Leden 2009

55. kapitola - Když se načančám

31. ledna 2009 v 19:53 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Když jsem ráno vstala, samou nedočkavostí jsem si košili oblékla obráceně s každým knoflíkem v nesprávné dírce. Zpozorovala jsem to až tehdy, když jsem si kontrolovala své oblečení. Sčesala jsem si vlasy trochu nahoru a vyčistila zuby.
Nevím, jestli to úplně chápete, ale já jedu do Bradavic. Znovu, znovu, znovu!!! A navíc s Albem. Sama jsem byla zvědavá, jaké vzpomínky se mi vybaví. Ono jich totiž je tolik, jedna lepší než druhá! Bylo asi okolo jedenácté a zezdola jsem už cítila oběd. Co nevidět tu bude Albus a já nejsem schopná se ani obléct.
,,Dobré ráno," popřála mi mamka, když jsem se konečně dostala dolů. Soucitně se na mě ušklíbla a urovnala mi límeček.
,,Ehm, díky. Dneska mám trošku den blbec."
,,Nejdeš do práce? Kdy ses vůbec včera vrátila?"
,,Nevím. Ell má dvojčata. Oba kluky," oznámila jsem jí s úšklebkem.
,,To si teda užije."
,,To asi jo. Vypadá to, že s Nathem jsi asi taky měla pořádně co dělat."
,,No... myslela jsem, že se co nevidět zabije. Štěstí, že byl jen jeden. Upřímně s Ell soucítím." Zasmála jsem se. ,,To ses vrátila tak pozdě?" vrátila se k předešlému tématu.
,,Byla jsem u porodu, pak jsem tam chvilku byla s Alem," pokrčila jsem rameny.
,,A domů ses přemístila? Neslyšela jsem vůbec nic." Věděla jsem, jak mamka strašně nerada mluví o kouzelnících a tak, když řekla přemístila, značně to se mnou pohnulo.
,,Tys měla takový strach?"
,,Usla jsem až v jednu v noci."
,,Až? Nemusela sis dělat starosti. Ale jestli chceš vědět přesný čas, kdy mě tu hodil Albus, můžeš se ho koneckonců dneska zeptat."
,,Dneska? Jakto?"
,,Pojedeme se podívat do Bradavic, prý se mě chce na něco zeptat." V tu ránu na mě dopadla znovu ta tíha. Na co se mě, propána, mohl chtít zeptat? Mamka se podezíravě zamračila.
,,Proč to neudělá tady? Proč v Bradavicích?"
,,Či já vím, co chce? Ale do Bradavic se těším jak... nevím co."
,,To ti věřím. Tak si to tam užij. On tě tu dopravil?"
,,Jo, to byl on. Složil mě do postele -"
,,Do postele?" přerušila mě a vyvalila oči. Protočila jsem ty své v sloup.
,,- a pak odešel," dokončila jsem.
,,Jo, aha," trochu se začervenala.
,,No jo," postavila jsem se a zatočila v kruhu. ,,Jak vypadám?" Usmála se.
,,Nádherně, jako vždycky."
,,Doufám, že to nebyla ironie," ušklíbla jsem se s úsměvem.

Ozvalo se zazvonění a táta zabručel něco o nevítaných návštěvách.
,,Říkala jsem ti přeci, že přijde," ohradila jsem se a běžela Albovi otevřít. Sotva jsem to udělala, popadl mě do náruče a políbil. ,,Tomu já říkám přivítání. Ahoj. Půjdeš dál, nebo chceš hned vyrazit?" Pokrčil rameny, když se z chodby ozval táta:
,,Jen jděte, ať už vás tu nevidím." Omluvně jsem se na Alba ušklíbla, zatímco mě popadl do náruče a přemístil nás před Bradavickou bránu. Toužebně jsem vydechla.
,,Tolik mi to chybí."
,,Půjdeme dovnitř?" řekl stejně netrpělivě. ,,Není to tak vysoké, jak jsem si myslel."
,,Jsem snad želví ninja, nebo co? Nehodlám přes ni skákat." Ušklíbl se a otevřel. Pozvedla jsem obočí. ,,V tom je nějaké kouzlo."
,,Možná?" usmál se a vtáhl mě dovnitř. Zalapala jsem po dechu. Všechno bylo stejné, jako když jsem to tu opouštěla. Hájenka stála mírumilovně u Zapovězeného lesa, v jezeře se koupala olbří oliheň, Vrba mlátivá vraždila jednoho zpěváčka za druhým a hlavně ten hrad! Ten hrad mě nikdy nepřestane okouzlovat. Ohlédla jsem se po Albovi, který se zrovna zadíval na jezero.
,,Půjdem blíž?" chytla jsem ho za ruku a táhla za sebou. Sotva jsme tam došli, oliheň se ponořila rychlostí blesku do vody. No... blesk to asi zrovna nebyl, ale jako připodobnění to stačí. Albus se zasmál.
,,Jak si to může pamatovat?" podivil se. Zasmála jsem se.
,,Stejně myslím, že vypadala mnohem lépe." Ušklíbl se.
,,Možná jsme to ale s těmi mašličkami trochu přehnali. A ta paruka! Sice jsme měli procvičovat, ale myslím, že ani McGonnagalová nás nepodezírala zrovna z tohohle."
,,Po pravdě řečeno mě to napadlo jedno odpoledne, když jsem šla z trestu od Longbottoma."
,,Jo, to byly časy. Nikdy nikomu nedával tresty, jen vyjímečně, ale u nás! Asi jsme ho opravdu na..," nedokončil. Zasmála jsem se a zavzpomínala.

,,To je pech!" zabručela Sára a neohlédla se na Albuse ani náhodou, i když šel pomalým krokem za ní.
,,Co zase? Myslíš to přeměňování?" ušklíbl se a znechuceně dodal: ,,Já věděl, že nám to Minča vrátí, ale že tak brzo!"
,,Jo, prý: ,Hlavně Albus a Sára by měli strávit celé odpoledne nácvikem, místo aby zkoušeli, jak se hraje baseball nebo basketball.´" zabručela Sára.
,,Baseball je zábavnější než nějaké mávání hůlkou v osobním volnu."
,,Nějak tak. Možná, že modřina Jakeovi už slezla," uchichtla se.
,,Myslím, že ne. Ještě před včerejškem jsem ho trošku začaroval."
,,Že ti huba neupadla. Jak vypadal?"
,,Stejně jako předtím, tak si zašel na ošetřovnu, ale Grookwarová mu to stejně nedokázala odstranit."
,,Už je tu zase? Myslela jsem, že už je zpátky u Munga," zabručela Sára.
,,Ještě nějaký čásek tu prý pobude, takže si zlom nohu až příští týden, nebo jak odjede."
,,Ona prostě nedokáže pochopit, že psaní testů v Dějinách je taková nuda, že si raději přivodím iluzionickou zlomeninu, kterou ovšem ONA napravit neumí. Vždyť je tu jen na praxi!"
,,Myslím, že by to zvládla, kdyby tu nebyla ta maličkost." Sára pozvedla obočí a Albus protočil oči v sloup. ,,Iluze, ne?"
,,Jo takhle," vzhlédla. ,,Hele! Oliheň už zase leží napůl na souši. Že jí to vůbec baví." Posadili se nedaleko jezera pod vysoký košatý strom.
,,Jak bylo na trestu?"
,,Jak asi," protočila oči v sloup. ,,Stejně jako vždycky."
,,Zase si to odpracoval sám?"
,,Jo," zasmála se Sára. ,,Ale on za to nemůže. Pořád jsem na něj dorážela, ať mi ukáže, jak na to a on se do toho tak zabral, že si tu zatracenou Hmožděnku přesadil sám."
,,No jo. Mám o něj trochu strach."
,,Ten trest mi je víš kde. Longbottom by nás Gonnagalce nenapráskal ani za zlatý prase."
,,Ze dvou důvodů," doplnil ji Albus. ,,Za prvé: Asi by to přinejlepším zapomněl."
,,A za druhé: Je to děsnej dobrák," doplnila kamaráda Sára.
,,Jo, už mu to ale začíná škodit."
,,Asi by jsme neměli být takoví."
,,Myslíš, že bychom měli přestat usekávat větvičky tomu jeho kaktusu?"
,,Možná o tom pouvažuju," připustil Albus.
,,Jo... možná. Proboha, pojď něco provést, je tu nuda jak za Mesiáše," zahudrovala Sára.
,,Právě jsem chtěl říct to samé. Před chvilkou ti skončil trest a ty chceš další?"
,,Se ví, co budu dělat po odpoledních?" Albus se zasmál a po chvilce přikývl. Sára sjela po olihni pohledem a v očích se jí zablýsklo. ,,Mám nápad!"
,,Už zase?" ušklíbl se Albus.
,,Máme procvičovat, že?"
,,Jo, změnu vzhledu, doufám, že ta oběť nejsem já."
,,Nejsi, ty jsi můj společník. Neviděls Ell?"
,,Ell? Chudinka malá."
,,Ne, že bych ji chtěl proměnit," zasmála se Sára. ,,I když je to dobrý nápad," zauvažovala, a pak se ušklíbla. ,,Ne, chci jen vědět, jestli nás uvidí, nebo ne."
,,Myslím, že je zase venku s nějakým šesťákem."
,,Typické," protočila Sára oči v sloup.
,,Tak co provedem?" vytasil Albus hůlku.
,,Jen úkol."
,,To zas bude nuda... Počkat!" sjel pohledem přes oliheň, a pak se oba svalili vedle sebe na trávu. Sáře sjel kšilt trochu dál od čela, ale hned to napravila a namířila na oliheň hůlkou.
,,Tak jdem na to?" Přikývl a zamával hůlkou, čímž chudince olihni přičaroval obrovskou blond paruku, jakou mohla nosit snad jen fanynka zlatovlásky. Sára se rozesmála, mávla hůlkou a přičarovala jí ofinu a mašli doprostřed.
,,Tak růžová, jo?"
,,Jasně, vždyť je to baba každým coulem."
,,Spíš připomíná Jess," natočil Albus hlavu trochu nabok. Sára ho šťouchla do žeber.
,,Blbe." Pak oba mávali nevídanou rychlostí hůlkami v naprosté schodě. Olihni se zvětšily oči, přičarovaly řasy a vůbec lidský obličej. Za chvilku vypadala jako Snorlax. ,,Už jsme blízko, Aši," zasmála se Sára.
,,Děkuji," vysmekl ji poklonu ,,Aš". Čarovali ještě nějakou chvíli, než je z okna - samozřejmě naprostou náhodou - spatřila McGonnagalová a zezelenala jako nedozrála hruška. Ihned byla dole a svázala viníky k sobě.
,,Co to má být?" zahřměla. Oba stuhli a mrkli k olihni.
,,Domácí úkol," odpověděl Albus klidně a Sára dodala:
,,Měli jsme procvičovat změnu image."
,,Doufám, že jste si to naprocvičili dost. Jak to jenom děláte, že překroutíte každé moje slovo?" hřímala. ,,Za tohle byste zasloužili vyloučení! Pište si, že napíšu vaším rodinám," přitom mávla hůlkou a oliheň se proměnila zpátky a žuchla do vody. ,,Dostanete trest až do konce roku a můžu vám slíbit, že to nebude žádná slast," zařvala ještě a odešla.
Albus jim oběma pomohl z uvěznění a ušklíbl se na Sáru: ,,Nebyla zrovna originální." Sára přikývla.
,,Umí to i líp. Prý: to si pište, že napíšu..," zavrtěla Sára hlavou.
,,Takové opakování slov!" Oba se hned na to dali do smíchu a utekli do hradu za profesorkou, aby si vyslechli termíny trestů. Tohle už uměli nazpaměť. V pátém ročníku.


,,Nemůžu uvěřit tomu, že nás nevyloučila," usmála se Sára a položila si hlavu Albovi na rameno.
,,Byli jsme tak drzí, tak nepoučitelní, tak..."
,,Prostě hajzli vyčůraní a několikrát korunovaní králové školy."
,,No to určitě," ušklíbl se.
,,V takovýchle podrazárnách, myslím." Položil mě do trávy a chvilku se mi díval do očí. Pak sjel i na krk a pohladil mě po spodní čelisti.
,,Ještěže jsme už vyrostli," usmál se zasněně - jakoby z jiného světla. Majetnicky mi přitlačil ruce do trávníku a vášnivě políbil. Namáhavě jsem vydechla, jak se mi závratnou rychlostí zrychlil tep. Odtáhl se, a pak se zeptal. Proklínala jsem se, že mě to nenapadlo dřív. ,,Sarah Emmo Aykottová, vezmeš si mě?" Projela mnou elektřina, srdce mi chtělo vyskočit z hrudníku a navíc jsem cítila, jak se mi do tváří nahrnula červeň. Zalapal jsem po dechu a vyvalila na něj oči. To polknutí musel slyšet i zesnulý Albus Brumbál. ,,Sáro?" zeptal se opatrně a nechal mě posadit se. ,,Jsi v pořádku? Dýchej!" zasmál se.
,,V pořádku," vydechla jsem a zírala do prázdna.
,,Jsi si jistá?" Přikývla jsem, zatřásla hlavou a zkoumavě se na něj podívala. ,,Hodila by se mi odpověď," hlesl a něžně se na mě podíval. Hlavou mi proletěla změť událostí, kterými jsem procházela právě s tímhle chlapákem, který seděl přede mnou. Zvedla jsem ruku a pohladila ho po rameni.
,,O-odpověď. J-jo..."
,,Jako odpovíš, nebo jako že si mě vezmeš?" chtěl vědět a vrtěl se jako pták v trní. Zvedla jsem oči.
,,Ano, vezmu si tě, Albusi Severusi Pottere," usmála jsem se na něj.

54. kapitola - Dvojčata

31. ledna 2009 v 0:07 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Večeře proběhla v poklidu. Vlastně mě to až děsilo, protože všechno bylo naprosto perfektní. Smála jsem se a vesele se bavila s panem Potterem o nových vychytávkách ve famfrpálu, přičemž mě občas doplnila i paní Potterová a Albus. Nádherně jsem se bavila a když jsem si vzpomněla, že jsem chtěla s Albem... no... Zkrátka jsem zrudla až po kořínky vlasů.
,,Asi bych už měla jít. Nečekala jsem, že tu budu takhle dlouho. Večeře byla opravdu vynikající. Velice děkuji a nashledanou," podala jsem si ruku s Harrym Potterem a Ginny mě pevně objala.
,,Brzy zase přijď," nabadála mě a já rozradostněně přikývla. Albus mě vyprovodil ke dveřím.
,,Vážně už musíš jít?" zatvářil se nadmíru smutně. Objala jsem ho kolem pasu a políbila ho lehce na tvář.
,,Dobrou noc," usmála jsem se na něj.
,,To moc nesedí. Myslím, že tu dnešní probdím." Pokrčila jsem rameny a zrudla.
,,S tím nic nenaděláme."
,,Ale mohli bychom," usmál se.
,,Snad jindy. Opravdu musím domů. Jsem unavená až na půdu. Bylo to tu fajn. Ještě jednou dík za to... ehm... ošetření." Myslím, že se neušklíbl proto, že myslel na svou hůlku, ale že to NĚCO mělo co dělat se mnou.
,,Není zač. Kdy půjdeme k Ell a Peteovi?" zeptal se, když mi pomáhal do kabátu.
,,Co třeba zítra?"
,,Už zase?" přitáhl si mě natěsno k tělu a zabořil mi tvář do vlasů.
,,Fetišisto. Tentokrát tam budu a pusť, nebo už nikdy neodejdu." Povolil, ale otočil mě čelem k sobě.
,,To je docela lákavá nabídka. Co když tě už nikdy nechci pustit?" Projela mou elektřina, která mě upozorňovala na neobvyklý jev, který v mém životě nastane jen několikrát za život. Rychle jsem se z toho snažila vykroutit. Tyhle situace nemám moc v lásce.
Rychle jsem se mu vysmekla, zavázala si šálu a vyběhla před dům.
,,Co najednou tak rychle?" zamračil se.
,,Spěchám. Uvidíme se zítra," mrkla jsem na něj.
,,Ach jo. Doufám, že někdy nebudeš spěch..," zamračil se a otočil zády ke mně. Zjevně čelem ke svému otci. Slyšela jsem tlumený hovor, a pak Albus přikývl. Hodil přes sebe kabát, natáhl ruku, na níž mu během vteřiny přistála hůlka a vyběhl za mnou.
,,Co se děje?" chtěla jsem okamžitě vědět. Vyhnul se mému pohledu a zamumlal:
,,Nic důležitého."
,,Proč jsi tak nervózní a proč se na mě nedíváš?"
,,Neříkalas, že spěcháš?" Chytila jsem ho za hlavu a otočila ji směrem k sobě. I teď uhýbal pohledem.
,,Krucinál, Albe, co to má všechno znamenat? Podívej se na mě."
,,Jednoduše musím na ministerstvo, dobře? A už teď jdu pozdě." Rychle jsem ucukla s rukama pryč, zamračila se a otočila se v kruhu. Když mě tu nechce, tak co. Stejně jsem chtěla jít spát a jedna, dvě věty přeci nic moc neznamenají.
Vešla jsem do našeho domu, zavřela dveře a když jsem se svlékla, vyběhla jsem schody do svého pokoje. Ihned jsem si na stěnu připsala jednu určitou fintu, na kterou mě pan Potter upozornil, převlékla se do noční košilky a šla spát.

Další den byl hotový poprask. Běhala jsem sem a zase tam. Nechápala jsem, jak může v nemocnici být takový zmatek, nemluvě o hordě lidí, kterou - podle mého mínění - prostě tahle budova nemohla pojmout. Mačkala jsem se směrem k mému vlkodlakovi.
Nakonec jsem dosáhla svého a vmáčkla se do prázdného pokoje. Ležel tam na nemocničním lůžku, kolem něj dosud svítilo mé kouzlo. Sedla jsem si vedle něj a chvilku pozorovala, jestli nastala nějaká změna v jeho stavu. Když jsem zjistila, že ne, mohla jsem si jen gratulovat. Lektvar zabral!
Přesně v tu chvíli zamrkal a jeho pohled se stočil na mě. Zrovna jsem cosik zapisovala do archu papíru a vůbec jsem si ho nevšimla.
,,Dobré ráno?" Nadskočila jsem.
,,Dobré," ušklíbla jsem se nervózně, podepsala se a odložila papíry stranou. ,,Jak se cítíte?"
,,Mnohem lépe, děkuji. Chtěl bych se vám omluvit za ta poranění, která -" přelétl mě pohledem a překvapeně zamrkal. ,,- už nemáte." Pozvedl obočí.
,,Mám velice schopného přítele. Ale to sem teď nepatří. Změřím vám tep, a pak uvidíme, jestli se nám uzdravujete, pane Wilkinsi." Přikývl. Šáhla jsem mu za zápěstí, podívala se na hodinky a začala počítat. I když jsem to mohla udělat během pár sekund, nechtěla jsem. Tohle jsem znala z mudlovských filmů a zapřísáhla se, že k tomu nikdy nebudu používat kouzla. Cítila jsem, jak mi tep naráží do prstů a uspokojoval mě pocit, že přesně vím, co mám dělat a co ne.
,,No výborně! Myslím, že postačí už jen jeden lektvar a den na lůžku."
,,Cože? Ještě den? Já mám nutné pracovní záležitosti."
,,Nemohu vás pustit ven, to jistě chápete," zamračila jsem se na něj a postavila se. Přičarovala jsem mu lahvičku, kterou pod mým dohledem ihned vypil a upadl do hlubokého spánku. Obnovila jsem nad ním onu světelnou polokouli a zase odešla z místnosti.
Hned na to mě k sobě povolala ředitelka odboru a já jí musela vysvětlovat, jak jsem připravovala lektvar, jak jsem ho použila, jaké má účinky atd. Prostě mi to už pomalu začínalo lést na nervy. Nebylo ale zrovna tohle to, po čem jsem tak usilovně prahla? Možna ano, možná taky ne. Maybe.
Ještěže odpoledne probíhalo mnohem lépe. Sotva jsem se od Munga přemístila k Ell, uslyšela jsem Peteův zmatený hlas.
,,Co budeme dělat?"
,,To se ptáš, ksakru, mě?" Albus. Musela jsem se zasmát. Jejich panika byla tak očividná. Vběhla jsem dovnitř, abych omrkla situaci a spatřila udivený Elliin obličej.
,,Je to tady?" vypískla jsem.
,,Se ví," vydechla.
,,Řekni nám, co máme dělat, nebo se zblázním," chytal se za hlavu Pete. Albus ho poplácával po rameni.
,,Musíme ji vzít k Mungovi. Teď hned," poručila jsem, vrhla se k Ell, ale ta už byla i s Petem pryč. Ten chlap byl rychlejší než já, ale to asi dělalo to zoufalství nebo bezmoc. Chytla jsem Alba. ,,Jdeš taky, nebo nemáš žaludek?"
,,Musím Peteovi zaručit duševní kontrolu. Jdem?" políbil mě na tvář a za chvilku jsme stáli u Munga. Přesně vedle Ell. Přičarovala jsem jí vozík a Peter ji - jako Colin McRae - odvezl do příslušného oddělení. Albus ho uklidňoval, že všechno bude v pořádku, zatímco já se snažila Ell vysvětlit princip dýchání.
,,Ty ses na to vykašlala? Vůbec jsi nečetla příručky, nedívala se na pohádky, nebo na pořady o dětech?" Zavrtěla hlavou a vyvalila oči. ,,Rodíš dítě, ne mozek."
,,To jsem měla?" ignorovala mou poslední větu.
,,Ne asi, Ell. To obvykle matky dělávají, víš? Připravují se na dítě."
,,Jo... aha," dýchala dost přerývaně. V tu chvíli tu byl i doktor, ale ona mě pevně chytila za paži a tím mě donutila, abych šla s ní. ,,Pů...jdeš.... se... mnou," zrudla. Peter zrovna proběhl kolem, ale to už se kolem jeho ramen obtočily Albovy ruce. Vděčně jsem se na něj usmála. Měla jsem ten pocit, že mistr Carter by chytil na porodním sále šlak.
,,Fajn... Ell, ty to zvládneš, jasné? Jen dýchej. Nádech, výdech," obtočila jsem ukazováčkem kolečko. Přikyvovala a občas se jí obličej orosil novým potem, jak strašná muka zažívala. ,,Ty to zvládneš, budu tu s tebou. Věříš mi?" Ell zuřivě přikývla. ,,Fajn. Tak se mi podívej do očí. Mám tě ráda, Ell. Pete tě miluje, což znamená moc, když se podíváme do minulosti. Rozhodně už teď miluje toho kouzelníčka v tobě, tak ho dostaň ven!" Lehce se usmála a zatlačila.

Zmoženě jsem vypadla ze dveří. Skoro to vypadalo, že jsem rodila já a ne Ell. Peter okamžitě vyskočil a popadl mě za ramena.
,,Tak? Pověz, pověz, POVĚZ!!!"
,,Nejsem hluchá, novopečetěný tatínku." Šťastně se usmál.
,,A co Ell? Jak je na tom? Je v pořádku? Můžu za ní? Hned, nebo se to nesluší a mám počkat? Já nevím, co mám dělat, nikdo o tom se mnou nemluvil."
,,Na tos měl, hochu, myslet trochu dřív. Je v pořádku, zrovna odpočívá a doktor jí podal dva kluky."
,,Kluky?" rozplýval se.
,,No jo. To budete mít doma poprask."
,,Můžu tam?" Ustoupila jsem mu z cesty.
,,Jen račte, pane." Než jsem dořekla, už dávno byl vevnitř. Přešla jsem k Albovi a složila se mu do náruče. Pohladil mě po vlasech.
,,Jsi v pořádku?"
,,Jasně. Já nerodila, jestli to náhodou není zjevné." Krátce se zasmál. ,,Ell si vedla dobře. Myslím, že bude dobrá máma."
,,A z tebe dobrá kmotřenka."
,,Pomlčme o kmotroství, jsem unavená jak čert. Tak mě to mrzí, myslela jsem, že..."
,,Zlato, Ell má dvojčata!" řekl radostně.
,,To má," přikývla jsem s úsměvem a pustila se ho.
,,Dovedu tě domů, myslím, že Pete to tu zvládne."
,,Ne, zůstaň tady. Pete tě bude potřebovat, až budeš velebit jeho syny."
,,Byl bych tak rád, kdybys tu byla taky," políbil mě na orosené čelo.
,,Možná ještě chvilku vydržím, ale musíš mě podpírat." Usmál se a chytil mě pevně kolem pasu. Skoro mě tak nesl. Vešli jsme dovnitř a já spatřila Petera, jak líbá Ell. Byla to tak šťastná rodinka. Chytila jsem se Alba v pase a pak lékokouzelník vytáhl fotoaparát. To mě vůbec nenapadlo. Vyfotil nejdřív tu šťastnou čtveřici, pak foťák zničehonic stočil na nás a taky jednou cvakl. Překvapeně jsem zamrkala. ,,To ta fotka bude vypadat."
,,Nemruč," zasmál se Albus.
,,Ccc!" dloubla jsem ho do žeber a taky se krátce zasmála.
,,Vlastně jsem se tě chtěl původně na něco zeptat." Polkla jsem a najednou ani nedýchala. ,,Ale jaksi mi to trochu pokazila Ell. Nebude ti vadit, když si zítra skočíme do Bradavic?" zablýsklo se mu v očích.
,,Do Bradavic? To můžem? Bezva! J-j-jo j-j-jasně! Omluvím se z práce, zařídím si dovolenou!"
,,Jasně, že můžem. Domluvil jsem nám to. Navíc komu by to mohlo vadit?"
,,Já nevím. Třeba olbří olihni," ušklíbla jsem se. ,,Nechápu, jak ta potvora může v té břečce žít."
,,Jo, po Bitvě o Bradavice tam museli šoupnout novou."
,,To už jsem někde slyšela," ušklíbla jsem se, a pak se šťastně usmála. ,,Tak kdy a kde mám počkat?"
,,Stavím se pro tebe po obědě, dobře?" Najednou se tvářil nervózně.
,,Děje se něco?"
,,Ještě nic," podíval se na malá uřvaná dvojčata.
,,Ehm... trochu mě děsíš." Obrátil se na mě s úsměvem na rtech.
,,Žádný strach. Dostanu tě do postele, a zítra zavzpomínáme na staré dobré časy."
,,Chudáčku stařečku. Ty už máš jen ty vzpomínky," zasmála jsem se.
,,A tebe," dopnil mě a pohladil po tváři.
,,Tohle bys neměl dělat."
,,Proč?" ušklíbl se.
,,Protože i když nejsem z cukru, TOHLE je nelegální."
,,Ale no tak," políbil mě na nos.
,,Tak zítra. Pojďme už domů."
,,Dobře," usmál se, mrkl na Petera a společně jsme vyšli z místnosti. Přemístili jsme se ke mně domů. Okamžitě mě zdvihl do náruče a takřka neslyšitelně mě odnesl do pokoje. Položil mě na postel, ale já ho prostě nemohla pustit, takže když mě přikrýval, jeho obličej byl stále tak blízko, až jsem mohla cítit vůni jeho šampónu nebo vody po holení. Usmála jsem se. ,,Dobrý?" šeptl a políbil mě do vlasů.
,,Jasně. Dobrou noc," přitáhla jsem si rychle k sobě a vášnivě ho políbila na ústa. S úsměvem se po chvilce odtáhl.
,,Měla bys spát. Takhle se vyburcovat," zavrtěl hlavou. Pohladila jsem ho po tváří a mrkla na něj.
,,Prostě jsem nemohla odolat." Uchichtl se a naposledy mi popřál dobrou noc. Pak se přemístil. Překulila jsem se na druhý bok a během sekundy usla.

