Prosinec 2008

48. kapitola - Poslední zkouška

31. prosince 2008 v 13:41 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Když je ten Silvestr, rozhodla jsem se přidát další kapitolu. Musím ale upozornit, že je slabší, než některé mé jiné povídky a to z jednoho důvodu: zažívám uměleckou krizi. Po tolika měsících mou první, zdá se, že všechno jde trochu hůř, než mi šlo a že napsat jednu kapitolu mi trvá déle než obvykle. Proto se omlouvám, za tuhle politování hodnou povídku. Ale i přes to doufám, že si ji aspoň přečtete;)

TePa

Tam už byla párty v plném proudu. Ohlédla jsem se naposledy na Alba, který se omluvně usmál, a pak vběhla do davu, který na mě povykoval nejrůznější přezdívky, které jsem si během sedmi let vysloužila. Ušklíbla jsem se, popadla ohnivou whiskey a mohli jsme začít.
Později už všechno opravdu bylo v plném proudu. Polovina lidí tancovala na stolech a druhá polovina škemrala, abychom jim s Albem vyprávěli nějaké historky. Ušklíbla jsem se na tu partu ožralů, když mě Albus předběhl:
,,Byli jsme zrovna ve čtvrtém ročníku, vzpomínáš?" otočil se ke mně.
,,Víš, kolik toho bylo ve čtvrtém ročníku? Pokud bys tedy nemyslel..," propukla jsem v smích.
,,Přesně to," ukázal na mě.
,,Tak začni," vybídla jsem ho.
,,Ok. Čtvrtý ročník, zlaté časy. Všichni ještě dost nevinní, abychom se zapojovali do tajných akcí, které na škole probíhaly, ale my dva se Sárou jsme samozřejmě nesouhlasili, že spolky jsou dovoleny pouze starším. Přece nás znáte."
,,Jo a tehdy to začalo," pokračovala jsem. ,,Nemohla jsem přenést přes srdce, jak to s Albem škubalo a vymyslela jsem vzpouru proti učitelům."
,,Zčásti to byl i můj nápad," přidal se Albus.
,,Vždyť na tom stejně nic moc nebylo. Vymysleli jsme letáky, které jsme ke stěnám přikouzlili kouzlem trvalého přilnutí. Ani nevím, jak se to nakonec učitelům podařilo odstranit," zavrtěla jsem nechápavě hlavou.
,,Asi jsme to kouzlo ještě nesvedli, jak jsme si o sobě mysleli."
,,Zřejmě," pokrčila jsem rameny.
,,Ono především šlo o to, co na těch letácích bylo. Rozhodli jsme se, že urazíme každého učitele, na kterého jsme si v té chvíli vzpomněli, ale pak se nám to zdálo příliš zdlouhavé, a tak jsme vypotili básničku, která se naprosto vůbec nerýmovala." Zasmála jsem se.
,,To je fakt. Tehdy mi scházelo ještě básnické střevo."
,,Už si tu básničku nepamatuju, ale myslím, že v ní bylo něco jako, že McGonnagalová je stará řepa, zasedlá na nás chudinky mladší, nepovolí vůbec nic, herka je to stará. Něco v tom smyslu. Tehdy jsme to samozřejmě považovali za extrémně vtipné, ale když se teď na to dívám, je to spíš trapné," ušklíbl se.
,,Rozhodně jsme byli tak tupí, že jsme napsali chudinky nejmladší. Takže nebylo tak těžké vypátrat, kdo to udělal. V prvním ročníku asi nikdo. Druhý a třetí se prošetřil, tam nikdo nemá písmo, jako my dva," zasmála jsem se.
,,Takové to krkolomné, třikrát zaškrtané, jak jsme ty ,,rýmy" přepisovali a taky malilinkatý obrázek v rožku, kterého si McGonnagalová zatraceně dobře všimla. Ani není divu, když na něm byla ona. Pravda trochu počmáraná, ale byla."
,,Takže když procházela čtvrté ročníky, my se nenápadně krčili v rohu a oba jsme měli zvednuté učebnice."
,,Obráceně," dodal Albus.
,,Byli jsme samozřejmě nenápadní jak prase. Odhalila nás rychlostí světla a dívala se na nás takovým pohledem, že jsem si myslela, že to je konec všech našich dní. Udělila nám celoroční trest. To byl hnus vám řeknu."
,,Nechápu, že nám dala jen trest, byli jsme takoví spratci!" otočila jsem se k Albovi a usmála se.
,,A ty tresty, dodnes mě svrbí celý tělo," kopl do sebe sklenici ohnivé whiskey a dolil si další.
,,Vrchol hnusu," přikývla jsem. ,,Ale vůbec se nedivím."
,,Dodnes to vidím před sebou. Začalo to tak nevinně," zahleděl se do dálky a někdo z té hroudy lidí před náma se začal nepokrytě chechtat. Bůhví proč. Jestli za to mohla ta flaška, kterou držel prázdnou v ruce, nebo nějaká ta bílá myška.
,,Pamětní síň. Klasika. Pak se to ale stupňovalo. Nakonec to skončilo vyválením v hnoji."
,,Jo, to ale nebyla součást trestu."
,,To je fakt. Za to jsme si potom mohli celý rok dělat naschvály všem a nedostávali jsme tresty navíc. To by bylo přepínání žáků. Byli jsme takoví hajzli."
,,Ale víš co ještě?"
,,Chudák číča," přikývl.
,,Jako by nestačilo to, že jsme ji oholili dohola."
,,My jsme ji ještě museli ožrat."
,,Jojo. A to jsme chtěli jenom zkusit, jestli to ta pitomá kočka vypije nebo ne. V nějaký knize, jsme totiž zjistili, že by neměla. Ale tahle kočka je tak blbá, že ona to fakticky vypila." Usmál se.
,,Jo, a pak bloumala po chodbě úplně ožralá. Buch tam, buch sem. Byli jsme hrozní." Otočili jsme se k obecenstvu. Tři nás ještě pořád hltali - i když pravda z posledních sil - všichni ostatní už ale leželi různě po místnosti. Usmála jsem se.
,,Byli jste fajn," překročila jsem jejich polomrtvá těla a vyšla z hospody ven na čerstvý vzduch. Ozvala se rána a za chvilku za mnou stál Albus.
,,Netušil jsem, že si to tak pamatuju," poznamenal.
,,Taky ne. Ale asi se na něco takového nezapomíná," objala jsem ho. ,,Budu muset jít domů. Jsem unavená a zítra máme další zkoušku s Ell. Musím se na to vyspat."
,,Doprovodím tě."
,,To nemusíš," nestačila jsem to ani doříct a už jsme oba stáli před naším domem. ,,Tak zítra?"
,,Zítra," sklonil se ke mně a lehce mě políbil na ústa.
,,Tak se měj, ahoj a brou noc," popřála jsem mu a vyběhla schody domů. Díval se na mě ze silnice a já měla takový zvláštní pocit, jako máte z těch starých filmů. Pomalu jsem otevřela dveře a vklouzla dovnitř. Stále tam byl. Poslala jsem mu vzdušnou pusu a s úsměvem zabouchla domovní dveře. Svezla jsem se na schody, které byly hned zleva od dveří a složila hlavu do dlaní. Pořád jsem si v hlavě přehrávala ten rozhovor. Války, které nikdy neskončí. Vždyť jeho otec zabil největší zlo, jak to, že je tu pořád další? Možná by bez dobra nemohlo existovat zlo, vzpomněla jsem si na knihu od Holly Blackové. Třeba měla pravdu. Vzájemná rovnováha.
Pořád se mi to přehrávalo v hlavě, dokud jsem se neosprchovala a po několika minutách neusla.

