usmál se a palcem obkreslil mé rty.
,,Jak takhle?"
,,Tak bezmocně."
,,Necítím se zrovna takhle."
,,Ne, že by se mi to nelíbilo," usmál se znovu, čímž způsobil náhrn červeně do mojí už tak dost rudé tváře. ,,Jsi tak krásná, když jsi červená a tváříš se tak bezmocně."
,,K tomu bych měla námitky," polkla jsem.
,,A navíc to popíráš," usmál se a dál prstem prozkoumával můj obličej.
,,Nech toho, nebo mi srdce vyskočí z hrudníku," přiznala jsem nakonec a pohlédla na něj. Znovu a tentokrát tam ta bezmoc asi byla.
,,Nebraň se mi," usmál se.
,,Nic proti, ale ty máš s tímhle zjevně asi víc zkušeností." Jak já tohle téma nesnáším!
,,To sem nepatří."
,,Jak to?" mumlala jsem, když mě jemně tlačil do schodů. Do svého pokoje, došlo mi. Mé srdce běželo maratón, divoce mi bušilo ve spáncích a celá jsem se chvěla.
,,S každou holkou je to poprvé."
,,Ehm... tos jich měl asi dost, co?" polkla jsem. Nechci se o tom bavi, nechci, nechci, nechci, opakovala jsem si zuřivě v duchu.
,,Neřekl bych."
,,Ehm..?"
,,Jen tři."
,,Tři jako na..."
,,Celkem," zasmál se a stiskl kliku do svého pokoje. Tohle už byl vrchol.
,,Panebože! Jestli toho nenecháš asi prasknu."
,,Neboj se, neboj."
,,Pro tebe je to zjevně úplně... řekněme... eh... nevím, jak to říct," uhýbala jsem pohledem.
,,Nemysli si, že nejsem celý pryč, když tu takhle stojíš přede mnou. Tak bezmocná. To je pro tebe tak nezvyklé. Já..." Pohlédla jsem na něj a čekala co řekne. ,,Já tě tak miluju," vydechl, když se mi znovu podíval do očí.
,,Eh... ehm... no... já tebe... však víš... taky," koktala jsem se. Pohladil mě po pažích a posadil na postel. Odevzdaně jsem zavřela oči a snažila se nějak ovlivnit, nebo lépe řečeno zastavit to nekontrolovatelné chvění. Posunula jsem se na posteli trochu výš a snažila se trochu vydýchat.
,,Klid, Sáro. Připadá mi, jako bys měla každou chvilkou bouchnout."
,,Nějak tak se cítím. Jo," přitakala jsem. ,,Jen se trochu uklidním. Dej mi chvilku," ukázala jsem na něj prstem.
,,To asi dost dobře nepůjde," usmál se, sundal sobě i mě ponožky a vylezl za mnou. Srdce se mi rozbušilo ještě víc, když mi plně došlo, co mě čeká.
,,J-j-jak to?" snažila jsem se mu ze všech sil dívat jen do očí.
,,Protože já to rozhodně nevydržím."
,,C-co?"
,,No čekat přeci. Ani nevíš, jak strašně sexy právě vypadáš." Musela jsem se hystericky zasmát.
,,Nebuď blbej. Třepu se jak osika, jak to někomu může připadat... Však víš," stočila jsem hlavu do strany, když si lehl vedle mě a svou silnou levačkou si mě znovu přitáhl blíž k sobě.
,,Mě," usmál se a jeho oči nabraly nový lesk. ,,Ani nevíš, jak se na tuhle scénu tak dlouho těším," uchechtl se.
,,Ehm... ha ha ha," pronesla jsem sarkasticky.
,,Nevím, proč jsi tak nervózní."
,,Copak žádná z nich nebyla?" podívala jsem se na něj úkosem.
,,Pravda, že jsem to nijak nezkoumal."
,,Barbare," zamračila jsem a zastavila jeho ruku, která putovala k mému tričku.
,,Nebuď hned taková. Víš, o kolik tě mám radši."
,,Můj mozek vypověděl službu. Nevím, co si myslet, do háje," potřásla jsem hlavou a pohlédla na strop pokoje.
,,Tak nemysli."
,,Eh?" vyvalila jsem oči.
,,Slyšelas," usmál se na mě a zajel mi rukou pod tričko. Hrudník mi lítal nahoru a dolů asi rychlostí miliardy km za hodinu. Nebo sekundu? V tu chvíli jsem opravdu nevěděla, co se to se mnou děje. Podívala jsem se na Alba. Jeho oči se toužebně leskly. ,,Sáro..," zašeptal a já najednou byla tak zatraceně bezmocná. ,,Já..."
,,Nemusíš mluvit."
,,Jen jsem ti chtěl říct, že nevím, co bych si počal, kdybych tě ztratil."
,,Takhle bys neměl mluvit," ovládla jsem trochu to chvění a rozepla mu první knoflík na košili. Teď se zase zachvěl on. ,,Přece nebudete tak zdrženlivý jako já, pane Pottere." Klouzal pohledem po mojí postavě. ,,Copak hledáš?"
,,Snažím se si tě navždy pevně vtisknout do paměti."
,,Copak já už tam nejsem?" sundala jsem košili a pohladila ho po holých ramenou.
,,Jsi."
,,Tak proč..?"
,,Já sám nevím. Třeba to není zrovna pro to, abych si tě pořádně zapamatoval. Třeba je to proto, že tě mám tak strašně rád, že se tě nedokážu nabažit."
,,To není dobré. Závislost je špatná," poučila jsem ho. Zasmál se, překulil se na mě a rychlým zručným pohybem mě vysvlékl z trička. ,,Ehm," vykoktala jsem ze sebe. Znovu se usmál a konečně mě políbil. Po té dlouhé chvíli, po kterou mě jen mučil svými žádostivými pohledy, konečně ukojil mou... ehm... touhu. Bylo to tak nádherné. Polibek neměl konce. Pak už jsem slyšela jen zvuk zipu, když mi stahoval kalhoty. A já jemu a brzy jsem byla nadobro pohřebná v jeho peřinách. Z každé strany jsem cítila jeho vůni, až se mi z toho točila hlava. Podívala jsem se na něj a spatřila ho tak, jako ještě nikdy. Chytila jsem ho za krk a přitáhla blíž.
,,Miluju tě," zašeptal.
,,Já tebe taky," přikyvovala jsem horlivě a znovu ho vášnivě políbila. Měla jsem pocit, jako kdyby tato noc nikdy neměla skončit. Neplánovala jsem ji a přece přišla. Tak nečekaně. Nestihla jsem se na ni duševně připravit, jen se oddávat těm novým pocitům. Tak neznámým pocitům. Jediné, co si z toho pořádně pamatuji je to, že jsme se oba chvěli. Až nekontrolovaně, řekla bych a přece to pro nás bylo něco nového. Něco krásného. Odvažuji se tvrdit, že i pro něj to muselo být nezapomenutelné, protože nikdy nezapomenu na jeho oči, když se na mě podíval, když přes nás přehazoval peřinu a přitahoval si mě k sobě. Polibek na dobrou noc bylo asi to poslední, čeho jsme ten den... ne, tu noc byli schopni.
Usínala jsem s pocitem, že takhle šťastný by člověk opravdu nemohl být. Tolik štěstí, co mi stouplo do hlavy a úplně zamlžilo mé zdravé myšlení! Když jsem usínala, cítila jsem v zádech jeho pohled a o pár vteřin později už jsem tvrdě spala.

Návrat

14. února 2009 v 20:04 | TePa |  Algernon
Říkala jsem si, že jedna Algernon by nebyla od věci, co myslíte? Možná už jste i zapomněli děj, ale co kdyby se Albus zamiloval úplně do nikoho jiného? Chvilkový návrat...

TePa

Další den se odehrával především v přípravách na cestu do Bradavic a vypakování Evelyne a fetišisty. Zamkla jsem se v pokoji a tři západy a uklidila skříně. Zabalila jsem všechno, co mi zbylo a posadila se na postel.
Třeba není zrovna třikrát správný, že se na Alba zlobím. Koneckonců nejsem pánbůh, nemůžu vědět všechno a popravdě ani nechci, to by mi asi praskla hlava. Lehla jsem si a propadla se do peřin. Vytáhnu Janet, Jane i Eddie do Prasinek, hodíme řeč taky konečně a... hodilo by se říct, že všechno bude zase v pořádku, ale to bych lhala. Nic už nebude jako dřív.
Postavila jsem se, popadla kufr a s úsměvem na rtech seběhla ze schodů do chodby, kde se loučilo s Evelyne, strejdou atd. Objala jsem strejdu, teta mi znervózněle políbila na obě tváře, fetišistovi jsem tak tak podala ruku a když mi Evelyne skočila kolem krku, sykla jsem:
,,Však uvidíš, jak já ti zpříjemním život." Otřásla se a udiveně se na mě podívala. Ušklíbla jsem se a chytila se táty za ruku.
,,Můžeme?" usmál se a já přikývla. Byla jsem plně připravená vydat se znovu do Bradavic. Ani mi v tu chvíli nedocházelo, že tam jedu naposledy.

Přijeli jsme - jak bylo zvykem - pozdě k večeru. Pozapínala jsem knoflíky na kabátě, utáhla si šálu a vytáhla zpoza ní vlasy. Kufry mi přemístili na hrad, ale to mi teď bylo fuk. Uviděla jsem totiž Alba. Usmála jsem se a přešla k němu.
,,Ahoj."
,,Ahoj," usmál se.
,,Tys fakt přišel?"
,,Popravdě řečeno tu dřepím už od rána, myslel jsem, že přijedeš dřív."
,,Jako bys expres neznal."
,,To je fakt," ušklíbl se a chytil mě za ruku v rukavici.
,,Co Eddie?" chtěla jsem vědět, když jsme se vydali na cestu.
,,Nic moc. Vypadá to, jako by vypila sud matoucího lektvaru." Zasmála jsem se.
,,To se nedivím." Najednou jsem se otřásla. ,,Je docela zima."
,,Jo, včera začalo mrznout."
,,Nemusels tu prosedět takovou dobu!"
,,Dobu?" uchechtl se.
,,Co ten sarkasmus? Mohl ses jít schovat, když ti potom došlo, že přijedu tím pozdějším. Kluci tě nehledají?"
,,Myslím, že právě teď oslavují nový rok."
,,Děláš si legraci?"
,,Ne, většina jich už určitě leží pod stolem, nebo na jiném místě, o jehož existenci nechci vědět."
,,Dobře děláš. Kdy začínají oslavy?"
,,Zítra."
,,Tak proč teda..," začala jsem, ale umlčel mě pohledem. Zasmála jsem se.
,,Přesně tak. Uhodlas. Zastávají názor, že přípravy se prostě konat musejí, jinak by nevydrželi tolik."
,,Kolik?" chtěla jsem vědět.
,,Hodně." Usmála jsem se, když se mi vítr zprudka opřel do obličeje a vyrazil mi dech. Zakašlala jsem. ,,Nastydla ses?"
,,To přejde. Teta mě jednou přemluvila, ať jdu ven s tou zatracenou sestřenkou a já... jako ten nejhodnější člověk na světě jsem poslechla a skončila se sněhem i na místech, kde by se obyčejně nedostal." Uchechtl se.
,,Tomu nemůžu uvěřit." Zpražila jsem ho pohledem, a pak se zamračila, když jsem spatřila jeho fialovějící ruku. ,,Co se děje?" chtěl vědět, a pak zaklel a schoval si ruku do kapsy.
,,Už jsem to viděla," podívala jsem se na něj. ,,Nemusíš trpět omrzlinami jen proto, abys mě viděl o deset minut dřív," ohradila jsem se, sundala si rukavice a zastavila.
,,Co to..," nedořekl. Vyndala jsem mu ruku z kapsy a sevřela ji ve svých rukách.
,,Nevíš, že rukavice jsou už všeobecně známým vynálezem?" ušklíbla jsem se.
,,Páni, to je blaho," zasmál se.
,,Posadíme se na chvilku?"
,,Po pravdě řečeno bych dal přednost krbu ve Společence."
,,Jo, promiň. Já zapomněla, žes tu proseděl celý den. Ty jseš blázen!" zasmála jsem se.
,,To jo, ale do tebe." Přestala jsem se usmívat a vážně na něj pohlédla.
,,Chci jen, abys věděl, že..."
,,Napadlo mě, že ti ještě povím..." Zarazili jsme se, protože jsme začali úplně stejně. ,,Ty první," vyzval mě Albus.
,,Chci jen, abys věděl, že jsem měla strach, a proto jsem byla tak odtažitá. Ne, že bych si myslela, žes prováděl něco extra nezákonnýho, ale... prostě jsem měla strach," dokončila jsem. Vyndal druhou ruku a položil ji na tu moji. Byla trochu teplejší, asi kvůli pobytu v kapse. ,,Teď ty."
,,Napadlo mě, že ti ještě povím, než mi dáš košem... Tak jsem chtěl začít, ale kdyžs mi košem nedala, řeknu to jinak. Chtěl jsem říct, že jsem uvažoval, že bych ti i řekl, kam jdu, ale prostě nemůžu. Jsem vázaný tátovým kouzlem, takže se ti chci jen omluvit. Víc nemůžu udělat." Usmála jsem se.
,,Mrzí mě, že jsem se chovala, jak jsem se chovala."
,,Byla to dobrá zkouška."
,,Nechtěla jsem tě zkoušet," ohradila jsem se.
,,Pozdě. Rozhodně jsi tím jen utvrdila to, co k tobě cítím." Zrudla jsem jak mák.
,,Tohle jsou dost silná slova. Na kluka," ušklíbla jsem se.
,,To mě mrzí."
,,Mrzí?" zasmála jsem se. ,,Řekneš něco takového, a pak, že tě to mrzí?"
,,Ehm..," znervózněl. Zvedla jsem jeho ruce a zahřála je svým dechem.
,,Jsem ráda, že existují kluci, co ještě řeknou něco takového."
,,To nic nebylo. Nevím, co vy holky na tom tak žerete," zasmál se.
,,Je to přeci romantičné, ne?" ušklíbla jsem se.
,,Prosímtě! Ty považuješ romantickou i Mumii," zasmál se.
,,Znáš ten film?"
,,Díky tobě."
,,Díky mě?"
,,Jo, myslím, že ses o něm někdy zmínila, tak jsme na to s klukama koukali. Taková promítačka na zdi ložnice." Musela jsem se rozesmát.
,,Vy se fakticky musíte nudit. Ale on ten film je fakt romantický!" ohradila jsem se.
,,Jo, hlavně, jak tu a tam Fraser rozstřílí několik mumií na kousky, co?"
,,To jsem nemyslela, musíš uznat, že tam jsou i romantické chvilky. I když vy kluci pro to jaksi nemáte onen šestý smysl," pustila jsem jeho ruce a nasadila si rukavice. Vykročila jsem směr kočáry na hrad, posadila se do jednoho z nich a vtáhla Alba dovnitř k sobě.
,,Jak to můžeš říct?"
,,Co?"
,,Že nemáme šestý smysl?!"
,,To jsem neřekla. Řekla jsem, že nemáte smysl pro romantiku."
,,No to je ještě horší!" schoval si ruce v ohbí loktů.
,,Nepovídej," ušklíbla jsem se. ,,Tak jak to teda je?"
,,Máme spíš smysl pro famfrpál nebo tak, ale pro romantiku taky. Když chceme." Zasmála jsem se.
,,Ten konec je opravdu trefný."
,,Dík," usmál se naklonil se blíž ke mně.
,,Ccc," usmála jsem se taky a pozorovala ho z blízka. ,,Chyběls mi."
,,Ty mě taky." V tom sebou kočár cukl, Albus padl vpřed přímo na mě, já spadla do sedačky a zasmála se.
,,To je ale romantika."
,,Už zase?" usmál se Albus.
,,To si piš," ušklíbla jsem a přitáhla si ho blíž. Potřásl svou rozcuchanou kšticí a políbil mě. Byla to nádhera zase prožívat jeho polibky, doteky a vůni. Byla jsem do něj tak beznadějně zamilovaná! Tak beznadějně, že jsem si v tu chvíli nedokázala představit, že bych s ním doopravdy kdy přestala chodit. Kdyby mě přestal překvapovat svými náhlými popudy a rozmary. Asi bych umřela.
Když se odtáhl, nespokojeně jsem zamručela.
,,Ale, ale," usmál se a pohladil mě pravým ukazováčkem po tváři.
,,To se mi líbí," zavřela jsem oči.
,,Mě taky," přitakal a nahl se blíž, aby mě mohl znovu líbat a já už se - jak typické - nechala.