11. kapitola – Zakázané ovoce

28. ledna 2009 v 18:30 | TePa, Nessa |  Eillen
Ráno vstala akorát včas, aby stihla snídani a dostala se včas na první vyučovací hodinu. K její nesmírné radosti mezitím stihly zmizet i poslední dozvuky sobotní oslavy, a tak už to byla zase ta stará Eillen, která se kontroluje za každé situace. Charlie se stále rozplývala nad Jeffem, Becky jí byla vážnou konkurencí a Adrienne je mlčky pozorovala a vnímala každé jejich slovo. Takže všechno bylo při starém.
Až na jedno. Její vztah s Jayden už rozhodně nebyl stejný jako dřív. Samozřejmě, že spolu občas prohodili nějaké to slovo, ale vládlo mezi nimi určité napětí, které si Eillen nebyla s to vysvětlit. Popravdě řečeno tuto záležitost odsouvala do těch zákoutích mysli, do kterých se příliš nedívala.
,,Eillen? Nechtěla by ses jít s námi projít?" usmála se Adrianne.
,,Jasně. Kam se jde?" přikývla ihned Eillen.
,,Do sadu. Máme chuť na hrušky," olízla se.
,,Dobře. Je trošku zima, skočím si pro kabát a hned můžeme jít."
,,Počkáme na tebe v parku pod starým dubem," řekla ještě Adrianne, a pak se vydala čekat za kamarádkami. Eillen si povzdechla a šla hledat kabát, který nechala viset na nějakém věšáku. Ale na kterém?
"Tady je," řekla si pro sebe Eillen a kabát si oblékla. Neměla jej na sobě už hodně dlouho. Pozapínala všechny knoflíky a zabořila ruce hluboko do kapes. Ten pocit měla strašně ráda.
Vyrazila ven ze školy na smluvené místo, kde už, jak slíbily, čekaly ostatní holky.
"Můžeme jít."
"Fajn," kývla Becky a dívky vyšly směrem k sadu, který se nacházel na části pozemku za školou. Asi nebyly první, koho tato myšlenka napadla, protože plody byly na spodních větvích dočista otrhané.
"Myslíte, že půjdou setřást?" uvažovala Charlotta a dívala se do vysoké koruny jednoho ze stromů.
"Těžko říct," pokrčila rameny Becky. "Zkus to."
Charlie přistoupila až ke kmeni a zkusila s ním zakývat. Strom byl ale tak statný, že se ani nepohnul.
"Možná zkus nějakou větev a ne celý kmen," poradila Adrienne.
"Jo, ale všechny větve, na které dosáhnu už jsou oškubané."
"Holky, vidíte někoho poblíž, nebo že se naším směrem dívá někdo z hradu?" zeptala se Eillen a ve tváři měla odhodlaný výraz.
"Ne, proč?"
"Tak bacha," odsunula Eillen kamarádky stranou a chvíli zkoumala kmen. Pak se chytila jedné z větví a vyhoupla se do koruny stromu.
"Co to děláš? Někdo tě uvidí a budeš mít problémy!" okřikla ji Becky.
"Před chvílí jste mi řekly, že se nikdo nedívá. A navíc, ty s Bartemiem riskuješ problémy mnohem víc než já tím, že vylezu na strom," opáčila s úsměvem Eillen a šplhala výš, dokud se nedostala k větvím plným sladkého ovoce.
Utrhla jednu hrušku a zakousla se do ní.
"Mňam," libovala si. Utrhla další a hodila ji dolů kamarádkám. "Chytejte!" S úsměvem na tváří házela hrušky dolů jak jí jen napadlo, dokud se jí nezachytily šaty o jednu ze suchých větvích a zezdola se neozvaly vyděšené hlasy kamarádek:
,,Eillen! Poběž rychle dolů! Jde sem nějaká učitelka! Zapomněla jsem na každovečerní kontroly."
,,To si děláš legraci? Uvízla jsem tady," popotáhla Eillen, ale kamarádky už utíkaly pryč. Tomu se říká přátelství? nemohla uvěřit vlastním uším Eillen a rezignovaně se posadila na jednu z větví. ,,Teď už mi pomůže jen ten nahoře," složila hlavu do dlaní a ještě jednou cukla látkou, ale ta byla tak pevná, že ji to ani nepoškodilo. ,,Tak proto to dělají? Aby, kdyby tu kdokoliv uvízl, mohly je rychle chytit? To je spiknutí!
,,To se mi snad zdá," ozval se zezdola smích, až Eillen přepadla přes větev náhlým překvapením a zůstala viset. Jayden se rozesmál ještě víc.
,,Nešlo by to trochu tišeji?" zašeptala Eillen a zoufale si přidržovala sukni, která toužila zůstat na větvi, zatímco zbytek těla chtěl žuchnout na zem.
,,Jo jasně, promiň. Člověk se jde jednou projít a kohopak to nepotká?"
,,Buď se mi přestaň smát, nebo mi pomož, vyber si," sykla jeho směrem dívka.
,,Fajn, tak se hned nečerti," řekl smířlivě, chvilku zkoumal její šat, pak ji chytil do náruče a škubl. Látka povolila, až Eillen překvapeně vykřikla a oba spadli do vlhké trávy.
,,Co to bylo?" ozval se z nevelké dálky vyděšený hlas profesorky Bakerové.
,,Dostaň mě odtud," zaprosila Eillen a držela se Jaydena zuby nehty.
,,Co tak najednou?" usmál se a zatočil se v kruhu.
"Tak najednou nechci..."
"Dostat trest," dořekl za ni Jayden a ušklíbl se. "No jasně. Tak pojď, ty.."
Chytil ji za ruku a vyhoupl na nohy. Chvíli tiše stáli na místě a Jayden naslouchal okolním zvukům. Pak vykročil směrem vpravo od hradu a vedl Eillen za sebou. Šli takhle nějakou dobu a pak je Jayden navedl zpět směrem ke vchodu do školy.
Vstupní dveře se tiše otevřely a oba vklouzli dovnitř.
"Moc díky," promluvila Eillen.
"To nic nebylo," pokrčil rameny Jayden a společně vyšli schody do patra.
"Tak ahoj," rozloučila se Eillen a vykročila směrem ke svému pokoji, ale Jayden ji chytil za ruku.
"Vážně si myslíš, že tě teď nechám odejít?"
"Máš snad nějaký důvod, proč bys to neměl udělat?"
"Hned několik," přikývl Jayden.
"A můžu nějaký slyšet?"
"Beze všeho. Zaprvé mi dlužíš laskavost, za druhé bych chtěl celkem slyšet, co takový vzorný typ jako ty dělal po večerce venku na stromě. No a to by ti mohlo stačit, ne?"
"Asi nemám na výběr," ušklíbla se rezignovaně Eillen a následovala Jaydena opačným směrem, než se nacházel její pokoj. ,,Kam to vlastně jdeme?"
,,Jen do knihovny, je tam ticho."
,,Jo takhle," polkla Eillen.
,,Snad najednou nemáš strach?"
,,Nemám," ohradila se dívka.
,,Opravdu?" ušklíbl se. ,,A co kdybych tě tu nechal stát uprostřed chodby a odešel bych?"
,,Pak bych si řekla, že nejsi gentleman," zamračila se Eillen.
,,Ale já to o sobě nikdy netvrdil."
,,Jo, aha."
,,Nebuď tak nervózní. Před chvilkou jsi vědomě porušila školní řád a teď máš strach z trestu? Vůbec se v tobě nevyznám. Teď doprava."
,,Já vím. Na rozdíl od tebe tu žiju přes sedm let!" ohradila se Eillen rozhořčeně a pustila se jeho ruky. Pozvedl překvapeně obočí, ale dál to nekomentoval.
,,Pohled na tebe, jak visíš za jednu nohu ze stromu byl vážně okouzlující."
,,Dík, obyčejně to trénuju celý den," protočila dívka oči v sloup.
,,Tak, tady to je," ustoupil a nechal ji jako první vstoupit do místnosti plné regálů s knihami. ,,Posadíme se?"
,,Třeba," pokrčila Eillen rameny a sedla si k jednomu ze starých oprýskaných stolů. Jayden se k ní přidal a vyzývavě se na dívku podíval.
"Co je?" ošila se Eillen a podmračeně pozorovala jeho oči.
"Nic, jen že dneska vysvětluješ ty, tak můžeš začít," pobídl ji Jayden.
"Fajn. Holky chtěly jít trhat hrušky, ale dole žádné nebyly, tak jsem musela vylézt nahoru. Jenže pak se objevila učitelka, mě se tam zadrhly šaty a holky utekly. Spokojený, stálo ti to za to, mě sem tahat?"
"Stálo to za to ještě než jsi začala mluvit," ujistil ji Jayden. "Máš teda povedené kamarádky."
"Chystám se jim to říct hned zítra."
"Myslíš, že teď čekají, až se vrátíš na pokoj?"
"Je to víc než možné," připustila Eillen a pozorovala, jak se Jayden začal široce usmívat. "Co je?"
"Nic, jen že když jsi sem šla tak nedobrovolně, nejspíš by taky měly dostat nějaký ten trest."
"Pořád nechápu..."
"Je to úplně jednoduché. Prostě tady jen zůstaneš trochu déle, než by bylo nutné. Kamarádky se pak budou strachovat, kde jsi a příště tě tam třeba nenechají."
"To je pěkně podlé, ale možná je to dobrý nápad."
"Možná? To je vše, co mi na tak dobrý nápad řekneš?"
"Co bys chtěl slyšet? Že je to myšlenka tisíciletí?"
"Možná trochu něco reálnějšího, abych si mohl myslet, že to myslíš vážně," ušklíbl se Jayden.
,,Co když vyvedou nějakou hloupost?" zkousla si Eillen ret.
,,Neblázni, jsou snad už dospělé, ne?"
,,Myslíš snad, že to jim dává ono rozumné chování?" ušklíbla se.
,,Tobě nedává?" Aby se vyhla tématu, vybafla to první, co jí napadlo:
,,Kdy odjíždíte?" Jayden se nejdříve zatvářil překvapeně, pak vyděšeně, ale nakonec nasadil kamenný výraz a pokrčil rameny.
,,Sám nevím. Až nás povolá nazpět ředitel a Crooková z vás vybere čtveřici dívek, která pojede."
,,Aha. Doufám, že mezi nimi bude Becky," řekla Eillen bez přemýšlení.
,,A ty si myslíš, že to bude lepší?" Zpražila ho pohledem.
,,Rozhodně mi nebude po večerech brečet na rameni."
,,Bolest je jako jídlo. Když ji necháš uležet, je pak na tom ještě hůř než na začátku."
,,Filozof, jo?" ušklíbla se, ale v hlavě jí šrotovala otázka: Co když má sakra pravdu? Změřila si ho pohledem.
,,Proč ne? Občas se to hodí."
,,Jako zrovna teď?"
,,Jistě," pokrčil rameny. ,,Máš snad na to jiný názor?"
,,Ne, nikdy jsem o tom nepřemýšlela," odhrnula si vlasy z čela a postřehla, jak se Jaydenova ruka rychle schovala pod stůl. ,,Jaké to tam u vás je?"
,,Už ses jednou ptala," usmál se.
,,Jo, ale moc jsi mi toho neřekl. Kolik máte pater? Kde bydlíte? Máte v okolí sad, nebo zahradu? Je poblíž moře nebo řeka? Jací ptáci tam hnízdí a zdalipak máte knihovnu?" Doslova z ní vytryskly otázky.
,,Na který z těch dotazů chceš odpověď nejdříve?" zašklebil se a Eillen se začervenala.
,,Promiň, nechtěla jsem být zvědavá."
,,To je v pořádku. Máme tři patra a sklepení, bydlíme v takové vysoké kamenné budově, která by ti připomínala venkovské stavby. Rozhodně není tak velkolepá jako vaše škola, ale k zahození taky není. Ukázal bych ti pár svých oblíbených míst, ze kterých je nádherný výhled na les."
,,Les je ze všech stran?" naklonil se k němu blíže Eillen. Byla celá zapálená pro to slyšet víc. Usmál se a též se naklonil. Dívce to ale vůbec nepřišlo zvláštní.
,,Ano, kromě zadního čela, tam jsme krytí skalami."
,,A kde to leží?"
,,Víš, že to nesmím říct," zasmál se a pokračoval: ,,Sady nemáme, ale kolem běhá spousta zvířat a létají ptáci, kteří zejména v létě zpívají tak krásně. Občas si nějakého nakreslím, pokud zůstane na větvi trochu déle než pět vteřin," ušklíbl se.
,,Páni, ty kreslíš?" užasla Eillen.
,,Jen tak trochu. Skicy a navíc nic moc."
,,Ráda bych viděla aspoň jeden," škemrala.
,,Nemám tu blok ani papíry, do kterých často kreslím. A knihovnu máme, trochu menší, ale přece. Dívky jsou přeci jen trochu zapálenější pro studium než kluci."
,,To je fakt."
,,Odpověděl jsem na všechny tvé otázky?"
,,Ještě bych jednu měla," řekla Eillen, ale pak si náhle uvědomila, že se takřka dotýkají nosy. Zarazila se a odklonila se dál od Jaydena.

10. kapitola – Všechno má své následky

26. ledna 2009 v 19:30 | TePa, Nessa |  Eillen
Za chvilku - ve skutečnosti to ale bylo šest hodin - se ozvalo zaklepání na dveře.
,,To snad není pravda!" zaúpěla Eillen, ale s úsměvem zjistila, že hlava už je na tom mnohem lépe, ale poslední, co si pamatuje je třináctá sklenka šampaňského a Charlie, která se na ni podivně šklebí. Postavila se a došla ke dveřím. ,,Kdo je?" zívla.
,,To jsem já."
,,Jaydne?" otevřela Eillen dveře a zpod přimhouřených očí si ho prohlížela. Vypadal normálně, ale bez dovolení vešel dovnitř. ,,Tak pojď přece dál," zahuhlala dívka ironicky a otočila se směrem k němu.
,,Co všechno si pamatuješ?"
,,Taky tě velice ráda vidím."
,,Ahoj. Odpovíš mi prosím?" zeptal se naléhavě. Namáhala jsem chvilku hlavinku, ale nakonec jsem mu podala tu zprávu, kterou jsem zjistila před pár minutami.
,,Asi třináctou sklenku šampaňského, Charliein úšklebek a to, co mi ráno o tobě pověděla. Mám povoleno tě zabít," zasmála se Eillen. Jayden pořádnou chvíli mlčel. ,,Proč? Provedla jsem něco?"
"No, těžko říct co spadá do kategorie, že jsi něco provedla a co ne."
"To to bylo až tak zlý?" zašklebila se Eillen.
"No.. trest jsi žádný nedostala. Povedlo se mi tě z toho sálu dostat dřív, než si někdo všiml, jak hrozně jsi nalitá."
"Tys mě odtamtud odváděl?"
"Částečně," přisvědčil Jayden.
"To znamená co?" nechápala Eillen a opatrně se na něj dívala.
"V půlce cesty jsem do vzdal a donesl tě sem. Nevím, jestli jsi to aspoň trochu pamatuješ, ale když jsi se pokoušela zmáčknout kliku svého pokoje, oba jsi nás celkem slušně shodila na podlahu."
"A sakra, to to bylo až tak hrozné," usmála se omluvně Eillen a Jayden pokrčil rameny.
"Takže bylo," odpověděla si sama Eillen. "Tak povídej, co jsem vyváděla."
"Možná bys mi stručně mohla říct, co je poslední, co si z toho dne pamatuješ?
"Poslední věc? To bude složité," uvažovala Eillen. "No, vzpomínám si, že tě ke mně dotáhla Charlie, aby sis se mnou zatancoval. To jsem odmítla. Pak jsem tam seděla, pro tebe přišla nějaká holka a já jsem do sebe lila to šampaňské. A víc už toho asi nebude."
"No, je to lepší než nic."
"Jo, ale předpokládám, že to zajímavější přišlo až potom, takže prosím, kdybys mi to trochu popsal. Nerada mám ve svém životě okna, kdy nemám tušení, co jsem vyváděla. Tak to vem nějak postupně a nic nevynechej. A nezlepšuj to, jsem připravená na nejhorší," ušklíbla se Eillen.
"Zas taková katastrofa to nebyla. Nikdo kromě mě nebyl v tvém dosahu, takže taky neví, jak jsi na tom byla."
"Jo, ale v tom případě jsi byl ty v mém dosahu víc, než bys měl, takže to o to horší stopy asi zanechalo na tobě. A nezakecávej to, jsem nervózní, když to nevím."
,,Fajn. Sedělas hned vedle toho stolu s pitím a docela neškodně ses dívala po parketě. Občas sis prohrábla vlasy a přehmátla prsty na sklenici. Nijak zvlášť nápadná jsi nebyla, pokud nepočítám tu část, kdy jsi chytila profesorku Fieldovou za lem šatů krátce poté, co jsi zakopla o kočku madame Crookové."
,,A do háje," zasmála se Eillen. ,,A to mi chceš tvrdit, že nemám trest?" Pokrčil bezmocně rameny.
,,Já si to nevymyslel, ale bylas to myslím ty, kdo tvrdil, jak je Fieldová hodná a chápavá."
,,Jo, to je pravda. Většinou mě vysekávala z trestů. Ani nevím, čím jsem si to zasloužila. Proč jsi tak hrubě odtáhl Jeffa od Charlie?" Pozvedl obočí.
,,Nový člověk na obzoru?"
,,Co tím chceš říct?"
,,Nebylas to ty, kdo říkal, že bychom se měli styku opačných pohlaví vyvarovat?"
,,Nedělám tomu zrovna dobrý příklad, co říkáš?" Pokrčil rameny a usmál se. Eillen to dost poznamenalo. Za prvé mu to totiž dost slušelo a za druhé... Bum! Nejraději by si nafackovala, že vůbec myslí na takové věci.
,,To nemůžu posoudit. Jsi si jistá, že si víc nepamatuješ?" naklonil se nad ní a s nadějí v očích se na ni podíval.
,,Nechoď kolem horké kaše a řekni mi, co jsem ti udělala, žes tu takhle vtrhl," zašeptala zoufale a zvedla k němu hlavu. Zaúpěl.
"No, chtělas slyšet, proč jsem odtáhnul Jeffa.."
"Jo, ale teď je na obzoru něco důležitějšího."
"Ale když já bych ti přece jen radši vysvětil to s Jeffem..."
"Tím tuplem chci slyšet to druhé," ujistila ho Eillen a Jayden rezignoval.
"Fajn, řekla sis o to. No takže odtáhl jsem tě do pokoje. Cestou jsi mlela dost nesmysly, jako že život je na nic, pak ses mě taky zeptala, jestli posiluju, nebo pravidelně nosím v náručí holky. Taky že tady na 4 kluky připadá dvacet holek nebo něco takového."
"Fajn, nakecala jsem toho hodně, ale to asi nebude to pravé, kvůli čemu se tady ošíváš a nechceš mi to říct. Nejspíš to bude taky důvod, proč jsi vlastně přišel. Takže mám návrh. Přejdi nepodstatné věci a dostaň se k tomu podstatnému. Oba pak budeme vědět, na čem jsme."
"Hele, vážně jsi si jistá, že ten Jeff.." zkusil to naposledy Jayden, ale Eillen na něj vrhla takový pohled, že mu rychle sklaplo. "Fajn, tak já ti to řeknu. Bylas už dost mimo, tak jsem tě posadil na postel a chtěl tě nechat vyspat. Ještě jsem se tě zeptal, jestli něco nepotřebuješ, než půjdu. Myslím, že tvůj první požadavek byla jiná hlava, která by tě nebolela. Tak jsem se zeptal, jestli chceš něco uskutečnitelného. A tys pak řekla něco ve smyslu, že záleží na tom, jak velký jsem superhrdina..."
"Konečně se někam dostáváme. Tak co jsem plácla potom?" pobízela ho dál Eillen.
"Nic moc."
"Fajn, tak co jsem udělala... nebo já nevím, ale jsem z tebe celá nervózní Jaydne a představuju si, co všechno za blbosti jsem mohla udělat. Tak kolem toho nedělej takové cavyky, trapně se pak stejně budu cítit já a ne ty, takže už se laskavě vymáčkni. Nemám na to nervy."
"Ehm.. no, řeklas, ať jdu k tobě a pak.. no.. dalas mi pusu. Pak jsi usnula." Eillen pořádně zaskočilo a hlasitě se rozkašlala. ,,Ehm... jsi v pořádku?" ušklíbl se Jayden a sledoval dívčin udivený obličej.
,,Doufám, že si děláš legraci."
,,Budu tě muset zklamat," ušklíbl se Jayden.
,,Jak to, že si na to nevzpomínám?"
,,Nepamatuješ si toho zrovna příliš."
,,A přišels proto, že..?" pozvedla Eillen obočí, aby se vyhla dlouhé řeči.
,,Jen abych zjistil, jak moc si toho ve skutečnosti pamatuješ."
,,Jo aha. Bylo na co vzpomínat?" chtěla ještě vědět.
,,Byla to jen taková ta krátká pusa typu: dobré, tak čau. Navíc jsi později řekla, že to bylo na dobrou noc. Hele, už tak je to dost velký trapas, asi bych se měl zvednout a odejít."
,,To myslíš vážně?"
,,Proč? Chceš mi ještě něco?"
,,A co bude teď?" zkousla si Eillen ret.
,,Co by mělo být?" čekal Jayden na odpověď s rukou na klice.
,,Vzhledem k tomu, že jsem se chovala dost... řekněme nevhodně, bych se ti asi měla omluvit, nebo ne?"
"Věř mi, že to je to poslední, pro co jsem sem přišel. Byl to opravdu zážitek, vidět tě v takovém stavu, ale myslím, že jednou mi to stačilo."
"I kdyby ti to nestačilo, příště si dám sakra pozor, aby se nic podobného neopakovalo," ujistila ho Eillen a pak mezi nimi nastalo ticho.
"Asi bych vážně měl jít," řekl a vzal za kliku. "Jo a.." začal a Eillen se rozsvítily oči napětím a očekáváním.
".. neměla bys spát v těch šatech, zničíš je a asi to ani nebude moc pohodlné."
"Ah, jasně, převlíknu se jen co odejdeš, čestné slovo," přikývla sklesle Eillen.
"Tak se uvidíme zítra ve vyučování," rozloučil se Jayden a Eillen zasténala.
"Snad se tam dokážu dohrabat."
"Máš celý večer a noc, aby ses dala do pořádku. Věřím, že to zvládneš," ujistil ji s drobným úsměvem na rtech Jayden a teď už opravdu odešel z jejího pokoje.
Eillen se cítila jako hadrová panenka, ale i tak se jí podařilo dojít ke zdi. Sedla si na postel a začala jemně bušit hlavou o stěnu.
"Krávo.. blbá.. když.. neumíš... pít.. tak .. proč..to.. děláš..."
Pak ji opustila energie a Eillen se sesula na postel. Nevěděla, jestli se má červenat, plakat, litovat, nebo být ráda, běžet za Jaydnem zeptat se, jak se k tomu staví on, nebo se zavřít v pokoji a nechodit Jaydenovi za žádnou cenu na oči.
Nakonec se převlékla ze šatů, odnesla je do Charlottina pokoje s krátkým vzkazem "Děkuju" a pak se vrátila zpět a praštila sebou na postel.
To jsem tak neschopná? říkala si, ale pak ji popadla zvědavost. Jaké to asi bylo být mu tak blízko? Potřásla hlavou. Už přemýšlí jako Becky a Charlotta. Co si to namlouvá? Za chvilku se vypaří a je známo že ta jejich zpropadená škola je nezakreslitelná, takže naděje na další setkání byla takřka nulová. Proč se tím vůbec zatěžuje, vždyť je to kluk jako každý druhý, nebo ne?
Jak to má posoudit, když v životně žádného neviděla, kromě otce a těhle čtyř..! Převalovala se na posteli hodně dlouho, než se přinutila vstát a přejít k oknu. Posadila se na parapet a dívala se na hvězdné nebe, které se nad ní rozprostíralo. Působilo na ni uklidňujícím dojmem a s každým dalším souhvězdím Eillen cítila, jak ji opouštějí starosti. V náhlém popudu vylezla na střechu a lehla si na chladivé šindele, kterými byla pokryta.
Vlasy se jí rozprostřely kolem jako hedvábný závoj a v zelených očích se jí leskl třpyt hvězd, na které se dívala. Támhle byla vlčice a támhle zase medvědice a támhle dokonce význačný hrdina, na jehož jméno si najednou nedokázala vzpomenout. Zafoukal vítr a dívka se lehce otřásla. I přes to, že na sobě měla jen lehkou noční košilku, necítila zimu. Konečně, za ten dlouhý čas se cítila volná jako pták a kdyby ji tu nepoutaly starosti, vznesla by se ke hvězdám.
Rozpřáhla ruce a zavřela oči. Jak jen je to krásné, jen tak tu sedět a vnímat chlad a ticho noci, pomyslela si a položila ruce zpátky na střechu.
Ještě nějakou dobu tam jen tak ležela a pozorovala oblohu, ale pak už jí začala být zima, a tak slezla zpět do pokoje. Chladný vzduch ji dočista probral, takže se jí vůbec nechtělo spát. Vlastně už měla naspáno do zásoby.
Rozsvítila lampu a vytáhla své učebnice. Letmo je prolistovala a objevila několik úkolů, které měla přes víkend udělat, ale nestihla je. Okamžitě se dala do práce.
Když skončila, noc už byla ve velmi pokročilém stádiu. Nachystala si učebnice na zítra do tašky, zhasla lampu a šla si lehnout. Chvíli jen tak odpočívala, ale spánek se ne a ne dostavit. Nakonec ve tmě nahmatala hřbet knihy a otevřela ji na příslušné straně. Četla ještě asi další hodinu, než se jí konečně začala klížit víčka.

53. kapitola - Zrovna teď?!

25. ledna 2009 v 17:35 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Zavrtěla jsem se a trochu se protáhla, dokud jsem nenarazila na něco tvrdého a rychle ruku stáhla zpět. Otočila jsem se čelem k Albovi a chvilku se dívala jak poklidně spí a lehce oddechuje. Nechtěla jsem ho budit, a tak jsem se potichu vplížila do koupelny a začala si čistit zuby.
Netrvalo to ale dlouho a já už slyšela, jak zavrzala postel a jeho ospalé mručení. Vypláchla jsem si pusu, otevřela dveře a s úsměvem mu popřála dobré ráno. Otočil se ke mně a já se začala smát. Oči měl slepené, vlasy ještě rozcuchanější než obvykle a na jeho rtech pohrával mírný ospalý úsměv.
,,Vyspal ses? Slyšela jsem, že dost příšerně žvaním ze spaní," usmála jsem se omluvně.
,,Dlouho jsem se tak krásně nevyspal," ušklíbl se a přešel ke mně. Proklouzla jsem pod jeho rukou a strčila ho do koupelny.
,,Měl by ses dát trochu dohromady."
,,To bylo kruté," zamručel, ale bez dalšího odporu se začal svlékat. Zavřela jsem dveře a očima padla na postel. Ležely na ní ony kraťasy. Vyděšeně jsem sjela dolů ke svým spodkám a trochu se začervenala. No, to je teda trapas.
To jsem si ale neměla myslet, protože trapas teprve přišel. Zezdola se totiž ozvaly klíče a tlumený hovor manželů Potterových. Albus to zjevně neslyšel, protože se sprchoval, ale já začala panikařit. Skočila jsem ke svým věcem, rychle se oblékla a šáhla po hůlce. Hledala jsem brašnu, ale pak jsem si - nadmíru šokovaná - uvědomila, že jsem ji nechala v obýváku. Do háje, zaklela jsem a rozhodla se, že nenápadně proklouznu kolem Potterových. Nedokázala jsem si totiž představit jejich obličeje, kdyby viděli Alba jen v ručníku.
Zrovna, když jsem vystrčila nohu z jeho pokoje, slyšela jsem, jak stoupají nahoru. Do pekla, do pekla, do pekla! Vcouvala jsem zase zpátky. Mám hůlku, nebo ne? Mohla bych něco zkusit! Pak mi ale došlo, že Potter by to prohlédnul, takže zas nic. Sprcha utichla, ozvalo se zašustění ručníku a já s hrůzou hleděla na otevírající se dveře. Ne! Otevřela jsem dveře do koupelny a vpadla dovnitř. Albus povytáhl obočí.
,,Ne, že by tvoje návštěva nebyla vítaná, ale..," začal, ale já mu rychle přiložila prst na rty a očima cukla směrem k jeho pokoji.
,,Albe?" ozval se hlas Ginny Potterové. Hned mu docvaklo. Zeširoka se usmál.
,,Neprozraď mě," škemrala jsem.
,,Je tu i Sára?" Zrudla jsem. Albus se ušklíbl.
,,To jsem to ale ještě zhoršila, co?" Přikývl a jeho úsměv se rozšířil. ,,Do háje, do háje, do háje!" klela jsem.
,,Žádný strach, vylezu jako první, zůstaň tady. Řeknu, že sis ji tu zapomněla. Včera. Jen mlč," pohladil mě po vlasech, nahl se ke mně a něžně mě políbil.
,,Děkuju," naznačila jsem slova rty, ale to už si Albus odkašlal a vešel do svého pokoje. Ihned za sebou zavřel, aby mě neprozradil a pozdravil se s rodiči.
,,Kdy jsi přijel?" chtěl vědět pan Potter.
,,Včera," zívl si a podle zvuku jeho hlasu jsem poznala, že se usmívá.
,,A Sára? Je tu taky? Kde je? Snad ji neschováváš ve skříni," zasmála se Ginny Potterová a Albus se k ní přidal.
,,Ne, byla tu včera."
,,Nezůstala?" ozval se podezíravý hlas slavného Harryho Pottera.
,,Ne, slíbila rodičům, že se vrátí domů před večerkou." Potterovi se zasmáli a já se vděčně svezla na prkýnko od záchodu.
,,Tak přijď dolů, musíš nám to všechno vyprávět," dožadovala se paní Potterová.
,,Jasně. Jen se obleču." Bouchly dveře a za chvilku se otevřelo do koupelny. Vzhlédla jsem a pozorovala Alba. Vypadal tak sladce. Z vlasů mu crčela voda a stékala mu po hrudníku až k pasu a ehm.. níž (:D). ,,Tak pojď," kývl hlavou a ukázal mi směrem do pokoje.
,,Jak se dostanu pryč?"
,,Mohla bys to zkusit oknem a nebo helikoptérou, ale ta moje je momentálně zaneprázdněna." Zasmála jsem a pohladila ho po rameni. ,,Opravdu jsem jim neměl říct pravdu? Mohla bys tu posnídat a..."
,,Musím do práce," poodešla jsem od něj a hůlku si strčila do kapsy.
,,Uvidíme se?"
,,Dneska? Co takhle zajít k Peteovi a Ell?" navrhla jsem.
,,Dobře, budu tam. V kolik mám ale očekávat TEBE," usmál se na mě.
,,Okolo páté."
,,Až?"
,,Je to zatím nebrzší doba, kdy jsem skončila, tak nepruď."
,,Teď už tě jen propašovat. Obleču se a nějak to provedem," mrkl na mě, popadl věci a zase zmizel v koupelně. Modlila jsem, aby náhodou Ginny na něco nezapomněla a nevrátila se nahoru. Naštěstí ne, takže jsem sledovala jen kliku ode dveří, když vyšel Albus ven. ,,Neboj, nepřijde znovu," zasmál se.
,,Já jen tak pro jistotu," zrudla jsem.
,,Vždyť já vím," chytil mě za ruku a vytáhl na nohy. Usmála jsem se na něj, když přes nás přehodil neviditelný plášť. ,,Ten totiž nevidí ani táta," ušklíbl se.
,,Jako za starých dobrých časů," usmála jsem se a plížila se za ním do předsíně. Opravdu nic nezpozorovali, nebo byli natolik taktní, aby to nedali znát. Za vchodovými dveřmi jsme se napřímili. ,,Přemístím se raději pod pláštěm," objala jsem ho kolem pasu.
,,Nezdrž se, prosím, budeš mi chybět."
,,Neboj," políbila jsem ho na ústa a chvílu tak setrvala. Pak jsem se odlepila a otočila na místě. S hlasitým prásknutím jsem se octla před Mungem.

,,Sáro? Mohla bys na chvilku?" ozvala se moje nadřízená - Anne Butcherová.
,,Jo, jasně," usmála jsem se a vešla k ní do kanceláře. ,,Co se děje?"
,,Už je ti lépe? To jsem ráda. Přivezli nám nový případ. Vlkodlaka."
,,Vlkodlaka? S tím jsem ještě neměla co do činění."
,,Proto si myslím, že by se ti hodila trocha praxe. Namíchej lektvar."
,,To bude trvat celé odpoledne," připomněla jsem jí.
,,Spěcháš někam?"
,,No..," váhala jsem, ale když se zamračila, dodala jsem: ,,vlastně ani ne."
,,Vidím to tak, že tu budeš asi do šesti. Lektvar trvá šest hodin. Ne, promiň, do osmi, protože tyhle dvě hodiny - tam se počítá pauza na oběd," Můj žaludek zakručel. ,,a musíš mu vyčistit rány."
,,Dobře," přikývla jsem odevzdaně. ,,Jen si napíšu dopis, ano?"
,,Dobře, můžeš jít." Zklamání se mě zmocňovala s každým slovem, které jsem Albovi napsala.

Albe,
je mi to tak strašně líto, ale přivezli nám vlkodlaka, takže mu musím vyčistit rány a hned uvařit lektvar. Znáš přece tyhle lektvary. Jsem na ně sice dobrá, ale stejně tu budu muset tvrdnout šest hodin. Domů se vratím asi v osm. Moc mě to mrzí. Prosím, napiš mi, jestli pak budeš mít trochu času a nálady... Mrzí mě to.

Miluju tě
Sára


Zašla jsem do nemocničního sovince, vybrala prvního výrečka, který nadšeně zahoukal a s dopisem v pařátcích jsem ho vyhodila z okna. Chvilku nabíral výšku, ale pak se natočil správným směrem a odletěl mi z dohledu.
Odevzdaně jsem od něj odtrhla zrak a našla si toho vlkodlaka na pokoji č. 53. Ležel tam a opravdu byl zbědovaný. Asi se mu to stalo před malou chvílí, protože stále vydatně krvácel. Zamračila jsem se a začala mu zručnými pohyby čistit rány, zastavovat krvácení a zašívat ho. Přitom mě několikrát nepříjemně uhodil do boku a já měla pocit, že tam budu mít modřiny. Překotně se omlouval a zněl tak přesvědčivě, že jsem mu to prostě musela odpustit.
Nakonec jsem ho kouzlem uvedla do spánku a vykulhala z místnosti. Na nohách a bocích jsem jistě měla obrovské modřiny a na obličeji pár škrábanců. To se ale dalo tak trochu čekat. Co jsem mohla jsem vyléčila a co ne jsem zamaskovala kouzlem, aby později večer Albus nic nepoznal. Hodlala jsem si taky vzít rolák s dlouhými rukávy a dlouhé kalhoty. Obličej jsem si jakžtakž spravila a ještě než jsem odešla do laboratoře, zastavila jsem se u sebe v kanceláři a našla na stole výrečka i přeložený dopis s mým jménem.

Sáro,
já to chápu, i když mi právě puklo třikrát srdce. Ne, vím, že máš hodně práce. Jestli ti to nebude vadit, mohla by ses, prosím, až skončíš stavit u nás doma? Mám pocit, že s tebou chce mamka mluvit;) Nic si nevyčítej, chápu to.