,,Ahoj, Ell. Dneska budu muset odejít trochu dřív, musím k Mungovi."
,,Propána! Co je s tebou?" chtěla vědět. Protočila jsem oči v sloup.
,,Nic. Budu tam pracovat."
,,Jo, aha. Tak pojď. Jdeme pozdě," chytla mě za ruku a přemístila před kostel. Na sobě jsem měla jen letní šaty, protože Ell dbala na to, abychom se neukazovali v róbách, které budeme mít na svatbě. Kéž by se vdávala až za měsíc a tím tu Alba pozdržela trochu déle, pomyslela jsem si a nechala se odtáhnout do kostela. Kluci už stáli u oltáře, společně s knězem, který je měl oddávat. Povzdechla si.
,,Tohle ještě není na ostro," ušklíbla jsem se a šťouchla do Ell.
,,Já vím, měli bychom začít," zatleskala a všichni se s očekáváním otočili k nám.
,,Ti teda děkuju, že budu muset jít první."
,,Klid."
,,To se ti říká snadno. Asi bych ale podle pravidel měla uklidňovat já tebe, co?" Vlasy jsem měla vyčesané nahoru až na pár barevných pramínků, které mi buřičsky spadaly podél hlavy. ,,Tak já jdu," nadechla jsem se a vykročila.
,,Běž trochu pomaleji," sykla na mě zezadu Ell.
,,Fajn," pokrčila jsem rameny a doslova se začala ploužit tou dlouhou uličkou. Ell se mi držela za zadkem a občas sykla, co mám udělat. Narovnej se! Netvař se tak kysele! Jak mohla podle mých zad určit, jak se tvářím, to mi fakt nedošlo, ale všimla jsem si Albova obličeje. Usmála jsem se na něj a znovu upřela zrak na oltář. Vypadá to, jako bych já sama měla mít svatbu, pomyslela jsem si s úsměvem a konečně mé putování skončilo. Postavila jsem se po knězově pravici naproti Albovi a sevřela umělé květiny určené na zkoušku v dlaních.

,,Tak zítra nemusíte chodit," oznámila nám Ell, když bylo konečně po všem.
,,Dobře. Tak já běžím, jdu pozdě," položila jsem květiny na lavici v kostele, mávla všem přítomným a vyběhla ven před kostel. Mrkla jsem se na hodinky, když mě doběhl Albus.
,,Jdeš na ministerstvo?"
,,Ne, k Mungovi."
,,Ok, tak se měj," políbil mě na tvář a já se přemístila. Zamířila jsem přímo dovnitř, do budovy, na ředitelství. Málem jsem si pomyslela velitelství, usmála jsem se pro sebe. Výtah mi konečně oznámil cíl cesty a já vyběhla ven. Taška za mnou jen vlála, když jsem vběhla do kanceláře.
,,Dobré odpoledne," pozdravila jsem. Správně! Odpoledne! Ty zkoušky zaberou času, co?
,,Posaďte se prosím, slečno Aykottová."
,,Pamatujete se na mě?" podivila jsem se a posadila se.
,,Ano. Dáte si kávu nebo čaj?" zeptala se.
,,Kávu, děkuji." Chvilku trvalo, než ji sekretářka donesla, ale pak jsem se vděčně napila.
,,Dobrá. Co pro vás mohu udělat?"
,,Byla jsem tu před pár dny nahlásit prozatimní odložení mého nástupu do práce."
,,Ano?"
,,Ráda bych to zrušila."
,,Co tak najednou?" sklonila se ke kartotéce a chvilku hledala.
,,Zrušili jsme výlet kolem světa."
,,Aha, to je mi líto."
,,V pořádku, třeba jindy."
,,Jestli bude čas," zkroutila tvář do soucitné grimasy.
,,Proč by nebyl?"
,,Máme tu spoustu úrazů. Kdy můžete nastoupit?"
,,V pondělí," odpověděla jsem.
,,Dobrá, budeme vás tady čekat."
,,Děkuji," přikývla jsem, dopila kávu a zvedla se. ,,Nashledanou."
,,Nashle," odpověděla a já se vydala na pomalou cestu k výtahu. Co teď? Mohla bych se třeba ozvat Albovi, jestli nemá čas. Ale jak? Po chvíli mi došlo, že nijak. Nevadí. Skočím si na brzkou večeři sama. Tak jsem i udělala a okolo páté byla doma.
,,Co tak brzy?" chtěl vědět táta.
,,Taky tě ráda vidím," ušklíbla jsem se a posadila se vedle něj na gauč. ,,Je hrozné horko."
,,Odpovíš mi, prosím?"
,,No jo. Zkoušky se sice prodloužily, ale pak jsem si skočila k Mungovi, kde to zase bylo až příliš rychle a na večeři. Takže jsem tu. Vadím ti?" usmála jsem se.
,,Ne, jen jsem překvapený. Albus ti to už řekl?"
,,Jo, jen bych ráda věděla, proč jsi mi to neřekl ty."
,,Trval na tom."
,,Aha," ušklíbla jsem se.
,,Musíš ho chápat."
,,Chápu ho, ale zároveň bych ho zaškrtila sama." Zasmál se.
,,Má příliš čestného ducha."
,,Někdy až moc. Přitom jsem si dřív nevšimla, že by se tak projevoval."
,,Měli jste jistě jiné věci na práci, podle množství sov, které za mnou létaly nejméně jednou za týden."
,,Asi máš pravdu," přikývla jsem a zvedla palec. ,,Jako vždy." Rozesmál se.
,,Vždycky nemám pravdu."
,,Většinou."
,,O tom už bych uvažoval."
,,Co je dneska za den?"
,,Středa."
,,V pondělí jdu do práce. Nemůžu tomu uvěřit. Já už mám pracovat," uchechtla jsem se.
,,Jo a stále bydlíš u rodičů." To mě zasáhlo.
,,Měla bych si najít byt?"
,,Mě je to jedno. Máma říkala, že s tebou potřebuje mluvit. Je v kuchyni," řekl a znovu se začetl. Polkla jsem.
,,Dobře. No... ehm... Tak já jdu. Zatím," mávla jsem směrem, kde jsem si myslela, že má hlavu a odešla za mámou. Chystají se mě vyhodit z domu? Asi bych se vážně měla poroshlédnout po nějakém domku nebo bytě.

1. kapitola - Překvapení!