Když Vás zachvátí melancholie

14. února 2009 v 17:13 | TePa
Stává se to, když nemáte co na práci. Když se nudíte, nebo taky když usínáte. V tu chvíli váš mozek zapíná úplně jinak, než byste rádi a přinutí vás myslet na něco, co byste nejraději vyhnali z hlavy. Věřím, že kdybych si kdy vydržela psát deník, v každém dni bych byla nucena napsat cosi o tom pocitu prázdnoty a toho, že nikam nepatřím. Věřím tomu a už to, že to dokážu přiznat mě dohání k šílenství.
Ten pocit, když si myslíte, že nikam nepatříte, ten pocit, kdy si myslíte, že jste tu naprosto zbytečně a přeci jen pocit, že byste měli zemřít je odstrašující a raději ho posouváte na samý okraj mysli a vědomí. Přijde mi, že něco podobného cítím častěji, než je přípustné a nutné. Říkám si, proč tu vůbec jsem? Každá hodina, každá minuta, každý výdech... všechno mě žene blíž a blíž ke smrti.
Mnoho lidí už mi kolikrát říkalo, že nechce umřít a já sama, když jsem byla malá jsem na to myslela a naháněla si tím noční můry. Mnozí si teď řeknou, že je nemožné, aby malé dítě myslelo na něco obdobného a že je nemožné, že by jejich noční můry vycházely také z něčeho jiného, než z duchů, loupežníků a zlých skřítků.
Ten pocit, že už nebudu dýchat, že každý můj pohled na svět, každé mrknutí může být mé poslední... po tomhle všem mi naskakovala husí kůže a dlouho, dlouho jsem nemohla zavřít oči a ponořit se do klidného spánku. V tu chvíli mi pomáhaly knihy pohádek. Sotva jsem se naučila číst, vrhala jsem se na ně sama a klidně i pozdě v noci za svitu lampičky.
Někdy, když předčítám své malé sestřenici, mě zachvátí neodbytný pocit, že třeba část mého utrpení je stále ukrytá mezi stránkami a že možná riskuji, že takhle předčítám. Riskuji, že se mi myšlenky na protrpěné noci vrátí sotva přeskočím jednu, dvě věty. Ještě se to nestalo, ale stejně to cítím. To i ono. Obojí. Svírá mi to hrdlo a nutí přemýšlet nad tím, co bych nejraději zapomněla.
Lidé by neměli zapomínat věci, které jakýmkoliv způsobem ovlivnily jejich životy, avšak i když si za tímto výrokem stojím, sama ho porušuji. Vždycky, když si na něco podobného vzpomenu, odkláním pozornost jinam, silou vůle se snažím vzdorovat a vyhnat ty bolestné vzpomínky, díky nímž jsem často probrečela celý den i noc.
Takovéto smutné myšlenky občas potkají každého, jak si osobně myslím, a mě samotné se uleví, když sdělím část svého já papíru a nějaké jiné osobě, která to možná ocení, nebo mě pochopí. Třeba i na tu dálku, která vězí mezi mnou a druhým koncem internetového spojení, kde sedí ona osoba, která si s rozporuplnými pocity čte tyto řádky.
Možná si myslí, že pisatelka byla dost netaktní ke svým vlastním vzpomínkám, nebo ji možná začne obdivovat za její odvahu něco takového napsat. Já osobně se nemůžu hodnotit, možná si jen v hloubi duše tiše pogratulovat, že jsem slovy dokázala jakž takž zapsat své pocity, abych si trochu ulevila co se týče svědomí. Možná jsem vám přidala námět na přemýšlení, možná to ihned po prvním odstavci vykřížkujete a řeknete si, že na něco podobného nemáte čas, takže si ani nepřečtete to, co píšu nakonec.
Sama se musím šklebit a uchichtávat, když vidím, kolik času vynaložím pouhým psaním tohoto článku, když mamka neustále tvrdí, že bych mohla dělat něco jiného. Něco, co by mi více prospělo, avšak já už mám někdy opravdu po krk těch optimistických náhledů na svět, kterých jsem ze dvou třetin plná. Ona jedna třetinka mé docela pesimistické nálady se objevuje vždycky, když mi přijde, že všeho toho veselí bylo už dost a že už není moudré se neustále smát, když to opravdu není vtipné a lidé vás kvůli tomu začnou pomlouvat. Cožpak mohu ovlivnit to, že se ve všem snažím najít něco řekněme méně vážného, něco vtipného, co mě pobaví a ostatní to nevidí?
Když pak pohlédnu do obličeje jednoho z těch, se kterými mluvím a vidím, že jsem nemístná, stydím se za sebe a odeberu se do sfér melancholie. Píšu, ano píšu a přes to mám občas neodbytný pocit si přečíst něco, co by nějak ovlivnilo mě samotnou. Někdy nemám vůbec náladu na psaní a na nic jiného. Přeji si něco dělat, ale když se podívám tam nebo onam, uvědomím si, že se nedonutím k něčemu podobnému a jdu sepsat nějakou závrženíhodnou povídku, která je pak uvězněná v jedné ze složek v softwaru, který to všechno vidí jen jako změť čísel a ne jako můj vodopád myšlenek.
V každé mé povídce je trocha mé vlastní osobnosti a drtí mě, když nevidím žádnou poznámku, která by mě mohla pohodit dopředu. Miluju komentáře a ty, kdo mi je píší, protože to je to, co mě občas drží nad vodou. Tehdy, kdy nemám na nic náladu a když opravdu jen sedím a hledím do prázdná. Když jen a pouze stárnu.
Nemyslete si, že jsem nějaký blázen bez smyslu pro humor, protože někdy mi stačí sebemenší podnět a píšu celý týden jak zběsilá a každá kapitolka je plná něčeho magického. Poslední dobou převažuje část, která ráda čte, nemůže být tedy překvapení, že mé kapitolky v mých povídkách občas postrádají jiskru a kouzlo.

TePa z jednoho blogu(známého nebo neznámého?)

16. kapitola – Pojeď

13. února 2009 v 18:00 | TePa, Nessa |  Eillen
Pro človíčka, který mi zachránil život;) Dík Vanda;)

TePa

Přešla k němu a vědoma si toho, že ho může jakkoli znervóznit mu položila ruku na rameno, zavřela oči a začala do něj vpouštět své vlastní síly. Každým coulem svého těla cítila, že jde o vysoce pokročilé kouzlo a nedokázala si ani představit, že by ho kdokoliv zvládl sám bez cizí pomoci.
Když skončili, musela Jaydena podepřít, aby nespadl jako pařez na parkety, ale podlomila se jí kolena, když se na ni řítila celá ta masa svalů a spadla na něj. Doslova mu v tu chvíli funěla na krk, dokud si nevšimla, že sebou nepřirozeně cuká. Vstala a přešla ke sklenici s vodou, kterou měla položenou na nočním stolku. Namočila do ní kapesník a přiložila mu jej na čelo.
,,Ty blázne! Co sis myslel, že uděláš? Nemohls mi říct, že je to takhle nebezpečné? Zas tak ten pokoj zabezpečený být nemusí. A teď mi tu umři nebo něco podobného, rozhodně se mi uleví," hudrovala Eillen a jemně mu otírala z čela pot. Asi by měla zkusit léčivá kouzla, vzpomněla si po pěti minutách a zahledala v mysli po nějaké účinném. Nakonec nad jeho čelo napřáhla ruku a vůbec si neuvědomala, jak by vypadali, kdyby do místnosti vtrhla některá z učitelek. Vzhledem k tomu, že na něm obkročmo seděla, mohlo se to zdát jiné, než se zdálo a bylo by to Eillen vyprovokovalo k tomu, aby zrudla nad trapnou situací a utekla pryč.
Nyní se ale plně soustředila na kouzlo, které pomalu proudilo z její ruky do jeho čela v podobě světle modré záře, a pak Jayden otevřel oči a zhluboka se nadechl.
,,Ty blázne! Co sis jako myslel? Jseš normální? Mohl ses klidně zabít, kdybych tu nebyla!" spustila hubování Eillen.
"No, já.." začal Jayden a pak se zarazil, když si dostatečně uvědomil, v jaké pozici se zrovna nachází. Eillen okamžitě vstala a zrudla.
"Promiň, ale potřebovala jsem tě vrátit k vědomí."
"Nijak jsem si neztěžoval," poznamenal Jayden a Eillen zčervenala ještě víc.
"To nic nemění na tom, cos udělal. Víš, co se mohlo stát?"
"Těší mě, že máš o mě takovou starost, ale nic se naštěstí nestalo. Přiznávám, že jsem čekal, že budu mít víc sil, ale jak vidíš, skvěle jsi to zvládla, za což ti teď velmi děkuji," řekl Jayden a mile se na ni usmál, takže i Eillen se trochu uklidnila.
"Fajn, tentokrát jsi vyhrál. Ale jestli budeš ještě někdy něco takového zkoušet, tak lehce ti to neprojde. Radši si nepředstavuju, co by se stalo, kdyby se ti to vymklo z rukou. Víš, jak by mi bylo?"
"Neříkala jsi, že to necháš být?" usmál se Jayden. Na čele měl stále pot, ale jinak už se zdál být naprosto v pořádku.
"Jo, promiň."
"V pohodě, jen nechci ubližovat tvým hlasivkám víc než je to nutné," poznamenal a Eillen protočila oči.
"To je bezvadné. O sebe strach nemáš, ale o moje hlasivky jo. Fakt bezvadné.. Promiň. Zase moc mluvím. Vážně už to nebudu řešit."
,,To je v pořádku, líbí se mi, když se o mě staráš."
,,Ehm... no..," koktala Eillen a zohla se pro džbánek s vodou, který ji stál u nohou. Zvedla ho, společně s kapesníkem. ,,Promáčels mi kapesník," usmála se.
,,Jsi v pohodě?"
,,Já? Jo, jasně. Proč? Něco se ti nezdá? Bledá jsem vcelku pořád, takže to nepoznáš..."
,,Někdy moc mluvíš."
,,Ach, promiň," zrudla znovu Eillen.
,,Jsi tak roztomilá, když se červenáš," uchechtl se.
,,Roztomilá? Já? Děkuji velice," odsekla Eillen.
,,Promiň, jestli jsem se tě dotkl, ale je to fakt."
,,Díky, žes mě informoval."
,,Není zač."
,,Asi bych se měla jít napít. Jsem dehydratovaná," ušklíbla se Eillen.
,,Jsem na tom podobně, navíc mám hlad, doprovodím tě." Do háje, zaklela v duchu Eillen, tahle situace se jí začala vymykat zpod kontroly. Jejich rozhovory začínají být důvěrnější a trochu kořeněnější, nevěděla jak jinak to říct.
,,Ehm... Tak fajn. Vezmu si jen kabát," odložila džbán na stolek a kapesník dala sušit na židli.
,,Jsi nějaká nervózní, stalo se něco?" přistoupil k Eillen blíž, ale nakonec jen otevřel dveře.
,,C-co když náš uvidí?"
,,Už zase máš strach?"
,,Neuvidí, věř mi, mé smysly jsou jako ty leopardí." Zasmála se.
,,Hned se cítím lépe."
"To jsem rád," usmál se Jayden a otevřel Eillen dveře.
"Dík."
"Nemáš vůbec zač."
"Myslíš, že v jídelně bude otevřeno?"
"Nejspíš ještě jo, ale bojím se, že tam by ani mé smysly nepomohly od toho, aby nás někdo viděl," upozornil cestou Jayden.
"Vlastně. Zapomněla jsem, že se s tebou opět chovám proti školnímu řádu."
"To znělo, jako bys byla svatá a jen v mé přítomnosti se kazila," zasmál se Jayden.
"Zas tak daleko od pravdy to není," pousmála se Eillen.
"Asi na tebe mám v tom případě velký vliv, když tu se mnou jsi a navíc se tomu směješ."
"Větší než si dokážeš představit," přikývla Eillen. "Bohužel."
"Tak bohužel, jo?" naoko se naštval Jayden a Eillen se před ním dala se smíchem na útěk.
"A jak jinak? Myslíš, že by někdo chtěl být jako ty?"
"No počkej, dovedu tě do kuchyně a z ní tě už nepustím," pohrozil Jayden a Eillen se zarazila.
"Do kuchyně?"
"Kam jinam? Sama si uznala, že do jídelny nemůžeme."
,,Do kuchyně?" zopakovala svůj dotaz Eillen.
,,Ano, do kuchyně, tak už pojď," chytil ji za zápěstí a provedl ji sítí neznámých chodeb.
,,Jak to, že znáš školu a internát lépe než já, když jsi tu teprve pár dní," vlekla se za ním k jedinému dřevěném stolu a užasla. Všechny věci se pohybovaly nezávisle na sobě bez jakýchkoli rukou navíc. ,,C-co to je?"
,,Jednoduché kouzlo," pokrčil rameny.
,,Jo, já zapomněla, že se v kouzlech vyznáš," vytrhla mu ruku a šla si nalít čaj.
,,Co najednou tak koušeš?"
,,Až tě kousnu, tak to poznáš, tomu věř."
,,Jak asi koušeš?" zamyslel se a Eillen se rychle napila, aby nemusela odpovědět. ,,Asi podle osobnosti, ne?"
,,Nepovídej, jaks na to přišel?" podivila se Eillen.
,,Do všeho co děláme, do všeho dáváme kousek své osobnosti."
,,Do všeho?" polkla Eillen.
,,Mám ten pocit," usmál se, prošel těsně kolem ní a nalil si také šálek. Já se z toho kluka zblázním, pomyslela si Eillen, když se znovu musela držet, aby se nezachvěla.
,,Tak pán má pocit," usmála se Eillen a znovu se napila. Překvapeně po chvilce zjistila, že hrnek je prázdný. ,,Tady asi nejsou bezedné, co?" usmála se na Jaydena, který se k ní začal nebezpečně přibližovat. ,,Ehm... děje se něco?" koktala.
,,Budeme tu jen posledních pár dní a já mám pocit, že nestihnu polovinu věcí, které jsem přísahal že splním."
,,To je špatné," polkla Eillen a couvala tak dlouho, dokud nenarazila do okraje stolu a nebyla přinucena zastavit a dívat se mu přímo do obličeje.
,,Řekl bych, že je. Měl bych se snažit aspoň o jednu jedinou věc."
,,Co třeba dát si čaj?" šeptla Eillen a Jayden se mile usmál.
"Proč ne, kvůli toho jsme sem přece šli." Eillen s ulehčením popošla kousek dál, aby mohla čaj uvařit. Poskytlo ji to dostatečný důvod, proč se vzdálit od Jaydena a jeho pronikavých očí. Schválně činnost prodlužovala déle, než bylo nutné, protože to zaměstnávalo její ruce i mysl a Jayden stál mlčky opodál. Po nějaké době už to ale nevydržel a nahlédl Eillen přes rameno.
"Už to je?" zeptal se.
"Ještě cukr," odpověděla rychle a začala otevírat jednu zásuvku po druhé, aby našla zmíněnou pochutinu. "Tady je."
Donesla skleničku k oběma hrnkům a položila ji vedle nich. Jayden si ochutil svůj čaj a pak ji položil zpět. Zvedl hrnek k ústům a napil se.
"Moc dobrý, zdejší kuchyně mi bude chybět."
"Nemáte u vás dobré kuchařky?"
"No, kuchařky jak kuchařky. Teda žádná z nich nikdy neudělala tak dobrý čaj jako ty, ale v kuchařkách to není. Spíš nemáme zásoby zrovna nejlepších potravin. Takže z nich nikdo nedokáže vykouzlit tak dobré jídlo, jako máte tady. Teda dokázali bychom to, ale nemůžeme. Ohledně kouzlení nás hlídají jako vás tady. Nemáme zakázáno kouzlit mimo školu, ale jakmile uděláš nějaké neobvyklejší kouzlo, hned přiletí někdo z učitelů vyzvídat." Eillen to začalo zajímat.
,,Takže kdybys náhodou udělal to kouzlo co dnes, třeba u rodičů doma, zjistili by to? Jak?"
,,To nevím," pokrčil rameny. ,,Mají zjevně důvody, proč nám něco takového nesvěřují."
,,Jo, aha. Chápu." Přikývl a znovu se napil.
,,Tenhle čaj je fakt k popukání."
,,Díky. Taky zabral dost času, tak by měl, ne?" usmála se Eillen. Zadíval se na ni.
,,Neusmíváš se tak často," poznamenal.
,,To je fakt. Nemám moc důvod."
,,Jak to?"
,,Věčně ležím v knížkách," pokrčila rameny, ,,a řeším problémy svých kamarádek, takže prakticky nemám čas na svoje," usmála se znovu.
,,Líbí se mi to."
,,To je fajn," polkla a znovu se napila. ,,Už zase máš na hlavě tu čapku?" zamračila se.
,,Je to pohodlné," pokrčil rameny.
,,Nelíbí se mi to," ušklíbla se Eillen.
,,To bych s tím měl něco dělat," usmál se.
,,To bys teda měl," přikývla.
"Slibuju, že na ten ples si ji nevezmu," řekl s úsměvem Jayden a Eillen protočila oči.
"Co taky od někoho jako ty čekat?"
"Ne, neboj, to byla jen legrace. Pokud ti to udělá radost, přežiju to nepohodlí a do té doby, než odjedeme si ji nenasadím."
"Fakt?" zasvítily oči Eillen.
"Většinou své názory z minuty na minutu neměním, takže jo, fakt."
"A jsi smířený, že za tebou bude otáčet mnohem víc holek?" vzpomněla si na minulý rozhovor Eillen.
"A jsi ty smířená s tím, že tak mají velkou možnost tě mrzačit?"
"A jsi smířený, že tě budou všechny zvát na ples?"
"A jsi smířená, že tě budu tahat s sebou, abych jim názorně ukázal, že už jsem zadaný?"
"Konec smiřování se. Jsem ochotná provádět poslední týden, kdy tu budeš, cokoli, i nechat se tebou někam tahat. Ale jen pod podmínkou, že z toho nebudu mít problémy."
"Ale, to zní zajímavě," usmál se spokojeně Jayden. "Takže jsme domluveni, já budu žít bez čepice a ty bez knížek a všeho dalšího, protože na nic obvyklého nebudeš mít čas ani sílu."
"Ale nepočítej s tím, že s tebou budu od rána do večera."
"Neboj, stačí od rána do rána," zasmál se Jayden.
"Tak to už vůbec ne! Hodlám normálně spát a chodit do školy. Nebudu předstírat nemoc ani nic podobného, abych se vyhla škole a nedostala trest. Všechno má své meze, Jaydene."
"No jo, však já si s tvým volným časem nějak poradím," usmál se Jayden a Eillen si povzdechla. Co mu to zase slíbila... ,,Copak? Došlo ti do čeho ses navezla?"
,,Tak trochu," ušklíbla se Eillen.
,,Je už pozdě vzít své slovo zpět."
,,To mi ani nemusíš říkat," usmála se Eillen. ,,Ale co! Jste tu na posledních pár dní, nikomu neuškodí, když je strávím především s tebou, nebo ne?"
,,A co tvé kamarádky?" chtěl ještě vědět.
,,Co s nimi?" zkousla si ret.
,,Nemyslíš, že se budou vyptávat?"
,,Tak ať!"
,,Co že je ti to najednou takhle jedno?"
,,Neříkám, že je mi to jedno, ale stejně s tím nic neudělám. Stejně je zvláštní, že se nevyptávají už teď."
,,Mají proč?"
,,To se mě ptáš ty?" ušklíbla se.
,,Ano, já."
,,Pak bych ti měla připomenout, že většinou volného času už tak trávím s tebou a ne s kamarádkami, takže se divím, že mě ještě nešpehují."
,,Třeba právě teď stojí za dveřmi."
,,O tom pochybuju. Sama jsem nepřišla na to, kde jsou, natož ony. Ne! To jsem nechtěla říct, nechci tvrdit, že jsou chytřejší než já! To bylo ode mě hnusné, měla bych se za sebe stydět, takhle o nich mluvit!"
,,Jak myslíš, že ony mluví o tobě?"
,,To mě vůbec neospravedlňuje. Není to vůči nim fér," dopila Eillen zbytek čaje. "Tak co, ještě něco chceš, nebo můžeme jít zpátky?"
"No, původně jsem si chtěl dát něco k jídlu, ale asi počkám na snídani. Nechám tě užít si poslední den, kdy ode mě máš pokoj."
"Co?"
"No, dohoda platí až od zítra, ne? Takže tě dneska nechám vyspat, abys měla zítra dost síly."
"Už teď se bojím, co vymyslíš," ušklíbla se Eillen a uklidila použité nádobí. "Tak můžeme jít?"
"Jasně," přikývl Jayden.
Doprovodil ji až k jejímu pokoji, kde oba chvíli otáleli přede dveřmi.
"Víš, byl to šílený den, ale nakonec nebyl tak hrozný, jak to vypadalo."
"Jsem rád, že ses přes to trochu dostala."
"No, nebýt tebe, asi bych zrovna brečela u sebe v pokoji, nebo se uklidňovala čtením."
"Vždycky k službám," usmál se Jayden.
"Děkuju, vážně jsi mi dneska dost pomohl. Tak se uvidíme zítra, dobrou noc," rozloučila se Eillen.
"Dobrou," odpověděl Jayden. Počkal, až za sebou Eillen zavře dveře a pak vykročil směrem k vlastnímu pokoji.