Miluju tě
Albus


Povzdechla jsem si, schovala dopis do kapsy a vešla do rozsáhlých laboratořích, ve kterých už pracovalo několik vybraných lékokouzelníků. Třeba mě taky jednou povýší. Práce v laboratořích by mi rozhodně ani trochu nevadila. Přešla jsem k prázdnému cínovému kotlíku a prošla všechny skříně, dokud jsem nenašla vhodné přísady.
Celých následujících šest hodin jsem usilovně míchala, vypínala a zase zapínala hořák a výpary mi stouply do očí. Zaslzela jsem a rychle se odklonila pryč, aby mi do kotlíku náhodou neukápla slza, mohla totiž úplně změnit esenci a to jsem nechtěla, když se tu tak namáhám. Postupně všichni odcházeli a zastavovali se u mého kotlíku, aby se zeptali na různé postupy, ale pak přeci jenom zavřeli dveře a já tam zůstala sama.
,,Už jen dvakrát po směru," říkala jsem si konec poučky, kterou jsem se naučila kvůli tomuhle lektvaru, který vymyslela nějaká známá kouzelnice ve spolupráci s Nevillem Longbottomem. Zamíchala jsem přesně podle svých slov a odstavila kotlík stranou. Šáhla jsem po prázdných ampulích a nalila do všech lektvar, dokud jsem nedrhla dno kotlíku. Všechno jsem to složila do speciálního kufříku, zavřela ho, otevřela okna a vyšla z místnosti, kterou jsem zamkla a klíče odevzdala paní Butcherové. Jednu ampuli vlkodlačího lektvaru jsem si nechala bokem a ostatní uložila do speciální skříně, ve které tento lektvar už pěkně dlouho nebyl.
Začala na mě padat únava, když jsem vešla na pokoj č. 53 a přešla k lůžku novorozeného vlkodlaka. Nalila jsem do něj lektvar, očarovala ho kouzlem, které začně ječet v případě nutnosti a se slovy, že ráno bude jako rybička, jsem odešla z místnosti a šla se převléct, abych se mohla vydat k Potterovým.
Oblékla jsem si zmíněný rolák a dlouhé rifle, aby mi nikdo neviděl na příliš velkou část těla - kvůli oněm šrámům - brašnu nechala na stole a vyšla na čerstvý vzduch před Munga. Ihned do mě vrazil nějaký člověk a já zaúpěla, když se dotkl jednoho obzvlášť odporného šrámu na mém rameni. Na všechno prostě kouzla nejsou. Zkontrolovala jsem si obličej a raději přidala ještě jedno kouzlo, aby nemohli zahlédnout vůbec nic. Nečekala jsem sice, že je úplně ošálím, ale třeba to připíšou ospalosti a brzy mě pustí k nám domů.
Přemístila jsem se před jejich dům, přesně na práh a zaklepala. Otevřel mi pan Potter a s úsměvem na tváři mě pustil dovnitř.
,,Vypadáš unaveně, jsi v pořádku?"
,,Samozřejmě, jen jsem měla dneska hodně práce," odpověděla jsem a když jsem si zouvala boty, přistoupil ke mně Albus a chytil mě za ramena. Tiše jsem sykla a cukla sebou.
,,Co je s tebou?" přimhouřil podezíravě oči. Napřímila jsem se a podívala jsem se na něj.
,,Ale nic," nahodila jsem umělý úsměv. Očividně jsem ho nepřesvědčila, ale poslal mě do kuchyně za paní Potterovou. Co mu ale bylo opravdu divné, bylo, že jsem ho odmítala políbit. On mi tak trošku totiž natekl i ret, i když on to nemohl vidět. Zamračil se ještě víc a šeptl mi do ucha:
,,Až tady skončíš, promluvíme si, dobře? U mě v pokoji." Pak se otočil ke své mamce a odvětil: ,,Nechám vás tady s babskýma řečma. Budu nahoře."
,,Dobře," přikývla Ginny a nabídla mi židli. ,,Dáš si čaj nebo kávu?"
,,Ne, děkuji," odmítla jsem.
,,Dobře." Posadila jsem se a ruce položila na stůl. Přitom jsem si shrnovala rukávy, aby neviděla ty pohmožděniny a nemohla je připisovat Albovi. Doufala jsem, že má o svém synovi lepší mínění. ,,Vypadá to, že to s tebou Albus myslí opravdu vážně."
,,To jsem ráda, protože já to cítím stejně," odpověděla jsem a až příliš nápadně mi to připomínalo rozhovor s mojí mamkou.
,,To je dobře. A co v práci? Jak to jde?" Ptala se mě na další podobné obyčejné otázky, a pak mě s úsměvem propustila. To jsem se nemusela vůbec bát. Oplatila jsem ji úsměv, a pak namáhavě vylezla k němu do pokoje. Sotva jsem zaklepala a vstoupila, vyskočil a opatrně mě chytil za dlaň.
,,Co se stalo v práci?"
,,Nic," vyhnula jsem se jeho pohledu.
,,Mě neobalamutíš. Proč se tak cukáš? Co je s tebou? Něco tě bolí, nebo tak? Máš jiného?" vypadlo z něj ublíženě.
,,Cože?" vyjekla jsem a vyvalila na něj oči. ,,Jak tě to, proboha, mohlo napadnout. Miluju tě," pohladila jsem ho po tváři, i když mě to bolelo.
,,Tak co tě teda trápí? Co tě bolí? Řekni mi to. Proč máš vůbec rolák? Ty je přece nesnášíš!"
,,Dneska byla trochu zima," vymlouvala jsem se. V tom mi vyhrnul rukáv a uviděl velkou pohmožděninu. Vyvalil oči a ustaraně se na mě podíval. ,,To nic není. To jen ten vlkodlak. Měl strašné bolesti. Nic to není. Opravdu. Nenakazil mě, ověřila jsem si to a měla jsem vakcínu, takže jsem v pořádku."
,,V pořádku? Já ho zabiju. Podívej se na tu modřinu." V tu chvíli přestalo kouzlo působit a já zaklela. Rychle jsem ucukla s rukou a zakryla si ji rukávem.
,,Omluvil se mi."
,,Sáro?! Tys použila kouzla, co? Myslela sis, že na to nepřijdu, co?"
,,Jo, říkala jsem si, že ti nebudu přidělávat starosti. Zítra někoho požádám, aby mi dal mastičku, nebo tak něco," uklidňovala jsem ho.
,,Umím pár kouzel. Jen budu potřebovat, aby sis sundala ten rolák," vytáhl si hůlku.
,,To není dobrý nápad."
,,Sáro, děláš jako bys," Skoro jsem slyšela to cvaknutí, jak si všechno dal dohromady. ,,toho měla víc. Dej to dolů."
,,Albe, to je v pořádku! Fakt," couvala jsem před ním.
,,Já ti neublížím, chci ti pomoct, věř mi." Podívala jsem se na něj, jak mu spadla čelist. ,,I tvář?" Do pekla, klela jsem v duchu. ,,Poslyš, na tohle znám dobrá kouzla. Ve válkách toho byla potřeba. Věř mi. Jen sundej ten rolák. Měl jsem strach, že mi třeba páchne z huby, když jsi mi nechtěla dát ani pusu. Musí to bolet, viď?" poukázal na můj opuchlý ret. Přikývla jsem. ,,Tak dej dolů ten rolák, dobře? A já se o to postarám." Znovu jsem přikývla, ale natáhla k němu ruce.
,,Budeš to muset udělat ty. Bolí mě ruce. A to dost." Zamračil se, ale hodil hůlku na postel, přešel ke mně a jemně mi stáhl rolák přes hlavu. Stála jsem před ním jen v podprsence a sledovala jeho zděšený pohled.
,,Je to ještě horší, než jsem myslel."
,,Záda bolí nejvíc." Zaúpěl.
,,Já ho fakt zabiju," zavrčel.
,,To ne. To nedělej," klidnila jsem ho a položila mu ruku na předloktí. Zamával hůlkou a postupně mi odstranil oděrky i modřiny z rukou. I bolest polevila, což mi hlavně dost ulehčilo i to, že jsem stála.
,,Kromě zad, ještě něco?"
,,Obličej a..," zarazila jsem se. Ulpěl na mě pohledem. ,,No... ehm... nohy to též trochu schytaly, když jsem vstala a ždímala obvazy." Chvilku se vydýchával. Byla jsem nucena se před něj postavit jen ve spodním prádle. Posadila jsem se - zadek jako jediný neutrpěl újmu - a sledovala jeho práci. Na čele mu naskočila malá vráska, když zuřivě mával hůlkou a odstraňoval mi mé trápení. Překulila jsem se na posteli na břicho a nechala ho napravovat mi záda.
,,Máš je úplně modré," pohladil mě lehce po páteři, aby mi nezpůsobil bolest. ,,Jak někdo může ublížit takhle..," divil se.
,,Má sílu," pokrčila jsem rameny, lopatkami mi projela mírná bolest a nechala ho pracovat. Když skončil, odhodil úlevně hůlku na stůl a promnul si spánky. ,,Můžu se obléct?" přetočila jsem se na záda a sledovala jeho oči, které mi putovaly po těle. Nehodlala jsem ho stavět, líbil se mi jeho lehce přemýšlivý výraz. Posunula jsem se blíže k čelu a podepřela si hlavu polštářem. Shodil si z nohou boty a vylezl za mnou.
Srdce mi vyskočilo do krku, když jsem viděla jeho rozohněný pohled. Pomalu se mi dostal až k obličeji a začal mě líbat. Zajela jsem mu rukama pod košili a pohladila jeho vypracované svály. S obličeje se mi přesunul na krk, a pak i níž. Skončil u pupíku a vracel se zpátky. Rozepla jsem mu celou košili a netrpělivě ji odhodila vedle postele.
Mé tělo už více nechtělo odporovat jeho náporu a myslím, že bych to ani nedokázala. Na chvilku se zastavil a podíval se mi do očí. Nenechala jsem ho přemýšlet, přitáhla ho k sobě a žádoucně ho políbila. Pak jsme najednou uslyšeli hlas Ginny Potterové:
,,Albe? Sáro? Večeře!" Podívali jsme se na sebe. Oba jsme právě měli chuť na docela něco jiného. Chvilku váhal, ale já pak váhavě přikývla a stáhla z něj ruce.
,,Za chvilku!" Překvapilo mě, jak přesvědčivě jeho hlas zní. Znovu mě vášnivě políbil, ale pak se svezl dolů, oblékl si košili a postavil se. ,,Zrovna teď," zaklel. Usmála jsem se a posadila se.
,,Skočím se umýt obličej," utekla jsem mu do koupelny, opláchla si rudý obličej a vrátila se pro oblečení.

52. kapitola - Návrat

24. ledna 2009 v 23:25 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Jakmile Peter dočetl, otočil se se svým pohledem ke mně, stejně tak i Ell a já měla pocit, že dokonce i ti dva prcci v děloze se natočili směrem ke mně. Zírala jsem chvilku do prázdna, než mi došlo, že z toho dopisu ke mně promlouvá Albus.
,,Asi p-půjdu," vykoktala jsem ze sebe.
,,To opravdu nemusíš. Zůstaň klidně na čaj, nebo tak něco," nabízela mi Ell. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Asi se vrátím domů, slíbila jsem mamce, že se spolu podívám na film. Určitě se ale ještě stavím, když jsem ta kmotra," polkla jsem poslední slabiku a vstala.
,,Jseš si jistá?" zeptala se mě a já tušila, že se teď určitě otáčí na Petera s obavami v očích.
,,Určitě. Ahoj a mějte se. Až dojde na jména, musíte mě zavolat a probereme to."
,,To si piš. Zavolat? Napsat, ne?"
,,Jo, napsat, promiň," vstala jsem a jako tělo bez duše se odebrala k hlavním dveřím.
,,Počkej, Sáro, nevypadáš dobře. Posaď se aspoň na chvilku," zastavil mě Peter.
,,To je fakt v pohodě. Jsem ráda, že se ozval. Proč mě jen nenapadlo mu napsat?" vyčítala jsem si.
,,To bude tím, že by mu to nedošlo. Máme speciální systém komunikace. Vymyslel ho Albus a mě dal něco jako její druhý konec. Myslel si, že to pro nás všechny bude lepší."
,,To je celý on. No, ale vždyť máš dopis, to není zrovna třikrát tajný zdroj komunikace."
,,Nemůžu prozradit, v čem to spočívá," ušklíbl se.
,,Tak se měj a starej se mi o Ell."
,,Vynasnažím se. Ahoj," rozloučil se se mnou. Usmála jsem se a přemístila se zpátky domů. Vpadla jsem do dveří stále úplně mimo.
,,Ahoj, Sáro," ozvala se máma zvesela a otočila se čelem ke mně. Trochu se zarazila. ,,Co se stalo?"
,,Albus napsal," řekla jsem prostě a máma trochu ztuhla.
,,A co napsal?"
,,Že se zítra vrací."
,,Opravdu?" hledala v mém obličeji oporu. Jestli se má radovat nebo být naštvaná. Usmála jsem se, to jí pobídlo. ,,To je fajn."
,,To je," přisvědčila jsem.
,,Děje se něco?"
,,Máš večeři? Potřebuju zajíst myšlenku na mé kmotroství."
,,Cože?" zasmála se mamka.
,,Ell je těhotná a čeká dvojčata. Není to skvělé? A já jim oběma půjdu za kmotru."
,,Bezva! A kmotr je Albus?"
,,Kdo jiný?" přikývla jsem.
,,Zrovna jsem vypla jídlo, ještě bude horké. Nechceš si třeba o něčem promluvit?" Vzhlédla jsem. O čem by mohla chtít mluvit?
,,Já o ničem, ale ty máš očividně něco na srdci."
,,Posadíme se?" usmála se nervózně.
,,Jo, jasně," zamračila jsem se a posadila se vedle ní.
,,Ty a Albus jste... jste..." Zrudla jsem.
,,Co?"
,,Ehm..," potřásla hlavou. ,,To..."
,,Mami, prosím, nedávej mi tu rady ohledně TOHO."
,,Tím chceš říct, žes už to.."
,,Ne!" zarazila jsem její proud myšlenek. ,,Spokojená?" Bylo mi tak trapně!
,,A jste zasnoubení?"
,,Mami? Jak jsi na to, prosímtě, přišla?"
,,Nemohla jsem večer usnout," pokrčila rameny.
,,Jo, aha. Ne, nejsme mami. Jen spolu chodíme, ok?" dívala jsem se na prsty.
,,Dobře, já jsem si to jen chtěla ujasnit."
,,Dobře."
,,Jak vážné to asi mezi vámi je?"
,,Mami, já bych o tom opravdu nerada mluvila. Nejsem si jistá, jak moc mě má rád on, možná stejně jako já, možná méně, možná více, pokud si myslí, že je to možné."
,,Nemyslíš, že ti... ehm... zahýbá?" Vyvalila jsem na mámu oči.
,,Ty si ze mě určitě děláš legraci!"
,,Jen se ujišťuju."
,,Mami... Panebože, proč mi to děláš? Věřím, že Albus je čestný a hodný. Možná jsem trochu zaslepená svou láskou k němu, ale věřím mu. Věřím! Ani mi na mysl nepřišlo, že by mě podváděl. Nikdy by to neudělal."
,,Opravdu? V jednom dopise z Bradavic ses zmínila, že tancoval s jinou holkou."
,,Jo, ale nakonec se to vysvětlilo. Většinou pro to má totiž dobrý důvod." Pochybovačně se na mě podívala. ,,Ty mi nevěříš?" vyvalila jsem oči.
,,Znáš chlapy. Co od nich můžeme čekat?"
,,Mami, prosím..," podívala jsem se na ni.
,,Dobře. Možná, že je fakt takovej, jakej si myslíš, že je, ale co když není?"
,,Kdo říká, že s ním budu nadosmrti?"
,,Myslela jsem, že ho máš ráda."
,,Mám a co to na tom mění? Co když se prostě zamiluje do jiné, co?" začaly mi slzet oči. ,,To bys chtěla, nebo co?" Propukla jsem v pláč.
,,Ale zlato, tak jsem to nemyslela," snažila se mamka zachránit situaci.
,,Budu v pokoji. Vlastně vůbec nemám hlad."
,,Mrzí mě to zlato. Opravdu. Kvůli mně neodcházej."
,,Jsem unavená. Zítra jdu do práce."
,,Zlato, já..." Už jsem zmizela z jídelny. Při cestě do pokoje jsem vrazila do táty, který se za mnou překvapeně otočil.
,,Sáro? Co je ti?"
,,Nic," vyhrkla jsem a vyběhla schody do pokoje. Dokázala jsem si živě představit, o čem asi dole debatují. Já ale přece nejsem taková hysterka. Jen jsem nervózní. Jo. To může být každý, ne? Vběhla jsem do koupelny, dala si spěšnou sprchu a rychle si šla lehnout. Doufala jsem jen, že nebudu mít sny.

Další den v práci jsem byla jako vyměněná. Po tak krásně stráveném dni jsem se cítila tak svěží! A plná energie. Musela jsem toho využít. Pak mi - když jsem končila směnu - přišel dopis. Byla jsem jaksepatří vyjevená. Kdo by mi teď mohl psát? Otevřela jsem list a ihned se mi rychleji rozbušilo srdce, když jsem poznala známý rukopis.

Sáro,
nemohl jsem to už prostě vydržet a nenapsat Ti. Myslím, že až Ti to dojde, dávno už budu doma, ale i tak... Právě jsme překročili hranice. Musíme se totiž přemisťovat na několik míst, abychom nevzbudili podezření, takže se přemisťuju jako blbec už celé dopoledne.
Nemůžu se tě dočkat a myslím, že ostatní, se kterými jsem před chvilkou obědval, jsou ze mě už jaksepatří nešťastní, ale nemůžu jinak. Stavíš se, prosím, u nás doma? Prosím!

Albus

Vyjeveně jsem zírala na několik řádek, které mi napsal, a když jsem se probrala z ochromení, rty se mi zkroutily do šťastného úsměvu. Vrátil se a chce mě vidět. Rychle jsem přes sebe hodila kabát, dopis schovala do kapsy, popadla hůlku a po krátkém rozloučení se sestrami na vizitě jsem vyběhla z Munga a přemístila se k Potterovým. Samozřejmě s hlasitým prásk! Takže to nikomu nemohlo ujít a už vůbec ne Albovi, který v jednom krátkém okamžiku vyběhl ze dveří a když mě uviděl, šťastně se usmál. Vrhl se vpřed a než jsem stačila cokoliv udělat nebo říct, popadl mě do náruče a já se musela smát. Zvedl mě do vzduchu a zatočil mnou.
,,Sáro, Sáro, Sáro," opakoval pořád dokola, pak mě vzal do náruče, proběhl se mnou dveřmi a spěšně je zase zavřel kopnutím nohy.
,,Ahoj," špitla jsem a pohladila ho po rozcuchaných vlasech. ,,Tolik jsi mi chyběl." Těkal očima po mém obličeji, jako by si chtěl ověřit, že jsem to opravdu já.
,,Ty mě víc. Změnila ses."
,,To se ti zdá. Ty ses nezměnil vůbec. Skoro," přejela jsem dlaněmi přes jeho širší ramena.
,,Zdáš se mi jiná." Trochu jsem od něj poodstoupila. On se jen zasmál a přitáhl si mě zase blíž. ,,Krásnější. Samozřejmě jsi i předtím byla krásná, ale teď. Jen se klaním."
,,To nemůže být pravda. Pořád pracuju," kousla jsem se do rtu. Nechtěla jsem mluvit o práci.
,,Nevěřím. Nevypadala bys tak krásně."
,,Včera jsem měla den volna, ale předtím... Buď jen rád, žes mě neviděl," zasmála jsem se.
,,Tohle neříkej." Zarazila jsem se a podívala se na něj. ,,Tolik jsi mi chyběla, že ti to ani nemůžu vypovědět slovy."
,,Tak nic neříkej," usmála jsem se na něj a prohrábla mu vlasy. Naklonil se ke mně blíž a políbil mě. V tom polibku bylo něco magického. Možná to bylo tím, že jsme se tak dlouho neviděli, možná tím, že mi scházel tak moc, až se to nedalo snést. Odtáhl se jen proto, aby se na mě mohl podívat. Šťastně se usmál.
,,Byl jsem asi bláhový, když jsem si myslel, že bych to bez tebe mohl vydržet."
,,Vydržels, nebo ne?"
,,Skoro ne. Chvilku jsem si říkal, že se vykašlu na válku a prostě se vrátím domů, jen abych tě viděl spát, smát se a abych tě mohl líbat." Usmála jsem se a přiložila mu své čelo na to jeho.
,,Vydržels to."
,,Jo a sám se tomu nepřestanu divit."
,,Tak budeš kmotříček?" ušklíbla jsem se.
,,Moc se nesměj. Ty budeš kmotřička."
,,Dvou malých dvojčátek."
,,Teď jsou to malá dvojčátka, za chvilku to budou dva neuvěřitelně odporní spratci. Ne, dělám si legraci," usmál se a chytil mě kolem pasu.
,,Já ti nikam neuteču."
,,Možná, že ne," usoudil nakonec, ale nepouštěl mě. ,,Nemáš žízeň, nebo tak něco?"
,,Něco bych si dala," usoudila jsem. Blýsklo se mu v očích a usmál se. ,,Třeba minerálku?" zasmála jsem se, když se ušklíbl a táhl mě za sebou do kuchyně. Když jsem byla jaksepatří obsloužena, vyzvedl mě na kuchyňskou linku a dolil mi sklenici. ,,Dík. Nemusíš mě tak rozmazlovat," usmála jsem se a znovu se napila. ,,Stačila by mi kuchyňská židle."
,,Takhle na tebe lépe vidím."
,,Ještě neumírám. Uvidíš mě často," ujistila jsem ho a napila se. ,,Mám pocit, jako bych byla pod rentgenem."
,,Stále se snažím zvyknout si na změnu, že tě tu mám. Sedíš přede mnou, důvěřuješ mi a vypadáš jinak."
,,Neměla bych ti důvěřovat, nebo kam tím míříš?"
,,Tolik jsi mi chyběla. Stačilo by mi se na tebe jenom dívat."
,,Můžeš," položila jsem prázdnou sklenici vedle sebe a rozpřáhla ruce. Usmál se.
,,Jsi ta krásná," vydechl.
,,Myslím, že jsi pod vlivem nějakých prášků. Máš zkreslené vidění. Jsi si jistý, že se nechceš raději vyspat?"
,,Ani náhodou. Ledaže bys šla spát se mnou," zablýsklo se mi v očích.
,,Proč ne?" vyjelo ze mě, než jsem se stačila zabrzdit. Vyvalil na mě oči. ,,Ironie," snažila jsem se to zachránit.
,,Aha," usmál se, ale v očích jsem mu viděla něco jiného. Najednou na mě koukal docela jinak. Postavil se. Slezla jsem z linky a pomalu se pozapátku šinula do obýváků. Tam jsem narazila na gauč a poplašeně se chytila jeho opěradla. Natáhl ke mně ruku a pohladil mě po celé paži od ramene až po konečky prstu. Projela mnou slabá elektřina, ale snažila jsem se mu nedívat do očí. ,,Co se děje, Sáro?" zeptal se tiše.
,,Nic, co by se dělo?"
,,Tohle není nic," zamračil se. ,,Pověz mi to, prosím," hladil mě po rukách a já zjistila, že mu prostě nezvládnu odolávat. Vzhlédla jsem k němu, popadla ho za uši a spěšně ho políbila. Zdál se být překvapený, ale polibek mi oplácel tak dychtivě, až jsem se v něm začala ztrácet. Dokonce mi přišlo, že přicházím o rozum, když jsem mu rozepla první knoflík u košile. Rychle jsem se odtáhla a v hlavě mi šrotovalo. Ustoupila jsem kousek dál od něj. ,,Copak je?"
,,Je někdo doma?" Ušklíbl se.
,,Ne. Rodiče jsou u Weasleyových, James je na nějakých konferencích v Egyptě a Lily je u kamarádky. Dneska první den."
,,Aha," vypadlo ze mě, když jsem viděla, že se ke mně zase přibližuje. ,,Když já nevím, jestli by nebylo lepší tě nechat vyspat." To mám opravdu takový strach? hučelo mi hlavou.
,,Sáro, já na tebe nehodlám tlačit. Jen jsi mi strašně chyběla," přiblížil se ke mně.
,,Asi jsi unavený, nechci tě zdržovat."
,,Sáro, prosím, neodcházej. Prosím," zdůraznil a já se zastavila. Neměla bych raději odejít?
,,No... víš... já..."
,,Stejně bez tebe neusnu." Otočila jsem se čelem k němu, abych zjistila, v jakém smyslu to myslí.
,,Nemáš nějaké dlouhé triko? Též jsem poměrně vyčerpaná," přiznala jsem a položila tašku zpátky na zem. Zdálo se, že se mu ulevilo.
,,Jasně, hodím ti ho do koupelny. Neutíkej mi," zašeptal poslední dvě slova a vyběhl schody do pokoje. Chytla jsem se za srdce a rychle se vydýchávala. Tak tohle byla zkouška. Za chvilku byl zpátky. ,,Opravdu ti nevadí, že tu se mnou zůstaneš?"
,,Když mi to zaručí, že usneš, pak vůbec. Doufám, že moc nechrápeš," prošla jsem s úsměvem kolem něj a šla se osprchovat. Voda mi stékala po tváři a po těle a oblažovala mě na duši. Byla to slast. Natáhla jsem na sebe jeho kraťasy a triko, které mi sahalo po kolena. I ty kraťasy na mě visely, takže když jsem vešla do pokoje, musela jsem si je přidržovat.
,,Cos mi to, prosímtě, dal za matroš?" ušklíbla jsem se. Zasmál se. ,,Ty se směješ, ale ony mi každou chvilku spadnou."
,,Komu to vadí?" ušklíbl se a na chvilku se zarazil. Zasmála jsem se a posadila jsem se vedle něj na postel. Zívla jsem si a protáhla si.
,,Jsem unavená, nelehnem si?" Aniž bych čekala na odpověď, lehla jsem si a ruku zasunula pod polštář.
,,Asi jsi měla náročný den, viď?"
,,Jako obvykle," zívla jsem.
,,Tak dobrou noc," políbil mě něžně na krk, až jsem se slastně zavrtěla.
,,Dobrou," usmála jsem se, i když to nemohl vidět a ucítila, jak mi jeho ruka přejela po boku, než mi sklouzla kolem pasu a on si mě přitáhl blíž.
,,Sladké sny," hlesl a za chvilku jsem usla stulená u něj v náruči.

9. kapitola – Skryté stránky osobnosti

24. ledna 2009 v 19:19 | TePa, Nessa |  Eillen
Vešla do síně a zrentgenovala očima celou místnost. Na parketu kroužily čtyři páry - tedy všichni kluci a čtyři přešťastné dívky, na které se dostala řada, nebo usmálo štěstí. Samozřejmě nepočítala Becky, která nejspíš neměla nejmenší touhu se od svého milovaného vzdálit byť jen na pár centimetrů - bezesporu ale měla na tančení ze všech dívek asi největší právo.
Eillen se vydala ke stolečku s pitím a nalila si další skleničku. Pak se chvíli proplétala mezi dívkami, až našla prázdný stoleček, ke kterému se posadila. Neuplynulo ani pět minut a odněkud se zčista jasna vynořila Charlie.
"Tady jsi, už tě pěknou dobu hledám!"
"Byla jsem odvést Adrianne na pokoj, nebylo jí moc dobře."
"Chudinka, zmešká veškerou zábavu."
"Jo. Jak vidím, ty si ji užíváš. A vyšlo ti to s Jeffreym, gratuluju."
"Díky," zářila štěstím Charlie. "Tančili jsme spolu dva tance a slíbil mi, že si pro mě ještě přijde. Ale neboj, určitě ti někoho seženu."
"Ne! Díky, ale takhle je to to pravé."
"Ale no tak, přece tu nebudeš jen tak sedět," vedla dál svou Charlie, vstala a začala se proplétat davem.
"NE! Charlie!" volala za ní Eillen, ale marně. S povzdychnutím si sedla zpět na židli a spustila hlavu do dlaní. Přemýšlela, jestli nemá radši hned zmizet, ale Charlie by jí to pak asi neodpustila. A co, stejně by s ní nikdo tancovat nešel, je tu plno holek, které se jen poperou o tanečního partnera, tak proč by měla uspět Charlie, která ho chce navíc ještě dohodit jí a ne sobě?
"Eillen!" uslyšela Charliein hlas.
"To snad není pravda," zasténala tiše Eillen a zavřela oči, které už tak měla spolu s okolní částí obličeje ukryté v dlani. "Charlie, promiň ale nemám zájem. A nevím, koho si ukecala, ale já tančit prostě nechci a nepůjdu, takže pardon. Plno holek si určitě chce zatančit, takže tu nemusíte ztrácet čas," vysypala ze sebe na jeden nádech Eillen a až pak vzhlédla, aby se podívala, koho to vlastně Charlie dosmýkala až sem. Její oči se zastavily na pobaveném obličeji Jaydena. Stál před ní s rukama v kapsách a jako by vůbec nebral na vědomí, že ho před chvílí odmítla, i když neměla zdání, komu to vlastně dala košem.
"Ale no tak, Eillen, nebuď tak nevychovaná. Nabídka k tanci se nemá odmítat," poučila ji Charlie.
"V tom případě ti určitě nebude vadit, když tě teď vyzvu k tanci," přimotal se k Charlie Jeffrey.
"Samozřejmě, že ráda půjdu," zašvitořila Charlie, úsměv se jí rozšířil a nechala se odvést na parket.
"Možná se nabídka odmítat nemá, ale kdybys mi ji chtěl opravdu učinit, určitě bys nepřišel zároveň s Charlie, takže ti snad nebude vadit, když tady zůstanu sedět a tančit s tebou nepůjdu. Ale asi začínám chápat tvé stanovisko, je vážně nezadržitelná," povzdychla si Eillen a napila se.
Postupem večera vystřídala Charlie snad všechny partnery, kteří byli k mání a úplně zapomněla na dohazovací kancelář pro kamarádku, která seděla na lavici a právě do sebe nalila už několikátou skleničku šampaňského.
,,Neměla bys tolik pít," ozval se jí u ucha Jayden.
,,A co na tom sejde? Stejně je to to jediné, co mě tady drží," zasmála se přiopile.
,,Tohle nejsi ty."
,,Možná ne a co," vyplázla na něj jazyk a promnula si obličej.
,,Eillen?! Prober se," chytil ji za ramena a zatřásl s ní.
,,A k čemu to bude?" podívala se mu do očí.
,,Bude s tebou rozumná řeč."
,,To že si myslíš?"
,,Jo to si myslím."
,,Podívej se na mě. Vypadám jako princezna ve výslužbě, která už nemá co nabídnout." Jayden si ji pozorně prohlédl. Konečně měl tu možnost. Vždycky, když se o něco podobného pokusil, dívka sebou šila ostošest.
,,Prosím tě! Viděla ses? To ti musím přidávat sebevědomí?"
,,Nemusíš, děkuju. Stejně žádné nepotřebuju."
,,Moc ti to sluší," poznamenal.
,,Nemusíš mě utěšovat, já zvládnu pravdu," škytla Eillen a otřásla se. ,,Začíná mi nabíhat husí kůže."
,,Je ti zima?" objevil se mu na tváři starostlivý výraz.
,,Ani ne. Je mi divně," zaksichtila se Eillen.
,,Co se stalo s tou okouzlující dívkou?" Zatvářila se zděšeně.
,,Žádná tu nikdy nebyla," řekla nepříliš důvěřivě.
"Hele, nechci ti mluvit do života, protože teď by sis z toho nejspíš stejně moc nevzala, ale měla by ses krotit, jinak na tebe přijdou učitelky."
"No a co, vždyť je to jedno."
"Tohle bude těžší, než jsem myslel," povzdychl si Jayden. "No tak, Eillen, vzpamatuj se. Učitelky, trest, vyhození ze školy, zkažený život. Pamatuješ? Tak přece skončit nechceš."
"Co ty o tom víš," plácala dál Eillen.
"Jen to, cos mi řekla. Ale diametrálně se to liší od toho, co se z tebe sype teď. Tak vstávej, jdeme pryč."
"Mě se tady líbí, nikam s tebou jít nechci."
"To je fajn vědět," ušklíbl se Jayden a zvedl ji ze židle. "Až budeš střízlivá, možná mě to odradí, ale teď nejsi v pozici, kdy jsi schopná se o něčem rozhodovat. Takže tě prosím, abys v klidu šla za mnou."
"Když jinak nedáš," svolila Eillen a kopla do sebe zbytek skleničky. Udělala sotva dva kroky a zakymácela se, takže ji Jayden musel trochu přidržet.
"Snaž se jít rovně, jo? Motající se lidé totiž přitahují velkou pozornost a to je to poslední, co teď potřebujeme."
"Vždyť já jdu rovně!" opáčila rozhořčeně Eillen.
"No jasně," protočil oči Jayden a potáhl ji za ruku směrem k východu. Zkontroloval, jestli se na ně nedívá žádná z učitelek a pak rychle vytlačil dívku na chodbu. Tam si přehodil její paži kolem ramen, rukou ji chytil kolem pasu a zamířil k jejímu pokoji.
"Ach jo, život je na nic," brebentila dál Eillen a jen tak tak zvedala nohy, aby se dostala na další stupeň schodů.
"Můžu vědět proč?"
"Já nevim, ale je to na nic. Včerejšek, dnešek... Prostě céélý život."
"Nezdálo se mi, že by se ti na posledních dvou dnech něco extra nezdálo," vyzvídal dál Jayden a zvedl jí do posledního schodu.
,,Myslíš? To bude tím, že to ukládám do šuplat tady," ťukla si z boku do hlavy.
,,A copak v těch šuplatech je?"
,,Zmatek, chaos!" zakolísala na jednom ze schodů, který vedl do jejích komnat. ,,A proč ty mi vlastně pomáháš?"
,,To si povíme, až budeš střízlivá," usmál se Jayden a když znovu zakolísala, došla mu trpělivost a vzal ji do náruče. Ani se nesnažila bránit a položila mu hlavu na rameno.
,,Skončila jsem pěkně brzo, co?"
,,Není to jedno, když ses nudila?"
,,Za to tys měl práce nad hlavu."
,,Koukám, že sis stihla všimnout."
,,Kdo by si toho nevšim? Holek je kolem dvou set a kluci jste čtyři. To máme..," počítala Eillen na prstech, a pak radostně vykřikla: ,,Čtyři holky na dvacet kluků!"
,,Výborně," protočil Jayden oči v sloup a zasmál se.
,,Chtělo by to počítadlo," zamručela Eillen.
,,To už ti fakticky nefunguje mozek?"
,,A tak... základní orientační body... možná..," zasmála se a podivně se na něj zadívala.
"Tak mě napadá.. běžně nosíš holky v náručí, nebo pravidelně posiluješ?" zeptala se ho s naprostou vážností, které byla v tom momentě schopná. Jayden měl co dělat, aby se nerozesmál.
"Máš samé zajímavé otázky. Mohla bys zmáčknout tu kliku, prosím tě? Nemám volnou ruku," kývl směrem ke dveřím jejího pokoje.
"Pro tebe cokoli," pohodila Eillen rozmáchle hlavou a naklonila se ke klice. Trochu to ale přehnala a Jayden ztratil stabilitu. Dveře se sice otevřely, ale oba dva se rozplácli na podlaze v pokoji.
"No, asi není nejlepší po tobě v takovém stavu něco chtít," řekl si více méně pro sebe Jayden a začal se sbírat z podlahy. Pak pomohl i Eillen a posadil ji na postel.
"Asi nejsi ve stavu, kdy bys byla schopná dělat něco jiného, než se z toho vyspat, takže bych tě tu měl teď nechat. Nebo ještě něco potřebuješ?"
Eillen sebou praštila na postel, dala si nohy nahoru a ruce za hlavu.
"Chtělo by to novou hlavu, tahle začíná bolet. Asi je opotřebovaná."
"Spíš se topí v šampaňském, vážně bys měla zkusit usnout. Chceš teda něco, co jsem schopný splnit?"
"No," uvažovala Eillen. "Těžko říct. Záleží na tom, jak velký superhrdina plnící přání jsi."
,,Velký," ušklíbl se ironicky.
,,Pak teda něco mám," naznačila mu, aby přišel blíž a když byl na dosah ruky, přitáhl si ho Eillen k sobě a vtiskla mu malou pusu. Překvapeně zamrkal a zůstal chvíli na místě, když bylo dílo dokonáno. ,,Dobrou noc," zachechtala se Eillen, lehla na postel, přikryla se a usla.