29. prosince 2008 v 15:09 | TePa, Nessa |  Eillen
,,Vidíš?" šeptla jí do ucha Charlotte.
,,Jo," řekla Eillen a dál na ně valila oči. Posadili se vedle ředitelky, hned poté, co se s ní tiše přivítali a rozhlédli se po síni. ,,Ale co tady ksakru hledají?" Charlotte jen pokrčila rameny.
"Třeba se nám to zrovna chystá říct," poznamenala Adrianne a nespouštěla oči z ředitelky, která se zrovna postavila.
"Prosím o klid, dívky. Jak jste si zajisté všimly, máme návštěvu. Dovolte, abych vám představila žáky z kouzelnické akademie pro chlapce ve Woodhouse.. Nejspíš bych vám měla objasnit, co tady dělají. Vedení naší země rozhodlo, že by se měly zrušit čistě dívčí a čistě chlapecké školy. Proto navrhlo jistý experiment - výměnu studentů. Tito chlapci zde budou určitý čas studovat a naopak několik našich dívek potom odjede do jejich akademie. Všichni jsou to dobrovolníci z řad nejstarších bezproblémových studentů, a proto doufám, že nevzniknou žádné potíže. Pokud by se přece jen nějaké vyskytly, budou se důkladně prošetřovat a při proviněních většího rozměru máme povolení výměnu odvolat a chlapci se vrátí zpět do své školy. Všechno tedy záleží čistě na vás. Očekávám od každé z vás, že se bude chovat podle svého nejlepšího svědomí a způsobem, ke kterému jsme vás po celou dobu vašeho studia vedly. Nechci se za vás stydět, byla by to totiž známka našeho neúspěchu a museli bychom přitvrdit. Co se týče ubytování, pánové budou bydlet ve třetím patře kousek ode mě a každý, koho nachytám po večerce na chodbě, ať už to bude dívka či chlapec, bude tvrdě potrestán. Je vše jasné?"
Chvíli všichni vstřebávali nové a šokující informace, ale pak se probrala Becky a hbitě zvedla ruku do vzduchu.
"Ano?" stočila na ni pohled ředitelka.
"Madam Crooková, a budou s námi ve vyučování?"
"Ano, slečno. Neznamená to ovšem, že byste měla svou pozornost přesouvat jinam než ke své vyučující."
"Samozřejmě," odpověděla vážně Becky, ale vzápětí se jí na obličeji rozlil blažený úsměv. "Dokážete si to představit?" šeptala rozčíleně. "Budou tady s námi studovat kluci!"
"Jo, budu muset obětovat část ušetřených peněz a pořídit si nový šatník. Eillen, vážně bys nemohla použít pár kouzel? Víš jak moc bys mi to ulehčila?" dělala na Eillen oči Adrianne.
"Už jsem ti jednou řekla, že to nejde. Načapali by nás a zase bychom dostali trest. Nehodlám své schopnosti zneužívat, alespoň ne v tomhle směru. Jste krásné dost a pokud se vám to nezdá, klidně utraťte všechny vaše peníze za nové oblečení i když stejně musíme do vyučování chodit v uniformách, mě je to jedno," šeptala odpověď Eillen, ale ne dost tiše. Vnímala jen své kamarádky, a tak si nevšimla, že se na ni už delší dobu dívá madame Crooková.
"Eillen? Co to má znamenat? Jako bych zrovna nemluvila o tom, jak se máte chovat. Vrháš na svou školu špatný stín. Měla bys být vděčná za všechno, čemu jsme tě naučily a ještě naučíme a ne nám to oplácet svou nevychovaností."
"Omlouvám se," špitla Eillen. Už dávno věděla, že nejlepší způsob, jak ven z potíží je srazit paty a tupě přikyvovat na všechno, co učitelky řeknou. Navodit v nich pocit, že je jí to opravdu líto a snažit se vypadat smutně a kajícně. Zatím se to vždycky vyplatilo.

A opravdu. Ti podivní kluci s nimi chodili na vyučování a Becky to nedalo. Pokaždé si s nějakým popovídala, i když to pro ni znamenalo jasný trest. Zrovna, když se vracely z další vyučovací hodiny a Becky se znovu plazila po jednom z těch kluků, chytla ji Eillen za paži a vytrhla mu ji z náručí.
,,Dovolíš?" sykla směrem k Bartemiovi - tak se ten kluk jmenoval - aby ji neslyšela učitelka. Překvapeně pozvedl obočí, ale to už Eilleniny dlouhé zrzavé vlasy mizely za rohem.
,,Co to děláš? Skoro jsem ho měla!" ohlížela se Becky přes rameno.
,,Věř mi, Becky, že to s tebou myslím dobře. Přijde mi, jako by tu přijeli jen škodit, jako by nás doslova vybízeli, ať si taky kousnem do toho zakázaného. Věř mi, myslím to s tebou dobře a mám nekalý pocit, že Bartemius je ze všech čtyř ten... -" nedokončila Eillen větu.
,,- nejkrásnější. Já vím," zasnila se Becky.
,,Becky! Mám tě vyfackovat?"
,,Jsi na mě ošklivá a nic mi nepřeješ!" vybuchla najednou.
,,Co?" zamrkala Eillen.
,,Věčně mě odvracíš od něčeho, co chci," dupla si jako malá.
,,Ale já to s tebou myslím dobře," posmutněla Eillen. Becky hrdě zvedla hlavu, odstrčila svou kamarádku, až upadla, a zmizela za rohem.
,,Chceš pomoct?" ozval se příjemný hluboký hlas nad Eillen.
,,Ne, díky. Stejně je to všechno kvůli vám," sykla tázaná naštvaně a s heknutím se postavila.
,,Ovšem. Nejlepší je to na koho svést, viď?" zamračil se. Byl vysoký, celý skrytý pod dlouhým hábitem, zelené oči se právě výhružně blýskaly a rty měl sevřené do uzounké škvírky.
,,Cos tím chtěl říct?"
,,To, co jsem řekl." Eillen pohodila hlavou, přičemž jí zlatavými vlasy problesklo zapadající slunce.
,,Myslíš..," ukázala za sebe, kde zmizela Becky.
,,Ano, tu dívku, která ohmatává Bartemia," zašklebil se.
,,Já vím, že je slabá osobnost a co jí ohrožuje, ale ona mi to odmítá věřit!" bránila se.
,,A proč mi to říkáš?" Eillen naprázdno otevřela a zavřela ústa. Nakonec z ní vypadlo:
,,Já sama nevím. Sbohem!" Chytil ji za předloktí. ,,Dodržuj metr vzdálenosti," upozornila ho Eillen.
,,Pravidla znám, ale nikde tu nevidím žádného profesora. Neříkej mi sbohem."
,,To, že jsi chlap ještě neznamená, že mi máš co poroučet! Nemysli si, že jsem bezmocná a slabá jako kostelní myš!" Krátce se zasmál, ale to už se Eillen vyprostila a spěšně odešla.