Amber

12. února 2009 v 16:19 | http://neviditelnypes.lidovky.cz/ |  Knihy

Devět princů Amberu


Amber - jediný, opravdu skutečný svět.
Všechny ostatní jsou jen stíny.

Na začátek jedno menší přiznání: nebýt několika nejmenovaných lidí, tak bych asi nikdy nenarazil na Amber a asi bych se nikdy nedozvěděl, že nějaká taková sága existuje. Což je smrtelná chyba a já jsem rád, že jsem dostal příležitost ji napravit. Ale dost tlachání o napravování, řekněme si raději něco o ději.

Příběh začíná v nemocničním pokoji, kde se probudí mladý muž, který si absolutně nic nepamatuje, ale hned v úvodu se mu podaří získat první indicie, vedoucí k jeho ztraceným vzpomínkám a nalezení identity. Vydá se za svou sestrou a předstírá, že má paměť v naprostém pořádku.

Svou hru hraje tak, aby zjistil co nejvíce a doplnil si obrovské mezery ve své paměti. A že toho zjistí opravdu hodně, nemusím čtenáři ani naznačovat, jak se totiž ukáže, jeho jméno je Corwin a společně se svými sourozenci je potomkem pána Amberu - Oberona. V Amberu se kdysi něco stalo. Něco, kvůli čemu je nebezpečné se tam vrátit...

První polovina knihy vám může připomínat detektivku, což Zelazny podmaloval výraznou ich formou z pozice hlavního hrdiny Corwina. Druhou polovinu naproti tomu charekterizují strhující popisy bitev. Mezi hlavní klady knihy patří dech beroucí napětí, geniální nápady, bezedná fantazie, dobře vykreslené postavy, intriky, bitvy, souboje. To vše dělá z Devíti princů Amberu vynikající koktejl, který bude chutnat hned po prvním doušku a vy budete chtít další a další loky literárního nektaru. Dokud jej celý nevypijete.

Pušky Avalonu (Guns of Avalon)

Corwin, princ Amberu byl v minulém díle zajat svým zlovolným bratrem Erikem, který ho nechal připravit o zrak. Corwin se však díky svým regeneračním schopnostem uzdraví a podaří se mu utéct. Jiný člověk na Corwinově místě by se vykašlal na další pokus o získání amberského trůnu, sbalil by nějakou pěknou holku a odjel by někam k moři. To by však nesměl být Corwin, aby se o to znovu nepokusil.

Pušky Avalonu se tedy opět odehrávají ve stejném duchu, jako díl předchozí. Corwin sebere vojsko a podnikne další tažení na Amber. Vše mu ale komplikují zástupy démonických bytostí, které kdysi vytvořil on sám. Kromě Corwina se na scéně objevují další jeho sourozenci, které neměl čtenář doposud tu čest poznat. Opět netušíte, kdo z nich mu může kdykoliv vrazit nůž do zad. Čtenář tak zůstává do poslední chvíle napnutý jako struna.

Během samotného čtení mi však na mysli vytanula obava, že se snad celá série bude odehrávat ve stejném duchu - tedy zejména způsob, kterým se Corwin snaží z bratrových spárů vyrvat trůn. Až do onoho osudného okamžiku jsem si myslel, že se pan Zelazny neřídil oním známým heslem: "Nevkročíš dvakrát do stejné řeky." Musím však říct, že Zelazny se dvakrát do stejné řeky vskutku nevnořil. Závěr druhého dílu napovídá tomu, že Amber a Corwina čekají hodně těžké a temné časy.

57. kapitola - Malá specifikace osobnosti

11. února 2009 v 1:05 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Vystrašila jsem Vás?:D Pro Vás všechny;)

TePa

Vběhla jsem dovnitř jako střela a utíkala tak dlouho, dokud mě Albus nepopadl v pase a nedonutil mě zastavit.
,,Co to děláš?" vyjela jsem na něj v rozhořčení. Otočil mě čelem k sobě a upřeně se na mě zadíval.
,,Uklidni se, Sáro. Takhle Ell nepomůžeš."
,,Nepomůžu jí vůbec, když mě budeš ještě zdržovat," zacukala jsem se mu v náručí, ale on rozhodně nepolevil ve svém snažení mě zastavit. Místo toho si mě přitáhl o něco blíž.
,,Nemyslím, že umírá. Navíc je tu spousta zkušených a vzdělaných lidí. Nejsi přece superhrdinka, aby bylo tvou povinností zachraňovat všechny v okruhu třiceti mil. Klid," pohladil mě po rozpáleném obličeji.
,,Jo, fajn," nadechla jsem se. ,,Můžeme jít?" Povzdechl si a pustil mě. Šla jsem už trochu pomaleji, aby mě znovu nemusel zastavovat. I přes to jsem do Elliina pokoje vtrhla jako velká voda a v úžasu otevřela ústa.
Ell ležela na posteli a zeširoka se usmívala na svého manžela. Obě děťátka ležela v jejím náručí a spokojeně pochrupávala. Nikdo tu zmateně nepobíhal, jak jsem chtěla učinit já, a tak jsem ihned zrudla ještě víc, než jsem byla.
,,Ell? Myslela jsem, že... Co to je?" nechápala jsem. Za sebou jsem slyšela, jak se Albus vítězoslavně směje. Do háje, pomyslela jsem si. Mohla bych napsat knihu o tom, jak se ztrapnit snadno a rychle.
,,Ahoj, Sáro," usmála se. ,,Myslela jsem, že bys mi mohla pomoct."
,,Jasně. S čím? Copak ti je? V tvém dopise jsi psala, že to je otázka života a smrti!" Zasmála se.
,,Promiň, asi to vyznělo opravdu špatně. Pro mě to je ale nesmírně důležité!"
,,Ale co?" přistoupila jsem k ní."
,,Stydím se, že jsem svým dětem nevybrala jména." Nevěřícně jsem se na ni podívala.
,,A kvůli tomu mě voláš?"
,,Neměla jsem?" těkala očima mezi mnou a Albem. Zrudla jsem nad pomyšlením, co se jí může honit hlavou.
,,To jo, ale bylo by fajn, kdybys to trochu blíže formulovala."
,,Jo, aha. Promiň. Posadíš se?" usmála se na mě omluvně.
,,J-jo," vykoktala jsem ze sebe a dopadla na jednu s židlí, které byly kolem ní rozestavěné. Vedle mě dosedl Albus a s úsměvem mi stiskl pravou dlaň.
,,Bezva. Chtěli jsme se s vámi poradit, vzhledem k tomu, že jste jejich kmotr a kmotra, takže... Máme malý přehled."
,,Ano?" zeptala jsem se a poposedla. Albus byl očividně taky zvědavý, i když se neprojevoval jako já. Znovu jsem zrudla. Musela jsem vypadat jako semafor.
,,Máme Alexe. Zaprvé."
,,Alexe?" ušklíbla jsem se a a ni Albovi to nebylo po chuti.
,,Nelíbí?" zeptal se Peter.
,,Nic proti, ale tohle jméno občas vzbuzuje v děckách pocit, že jsou něco víc a všichni Alexové, které znám nejsou zrovna příjemní lidé."
,,Aha. Škrtám," přikývla Ell.
,,Ale jestli se ti líbí..," snažila jsem se to napravit, kdyby už třeba byla rozhodnutá. Rázně zavrtěla hlavou.
,,Škrtám," zopakovala.
,,Ehm... Fajn," přikývla jsem.
,,Richard?" zeptala se.
,,To chceš na malého kluka volat Richarde??" nevěřícně jsem se na ni podívala.
,,Víš, kolik znám Richardů? Nemůžeš si vybírat jméno jenom podle toho, jak vyzní na malém dítěti."
,,Tak..."
,,Škrtám," povzdechla si.
,,Ell, jestli ho tam chceš, tak..." Znovu se na mě úkosem podívala.
,,To bude na dloho," usoudil Albus a s Peterem se na sebe zoufale podívali. Dělaly jsme, že jsme to neslyšeli a dál řešily jména.
,,A co Ian?" zeptala jsem se po chvilce a Albus na mě upřel soustředěný pohled. Nechápala jsem to.
,,Ian? To zní moc hezky. Co myslíš, Petere?" otočila se Ell ke svému manželovi.
,,Myslím, že Ian je akorát," přikývl.
,,Albe?"
,,Dám na Sářin názor."
,,Neptaly jsme se tě na můj názor, ale na tvůj," ušklíbla jsem se.
,,Ian je perfektní," usoudil a podíval se na jednoho z prcků. ,,Který to bude?"
,,Tenhle," řekl bez zaváhání Pete a ukázal na kluka vpravo. Ell se na něj usmála.
,,Potřebujeme ještě jedno jméno. Jaké bys dal ty svému děcku, Albe?" chtěla vědět Ell. To ho trochu zarazilo.
,,Přemýšlel jsem o Christopherovi nebo Danielovi, jinak nijak zvlášť," pokrčil rameny. Nakonec jsme skončili u Iana a Christophera.
,,Jsi si jistá, Ell? Jsou to tvoje děti a ne naše," zeptala jsem se jí.
,,Jsou to krásná jména. Dík za pomoc," zívla Ell.
,,Měla by ses vyspat," usoudila jsem a podívala se na Petea s obrovskýma kruhama pod očima. ,,Ty taky."
,,To je fakt," přikývl. ,,Půjdu si domů lehnout, zvládneš to tu beze mě, zlato?" políbil Ell do vlasů.
,,Stejně všechen čas prospím," přikývla, když dávala děti do malých postýlek vedle své postele.
,,Dobře. Tak dobrou noc, lidi," usmál se ještě a odešel.
,,Přijdete zase?" zeptala se ještě Ell.
,,Jasně, ale zkus nám dát vědět jinak, než takhle," poprosila jsem jí a když se omluvně usmála, vstala jsem a vyšla z místnosti. Když se rozloučil i Albus, doprovodil mě ke stánku s kafem, a pak jsme si sedli na bílé lavičky.
,,Jaks to myslel, žes přemýšlel?" zeptala jsem se a hned se zasmála formulaci věty. ,,Myslím to, jak.."
,,Vím, co myslíš," přerušil mě a znervózněl.
,,Každý máme svá oblíbená jména, nebo ne? Nevěděl jsem, že to tvé je Ian."
,,Jen mě tak napadlo," pokrčila jsem rameny. ,,Nikdy jsem nad tím moc neuvažovala, víš? My se s Ell nikdy nebavily o tom, jaká jména jsou hezká a která ne. Prostě jsme probrali Elliiny kluky a případně se jejich jménům smály. To je všechno." Bylo to tak divné bavit se o jménách, až jsem trochu znervózněla a přesedlala: ,,Myslím, že Chris s Ianem budou mít dost trhlé rodiče," zasmála jsem se.
,,Souhlasím," zívl.
,,Mohls říct, že jsi unavený. Půjdu domů," zvedla jsem se, dopila kávu a hodila prázdný kelímek do koše.
,,Bylo to jen jedno zívnutí," ohradil se.
,,Stejně už je celkem pozdě a myslím, že mamka má ještě připravenou zpověď na téma svatba," ušklíbla jsem se.
,,To je ti to tak proti mysli?" postavil se a s úsměvem mě objal kolem pasu.
,,To jsem neřekla. Překrucuješ mé informace," odpověděla jsem a nahla se k němu blíž. ,,Krásně voníš."
,,Děkuju, ale nevím po čem," zasmál se. Přičichla jsem si znovu.
,,Nevím, jak to nazvat," nasávala jsem. Musel se mi smát.
,,Třeba je to má specifická vůně," ušklíbl se.
,,Možná. Každopádně se mi náramně líbí," pohladila jsem ho po ramenou. Nahl se ke mně.
,,Taky nádherně voníš, ale není se čemu divit. Jako obvykle."
,,Jako obvykle? Nepostřehla jsem, že voním," přičichla jsem si k rukávu od trika.
,,Protože to čicháš každý den."
,,Ty snad ne?"
,,I v noci," dodal.
,,Jo, aha. A jak voním?" chtěla jsem vědět.
,,Opravdu to chceš vědět?" Přikývla jsem a usmála se. ,,Dobře," zamumlal a přičichl mi k vlasům. ,,Vlasy ti voní po slunci, po tvém oblíbeném šampónu s australským olejíčkem a..," chvilku přemýšlel. ,,...myslím, že taky po kopretinách."
,,Kopretinách?" podivila jsem se a nevěřila mu ani slovo.
,,Ano, řekl bych, že jo. Tvoje oblíbené květiny, nebo ne?" Žasla jsem nad tím, jak hodně mě zná.
,,Jak to víš?"
,,Myslím, že tak v pátém ročníku, když jsi byla u nás na prázdninách je máma měla na zahradě a ty sis každé ráno utrhla alespoň jednu. Mamka měla strach, že ji vypleníš zahradu." Zrudla jsem.
,,Nevěděla jsem, že si něco takového budeš pamatovat." Pokrčil rameny. ,,Kopretiny... hm... opravdu mé nejoblíbenější květiny."
,,Vím toho mnohem víc."
,,Děsíš mě? Cožpak sis na mě najal agenta?" zajela jsem mu rukama pod kabát a zahřívala si prsty.
,,Ne, měl jsem sedm a půl roku na to, abych tě dostatečně poznal."
,,Tak poslouchám," vybídla jsem ho. Dělal, že přemýšlí.
,,Tvá oblíbená barva je tyrkysová, v létě ráda nosíš krátké kárované kraťasy na šňůrku, což jsem nikdy moc nepochopil. Květiny už jsem ti říkal, ráda jíš kuřecí se sýrovou nebo jakoukoliv omáčkou a těstovinami. V tvém vysněném domě nesmí chybět krb v obýváku, schodiště do druhého patra a obrovské prosklené dveře na zahradu. Máš ráda vtipy na téma jakéhokoli učitele v Bradavicích, i když nevím, jestli je to pořád pravda. Miluješ Flipsyde, lehce zamilované písničky a akční filmy. Kino přímo zbožňuješ a když se navíc objeví kavárna s proskleným výhledem do ulic plných lidí, taky nejsi proti." Vyvalila jsem oči a zírala na něj v němém údivu.
,,Netušila jsem, jak strašně toho o mně víš."
,,A co ty o mě? Povíš mi to?" Zamyslela jsem se a ušklíbla se.
,,Mohla bych," přiznala jsem.
,,Povídej."
,,Fajn, ale nechci být rušena," kladla jsem si podmínky. Přikývl a pozoroval mě. Vezmu to podle tebe, zhruba. Tvoje oblíbená barva je zelená, ale ne na oblečení, to dáváš přednost něčemu tmavšímu. Květiny tě moc nezajímají, zato jsi blázen do famfrpálu. Vždycky, když se objeví noviny s výsledkem nějakého zápasu, rozšíří se ti oči a nemůžeš se dočkat, až si to všechno přečteš. V tvém vysněném domě by neměl chybět útulný obývák, manželka, děti a pes?" pohlédla jsem na něj. S úsměvem přikývl. Usmála jsem se a pokračovala: ,,Vtipkuješ úplně na všechna témata a jsi neuvěřitelně společenský, i když bych tě něměla tak přechvalovat. Písničky... hm... těžko říct, řekla bych, že Billy Talent, pak něco od Metallicy a jakékoliv songy s dobrou melodií. Na slova si moc nepotrpíš. Rád bys šel někdy do divadla na operu a... miluješ, když jen tak sedíš na ulici a můžeš pozorovat lidi. Jako já," dokončila jsem. ,,Takže? Obstála jsem?"
,,Výtečně," zasmál se. ,,Jen jsi zapomněla, že tě miluju."
,,Tys na to zapomněl taky, tak co bych byla něco extra," bránila jsem se.
,,Vymyslel bych toho na tebe celou knihu a shrnout to v několika větách nebylo zrovna snadné."
,,Když si na něco vzpomeneš, dej mi vědět," usmála jsem se.
,,Ty taky," mrkl na mě a najednou se ušklíbl.
,,Co je?"
,,Zapomněl jsem ještě na jedno."
,,Na co?" chtěla jsem vědět.
,,Spaní je tvá druhá přirozenost." Ušklíbla jsem se a v žertu ho dloubla do žeber.