Na další den nebyla schopná uvést se do provozu a děkovala bohům, že je neděle. Jakmile se probudila, někdo ji uhodil palicí do hlavy - to si alespoň myslela.
,,Auuu! To snad není pravda!" zaúpěla Eillen. ,,Kolik jsem toho proboha vypila?" Postavila se na vratké nohy a zjistila, že je stále ve svátečních šatech, ale vlasy už má rozpuštěné. ,,No nic, Eillen, zajdeš si dolů na kafe," rozhodla se a po značných obtížích se konečně dokázala posadit do kuchyně za stůl. O tři kafe později vstala a mířila zase zpátky.
,,Eillen! Mám ti toho tolik co vyprávět!" zahulákala Charlie a skočila ji na záda.
,,Co blbneš?" řítila se Eillen dolů, ale stačila se naštěstí opřít o zábradlí. ,,Pojď ke mně do pokoje. Musím se pořádně vyspat," promnula si ještě spánky, zívla a mířila zpátky nahoru.
,,Tak ok," zasmála se Charlotta a milostivě jí dovolila si sednout na postel a poslouchat. ,,Nevěřila bys, co se mi stalo!"
,,Nepovídej," mávla rukou Eillen.
,,Byla jsem venku!" vypískla.
,,Fakt? To je teda bomba!" zasmála se Eillen ironicky.
,,Byla jsem tam s Jeffem!"
,,Mohla bys mluvit v trochu delších větách? Za chvilku mě přemůže spánek."
,,Dobře. Prostě jsem se s ním šla projít a on mě zavedl na okraj lesa, co je tam ta malá louka s jahodami a dlouho, dlouho jsme si povídali. Byla to taková nádhera! Navíc svítil měsíc a on mi pořád dokolečka opakoval, jak jsem krásná, chytrá a jak přepychově mi to dneska sluší! Myslela jsem, že se zblázním radostí, ale pak přišel Jayden," řekla nenávistně.
,,On vás vyrušil? To nebylo hezké," zazívala Eillen. ,,Dávám ti poslední vteřiny.
,,Přišel, chytil Jeffa a odtáhl mi ho pryč. Dneska se mi omluvil, ale stejně to neměl dělat!" zlobila se Charlie.
,,Nebude ti vadit, když Jaydena zabiju až později?"
,,Vůbec ne. Dobrou noc," zasmála se Charlotta a vyběhla z pokoje.

Moony;)

24. ledna 2009 v 15:30 | TePa
Po dlouhé době se mi konečně ozval někdo, kdo chce spřátelit, tady máte jeho stránku:

Poslední týden šance

24. ledna 2009 v 15:19 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
Poslední šance pro hlasování do anktetky... prosím, zapojte se všechny;) Podle toho, která povídka vyhraje, uvidím, co budu dělat dál;) původně jsem chtěla napsat právě k té vítězné tak 150 kapitol, možná trošku víc nebo míň:D Ale uvidíme. Moc se mi do toho nezapojujete. Prosím...;)

TePa

51. kapitola - Den volna

24. ledna 2009 v 15:07 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Doufám, že tohle pro Vás bude celkem příjemná změna po vší té Eillen;) Tuhle povídku mám opravdu ráda a mrzí mě, že jsem ji tak dlouho zanedbávala;) Hezké čtení;) Dále budu ráda, když mi napíšete komenty o tom, co si myslíte, že se stane v dalších kapitolkách;)

TePa

Celý den jsem pak chodila jako v mrákotách. Podvědomě jsem se usmívala a v hlavě mi vířil nespočet obrazů vzpomínek na chvíle strávené s ním. Musela jsem vypadat opravdu jako zdrogovaná, když ke mně o další přestávce přiskočila jedna z lékokouzelnic a opatrně se zeptala, jestli mi je dobře.
,,Samozřejmě," odvětila jsem pokaždé, protože se to nestalo jen jednou.
Okolo půlnoci jsem se konečně dostala domů. Potichu jsem otevřela dveře a vklouzla dovnitř. Neobratně jsem si rozvázala tkaničky a klíče hodila na botník. S hlasitým povzdechnutím jsem si protáhla ruce a zívla.
Každý schod mi připadal hlasitější, než obvykle, když jsem zamířila do pokoje a ztěžka dopadla na postel. Vzpomínala jsem na dnešní dopoledne a na to, jak jsem se loučila se Samem. Na jeho slova a vzpomínky na Alba, které ani zdaleka nemohly předčit ty mé. Lehce jsem se usmála, když jsem si vzpomněla, že říkal, že nikdy pořádně nespí. To je celý on.
,,Sáro?" ozval se tichý hlas ode dveří. Otevřela jsem oči a spatřila taťku, který se starostlivě opíral o rám dveří.
,,Ano?" zívla jsem.
,,Děláš mi starosti," vešel dovnitř a posadil se vedle mě na postel.
,,To mě mrzí," usmála jsem se na něj smutně.
,,Neměla bys tolik času trávit u Munga, nebo se staneš jeho pacientkou."
,,Neměj strach. Jen mám zkrátka moc práce."
,,Sáro, jsi tam nováček. Nejsi tam ani rok, dokonce ani půl roku. Nemůžou po tobě chtít, abys tam hned zapadla."
,,Myslím, že s tímhle jsem nikdy neměla problém," odvětila jsem znaveně, když se podíval na moji brašnu plnou zdravotních karet. Zamračil se.
,,Neříkej mi, že se chceš ještě soustředit na práci?"
,,Měla jsem to v úmyslu," promnula jsem si oči.
,,Spíš jen čtyři hodiny. Mám o tebe OPRAVDU strach."
,,Je to práce. Bere mi všechen čas. Co když něco přehlédnu a zahyne kvůli mně nějaký člověk? To si nemůžu vzít na svědomí."
,,Zabíjí tě to."
,,To není pravda," zamračila jsem se a kopla do přeplněné brašny, která se odsunula kousek dál.
,,Proč si nevezmeš dovolenou?"
,,Nepotřebuju ji."
,,To si namlouváš. Máš obrovské kruhy pod očima. Zítra je sobota. Udělej si volno jako většina lidí. Vyspi se, najez se taky jednou pořádně a jen se dívej na televizi. Třeba."
,,Ty víš, že televize mě nikdy nějak zvlášť nebrala."
,,Sáro... Půjč si film, podívej se na něj, popřípadě u něj i usni, jako to dělávám já. Jen si vezmi jednou taky volno."
,,Já..."
,,Prosím, kvůli mně," prosil. Chvilku jsem se mu dívala do jeho utrápených očí, až jsem nakonec poraženecky zvedla ruce.
,,Fajn, zítra teda nejdu do práce. Stejně je víkend, takže..." Jeho tvář se vyjasnila.
,,Děkuju."
,,Nemáš zač," usmála jsem se ospale a znovu zívla.
,,Nechám tě spát. Dobrou noc," popřál mi a zlehka mě políbil na čelo. Usmála jsem se.
,,Dobrou."

Spala jsem jako špalek, neprobudila mě ani ranní pošta, ani když mě šla mamka zkontrolovat jestli žiju, dokonce ani hluk vycházející z hi-fi věže z obýváku. Když jsem se konečně probudila, cítila jsem se tak svěží a plná energie, jako už dlouho ne. Slastně jsem se prohnula v zádech, přičemž mi sjela přikrývka z nohou a spadla na zem.
Dobelhala jsem se do koupelny, hodila si sprchu, vyčistila zuby a musela jsem se usmát, když jsem si představila celý den volna. Proč mě to jen nenapadlo dřív? Nechtěla jsem na tuhle otázku příliš myslet, protože odpověď byla tak jasná, že by mě okamžitě vyhnala do práce. Oblékla jsem si starou vytahanou košili a odrbané rifle, vlasy si nechala rozpuštěné, což byla příjemná změna od těch utažených uzlů v nemocnici.
S úsměvem na tváři jsem seběhla do kuchyně, popadla talíř s toasty pro tátu a vrhla se do jídelny. Stačila jsem spořádat asi tři, než se ve dveřích objevil táta. Když spatřil mou nafouknutou tvář, omluvný úsměv a záblesk radosti v mých očích, nekomentoval to, jen zakroutil hlavou a vrátil se do kuchyně, aby si udělal svou snídani.
,,Dobré ráno," usmála se na mě ode dveří mamka.
,,Ahoj," oplatila jsem jí úsměv a spolkla další sousto.
,,Zjevně tě chuť k jídlu nepřešla," ušklíbla se a zmizela s košem prádla někde venku na zahradě.
,,Napadlo mě, že si zajdu na Příčnou koupit nějaké oblečení. Nějak jsem na to v poslední době zapomněla a polovina triček je nepoužitelná."
,,Jasně. Klidně běž," usmál se táta a já rozradostněně přikývla.
,,Asi se ale půjdu trochu více zkulturnit."
,,Chceš jít hned?" podivil se.
,,Jo. Nezvládnu nic nedělat. Možná až večer. Půjčím si nějaký ten film a večer se nikdo nedostane k televizi."
,,S tím jsem tak trochu počítal. Půjdu místo toho na noční směnu a zítra budu mít volno."
,,To jsem tak čitelná?"
,,Jen pro mě," ujistil mě a já si až příliš viditelně oddechla. Zasmál se a naposledy se ohlédl, když jsem vybíhala schody nahoru.
Šáhla jsem do skříně po nějaké sukni, protože venku bylo vyjímečně tak nádherně, že by byl hřích toho nevyužít. Pak jsem objevila mou dlouho ztracenou červenohnědě károvanou košili a s překvapením zjistila, že mi pořád sedí. Bezva! Aspoň tohle nebudu muset kupovat, pomyslela jsem si, popadla hůlku a s hlasitým ,,Ahoj!" vyběhla z předsíně. Hned na prahu - aby si mě nevšimli ostatní obyvatelé městečka - jsem se přemístila na Příčnou. Okamžitě do mě narazilo několik lidí a mě to bylo fuk. Fuk! Měla jsem celý den jen pro sebe.
Nejdřív jsem si skočila ke Gringottům, kde jsem se třásla zimou, pro peníze, a pak mi nic nebránilo vrhnout se do nakupovací horečky. Až příliš brzy na mě dolehla ona tíha, když nevíte, co by vám mohlo slušet a uvědomila si, že tohle mě nikdy nebavilo. Nakonec jsem si jakžtakž vybrala a koupila dvě sukně, rifle, dvě košile a dvě trika. Pod taškama jsem doslova mizela, jak se mi teda zdálo, ale nikomu kolem to nepřipadalo divné ani trochu.
Přemístila jsem se zase domů a s hlasitým žuchnutím dopadla na koberec v předsíni. Sesypala se na mě ta hora krabic, takže taťka si mohl dost dobře myslet, že se tu přikradl nějaký... momentálně mě nic nenapadalo. Ale to bylo asi tím, že on přesně věděl, který pošuk mu vpadl do dveří.
,,Sáro?" Co jsem vám říkala? Zasmála jsem se a vystrčila hlavu zpod jedné z krabic. Zasmál se. ,,Co děláš v tom atomovém krytu?"
,,Vyhlížím nepřítele, pane?" zasalutovala jsem a zase se před ním schovala. Znovu se zasmál.
,,Tak vylezte poručíku, na stole je oběd."
,,Rozkaz!" vyskočila jsem na nohy a ucítila, jak mi na nohu spadla ta těžká krabice... Už ani nevím s čím. Táta zavrtěl hlavou a s úsměvem na tváři znovu vešel do kuchyně. Slyšela jsem, jak mluví s mamkou, popadla tu změť otevřených a pootevřených krabic a s hvízdáním vpadla k sobě do pokoje.
,,Mami?" pozvedla jsem obočí.
,,Ano, zlato? Stalo se něco?" zakřičela zezdola.
,,Co se to tu stalo? Kdo mi tu vymýtil pokoj?" zařvala jsem hystericky.
,,Jen jsem trochu uklízela."
,,Uklízela?!" přeskočil mi hlas. Celý pokoj byl jako vyměněný. Mohla bych si myslet, že stojím úplně někde jinde, nebýt mých poznámek k famfrpálovým zápasům, které jsem si psala na zeď.
,,Neblázni, zlato. Tvůj pokoj to nutně potřeboval."
,,Tohle NENÍ můj pokoj," zdrůraznila jsem, upustila krabice na a pod postel a vydala se zase dolů, kde jsem se posadila za široký stůl.
,,To si říkáš holka? Takový nepořádek! Říká ti něco slovo úklik?" zaútočila na mě.
,,Úklid? Jen klid" ušklíbla jsem se. Protočila oči v sloup a táta všem naložil vrchovatou porci jídla. ,,Skočím odpoledne za Ell. Mám takový pocit, že i neodpustí, jak dlouho jsem ji zanedbávala."
,,Mám nám půjčit nějaký film?" zeptala se mamka.
,,To by bylo fajn," zahuhlala jsem s plnou pusou. Opovržlivě se na mě podívala. ,,Promiň," polkla jsem.
,,Člověk si zvykne, ale občas by sis na to mohla dát pozor." Přikývla jsem na znamení souhlasu a snědla všechno, co mi táta předložil, div mi za ušima boule nenaskákaly. Pro jistotu jsem si tam nenápadně šáhla, jen tak, kdyby něco a s úlevou zjistila, že tam opravdu nic není.
,,Tak já běžím. Večer!" rozloučila jsem se a zase se přemístila. Zaklepala jsem na dveře a přišel mi otevřít Peter.
,,Ahoj," usmál se. ,,Jdeš dál?"
,,To bych opravdu ráda," přikývla jsem a vešla do obrovského mega super mega mega MEGA domu. Všimněte si prosím slova mega. ,,Ten je ale OBROVSKEJ," žasla jsem s otevřenou pusou. Pete se zasmál.
,,Nepovídej."
,,Jo," polkla jsem. ,,Kde je paní Carterová?" Usmál se ukázal nahoru po schodech.
,,Před chvilkou odešla nahoru."
,,Děkuju," mrkla jsem na něj a vyběhla schody nahoru. Vzala jsem za kliku u prvních dveří vpravo, které jsem myslela, že by mohly patřit Ell a rychle vešla dovnitř. Byla tam. Seděla zády ke mně čelem k oknu. ,,Aspoň ahoj, ne?" Otočila ke mně hlavu a usmála se.
,,Ahoj, co že ses ukázala?"
,,Něco tě bolí, nebo tak?" zeptala jsem se okamžitě, protože nevstala, aby mi šla naproti.
,,Ne, jen je to teď trochu těžší. Pomůžeš mi?" Chytla jsem ji zezadu za ramena a pomohla jí postavit se.
,,E-ell?" vyjekla jsem, když jsem spatřila její vyboulené břicho. ,,To jsou tak trojčata, ne?" Zasmála se.
,,To přesně ne. Ale jsi blízko."
,,Paterčata?" přivřela jsem oči.
,,Dvojčata, ty..," šťouchla mě do paže a zasmála se.
,,To bude pohroma. Počkej, musím se na to posadit." Starostlivě se zamračila.
,,Co bude pohroma?"
,,Dva Carterové v jednom domě? Řekni mi, prosím, že aspoň jedno to bambíno bude holka." Ušklíbla se. ,,Takže ne?" chytla jsem se afektovaně za srdce.
,,Ne. Oba budou kluci."
,,To si dokážu představit, jak to bude nezvládatelné. Peter musí být málo happy," ušklíbla jsem se.
,,Když jsem mu to řekla, skákal radostí. Oznámil to oběma našim rodinám a teď nám asi dva týdny přicházejí jen dárky."
,,Upřímnou soustrast," usmála jsem se na ni.
,,Jsem ráda, že je šťastný."
,,Ty nejsi?" zamračila jsem se.
,,Já jsem víc, než jen to." Usmála jsem se na ni.
,,No... sluší ti to," mrkla jsem na ni.
,,Díky. Nevidělas Petera?"
,,Vzal mě dovnitř. Proč?"
,,Poslední dobou mě nepouští z dohledu. Má strach, že se namůžu, že toho málo sním, že nebudu spát a tak," usmála se.
,,To je mi ale starostlivý chlap. Nemá bratrance?" Zasmála se, ale pak zvážněla. Věděla jsem, kde přesně se její myšlenky prodraly. Uhla jsem pohledem a chvilku jen civěla na dveře. Rychle změnila téma.
,,Nemá, ale mám pro tebe možná dobrou zprávu."
,,Možná?" otočila jsem se k ní.
,,Jdeš oběma za kmotru." Představila jsem si ty staré kmotřičky z mudlovských pohádek a ušklíbla se.
,,Dík."
,,Žádné nadšení?"
,,Představa, že budu nosit ten bílý čapec," opsala jsem okolo své hlavy elipsu. Ell propukla v smích.
,,Můžu ti slíbit, že tě do něj nenavlíknu a že to není třeba."
,,To se mi ulevilo," vydechla jsem a znovu se na ni usmála, když se ozval Peterův nadšený hlas zezpoda.
,,Co se zase stalo?" protočila Ell oči v sloup a s úsměvem na tváři přešla ke dveřím. Otevřela je dokořán. Peter se na ni vrhl a jemně ji objal. Pak se otočil ke mně.
,,Mám bezvadnou zprávu. Je to skoro ta nejlepší zpráva na světě..," nachvilku se zarazil a pohladil Elliino břicho.
,,Tak nás nenapínej," vybídla jsem ho. V ruce držel trochu ušpiněný dopis. ,,Tys nad ním obědval?" ušklíbla jsem se.
,,Dopisy z války nebývají zrovna nejčistší," ušklíbl se a váhavě se na mě podíval. Zarazila jsem se a hrklo ve mně.
,,Jo... ehm... aha."
,,Takže?" šťouchla do manžela Ell.
,,Musím vám ho přečíst," přešel do prostředka místnosti, stále držel Ell kolem pasu a rozložil list.
,,Ahoj, Petee,
neustále naléháš, jak se vyvíjí válka. Můžu ti teda nyní z radostí oznámit, že skončila a že se zítra vrátím domů. Hned, co stihneme odnést všechny zraněné a sbalím se, vyjíždím na cestu. Blahopřeju ti k těm dvěma malým prckům. Jsem opravdu rád, že jsi mě určil za kmotra. Jen Ti musím zdůraznit, že pečlivost nemám zrovna v rodině;) Pozdravuj Ell a... pokud se u Vás objeví Sára, vyřiď jí, prosím, že na ni myslím každý den a že se nemůžu dočkat, až ji znovu uvidím.

Albus

PS: Ty jseš ale klikař kámo;) Ne jedno, ale rovnou dvě :D


8. kapitola – Dohazovačská kancelář

21. ledna 2009 v 16:04 | TePa, Nessa |  Eillen
,,Eillen?"
,,Charlie? Je sobota, máme volno."
,,To sice ano, ale je podzimní rovnodennost, jdeme na oslavy. Vstávej a obleč si něco hezkého." Eillen si prohrábla vlasy, promnula oči a posadila se na posteli.
,,Já nic hezkého nevlastním. Mám dvoje šaty - jedny zelené, druhé vybledlé - a dva školní hávy. Který myslíš, že si mám vzít?" Charlotta protočila oči v sloup.
,,Půjčim ti svoje. Přitáhla jsem hned troje, aby sis mohla vybrat. Navíc tě ještě učešu a nazdobím, aby ses líbila."
,,A komu prosímtě? Nemám ráda šperky, připadám si v nich nesvá."
,,Já vím, ale udělej to jednou jedinkrát jen pro mě. No tak," vybízela kamarádku Charlie a tahala ji z postele.
,,No tak fajn. I když stejně nevím, čeho chceš dosáhnout. Budeme se tam nakrucovat jako každý rok."
,,Jako každý rok ne. Teď máme mužské osazenstvo."
,,Proto vypadáš tak, jak vypadáš?"
,,Nesluší mi to?" polekala se Charlie. Na sobě měla dlouhé červené šaty, které slušivě obepínaly její postavu, na krku stříbrný náhrdelník a vlasy rozpuštěné na ramenou.
,,Tobě? Vypadáš krásně. Ale jááá," zívla Eillen a posadila se před zrcadlo. Vytáhla hřeben a začala pročesávat své dlouhé zrzavé vlasy.
,,Ani nevíš, jaká je tě škoda," ušklíbla se Charlotta.
,,Nepovídej," zasmála se Eillen.
"Myslím to vážně. Nejeden kluk by se za tebou otočil, kdybys nebyla taková ledová královna a trochu se starala o to, jak vypadáš."
"Ale já se starám.."
"Jo, ale to, že se učešeš a slušně oblečeš se považuje za samozřejmost, chtělo by to trochu nadstandard, víš?"
"Fajn, dělej si se mnou co chceš, ale jestli se mi to nebude líbit, jde to dolů a je mi jedno, kolik času nad tím strávíš," dala si podmínku Eillen a poraženecky si sedla na židli.
"No, je to asi to nejlepší, co od tebe můžu čekat," usoudila Charlie a začala pracovat na účesu.
"Chceš to vyčesat nahoru, nebo spíš nechat dole?"
"Ehm.. nikdy jsem neměla ani jedno z toho, takže to asi nechám na tobě. Ale nic extravagantního, prosím tě."
"Klídek, něco vymyslím. Zatím si rozmysli, které šaty si oblečeš."
"Když to je těžko, když jsi ty šaty donesla troje," pokrčila rameny Eillen bezradně a Charlie protočila oči.
"Uklidni se, holka," říkala si pro sebe Charlie. "No tak začneme s barvou. Co k tobě půjde nejlíp? K zrzavým vlasům se modrá asi zrovna nehodí, takže ty ne. Žlutá nebo bílá?"
"Bílá ne, zašpinila bych ti je. Když o tom tak uvažuju, i ty žluté jsou dost světlé. Ty modré jsou tak akorát..."
"Žádné takové, modré ne. A myslím, že právě ty bílé budou nejlepší. Věř mi. A od čeho umíš kouzlit? Kdyby něco, spravíš nebo vyčistíš je."
"No tak jo," rezignovala Eillen.
"Tak, za chvíli budu hotová," prohlásila po pár minutách Charlie a kriticky se zadívala na účes, který vytvořila. Vlasy byly nahoře sčesané do ozdobného drdolu, dole spadaly na záda. "Ještě ti tam dám nějakou ozdobu, snad mám něco bílého."
"Ne, to je dobrý..." vyhrkla Eillen, ale to už Charlie byla ven z pokoje a za chvíli zpět s bílým květem ve tvaru růže.
"Tak, teď je to dokonalé."
"Nechceš mi tam připíchnout cedulku se svým podpisem?" ušklíbla se Eillen.
"Ne, ale nezapomeň každému, kdo ti to pochválí říct, že je to má práce."
"Rozkaz," protočila Eillen oči a prohlédla se v zrcadle. ,,Charlie, jsi si opravdu jistá, že..."
,,Mlč. Vypadáš úžasně," prohlížela si ji Charlotta. Eillen vypadala opravdu krásně. Vlasy, které ji ustupovaly z obličeje daly vyniknout pohlednému obličeji, dlouhé náušnice se skoro dotýkaly klíčních kostí, které měla odhalené v lodičkovém výstřihu bílých šatů s jemným zdobením. A když se pak znechuceně zašklebila, Charlie by ji nejraději vykopla z pokoje.
,,Já nevím. Připadám si moc odhalená."
,,Odhalená? A co jako chceš nosit? Roláky až ke krku a kalhoty?"
,,Je to nejpohodlnější, když..."
,,Raději mlč. A jediné, co máš odhalené jsou ramena a ruce."
,,Připadám si, jako bych šla na svatbu." Charlotta se zasmála.
,,Třeba brzy půjdeš."
,,Ha, ha, ha," ušklíbla se Eillen a znovu se prohlédla. ,,Asi bys mi stejně nedovolila si vzít plášť, viď?"
,,Ne. Máš pravdu. Jde se," chytla Charlie svou kamarádku za ruku a táhla ji z pokoje.
,,Kryj mě," schovávala se Eillen.
,,Blázne, ale aspoň jde víc vidět na mě."
,,To takhle můžu klidně zůstat!" nabídla se Eillen.
,,Na to zapomeň," octly se přede dveřmi. ,,Otevírám."
,,Ne!"
,,Cože?"
,,Totiž, počkej chvilku," vydýchávala se Eillen.
,,Nejdeš na svatbu, jak už jsem ti laskavě připomněla. Bude tam plno lidí, žádný si tě nevšimne." Eillen se na Charlie pochybovačně zadívala, ale nakonec si promnula ruce a vydechla.
,,Jdem na to."
Studentky v místnosti se daly rozdělit do dvou skupin - ty, které stejně jako Charlie (a Eillen ) využily příležitost oprášit slavnostnější šaty, nastrojit se a vypadat co nejlépe. Druhá část byly dívky, které slavnostní den vůbec neřešily a měly na sobě své obvyklé šaty. Naštěstí převažovala první část, takže se mezi nimi Eillen ke svému velkému uspokojení dostatečně schovala.
Nenápadně projížděla očima dav dívek a hledala mezi nimi některého ze spolužáků. Nikde je ale neviděla.
"Asi neví, že se to tady slaví, třeba měli na škole jiné tradice," pomyslela si.
Její domněnky ale vyvrátil příchod všech čtyř kluků. Měli velmi podobné černé pláště a i zbytek oblečení byl laděn převážně do černé, jen sem tam se objevily různobarevné výšivky, které sice černou trochu oživily, ale byly tak malé, že na první pohled rozhodně nezaujaly pozornost.
"A sakra," pomyslela si Eillen. "Takže to asi ví."
Nedokázala si pomoct, ale nechtěla, aby ji Jayden takhle viděl. V šatech se cítila nesvá, proto byla velmi nervózní, těkala očima z místa na místo a pohybovala se velmi opatrně a na ni nezvykle. Vůbec nevnímala hovor Charlotty s Becky a Adrienne, které už rovněž dorazily a velmi často sklouzávala pohledem ke špičkám svých bot. Nechtěla se nikomu dívat do očí a vůbec by nejradši zmizela, nebo už to měla za sebou.
,,Zajdu si pro pití," špitla směrem k Charlie, rychle vstala a šla k malému stolu s pitím. Napila se a úlevně vydechla, když...
,,Kdopak to tu loupe perníček?" Eillen se lekla, skočila za nejbližší stůl a s děsem v očích se dívala na Jaydena, který vypadal tak... potřásla hlavou.
,,Jen jsem měla žízeň."
,,A proč se schováváš?" Eillen zapřemýšlela, a pak plácla:
,,Jen taková sázka."
,,Sázka? Nepovídej," očividně jí nevěřil ani slovo.
,,No jasně," přikývla a hledala odvahu.
,,Mohla bys aspoň vystrčit hlavu ať vidím, jak se tváříš?"
,,Ehm... ne."
,,Proč zase?"
,,Součást sázky," odbyla ho Eillen a naivně si myslela, že mu to postačí. Když se dlouho neozýval, pomyslela si, že třeba zmizel a posunula se trochu blíž k okraji širokého mramorového sloupu.
"Nazdar, dlouho jsme se neviděli," vybafl na ni zpoza sloupu Jayden.
"Ha ha ha. Když dovolíš, jdu pryč."
"Budeš tak neslušná?" rýpl si Jayden, který se zjevně situací bavil.
"Budu tak vychovaná," odpověděla Eillen a vykročila směrem ke kamarádkám a za zády slyšela chlapecký smích.
"Ach bože, proč mi to děláš," pomyslela si. "Jako by to včera nestačilo."
S hlavou stále v oblacích dorazila Eillen k ostatním.
"Slyšíš nás?" zeptala se důrazně Becky.
"Co?" trhla sebou Eillen, až málem vylila skleničku s pitím.
"Ptala jsem se, kde ses tak zdržela."
"Ehm, no šla jsem si pro to pití, nezdálo se mi, že bych tam byla moc dlouho," odpověděla vyhýbavě Eillen a zahleděla se jinam.
"Hele, není nějaká divná?" ztlumila hlas Becky a pokukovala po ostatních.
"Co já vím? Poslední dobou se chová jinak než dřív, ale ráno mi přišla jako obvykle," pokrčila rameny Charlie a zahleděla se na Eillen, která stála zády k nim o pár kroků vedle. V místnost vládl zmatek a ruch, takže nic z rozhovoru neslyšela.
"Něco s ní být musí, nikdy taková nebyla. Myslíte, že by to mohlo být klukama?"
"Možné je všechno, ale u ní asi krajně nepravděpodobné. Ne, myslím, že v tom bude něco jiného."
"Tak budeme dávat větší pozor, trávit s ní víc času a třeba se to dozvíme, nebo nám to řekne sama," navrhla Charlie a ostatní dívky přikývli.
"Hej, Eillen, kam tak zíráš?"
"Já? Nikam," otočila se Eillen na kamarádky a přešla až k nim.
"Jsi v pohodě, zdáš se taková.. vyvedená z míry," začala opatrně Charlie a pozorně ji pozorovala.
"Neboj, všechno je v pořádku. Jen mě to tu moc nebaví, radši bych se vrátila do svého pokoje."
,,Neblázni! Teď teprve začne zábava. Pojď! Dohodím tě nějakému z kluků," chňapla Charlie kamarádku za ruku a táhla ji na parket, kde už Becky tancovala s Bartemiem.
,,To si děláš legraci? Nepotřebuju nějakou dohazovačku s profesionální praxí."
,,Nebuď hned taková, najdu ti někoho... Hej! Jeffrey!" zavolala na nejbližšího kluka.
,,Děláš mi trapas, Charlie," kryla si Eillen hlavu rukama, aby ji nikdo neviděl do obličeje.
,,Někdy se musí něco obětovat."
,,Jako by se to zrovna do téhle situace hodilo."
,,Ahoj, Charlie," usmál se na dívku Jeffrey.
,,Ahoj, hele, koho jsem ti našla."
,,Hm," řekl najednou plný nezájmu. ,,Myslel jsem, že si dáme kolečko," vysmekl ji malou poklonku. Charlotta zrudla.
,,Ehm, tak jo. Nezlob se Eillen. O další přestávce ti někoho najdu." Eillen s úšklebkem pokrčila rameny a vzdálila se k Adrianne.
,,Ta tě vypekla, co?" řekla místo pozdravu Adrianne.
,,Taky tě ráda vidím, ale máš pravdu," odpověděla Eillen a podívala se na svou kamarádku, která vypadala, že už má v sobě pár skleniček šampaňského a její oči začali dostávat skelný nádech. ,,Jsi v pořádku?"
,,Jo, jasně," škytla Adrianne.
,,Asi bych tě měla odvést na pokoj."
,,V žádném případě," cukla Adrianne nekompromisně ramenem.
,,Ady, no tak... Buď usneš pod stolem nebo v posteli. Vyber si."
,,No, asi máš pravdu," odložila skleničku na podnos.
,,Tak jdeme?" zeptala se ještě Eillen a chytila přítelkyni za paži. Společně se dostaly až na pokoj, kde se Adrianne uložila k spánku a Eillen se vracela zpátky do sálu. Původně to vůbec neměla v úmyslu, vždyť měla skvělou výmluvu, proč odešla, ale nakonec se rozhodla tam ještě na chvíli zaskočit. Jen doufala, že Charlie už pustily její dohazovačské myšlenky. Chtě nechtě musela dát Jaydenovi za pravdu, nebylo to vůbec příjemné.