Po zbytek dne byla Eillen ve špatné náladě. Snažila si to nepřipouštět, ale střet s mladým kouzelníkem na ni - k její značné nelibosti - zanechal své stopy. Becky s ní odmítala mluvit ještě další den a i tehdy došlo k usmíření jen proto, že dívka zrovna neměla po ruce nikoho jiného než Eillen a nutně někomu potřebovala říct své zážitky. Bartemius totiž nebral ohledy na podivné chování Eillen a dál se o Becky zajímal. Ta to pochopitelně více než vítala a Eillen tak byla nucena chtě nechtě rezignovat. Becky byla nenapravitelná a nepoučitelná a nebylo v Eillenině moci s tím cokoli udělat. Tedy, vlastně bylo, ale kouzla tohoto typu by Eillen na kamarádku nikdy nepoužila. Becky by jí to neodpustila a ona samotná by to taky těžce nesla. Proto nikdy nezasahovala kouzly do charakteru ani chování lidí okolo sebe.
Tak se stalo, že dalšího dne při vyučování Bartemius dál vrhal na Becky letmé úsměvy kdykoli se učitelka otočila zády ke třídě a co hůř, nebyl jediný, kdo svůj pohled upíral jejich směrem víc, než bylo zdrávo. Eillen stále neznala jeho jméno a vlastně o něm nevěděla vůbec nic, ale ten mladík z ní z nějakého důvodu málem nespustil oči. Eilleniny pocity ohledně něj byly smíšené - převládal vztek nad problémy, které ti chlapci působili a působí, ale do mysli se jí také začala vkrádat zvědavost, co je ten kluk zač, proč se choval tak, jak se choval a proč se na ní teď stále dívá. A začal se přidávat také strach - jestli ten kluk nevyvede něco, co by ji dostalo do potíží a jestli ji nechá na pokoji, nebo se s ní opět pokusí navázat kontakt. Eillen se vlastně nebála samotného mluvení s ním, i když byl ten kluk zvláštní, největší strach měla z trestu, který by za to mohl přijít a také z možnosti, že by nezůstalo jen u jednoho rozhovoru, ale vzešlo by z toho něco víc, co by jednoho dne bezesporu bylo odhaleno učitelkami.
Navíc ji nedělal zrovna dobře pocit, že neví, co od toho zatraceného kluka čekat. Nikdy se ještě takhle necítila. Nevěděla, co to všechno má znamenat. Ten divný pocit, kdy cítila - i když nevěděla jak - že se na ni dívá. Když se znovu učitelka otočila zády ke třídě, spěšně se otočila a hodila po něm rozzuřený pohled. Lehce se pousmál a gestem naznačil, že se učitelka otáčí. Eillen na něj vyplázla v afektu jazyk a sledovala jeho pobavenou tvář.
,,Dnes odpoledne u mě v kabinetě, slečno," oznámila profesorka Eillen víc než ostře. Nesnažila se ani omlouvat. Věděla, že se zachovala hloupě, ale ona za to teoreticky vůbec nemohla!
,,Ano, paní profesorko."
Eillen se hned po hodině rychle spakovala, ohlédla se po Becky a když spatřila, že se zase nenápadně visí za rámě Bartemiovi, vzdala to, popadla svou vlastní brašnu a vyšla z místnosti. Dohnal ji onen neznámý kluk, ale Eillen spěšně zabočila za roh, aby mu nemusela jít po boku.
,,Je to moje vina, chci se ti omluvit," řekl nakonec. Eillen se překvapeně zastavila.
,,Ne, není. Je to čistě má chyba, nemusíš to přebírat na sebe z bůhvíjakého důvodu. Unesu to, díky. Omluv mě, jinak dostanu další trest," ohlédla se mu přes rameno.
,,Žádné strachy."
,,Co prosím?" zamračila se Eillen.
,,Profesorka spěchala za ředitelkou." Mlčky se znovu dala do chůze.
,,Hodláš mě sledovat až na pokoj?" zeptala se Eillen překvapeně, když se octli ve třetím poschodí.
,,Nemluvíš se mnou, proč?" Takhle přímou otázku by od něj Eillen vůbec nečekala. Otočila se a pečlivě si ho měřila.
,,Třeba proto, že se mi nechce?!"
,,Nebo, že se toho bojíš?" řekl krátce před tím, než za sebou zavřela dveře. Zašklebila se.
,,A co s tím hodláš udělat?" S úsměvem pokrčil rameny a otočil se k odchodu. Eillen za sebou přibouchla dveře, potřásla hlavou a šla otevřít okno.
Začínalo to být stále horší a horší. Jak to, že vždycky ví, kdy je kolem někdo z učitelů a je třeba dávat pozor? Proč jeho nikdy nechytí, když se dívá kam nemá mnohem častěji? A proč ona, která se snaží od toho dát ruce pryč dostává trest? Je to k zbláznění.
Co ji ale trápilo ještě víc než trest, byl následný rozhovor. Chová se tak zvlášně... Jsou takoví všichni kluci, nebo jen on? Pravděpodobně bude správná ta druhá možnost, ostatní tři kluci totiž nebyli, co mohla posoudit, ani zdaleka podobní jemu. A taky, jak ji mohl tak dobře odhadnout, když spolu mluvili všeho všudy podruhé? Musela to být náhoda, když uhádl, že má strach. Nebo snad ne?
Také ji vrtal hlavou jeho náhlý odchod. Jako by tím snad vyjadřoval pravou odpověď na její poslední otázku. Co s tím hodlá dělat? Eillen se obávala, že jen tak to určitě nenechá. To by se totiž tak neusmál. Nakolik ho mohla odhadnout, nebyl to typ, který jen tak nechá něco být. A právě toho se bála. Mimo jiné. Hrůzu ji také naháněl fakt, který nemohla nijak popřít - ve svých myšlenkách se mu věnuje víc, než je přístojné, než se sluší, než by podle jejích vlastních slov a pravidel měla.
Zavřela oči a zhluboka dýchala. Musí na něj přestat myslet. Úplně. Musí se soustředit na důležitější věci. Co je důležitější než on? Přece musí být spousta věcí... stačí vymyslet okamžitě jednu... jedinou.. Proč jen se nedokáže v jeho přítomnosti ovládat a dělat, co chce? A co hůř, proč to nedokáže ani když na něj jen myslí?
"Zkus to znova, holka. Klid, dýchej, mysli. Co je důležitější? Je to primitivní otázka. On je totiž naprosto nedůležitý, takže se nabízí milióny důležitějších věci. Vymyslet jednu, kterou se budeš teď zaobírat je přece hračka. Tak do toho."
Eillen se opravdu uklidnila, vyhnala zakázané myšlenky ze své hlavy a opět začala racionálně myslet. Na řadu přišly úkoly. Musí je stihnout dřív, než půjde na trest, kdo ví, jak dlouho si ji tam učitelka nechá. A dělat úkoly v noci nebylo nejlepší řešení. Sáhla po první knize a rozevřela ji na úvodní straně. Takže... pojednání o... o... Vždyť žádný úkol ani nemají!
Určitě... Určitě se tak chovám, protože jsem žádného kluka ještě naviděla a jeho hlas mě vyvádí z míry. Ano, bude to tou mužskou intonací. Ničím jiným! A teď padej z mojí hlavy! Takové a podobné myšlenky se jí honily hlavou, dokud jí nedonutily se postavit a jít za profesorkou kvůli trestu trochu dřív. Když svolí, že se do toho bude moct pustit hned, třeba si večer ještě bude moct přečíst knihu.