15. kapitola – Ledová sprcha

10. února 2009 v 17:00 | TePa, Nessa |  Eillen
Za sebe chci tuto kapitolku věnovat jedné osůbce, která umí spestřit život a vždycky Vám má co říct, což bezvadně zahání chmury a špatnou náladu. Je to super holka, která se částečně promítá v mých částích Eillen, ale opravdu jen vyjímečně, protože Eillen je změť mých poznatků o holkách, které jsem si utvořila. Ne o těch špatných stránkách, ale jen o těch dobrých. Chci, aby naše Eillen vypadala mile, chytře a občas i vtipně. Někdy bezbranně, jindy až příliš sebevědomě. Jindy odmítavě a jindy zase, aby byla pravým opakem. Ona osoba, jestli by se náhodou nepoznala, je moje Péčka, kterou mám moc moc ráda;) Tahle je tvoje, Péti;) Nemusíš hned rudnout;) :D

TePa

"Becky? Mám halucinace nebo to jsi opravdu ty?" zeptala se Eillen a měla co dělat, aby zachovala klid a nezačala po ní řvát.
"Je, Eillen, já měla pocit, že jsme se tu s Bartem zamkli," sypala se zebe vystrašená dívka a okamžitě se vzdálila od svého přítele, kterého před chvílí objímala.
"A to je všechno co mi k tomu řekneš?"
"No, víš,.. já."
"Ehm, Becky, já asi radši půjdu. Až si to vyříkáte, když tak za mnou přijď, jo?" ozval se Bartemius a dřív než by někdo stačil říct jediné slovo byl pryč.
"Mohla by sis sednout a říct mi, co to mělo znamenat?" zeptala se Eillen a posadila se na židli od svého psacího stolu.
"Já se moc omlouvám."
"To není to, co jsem chtěla slyšet."
"Víš, že brzy odjíždějí. No a učitelky mají nějaké podezření, že s jedním z kluků něco mám. No a tak jsme nějak vymysleli, že když místo v mém pokoji nebo jeho budeme ve tvém, mohlo by nám to líp projít."
"To nemyslíš vážně! Co sis ksakru myslela? Když by otevřeli dveře, stejně by na vás přišli a když by je neotevřeli, spadlo by to na mě! To je to, co jsi chtěla?!"
"Ne! My, zabezpečili jsme to tu, jak nejlíp jsme uměli..." snažila se zmenšit svou vinu Becky.
"A to tě vůbec nenapadlo, že jsem svůj pokoj zabezpečila já sama? Za normálních okolností z něj nic nejde slyšet! Jenže když jste do toho začali šťárat vy, spustilo se jiné kouzlo a vyrušilo všechny mé i vaše. To proto, abych věděla, že se v mém pokoji něco děje, nebo aby to věděli jiní, kdyby se to něco dělo uvnitř mě. Teď to všechno budu muset obnovovat. Nemluvě o tom, že pokud šel chodbou někdo přede mnou, krásně vás mohl slyšet."
"Ach, Eillen, prosím tě, odpusť mi to," rozplakala se Becky.
"Jo? A jak to mám podle tebe udělat? Jdu tě jako naivní kráva varovat, když hrozí, že vás najdou, riskuju průšvih a jediné, čím jsi schopna mi to oplatit je tohle? Promiň, ale to ti asi jen tak odpustit nedokážu. Stále to totiž nedokážu pochopit. Čekala jsi, že budu celý den pryč, nebo co?"
"Ne, to ne. My jsme to nedomysleli. Jen jsme chvíli chtěli být spolu sami a zapomněli jsme na čas."
"Aha. A vůbec tě nenapadlo, že pokoje jsou první místo, kde učitelky čekají nějaké prohřešky proti řádu? Nemohli jste jít ven nebo někam jinam?"
"Já… vážně je mi to líto."
"Víš, Becky, musíš začít uvažovat co děláš. A nést za to odpovědnost."
"Slibuju, že už nikdy nic podobného neudělám."
"To považuju za víc než samozřejmé," zpražila ji pohledem Eillen.
"Vím, že jsem tě hrozně zklamala, ale pořád doufám, že mi to odpustíš. Když už jsme kamarádky takovou dobu.."
"Nevím, Becky. Nevím, co si budu myslet, jak se zachovám. Mohla bys mě tu teď nechat samotnou? Stejně tě čeká Bartemius. Chtěla bych být sama," poprosila Eillen.
"Samozřejmě. Zatím se měj," rozloučila se Becky a odešla, jen se jí za patami prášilo, aby za každých okolností udělala vše, co si Eillen přeje.
Ta se ale sesunula až dolů k nohám postele a propukla v usedavý pláč. Proč se všechna její snaha bortí? Proč tady všichni berou ohledy jen na sebe, ale ona ne? Proč je rozdílná, proč se tak snaží, proč..? Proč, proč, proč? Plakala a plakala a slzy nebraly konce. Zdálo se, že tolik slané vody, kolik má v sobě, nemá ani největší oceán světa. Promáčela si celé šaty, včetně sukně, oči se jí lepily dohromady a slzy utírala do už tak dost promočeného rukávu.
Ozvalo se zaklepání.
,,Ne! Jděte všichni pryč! Dejte mi jednou taky pokoj!" mrskla Eillen ke dveřím pokoje knihu, kterou měla po ruce a ani si neuvědomovala, že je její oblíbená a nedbala na to, že za těmi dveřmi mohla být dost dobře nějaká profesorka, která jí mohla dát trest. Zavrzaly dveře. ,,Vypadni! Běž pryč! Nechci tu nikoho! V životě už s nikým nepromluvím." Hysterie se Eillen zmocnila rychlostí blesku a už bylo pozdě na to ji zastavit. Cukala celým jejím tělem a ona se ani nenamáhala to nějak ovlivnit.
,,Eillen? Co se děje?"
,,Říkám běž pryč!" zařvala Eillen a znovu se rozplakala. Ozvalo se mumlání zaklínadel, které uhasínalo v hlasitém brekotu obyvatelky pokoje.
,,Eillen," ozval se hlas návštěvníka ještě blíže než před tím.
,,Ne! Nechci s nikým mluvit! Nechte mě konečně jednou na pokoji! Nemyslíte, že si to zasloužím po tak dlouhé době? Běžte všichni pryč!" Někdo jí prudce chytil za ramena a pevně objal. Rozplakala se nanovo a strašně jí bolela hlava. Musela na chvilku přestat. Opřela se o jeho rameno a chvilku se zajíkavě nadechovala. ,,Tak strašně moc to bolí."
"Co se stalo?" zeptal se jemně Jayden, ale dosáhl jen toho, že se Eillen znovu rozplakala. Bez toho, aby ji pustil ji opatrně posadil na postel a nechal jí, aby se vyplakala na jeho rameni. Hodnou chvíli ani jeden z nich nepromluvil. Jayden dívku nechával, aby začala sama, až se na to bude cítit. Když ale stále nemluvila a přitom už pláč přestal, Jayden znovu zkusil od dívky něco zjistit:
"Řekneš mi, proč jsi v takovém stavu, nebo si to chceš nechat pro sebe?"
"Ne, potřebuju to někomu říct. A ty asi budeš nejvhodnější osoba," odtáhla se z jeho objetí Eillen a rukou si osušila slzy.
"Když jsi odešel, vešla jsem do mého pokoje. Můžeš hádat, kdo tam byl."
"Vzhledem k tomu, že Bart se vrátil dost vyvedený z míry bych to tipoval na něj a Becky. Ale to přece nemohli ani oni.."
"Jo, byli to oni."
"A tys je nachytala při něčem.."
"Ještě to tak! Ne, jen se objímali. Pak jsem mluvila s Becky. Chtěli být spolu sami a nenašli vhodnější místo, než můj pokoj. Prý totiž mysleli, že tady je nenajdou tak snadno, jako v jejich vlastních pokojích. Bohužel se zdá, žes měl pravdu. Já za ně nasazuju krk a tohle dostanu nazpátek. Asi Becky přestávám znát. Tohle bych on ní totiž vůbec nečekala."
,,Asi jsem ti to neměl říkat, teď jsi kvůli mně smutná."
,,Kvůli tobě? Ty mě tu utěšuješ, tebe bych měla uctívat." Trochu se zasmál.
,,Tolik si toho zase nezasloužím. Podívej se na mě." Vzhlédla k němu a on se ušklíbl.
,,Jo, já vím," cukla hlavou Eillen a otočila se k němu zády.
,,Nic nevíš," položil ji ruku na rameno.
,,Tak teda dík. Sedm let tady je k zahození," uchechtla se Eillen a přešla k oknu, aby ho otevřela. Do místnosti zavál chladivý vzduch. ,,Teď jsi jistě myslíš, jaký nejsem slaboch, že se tu jen tak pro nic za nic rozbrečím."
,,To nebylo pro nic za nic a ani ta předchozí poznámka nepatřila ke vzdělání."
,,Nepovídej," chladila si tvář dlaněmi. Mlčel. ,,Obrazně řečeno," usmála se Eillen. Když pořád neodpovídal, otočila se směrem k němu a pozorovala jeho zaujatý a zamyšlený obličej. ,,Děje se něco?"
"Ne, jen si říkám, že když tě tu nedrží už ani tvé kamarádky, bylo by fajn, kdybys mohla jet na výměnu ty k nám."
"To jako do vaší školy? Co bych tam dělala?"
"No, co dělám já tady? Učila se, bavila se se mnou a já nevím, co ještě."
"A jak bych se tam podle tebe asi tak dostala?"
"Asi poslední dobou moc neposloucháš, co učitelky říkají. Čtyři holky zároveň s náma odjíždějí."
"Co?"
"No, říkali to když ohlásili, že my odjíždíme."
"Bylo by to fajn, ale pochybuju, že ze všech holek pojedu zrovna já," povzdychla si Eillen.
"A proč by ne?" podporoval ji Jayden. "Zaprvé se výběr zužuje tím, že ty čtyři musí být ze stejného ročníku jako my, to znamená z toho, ve kterém celou dobu studuješ. Tím se počet možných uchazeček rapidně snížil. A nevidím nejmenší důvod, proč bys mezi těmi čtyřmi neměla být. Jsi chytrá, bezproblémová..."
"No , hlavně v poslední době," ušklíbla se Eillen.
"Zase se podceňuješ. Vážně by mě moc překvapilo, kdyby tě nevybrali."
,,Jak to vůbec bude probíhat?" zajímala se.
,,Copak?"
,,Ten výběr. To bude slosování nebo tak něco?"
,,Neposlouchalas?" usmál se.
,,Měla jsem plnou hlavu jiných věcí," plácla bez rozmyslu a záhy by se za to nejraději vyfackovala. Otevíral pusu, že jí něco řekne, ale Eillen ze strachu, že by se začal vyptávat spustila: ,,Mohly by to být souboje, nebo přezkoušení z nejrůznějších předmětů, dále pak něco jako náhoda, slepá bába, kdo zboří víc poliček v knihovně, kdo se zabije skokem ze střechy..."
,,Posloucháš se vůbec?" rozesmál se Jayden. Eillen zrudla jako pivoňka.
,,Totiž... jo, poslouchám. Nevíš, co by to mohlo být?"
,,Jen nějaké testy, neměj strach. Rozhodně žádná sebevražda, nebo cos to tu říkala," zasmál se.
,,Trochu tišeji, nemám tu kouzla," tišila ho. Smál se dál, až žuchl na postel. ,,Co je tu tak vtipného?" začala se mimoděk usmívat.
,,To, co jsi právě řekla." Eillen si to připomněla a začala se zvonivě smát. Dlouho taky neudržela rovnováhu a spadla na postel. Když se trochu utišili, Eillen se na Jaydena vážně podívala.
,,Je fajn, že je tu někdo, kdo mě dokáže rozesmát."
"No, pro případ, že se mi to povede znovu bychom možná ty kouzla mohli radši obnovit."
"Jo, to je dobrý nápad," souhlasila Eillen a vstala. "Nejradši bych tu holku uškrtila. Ty kouzla tu mám snad od druhého ročníku. Tehdy mi do zabralo snad týden."
"To je možné," usmál se Jayden. "Ale teď jsme na to dva a řekl bych, že umíme kouzlit podstatně líp, než ty ve druhém ročníku."
"Taky fakt. Tak jdeme na to?"
"Určitě. Co tady všechno chceš?"
"Pro začátek určitě proti odposlouchávání a aby nic nebylo slyšet na chodbu ani nikam jinam."
"Fajn, beru si ten odposlech," řekl Jayden a chvíli se soustředil na kouzlení. Eillen byla hotová dřív než on, a tak ho chvíli pozorovala při práci.
"Už to je. Co dalšího si slečna přeje?"
"No, už ani nevím, co dalšího jsem tu měla. Máš ty nějak zabezpečený pokoj?"
"Jo, mám. Mám navíc takové šikovné kouzlo, které spustí zvuk kdykoli někdo vezme za kliku a chce vejít. Dveře jsou asi tři sekundy zavřené, než jdou otevřít. Dlouho to není, ale i tak ti to dá chvilku se vzpamatovat, pokud děláš něco nezákonného."
"Asi tě dost dobře neznám," ušklíbla se Eillen. "Můžu tě tedy poprosit?"
"Samozřejmě, ale bude to trvat trochu dýl, než to minulé. Je trochu složitější." Úplně se ponořil do kouzlení a když už to trvalo přes pět minut a mu se na čele začal objevovat pot, Eillen trochu zpanikařila a přemýšlela, co se učila o propůjčení energií. Věděla, že voda dělá paseku, když se motá s ohněm, ale zkusit to musela, jinak se jí tady sesype.