7.kapitola - Oheň versus voda

19. ledna 2009 v 16:04 | TePa, Nessa |  Eillen
,,Už můžeš ven," vybídl ji a ustoupil. Eillen se váhavě postavila na vratké nohy a otřásla se zimou. Mokré oblečení se jí těsně lepilo k tělu a chladilo. ,,Lesknou se ti oči, co se stalo?" zeptal se starostlivě.
,,J-je m-mi z-zima."
,,Mám deku, jestli chceš," přešel do nějaké vedlejší místnosti a donesl teplou pokrývku, kterou přes ní přehodil. ,,Otočím se. Měla by sis sundat co nejvíc mokrého oblečení, jinak dostaneš zápal plic."
,,Z-znám k-kouzlo," vykoktala ze sebe.
,,To raději nezkoušej. Už to, že jsem ho použil já mě dostalo do maléru. Učitelky to vycítí a přišly by na to, že jsi tu a předpokládám, že to ty nechceš."
,,N-ne. M-máš p-pravdu." Už nic neřekl, jen se mlčky otočil a Eillen se po chvilce rozmýšlení začala svlékat. Nejdříve ze sebe sundala ten odporně těžký mokrý svetr, a pak - po velice dlouhém zaváhání - si sundala i zbytek svršků, kromě spodního prádla, samozřejmě a rychle kolem sebe obtočila teplou deku, která ji šimrala na kůži. ,,Můžeš," řekla rozhodným hlasem, popadla své věci a donesla je k malým kamnům v rohu místnosti. ,,Mrzí mě, že jsem tě přivedla do potíží."
,,Ty ne."
,,Cože?"
,,Ty ne. To Bartemius. Asi je někde s Becky. Má pokoj vedle mě a Bakerová ho nemůže najít."
,,Ach tak. Zase půjdu. Jen jsem ti chtěla poděkovat za tu záchranu z deště, ale chci, abys pochopil, že déšť naprosto zbožňuju a prostě si nemůžu pomoct a vyběhnu ven."
,,Já to chápu. Vodní živel je tvá specializace, viď?" Eillen si odrhnula pramen zrzavých mokrých vlasů z obličeje a přikývla.
,,A tvoje?"
,,Oheň. Proto tě chápu a proto mám kamna v místnosti, i když nikdo jiný ne. Cvičím na něm."
,,Aha," otřásla se Eillen.
,,Žádný strach. Jsou to jen drobná bezpečnostní kouzla."
,,Bezpečnostní?"
,,Ano, ohnivá ochrana, požehnání a taková kouzla."
,,Aha. To mi nikdy nešlo."
,,To bude tím protikladem oheň, voda."
,,Budu muset jít."
,,Nemůžeš."
,,Cože? Proč?"
,,Jsi celá mokrá a věci máš u mých kamen. Počkej až uschnout, a pak budeš moct jít."
,,Můžu si obléct..."
,,Ani nepokračuj. Chceš mít zápal plic?"
,,Asi ne," přiznala Eillen a rezignovaně si sedla do křesla. Dívala se všude možně po místnosti, ale pohledu na Jaydena se vyhýbala. Cítila se dost nesvá, když tam tak seděla zabalená v dece, její oblečení se sušilo u krbu a podle všeho se dostala do Jaydenova soukromého pokoje. Samozřejmě on u ní byl už vícekrát, ale ani tento fakt moc nepomáhal. Eillen se v duchu modlila, aby sem hlavně nepřišla žádná z učitelek, protože by si mohli oba dva začít balit kufry.
"Ehm, budeme tady tak sedět a mlčet?"
"No, jestli ti to vadí, můžu si klidně stoupnout."
"Víš, jak jsem to myslel," zpražil ji pohledem Jayden.
"Nenapadá mě, co bych ti řekla," pokrčila rameny Eillen.
"Třeba proč jsi hledala Becky? Pro začátek."
"Nevím, co je ti do toho, ale když to musíš vědět.. Říkala jsem ti, že ji hledala Bakerová. Přišla ke mně do pokoje a sháněla se po ní. Kdyby ji našla s Bartemiem, letí ze školy, proto jsem učitelku poslala do knihovny a letěla hledat Becky."
"A nemyslíš, že je trochu podezřelé, když úplně ve stejnou dobu hledají učitelky Becky i Bartemia?"
"Možná," pohodila rameny Eillen. "A co já s tím mám dělat? Becky mě neposlechne, nikdy! Víš, kolikrát už jsem jí to vymlouvala? Má zkrátka svoji hlavu."
"Nemusíš na mě kvůli toho hned křičet," brzdil ji Jayden.
"Promiň. Já.. jen nevím, co s ní mám dělat a strašně mě to rozčiluje."
"Tak ji nech být. Zkusilas ji zastavit, ale nepomohlo to. Je to prostě jejich věc. Taky jsem Bartemia odrazoval, ale nenechal si říct. Tak prostě vyletí spolu a spolu taky ponesou následky."
"Ale to já nechci! Nechci, aby ji vyhodili! Chci, aby tady byla se mnou až do konce studia a ne aby přežívala jak to jen půjde jen kvůli toho, že ji vylili ze školy necelý rok před koncem."
"To já samozřejmě chápu, ale možná bys nemusela tak řvát, protože by mohla přijít kontrola."
"Ou, promiň."
"Tohle slovo od tebe slyším dneska celý den," zasmál se Jayden.
"No tak mám dneska špatný den a dělám blbosti, za které se pak musím omlouvat, no. To se občas stává."
"Klid, nemyslel jsem to špatně," ujistil ji Jayden a Eillen se opět uklidnila.
,,Vždyť já vím," kývla Eillen.
,,Bylas na našem tréninku, viď?" usmál se Jayden.
,,Já? Ne," poposedla si.
,,Nemysli si, že nepoznám, když lžeš."
,,Fajn. Jak to víš?"
,,Ono ten výkřik byl opravdu nenápadný," zasmál se Jayden.
,,Jen mi to vyklouzlo," začervenala se Eillen.
,,To ses tak lekla?"
,,Myslela jsem, že ty meče jsou ostré, tak se mi nediv. Nesnáším pohled na krev."
,,A jak víš, že nebyly ostré?"
,,Neřeknu," pohodila Eillen hlavou a pocítila, že se jí už suší vlasy.
,,Ale no tak. Návrat do dětských let?"
,,Nechci to na ni říct."
,,Na Becky?" chtěl vědět.
,,Ne, na tu ne."
,,Jéjdanáne! Já to nikomu neřeknu!" Eillen si zkousla ret.
,,No... to je fuk, stejně to není žádné tajemství. Mám to od Charlotte." Jayden se zamračil. ,,Co se stalo?" chtěla vědět Eillen.
,,Co se stalo? Prvních pár týdnů za mnou pořád lezla a chtěla něco vědět."
,,Jo, zmínila se, že jseš strašně mlčenlivej," ušklíbla se. Jayden se zamračil ještě víc. Jeho obočí se takřka spojilo.
,,Mlčenlivej? Nemůžeš se mi divit. Jak by bylo tobě, kdyby tě někdo pronásledoval?"
,,A neděláš to náhodou?" podivila se Eillen a Jaydenovi na chvilku sklaplo.
"Tak promiň, nemyslel jsem, že to bereš takhle.."
"Ne! Teď už ne, ale ze začátku to tak přesně bylo. Hrozila jsem se, kdy se zase objevíš."
"Ale bylo to z velké části ze strachu, že nás někdo načapá, nemám pravdu?"
"Nejspíš jo," přikývla Eillen. "Vážně byla Charlie tak hrozná? Ničeho jsem si totiž nevšimla. "
"No, je to dost neohleduplné, ale upřímně, nevěděl jsem, jak se jí zbavit. Pak jsem na ni už jednou dost vyjel a dala mi pokoj. Jenže zezačátku," otřepal se Jayden a v obličeji měl vystrašený a zhnusený výraz. "Kdykoli jsem se podíval na tebe, hned se usmívala jako měsíček na hnoji a horko těžko jsem jí pak vysvětloval, že to vůbec nepatřilo jí. Vzhledem k tvému postoji k věci jsem totiž nemohl ani ceknout, na koho se vlastně dívám."
"To je mi líto, neměla jsem o ničem takovém ani ponětí. Charlie taková nikdy nebyla, alespoň ne přede mnou, takže by mě něco takového vůbec nenapadlo..."
"Jo," zasmál se hořce Jayden. "Možná bys ji mohla někdy při vhodné příležitosti naznačit, že by neměla být tak vlezlá."
"Pro její vlastní dobro bych to asi měla opravdu udělat," povzdychla si Eillen.
"Vlastně nechápu, jak se spolu můžete zrovna vy dvě tak bavit. Jste úplné protiklady. A upřímně, to, že protiklady se přitahujou, jsem nikdy nebral moc vážně."
"Jak to myslíš?"
"No, když už řešíme zrovna tohle téma. Charlotta se může přetrhnout, aby na mě narážela při každé příležitosti, ale ty jsi dělala všechno proto, aby ses mi vyhla. Becky jsi se taky snažila dovést k rozumu ohledně Bartemia. Přijde mi, že zrovna na tohle máš úplně opačný názor, než všechny tvé kamarádky. A upřímně, sice mi ze začátku dalo dost práce se k tobě vůbec dostat, ale považuju tvůj pohled na věc za mnohem zodpovědnější a lepší."
"Ale, a kdo mi neustále předhazuje, že se moc řídím pravidly?" ušklíbla se Eillen.
"No, řekněme, že ideální je střední cesta. Něco mezi mnou a tebou. Ale kombinaci někoho typu jako já a jedné z tvých kamarádek vidíš názorně na Bartovi a Becky. Už teď jsou podezřelí a jak dlouho spolu něco mají?"
,,Stejně myslím, že to Bartemius nebere moc vážně."
,,Myslíš?" ušklíbl se.
,,Jo, přesně tak. Stačí se podívat na Becky, jak je šťastná. Je to nezdravé, vždyť vůbec nevnímá nic jiného. A Charlie je jen zvědavá," snažila se Eillen uhájit aspoň jednu svou kamarádku.
,,Neřešme už Charlottu a Becky."
,,Hm," zamumlala Eillen a prohrábla si vlasy. ,,Heleme se, už jsou suché. Měla bych se ztratit, už je po večerce," zvedla se ze židle. ,,Mohl bys..," naznačila mu, aby se otočil. Ušklíbl se, ale poslechl. Dívka ze sebe tedy sundala ručník a přešla ke kamnům, aby se oblékla. Sotva ale popadla věci, ozval se za dveřmi klučičí hlas. Eillen ztuhla a skočila po šatech. V tu samou chvíli se ale Jayden otočil, chytil ji do náruče a otočil se na místě.
Když se konečně trochu vzpamatovala, ležela na posteli a tiskla si šaty k polonahému tělu.
,,C-co?" koktala.
,,To byl Bartemius."
,,To je fakticky nenápadné. Nemyslíš, že se dá lehkým kouzlem vysledovat, kde jsi?"
,,A to jsem měl jako udělat co?" rozhodil rukama a došlo mu, že se dívá na skoro nahou dívku a ihned se otočil.
,,Třeba mě zase zavřít do škříně, to je tvá specialita, ne?"
,,Jsem rád, že jsme si to vyjasnili, ale dnešní odpoledne mi přišlo hezké, než..."
,,Než se pokazilo, co?" ušklíbla se Eillen a v afektu dodala: ,,A stejnak se můžeš otočit, vsadím se, že to pro tebe není nic nového!"

"Co tím jako myslíš?" mračil se Jayden do prázdna, protože se neodvážil otočit se.
"Víš co, já radši půjdu. Dneska je to mezi náma zvláštní. Buď skvěle vycházíme, nebo se hádáme. A na můj vkus se to střídá moc rychle. Navíc bych asi měla dát šanci Bartemiovi si s tebou promluvit."
"Tak fajn, jak chceš. Uvidíme se zítra," rozloučil se stále podmračený Jayden a Eillen opatrně vyšla na chodbu. Vnímala sebemenší zvuk a lekal jí i záchvěv větru, takže jí cesta do pokoje trvala mnohem déle než obvykle. Navíc nebyla zvyklá pohybovat se v části hradu, kde měl Jayden pokoj.
Když za sebou zabouchla dveře, konečně se uklidnila. Poslední dobou pro ni ta místnost znamenala opravdu hodně. Místo, kde mohla nerušeně uvažovat a vzpamatovávat se z posledních událostí, protože těmi se teď její život jen hemžil.
Až zde jí tedy naplno došlo, co se stalo, než odešla a incident jí vehnal do tváří červeň. Ten den byl bezpochyby zvláštní. Nejdříve Charlotta a pozorování spolužáků, pak Becky a všechny ty problémy. Vyvrcholení přišlo v podobě celého jejich rozhovoru - od toho deště až do teď.
Při pomyšlení, že tam jen tak stála, polonahá, se jí rozechvělo celé tělo a nedokázala se uklidnit. Rychle se zase převlékla do noční košile a lehla si do postele. Ještě dlouho do noci nemohla najít klid a usnout se jí nedařilo už vůbec. Když ji ráno probudila Charlotta, přišlo jí, že spala jen několik hodin.

6. kapitola – Becky!

16. ledna 2009 v 20:04 | TePa, Nessa |  Eillen
Šaty jí ve větru jen zpomalily, protože se jí tlačily na nohy a Eillen měla pocit, že by se rychleji pohybovala chůzí. Když se octla v parku, děkovala sama sobě, že si za místo Beckyiina úkrytu vybrala zrovna knihovnu. Ta totiž ležela v opačném křídle internátu. Spěšně se rozhlédla, ale spatřila jenom Jaydena. Proklela náhodu a běžela k němu.
,,Eillen?!" pozvedl překvapeně obočí. Vypadala opravdu krásně. Tváře měla červené od běhu a větru, vlasy rozcuchané a spodní lem šatů špinavý od bláta.
,,Nehledám tebe, ale Becky. Nevíš, kde je?" vyhrkla zoufale.
,,Šla ven s Bartemiem, tedy myslím, že se zmínil, že šel..."
,,Nemám čas na dilema. Řekni, kde je, nebo kde není. Všechno mi pomůže."
,,Možná šli do lesa."
,,To si děláš legraci," ztuhla Eillen na místě. ,,To neví, co tam všechno je? Říká se, že tam jsou všelijaké noční potvory a oni tam lezou? Panebože!"
,,Neplaš. Noční se nenazývají jen tak pro legraci. Vylézají v noci."
,,To mě má uklidnit? V lese je tma jak v kobce!"
,,Eillen. Uklidni se. Bartemius je dobrý kouzelník, věř mi." Zkoumavě si ho měřila.
,,To možná tvrdíš ty. Hele, nemám čas tu s tebou vykecávat. Bakerová prohledává polovinu hradu a míří do knihovny, kde Becky není! Jestli ji tam nenajde máme obě problém a víš, já..."
,,Znám tvůj postoj ke školnímu řádu."
,,To mě těší. Jdu do lesa," rozhodla se Eillen, ale Jayden ji chytil za předloktí. Ihned se mu vyprostila.
,,Nechoď tam sama."
,,Zvláštní, že před chvilkou jsi tvrdil, že jim žádné nebezpečí nehrozí!" zasyčela.
,,Půjdu s tebou," řekl hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky.
,,Fajn, ale dělej." Eillen se znovu dala do běhu a vnořila se do hustého zeleného porostu. Chvilku se rozhlížela kolem, ale když nic neviděla, zakřičela:
,,Beck..!" nedořekla, protože ji Jayden stáhl k sobě a zakryl jí ústa dlaní. ,,Do háje! Pusť mě," zasyčela tiše, když ji pustil a vykročila.
,,Není radno tu takhle křičet, dej si pozor. Na té tvé teorii něco je," připustil. Eillen pokračovala v cestě a lehce našlapovala, aby ani větvička nezapraštěla. Pak došli k malému zelenému jezírku a na druhém konci seděla - k Eillenině velké úlevě - Becky. Bartemius ale nikde.
,,Mohl by ses, prosím, vrátit?" zrudla Eillen.
,,Cože? Proč?" zeptal se s úšklebkem Jayden.
,,Proč asi?! Neřekla jsem jí o tobě."
,,Proč?" uchechtl se.
,,Aby ses měl na co ptát. Prostě se mi nechtělo. Udělej to pro mě." Chvilku přemýšlel, a pak se usmál.
"Fajn, ale myslím, že mi dlužíš laskavost."
"To je mi úplně ukradené, hlavně už padej," zanadávala Eillen a doběhla k Becky. "Hej! Vstávej, hned! Hledá tě Bakerová a já jí řekla, že jsi nejspíš v knihovně."
"Co?"
"Hledá tě! Musela jsem jí něco říct! Tak dělej, jinak jsme obě v průseru," poháněla ji Eillen a sama zhluboka oddychovala.
"Ehm, jo!" kývla Becky, které nejspíš všechno konečně došlo a sprintem vyrazila směr hrad. Eillen jí ještě trochu vylepšila rychlost kouzlem a pak se sesula na zem.
"Mám já tohle zapotřebí?" říkala si pro sebe a pozorovala své umazané šaty, které si navíc ještě nějakým záhadným způsobem roztrhla.
"Beck, už jsem... Ty?" zarazil se Bartemius a Eillen se vyhoupla na nohy.
"Becky hledá Bakerová, přišla jsem ji varovat, takže musela okamžitě zpátky, aby tohle vaše scházení náhodou neprasklo," ušklíbla se neochotně Eillen.
"Aha.. to .. já... no, díky. Moc děkuju, žes pro ni přišla."
"To kamarádky dělají," zamumlala Eillen. "Já už musím zpátky, aby si někdo nevšiml, že tam nejsem. Měj se."
"Ahoj," rozloučil se Bartemius a začal zvedat ze země své a Beckyiny věci.
Eillen ostražitě došla až na kraj lesa. Tam si konečně oddychla a s klidem se vracela přes pozemky do školy.
"Hej," ozvalo se tiše. Eillen se otočila kolem své osy a na jedné z laviček schovaných za keři uviděla Jaydena s brašnou vedle sebe a knihou v ruce.
"Takhle do školy nemůžeš, koukni se na ty šaty. Byla bys hned podezřelá," špitl, aniž by odvrátil zrak z rozečtené stránky.
"Dík," zamumlala Eillen a kouzlem vše napravila. Pak odspěchala na pokoj dřív, než by se Jayden mohl pokusit o jakoukoli konverzaci. Zabouchla za sebou dveře a netrpělivě čekala na Becky, aby se dozvěděla, jestli vše klaplo, nebo ne.
Nemusela čekat dlouho. Hned za deset minut se udýchaná objevila ve dveřích.
,,Panebože! Děkuju ti Eillen."
,,Nemáš zač. Své věci najdeš u Bartemia."
,,Jo. Asi bych si pro ně měla zajít," řekla nervózně.
,,Asi ano," pokývala hlavou Eillen.
,,Dobře. A ještě jednou ti děkuju. Tohle ti nezapomenu." Eillen se zasmála.
,,Uvidíme. Tak už běž."
Po jejím odchodu se Eillen znovu začetla do knihy, ale dlouho jí to nevydrželo. Venku se schylovalo k bouřce a ta jakoby Eillen vyprovokovala k cestě z hradu. Odložila knihu, oblékla se do svetru a vyběhla z internátu do parku. Zrovna začínalo pršet. Kapky spadaly na dívčinu mladou tvář a při nárazu do její kůže se tříštily na desítky dalších, menších. Eillen se zatočila v kole a rozpřáhla ruce, když se zablýsklo, zasmála se. Tohle počasí ji vnášelo novou sílu do žil.
,,Co blázníš?" ozval se nějaký hlas, který se sotva dostal na okraj dívčiny mysli. Lehla si do trávy a vlasy se jí rozprostřely po trávníku. ,,Slyšíš?" Tentokrát se hlas ozval trochu blíž a Eillen sebou cukla. Otevřela oči a ihned je zavřela, jak se jí do nich nalila malá sprška vody.
,,Co se děje?" zabručela.
,,Může tě trefit blesk. Zbláznila ses? Schovej se aspoň pod střechu."
,,Nechci. Líbí se mi tady," otevřela znovu oči a nyní spatřila naprosto promočeného Jaydena.
,,Neblázni. Chováš se jak dítě. Může tě to zabít!"
,,Neměj strach," uklidňovala ho dívka zasněným hlasem.
,,Už toho mám dost," zvedl ji do náruče a běžel s ní pod střechu. Tam ji položil na zem.
,,Co blázníš? Bylo mi tak fajn!" chtěla se Eillen znovu postavit, ale Jayden ji zarazil. Podívala se na něj. Čůrky vody mu stékaly po zamračeném obličeji až ke rtům, kde je nervózně slízl. Těkala očima mezi těmi jeho, od úst jim stoupala pára, ale zima jim nebyla.
"Neříkej? A bylo by ti fajn taky v rakvi?"
"Hned vidíš všechno černě," protočila oči Eillen.
"V tom případě ty zase moc barevně," ušklíbl se dotčeně Jayden. "Možná by občas stačilo prosté díky, Jaydne, že jsi mě odtamtud dostal."
V tu chvíli se na obloze zaklikatil blesk a téměř ve shodnou chvíli s hromem zapálil blízký strom. Eillen ztuhl úsměv na rtech, za to Jaydenův se rozšířil.
"No, tak co? Chceš mi něco říct?"
"Ehm, no.." v Eilleině tváři se během chvilky vystřídalo nepřeberné množství výrazů, ale za nic na světě ze sebe nedokázala nic vymáčknout.
"Tak víš co? Nech to plavat," zamračil se Jayden, podíval se na oblohu a vyběhl směrem k hradu.
"Krávo blbá," zanadávala si Eillen a pak vyběhla za Jaydenem. Než se dostala k bráně, nezůstala na ní nit suchá. .Vlasy se jí lepily na obličej i ramena a v botách jí čvachtalo. Na dlažbě tak za ní zůstávaly pořádné stopy, ale nebyly jediné. Od brány se nahoru po schodech táhly kapky a někdy i kaluže vody. "Co sis nadrobila, to si sníš."
Eillen si chvíli dodávala odvahu a pak se jala následovat mokrou stopu. Vedla ji uličkami a chodbami, které obvykle nepoužívala, až skončila před zavřenými dveřmi. Tady už Eillen odvaha opustila nadobro. Nikdy uvnitř nebyla, co když tam Jayden není sám? Co když z toho budou problémy? A když tam je sám, co mu vlastně řekne? Jak se má zachovat? A nebylo by lepší, kdyby se vrátila do svého pokoje,usušila si šaty a šla spát?
Ne, jestli něco věděla Eillen jistě, byl to fakt, že teď by usnout nedokázala. Měla by Jaydena plnou hlavu a trápila by se, že se k němu zachovala špatně. Bylo nutné s tím něco udělat. Čím dřív tím líp.
"Tak do toho," zamumlala Eillen, zaklepala a vešla.
Jayden stál u okna, díval se z něj do parku a na les, který byl z jeho druhé strany, ale když slyšel zaklapnout dveře, otočil se čelem k příchozímu. Zamračil se.
,,Nezlob se," začala potichu Eillen.
,,Nezlobím se," odsekl. ,,Asi jsem za sebou nechal pořádné stopy, co, když jsi mě tak rychle našla."
,,Tím si chtěl říct co? Že jsem blbá, že tě nemůžu najít, nebo že nemám dostatek sebevědomí, co?" vyjela na něj Eillen.
,,Chtělas něco, když jsi sem tak napochodovala?" zeptal se výhružně.
,,Ano, chtěla jsem se ti omluvit za své chování, ale teď vidím, že si to nezasloužíš."
,,Tak proč tu stojíš, když mi chceš nadávat?" Najednou nastražil uši a gestem ji vybídl k mlčení.
,,C-co..?" začala Eillen, ale když ji zpražil ledovým pohledem, zmlkla.
,,Jde sem nějaká profesorka."
,,J-jak to víš?" změnila Eillen tón hlasu.
,,Slyším ji."
,,Páni."
,,No jo, pořád. Schovej se. Dopeskuješ mě za chvilku."
,,T-ty!" ukázala na něj Eillen prstem, ale to už ji Jayden s úsměvem dostrkal do skříně a zavřel ji tam. Slyšela ho mumlat nějaké sušící kouzlo, a pak se ozvalo zaklepání. Andělíčku můj strážníčku, ochraňuj moji dušičku, začala se Eillen v duchu modlit, ale to už slyšela, jak s ním profesorka Bakerová tiše rozpráví. Bohužel neměla ani zdaleka tak dobrý sluch, jako měl s největší pravděpodobností Jayden, takže nebyla schopná jednotlivá slova rozeznat.
Proto se jen co možná tiše posadila na dno skříně a přemýšlela, jak se zvrtnul jejich rozhovor. Nechtěla se s ním pohádat. Na druhou stranu ale, nikdy nebyla zvyklá se s osobou opačného pohlaví bavit. Tak jak by mohlo bezproblémově vyjít hned první takové přátelství?
"Asi jsem byla naivní," myslela si Eillen. "Museli jsme se dřív nebo později pohádat. Nic o sobě nevíme, takže to muselo přijít."
Pomalu ji přecházela útočná nálada a nahrazovala ji lítostivá. Zpoza dvířek skříně stále byly slyšet hlasy, které ji postupně otupovaly a nebýt situace, ve které se zrovna nacházela, neměla by daleko k usnutí. Místo toho se ale dál krčila ve skříni a čekala na profesorčin odchod, aby mohl jejich rozhovor pokračovat. Co když se ještě víc pohádají? Jak moc se to může zvrtnout?
Eillen nedokázala zastavit slzu, která jí pomalu začala stékat po tváři. Ta jediná kapka otevřela cestu dalším a mezi Eilleninými řasami začaly pronikat potoky slz. Snažila se stisknout víčka co nejvíc k sobě a tok tak zastavit, ale marně. Utřela si proto oči rukávem a snažila se uklidnit se dřív, než se skříň otevře a Jayden uvidí její uplakaný obličej. Nejspíš by mu nedokázala vysvětlit, proč vlastně brečí. Sama si tím nebyla tak jistá. Zhluboka se nadechla a soustředila se na drobný suk v protější stěně skříně. Všechno ostatní pustila z hlavy a snažila se vidět jen ten kousek dřeva. Trochu to pomohlo, slzy už si přestaly hledat cestu ven z jejích očí, ale i tak si Eillen byla jistá, že její obličej po tom incidentu nese své stopy.
Rychle si vybavila v mysli příslušné kouzlo a po troše soustředění odstranila zarudlost svých očí. Snad to teď nepůjde poznat. Hovor začal váznout, až utichl docela a po chvíli se zavřely dveře. Chvíli se nic nedělo, ale pak Eillen postřehla kroky mířící ke skříni.
"Je to tady," pomyslela si. Hned na to Jayden doširoka otevřel dveře skříně a překvapeně se podíval na dívku, která seděla na jejím dně.