Ta trápení

29. prosince 2008 v 14:39 | TePa |  Ta trápení
Po Vašem ohlasu u mých starých povídek jsem tu přidala mou úplně nejprvnější kapitolu, je docela možné, že jsem nějaké hlášky pochytila z jiných povídek, takže se omlouvám jejich právoplatným majitelům... Ostatní hlásky u mých nových povídek jsou ale čistě moje záležitost;)

TePa

Díval se na západ sluce, když mu došlo, že ho to vlastně vůbec nebaví. Myslel si, že podle toho, jak je na škole oblíbený, lze hodnotit i samotnou duši člověka. Ale před chvilkou dospěl k úplně jinému závěru.
Jak k tomu dospěl? Asi před několika minutami mu to řekla Susan Burnsová. Jediná holka, která za ním ,,nelétala" pokaždé, když prošel kolem. Jediná, která měla odvahu mu říci pravdu. Byla velmi charismatická a vždy si stála a stojí za svým názorem. Jen málokterý ji umí umlčet. Sirius se uchechtl. Byla šílená a přidrzlá. Možná právě proto se mu tolik líbila. O to víc jej soužilo, že ji nemůže mít. Že není stejná jako ostatní holky.
Včera mohl na chvíli mluvit se Susan. Řekla mu, že není stejná jako ostatní dívky. To je novinka! Je prostě perfektní. To sice neřekla, ale vyzařovalo to z ní.
Po poslední myšlence se odebral do společenské místnosti za Jamesem, kterého láska sužovala stejně tak. Měl rád svého kamaráda. Pobertové. Tak si říkali. Šílené jméno pro šílenou partu. S Jamesem se seznámil už první rok ve vlaku. A i když se brzy dozvěděl, že je z rodu Blacků, nezanevřel na něj. James je totiž z čistokrevné kouzelnické rodiny, ale jeho rodiče nejsou tak povrchní jako Blackovi. Svěřoval se mu, kdykoli měl potíže a on se nesmál.

Sirius se ráno probudil poněkud rychle. James do něj strčil, protože potřeboval poradit ohledně nějakého úkolu, kterému měl údajně Sirius nejlépe rozumět. Napsali, alespoň podle nich, nejdelší esej světa. Měl čtvrt stránky a byl do Dějin čar a kouzel.
Proč tak málo? Sirius s Jamesem se totiž neovládli a přirovnávali jakousi čarodějnici ze středověké doby k profesorce McGonnagalové. (James ten úkol nakonec nestihl a odevzdal esej i s obrázky k upalování čarodějnic).
Celá třída se smála, až se za břicha popadala a dokonce i Lilly, což Jamese neskonale potěšilo. Příliš dlouho mu to ale nevydrželo. Další den, když profesorka zjistila, že ta čarodějnice na obrázku je ve skutečnosti ona, dala oběma chlapcům školní trest v Pamětní síni. Jamese ani Siriuse to nemohlo otrávit. Měli totiž po zbytek týdne tak dobrou náladu, že nějaký trest v Pamětní síni je nedokázal rozházet!
Profesorka McGonnagalová si to plně uvědomovala, a tak (nejenom kvůli těm dvěma) oznámila všem přítomným ve Velké síni, že se chystá podzimní ples. V tu ránu Siriusovi i Jamesovi ztuhl úsměv na rtech. Profesorka McGonnagalová se vítězoslavně usmívala.
Celý další týden byli James se Siriusem otrávení. Všichni to poznali. Hlavně Lilly, za kterou James už přestal chodit, ale také Susan, i když Siriuse neměla zrovna v oblibě.
Pro Jamese to však bylo asi největší utrpení. I když byl podle dívek druhý nejhezčí kluk na škole, neměl se příliš do výběru a žádosti nějaké dívky. Sirius byl na tom zrovna tak, i přesto, že je nejhezčí kluk na škole, jak o něm s oblibou a zamilovaností říkali i nejstarší holky z Nebelvíru, Havraspáru, Mrzimoru, a dokonce i ze Zmijozelu by se našlo mnoho dívek, které by byly radostí bez sebe, kdyby je Sirius pozval.
Ovšem zase narazili na ,,malinký problém". Holky chodili ve ,,smečkách". Nejhoršrí potupa byla, když dokonce i Petříček už si našel tanečnici.
Byla zrovna hodina Dějin čar a kouzel. James se Siriusem se opět pustili do luštění křížovek, malování na obličeje známých kouzelníků a překvapivě i přemýšlení nad tím, která dívka by je neodmítla a zároveň jim neudělala na plese ostudu.
Ihned vyřadili Judy Stevensovou. Ta měla odporné pupínky všude, kde to šlo, a i přesto, že by je možná neodmítla, nechtěli riskovat, že by se jim někdo vysmál. Navíc, jak podotkl Sirius, nedokázal by ji ani chytit kolem pasu.
Dále tady měli Carmen Ludaisovou. Sirius s ní chodil minulý rok, ale rozhodl se, že to nebude riskovat. Navíc, byla to sice hezká blondýna, ale nebyla ani trošinku inteligentní. Alespoň ne tak, jak by si určitě přál.
No a samozřejmě taky Lilly se Susan. James zase hodil ty své zamilované obličeje. Tvrdil, že Lilly je naprosto úžasná, ale že ho nechce. Takže tu museli taky vyřadit.
Susan. Sirius zalhal Jamesovi, že je to ta nejhorší holka na škole (v hloubi duše se za to vyfackoval).
Nakonec se rozhodli pozvat holky z Havraspáru, které ihned svolily a pustily se do radostného štěbetání. Tak to tedy měli z krku. Hlasitě si oddechli. Ulevilo se jim, ale zároveň byli nešťastní, že jejich tajně vytoužené holky už jsou zadané.
James se Siriusem seděli sami na břehu jezera a překonávali trému. Za necelou jednu hodinu jim začíná ples. Remus s Petříčkem se šli chystat, aby nezklamali své tanečnice. James se Siriusem se k tomu nějak neměli.
,,Ty, Jamesi, myslíš, že holka, která... no... tebou opovrhuje přijme žádost o tanec?" zeptal se Sirius.
,,Když na ni budeš milý... myslím celý večer... třeba neodmítne... Co myslíš, Siriusi, přijme ode mě Lilly půlnoční pusu?"
,,Jo kamaráde, to bych neřekl, ale naděje umírá poslední." Po těchto slovech se šli obléct do svých společenských hábitů.
Společně vstoupili do Velké síně. James šel za Elen a Sirius za Luisou. Snažili se přitom nevnímat Lilly se Susan, které v tak nádherných šatech vypadali neodolatelně. Zároveň si vrazili facku tak velikou, až se na ně jejich společnice nechápavě obrátily. S červenými otisky ruk na tvářích se odebrali na taneční parket k prvnímu tanci.