56. kapitola - Bu bu bu!

9. února 2009 v 23:12 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
,,Sáro? Máš tu nějakou obálku!" zakřičela na mě mamka z kuchyně. Protáhla jsem se a když jsem si vzpomněla na zážitky ze včerejška, zaraženě jsem se usmála a podívala se na prsteníček levé ruky. Usmála jsem se a prohrábla si vlasy.
,,Už běžím, mami!" Sotva jsem vyběhla z koupelny a oblékla se, už jsem stála dole v kuchyni a šahala po tlusté obálce.
,,Co to je?" vzhlédla mamka od připravované vaječiny.
,,Nevím. Voní to hezky," zavřela jsem oči a levou rukou odtrhla svrchní část obálky. Naklonila jsem ji tak, že mi její obsah hladce přistal na dlani. ,,Fotky?" zamumlala jsem překvapeně.
,,Jo a dopis. Myslím, že ti to bude chutnat. Dáš si, ne?"
,,Když je dneska ten svátek," mrkla jsem na ni a sebrala první z nich. Byla tam Ell, Peter a dvojčátka. V tu ránu mi došlo, že nemám tucha, jak se jmenují. Takhle to zanedbat! Styděla jsem se za sebe a rychle se podívala na další fotku, kde stála zombie vedle mého Alba.
,,To jsi ty?" podivila se mamka. ,,Co tě tak zmohlo?"
,,Asistovala jsem při porodu," usmála jsem se na ni.
,,Jo, aha. Albovi to tu sluší," poznamenala jen tak mimochodem a mě došlo, že bych jí asi měla říct, že jsem zasnoubená. Odložila jsem fotku stranou a šáhla po další a další a další. Na všech byla Ell, takže to zřejmě fotil Pete.
,,Ten chlap by z toho mohl udělat film," zasmála jsem se a mamka jen přitakala.
,,Co to máš na prstě?" olízla mamka vařečku a ve mně hrklo.
,,Ehm..?"
,,Na levé ruce. Na prsteníčku. Ty prstýnky nenosíš, takže jediný důvod je, že..," nechala tu větu doznít. Hrklo ve mně a střídavě jsem zbledla a zrudla. V tom se ozval zvonek. Polkla jsem a vystartovala.
,,Jdu otevřít!" Dramaticky jsem se objevila v otevřených dveřích a zírala na Alba. ,,Echm..," zakuckala jsem se a vytlačila ho ven z domu.
,,Děje se něco?" zasmál se.
,,Ehm... Achi," chrchlala jsem.
,,Nechceš pomoct?" uhodil mě mezi lopatky a já znovu nabyla řeči.
,,Dík."
,,Takže?" usmál se. Změřila jsem si ho. Na sobě měl společenský hábit a v ruce kytici.
,,Co to má, ksakru, znamenat?"
,,Jdu tvým rodičům oficiálně oznámit naše zasnoubení."
,,Nemohl sis vzít něco jiného? Něco méně formálnějšího? Tenhle oblek totiž už nikdy neoblečeš."
,,Jak to?" ušklíbl se.
,,Neměla bych ti to říkat, ale nad krbem máme obří brokovnici. Pořád funguje," zašeptala jsem mu do ucha. Rozesmál se.
,,Nemusíš se o mne bát. Zemřu v boji jako pravý gentleman."
,,To že si přičichneš k fialkám mi nijak nepomůže," zamračila jsem se. Jen se usmál a snažil se mě obejít. ,,Já to myslím vážně."
,,Já taky."
,,Máma už to ví," řekla jsem jen tak ledabyle.
,,O problém méně, ne?"
,,Ehm... ani ne. Utekla jsem a šla ti otevřít."
,,Aha," zasmál se.
,,Tobě je to k smíchu?" vyvalila jsem oči.
,,Samozřejmě, že ne," ušklíbl se. ,,Taky ti přišly ty fotky?"
,,Jo, měli je raději spálit jako nepatřičné důkazy," protočila jsem oči v sloup. ,,Věř mi, nechoď tam, nebo tě nemine jistá smrt."
,,Věřím, že tvůj táta je fajn chlap."
,,Víra míří do pekla," zasténala jsem. Rychle se ke mně sehl a políbil mě. ,,Tohle bys neměl dělat, když vím, že tě ztratím," zakňučela jsem.
,,To si ze mě děláš legraci, nebo mě chceš zdepat?" Zasmála jsem se.
,,Tak fajn. Pojď dál," otevřela jsem dveře a gestem ho vyzvala, aby vešel dovnitř. Bože, jestli opravdu jsi, dej mi sílu, pomodlila jsem se a následovala ho.

Řeknu vám, že než znovu zažít tu odpornou hodinu hrůzy, raději bych vypila vývar z ponožek, nebo něco stejně nechutného. Celou dobu jsem seděla jak zarytá a poslouchala tikot hodin, než se konečně ve dveřích objevil táta s nevyspitatelným výrazem. Postavila jsem se a hodila po něm váhavý pohled. Když jsem pak ale spatřila Alba, který se usmíval od ucha k uchu, ze srdce mi spadl obrovský bludný balvan.
Táta se usmál a společně s mamkou mi gratulovali. Pak jsme probírali, kolik peněz do příprav hodíme, jak to bude probíhat, kolik pozveme příbuzných a shodli jsme se - přes četné Albovy výlevy - že omezíme mou část rodiny, abychom mohli poskytnout jistou část obdivovatelům Harryho Pottera. Ono není jednoduché mít za tchána slavného přemožitele lorda Voldemorta.
Albus u nás i poobědval, ale trval na tom, že teď mě vezme k nim domů. Na večeři. Posmutněla jsem, ale máma mi pevně sevřela ruku, takže jsem získala odvahu.
,,Co si mám obléct?" povzdechla jsem si do skříně. Nakonec jsem zvolila fialové šaty po kolena se zelenou stuhou nad pasem. Tak fajn, řekla jsem si, sčesala si vlasy do volného drdolu a sešla dolů k Albovi. Mlčky mě sledoval, dokud jsem ho nechytila za ruku a nevyvedla ho z domu.
,,Náramně ti to sluší," zašeptal a přemístil nás k jeho rodičům. V krku se mi udělal obrovitánský knedlík, který bych nerozbila ani zbíječkou a s obavami v očích se dívala do jednoho z oken dvoupatrového domu.
,,Myslíš, že je to dobrý nápad?" zachrčela jsem.
,,Klid, to zvládneš. Nevím, jak to děláš, ale závratnou rychlostí si umíš lidi omotat kolem krku."
,,To není pravda. Nemusíš mě uklidňovat."
,,To ti mám raději říct, že tě máma naporcuje na milion kousků a upeče nám je k večeři?"
,,Hned se cítím líp," ušklíbla jsem se s úsměvem.
,,To jsem rád. Jdeme na to? Myslím, že táta už zjistil, že jsme tady a je trapné tu jen tak stát," chytil mě za ruku a táhl mě k domu. Málem jsem dostala chuť zarýt se patami do země. Náhle se ke mně otočil a políbil mě na tvář. ,,Řekl jsem ti už dneska, jak moc tě miluju?" S úsměvem jsem zavrtěla hlavou a lehce zrudla. ,,Strašně moc tě miluju," usmál se a já na něj mrkla.
,,Vždyť já tebe taky." Otevřel dveře a posadil mě na botník, abych se mohla zout. Strašlivě se mi třásly ruce.
,,Klid, Sáro, klid." Horlivě jsem přikyvovala a modlila se, aby mě to dostatečně přesvědčilo.
,,Jé! Ahoj, Sáro! Mohls mi to říct, Albe," rozplývala se paní Potterová. Chtěla jsem překvapeně zvednout obočí, ale potlačila jsem to a mile se na ni usmála. ,,Děje se něco?" chtěla vědět.
,,Tak trochu, můžeme do obýváku? Dal bych si kafe." Chytil mě za ruku a dovedl do velké místnosti s hořícím krbem. Na pohovce seděl slavný Harry Potter a jednoduše si četl Denního Věštce. Když uslyšel kroky, vzhlédl.
,,Zdravím tě, Sáro," usmál se na mě.
,,Dobrý večer," usmála jsem se a asi na mě byl ten strach pořádně vidět, když se i pan Potter starostlivě zamračil. Otočil se k Albovi.
,,Co jsi jí to provedl?"
,,To by mě taky zajímalo," přikývla paní Potterová a položila před nás dva kafe. Neodvážila jsem se po něm sáhnout z obavy, že bych ho okamžitě vyklopila na předložku.
,,Požádal jsem ji o ruku," vyklopil to tak rychle, až mě samotné zaskočilo. Potterovi se však nezdáli zaskočení.
,,Kdy?" chtěl vědět pan Potter a podíval se na mě. Zrudla jsem jak mák.
,,Včera," přikývl Albus.
,,Kde?" chtěla zas pro změnu vědět paní Potterová.
,,Tohle je vyšetřovací agentura?" postěžoval si Albus s úsměvem, ale odpověděl: ,,V Bradavicích. Pro další informace prosím kontaktujte mou asistentku." Trošku jsem ovládla třasavku, když se na mě pan Potter mile usmál.
,,Nemůžu říct, že by mě to překvapilo a posledních pár měsíců mi připadalo, že tě už dávno máme doma."
,,Tohle nebylo nutné, tati," zavrtěl se Albus, ale já se konečně zeširoka usmála. Paní Potterová mě objala kolem ramen a usmála se taky. Tolik přátelskosti a lásky, kolik bylo kolem mě v jednu chvíli se pomalu ani nedalo snést.
,,Jsem ráda, že budeš do rodiny," usmála se paní Potterová.
,,Ehm... to já taky. Děkuji, paní Potterová."
,,Říkej mi Ginny." Nervózně jsem přikývla. Představa, že budu Albově mamce říkat jménem mě upřímně děsila.
,,Mě Harry," přidal se s úsměvem pan Potter.
,,Nevím, jestli to hned zvládnu," přiznala jsem.
,,Zvykneš si, zvykneš," zasmál se... echm... Harry. Přikývla jsem a napila se kafe.
,,Omluvíte nás?" zeptal se Albus, kterému neušla má nervozita, která balancovala na hranici možností.
,,Jistě," přikývl Harry a přitáhl si Ginny na klín. Ta se jen šťastně usmála a začala se svým manželem mluvit o Albovi. Rychle jsme se klidili pryč. Zatáhl mě k sobě do pokoje a oba jsme se ve stejnou chvíli svalili na postel. Vydechla jsem a úlevně se zachichotala.
,,Takže to nejhorší máme za sebou," řekl Albus mou myšlenku nahlas.
,,Jo, konečně. Myslela jsem, že umřu."
,,Přiznávám, že jsem se chtěl zachovat jako hrdina, když jsem tě odtáhl od nebezpečí, které by tě jistojistě čekalo tam dole."
,,Děkuji ti, můj hrdino," otočila jsem se k němu čelem a prohrábla mu rozčepýřené vlasy.
,,Řekl jsem ti, jak jsem tehdy u toho jezera prožíval minuty hrůzy?"
,,Horší, než já teď?"
,,Jo."
,,To není možné," nevěřila jsem mu ani slovo."
,,Čestný skautský."
,,Jak to?"
,,Tak dlouho jsi mlčela."
,,Došla mi slova."
,,Myslel jsem, že mě odmítneš."
,,Já chvilku taky." Zasmál se.
,,Ještěžes to neudělala."
,,Jo a ještěže nemám jistý podmíněný reflex."
,,Jaký?" nechápal.
,,Někteří lidé, když jsou nervózní a někdo je přepadne nečekanou otázkou, jako ty mě včera, tak -"
,,Byla nečekaná?" přerušil mě. Přikývla jsem a pokračovala:
,,- většinou příčinu svého rozrušení buď zmlátí nebo aspoň kopne." Zasmál se.
,,Sice nevím, jak to sem patří a co ses tím snažila říct, ale to je jedno."
,,Též myslím. Už plácám nesmysly."
,,Mě se to stává v jednom kuse."
,,Slyšela jsem, že se ti hormony splaší, když jsi zamilovaný," usmála jsem se a přitiskla se k němu blíž.
,,To můžu jen potvrdit," přikývl a nahl se blíž, že mě políbí. Ucukla jsem.
,,Mám jednu otázku."
,,Jen jednu?" usmál se a líbal mě na nos, tváře, čelo, krk a bradu.
,,Ostatní později."
,,Povídej," zamumlal netrpělivě a zkousl mi ušní lalůček.
,,Cos chtěl na tom ministerstvu?" Okamžitě zanechal svého škádlení a upřel na mě zrak.
,,Proč to chceš vědět?"
,,Proč mi to nechceš říct?"
,,Jedna záležitost ohledně mého zaměstnání. Nic moc zajímavého."
,,Tak proč jsi mi to neřekl? Jaká jedna záležitost?"
,,Bude vadit, když si ji nechám pro sebe?" Trochu jsem se zaksichtila, ale přikývla. ,,Díky."
,,Z nějakého důvodu si myslím, že je dobré, abychom každý měli svého kostlivce ve skříni."
,,Též myslím, že to není od věci, dokud se mi v oné skříni neobjeví celý hřbitov."
,,Žádný strach. Mluvila jsem o kostlivci, ne o kostlivcích," zdůraznila jsem.
,,Pak je to jiná," usmál se a překulil se na záda. ,,Neber to tak, že před tebou chci něco tajit, ale..."
,,V pořádku, Albe. Nemusíš mi to vysvětlovat. Já to dost dobře chápu."
,,Opravdu?" přimhouřil oči.
,,Jo," přikývla jsem. V tom do místnosti vlétla sova a upustila mi do klína dopis. Posadila jsem se, zatímco Albus mlel něco o rušení v krásných chvilkách. ,,To je od Ell."
,,Co se děje?"
,,Nevím. Píše jen, že je to otázka života a smrti a že máme okamžitě přijet," vyvalila jsem oči na dané řádky." Albus mě chytil kolem pasu a četl mi přes rameno.
,,Musíme jet," rozhodl.
,,Co se jí mohlo stát?" začala jsem plašit.
,,Bůhví," pokrčil rameny.
,,Co pořád hledáš?" dupla jsem si, když Albus šmátral po dnech skříní.
,,Chtěl jsem kabát, ale když tě tak vidím, tak..." Nedopověděl. Chytla jsem ho za rukáv hábitu, vyběhla s ním před dům a okamžitě se přemístila k Mungovi, kde měla Ell své dočasné sídlo.

Ehm...