5. kapitola – Špiónem snadno a rychle

14. ledna 2009 v 16:15 | TePa |  Eillen
Ráno se posadila na posteli a protáhla si ruce, až jí křuplo v ramenou. Dnes měla volno, zato slyšela něco o tom, že kluci se musí vyučovat dál, aby dohnali své vlastní zameškané hodiny. Nejdříve to nepochopila, ale pak jí došlo, že mají asi několik předmětů navíc.
Eillen se postavila, oblékla si zelenkavé šaty s širokým fialovým pruhem v pase a vlasy nechala splývat po zádech. Kriticky se zhodnotila v zrcadle, a pak se s úlekem otočila zády. Nikdy jí přece nezáleželo na tom, jak vypadá. Klidně si může vzít školní hábit a ... a nikdo si toho nevšimne!
,,Eillen? Nezdržuj a pojď! Chci se podívat na ty kluky," táhla ji za ruku Charlotte.
,,Klídek. Stejně si myslím, že to nebude nic zvláštního."
,,Děláš si srandu? Možná budou i nahoře bez a ty svaly... oh můj bože! Jak můžeš říct, že to nebude nic extra?" povytáhla Charlotte překvapeně obočí.
,,Ty o koze, já o voze," pokrčila Eillen rameny a kráčela za svou kamarádkou. ,,To si ani nezajdem na snídani?"
,,Ty máš hlad? To jsem si mohla myslet. Vzala jsem ti sendviče." Eillen tiše zaklela, když jí neprošla výmluva. Zkusila tedy druhou.
,,Ale víš, mě není nějak moc dobře."
,,Já tu tvou přehlídku výmluv znám nazpaměť. Nevykroutíš se," zasmála se Charlotte a Eillen se vzdala.
,,Tak kam půjdem?"
,,Takhle se mi líbíš. Půjdem nad zbrojnici."
,,My máme na hradě zbrojnici?"
,,Se ví. Ale ne dlouho. Jen krátce. Takže... půjdeme do místnosti nad zbrojnicí, tam je můžem špehovat škvírou v prkně."
,,Jen jestli tam na nás zbude místo," ušklíbla se Eillen a Charlotte se zasmála.
Eillen ještě nestačila pomalu udělat ani krok a Charlotta už byla na chodbě. Zřejmě opravdu hořela nedočkavostí. Eillen ji tak tak stačila, ale Charlotta za nic na světě nehodlala zpomalit. Hnaly se zrovna chodbou, která Eillen nepřipadala vůbec povědomá, když se chodbou rozezněl hlas ředitelky:
"Kam tak spěcháte, děvčata?"
Eillen i Charlotta se okamžitě zastavily a otočily se čelem ke své nadřízené.
"No, totiž... Charlotta mi chtěla ukázat nějaký obraz a teď si nemůže vzpomenout, kde visel. A je z toho celá nešťastná, proto tady lítá po chodbách a já nejsem schopná ji zastavit," sypala ze sebe pomalu Eillen.
"Jsem si jistá, že by to šlo i pomaleji. Co by si kdo pomyslel, kdyby vás tady takhle viděl? Jestli potřebujete s hledáním pomoct, naše knihovnice má o výzdobě hradu dokonalý přehled a určitě vám ráda pomůže. Budete se muset ale vrátit, tudy se dostanete jen do zbrojnice, kam zrovna mířím a tam nemáte co dělat."
"Zajisté, madam. Děkujeme za pomoc, zajdeme hned do knihovny," kývla pokorně Charlotta a dívky se vrátily chodbou zpět odkud přišly. Eillen v duchu jásala, Charlotta na tom byla přesně opačně.
"Myslíš, že se tam teď nějak dostaneme?" uvažovala nahlas Charlotta.
"To nemyslíš vážně? Už tak to byl risk a teď, když jsme lhaly ředitelce a ta nás navíc poslala pryč, jen blázen by se tam zkoušel vrátit. Zapomeň na to, Charlotto. Já se za něco podobného vyhodit nenechám."
"Ach jo, a já se tak těšila," povzdychla si zklamaná dívka.
"Aspoň se v klidu můžu jít nasnídat."
"Ale vždyť jsem ti přinesla ty sendviče, co bys ještě chtěla?" podívala se na ni jako na blázna Charlotta.
"Co bych chtěla? Pořádnou snídani, ke které si můžu sednout a beze spěchu ji sníst. A taky ji něčím zapít."
"Někdy tě nechápu," vrtěla hlavou Charlotta.
,,Já sebe taky ne," pokrčila Eillen bezradně rameny.
,,Prostě se tam dostanem a basta!" rozhodla se Charlotta.
,,To si děláš legraci! Nehodlám dostat trest, Charlie a tvrď si co chceš."
,,Panebože, Eillen. Nechovej se tak prkenně a zapškle. Užívej si taky život. Za rok tu končíš!
,,Můžu si užívat pak. Chci si udělat dobré podmínky pro skvělou budoucnost."
,,Pak ale budeš stará."
,,Charlotto? Bude mi zhruba dvacet. Tomu říkáš stará?"
,,To už ti nikdo nebude tolerovat prohřešky."
,,Charlie..," zaúpěla Eillen.
,,No tak. Přetrpím tvoji klidnou snídani. Tady, na lavičce a ty pak půjdeš se mnou, ok? Kdyby nás nachytali, svedu všechno na sebe."
,,To nemusíš, umím přijímat důsledky svých činů."
,,Filozofie hadra," protočila Charlotta oči v sloup.
,,Kde ty na taková slova chodíš?"
,,Nemluv a jez," vybídla mě Charlie a pečlivě se ohlížela po okolí, aby nás nenachytala nějaká profesorka.
,,Ty si opravdu stojíš za svým," povzdechla si Eillen a snědla poslední sousto.
,,To si piš. Vstávej, musíme jít."
,,Asi se pozvracím," zahuhlala Eillen a neochotně se vláčela za Charlottou, která už otevírala tajný vchod do té místnosti nad zbrojnicí. Obě dívky obratně vyšplhaly po malinkých schůdcích a octli se na slamníku. ,,Nechci vědět, jak jsi objevila tohle místo."
,,Nebuď hned taková, nejsem Becky."
,,Fajn, už mlčím."
,,Pojď sem," vybídla Eillen Charlotta, která ležela na břichu na zemi.
,,Budu mít špinavé šaty."
,,Nehudruj a makej," chytila Charlie svou oběť za lem šatů a stáhla ji na zem. Eillen se neochotně podívala do místnosti pod nimi a žasla.
Pod nimi se čtyři kluci doslova zasypávali ranami mečem a ještě se navíc hlasitě smáli a pokřikovali po sobě.
"Ach, to je přesně ten důvod, proč jsem tu chtěla jít," rozplývala se Charlie a dívala se dolů.
"Fajn, tak ses koukla, už můžeme jít?"
"Eillen! Na to zapomeň, hodlám tu ještě pěknou chvilku zůstat."
"Stejně nechápu, co na nich vidíš," kroutila hlavou Eillen.
"Jak co? Jsou to kluci, jsou moc hezcí, jsou zhruba tak staří jako my, co bys ještě chtěla? Jak myslíš, že si najdeš manžela? Postavíš se na křižovatku a budeš čekat, až kolem projede nějaký chlap, který tě požádá o ruku? Promiň, ale čekala bys tam věčně."
"Ha ha ha. Já jen prostě nedokážu vymyslet, proč za nimi tak běháš, když jsi s nimi nepromluvila nikdy ani slovo. Nic o nich nevíš."
"A ty snad jo?"
Eillen už už chtěla odpovědět, že ano, ale naštěstí se včas zarazila.
"To není vůbec důležité. Já jsem je sem šmírovat nepřišla."
"Tak to by ses asi měla pořádně podívat, protože nevíš, o co přicházíš. Jsou totiž tak..."
"Jo, dobrý. Zadrž, nechci to slyšet."
"Ty jsi vážně ztracená," povzdychla si Charlie a vrátila se zpět k pozorování patra pod sebou.
"Hele a to se ti líbí všichni, nebo chodíš pozorovat někoho konkrétního?" napadlo najednou Eillen.
"No, tak když to vezmu po řadě. Bartemius je pěkný, ale je s Becky. Takže tím pro mě končí aspoň do doby, než se spolu rozejdou."
"Jak to můžeš říct?"
"No co, říkám ti pravdu. Nebo chceš slyšet příjemnější lži? Nechceš, tak vidíš. No tak dál. Pak je tady ten tmavovlasý, to je Jayden," uvažovala Charlie a Eillen trochu poskočilo srdce. Hned se ale uklidnila a poslouchala kamarádku. " Ten je taky víc než hezký, ale strašně sebestředný. Nedívá se vůbec na holky okolo sebe. Baví se jen s kamarády a kdykoli je večer vidím něco vyvádět, on mezi nimi není. Takže jsem došla k závěru, že je ve svém volném čase zabraný do učení natolik, že pro mě ztrácí smysl se o cokoli snažit."
"Co ty víš, třeba takový není. Jak můžeš vědět, co o volném čase dělá?" opáčila Eillen a myslí ji běželo: "Kdybys jenom věděla, Charlie..."
"Možná ne, ale když není s kamarády a je radši někde sám, protože bůh ví, že zrovna on se tajně s žádnou holkou určitě neslézá, je zkrátka divný. Hele, Eillen, proč jsi tak zrudla?"
"Já... je mi trochu horko, ale to bude hned dobrý."
"No, takže zbývá Sebastian a Jeffrey. Oba jsou skvělí, ale Jeff je trochu hezčí, takže kdybych si mohla vybrat, byl by to on. Ale žádnému z nich bych samozřejmě neodporovala. Co ty? Á, promiň, já zapomněla, že tě vůbec nezajímají!" protočila Charlie oči v sloup.
,,Proč mě chytáš za slovo?"
,,Co jsi najednou tak chytlavá. Prostě se podívej a nebudu už do tebe dál rypat."
,,Opravdu?" pozvedla udiveně Eillen obočí. ,,Když myslíš, ale moc ti nevěřím." Lehla si na tu špinavou zem, přimhouřila levé oko a pravým se podívala do škvíry, která byla hned vedle Charlottina pozorovacího střediska.
Jeffreyho poznala hned. Stál hned vedle Bartimaea a právě nebezpečně pročísl vzduch před Sebastianem. Ten vypadal trochu zaskočený Jeffovou náhlou prudkostí pohybu, ale nedal to na sobě znát a raději nasadil kamenný výraz. Jeff ho znal ale už natolik, aby věděl, jak ho vykolejil a jak na něj.
Eillen tedy stočila svůj pohled na Bartemia s Jaydenem. Oba byli nahoře bez, což znovu dívce vehnalo červeň do tváří. Doufala, že si toho Charlie nevšimla. Oba byli skvělí bojovníci. Napínaly se jím svaly a byla to jen radost je pozorovat. Když ale najednou Bartemius sekl po Jaydenově pravici, Eillen vyděšeně vyjekla.
V tu ránu se stalo víc věcí na jednou. Kluci, společně s ředitelkou, se udiveně podívali vzhůru, Charlie skočila na Eillen, aby ji umlčela a zapraštěl starý trám nahoře nad dívkami a s hlasitým lupnutím mířil přímo na ně.
Dívky vyskočily a spěšně opustily místnost i chodbu, která do ní vedla.
,,Do háje, Eillen! Co tě to napadlo?" začala svou kamarádku hubovat Charlie.
,,Promiň, jen tak mi to uklouzlo," omlouvala se okřiknutá.
,,Uklouzlo? Teď se tam nemůžeme vůbec vrátit! Uvědomuješ ti to vůbec?"
,,Omlouvám se, Charlie, opravdu jsem nechtěla, ale přišlo to tak nějak samo a víš, já..," koktala Eillen a Charlottě trochu změkl obličej.
,,No jo. Já vím. Ale, prosímtě, dávej si větší pozor, když víš, jak mi na tom záleží, jo?"
,,Opravdu se omlouvám, nechtěla jsem," třásla se Eillen od hlavy až k patě.
,,Ó můj bože! Pojď, vezmu tě do kuchyně. Musíš si dát heřmánkový čaj."
,,J-jo. D-děkuju, Charlie."
,,No jo, pořád. Jen, abys věděla, ty meče byly tupé, nic by se jim bývalo nestalo." Eillen ale mlčela dál, a tak zbytek cesty do kuchyně probíhal mlčky.
"Tak to bylo o fous," běželo hlavou Eillen.
Když se trochu vzpamatovala, opustily kuchyň a Charlie zamířila do jídelny, protože podle ní už mohl skončit výcvik a tím pádem by si třeba některý ze spolužáků mohl přijít pro něco k jídlu. Eillen tento nápad s díky odmítla a byla ráda, že může odejít nikým nerušena do svého pokoje.
"Musím si zapamatovat, že ať už mě bude Charlotte přemlouvat jakkoli, nikdy už s ní nikoho jít pozorovat nesmím," umiňovala si. Stále jí myšlenky ubíhaly zpět k incidentu, a tak se rozhodla rázně zakročit. Sedla si pohodlně na postel, vytáhla svou - nebo spíš otcovu - knihu, která ještě stále skýtala plno stran pro přečtení a ponořila se do jejích řádků.
O nějakou dobu později se ozvalo zaklepání na dveře.
"Dále," zvedla Eillen oči od knihy. Na prahu stála Becky.
"Ahoj, nešla bys se mnou ven? Chtěla bych se sejít s Bartem, tak mě napadlo, že bychom se šly spolu projít. Pak by to nebylo tak nápadné."
"Co ode mě dneska všichni chcete? Ne, tak jsem to nemyslela, Becky, promiň. Já jen, že už mě takhle vytáhla ven Charlie a byla jsem ráda, že jsem tu teď sama. Navíc, ty bys potom zmizla a já bych tam někde zůstala trčet."
"No tak, Eillen. Nezůstala bys tam sama, budou tam určitě nějací jeho kamarádi a.."
"V tom případě to teprve odmítám. Promiň, ale chtěla bych ten zbývající rok tady prožít bez zbytečných problémů."
"Ale vždyť ty si vůbec ničeho neužíváš! Skončí vyučování, zalezeš sem a buď se učíš, nebo si čteš. Co je to za život?" domlouvala ji Becky, ale bezvýsledně.
"Jestli ti na tom něco vadí, prosím. Já ti taky necpu všechny své výhrady k tvému životu. Takže si klidně jdi za tím svým princem a mě nech laskavě tady," odsekla Eillen, kterou Beckyino nařčení popudilo.
"Promiň, já to tak nemyslela. Ale vážně pořád sedíš v knihách. Opravdu se mnou nechceš jít ven? Aspoň na chvíli, můžeš odejít kdy budeš chtít a já pak půjdu za Bartem."
"Becky, vážně ne. Nikam se mi nechce a ty si to určitě užiješ i sama. Možná někdy jindy."
"Tak fajn, ale někdy jindy už se z toho nevykecáš," slíbila ji Becky a s úsměvem na rozloučenou vyplula z místnosti. Eillen se brzy zpět ponořila do knihy, ale toho dne jí nebylo přáno a opět ji vyrušilo zaklepání na dveře.
"Dále."
"Dobrý den, Eillen," vešla profesorka Bakerová. "Jsem ráda, že od našeho rozhovoru a trestu jsem za tím na tebe neslyšela nic špatného. A, zrovna čteš. Výborně. Nesmírně mě těší, že se věnuješ tomu, čemu bys měla."
"Ehm, díky, paní profesorko," zamumlala zaraženě Eillen. "Potřebovala jste něco?"
"Ano, hledám Becky, ale na pokoji není. Nevíš, kde by mohla být?"
"A sakra," proběhlo hlavou Eillen.
"To nevím, ale jestli to nespěchá, můžu jí vyřídit, že s ní chcete mluvit."
"Potřebovala bych ji hned, potom už na ni nemám čas. No nic, tak já se po ní půjdu..."
"Moment!" vykřikla Eillen, až se profesorka lekla. "Já.. No.. Myslím, že ráno říkala něco o knihovně, možná bude tam."
"Určitě?" zamračila se mírně paní Bakerová.
"Určitě to nevím, ale je možné, že tam teď bude."
"Fajn, tak já se tam zajdu podívat, nashledanou, Eillen."
"Nashledanou," odpověděla Eillen a oddechla si. Kdyby šla s Becky ven, byla by v maléru. Ale podaří se jí dostat z něj i Becky? Kdo ví, kde na pozemcích zrovna teď je.
"Ach, Becky, ty mě jednou přivedeš do hrobu," povzdychla si Eillen a vyběhla z pokoje. Spěchala, co jí síly stačily, aby byla venku co nejdřív a mohla kamarádku varovat.

4. kapitola - Útěchu hledej v umění

11. ledna 2009 v 16:15 | TePa, Nessa |  Eillen
Když se probudila, byla všude tma. Spát už se jí ale nechtělo, a tak v místnosti rozsvítila a protáhla se. Zrak jí padl na ztracenou knihu, která teď ležela bez viditelné újmy na jejím stole. Okamžitě se k ní vrhla a otevřela ji. Přesně jak očekávala, uvnitř ležel pečlivě složený papír. Tohle mu nedaruju, pomyslela si zlostně Eillen.
Když dopis rozložila, uviděla dlouhý vzkaz napsaný úhledným rukopisem, který, když se nad tím zamyslela, byl shodný s dopisem minulým.

Moc se omlouvám, že jsem ti způsobil starosti. Nechtěl jsem ti tu knihu vzít, ale chtěl jsem pochopit tu tvou poznámku na konci našeho rozhovoru a nedokázal jsem odolat. Když ti ta kniha pak spadla, vzal jsem si ji k sobě. Chápu, že se nejspíš oprávněně zlobíš, ale prosím tě, odpusť mi. Chtěl bych ti taky říct, že ta autorka se v hodně věcech mýlí. Nevím, jak velkou část už jsi přečetla, ale je to tak. Asi nebyla v kontaktu s mnoha muži a její zkušenosti nejsou nijak velké. Jinak by nemohla zastávat takový postoj. A přál bych si, aby sis na to všechno mohla udělat svůj obrázek a neměla představy a dojmy zkreslené pouze touto a podobnými knihami. Proto doufám, že se neodmítneš se mnou dál vídat. Chci se s tebou dál stýkat, povídat si a pokusit se tak trochu napravit výchovu vašich učitelek. Netvrdím, že je špatná, ale v některých věcech naprosto nedostačující. Nechci, abys sis o mně, aby sis o nás, myslela jen špatné věci, ke kterým tě tady vedou.

PS - včera jsi mi neřekla, co že to vlastně čekáš od života, rád bych si to někdy poslechl.

J.

Eillen si povzdechla, znovu složila papír a schovala ho do zásuvky. Nedostačující výchova. On četl její knihu?! To právě nechtěla. Je to totiž vyloženě pojednání o vztahu mužů se ženami. Byla tou dobou tak zvědavá, že si nemohla pomoct a půjčila si ji od táty. Ani nevěděla, co u něj dělá. Třeba kdysi patřila mámě.
Konečně si může číst, pomyslela si šťastně, rozevřela knihu a začetla si. Nemohla se ale ubránit pocitu, že ta kniha už není jen její, že neovlivnila jen ji, ale i jiného člověka, jehož vůni - jak se jí zdálo - ze stránek cítila. Přečetl ji za jedno odpoledne? Eillen tomu nemohla uvěřit, částečně pro to, že to byla velice objemná kniha, kterou sama četla už měsíc a nemohla se dohrabat ke konci.
Četla si celou noc, protože se jí už více nechtělo spát. Brzy ráno - asi okolo čtyř - se vydala do knihovny, která fungovala nepřetržitě a chtěla se tam zeptat na nové knihy, které měly přijít z jiných škol. Na sobě měla šaty, protože dnes měla přijet návštěva a výuka se tím pádem rušila. Žádní muži, naštěstí. Ale jako každoročně smyčcový kvartet a celý den se měl zabít posloucháním hudby. Ale Eillen to nevadilo, jediné, co se jí příčilo, byl oděv - totiž již zmíněné šaty. Všechny dívky měly samý střih, stejnou barvu. V sále to tedy později vypadalo jako kdyby se tam rozlila zelená barva.
Tentokrát něco ale Eillen bránilo pořádně se do hudby zaposlouchat a užít si ji. Moc dobře věděla, co to bylo. Vždycky jí proběhl mráz po zádech, když ucítila, že se na ní někdo, a ona moc dobře věděla kdo, dívá. Nezkoušela mu v tom nijak zabránit, stejně by si nedal říct a ona by z toho měla jen problémy. Proto se vždy znovu zaposlouchala do hudby, tleskala více než ostatní a celou svou vůlí se snažila věnovat se tomu, čemu měla.
Když nastal čas oběda, spořádaně se s Charlottou, Becky a Adrienne vydala ke stolu určenému jejich ročníku. To bylo taky jediné místo, kde si spolu mohli chlapci i dívky povídat - ale nijak hlasitě a nijak dlouze, aby snad nevzniklo podezření, že se spolu znají lépe, než by měli. Eillen tedy nemohla nic dělat, když si o chvíli později Jayden přisedl vedle ní. Působilo jí to jisté obavy, ale nakonec k nim nebyl důvod. Jayden se bavil se svými kamarády a vůbec nedal najevo, že by vedle něj seděl někdo, s kým se zná. Eillen tak spokojeně dojedla svůj oběd a pak se opět s ostatními vrátila na své místo, aby poslechla zbytek koncertu. Akorát se chystala otevřít dveře do síně, když ji někdo předběhl. Eillen se rychle zastavila, aby do dotyčného nenarazila a uviděla zubícího se Jaydena, který jí přispěchal jako správný gentleman otevřít dveře. Eillen se na něj jemně zamračila a vešla.
"Děkuji."
"Nemáte zač," odpověděl formálně Jayden.
I po zbytek koncertu nebyla Eillen ve své kůži a přemýšlela nad tím, jestli má Jaydena nějak kontaktovat, nebo má nechat všechno tak jak to je a nechat věcem volný spád. Koncert podle Eillen skončil až příliš brzy, ale když se dívky a chlapci řádně rozloučili s muzikantkami, byli propuštěni a měli volno až do večeře.
Eillen ve snaze zabránit jakémukoli kontaktu spěšně odešla do svého pokoje a sedla si za psací stůl. Vytáhla papír a pero. Několikrát se chystala napsat první písmena, ale vždy se zarazila a stáhla pero zpět.
"Nebuď směšná, o co vlastně jde?" okřikla se nakonec a pustila se do psaní. Když pak odcházela na večeři, měla ruku neustále schovanou v kapse a tiskla dopis tak silně, až se trochu prohnul podle její dlaně. Cítila se nervózní jako tak často v posledních dnech ale nikdy předtím. Nedokázala dopis pustit z ruky. Proto si opatrně nandala na talíř a jedla jen jednou rukou a tedy velmi pomalu. Pak se jí zrychlil tep - kluci vešli do místnosti a zamířili jako obvykle k jejich stolu. Eillen nenápadně několikrát zvedla pohled od talíře a pak jej urychleně zase stočila zpět. Když si Jayden sedl na své místo, nepatrně mávla rukou a přemístila vzkaz ze své do jeho kapsy.
To bude má smrt, jestli se do tý zatracený kapsy podivá teď, říkala si Eillen a neustále k Jaydnovi zvedala zrak. Ten - v momentě, kdy ucítil kouzlo - zvedl k Eillen oči a zákeřně se usmál. Ví to! A to se snažila to udělat tak, aby nic nepoznal. Očima naznačil, jestli ten dopis má vytáhnout teď. Eillen zuřivě zavrtěla hlavou a zadívala se na vepřovou kotletu, která jí ležela na talíři. To by jí ještě scházelo!
Jedla - pokud se to tak dá nazvat - ale jídlo jí moc nechutnalo. Připadalo jí, že se soustředí na žvýkání, ale naprosto na nic jiného. Ale o co tu vůbec šlo? O nic zvláštního! Jen si přece píší a to ještě nic neznamená. Nic... neznamená... opakovala si Eillen pro sebe, když se ozvala Becky.
,,Eillen?"
,,Neznamená," vyhrkla Eillen, protože se soustředila vtisknout si to slovo do paměti a teď, když se lekla jí vyletěly z pusy. Práskla se přes ní a zděšeně se rozhlédla po svých spolusedících. Když její zrak padl na Jaydna, zrudla rozpaky. Moc dobře jí slyšel. Rovnou to mohla vykřiknout, aby to slyšel každý v síni!
,,Co prosím?" nechápala Becky.
,,Myslela jsem, že nic neznamená, když jsem profesorce Bakerové řekla, že se mnou hraješ šachy, nebo ne?" snažila jsem se zachránit situaci. Slyšela jsem Jaydnovo tiché uchechtnutí. Jak může vědět, že se to slovo týkalo jeho?
,,Já šachy neumím, Eillen!"
,,Já vím, ale kdyby se zeptala, budeš mě krýt, ne?" chtěla vědět Eillen.
,,Ty ale nemáš zrovna ve zvyku lhát," připomněla jí Becky.
,,Lidé se mění! Sama jsi to řekla," hledala Eillen půdu pod nohama. Becky si ji chvíli podezíravě měřila, ale nakonec vstala a vytáhla na nohy i své dvě kamarádky - Eillen a Adrianne.
,,Pojďte už! Chci jít ještě na pokoj a potřebuji vaši pomoc!"
,,Naši pomoc?" nechápala Eillen.
,,Jo, jdu totiž na rande s Bartemiem."
,,Jasně, že ti pomůžem!" vyhrkla Adrianne a utíkala za Becky z místnosti.
,,Tak počkat!" ozvala se Eillen, hodila do sebe poslední bramboru a vydala se za nimi.

Ukázalo se, že Becky chce pomoct jen s několika věcmi, které si chtěla vzít na sebe, a tak byly brzy hotovy. Eillen se samozřejmě hned po přípravách zvedla a vymluvila se na to, že si chce ještě chvilku číst v zahradě. Popadla svou nedočtenou knihu a vydala se do rozlehlého parku. Tam se posadila pod jeden z dubů a usmála se. Kouzlem rozehřála půdu, na které seděla, a tak jí ani zima nebyla. Spokojeně se usmála a rozevřela knihu na příslušné straně.
Úplně se do čtení ponořila - vynahrazovala si ten minulý promarněný den. Nevšímala si ničeho kolem sebe. Jen občas jí mysl utekla k obavě, aby k ní teď náhodou Jayden nepřišel. Dost nad tím přemýšlela - proč vlastně nechtěla, aby přišel a také proč by chtěla, aby přišel. Snažila se ujasnit si tak své myšlenky.
Nakonec za odpoledne přelouskala asi dvě stě stran a chtě nechtě si občas musela vzpomenout na Jaydenova slova, že autorka knihy s muži nemá moc velké zkušenosti. Dřív by se nad tím asi nepozastavila, ale teď už se na to opravdu nedokázala dívat jednostranně. Co to s ní ten kluk za těch pár dnů udělal? Nemyslela si sice, že je autorčin postoj špatný, to určitě ne. Jen si nebyla jistá, že je správný. Byla na vážkách, snažila se na knihu dívat i z jiného - Jaydenova pohledu a to jí dost komplikovalo snahu udělat si o díle celistvou představu. Proto jen četla dál a nijak hluboce se nad jednotlivými slovy nepozastavovala. K večeru už na drobná písmenka přestávala vidět a rovněž se začalo ochlazovat, proto se zvedla, zavřela knihu a vydala se zpět směr její pokoj. Procházela zrovna přízemím, když za jednou ze soch zpozorovala záblesk vlasů - vypadaly jako Beckyiny, ale ani ona snad nemohla být tak šílená, aby se tady za nějakou blbou sochou líbala s Bartemiem. Nebo snad ano? Eillen chvíli strnula na místě, ale nemohlo být pochyb. Bartemia si s nikým ze zbylých tří studentů splést nemohla a vlasy zaručeně patřily Becky. Eillen chvíli postávala na místě a váhala, jestli je má jít upozornit, že se řítí do maléru, nebo je tam tak má nechat. Nakonec se rozhodla odejít a cestou se snažila nadělat co nejvíce hluku, aby si ti dva uvědomili, že na hradě nejsou sami.
Nejspíš si budu muset s Becky důkladně promluvit. Zase. Snad to tentokrát bude mít větší význam, pomyslela si Eillen. Položila knihu na poličku, nachystala si školní brašnu a pomalu se chystala spát. Tu noc se jí hlavou míhaly nejrůznější obrazy a sny a v nejednom z nich figuroval jistý tmavovlasý mladík. Neustále se budila a dlouhou dobu se pak jen převalovala neschopná zase usnout. Připadalo jí, že už musí být brzy ráno a přitom ještě pomalu nezačala noc.
Becky, Becky... Co to provádíš? Nebudou tu navždy, odjedou a co pak budeš dělat? Plakat mi na rameni? Tvá bolest se pak přenese na mě a co s tím budu moct udělat? Nic, říkala si Eillen.
Někdo zaklepal na dveře. Vstala, ale neodpovídala, tak byla ponořená do úvah o Becky.
,,Eillen? Jsi v pořádku?"
,,Jaydne?! Co tady děláš?" vyhrkla Eillen, protože před ním stála v noční dlouhé košili.
,,Přišel jsem se za tebou podívat. Neodpovídalas, tak jsem dostal strach."
,,Tos nemusel," řekla Eillen jízlivě, posunula knihu na poličce trochu blíž k okraji a posadila se na postel. ,,Neměl bys tu být," dodala.
,,Vidělas Becky, viď?"
,,Mám o ni jen strach," zamrkala, aby zabránila slzám, které se draly ven, ukázat se světu.
,,Chápu tě."
,,O tom pochybuju. Vždyť jsi těm dvěma sám pomáhal najít nějaké místo, kde by se mohli setkat," položila si ruce do klína a sklonila hlavu. Jayden k ní příšel blíž, dřepl si před ni na zem a vzal její ruce do dlaní. Eillen proběhla elektřina a znepokojená tímhle pocitem, rychle ruce stáhla zpátky a Jaydnovi ruce tak bezvýsledně spadly do jejího klína.
,,Dělal jsem to proto, aby je nenachytali učitelé a neměli problémy. Myslel jsem, že na tom ti záleží."
,,Nezáleží mi jen na tom, aby náhodou nedostali trest, ale i na jejich vzdělání. Vždyť, co z nich bude, když nedostanou osvědčení?" zaslzela Eillen.
,,Máš plnou hlavu strachu. Nemysli na to. Aspoň chvíli," utěšoval ji, přičemž jí držel za kolena a Eillen překvapeně zjistila, jak je jí ten drobný dotek příjemný.
,,Musím. Becky pak bude nešťastná. V den kdy odjedete a přijde si ke mně poplakat. Myslíš si, že na mě nepadne smutná nálada?" vzhlédla k němu Eillen.
,,Hlavně neplač. Ještě jsme tady."
,,Právě. Myslím, že čím déle tu budete, tím více se Becky k Bartemiovi upne, a pak... Ach, Jaydne, mám strach, že za ním Becky bude utíkat, že se všechno zvrtne a já tu zůstanu sama."
,,Máš Adrianne a Charlottu."
,,Ty mají také své zájmy. S Becky si popovídáš úplně nezávazně a tak optimisticky. Chyběla by mi tak, že by to mé srdce možná ani nepřežilo."
,,Takhle nemluv. Pamatuj, že vždycky tu pro tebe někdo bude." Prohlížela si pozorně jeho soucitnou tvář.
,,Proč já ti to vůbec říkám? Sedím tu před tebou v noční košili a ještě ke všemu na posteli. Mám takový pocit, že kdyby přišla profesorka Bakerová, okamžitě by mě vykopla ze školy."
,,To bych jí nedovolil."
,,To je od tebe milé, ale vůbec mě neznáš! Potkal jsi mě před pár dny a máš pocit, že mě znáš?"
,,Ty ten pocit nemáš?"
,,Ptala jsem se první," popotáhla Eillen. ,,Víš vůbec, jak už je to dávno, kdy jsem naposledy takhle dětinsky začala brečet?"
,,To je v pořádku. Máš strach o svou kamarádku a jestli tě to zajímá, nikomu to neřeknu."
,,Děkuju," prohrábla si zlatavé vlasy. ,,Jak je to vůbec na té vaší škole?" chtěla Eillen vědět.
,,Jako na té vaší, akorát, že jsme pro změnu ryze chlapecká škola. Na kilometry daleko neuvidíš dívku ani koutkem oka."
,,To by byla příjemná změna."
,,To ani ne. Kdybys tam přijela sama, hned první den, by tě všichni kluci roztrhali na kousky."
,,Příjemná vidina. Možná se někdy stavím," usmála jsem a Jayden s překvapením pozoroval, jaká změna u ní nastala. Ústa se smála, ale oči zůstávaly stejně smutné.
,,To budu rád."
,,Kdo říká, že navštívím tebe?" rýpla si do něj Eillen.
,,Jednoduše... Nepředpokládám, že si zaskočíš za Bartemiem."
,,To je fakt," popotáhla ještě jednou Eillen, a pak náhle zmlkla.
"Stalo se něco?" zamrkal Jayden.
"Já jen, říkala jsem si co to tady probůh dělám. Víš, opravdu bys tady neměl být."
"To už jsme párkrát probírali, ne? Ale jestli na tom trváš, samozřejmě půjdu pryč."
"Ty mě nechápeš. Neměl bys tu být, ale to neznamená, že tě tady nechci."
"Ale, nestačím se divit. Nejdřív mi sama od sebe napíšeš dopis, pak ti vidina chlapecké školy nepřipadá nepříjemná a teď řekneš, že chceš, abych tady s tebou byl. Kdyby tě tak slyšela ředitelka, měla by ses stydět," prohlásil zvesela Jayden, ale když viděl, jak se na něj Eillen podívala, okamžitě dodal: "Dělám si legraci!"
"To doufám," odpověděla stále mrzutě Eillen.
"Někdo by to tady měl vzít pořádně do rukou."
"A ty se hlásíš jako první, co?" ušklíbla se pochybovačně Eillen.
"Myslím to vážně. Kdyby se všichni začali bouřit a porušovat pravidla, nic by s tím nesvedli. Nemůžou přece vyhodit celou školu."
"Celou ne, jen vás čtyři."
"Hele, je to jen otázkou času, než někoho načapají při něčem, co nemá povolené. Takže když už by nás měli vyhodit, tak bychom si to všichni předtím měli aspoň pořádně užít, nemyslíš?"
"Nemůžeš se na to dívat tak jednostranně. Chtěl by sis užívat, strhl bys ostatní a po vašem odchodu by se dívky snažily hrát si na hrdinky a pokračovaly by v nepravostech. Nic bychom se nenaučily a kam by to potom vedlo? Navíc, když to necháš plavat a nic takového podnikat nebudeš, stejně nevěřím, že bys teď nakrásně vypochodoval z mého pokoje a promluvil na mě jen věty jako dobrý den, slečno a prosím, dáma první. Takže i tvoje současné chování porušuje řád. Jenom do toho netaháš nikoho dalšího, tedy s výjimkou mě, a proto to nejde tak vidět a je mnohem menší šance, že se něco semele a pošlou vás domů. Musíš se tedy rozhodnout, jestli je pro tebe výhodnější do toho ostatní nezatahovat a zůstat tady mnohem delší dobu, nebo začít vzpouru s jistotou, že do týdne si balíš kufry."
"Teda, nečekal bych od tebe takové volnomyšlenkářství," pokýval uznale hlavou Jayden.
"Kdo taky říká, že bych se něčeho z toho účastnila?" ušklíbla se Eillen. "Jen se tě snažím přesvědčit, abys zvážil všechny možnosti, než se do čehokoli pustíš."
"Myslím, že druhá možnost zní přece jen daleko líp."
"Vidíš, to je to, čeho jsem se snažila dosáhnout," usmála se spokojeně Eillen a mohutně zívla.
"Asi bych tě neměl zdržovat, jinak zítra nevstaneš."
"Stejně neusnu," mávla rukou Eillen.
"Můžu tu s tebou zůstat, jestli budeš chtít," nabídl se hned ochotně Jayden.
"To by mělo opačný účinek. Pořád bych se strachovala, jestli mi do pokoje nevejde nějaká učitelka. "Ale díky za nabídku."
"Kdykoliv. Tak teda dobrou noc," usmál se a sáhl na kliku. Chvíli naslouchal a poté dveře otevřel a tiše se vykradl na chodbu.
"Dobrou," zašeptala do prázdného pokoje Eillen a lehla si zpět do postele.