,,Tak co myslíš Lilly? Jak vypadám?" zeptala se Susan své nejlepší kamarádky.
,,Nádherně a úžasně," řekla Lilly tak afektovaně, až se Susan neudržela a hodila po ní polštář, čímž Lilly dokonale pocuchala účes a za chvíli nastala zuřivá bitva, po které se brzy vzpamatovaly.

Sotva Lilly se Susan vešly do sálu, rozpojily se. Lilly šla doprava. V dálce viděla Jamese a on se na ni za chvilku podíval. Dívala se na něj a on se díval na ni. Nakonec Lilly neunesla jeho pronikavý pohled a šla si pro pití. Napila se, jako by to bylo to poslední, co v životě udělá.
,,Ahoj Lilly." Oslovená před sebe vyprskla punč a chudák barman to schytal rovnou doprostřed košile.
,,Omlouvám se," vyhrkla jeho směrem a rychle položila skleničku. Podívala se za hlasem. James. ,,Ahoj. Panebože, strašlivě jsem se lekla."
,,Nechtěl jsem tě polekat," řekl a vzápětí se k němu přihrnula nějaká holka. Zřejmě ta, kterou pozval.
,,Jamesííí.... Já jsem tě všude hledala a nemohla jsem tě najíít," řekla hlasem, který zjevně pokládala za velice svůdný.
,,No tak. Nemusíš tak prožívat moji ztrátu. Musím jít. Tak zatím. Ahoj Lilly!" rozloučil se James. Vzápětí byl pryč. Lilly ty jsi tak blbá! pomyslela si Lill a hodila do sebe další skleničku punče. Pak se vydala na parket.

Mezitím se Susan ztratila v davu. Hledala Lilly, ale ona nikde. Potom do někoho vrazila.
,,Oh, sorry, ať jsi kdo jsi," řekla, aniž by se podívala do koho to vlastně vrazila a vyšla ze síně. Do tváří se jí nahrnula červeň z toho horka vevnitř. Posadila se na schody a za chvíli se ozval hlas:
,,Copak? Nebaví nás ples?" To se ozval jeden z obrazů.
,,Je tam příšerné horko a navíc já po tanci nějak neprahnu."
,,To já bych tancoval. Být uvězněný v obraze není žádná slast. To víš. Nemáš společníka?"
,,Cože? Ale jo, mám. Někde vevnitř a ani mi nevadí, že tu se mnou není jestli mě chápeš."
,,Zajisté. Přesto by ses měla otočit. Protože jestli je tamto tvůj společník, tak to teda utíkej! Chodbou nahoru a potom doprava, OK?"
,,Díky," řekla a potom se otočila tím směrem. Stál tam Sirius. Sakra! Otočila se a utíkala nahoru. Tam se na chvíli zastavila. Sirius už ji uviděl a podíval se na ni. Koukali na sebe a nebralo to konce. Potom si Susan vzpomněla na obraz. Jo. To je ono. Utíkej!

Lilly se postavila doprostřed sálu a marně pátrala po svém společníkovi. V síni se ozval hlas:
,,Společný tanec! Do kruhu a rychle!"
Lilly se postavila vedle nějakého kluka. Začala hrát hudba a ona pomyslela na to, že se konečně nenudí. Partneři se střídali, až si uvědomila, že zase vidí Potterovy nádherné oči.
,,Už zase se setkáváme Lilly."
,,Jo. To je pravda," řekla rozpačitě.
,,Copak? Přišlo mi, že docela toužíš po tom, aby tě někdo vzal do kola."
,,Pravda. Jack se někde ztratil. A nemám tucha, kde ho hledat. Neviděls ho?"
,,Vlastně jo. Stál támhle za tím stolem s občerstvením s... s... stál tam. Prostě tam stál." Zřejmě řekl to, co nechtěl.
,,Tak s kým?"
,,S nikým," vyhýbal se odpovědi. Lilly na něj hodila káravý opohled.
,,Ok. S Pet," vzdal se a váhavě na Lilly pohlédl.
,,To jsem si mohla myslet! Ten podrazák," řekla rozzuřeně, ale potom se opřela Jamesovi o rameno a smutně vzdychla. ,,A já si myslela, že to konečně vyjde."
,,A co-copak?" zakoktal James.
,,No, že konečně budu mít vztah delší než... Jáj. To jsem asi neměla říkat," plácla se přes pusu. Potom k nim přistoupíl Roy a řekl:
,,Střídačka, kamarádi." Lilly se ale odmítala odtrhnout od Jamese. Ten s ní vycouval z kruhu a šel se s ní posadit.

Susan mezitím utíkala dlouhou chodbou, a potom zatočila doprava. Uklouzla a zároveň zakopla o brnění, pod kterým byla voda.
,,Sakra! Tohle se může stát jenom mě!" vzdychne a sbírá se. Za sebou slyší běh. Vstane a utíká dál. Vběhne do nějaké učebny a tam se zabouchne. Za chvíli slyší prosebný hlas:
,,Prosím, otevři."
,,Nepros," řekne zadýchaně.
,,No tak. Chci si jenom promluvit."
,,Ne, raději ne."
,,Je nás tu víc." řekne Sirius. Otevře. Dovnitř vejde další dvojice.
,,Můžem něco zahrát."
,,Cože?"
,,No tak třeba líbací flašku," navrhne Ronny.
,,Proč ne?" zasměje se Sirius. Ve skříni najde nějakou flašku a položí ji na zem v učebně.
,,No tak, Susan. Potřebujeme tě do hry. Tři prostě nemůžou hrát."
,,Ok. Ale holky a holky a kluci a kluci neplatí, ok?"
,,Však jo. Pojď!" Sedla si vedle Ronny. Flaška se zatočí a ukáže na... jak příhodné. Ronny a její společník. Ronny se nakloní a políbí ho. Susan skloní hlavu. Bože... Nebude tu sedět a koukat se, jak se tu někdo muchluje. Oba se zasmějou a další zatočení ukazuje Susan a Ronninina společníka. Bože. Susan se nakloní a letmo ho políbí na ústa.
,,Ještě jednou jenom pusa a uvidíš," poznamenají spolužáci. Susan zatočí flaškou a ta ukáže na Siriuse a na ni. Vyděšeně se dívá z flašky na Siria a ze Siria na flašku. Tak do toho. Nakloní se a zkouší zase projít jenom s pusou, ale nejde to. Sirius si ji přitáhne blíž a políbí ji. Krásně. Susan se s úsměvem, který se vzápětí změní v neproniknutelný pohled odkloní, vstane a spěšně odchází do Velké síně na půlnoční pusu. Ale v duchu si říká, že tahle by jí stačit mohla.