9. února 2009 v 17:52 | TePa |  Arnë
UPOZORNĚNÍ!!!: Tohle je doopravdy ten největší propadák světa!!!
Přesto přeji hodně zdaru a trpělivosti při čtení

TePa

Mlčky jsem zírala na místo, kde před chvilkou zmizel cíp jeho kabátu a zůstala stát na místě. Srdce mi divoce bušilo a ve spáncích mi divoce tepala krev. Musela jsem se na to všechno posadit. Venku už byla dávno tma jak v pytli, ale to mi neznemožňovalo myslet na naši svatbu.
Nikdy jsem nezažila něco podobného, ani o tom nečetla, že by se lidé nejdřív zasnoubili a až pak se do sebe zamilovali. Přišlo mi, že se to snad příčí zákonům přírody. Nechápavě jsem nad tím vrtěla hlavou a stále probírala klady a zápory nadcházejícího vztahu. Zamračila jsem se, když mi na straně záporů vyšlo víc věcí, než na kladné. Vstala jsem a chvilku se procházela po pokoji. Tohle se mi nelíbilo. Vůbec.
Klady: asi jsem se zamilovala, vtipný, inteligentní, zámožný, je to ku prospěchu království, táta bude mít radost, stydím se, ale úžasně líbá
Zápory: nechci se vázat, neustále se vytahuje, je věčně pryč, nechci sedět na hradě a kralovat, mámě to udělá radost, nerespektuje mé soukromí, příliš se vyžívá v bojích a NECHCI SE VÁZAT!!!
Uznala jsem, že to, že se nechci vázat stojí za to zdůraznit i dvakrát. To jsem prostě já. Svobodná, nezávislá princezna, která je příliš roztržitá, než aby vydržela v jednom zdravém vztahu. Cukala jsem sebou pokaždé, když se mi zazdálo, že kdokoliv míří do téhle místnosti a malý červík mi hlodal v hlavě, abych tu nebyla. Prakticky vztato tu opravdu nemám co dělat.
Zrovna když už jsem se zvedala, do místnosti vešel Faileon. Mlčky jsem prošla kolem něj a sáhla na kliku. Zarazil mě a postavil se mi do cesty.
,,Kam jdeš?" přimhouřil oči.
,,Jsem unavená, půjdu si lehnout, dovolíš?" hlesla jsem.
,,Co se stalo?" chtěl vědět.
,,Nic, co by se stalo? Jen jsem měla spoustu volného času." Uhnul pohledem někam jinám, cukl bradou a otočil se zpátky ke mně.
,,Asi jsi taky moc přemýšlela, že?" díval se na dveře, které byly přímo za mou hlavou. Přikývla jsem a sledovala jeho výraz. ,,Hádám, že jsi dospěla k úplně jiném konci, než já, co?" podíval se mi zpříma do očí. Znovu jsem mlčky přikývla. Sykl a zkousl si spodní ret.
,,Půjdu se vyspat, dobře?" Nepustil mě. ,,Prosím," zašeptala jsem a jemně mu zatlačila na ruku.
,,Asi jsem tě neměl nechat přemýšlet."
,,Nevím, proč tě to trápí, když stejně nemáme na vybranou."
,,Měli jsme."
,,Opravdu? A mezi čím, prosímtě?" chtěla jsem vědět.
,,Mohli jsme se vzít po našem způsobu, ne po jejich," snažil se mi to osvětlit.
,,To myslíš jako z lásky? Kolik párů se dneska bere z lásky? Neřekla jsem, že tě nemám ráda, ale..." Pozvedl obočí.
,,Pak nechápu, v čem je problém." Já taky ne, pomyslela jsem si hořce. Jak mu mám říct, že jsem se rozhodla podle výsledků svých pro a proti? Vysměje se mi do obličeje. Hele! Další minus. Směje se věcem, které... no to je jedno, zpátky k rozhovoru.
,,Možná v tom, že nezáleží jen na tom." Uchechtl se.
,,A máme snad možnost si vybírat? Byli jsme si představeni jako nastávající manželé a moc na výběr jsme nedostali. Co jiného může víc podtrhnout tuhle nemožnou akci?"
,,Nemožnou?" upřela jsem na něj zrak. Povzdechl si.
,,Tak jsi ji nazvala ty. Chci, abys mě snáz pochopila."
,,Vím, co se mi snažíš říct. Přemýšlela jsem o tom, třebas k tomu dospěješ taky, když budeš mít dost času. Dobrou noc," odstrčila jsem jeho ruku a vyšla na chodbu.
Teď si určitě říkáte, jaká jsem strašná, ale já se opravdu nechci vdávat z chvilkového rozmaru, nebo jak se to v těch knížkách, které jsem přečetla, psalo. Nemůžu jednat jinak, prostě to mám vštěpené. Částečně se o to zasloužila má matka, která mě neustále nabádala k tomu, abych si nebrala prvního muže, který mě požádá o ruku. Sama se nechovala jinak, ale to není výmluva.
Stejně si ho jednou vezmu, tak proč tu otálím? došlo mi najednou a bez ohledu na to, že jsem si připadala velice trapně, že tak rychle měním názory, jsem vtrhla zpátky k němu do komnaty a udýchaně stála v otevřených dveřích. Seděl za stolem a překvapeně se na mě podíval. Pozvedl obočí.
,,Tak se vezměme!" rozhodila jsem rukama. Přimhouřil oči.
,,Nevím, co máš za lubem, ale moc se mi to nelíbí," přiznal a postavil se.
,,Proč se nevzít?" vykřikla jsem hystericky. ,,Stejně se tomu nevyhneme, takže sama sebe nechápu, co jsem se ti to tu snažila říct. Nevím, proč jsem to dělala, proč jsem si to mohla myslet! Stejně tomu neujdeme, takže na to vlítnem, ne?" Čekala jsem na jeho odpověď. Mlčky otevřel a zase zavřel pusu. ,,Proč nic neříkáš? Děsíš se snad, co tě čeká? To máš přeci jedno, nemáš na výběr! Tak se vezměme, nebo ne? Už sis to rozmyslel? Nedivím se ti," rozhodila jsem rukama podruhé.
,,Arnë, uklidni se, prosím." Nevěřícně jsem na něj vyvalila oči.
,,Ač se to nezdá, tohle byla nabídka k sňatku. Jediné, co mi na to řekneš je, Arnë, uklidni se, prosím? Jak si to mám jako vyložit?"
,,Arnë," přistoupil ke mně a natáhl ruce. Ucouvla jsem a on svěsil ramena. ,,Co to má znamenat?" zablýsklo se mu v očích. Nutno říct, že ne zrovna poťouchle.
,,Snažím se ti říct, že je jedno, jak moc to oddálíme, protože pokud se nezabijeme, nebo jeden z nás nezemře, stejně se budeme muset vzít. Ať budeme jakkoli daleko, stejně budeme zavázáni a nevím, proč jsem si myslela, že tomu lze vzdorovat."
,,Arnë, já si tě nehodlám vzít, když říkáš takové věci."
,,Ale ty mě neposloucháš! Není na výběr," řekla jsem rozhořčeně. Prošel kolem mě a zavřel dveře na chodbu. Opřel se o ně zády a povzdechl si.
,,Nelíbí se mi, když to říkáš."
,,Co mi je do toho, co se ti líbí a co ne?"
,,Arnë, ty překračuješ snad všechny možné meze."
,,Možná? A co na tom? Jsem trochu zoufalá, to přiznávám, ale..."
,,Trochu?" přerušil mě a vzhlédl. ,,Tomuhle všemu říkáš trochu? Řveš tady na mě nesmysly!"
,,Nesmysly? To všechno je pravda, ať se ti to líbí, nebo ne," ucouvla jsem od něj, ale nespoušťěla z něj zrak.
,,Posloucháš se? Před několika hodinami jsem ti řekl, jak tě mám rád, skoro jsem ti hodlal říct, že tě miluju! Ano, tohle jsem ti chtěl říct, ale kam se poděla ta Arnë, do které jsem se zamiloval? Ta veselá seběvědomá Arnë? Nevidím ji, kde je?" Mlčky jsem na něj hleděla.
,,Třeba je schizofrenička," pokrčila jsem rameny.
,,Jo, jasně," zamrkal a přešel ke mně. Necouvla jsem.
,,Chápej, prosím! Musíme se vzít a jestli to bude teď nebo později je jedno!"
,,To si myslíš?"
,,Jo, máš snad jiný návrh nebo něco takového?"
,,Taky bych se mohl zabít, co ty na to?" zamračil se. Vyjekla jsem.
,,Cože?" Překvapeně se na mě podíval.
,,Co to mělo být?" Zamrkala jsem.
,,Ehm..."
,,Arnë, mě nenamluvíš, že jsem ti lhostejný a že si mě bereš jen pro povinnost." Vyvalila jsem na něj oči.
,,C-co... j-jak..?" koktala jsem.
,,Jak jsem to asi poznal, řekni," ušklíbl se.
,,E-ehm...hm...er..."
,,Najednou z tebe nevypáčím ani jedno obvinění?"
,,Poslyš, nepřišla jsem tu řešit něco takového, ale..."
,,Nesouvisí to snad?" přistoupil ke mně ještě blíž, ale já si toho ve všem tom rozhořčení ani nevšimla.
,,Trochu, ale proč tak uhýbáš od tématu? Mluvím o tom, že stejně není cesty zpět a ty mě nutíš mluvit o něčem, o čem -"
,,- se ti očividně nechce moc mluvit," dokončil s úsměvem.
,,Ehm... Jo, no a?" zvedla jsem obočí a ucouvla od něj.
,,Je na tebe neuvěřitelně krásný pohled, když se stydíš."
,,Já... COŽE?" vyvalila jsem na něj nevěřícně oči.
,,Víš, jak tě mám rád, proč mi to takhle stěžuješ?" Dal jsem na něj valila oči a otevírala pusu.
,,S-stěžuju?" Přikývl.
,,Nechci vypadat jako nějaký narcista nebo tak, ale už tak je pro mě docela těžké vzít na vědomí, co cítím, to jsem nikdy neměl ve zvyku, chápeš?"
,,Ehm."
,,Chápeš?" zatřásl se mnou.
,,J-j-jo. A-a-asi."
,,To jsem rád," vydechl. ,,Proč protahuješ věci, které jsou jasné?"
,,Mám to v povaze," pokrčila jsem rameny.
,,Aha."
,,Jo, měl by sis zvykat."
,,Zjevně," přikývl.
,,Takže?"
,,Takže co?" chtěl vědět.
,,Kdy si mě vezmeš?" Zasmál se.
,,Promiň, ale probereme to jindy, dobře? Tahle debata, ta bitva a vůbec všechno mi vzalo spoustu sil." V tu chvíli mi došlo, jak jsem ho asi zmohla.
,,Omlouvám se. Hezky se vyspi." Ušklíbl se, přitáhl si mě k sobě a podíval se mi do očí.
,,Pokusím se."
,,Jak můžeš mít pořád nějakou sílu a energii?" chtěla jsem vědět.
,,To je tajemství," mrkl na mě. ,,Dobrou noc." Usmála jsem se, vysmekla se mu a šla se taky vyspat. Já jsem ale kráva!

Rozhovor

8. února 2009 v 19:56 | TePa |  Arnë
Sotva jsem vystrčila nohu z kádě, polil mě chlad. Otřásla jsem se a naskočila mi husí kůže. Okamžitě jsem skočila po šatech, které ležely na zemi vedle mě. Byly nádherně suché a já konečně nesmrděla jako koňský exkrement. Usmála jsem se a uhladila si šaty.
Vykročila jsem do chodby, kde už stálo služebnictvo - mezi kterým jsem našla i dvě ženy - a vrhli se do malé koupelny dřív, než jsem stačila zavřít dveře. Pozvedla jsem obočí, ale přešla to bez poznámky, což mě stálo značné úsilí, vzhledem k tomu, jaká rychlost to všechno doprovázela a k několika zakopnutím, bez kterých se tohle všechno taky neobešlo. Přešla jsem ke dveřím, kde měl být Faileon a zaklepala.
Když se ozvalo tiché pozvání dál, zatlačila jsem do masivních dveří a vstoupila dovnitř. Octla jsem se v pokoji, který mě mnoho využití. Na levé stěně byly police, které se vydatně prohýbaly pod množstvím knih, které měly nést. Naproti nich bylo velké okno, před kterým byl postaven dlouhý stůl se třemi křesly.
Nestačila jsem si to všechno prohlédnout, protože mě Faileon vyzval, abych se posadila.
,,Přišel ti můj dopis?" chtěla jsem vědět a nespouštěla zrak z okna. Nevím proč, ale uchvacovalo mě. Slyšela jsem zašustnění látky, jak se taky posadil.
,,Přišel. Netušil jsem, že máš takové podvědomé schopnosti."
,,Já taky ne," usmála jsem se a zamrkala, když za oknem proletěl nějaký noční pták.
,,Aby sis oči nevykoukala," řekl najednou a já se překvapeně otočila k němu. Ukázala jsem na okno.
,,Krásné okno." Zasmál se.
,,Též si myslím," opřel se lokty o stůl a podíval se na mě. Vlasy mu spadly do čela a já si všimla, že mu na bradě vyrostlo krátké strniště. Dodávalo mu podivný divoký vzhled a vypadal ještě hezčejc než obvykle. Hrklo ve mně a zrudla jsem, když jsem si vzpomněla na ten polibek. ,,Stalo se něco?" ušklíbl se.
,,Ne, proč myslíš?"
,,Z ničeho nic jsi zrudla."
,,To dělají ty pochodně," vymlouvala jsem se.
,,Aha, tak to je jiná," zasmál se.
,,To není moc k smíchu," ohradila jsem se, ale moc dobře věděla, že ví, na co jsem si vzpomněla.
,,To je pravda," na oko zvážněl.
,,Jsi moc akční na to, že jsi před chvilkou přijel úplně zmožený a špinavý."
,,Cosi mě vzpružilo."
,,Jo, aha," zrudla jsem a vstala. ,,To bude asi všechno, ne? Půjdu si lehnout."
,,Kdy odjíždíš?" vyhrkl. Otočila jsem se zpátky na něj.
,,Asi za dva měsíce." Úmyslně jsem zkrátila lhůtu.
,,Za dva měsíce?" pozvedl obočí. ,,Aby tě tu naši lidé nezkazili."
,,Jsem dost zkažená i bez nich," odsekla jsem a šla ke dveřím.
,,Doufám, že se z téhle nálady vyspíš," zadoufal.
,,Nevím, jestli dneska budu spát," ušklíbla jsem se na něj a když jsem spatřila jeho poťouchlý úsměv jala jsem se co nejdřív vystartovat z místnosti.

Tu noc jsem opravdu nespala. Nemohla jsem zavřít oči, pořád mě zachvacovalo horko a nepříjemné myšlenky. Zdálo se, že svatba už není takový problém, jakým byla zhruba před několika týdny. Jednou jsem dokonce spadla z postele a chvilku si mnula naražená záda. Tohle není dobré, měli bychom si spolu o tom promluvit. S tímto rozhodnutím jsem se konečně k ránu trochu vyspala.
Vstala jsem brzy ráno, než mě mohla opustit odvaha a šla ho najít. Seděl ve svém pokoji, takže jsem nemusela dlouho hledat. Zdál se překvapený, když místo jednoho z jeho rádců jsem do místnosti vkročila já. Postavil se do pozoru.
,,Pohov. Dobré ráno, potřebuju si s tebou o něčem promluvit." Uchechtl se nad mou první poznámkou - jak jsem doufala - a posadil se do jednoho z křesel u stolu. Posadila jsem se naproti něj.
,,Hm? O čem chceš mluvit? Nemám moc času, musím za otcem, ale pár minut ti dám."
,,Díky," ušklíbla jsem se na něj a blýskla k němu očima. ,,Jde o to, co se stalo včera, když jsi tak negentlemansky vtrhl do koupelny."
,,Aha?"
,,Ty mě schválně takhle trápíš, že?" zrudla jsem.
,,Jo, trápím, protože je na tebe nádherný pohled."
,,Dík. Nebyls to ty, kdo chtěl tu svatbu odložit?" vyjela jsem na něj. Zarazil se.
,,Byl, ale..."
,,Tak mi vysvětli, co se tu děje? Nechápu vůbec nic. Nechápu, co to s námi je, když se ani jeden z nás nechce vázat."
,,To sice pravda byla, ale..."
,,Tak proč jsme se včera políbili? Co se to s námi stalo, když chceme být nezávislí? Proč to děláme, když..."
,,Tiše!" zarazil mě a chytil mě za ramena. Podíval se mi zpříma do očí a pokračoval: ,,Byla to pravda. Byla. Já osobně jsem svůj názor změnil, když jsem tě viděl ležet na zemi s tím šípem v ruce. Tvůj vítězoslavný výraz se opravdu nedal přejít," uchechtl se nad svou vlastní vzpomínkou a usmál se na mě. ,,Proč se tomu tak bráníš, když oba víme, jak nás to k sobě začalo táhnout?"
,,Já ale nechci být v řetězech už teď!"
,,Řetězech? Cože?"
,,Většina manželek pak ztratí svou vlastní hlavu a poddávají se svým mužům, ale to já nechci. Aspoň ne teď. Připadá mi, že jsem plná života a nechci ho ztratit! Ne teď."
,,Kdo říká, že jsem jako většina mužů? Už to, že se měním v draka..."
,,To s tím ale přeci nesouvisí," ohradila jsem se.
,,To ne, ale chci ti přiblížit naši situaci. Když jsem tě viděl poprvé, říkal jsem si, koho mi to ten táta zase dohodil, ale teď... Musím přiznat, že jsem očarován."
,,Ale očarování zmizí během několika měsíců," namítla jsem.
,,Opravdu? Nejsou náhodou tví rodiče přímým důkazem toho, že to není pravda, hm?" měřil si mě pohledem.
,,Ale to je přece něco jiného!"
,,To tedy není. Poslyš, já jsem se zamiloval. Poprvé za celý můj život a nehodlám tě ztratit jen proto, že máš strach, že tě budu omezovat. Koneckonců máš dva měsíce na to, aby sis to všechno důkladně promyslela ne? Nemusíš hned plašit."
,,Já neplaším. Jen chci mít tuhle věc pod kontrolou?"
,,Tuhle věc? Arnë, mluvíš o lásce jako o věci?"
,,Ne, mluvím o svatbě jako o věci, protože to je přeci jen formalita, abys nade mnou mohl držet ruku. Nechtějí tohle snad všichni muži na světě?"
,,To tedy nechtějí. Já to nechci. Chci, abys byla můj rádce a abys mě měla ráda. To je opravdu všechno."
,,O-o-opravdu?" zarazila jsem se a podívala se na něj.
,,To je to jediné, co se ti tu snažím vysvětlit."
,,Jo, aha." Díval se na mě tak něžně, až mi došla slovo. ,,Promyslím to."
,,Dej mi vědět," přikývl a vstal z židle. ,,Teď musím jít, ale budu s otcem mluvit jen krátkou chvíli, co nevidět se zase uvidíme."
,,Ehm... Tak dobře," přikývla jsem a když odcházel, ještě jsem za ním zavolala: ,,A nezlob se na mě. Nemyslela jsem to tak, že bych si o tobě myslela něco zlého, ale odjakživa se o téhle situaci dozvídám z knih a málokdy to dopadá dobře, takže jsem si utvořila tenhle názor. Asi je špatný."
,,Neřekl jsem, že je špatný, protože ve většině případů určitě platí, Arnë, ale nemělas mě takhle odsuzovat, když jsi nezjistila můj názor na tuhle věc."
,,Jo, moc mě to mrzí, nezlob se na mě. Uklidním se do odpoledne. Určitě." Zasmál se.
,,Tomu nevěřím, ale zkusit to můžeš," zastavil se a přešel zpátky ke mně. Podívala jsem se na něj a usmála se na něj. ,,Promysli to, dobře?"
,,To si piš. Ani nevíš, jak se mi ulevilo, že mi není souzeno vzít si chlapa, který mě při každé příležitosti bude využívat jen pro své vlastní uspokojení," zrudla jsem.
,,Neřekl jsem, že to nebudu dělat." Odstrčila jsem ho od sebe a rozhořčeně se dívala na jeho úsměv.
,,To nebylo zrovna hezký."
,,Ale no tak. Znáš mě. Jsem nevinný jako kopretinka na letní zahrádce."
,,Jo, jasně," zasmála jsem se a prošla kolem něj. ,,Uvidíme se brzy, nebo ne?" mrkla jsem na něj.
,,To si piš, že se uvidíme," zasmál se, přitáhl si mě blíž a chtěl mě políbit.
,,Ale ale. Snad si nemyslíte, mladý muži, že mě můžete líbat vždy a všude?"
,,To nemůžu?" na oko se zakabonil.
,,To si pište, že nemůžete," ušklíbla jsem a políbila ho na tvář.
,,A vy ano?" podivil se a usmál se.
,,To nebylo líbání, to byla pusa."
,,Tak to si můžu taky dovolit, nebo ne?" Usmála jsem se a nastavila mu tvář. ,,Cccc," ušklíbl se, chytil mě za bradu, otočil čelem k sobě a letmo mě políbil na rty.
,,Jsem ráda, že nepřekračujete pravidla díky svým pravomocem."
,,Porušuji, ale úplně jiná."
,,To je zdravé," přikývla jsem, když se zasmál.
,,Opravdu už musím jít, ale uvidíme se," pustil mě a spěšně vyběhl ze dveří. Pak se vrátil a já překvapeně zamrkala. ,,Nestačil jsem ti říct, že se mi líbí ten nový pocit."
,,Mě taky," přikývla jsem. ,,Asi. Ale musím si to promyslet."
,,Já zapomněl," ušklíbl se a zmizel za dveřmi.