50. kapitola - Sam

11. ledna 2009 v 14:56 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Tam mě vtáhl do tlačenice tančících lidí a mě nezbylo nic jiného, než se k němu přitisknout a objat ho. Vůbec mi to ale nevadilo. Vdechovala jsem jeho vůní a v tu chvíli mi nic jiného nemohlo zkazit dobrou náladu. Hrála zrovna písnička All by myself - jedna z mých oblíbených. Ploužili jsme se po parketu. Cítila jsem každou píď jeho těla a nemohla jsem ani vzhlédnout, jak se tváří, protože ze všech stran se na mě někdo těsně tiskl. Modlila jsem se, aby ta písnička nikdy neskončila, ale bohužel... Všechno má svůj konec a já se pomalu odtrhla.
,,Sedneme si?" podívala jsem se na Alba.
,,Musím jít," odpověděl mi smutně.
,,Doprovodím tě," chytla jsem ho za mizící ruku. ,,Jestli si myslíš, že mi utečeš tak rychle a jednoduše, jsi na omylu." Zastavili jsme se před budovou a Albus se na mě pomalu otočil.
,,Nemám rád loučení, proč mě raději nenecháš odejít takhle?"
,,Protože tě možná několik měsíců neuvidím. V lepším případě," odpověděla jsem a smutně se na něj podívala.
,,Slibuju, že se vrátím, fakt," chytil mě za ramena a vážně se na mě podíval.
,,Já ti věřím. Jen... jen..," nemohla jsem to doříct.
,,Miluju tě," usmál se a pohladil mě po obličeji.
,,Tak se mi vrať brzy," prohrábla jsem mu rozverně vlasy. Přikývl, naklonil se a políbil mě. Pevně jsem ho objala a cítila jeho vlasy, jak mě lehce šimrají na obličeji. Slastně jsem zavřela oči a nechtěla ho přestat cítit. Nakonec ale zaúpěl a odtáhl se. Udělal ode mě pár kroků a já jen bezmocně natáhl pravou ruku vpřed.
,,Vrátím se," vytáhl z kapsy hůlku.
,,Doufám. Miluju tě," odpověděla jsem a cítila slzy, jak se mi tlačí do očí. Smutně se usmál, mávl hůlkou a naprosto neslyšně zmizel.
Posadila jsem se na schody a složila hlavu do dlaní. Nemohla jsem už jinak a propustila smutku místo. Plakala jsem a plakala. Začala mě z toho bolet hlava, a pak jsem slyšela lekhé kroky.
,,Sáro?" ozvalo se jemně.
,,Promiň, Ell. Dej mi, prosím, chvilku." Ani jsem se na ni nepodívala.
,,To je v pořádku," posadila se vedle mě.
,,Máš svatbu, měla by ses radovat a ne utěšovat svou kamarádku. Já to věděla, Ell, tak proč jsem tak smutná?" Pevně mě objala a já se pomalu začala uklidňovat.
,,Pojď se mnou dovnitř," vybídla mě a postavila se. Následovala jsem ji a ona si mě přeměřila. ,,Chce to jen malé úpravy," usmála se jemně a mávla hůlkou. Cítila jsem sílu kouzla, které mi očisťovalo obličej a ušklíbla se.
,,Vždy připravena, co?"
,,Tak pojď," vtáhla mě zpátky do davu.

Den ode dne byl můj smutek větší a větší. Myslela jsem, že bych si na to měla začít zvykat, ale nic nepomáhalo. Ani to, když jsem Albovu fotku přemístila na dno skříně. Pořád jsem věděla, že tam někde je. Mamka si o mě začala dělat vážné starosti a táta se vždycky soucitně usmál, když jsem vešla do místnosti.
,,Zítra musíš do práce," oznámil jen tak mimochodem.
,,Však půjdu," hlesla jsem a vrtla do nesnědeného bramboru.
,,Opravdu to nechceš ještě na chvilku odložit?" zeptala se máma úzkostlivě.
,,Opravdu ne. Potřebuju něco dělat jako sůl."
,,Možná máš pravdu," usoudila.
,,Určitě ji mám," snědla jsem poslední sousto. ,,Půjdu se na to vyspat," usmála jsem se, ale nebylo to jako dřív, když se mi rozzářily oči a čelo se mi vyjasnilo. Teď se ústa smála, ale oči zůstaly smutné. Asi nikdy nepřestanu tesknit.

Ráno jsem se přemístila k Mungovi s loupákem v ruce. S chutí jsem se do něj zakousla a spěšně nastoupila do výtahu. Zavřel se a já vystoupila na oddělení se zraněními s trvalými následky.
,,Dobré ráno," pozdravila jsem postarší ženu, když jsem se převlékala do bílé uniformy.
,,Nová?" zeptala se příjemným vlasem.
,,Ano," zahuhlala jsem s plnou pusou.
,,Dobře. Trochu tě zacvičím. Jmenuju se Anne."
,,Jsem Sára," potřásla jsem jí rukou a nemohla se dočkat, až mě práce donutí myslet na cokoliv jiného, než Alba. Jakmile jsem se dooblékala a doupravovala, vyšla jsem ven, spolkla posledního loupáka a vzala si kafe, Anne mě vtáhla do místnosti s vážně zraněnými.
,,Možná bys to kafe mohla na chvilku odložit."
,,Myslím, že tomu rozumíte víc, než já," přikývla jsem a položila kafe na nejbližší stolek.
,,Dobré ráno, pane Morrisi, jak se dneska máte?" zeptala se Anne mile a vzala do rukou jeho kartu. Podívala jsem se taky a zjistila, že byl napaden kletbou Cruciatus. To JE zlé.
,,Lépe, ale Fred a Millie dneska zlobí," ušklíbl se. Byl to postarší muž s šedými vlasy a započínající pleší. Byl oblečen v nemocničním, seděl rovně a ukazoval na prázdný noční stolek.
,,To jsou jeho malé imaginární myši," zašeptala ke mně Anne. Přikývla jsem. ,,Tohle je Sára, pane Morissi, je tu nová," ukázala na mě. Mile jsem se na něj usmála.
,,Velice mě těší, že vás poznávám," přikývl.
,,Je hezké poznat vás a Freda s Millie."
,,Ano, jsou to po většinu času příjemní společníci, ale dneska se neustále perou."
,,Určitě se to vyřeší," usmála jsem se na něj a následovala Anne k další posteli.
Den ode dne to bylo stejné. Začali jsme u pana Morisse a končili u slečny Morfoldové, která byla napadena vlkodlakem. Naštěstí věda o dost pokročila, a máme způsob léčby, která ji postupně vyléčí. Ale trpí hroznými bolestmi.
Zrovna, když jsem seděla v malé kanceláři a jedla svůj oběd, z ničeho nic ke mně přiběhl nějaký muž a spěšně mi oznamoval:
,,Potřebujeme každou volnou ruku. Přivezli zraněné ze Skotska!" Hrklo ve mně a zaskočilo mi jídlo.
,,Z-ze S-skotska? Oni nemají nemocnici?"
,,Ta je plná. Vozí naše raněné sem. Díkybohu v nic není můj syn. Poběž, Sáro, rychle!" Nehodlala jsem uvažovat nad tím, odkud zná mé jméno, odhodila jsem sendvič a utíkala za ním o dvě patra výš. Tam se to jen hemžilo lékaři, sestrami a zraněnými. Vrhla jsem se k prvnímu, který vydatně krvácel a vytasila hůlku. Několika lehkými kouzly jsem mu zastavila krvácení, zavřela ránu a zavázala mu všechna poraněná místa.
,,Jste mi strašně povědomá," zasípal ten, možná o rok starší, kluk.
,,P-prosím?" vzpamatovala jsem se a uvědomila si, že na hlavě nemám ten připitomnělý klobouček, nebo co to mělo být.
,,Někde jsem vás už viděl," opakoval zmoženě.
,,To není možné. Vůbec vás neznám a teď vás odvezu na pokoj." Přikývl, ale nepřestal se na mě dívat.
,,Odkud já vás znám. Nemáte ve válce bratra, nebo tak něco?" zeptal se a já málem zakopla, jak se mě zmocnil nepříjemný pocit.
,,Přítele. Tady doleva," zabočila jsem.
,,Ano! Znám vás z fotky. Stojíte tam na nějakém travnatém pozemku. Bradavice, že?"
,,Vy jste tam ne..," začala jsem, ale nedořekla.
,,Ne. Studoval jsem v Kruvalu."
,,Co vás přivedlo sem?"
,,Můj otec. Už to mám!" vyjekl najednou.
,,Jste v pořádku? Neměl byste tolik mluvit a už vůbec se takhle namáhat," zamračila jsem se.
,,Albus Potter, že ano?" ukázal na mě a vítězoslavně se usmál, když uviděl můj výraz.
,,On je tady?" zalkla jsem se.
,,Ne, ale bojoval se mnou ve stejném oddíle," odpověděl.
,,Jak se mu daří? Pardon, měla bych vás nechat být."
,,Nesmysl! Daří se mu, řekl bych, dobře. Neprodělal žádné vážnější zranění a neustále se o vás zmiňuje."
,,Ehm... Tak se vyspěte, zítra se na vás možná přijdu podívat, jestli mě sem pustí," řekla jsem spěšně a vyběhla z místnosti. Tam jsem se na chvilku zastavila a chytla se za srdce. Myslí na mě, usmála jsem se pro sebe, a nic mu není!
,,Co tu tak stojíte? Potřebujeme vás ve vedlejším oddělení," okřikl mě nějaký starý doktor a já neváhala a s novým elánem vběhla do vedlejší chodby, která byla plná naříkajících raněných.

A tak se stalo už úplně normálním, že jsem každý den navštěvovala Sama Nethera v jeho pokoji a ptala se ho na Alba a na to, jak se jim dařilo. Jeho zranění se ukázalo být horší než vypadalo, ale to mě mohlo napadnout. Nejel by sem, kdyby si mohl pomoct sám. Musela jsem do něj nalít spoustu lektvarů, než se začal zlepšovat. Hned na další den, kdy jsem ho ošetřila, mu totiž naběhly horečky a nechtěly ustoupit.
,,Jak se dneska máš, Same?" Začali jsme si totiž tykat.
,,Mnohem lépe. Myslím, že za chvilku budu moct zpátky."
,,Ehm... aha. Na jak dlouho tu válku ještě vidíš?" Soucitně se usmál.
,,To nemůžu odhadnout, ale myslím, že začínáme odbourávat nepřátele a že za chvilku vyhrajeme."
,,Aby vás nepřivezli v krabičce od sirek," ušklíbla jsem se.
,,To snad ne. Myslím, že do několika týdnů je konec."
,,Opravdu?" chopila jsem se nitky naděje.
,,Řekl bych, že ano. Albus je skvělý, co se týče útočných a obranných kouzel."
,,Já vím," přikývla jsem.
,,Tvoji fotku má hned nad postelí."
,,On má čas spát? S tou jeho povahou..."
,,Pravda, že někdy pobíhá dva dny v kuse v bojích, ale vždycky ho někdo donutí si chvilku odpočinout. Vyprávěl mi o tobě," sledoval můj obličej.
,,Opravdu?"
,,Ano. Ptal jsem se na tu fotku a on mi vyprávěl, jak jste se seznámili a tak."
,,Aha. Byli jsme hrozní. Tehdy na škole," usmála jsem se.
,,Ano, ale bylo na něm vidět, že ničeho nelituje."
,,To doufám," zasmála jsem se.
,,Tohle ti sluší."
,,Díky. Budu se muset vrátit, zítra tě ale propustí a chtěla jsem se rozloučit."
,,Určitě se znovu uvidíme," mrkl na mě. ,,Stejně byste mě tu déle neudrželi, pokud byste mě nechtěli k té posteli přikovat a stejně o tom pochybuju." Usmála jsem se.
,,To mě ještě neznáš."
,,Možná. Máš pro Alba nějaký vzkaz?" zeptal se.
,,No... Řekni mu, že na něj myslím, že se mi stýská a jestli nezačne spát, nepomůže nikomu," odpověděla jsem.
,,Dobře," usmál se a mrkl na mě.
,,Tak se měj a taky se nenech zabít, dobře?"
,,Platí. Vzkaz vyřídím."
,,Nenech si ublížit, i kdyby po tobě chtěl, abys mi něco vyřídil nazpátek, dobře?"
,,Jasné," zasmál se.
,,Tak já jdu. Měj se," mávla jsem na něj.
,,Ty taky. Ahoj," ušklíbl se a já zmizela za dveřmi.

49. kapitola - Svatba

10. ledna 2009 v 20:16 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
,,Mami?" vlezla jsem opatrně, skoro po špičkách, kuchyně.
,,Ahoj, Sáro. Co zkoušky?" Změřila jsem si ji. ,,No dobře. Tak se posaď." Poslechla jsem.
,,Tak o co jde?" napřímila jsem se na židli.
,,Jde o to, že když už pracuješ, tak..." Pozvedla jsem obočí.
,,Mám si hledat byt? Myslím, že už jsem nějaký viděla ve Věštci, ale nejsem si jistá," plácla jsem.
,,To ne," vyhrkla máma.
,,Ne?" podivila jsem se.
,,Ne, bylo by fajn, abys tu ještě bydlela, ale víš..."
,,Ano?" chtěla jsem vědět.
,,Mohla bys nám trochu přispívat na domácnost." Zasmála jsem se.
,,Jasně! To je maličkost."
,,Dobře," vydechla. ,,To mi spadl kámen ze srdce." Usmála jsem se a zívla.
,,Půjdu si ještě chvilku číst a zalehnu. Zítra mám volno. Asi se stavím k Albovi a půjdem do kina nebo tak."
,,Dobře. Tak dobrou noc."
,,Dobrou," mávla jsem mámě, pak i tátovi a vyběhla schody do pokoje.

S hlasitým prásk! jsem se objevila před domem Potterových a zaklepala na dveře. Ozvala se rána, jak někdo dupe po schodech, a pak šustění přívěšků na klíče.
,,Sáro!" vypískla Lilly a vrhla se mi kolem krku.
,,Čau!" přivítala jsem ji a poplácala po zádech.
,,Pojď dál," vtáhla mě do obýváku. ,,Dáš si čaj, nebo kafe?"
,,Kafe, dík. S mlíkem, ale bez cukru, nesco."
,,Už běžím," zavýskla a brebentila: ,,To je fajn, že jsi tu, ale Albus přijde až za chvilku, šel si vyřídit nějaká povolení do skotska, víš? Řekl ti o tom, ne?"
,,Zmínil se," přikývla jsem a posadila se.
,,Jo. On je věčně takový obětavý. Někdy mi to leze krkem."
,,Rodiče nejsou doma?"
,,Ne, jeli k prarodičům a James je na nějakém velvyslanectví, nebo co to žvatlal," přinesla mi kávu a posadila se do křesla.
,,Jo, aha," usrkla jsem.
,,Jo, to je prostě on," usmála se Lilly.
,,Mám Jamese docela v oblibě," přiznala jsem.
,,To by ti určitě odporoval Albus, ti se hašteří odjakživa."
,,Jo, to vím," zasmála jsem se. ,,Nevíš, kdy brácha přijde?"
,,Asi za půl hodiny," mrkla se na hodinky.
,,Co ty a škola? Kam chceš jít potom?"
,,Škola v rámci možnosti, ale pořád nevím, kam chci jít pak. Tys měla vždycky jasno, že chceš k Mungovi?"
,,Ne, ale poslední dva roky mi došlo, že mě to docela baví, tak proč tam nejít? Ty by ses hodila do Odboru kouzelnických zákonů."
,,Fakt?" zasmála se.
,,Myslím to vážně," usrkla jsem.
,,Budu o tom uvažovat," kývla a pustila televizi. Tenhle mudlovský vynález je mezi kouzelníky dost oblíbený, abyste chápali.
Pak najednou práskli dveře a mě zaskočil poslední doušek tmavé tekutiny. Ozval se rachot, jak - asi Albus - běží do schodů a jak otevírá dveře. Udiveně jsem se podívala na Lilly. Ta pokrčila rameny.
,,Poslední dobou tohle dělá často."
,,A co?" nechápala jsem a položila hrneček na stůl.
,,Běhá tam a sem bez určitého cíle."
,,Cože?" zasmála jsem se.
,,No dobře. Možná to nějaký cíl má, ale pro mě je neznámý."
,,Aha," otočila jsem se ke schodům, protože jsem slyšela, jak běží zase dolů. Přeběhl obývák, aniž si mě všiml a hudroval:
,,Lilly! Zase žádné jídlo? Mám hlad, že bych pad. Budu si muset někam zajít a proč jsi vlastně v obýváku? Vždyť jsi slíbila, že zajdeš..," zmlkl, když se dostal do obýváku a uviděl mě, jak se šklebím od ucha k uchu. ,,Páni! Ty jsi tady?" prohrábl si nervózně vlasy.
,,Jo, už nějakou tu chvíli," usmála jsem se.
,,Aha. No... Tak tos asi slyšela všechno, co?" Přikývla jsem. ,,Stinná stránka osobnosti," pokrčil rameny.
,,Když máš ten strašný hlad, nezajdem na oběd?" zeptala jsem se.
,,Proč ne, ale ty Lilly... Byla bys tak hodná a skočila do potravin?" ušklíbl se Albus, a následně na to jsme se přemístili, jinak by Albus schytal porcelánovou vázou do hlavy.

Dřív než byste stihli říct to nejkratší slovo na světě, byla tu svatba a s ní i Albův odjezd. Včera jsem se snažila o tom nezmiňovat, abychom si ještě chvilku užívaly ty chvilky strávené pospolu. Panebože! Mluvím, jako by měl hned, jak překročí hranice, natáhnout bačkory.
,,Ell?" zaklepala jsem na dveře převlékárny a když se ozvalo ,,dále!" vešla jsem. ,,Jsi v pohodě?"
,,Nemůžu zapnout to pitomé zadrhovadlo," poskakovala po místnosti. Pomohla jsem jí, a pak si ji změřila.
,,Žádné volánky, krucánky a nemožné rukávky?" Ušklíbla se.
,,Líbím se ti?" otočila se kolem své osy.
,,Jo, je to jednoduché, ale moc hezké," pokývla jsem hlavou.
,,Tak se teď laskavě obleč ty."
,,Už jdu na to, generále," zalezla jsem. Nasoukala jsem se do šatů a vlasy si rozprostřela po ramenou. ,,Ell?"
,,Jo?"
,,Zapomeň na to, že si vezmu tohle," vystrčila jsem zpoza dveří nějaké boty na jehlách.
,,Musíš," ukázala na mě prstem a začala skákat jak Easter Bunney.
,,Uklidni se. Vezmu si je, jestli budeš dělat tohle. Jinak tě nechci mít na svědomí," zasmála jsem se.
,,To není kvůli tobě, ty jelito."
,,Dík," ušklíbla jsem se a začala se pasovat do těch bot. ,,Nemohla bych jít boso?"
,,Uhodlas. Nemohla."
,,Ach tak," povzdechla jsem si, vyběhla z kabinky a posadila se vedle ní na dřevěnou židličku, která nepříliš bezpečně zapraskala. Natáhla jsem si boty a upozornila Ell, že v nich rozhodně nehodlám setrvat celý den. Ušklíbla se a zčesala si nepříjemný pramen do složitého účesu na temeni.

,,Ell, uklidni se. Všechno bude v pořádku," chytila jsem svou kamarádku pevně za lokty a natočila ji mým směrem. Stály jsme před vchodem do kostela a já slyšela, jak si mezi sebou hosté vyměňují nejrůznější nápady, proč tu asi není nevěsta, kde se zdržuje a podobně.
,,Mám se uklidnit?!" hysterčila.
,,V pořádku, Ell. Miluješ ho, nebo ne?" Cvakly dveře a do místnůstky strčil hlavu Albus. Nechápavě se zamračil. Přeběhla jsem k němu a chytla ho za hlavu, aby se na mě nemohl pořádně podívat.
,,Co se děje? Peter je na prášky," zahuhlal.
,,Je nervózní. Mám takový pocit, že záleží na mě jestli se nakonec vezmou." Tiše se uchechtl.
,,Ty to zvládneš. Prosím, pospěšte si, Peter asi za chvilku omdlí, navíc se začíná potit, takže jestli tam nevejdete tak do deseti minut, bude smrdět jako prase," zasmál se.
,,Pšššt," utišila jsem ho a po očku mrkla na Ell, která chtěla rozcupovat kytku. Povzdechla jsem si. ,,Budu muset jít a zkusit ji tam dotáhnout v řetězech. Vrať se k Peteovi a řekni mu, ať nepřešlapuje na místě, že náhradní polobotky nemáme a ať není nervózní, protože když se to vezme kolem a kolem Ell si ho vzít musí. Vím, že se mají rádi, ale i tak by neměli na vybranou."
,,Takže otázka života a smrti," ušklíbl se. ,,Jak originální. Mimochodem - ta fialová ti sluší."
,,Ha ha ha. Padej," zavřela jsem mu dveře před nosem a otočila se k Ell.
,,Já to nezvládnu, Sáro," potáhla.
,,Neplač, Ell. Rozmažeš si řasenku. Podívej se na mě." Zvedla hlavu. ,,Ty jsi skvělá holka a Peter je bombastický kluk. Jak jinak by to mohlo být, než v té písničce Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap? Víš, jak to pokračuje?" Usmála se.
,,Tak mají báječný život, plnej báječnejch dní bez útrap," ušklíbla se.
,,Tak vidíš. Bude to tak i u vás, na to vem jed. Navíc Pete je prý nervózní jak kšandy, měla bys ho jít osvobodit. Myslím, že se obává, že se s ním před oltářem rozvedeš. To bys přeci neudělala, ne? Když už jsem se navlékla do těch lodiček," hodila jsem po ní psí oči. Rozhodně se postavila, zkontrolovala si obličej a upravila kytku i šaty.
,,Ta tvoje oběť mě přesvědčila," usmála se a zhluboka se nadechla.
,,Takže můžeme?" zeptala jsem se jí a ona kývla.
,,Jsem báječná ženská a Peter je báječný chlap. Vezmu si ho a budeme spolu šťastní." Spokojeně jsem se usmála, otevřela dveře na malou škvíru a mávla na varhaníka. Spustil klasickou svatební píseň. Vykročila jsem a slyšela, jak za mnou šustí Elliiny šaty. Usmála jsem se a chvilku zapřemýšlela. Proč jí vůbec napadla svatba v kostele? Nešlo mi to do kebule, ale nehodlala jsem to řešit.
Pak jsem si všimla Albova užaslého pohledu a usmála jsem se. Dneska mu to slušelo. Společenský hábit, který měl ušitý na míru zvýrazňoval jeho přednosti a jeho úsměv mi nahnal novou energii do žil. Modlila jsem se, abych nezakopla, nebo si nevyvrkla kotník v těch připitomnělých botách, ale pak jsem se rozhodla na to nemyslet. První polovina mé strastiplné cesty je za mnou, oddechla jsem si a vykročila do druhé pravou nohou.
Jak jsem se tak dívala do upřímně radostného Albova obličeje, uvědomila jsem si, že ho teď nějakou dobu neuvidím a donutila jsem se zachovat si klidnou tvář. Nebyla už tak upřímně usměvavá, ale doufám, že si toho nikdo nevšiml. Aj, Albus ano a divně se zamračil. Rychle jsem se podívala na faráře a pomalu se konečně dostala k jeho pravici. Ell si ulechčeně oddechla, její otec pustil její paži (asi jsem se o něm moc nezmínila, ale nemůžete se mi divit, protože se chová naprosto jako duch a vůbec jsem ho nevnímala. Ani Ell neutěšoval!!! To je otec jak... vy víte co). Lehce se na ni usmál a Ell se otočila čelem k Peterovi, který se rozzářil jako měsíček na hnoji. Chytil ji za obě dlaně a dívali si do očí.
Vypadalo to úplně jako ukázka z filmu na Zone Romantica, ale ovládla jsem se a nepropukla v smích, kterým jsme obdobné pořady neustále zasýpavali já s tátou. Sklouzla jsem pohledem znovu na Alba, který si mě starostlivě přeměřil. Nahodila jsem americký úsměv a otočila se zpátky k Ell a Peteovi, kteří si začali vyměňovat sliby.
Všechno prošlo naprosto hladce a kdybyste tam stáli!!! Byla to nádhera. I pro mě - takovou docela neromantickou duši, jejíž oblíbené pořady jsou horory a thrillery. Pak se vydali na cestu uličkou zase nazpátek - ven z kostela. S Albem jsme je následovali. Já zavěšená do ráměte svého kluka a s kyticí přitisknutou ke kvalitní fialkové látce. Mimoděk jsem si vzpomněla, že před rokem bych se každému vysmála, kdyby mi řekl, že se do něčeho podobného navleču.

Hostina byla opravdu úžasná, i když bylo dost vidět, že se tam většina lidí přišla jen zadarmo najíst. Po přípitku se Ell s Peterem vrhli na parket na první tanec v novém manželství. Usmívala jsem se a pila své šampaňské, které mi příjemně klouzalo až dolu do žaludku. Třeba bych se mohla ožrat, až Albus odejde, uvědomila jsem si hořce a vzala si další skleničku.
,,Jsi v pořádku?" ozval se vedle mě starostlivě Albus.
,,Jo, proč bych nebyla?" ušklíbla jsem se a nahla se, že se znovu napiju, ale můj přítel mi sklenku vytrhl z ruky a nechal zmizet. ,,Krutovládče," zanadávala jsem a zvedla se, abych si došla pro další. Toho využil Albus a odtáhl mě do nějaké vedlejší místnosti. Zamkl dveře a otočil se ke mně. ,,Děje se něco? Chci tam být," namítla jsem a promnula si oči.
,,Proč tolik piješ? Mám strach tě tu nechat."
,,Tak to nedělej," sykla jsem a posadila se na nejbližší židli.
,,Sáro, pochop mě. Jsem už takový."
,,Já vím," povzdechla jsem si smutně a podívala se na něj. ,,Já se to opravdu snažím neřešit, ale pokaždé, když tě vidím, prostě se mi to uhnízdí v hlavě."
,,Jako dneska při obřadu," poznamenal.
,,Myslela jsem si hned, žes to poznal," konstatovala jsem. ,,Vrátíme se?"
,,Víš, že po obřadu odjíždím. Chci si ještě promluvit."
,,Tady?" podivila jsem se.
,,Ano. To bych rád."
,,Dobře. Posaď se u nás," ukázala jsem na křeslo vedle sebe.
,,Dík."
,,Takže... Kdy se hodláš vrátit?"
,,Co nejdříve," zamračil se.
,,Proč se mračíš?"
,,Protože na tuhle otázku neznám přesnou odpověď."
,,Aha," usmála jsem se smutně a vztáhla ruku, abych ho mohla pohladit po tváři.
,,Tohle mi bude chybět," povzdechl si.
,,Mě taky," přikývla jsem. ,,Jak jen to přežiju?"
,,A co teprv já?" ušklíbl se a schoval mi neposlušný pramen za pravé ucho.
,,Miluju tě, víš to?" povzdechla jsem si.
,,Teď už ano, ale pochybuju, že víc než já tebe," usmál se.
,,Tak mi dej na sebe pozor, dobře?" Přikývl.
,,Budu se snažit."
,,Nic ví nemohu žádat."
,,Vždyť já vím. Věř mi."
,,Pokusím se," polkla jsem. Nahl se blíž a políbil mě tak, jako ještě nikdy. Přitiskla jsem se k němu a přitom mu zabořila ruce do vlasů. Lehce jsem pootevřela rty a cítila jeho dech. Bylo to neuvěřitelné a když jsme se odtrhli, poznamenala jsem: ,,To bylo... jako naposledy."
,,Nebylo to naposledy," řekl, jako by nepřesvědčoval jen sebe.
,,Budu ti věřit. Vrátíme se nazpátek?"
,,Jo, ale nepij tolik, to nech na mě," usmál se.
,,Dobře, když si myslíš, že mi zabráníš," ušklíbla jsem se, chytla ho za ruku a vytáhla zpátky do místnosti plné hostů.