Lilly se posadila a začala vzlykat do Jamesova společenského hábitu.
,,Nechceš raději ven?" zeptá se James nesměle.
,,A půjdeš se mnou?" zvedne uslzenou tvář Lilly.
,,Dobře." Vstanou a odchází. Ve Vstupní síni se Lilly zapotácí. James ji vezme do náručí a nese ji ven.
,,Uženeš si kílu," řekne Lilly.
,,Z tebe? Těžko. Jsi jako pírko."
,,Hahaha. Moc dobře vím, kolik vážím." James Lilly položí na břeh jezera a svalí se vedle ní.
,,Víš co Jamesi?"
,,Odkdy mi říkáš Jamesi?"
,,Odedávna, ale ne před tebou. Byls příliš samolibý. Víš to?" Zasměje se.
,,Tak to teda nevím."
,,Teď už jo." Usměje se na něj. James si ji malinko přitáhne k sobě. Kouká se na něj. On na ni. Začne sněžit. Lilly má za chvíli ryšavou hlavu pokrytou docela silnou vrstvou sněhu. Zatřepe jí a sníh se okamžitě vrhne na Jamese.
,,Ty..," začne James. Lilly vstane.
,,Co? Co?" řekne se smíchem.
,,Co to má jako být?" řekne a ukáže si na hlavu.
,,Ehm... žeby hlava? Nebo jenom nádor na krku?"
,,Tak takhle...???!!!"
,,Jo nějak tak," řekne Lilly a má se do utíkání. James je však rychlejší a chytí ji za pas, zrovna ve chvíli, kdy Lilly uklouzne, a tak oba letí k zemi. James skončí na Lilly, která se stále směje.
,,Co takh..," nedopoví Lilly. James jí vlepí letmou pusu a potom se odtáhne.
,,Co? Rozmyslels sis to?" James se usměje.
,,Kdepak. To ty jsi nevypočitatelná!" řekne a políbí ji. Těsně před půlnocí se dostanou do Velké síně. Postaví se ke kraji, a když zazvoní zvon, oznamující půlnoc, Lilly Jamese něžně políbí.

Ani netuší, že právě v té chvíli Susan někdo popadl za pas. Škubnul jí dozadu, a když byla maximálně zakloněná a hlavou se skoro dotýkala země, ji Sirius políbil. Susan se oddávala.

Od té doby, dalo by se říct, že se mnohé změnilo. Susan se párkrát rozešla ze Siriusem. A to zcela bezdůvodně a zase se k němu vrátila v maximálně trapných záležitostech. Osudy Lilly a Jamese už jistě znáte. A protože to je má oblíbená dvojice, vždycky když znovu a znovu čtu HP přijde mi smutné, jak brzy jim skončil život. :´(


Čistokrevné rodiny

28. prosince 2008 v 16:14 | TePa |  Čistokrevné rodiny
Něco pro zasmání. Tohle jsem psala před čtyřmi roky... To jsem byla ještě nevinná (viz Fred a George :D) a neznalá plynulého navazování textu. Napište mi, co si o tom myslíte a jak moc jsem se změnila, potěší mě to;)

TePa

Sedím si tak na posteli a nevím, co dělat. Jsem čarodějka z čistokrevné rodiny, i když mi nepřipadá, že by na tom mělo být něco zvláštního. Někteří čarodějové jsou na to hrdí a nechávají se spojovat s druhými čistokrevnými rody a tak dále, vždyť to znáte. Před dvěma měsíci jsme se přestěhovali z Francie sem do Anglie, tedy já a mí rodiče. Nevím, co dělat a tak jenom sedím na posteli a pročítám si mé nové knihy. Mám jantarové oči a vlasy černé jako uhel. Osobně si nemyslím, že jsem zajímavá. Vlastně bych se popsala jako obyčejná nenápadná holka.
Ani vlastně nevím, proč jsme se přestěhovali. Vždyť v Krásnohůlkách bylo docela hezky a ten jeden rok bych nějak přežila. Ale teď si najednou rodiče usmysleli, že se přestěhujeme.
Táta na mě volá z obývacího pokoje, že se půjdeme uvést do společnosti. Nemám vůbec náladu vstát z mé oblíbené postýlky, na které strávím v průměru polovinu svého života, a jít na nějaký nudný ples čistokrevných rodin. Ale tátovi na tom záleží a nechci si ho zprotivit. Příjde skřítka a snaží se mě obléct. Řeknu jí, že do šatů se snad zvládnu obléct sama a soukám se do nich. Děs. Asi nikdy nebudu sama se sebou spokojená.
S hlastitým ,,prásk" jsme se objevili před starobylou budovou. Táta nás seznámil se svým plánem a já už se smířila s tím, že nemá smysl odporovat. Když si táta něco zamane, tak s ním nikdo ani nic nehne. Ani máma. A to už je co říct.
Postupně obcházíme všechny kouzelnické rodiny, co se zde sešly. Nakonec se mi uleví, že všechno proběhlo tak hladce a mířím ke stolu. Táta mě však chytne za loket a povídá, že je tradicí, aby otec s dcerou a matka se synem tancovali úvodní tanec. Tak jsem nucena se vrátit na parket.
Tancujeme dobrou půlhodinu, než mi dovolí jít si sednout. Mám tak bolavé nohy, že se už asi nikdy nepostavím. Zvednu pomalu hlavu a vidím, jak Sirius Black flirtuje s nějakou žabou. Podívám se na něj a přemýšlím, co je na něm tak neuvěřitelně neodolatelného. No, inteligentně moc nevypadá, i když se tak snaží tvářit. Vzhled..., tak dobře je docela pohledný a ta holka na něm může oči nechat. Však co! Nic mi do toho není. Podívá se na mě a usměje se. Odpovím mu úšklebkem a vrátím se k masírování mých bolavých nohou.
,,Smím požádat Vaší dceru o tanec, pane?" A k mé smůle ještě Regulus Black, bratříček toho fešáka. Smůla. Modlila jsem se, aby táta řekl ne, protože pro mě bude zázrak, jestli se vůbec postavím.
,,Jistě, proč ne?" Tak to ti táto do smrti nezapomenu. Jdu s ním, s Regulusem, na parket a zapřísahávám se, že s ním nepromluvím ani slovíčko. Ani s tátou ani s Regulusem.
Začíná hrát hudba. Valčík. Jdu do toho. Snaží se ze všech sil, aby pro mne byl nějakým způsobem zajímavý. Nechápu, co kluci v té kouli na krku mají. Chvíli se vychloubá, potom prosí, abych mu o sobě něco řekla. Mlčím. Smutně a zároveň naštvaně na mě koukne.
Tanec skončil a já se plížím zpět na židli. Unaveně vzdychnu a posadím se. Moje nohy jsou už úplně rozmixované. Chvíli jenom tak přemýšlím a relaxuju a snažím se smířit s tím, že mi Regulus ve škole zřejmě nedá pokoj.
Začínám prosit mámu, abychom šli domů a k mé velké úlevě se nakonec uvolí k prosbám u táty, který nakonec, i když nerad, svolí. Vyjdeme po schodech nahoru k východu a já se naposledy otáčím. Kouknu se a zavadím pohledem o Siriusův. Zašklebím se a vyběhnu ven za mámou.
Tak a už zase ležím usoužená na posteli. Houknu na mamku a na taťku, že zítřejší výlet do Příčné ulice nějak přežiju, a že jdu spát. Budíček nastavený na šest ráno, abych se ještě stihla naučit něco z lektvarů. Lehnu si a hned usnu. Během několika minut, jak mi to alespoň připadalo, mi u hlavy zase drnčí zvonek a já se chopím knížky do lektvarů. Mnoholičný lektvar... starý... Použití dračí krve... starý... Myslím, že zase usnu... Uáááh...
,,No tak, Claire! Honem dolů! Máme málo času. Dnes odjíždíš a nemáš ani hábit. Jenom učebnice! TAK SAKRA VSTÁVEJ, LENOCHU!" Zakřičela to s takovou vervou, že jsem rázem sletěla z postele. Přiskočila skřítka a začala mi obvazovat nohu. Dlouho mi trvalo, než jsem ji uklidnila a ona obvaz zase namotávala zpět. V rychlosti se obleču a utíkám z pokoje.
,,Tak jakpak ses včera bavila?" začne táta. Propaluju ho pohledem. Ten na mě nechápavě hledí. Přemůžu se a řeknu: ,,Obětoval jsi svou dceru, která sotva chodila, tomu tupci Regulusovi!"
,,Promiň. Omlouvám se."
,,Hmmm..," zamumlám s plnou pusou. Máma se na mě podívá pohledem: Ty nejsi naše dcera, ale na to jsem si zvykla.
,,Ty šaty ti vskutku slušely," povídá máma.
,,Díky. Omluvíte mě? Musím se jít trošku upravit, než půjdeme pro ty hábity." vykrucuju se.
,,Jasně," řeknou táta s mámou současně. Usměju se a utíkám do pokoje.
Švihnu věci do školy na postel a začínám balit. Chybí mi už jenom hábity. Seběhnu do předsíně odkud se pomocí letaxu přemístíme na Příčnou ulici. Tam v rychlosti nakoupím hábity a jdu s nimi za rodiči, když do někoho vrazím.
,,Omlouvám se." zamumlám a začínám sbírat krabice. Ten někdo mi pomáhá.
,,To nic, nic se nestalo." Zvednu hlavu a vidím zrzavou dívku. ,,Ahoj ! Já jsem Lilly."
,,Claire." představím se. Trošku se zapovídáme, když si uvědomím, že musím za tátou a mámou. ,,Promiň Lilly, ale už musím jít. Rodiče mě budou postrádat."
,,Tak se uvidíme ve vlaku do Bradavic! Měj se!"
,,Ahoj!"
,,Kdes byla? Za dvě hodiny ti jede vlak do Bradavic! Pospěš si!" Společně se přemístíme domů, kde v rychlosti uložím hábity do kufru. Během chvilky už jsem nachystaná dole v předsíni.
,,Toho cestování je pro dnešek až dost!" pomyslím si a chytnu se tátovy paže. Objevíme se na nástupišti a já se loučím s rodiči. Májí ještě hodně práce, a tak se omluvili, že tu se mnou nemohou počkat. Nevadí. Začnu pohledem zkoumat nástupiště a zároveň hledat Lilly.
,,Ahoj!" vykřiknu, když ji spatřím.
,,Čau! Tohle jsou moje další dvě kamarádky: Kate (ukázala na hnědovlásku vedle sebe) a Monica (blondýnka vedle Kate). A tohle je Claire (ukázala na mě pochopitelně)." Všem jsem jim podala ruku a společně vyrážíme hledat kupé.