Osvěžující koupel

8. února 2009 v 17:55 | TePa |  Arnë
Pro Liu, Audrey, Peťuldas a její moravskou část rodiny, tygra, Ness a všechny beznadějné romantiky;)

TePa

Když jsem vstala, mým malým pokojem už dávno zářilo slunce. Překvapeně jsem zamrkala a vstala, abych se oblékla. Sotva jsem to udělala, uslyšela jsem na nádvoří klapot kopyt a bot. Vystrčila jsem hlavu z okna a spatřila asi tři oddílý vojáků a nepochybovala o tom, že opravdu bojovali. Nesli četná zranění a vydatně krváceli. Ne však všichni, což mě docela potěšilo.
Vyšla jsem ven, abych poskytla pomoc, jestli někdo bude potřebovat. Abych nezavázela, mlčky jsem se připojila ke skupině asi tří mužů, kteří sundávali raněné z koní a ukládali na plátěná lůžka. Ohlížela jsem se po Faileonovi, ale přes změť brnění a helmic jsem nespatřila vůbec nic, kromě těch, co stáli v okruhu dvou metrů. Stáhla jsem jednoho raněného z koně a málem se pod jeho váhou sklátila. Položila jsem ho urychleně na lůžko a předala koně dalšímu ozbrojenci, který stál za mnou a měl to na starost.
Takhle jsem činila asi další čtyři hodiny, než se nádvoří jakžtakž vylidnilo a šla ještě pomoct s koňmi, kterých nebylo málo vzhledem k tomu, že naši přivedli i zajatce a ti měli vlastní. Hřebelcovala jsem asi dvakrát tucet koní a znaveně padla ke zdi stájí. Byla jsem zpocená tak, že se to nedalo vydržet a musela jsem se jít převléct. Hodlala jsem sice později vyhledat koupel, ale teď na to nebyl absolutně žádný čas. Převlékla jsem si halenu, přezula boty a znovu vyrazila na pomoc do komnat, kde byli zajatci a ranění.
Tak jsem strávila další hodinu a půl, než mě všichni ostatní dostatečně přesvědčili, že už půjdou spát. Vyběhla jsem na čerstvý vzduch a posadila se na hradby. Rozpustila jsem si vlasy a nechala je cuchat větrem. Netrvalo to dlouho a pocítila jsem příjemnou úlevu a uvolnění v namáhavých kolenou. Když už jsem se nemusela míhat tam a sem, vzpomněla jsem si, že jsem nikde neviděla Faileona a zeptala jsem se jednoho z hlídajících lučištníků, co s ním je. Zkousl svou večeři a s plnou pusou mi odpověděl:
,,Myslím, že jeden z vojáků mi říkal, že šel sebrat raněné, aby jim zajistil pořádný pohřeb." V duchu jsem protočila oči v sloup a nepochybovala o tom, že určitě taky utržel nějaké zranění.
,,Jo, aha," přikývla jsem.
,,Měl by se co nevidět vrátit. Jestli chcete, pošlu za vámi nějakého sluhu, aby vám oznámil jeho příjezd."
,,Ne, díky. To není třeba, ještě chvilku tu budu. Jak to tady vůbec funguje?"
,,Co myslíte?" polkl. Prohlédla jsem si ho. Špinavé blond vlasy měl přilepené k hlavě a kožený kyrys už značně obnošený. Jinak vypadal docela čile a sympaticky. Pokrčila jsem rameny a rozpřáhla ruce.
,,Kdo tady tomu všemu velí, kdo má druhé slovo, nebo tak?" upřesnila jsem.
,,Samozřejmě král, nebo správce, jak chcete vy. Oficiálně by to měl být ale král. Jeho syn, Faileon, je druhý nejvyšší tady, protože ho všichni uznávají. Vyhrál mnoho bitev a získal si jimi respekt mezi všemi."
,,Mnoho bitev? Od kolika let, jestli to není tajemství, bojuje za krále?"
,,Řekl bych, že od čtrnácti." Překvapeně jsem na něj vyvalila oči, i když jsem to čekala.
,,Řekl jste od čtrnácti?" Přikývl a usmál se.
,,Náš princ je opravdu unikát a jsme na něj hrdí."
,,To byste měli," přikývla jsem. ,,Kdo má dál slovo?"
,,Králův nejvyšší rádce Orwell, po něm ministr války Gryn a postupně ti ostatní. Hlavně se ale podřizujeme králi," odpověděl a přimhouřil oči. ,,Na co vám to vůbec bude?"
,,Jen se seznamuju se zdejším životem."
,,Hm," přikývl a kousl si znovu do sendviče. Podívala jsem se dolů z hradeb a spatřila - s velkými obtížemi - koně a zastíněného jezdce na něm.
,,Hele! Není to princ?" ukázala jsem dolů a postavila se. Ihned stál v pozoru a šáhl po rohu.
,,To tedy je," přikývl a zatroubil. Hluboký a majestátný zvuk rohu se rozlehl po nádvoří, které se za chvilku zaplnilo léčiteli, kouzelníky a několika sluhy. Seskočila jsem k nim, což je značně udivilo a upřela zrak na bránu, která se rozevřela a vpustila dovnitř - ač se tomu dalo jen s těží věřit - Faileona.
Nejdřív jsem ho vůbec nepoznávala. Přilbu ztratil beztak někdy během bitvy, ale kroužková čepice mu stále zůstavala na hlavě. Celé brnění měl od krve (nebyla jsem si jistá, jestli byla jeho, nebo nepřítele) a špíny. Přesto se ozval výskot, až mi zalehlo v uších. Sluhové se vrhli vpřed, aby svému pánu pomohli sesednout, ale ten je gestem odmítl a sám se s hlasitým heknutím svezl z koně.
,,Co se stalo, pane?" chtěl vědět jeden kouzelník. Poznala jsem ho podle dlouhého černého hábitu s nenápadným stříbrným vzorováním.
,,Jel jsem zpátky, byl bych tu byl už dříve, ale přepadli mě ze zálohy."
,,Kdo, pane?" Sundal si čepku z hlavy a já spatřila jeho hnědé vlasy přilepené k hlavě. Povzdechl si.
,,Prosím, postarejte se mi o koně," řekl nejdřív, a pak se otočil zpátky ke kouzelníkovi. ,,Nevím, Orwelle." Orwell? Hned jsem zaostřila, abych spatřila nejvyššího králova rádce a projelo mnou zklamání. Čekala jsem nějakého odporně vyhlížejícího muže, který se ze všeho nejvíc snaží něco schrábnout sám pro sebe. Podle mého mínění ale přede mnou stál opravdu zdravě sebevědomý moudrý muž a navíc kouzelník. Získal si můj respekt během několika vteřin, což mě samotnou překvapilo. Hádala bych, že onen ministr války sedí někde v pokoji a sepisuje počet mrtvých, nebo jak to tihle hodnostáři dělají.
,,Nevíte, pane?"
,,Neviděl jsem je. Je pozdě v noci, jsem rád, že jsem vůbec trefil domů." Orwell přikývl.
,,Smím vám vyléčit zranění?"
,,Ne, to je v pořádku. Tohle totiž není má krev." Spadl mi kámen ze srdce a postavila jsem se hloub do davu, aby mě neviděl. Ani nevím, proč jsem to udělala. Služebnictvo a léčitelé mu udělali uličkou, jejíž středem měl údajně projít. Orwell mu gestem naznačil, ať projde, ale on luskl do davu směrem ke mně. Je to úmysl? ,,Byl bych rád, kdybys za mnou přišla," řekl a vešel do hradu. Zrudla jsem. Takže on mě viděl a já se tu takhle ztrapňuju? Všichni se na mě otočili a jeden z léčitelů ke mně přešel.
,,Smím vás doprovodit?"
,,Ráda bych se nejdříve umyla." Přikývl.
,,Mám pocit, že pán bude chtít také trochu odpočinku. Následujte mě, prosím," řekl a vedl mě kamennými chodbami vpravo, než se zastavil u malé křižovatky. Ukázal vlevo. ,,Tam je koupelna, najdete tam i čisté oblečení a tam -" ukázal vpravo. ,,- třetí dveře nalevo. Tam vás princ přijme."
,,Děkuji," řekla jsem a on s úklonou odešel. To jsem nevěděla, že tu mají i přesný řád věcí. No, věděla, ale že budou hned všichni vědět, kam princ šel, to mě trochu udivilo. Ale asi nemělo.
Vešla jsem do koupelny a tiše za sebou zavřela. Uprostřed místnosti stála káď plná horké dýmající vody. Šťastně jsem se usmála, svlékla se a vklouzla dovnitř. Zatímco mě zahalovalo a zmocňovalo se mě horko, hleděla jsem do stropu a přemýšlela nad tím, jak samozřejmě mi řekl, že mě chce vidět a jak na mě luskl, jako na psa. To se mi moc nelíbilo, ale vzhledem k tomu, že byl unavený až na půdu jsem mu to hodlala odpustit. Navíc už to, že si mě všiml, aniž by se na mě podíval, mě tak trochu překvapovalo. To jsem fakt tak smrděla, že by mě cítil? zasmála jsem se v duchu.
Vklouzla jsem pod hladinu, přičemž mi kolena vylezla na vzduch. Vypustila jsem kyslík z nosu a sledovala bublinky, které mířily vzhůru. Usmála jsem se pod vodou a prohrábla si vlasy, které mi voda trochu nadnášela. Najednou mě přepadl záchvat smíchu a bublinky už vycházely i z pusy. V tom se ke mně ponořila ruka a prudkým pohybem mě vytáhla nad hladinu. Vykašlala jsem trochu vody a zdusila v sobě smích, když jsem uviděla Faileona.
Zrudla jsem rozhořčením a vděčila počtu bublinek, které mi skrývaly tělo.
,,Co tady, ksakru, děláš?" vyhrkla jsem rozzlobeně. Seděl hned vedle kádě. Už byl umytý, to bylo vidět. Krásně voněl po borovém jehličí a usmíval se. ,,Haló? Příjem! Tady nemáš absolutně co dělat!" řvala jsem a urovnala si vlasy jediným pohybem dozadu.
,,Je to hrad mého otce. Kdo by tu měl víc co dělat?"
,,Nemyslím hrad, ty hlupoňu! Myslím tuhle místnost. Jestli sis neráčil všimnout tak tu jsem naprosto bezmocná v kádi s vodou!"
,,Všiml jsem si," usmál se položil ruku na okraj mé vany. Vyvalila jsem na to oči.
,,Co to zase děláš? Mohl bys, prosím, odejít, abych se mohla obléct?" Uchechtl se a zavrtěl hlavou.
,,Tohle postavení se mi náramně líbí," přisedl si blíž ke mně.
,,Faileone, do háje!" cákla jsem po něm vodou. Zasmál se.
,,Takhle mě rozhodně nevyženeš. To bys mě musela jít nakopat."
,,Jo, jasně. To bys rád, co?"
,,Přiznávám, že by se mi takový výprask líbil," ušklíbl se. Zrudla jsem.
,,Co tě přinutilo sem vlést, aniž bys počkal, až za tebou přijdu sama?"
,,Nerad čekám," přiznal.
,,Jo, aha," protočila jsem oči v sloup. ,,Vůbec netušíš, kdo tě přepadl?" snažila jsem se rychle poodejít od tématu.
,,Ne?" natáhl se, aby mi prohrábl vlasy. Projela mnou elektřina. Připsala jsem to rozrušení.
,,Faileone," zaúpěla jsem.
,,Nemůžu si pomoct. Vypadáš tak bezbranně a sladce."
,,Dík za kompliment. Nemusels mě z té kádě vůbec vytahovat, jestlis mi chtěl říct tohle."
,,Přiznám se, že jsem měl trochu obavy, když jsi dlouho nevystrčila hlavu."
,,Jak dlouhos tu byl?" chtěla jsem vědět.
,,Po pravdě?"
,,Mám se bát? Vyklop to!" ukázala jsem na něj prstem od pěny.
,,Všiml jsem si tě, jak sem jdeš, tak jsem tě trochu špehoval."
,,Cože? Ty... ty... TY!!!!" řvala jsem po něm.
,,Ale no tak. Vešel jsem, když už jsi byla v kádi."
,,To jsi mě uklidnil," zpražila jsem ho pohledem. Vstal ze židle, obkročmo se nade mě postavil a já se mimoděk zasula víc pod vodu. Usmál se a položil mi obě ruce po pravé a levé straně hlavy. Vzhlédla jsem se k němu a otřásla se. ,,Co chceš?" Skláněl se ke mně a mě to najednou došlo. Když už byl tak blízko, až mě ovanula ona vůně jehličí, ponořila jsem se do kádě a vítězoslavně se pro sebě usmívala. V tom mi ale zatlačil na kolena, já se s prskáním vynořila nad vodu a on dosáhl svého. Rychle se ke mně sehl a políbil mě. Nejdřív jsem se bránila a cukala sebou, pak mě ale jeden neznámý pocit přemohl a já ho mokrýma napěněnýma rukama objala kolem krku a přitáhla si ho blíž. Na chvilku se odtrhl, usmál se, a pak mě znovu políbil. Tentokrát to ale bylo mnohem vášnivější, než prve. Pootevřela jsem ústa a cítila, jak vydechl. Byla jsem úplně bezmocná. Jen jsem tam seděla a líbala ho, stejně jako on mě. Nakonec jsem ho pustila a odtáhla se. Ve tvářích červená.
,,Jen se umyju a přijdu. Nebo to bylo všechno, cos mi chtěl říct?"
,,Skoro," usmál se a odtáhl se. ,,Přijď," řekl, když zavíral dveře a mě znovu polilo horko. S povzdechnutím jsem se znovu ponořila pod vodu.

Terorista?