3. kapitola - Nečekané návštěvy

10. ledna 2009 v 19:10 | TePa, Nessa |  Eillen
Eillen se neklidně zavrtěla a přetočila se na záda. Vlasy se jí přitom rozprotřely po polštářích a rty zkroutily do milého úsměvu. Otevřela oči a vyjekla.
,,Jseš blázen? Co tu ksakru děláš? Kdo tě tu pustil? Mám tu rozmístěná kouzla! Nemáš tu naprosto nic dělat!" začala překotně vyčítat, přitáhla si deku až po bradu a odkulila se na samý okraj postele - co nejdál od něj - od Jaydena
,,Dobré ráno," usmál se.
,,Tu nemáš naprosto nic dělat. A už vůbec nic takhle po ránu. Za chvilku přijde Becky a probudit mě profesorka Bakerová! Jak ses tu dostal?"
,,Možná znám pár kouzel navíc," pokrčil rameny a záludně se usmál.
,,A dost. Všude, kam se otočím jsi ty, mohl bys mi dát pokoj?"
,,Stále jsme si nepromluvili.."
,,To ti ale nepovoluje vstup do mého pokoje ve... o můj bože! Vždyť je teprve pět hodin," promnula si Eillen oči.
,,Probudil jsem se trochu dříve."
,,A kvůli tomu mě musíš budit?" Znovu se ozvalo zaklepání na dveře a dřív, než se stačil Jayden zpamatovat, namířila jsem na něj dlaní a přemístila ho do vedlejšího pokoje, odkud se ozvalo překvapené zapískání.
,,Eillen! Ty už jsi vzhůru? Mohlas mě jít vzbudit!"
,,Nechtěla jsem tě budit, třeba jsi měla hezký sen," ospravedlňovala se Eillen.
"Propříště, klidně mě vzbuď. Zvlášť, když ti chci už od včerejška něco říct," hořela nedočkavostí Becky.
"Fajn, tak mluv," rezignovala Eillen a usadila se pohodlně na postel.
"Zaklepal u mě na pokoj. Nevím, kolik bylo, ale venku už byla tma. Řekl, že by mě chtěl vzít někam, kde budeme sami. Ani si nedokážeš představit, jak se mi při tom rozbušilo srdce. Myslela jsem, že začnu skákat radostí. No a tak jsem samozřejmě souhlasila. Oblékla jsem se a on mě chytl za ruku. Bylo to skvělé, nepopsatelné. A vedl mě ven z pokoje. Na chodbě stál jeden z těch zbylých kluků. Nevím, jak se jmenuje. Má takové tmavé vlasy a je celkem vysoký. Bartemius mi pošeptal, že nám pomůže se odtud dostat. Tak jsme všichni tři šli až na školní pozemky. Tam se s námi ten kluk rozloučil a vrátil se. A my jsme pokračovali dál. Nevím, odkud to tady zná, ale dovedl mě k takovému jezírku. Byl před ním takový velký kámen a na něm ležela deka. Tam jsme si sedli. No a nebudu ti to popisovat do detailu, ale byla to nejhezčí noc v mém životě. Povídali jsme si a líbali se a.."
"Brzdi, opravdu nepotřebuju slyšet všechno," ušklíbla se Eillen a Becky jako by ji až teď vzala zase pořádně na vědomí.
"Co se s tebou děje? Ty mi to nepřeješ, nebo nevěříš nebo proč se tak chováš."
"Věřím ti to víc, než si myslíš," pousmála se Eillen.
"To jsem ráda, protože to bylo opravdu úžasné. A nikdo nás nechytil. A když jsme se vraceli, Bartemius mi řekl, že to někdy musíme zopakovat. Ach Eillen, já jsem tak šťastná, jako jsem nikdy předtím nebyla."
"Jsem zvědavá, co budeš dělat, až tě pustí k vodě," neodpustila si Eillen, ale když viděla, jak Becky posmutněla, rychle dodala: "Nepřeju ti nic podobného. Ale zkrátka... Jsou tu čtyři kluci a celá škola holek. Přece jen, on má mnohem větší výběr a možnosti. Každá holka na nich pomalu visí očima, kromě pár výjimek."
"Ale on mi řekl, že mě má rád," oznámila pyšně Becky. "Nevěřím, že by mě opustil."
"Tak fajn, když ti to stojí za všechen ten risk, je to koneckonců tvůj život. Doufám, že svého rozhodnutí nebudeš litovat."
"Nikdy," zavrtěla razantně hlavou Becky.
"Kdyby ti to nevadilo, musím se teď obléknout a připravit do školy."
"Jasně, tak se pak uvidíme," rozloučila se vesele Becky a doslova vytančila ven z pokoje.
"Holka jedna praštěná," pousmála se pro sebe Eillen a rychle se oblékla do školní uniformy a učesala. Připravila si všechny potřebné věci do školy a zjistila, že má ještě téměř hodinu čas, než ji přijde učitelka vzbudit.
Zrovna sahala po knize, když se hned před ní objevil Jayden.
"Tak teď už toho mám akorát tak dost! Nemůžeš respektovat mé soukromí? Objevíš se tady jako by se nechumelilo! Je to snad můj pokoj, ne? Nemáš tady co dělat. Navíc, co ty můžeš vědět, jestli zrovna nemám nějakou návštěvu?" nadávala tiše Eillen.
"Ta tvoje kamarádka odešla už před značnou dobou. Čekal jsem, že se budeš opravdu chtít nachystat do školy, tak jsem ti dal ještě nějaký čas."
"Tím mi chceš říct, že jsi slyšel, o čem jsme se s Becky bavily?" nevěřila svým uším Eillen.
"Jo, ale neboj, Bartovi nic neřeknu, nehodlám se mezi ně míchat."
"A to je všechno, co mi k tomu řekneš? Přijde ti naprosto normální poslouchat cizí rozhovory? Mě totiž ne! Kdybys mohl být tak laskavý, ohledně mé osoby si ten svůj nechutný zvyk odpusť!"
"Dobrá, tak se nezlob. Nemyslel jsem to zle, jen jsem potřeboval vědět, kdy se k tobě můžu vrátit," usmál se smířlivě Jayden.
"Tohle se mi musí zdát," řekla si pro sebe Eillen a chvíli hluboce dýchala, aby se uklidnila. "Tak podívej se, dost na tom, že vůbec registruješ, že existuju. Nechci, abys mi jen tak lezl do pokoje, kdy se ti zachce. Nechci, abys odposlouchával jakékoli mé rozhovory. Nechci, abys mě sledoval."
"Fajn," odpověděl s klidem Jayden. "Ještě něco?"
Eillen se na něj nevěřícně podívala. Kdyby tohle někdo řekl jí, asi by se otočila a snažila se nepřijít už s tou osobou nikdy do styku. Ale tenhle kluk si asi jen tak říct nedá.
"Zjevně ne, to je fajn. Protože nepadlo nic o tom, že bych tě nesměl vidět, mluvit na tebe nebo tě jinak kontaktovat. Což je něco, o co mi zatím celou dobu šlo. Mimo jiné."
,,Jak to myslíš?" pozvedla obočí Eillen a schovala knížku za zády.
,,Tak jak jsem to řekl. Co to schováváš za zády?"
,,Tobě opravdu nic neunikne."
,,Tak copak to je?"
,,Z čeho usuzuješ, že ti to řeknu, hm?" vyjela na něj Eillen.
,,Nezlob se už na mě."
,,A budu, protože mě sleduješ a používáš nečestné prostředky!"
,,Cože?" zablýsklo se mu v očích, ale na ústech mu pohrával lehký úsměv.
,,Jak to víš, že nás nesledují učitelé? Jak víš, že jsem ve svém pokoji?" hodila po něm smutným úsměvem. ,,Vždyť nemám ani chvilku pro sebe. Vždyť si ani nemůžu být jistá, že mě nesleduješ, když se do třeba vykoupat. Nevím totiž vůbec nic! Připadá mi, že si hraješ na mého pána a že jako jediný si myslíš, že víš všechno! Ale člověk není stvořen proto, aby věděl všechno," postavila se na nohy, zvedla hábit ze židle a přehodila si jej přes ramena. Když se nahla pro brašnu, Jayden ji chytil za druhý konec a nechtěl ji pustit. ,,Pust! Chci se ještě najíst, než půjdu na vyučování a rozhodně se tu nehodlám vracet, abys měl čas mě špehovat! Tak už pust!" zatáhla za okraj brašny a když ji pustil, zakymácela se. ,,Děkuji," sykla a šáhla po klice.
,,Chci si jen promluvit!"
,,Tak to zkus dopisem, kde se mě budeš ptát, jestli náhodou nechci přijít a ne, že mi to jednoduše oznámíš a pak voilé, jsi tu! Co když tě ani nechci zrovna vidět a mám svoji práci? Vůbec na mě nebereš ohledy a mám takový pocit, že některé knížky mají vskutku pravdu, když tvrdí, že kluci jsou bezcitní a neberou ohledy na nikoho jiného, než na sebe," řekla tiše a zabouchla za sebou dveře.

To snad ani není možné, říkala si pro sebe Eillen když vcházela do Hodovní síně. Posadila se hned na okraj lavice svých kamarádek a pustila se do snídaně. Ne, že by byla nějak vydatná, ale bohatě stačila.
Vešla do učebny a ke svému velkému údivu shledala, že tam Jayden není. Podezíravě přimhouřila oči, zamrkala, ale stále tam nebyl. Pokrčila rameny. Třeba ho dokáže vyhnat z hlavy, když ho nebude mít neustále na očích. Posadila se vedle Becky, která se červenala od ucha k uchu, když jí zezadu Bartemius cosi šeptal do ucha. Eillen se zamračila. Tohle rozhodně nevypadalo dobře.
Hodina vodních kouzel skončila víc jak dobře. Eillen se povedlo proměnit trošku vody v misce do nádherné sošky draka. Učitelka ji pochválila a zbavila povinností na dva dny. Každá dívka totiž měla za úkol jednou nebo dvakrát týdně zajít do kuchyně, trochu tam pomoct s vařením nebo uklízením, nebo jít pomoct paní Fieldové apod. Za trest dostávaly dny navíc. Jako se už stalo Eillen, která se právě usmívala a radovala se, že by si konečně mohla dočíst tu knihu, kterou jí táta poslal na začátku školního roku.
Vyšla s Becky z učebny a smála se jednomu vtípku, který kamarádka prohodila o kocourovi paní Crookové. Pravdou bylo, že toho kocoura držela při životě jen posilovací kouzla a ani to už pomalu nepomáhalo. Pelichal, a tak bylo všude po chodbách vždycky vidět, že tudy prošel.
,,Asi máš pravdu, ale co kdybychom mu upletly svetřík?" usmála se Eillen.
,,Myslíš jako v Ručních pracích? Ten předmět nesnáším. Vždycky si zauzluju ruce," namítla Becky.
,,Je to pro vaše dobro, děvčata. Kdo bude vašim mužům zpravovat ponožky?" citovala Eillen profesorku Mediovou. Becky se prohýbala smíchy.
,,Koho zajímají nějaké ponožky?" Eillen zuřivě přikyvovala, když se jí utrhlo ucho na brašně a všude po podlaze se rozletěly učebnice a brky. Becky jí to všechno pomohla sesbírat, ale zjistily, že chybí Eillenina knížka, kterou si plánovala dočíst.
,,Kde je?" opakovala zoufale majitelka brašny.
,,Asi spadla dolů, hele," ukázala Becky k zábradlí, ve kterém vězela obrovská díra.
,,Půjdu ji hledat. Nezlob se," zvedla se Eillen na nohy, popadla brašnu a řítila se po schodech dolů. Becky jen nevěřícně zakroutila hlavou.
Eillen rychle seběhla dolů. Nemínila knihu ztratit, obzvláště, když ji ještě neměla dočtenou. Ať ale hledala jak chtěla, pod schody kniha nikde nebyla. Eillen ji hledala velmi důkladně, ale ani to nepomohlo. Se zkaženou náladou se vrátila na pokoj. Sundala brašnu z ramene a zničeně si sedla na židli. Odhrnula vlasy z obličeje a přemýšlela, jak teď stráví celé odpoledne, když neměla žádné povinnosti a četba teď taky nepřicházela v úvahu. Nakonec se zadívala na rozbitou brašnu a rozhodla se ji spravit.
Vytáhla jehlu a nit a začala zašívat. Práce jí pomohla zahnat veškeré myšlenky, a tak se jí nálada trochu zlepšila. Když byla hotová, kriticky si brašnu prohlédla. Zdála se být opět celá, a tak do ní narovnala zpět všechny učebnice. Pak brašnu zvedla, ale než si ji stačila dát na rameno, stehy povolily a její věci se vysypaly na zem.
"Do háje," zaklela Eillen. Na co ty ruční práce jsou, pomyslela si. Vychovávají nás tak, abychom se každému chlapovi vyhnuly obloukem nejmíň do čtyřiceti, ale pak už bude každý zadaný, tak na co se máme učit, jak jim spravovat ponožky? Nemluvě o tom, že šití je, jak se teď ujistila, poměrně k ničemu. S povzdechnutím kouzlem brašnu spravila a narovnala všechny knihy zpět. Pak si vybrala jednu z učebnic, lehla si na postel a začala si v ní číst. Netrvalo dlouho a usnula.

2. kapitola - Kluci jsou tak zajímaví!

2. ledna 2009 v 14:46 | TePa, Nessa |  Eillen
Další kapča;)

TePa + Nessa

Tentokrát už s úsměvem na rtech, spokojená s tím, že vypudila toho kluka z mysli, se vydala do profesorčina kabinetu. Zdvořile zaklepala a když se ozvalo dále, vstoupila.
,,Dobrý den, paní profesorko," pozdravila Eillen.
,,Dobrý den, slečno. Prosím, posaďte se, musíme si pohovořit o vašem problému."
,,O mém problému, paní? Nechápu, co máte na mysli," posadila se a seděla vzpřímeně jako svíčka.
,,To jest ti čtyři mladí muži."
,,Nejsou můj problém, vskutku. Přišla jsem vás poprosit, jestli bych si nemohla odpracovat trest co nejdříve."
,,Pročpak?"
,,Ráda bych si ještě četla," řekla po pravdě. Proč by lhala?
,,Dobrá, ale jen pro tentokrát a proto, že si myslím, že jste jinak velice slušná dívka."
,,Děkuji."
,,Takže... Půjdete do zahrady za paní Fieldovou a ta vám udělí práci. Myslím, že živý plot už hodně dlouho potřebuje řádně prostříhat."
,,Jak si přejete, paní profesorko. Děkuji a nashledanou."
,,A slečno?!"
,,Ano?" otočila se Eillen, ještě než stačila zmizet z kabinetu.
,,Ať se to už víckrát neopakuje," pohlédla na ni profesorka zpoza sklíček.
,,Pokusím se, madame. Nashledanou." Eillen se lehce uklonila a vycouvala z místnosti.

O jejím problému? Vždyť je to především Beckyin problém. Ale slízne to zase ona. No nic, třeba jí to pomůže vyhnout se dalším nepříjemnostem. Stříhání plotu totiž rozhodně nebyla činnost, kterou by chtěla dobrovolně ještě někdy opakovat.
Došla až do zahrady a snažila se najít paní Fieldovou. Po chvíli zahlédla její kudrnaté hnědé vlasy přes sklo jednoho ze skleníků.
"Dobrý den, paní Fieldová. Slečna Bakerová mě za vámi posílá na trest. Mám ostříhat živý plot."
"Děvče, co jsi zase provedla? Že si vy mladé nedáváte pozor," zakroutila hlavou žena, postavila květináče, které zrovna držela v rukou a kývla na Eillen, aby vyšla ze skleníku ven.
"Podívala jsem se v hodině na jednoho z těch čarodějů. Vím, že to nebylo správné a už se to nebude opakovat."
"Víš, poslední, co jsem chtěla bylo pracovat na dívčí škole. Ale jiné místo jsem bohužel nesehnala. Sice vás tady hodně naučí a ty máš zajisté velký potenciál, ale vůbec vás nepřipraví na obyčejný život. Jak pak máte fungovat jako matky a ženy, které se starají o rodinu? A když to vypadá, že to konečně někomu dojde a rozhodne se zrušit dívčí a chlapecké školy a vy tady konečně máte taky někoho opačného pohlaví, trestají vás za každou pitomost, aby vám to všechno připadalo nepřístojné. A přitom je víc než normální, že se podíváš nebo mluvíš s klukem. Ale ne, abys prozradila, že jsem něco takového řekla, vyhodili by mě."
"Samozřejmě, madame. Nic takového by mě ani nenapadlo. Tak, kde mám začít?" zeptala se Eillen a popadla jedny z velkých nůžek.
"Chtěla jsem se do toho pustit co nejdřív sama, takže ti s tím nejspíš trochu pomůžu. Vezmeme to z druhé strany, abychom byly za plotem a ze školy na nás nebylo vidět. Předpokládám, že nesmíš použít kouzla, že?"
"Ne, je mi líto."
"Fajn, tak ještě zajdeme pro žebřík, abychom mohly ostříhat i vrcholy."
"Děkuji za pomoc, paní Fieldová, ale já bych to klidně zvládla sama. Abyste z toho ještě neměla problémy."
"Neboj se. Samozřejmě bys to zvládla, ale za jak dlouho? Do večera? Ve dvou to půjde mnohem rychleji. Kdyby něco, řekneš, žes mi pak ještě pomáhala ve skleníku, protože jsem to tam potřebovala rychle dodělat."
"Tak dobře, moc děkuji."
"Nemáš vůbec zač," ujistila ji paní Fieldová.

I ve dvou jim to trvalo déle, než Eillen čekala. Už se setmělo, když konečně skončily. Bylo sice jen okolo šesti hodin, takže na večerní čtení jí přece jen čas vyjde, ale už pomalu nebylo vidět na krok. Eillen proto šla opatrně a pomalu, aby si ještě ke všemu neublížila.
"Je mi líto, že jsem tě připravil o celé odpoledne," ozval se najednou hlas.
"Doufám, že mě nechceš připravit o další. Protože jestli nás někdo uslyší, budu z toho mít mnohem větší problémy než teď," odsekla Eillen a chtěla co nejrychleji zmizet. Čaroděj s ní ale držel krok a nejspíš ji nehodlal opustit dřív, než jí řekne, co chce.
"Neboj, hlídal jsem to celé odpoledne, než jsem si byl jistý, že za tebou můžu jít aniž by nás kdokoli načapal."
"To máš teda pěkné věci na práci," protočila oči Eillen a zrychlila krok. To ale nebylo nejlepší rozhodnutí, protože vzápětí klopýtla a spadla na zem. Zachytily ji dvě silné ruce, které pád podstatně ztlumily. Eillen byla ještě vykolejená z náhlého zvratu, a tak se nechala bez odporu zvednout zpět na nohy. Přitom ucítila cizí ruku, která ji chytila za bok. To ji dostatečně probralo.
"Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě kluk.
"Jo, díky. Zvedla bych se sama. A vážně bych ocenila, kdybys na mě nesahal. Jestli ty chceš mít problémy, já ne."
"Pořád se bojíš, jak vidím," pousmál se, což Eillen vytočilo.
"A co má být? Mám ti skočit okolo krku? Pracovala jsem tady dost tvrdě na to, aby mě teď vyhodili za podobnou blbost!"
"Už jsem ti řekl, že teď jsme v bezpečí, nikdo nás nechytne. Ještě máme chvíli čas."
"Jak si tím můžeš být tak jistý?"
"Mám své důvody," odpověděl tajemně.
"Fajn, tak si je nech. Nic o tobě nevím, ty nevíš nic o mně. Nemáme nejmenší důvod se spolu stýkat. Takže tím to končí, nazdar," rozloučila se Eillen a rozběhla se ke stínu vstupních dveří školy, když za sebou zaslechla:
"Tak to není a víme to moc dobře, ty i já. Nemůžeš to popřít." Na konci už se hlas ozýval hned vedle ní.
"To už jsme jednou probrali, nechci mít potíže a to je všechno, na čem záleží. Nic jiného nechci vědět."
"To možná tvrdíš teď, ale za chvíli už si tím tak jistá nebudeš. A buď si jistá, že na tu chvíli budu čekat, Eillen," řekl s naprostým klidem a pak odešel a nechal zmatenou dívku stát s rukou na klice.
Jak sakra ví, jak se jmenuju? Běželo hlavou Eillen. Rázně otevřela dveře a vstoupila do osvětlení vstupní haly. Zabořila ruce do kapes a s odhodláním víc o tom nepřemýšlet vykročila směrem ke svému pokoji. Pak ale v kapse nahmatala nějaký papír, který si tam sama určitě nedala. Srdce se jí hlasitě rozbušilo. To snad nikdy neskončí!
Rozběhla se do svého pokoje a ve spěchu za sebou zavřela dveře. Pak otočila klíčem a když si byla jistá, že se k ní nikdo nedostane, rozsvítila lampičku a vytáhla papír z kapsy.

Eillen,
vím, že je to pro nás oba risk, ale chci tě poznat. Je mi líto všech nepříjemností, které jsem ti způsobil, ale to jsem ti už ve chvíli, kdy to čteš, určitě řekl osobně. Vím, že se mi snažíš vyhnout, ale myslím, že bude pro oba lepší, když si v klidu promluvíme beze strachu, že nás někdo uvidí nebo uslyší. Proto bych rád, kdybychom se mohli dnes večer sejít. Neboj se, slibuji ti na vše, co je mi drahé, že z toho nebudou žádné problémy. Přísahám. Kdybys mi to nevěřila, mysli si, že všechnu vinu případně vezmu na sebe. Přijdu pro tebe, až to bude bezpečné.

Jayden

To si dělá legraci? Eillen bušilo srdce, jako po třítydenním maratonu a ať prováděla s dechem cokoliv, žádné zásadní změny nedosáhla. Přešla k oknu, rozevřela ho dokořán a dýchala čerstvý večerní vzduch. To ji trochu zklidnilo, ale pak někdo zaklepal na dveře. Nadskočila, ale to už do místnosti vkročila profesorka Bakerová. Překvapeně si ji měřila.
,,Doufám, žes neočekávala někoho jiného?!" zeptala se přímo.
,,Myslela jsem, že jste Becky," lhala Eillen. Nikdy kvůli nikomu nelhala, tak proč to ksakru dělá teď? Nemůže za to, že ten kluk... tedy Jayden... se rozhodl ji dneska místo spánku odvléct kamsi do nějaké temné místnosti. Otřásla se.
,,Proto jsi se tak lekla?"
,,Ano, totiž, abyste to nepochopila špatně, s Becky teď hrajeme hru," potila ze sebe Eillen.
,,Hru?" zvedla profesorka Bakerová podezíravě obočí.
,,Není to žádná nepřístojná hra, jen šachy." Co to mele? Becky přece neumí šachy! Modlila se, ať to profesorka Bakerová neví. ,,Pořebovala jste něco, paní profesorko?"
,,Splnila jsi trest?"
,,Ano, myslela jsem, že vám to profesorka Fieldová přišla říct," odpověděla Eillen.
,,Ještě ne, ale asi se brzy ukáže. Takže dobrou noc a ty šachy odložte na zítřek."
,,Už jsme to udělaly, Becky dnes byla nepřirozeně unavená," vymýšlela si dál.
,,Dobrá. Dobrou noc, Eillen."
,,Dobrou noc," odpověděla profesorka Bakerová a sfoukla mi svíčku, která stála na jedné z polic.
Panebože! Chybělo málo, aby Eillen dostala infarkt. Ona lhala! Lhala! Nikdy nic takového nedělala a už vůbec ne, kvůli člověku, kterého sotva zná, s Becky se nebaví, tak proč ji tahala do téhle prachsprosté lži? Po tváři jí sklouzla slza. Doufám, že Bartemius i Jayden brzy odjedou, pomyslela si trpce a zavřela okenice.
Ozvalo se jemné zaklepání. Eillen instinktivně zvedla ruce, když poznala jemný hluboký hlas:
,,Eillen?" Ozvalo se cvaknutí a dovnitř se vplížil Jayden.
,,Panebože! Co to provádíš?" valila na něj oči Eillen. Jayden mávl rukou a zamkl. ,,Začínám mít strach."
,,Ty se mě bát nemusíš."
,,To je vskutku čest. Ne, prosím, běž. Chci spát."
,,Myslel jsem, že ani lhát neumíš," změřil si ji. Eillen luskla prsty a rozsvítila malinkou svíčku. Její světlo nádherně ozářilo Jaydneův obličej, ale Eillen jen zlostně sykla, nahněvaná sama na sebe, že si to vůbec uvědomuje.
,,Naučila jsem se to! Dneska a to všechno kvůli tobě!" ukázala na něj prstem.
,,To mě mrzí."
,,Už zase. Všechno tě mrzí, ale to nikomu prostě nepomůže!"
,,Jestli hodláš používat takhle ostrý tón, brzy tu vtrhne Bakerová a myslím, že nás zrovna nepochválí."
,,Hlavně tebe, ty hrdino," otočila se k němu Eillen zády.
,,I tebe, nezapomínej," řekl tiše a Eillen poznala, že se usmívá.
,,Ty se směješ?" zvedla obočí.
,,Jsem veselý člověk."
,,Ach tak," ušklíbla se Eillen a posadila se na malou dřevěnou židli v rohu místnosti. ,,Jestli tě tu někdo najde - a myslím, že sem hodlá jít i Becky - nedopadne to třikrát dobře. Becky má dost prořízlou pusu." Když Eillen spatřila Jaydneův výraz, lekla se. ,,To snad nemyslíš vážně?!"
,,Nemůžu za to. Zkus si někdy Bartemiovi zabránit v útěku."
,,Jak se mohl dostat přes ředitelku?" nechápala jsem.
,,Pomohl jsem mu," pokrčil Jayden rameny. Eillen se výhružně zablesklo v očích.
"A nejspíš jsi na sebe dost pyšný, že? Podporuješ kamaráda v momentálních zkratech a vůbec tě nenapadá, jaké by z toho mohl mít potíže. A nejen on! Becky je moje kamarádka a záleží mi na ní. Od té doby, co jste tady, se snažím jí vtloukat do hlavy, že se kolem něj nemá motat, protože z toho bude mít jen průšvihy. A pak se objevíš ty a ještě je podporuješ!"
"Proč se necháš tak moc ovlivnit svým strachem?" zeptal se jí s ledovým klidem Jayden.
"Co prosím? To je normální chování. Člověk by se měl vyvarovat toho, co se mu nelíbí. Nevyžívám se v trestech, proto se snažím chovat tak, abych žádné nedostala."
"A co by se stalo, kdyby ses do nějakého průšvihu dostala? Odpykala by sis trest a konec. Nic horšího v tom není. Jsou přece věci, kvůli kterým stojí za to ten trest dostat."
"Jo? Žádné mě totiž nenapadají. Možná to ve vaší škole fungovalo jinak, ale u nás se neustálé porušování pravidel neřeší jen trestem, víš? Stačí jim lusknout prsy a vyhodí tě ze školy. Jestli je to to, co chceš, prosím. Ale mě do toho netahej. Chci se ještě hodně věcí naučit a to se s vyhazovem ze školy moc neslučuje. Navíc otec by mě přizabil, kdyby zjistil, že mě vyhodili."
"A to je všechno, čeho se bojíš? Vyhazovu a otce?" podivil se s málem výsměšným úsměvem Jayden.
"Je ti to snad málo? Nechci skončit na ulici jako holka, která nic neumí a nemá se tak jak živit."
"Vždyť toho umíš víc než většina holek, co tady tu školu vyšla, na ulici bys určitě nezůstala," ujistil ji s určitostí Jayden.
"Možná chci ale od života něco víc než jen nebýt na ulici," zpražila ho pohledem Eillen.
"Tak mi řekni, co chceš. Třeba pak pochopím tvůj úhel pohledu."
"Víš co nechápu? Proč se s tebou vůbec bavím. Měla bych tě odtud okamžitě vykopnout."
"Ale to neuděláš," usmál se sebevědomě Jayden.
"Když jsi tak chytrý, tak mi řekni proč?" znejistěla mírně Eillen a snažila se to zakrýt útočným tónem.
"Baví tě povídat si se mnou, přiznej to. Jsi zvědavá a čekáš, kam to všechno povede. Třeba nemáš zkušenosti s klukama. Na tomhle ústavu, kdo by se tomu divil. A je přirozené, že lidé chtějí objevovat, co neznají."
"Jděte všichni s tím svým přirozeným někam!" vybuchla Eillen, která teď byla na pochybách, když si vzpomněla na řeč paní Fieldové.
"Ale, zlobíš se? Možná je to tím, že jsem se trefil?" pozoroval ji upřeně. Když mu pohled opětovala, chvíli si zírali do očí a měřili si toho druhého. Eillen neodpovídala.
"Takže jsem se opravdu trefil," odpověděl si Jayden sám a v jeho hlase byly známky uspokojení a vítězství.
"Ať už jo nebo ne, stejně mi nic nebrání tě odtud okamžitě vyhodit," vedla dál tvrdohlavě svou Eillen.
"Prosím, najdu si jinou příležitost, kdy si s tebou promluvit. Ale měl bych tě upozornit, že teď máme jistotu, že nás nikdo nechytne, to se moc často nestane."
,,Tím mě chceš dostat do pokušení?" uchechtal se Eillen a v duchu jí šrotovalo.
,,Jsem jen upřímný." Ozvalo se zaklepání.
,,Možná ses taky jednou spletl," rýpla si Eillen, když uviděla jeho zmatený výraz. ,,Tak dělej! Běž pryč!"
,,Však já si tě zase najdu," řekl tajemně. Eillen se nervózně ušklíbla, namířila na něj prstem, ale on zmizel daleko dříve. Do místnosti vpadla Becky.
,,Cos, prosímtě dělala, žes mě nechtěla pustit dovnitř?" vyjela.
,,Promiň, ale myslela jsem, že se spolu nebavíme," nechápala Eillen a zívla.
,,Nespi, byla jsem s Bartemiem." Eillen už už otevírala pusu, že jí řekne, že to ví, ale naštěstí se ovládla.
,,To bys ale neměla Becky," namítla Eillen a v duchu si připomněla, že to byla ona, kdo tu před pár minutami mluvil s Jaydenem.
,,Hm. Kluci jsou ale tak zajímaví! Vědělas, že jsou skoro samý sval?"
,,Někteří. Četla jsem o tom, mám takový pocit."
,,Bartemius je rozhodně jedním z nich. Má učarující pohled a je tak přitažlivý!" rozplývala se Becky.
,,Hele, promiň, ale jsem unavená, půjdu asi spát. Povíš mi to zítra?"
,,Tak dobře, ale očekávej, že tě ráno vzbudím."
,,Dobře. Dobrou noc," popřála jí a Becky vypochodovala z místnosti.