8. února 2009 v 16:05 | Neznámý |  Příběhy jen tak... od někud
Starý arab žije již přes 40 let v Chicagu. Moc rád by na své zahradě pěstoval brambory a zeleninu, ale je zde sám a cítí se již starý a slabý. Jeho syn studuje v Paříži a otec se rozhodne napsat mu e-mail:

Milý Ahmede,
jsem moc smutný, že nemůžu na své zahradě pěstovat brambory. Vím, že kdybys zde byl, pomohl bys mi zahradu zrýt. Mám tě rád. Tvůj otec

Obratem obdrží odpověď:

Milý otče,
prosím tě, nedělej v žádném případe na zahradě cokoli!!! Schoval jsem tam "tu věc". Taky tě mám rád. Ahmed

Jen pár hodin nato obklíčí dům starého muže americká armáda, námorníci, FBI a CIA. Přeorávají a prerývají zahradu kousek po kousku, prohlížejí každý milimetr, ale nenajdou nic. Rozčarováni se opět stahují....
Týž den dostal starý muž ještě jeden e-mail od syna:

Milý otče,
jistě je nyní zahrada kompletně zrytá a můžeš zasázet své brambory. Vic pro tebe z takové vzdálenosti nemůžu udělat. Mám tě rád. Ahmed.




14. kapitola – Baf!

8. února 2009 v 16:00 | TePa, Nessa |  Eillen
Do knihovny přišla jako vždycky trochu zamyšlená a bez jakéhokoliv překvapení zjistila, že je prázdná. Všichni se zjevně zabývají pohledem na polonahé kluky. Proč to vlastně nezajímá mě? Uchechtla se Eillen. Hodila knihu na stejný stůl, u kterého seděla před Adrianninou ,,terapií" a posadila se na rozvrzanou dřevěnou židli. Venku foukal vítr a zprudka narážel do dřevěných okenic. Eillen se mimoděk otřásla a sklonila hlavu nad knihou.
Během následující hodiny do místnosti proudily houfy dívek a dívka proto usoudila, že klučičí trénink zřejmě skončil. Když vracela jednu z knih do příslušné police, zaslechla rozhovor dvou mladších dívek.
,,Vidělas je? Panebože, proč musí být tak přitažliví?"
,,A jak jsou rychlí a hbití a silní..!" Eillen protočila oči v sloup a chtěla odejít, když zaslechla Jaydenovo jméno a to ji donutilo zůstat na místě.
,,Který se líbí tobě?"
,,Přeci Jayden."
,,Proč? Bartemius je mnohem hezčí."
,,Ale nevyzařuje z něj taková síla a vitalita. Navíc jsem ho poprvé viděla bez kapuce, čepice nebo toho, co pořád nosí na hlavě." Eillen si v tu ránu uvědomila, že z něj taky povětšinu času viděla jen pár pramenů tmavých vlasů.
,,Ale prosímtě! Kdyby ses lépe dívala, viděla bys, že..."
,,Ale Eillen! Co to vidím?" ozval se výsměšně Jaydenův hlas přímo za jejím ramenem. Eillen vyskočila jako poplašený zajíc a srdce jí začalo bušit o něco rychleji.
,,Takhle mě děsit! Tohle se nedělá," otočila se k němu, ale do obličeje se nepodívala.
,,A víš co se taky nedělá? Poslouchat cizí rozhovory."
,,To byla jen náhoda! Já nechtěla... Proč ti to vůbec vysvětluju? Za týden zmizíte a..." odmlčela se.
"A? Budeme ti chybět?" zeptal se pobavený Jayden.
"Ne!" vyhrkla okamžitě Eillen a zrudla. Jayden se zasmál a přikývl.
"Myslel jsem si to. Jestli tě to uklidní, taky mi budeš chybět."
"Ale já jsem ne.."
"No jo, já vím," přerušil ji mávnutím ruky Jayden. "Dozvěděla ses aspoň něco zajímavého, když už porušuješ své zásady?"
"Když to chceš vědět, některá z mých spolužaček má na tebe zjevně zálusk," ušklíbla se jako by lhostejně Eillen.
"Ts," pohrdavě si odfrkl Jayden, ale pak se zarazil a znovu se začal usmívat. "Ty jsi samozřejmě určitě poslouchala jen pro mé dobro, že? S žádným osobním důvodem."
"Slyšela jsem je náhodou, tak z toho nedělej drama," zamračila se Eillen a doufala, že se jí z toho podaří nějak vyvlíknout. "Kdybys slyšel náhodou nějaké kluky, jak se baví o tom, že si na mě večer počkají a někam mě odvlečou, nechal bys to jen tak být a šel dál?"
"Ne, víš proč? Jediní kluci v dosahu jsou mí kamarádi, takže bych je neslyšel náhodou, ale sami by mi to řekli. Kdyby se to stalo, šel bych k nim a dal jim přes hubu. Ale pochybuju, že tvé spolužačky mají podobné představy."
"To by ses divil, čeho by byly schopné, když tady s nima budou kluci už jen týden. O Bartovi a Jeffovi se sem tam šušká, že jsou zadaní. Ale ty si asi prožiješ rušných sedm dní."
"Už se bojím. Budeš mě muset chránit," zasmál se Jayden a Eillen se trochu uklidnila že je venku z obliga. Trochu si odkašlala.
,,Takže... když už jsi mě takhle vyděsil, předpokládám, žes měl důvod, nebo ne?"
,,Šikovně odbíháš," usmál se.
,,Neodbíhám, jen..." Přerušil ji mávnutím ruky.
,,Měl jsem důvod. Čirou náhodou jsem byl v knihovně právě v době, kdy... -"
,,- jsem pomáhala své kamarádce," dopověděla za něj.
,,Jak víš, že jsem chtěl říct zrovna tohle?"
,,Poslední dobou nemluvíme o ničem jiném. Jen o tom, jak mi záleží na svých přítelkyních."
,,Ty se snad chceš bavit o něčem jiném?" posadil se.
,,To přímo ne, jen jsem chtěla říct fakta."
,,A nechceš se na to posadit? Říct něco podobného občas bere hodně sil. Nechci se o tom ale bavit."
,,Co tak najednou?" zvedla k němu oči.
,,Myslíš, že jsem si nevšiml těch slzavých potůčků?" Ozvalo se zašramocení a za chvilku se objevily ony dvě dívky od vedlejšího stolu. Pozvedla jsem obočí.
,,Jaydene? Tak nás napadlo, že když je ten rozlučkový ples... víš, no..," začala koktat jedna z nich, ale pak se otočila ke své kamarádce a začala se jí nahlas ptát: ,,Jak to mám říct?"
,,Já nevím," ona na to.
,,Na tohle mě tady nepotřebuješ. Půjdu se podívat po Adrianne," zvedla se Eillen ze židle. Položil jí ruku na dlaň, až se mimoděk zachvěla a modlila se, aby si toho nevšiml.
,,Už zase? Eillen..."
,,Stejně nemám nic jiného na práci a je hezké si držet kamarádky, protože si pak nebudu mít s kým povídat." Otevřel pusu, ale to už se k němu vrhla ta koktavá dívka, padla na něj a vlepila mu pusu. Eillen se zamlžilo před očima, rychle, uskočila zpátky, protože jí skřípla ruku, popadla své věci a rychle odešla z místnosti.
"Tak tohle jsem vážně měla za potřebí," říkala si pro sebe Eillen, když šla celá naštvaná, zklamaná a navíc s bolavou rukou k sobě do pokoje. "Navíc nějaký ples? Kdo to vymýšlí? Jsou tu všehovšudy čtyři kluci, takže budou moct tančit maximálně čtyři páry a oni z toho hned dělají ples. No každopádně, já tam nejdu. Minule to bohatě stačilo. Kdo ví, co bych podnapilá udělala tentokrát."
Ruka Eillen nepřestávala ani večer bolet, a proto se rozhodla jít na ošetřovnu. Cestou si ještě stačila vymyslet výmluvu, jak k úrazu přišla a pak už se svěřila do péče ošetřovatelky. Ta jí ruku prohlédla a prohlásila, že má rozdrcené zápěstí. Použila pár kouzel a pak Eillen ruku ovázala a nařídila, aby měla ruku stáhnutou obvazem dalších pár dní.
Cestou do pokoje se jí stále držela špatná nálada. Byla duchem úplně někde jinde, že si pořádně nevšímala, kudy chodí. Zčista jasna se jí zadrhly nohy o kraj koberce a během chvilky ležela na zemi. Nedopadla naštěstí na zraněné zápěstí, ale zato koleno jí začalo slušně otékat.
"Do háje! Celý den nestojí za nic! To se může stát fakt jenom mně!" nadávala Eillen a držela si bolavou nohu. Posadila se ke stěně a nebyla schopná se zvednout. Už měla všeho dost.
,,Eillen?" zohl se k ní Jayden.
,,Proč mě vždycky musíš takhle vyděsit? Nemám na nic náladu, prosím, odejdi."
,,To bude potíž, sedíš před mým pokojem," ušklíbl se.
,,Jo takhle. Nenech se rušit," odtáhla se od dveří a zaúpěla, když si moc zatlačila na bolavé koleno.
,,Co je ti?" zohl se k ní a chtěl jí pomoct.
,,Ty se mě raději nedotýkej. Jsi příčina těchhle zatracených úrazů," sykla.
,,Já jsem příčina?"
,,Ne zrovna ty, ale tys byl příčinou téhle příčiny," ušklíbla se Eillen.
,,Promiň, ale jsem trochu zmatený," usmál se.
,,Ještě se směj. Na to zápěstí mi ta holka skočila jen tak pro nic za nic, co?"
,,Jo takhle," ušklíbl se.
,,Ano a mohl bys už konečně vejít do svého pokoje a nechat mě tady?"
,,To nemám ve zvyku."
,,Copak? Nechávat tady zraněné dívky?"
,,Ne, někomu pomoct je vždycky čest."
,,Já se tvé pomoci nedoprošuju. Jediné co chci je, abys konečně vešel do toho zatraceného pokoje."
,,Čím tě ta lékařka omráčila?"
,,Omráčila? To ani nemusela. Mám pocit, že mě konečně probudila." Eillen se zapřela o zdravou ruku a pokusila se vylézt na nohy. Jediný výsledek byl ten, že se jí akorát přitížilo, v koleni jí luplo a ona by si narazila ještě kostrč, kdyby ji Jayden nechytil kolem pasu a nepostavil jakžtakž rovně. ,,Dík. Už dojdu sama."
,,Jo, to vidím," zvedl ji do náruče a vykročil.
,,Blázne! Jestli nás takhle někdo uvidí..."
,,Tak co? Co bude? Proč má věčně strach z toho, že nás někdo uvidí?" Eillen potřásla hlavou.
"Protože teď, když za chvíli odjíždíte nemá cenu něco zkoušet a riskovat trest."
"To si piš, že má. Musíme mít na co vzpomínat," poučil ji o svém názoru Jayden.
"No, nevím jak ty, ale mě se na nic z posledních týdnů zapomenout nepodaří, takže kdybys laskavě dovolil a pustil mě na zem. Další zážitky opravdu nepotřebuju."
"Ale no tak, Eillen. Musíme se takhle dohadovat? Neuvidíme se měsíce, tak ty poslední dny nekaž," poprosil ji Jayden.
"Jo tak ty máš ještě někdy v úmyslu mě vidět?" zarazila se Eillen a i Jayden se zastavil.
"Samozřejmě. Ty snad ne? Já myslel, že jsme kamarádi. Kdybys teď odjela na naši školu, počítala bys s tím, že své kamarádky už nikdy neuvidíš? Asi těžko. Nerad tě stavím do situace, kdy musíš volit mezi mnou a kamarádkami, ale teď nechápu, proč mezi náma vidíš takové rozdíly. U nich bys brala za samozřejmost znovu je vidět a u mě ne?"
"Tak jsem to nemyslela. Já jen.. každý půjdeme svou cestou. Nemyslela jsem, že budeš chtít svůj život uzpůsobit, abys mě měl možnost zase vidět."
"Už jsme zase u toho," protočil oči Jayden. "Strašně se podceňuješ. Takže tě ujišťuju, že zbytek studia ti budu pravidelně psát a nic mi nezabrání, abych tě po škole zase viděl. Stačí ti to tak, nebo ti to mám dát písemně, abys tomu vážně uvěřila?"
"Tak to bohatě stačí."
"To jsem rád. A usměj se trochu, už jsme skoro u tvého pokoje, dám ti tu nohu do pořádku." Když ho Eillen poslechla a po tváři se jí rozlil nádherný úsměv, Jayden jakoby ztratil řeč. Díval se na ni, jako by si chtěl zapamatovat každičký stín na její tváři, dokud nedorazili před Eillenin pokoj. Jemně dívku položil na zem a sáhl po klice, že otevře, když se ozval rámus. Zpoza dívčiných vlastních dveří.
,,Kdo to může být?" zamračila se Eillen.
,,Nevím," pokrčil Jayden rameny a zohl se k její noze. ,,Smím?" ukázal na šaty, které sahaly až na zem. Eillen přikývla, ale ve skutečnosti ho příliš nevnímala. Přiložila ucho ke dveřím a zjistila, že tam jsou dva lidé. Pak jí v noze lehce křuplo.
,,Auuu," zaúpěla Eillen, trochu se zakymácela a chtěla se přidržet Jaydenovy hlavy. Ten však měl na hlavě tu čepici, nebo co to bylo, a tak jí ruka podklouzla, čepice spadla a Eillen ležela na zemi s vyhrnutou sukní, vlasy rozprostřenými kolem a s úžasem ve tváři.
Nad ní se skláněl úplně jiný Jayden než ho znala. Jeho čelo se najednou nezdálo tak ostře kosené jako obvykle, protože je zakrývala ofina. Netrpělivě si prohrábl trošku delší vlasy, než je u hochů zvykem a natáhl se po čepici.
,,Kdo jsi?" usmála se Eillen a chytila ho za ruku, aby si vlasy nemohl znovu zakrýt. Podíval se na ni a jemně se usmál.
,,Jsem úplně ten samý člověk, který tě nesl zpoza svých dveří."
,,Nevěřím." Eillen si vůbec neuvědomovala, jak krásně při tom vypadala.
,,To bys měla a pusť už mou ruku."
,,V žádném případě. Proč ty vlasy skrýváš?"
,,Padají mi do čela a znervózňují mě," zamračil se.
"A mně pak něco říkej o sebevědomí. Bez té hučky vypadáš mnohem líp. Otočilo by se za tebou mnohem víc holek."
"Které by tě pak mohly mrzačit, co?" pousmál se Jayden.
"Proč by to dělaly? Že je neopatrná jedna neznamená, že budu mít úraz pokaždé, když se k tobě nějaká přiblíží."
"Třeba by jim vadilo, že je odmítám kvůli tobě," nadhodil ledabyle Jayden a Eillen se zasmála.
"Nemáš důvod to dělat," řekla Eillen a posadila se. Koleno už bylo v pořádku, takže se po chvíli i postavila.
"V tom případě jsem měl asi dočasné pomatení smyslů, když jsem tu holku odmítl."
"Tos neudělal!"
"Zrovna jsem ti řekl, že jo."
"Ale.. ale proč?" nechápala Eillen.
"Je to rozlučkový ples. A mně nebude chybět nikdo kromě tebe, tím pádem se nepotřebuju loučit s nikým jiným než s tebou, čímž celý ples trochu postrádá smysl. Navíc by měl zvát kluk a ne holka."
,,Ozval se Jayden!" zatleskala mu Eillen.
,,Přesně tak. Nechci, aby to vyznělo nějak strojeně, ale..," polkl. Eillen se usmála a gestem ho pobídla k pokračování. ,,...půjdeš se mnou na ten ples?" vydechl. Dívce to vyrazilo dech.
,,Ehm... nevím, jak se na takovéhle pozvání reaguje, popravdě řečeno jsi první, kdo mě kdy pozval."
,,Takže?" pobídl ji nervózně.
,,Nechtěla jsem tam původně jít. Bůhví, co provedu, jako minule..."
,,Nikdo to neviděl."
,,Jo, až na tebe," usmála se Eillen.
,,Udělej to pro mě."
,,Musela bych si koupit nové šaty a takovéhle kravinky."
,,Trápíš mě schválně?" ušklíbl se Jayden zmučeně.
,,Nevím, nevím..."
,,Eillen," zaprosil.
,,Tak jo, ale budu muset najít Charlie a nevím, co..," nedořekla, protože ji Jayden popadl do náruče a zatočil se s ní v kole. Když ji položil, Eillen se ušklíbla. ,,Doufám, že ses kvůli mě nepřetáhl."
,,Z tebe? Mohl bych tě zvednout jednou rukou."
,,Raději mlč, jdu zjistit, kdo se mi vloupal do pokoje a ty by ses měl raději přemístit jinam." Naposledy se na ni usmál a zmizel jako pára nad hrncem. Eillen se usmála, a pak rozhodně vešla do místnosti. To, co spatřila jí vyrazilo dech.