Lilly mě postupně seznamuje s tím, jak to na škole chodí. Přikyvuju a nemůžu se dočkat, až Bradavice uvidím.
Netrvá dlouho a stanou se z nás všech kamarádky. Společně se bavíme o prázdninách a o klucích. Monica se přizná, že se jí líbí Sirius, tak se jí zeptám co na něm vidí.
,,Je celej úžasnej!" Aha. Ale potom mám tu čest se s jejím nápadníkem a jeho kumpánem seznámit osobně. Siria už jsem znala, ale toho vedle ne. Nosil brýle, a jak jsem později zjistila, je hrozně zamilovaný do Lilly, která si jeho vztah nechce připustit a rozhodně ho neopětuje.
,,Zdravím tě," otočí se ke mně Sirius. Ignoruju to, ale potom se odhodlám a povídám:
,,Čau." Zabořím hlavu do knihy a čtu. Napodobuju tím Lilly, alespoň do té doby než Kate vykřikne. Black na ni totiž použil netopýří zaklínadlo. Vytasím hůlku a obratem ji odčaruju. Potom hůlku obrátím na Siria a křiknu: ,,Vypadni!" Vypadlo to ze mě s takovým odhodláním, že se otočili a mazali pryč. Zavřela jsem dveře kupé a posadila se zpět na sedačku. ,,Dobrý, Kate?" zeptala jsem se.
,,Jó v pohodě. Tohle dělají v jednom kuse! Mimochodem, kde jsi sehnala to protikouzlo? Nikdo ho nezná."
,,Učili jsme se ho v Krásnohůlkách," řeknu a zase se začtu. Celou zbývající cestu vlakem se nic nestane.

Tak už jsme v Bradavicích a já zjišťuju a zároveň dávám holkám za pravdu, že jsou užásné krásné a tajemné. Už se nemůžu dočkat až budu uvnitř! Vstupní brána se otevře a žáci se nahrnou dovnitř. Rozlišují nás jenom barvy na školních hábitech.
Společně se poušíme do sváteční večeře. Sirius se zase tváří normálně a zaujatě se baví se svými kamarády, kteří se na mě otáčejí. Hodím po nich ten nejhrozivější pohled, který jsem schopna ze sebe vymanit a otočím se k nim zády.
Konečně jsme už ve svých pokojích a já se nemůžu dočkat až se vrhnu do postele z nebesy. Holky však nevypadají zdaleka tak unaveně, jako já. Kate přemlouvá všechny, včetně mě, abychom zašly za Siriem a řekli mu, aby si s ní dal rande. Nakonec to vzdá a hodí po mně polštář. Popadnu další dva a hodím je po všech přítomných. Vstaneme a nastává zuřivá bitva. Všechny jsme jenom v nočních košilkách, které jsou do půli stehen a vrháme se na sebe a křičíme. V tom se otevřou dveře a holky mě vyhodí před pokoj. Já celá rozcuchaná a jenom v noční košili si uvědomím, že na mě zírá celá parta Siriuse Blacka. Omluvně se usměju, ale potom si uvědomím, kdo to je a hodím po nich opovržlivý pohled. Zabuším na naše dveře, ale holky mě odmítají pustit dovnitř. Sakra! Co teď? Nasadím kamenný výraz a s polštářem v ruce odpochoduju do pokoje nějakých holek.
Asi po pěti minutách zase otevřu dveře a vyplížím se ven. Otevřu dveře našeho pokoje a uvidím holky, jak spokojeně oddechují na svých postelích. Lehnu si na tu svoji a v momentě usnu.

Ráno mě propudí hlasité houkání klaksonu. Lilly si zřejmě zase vystřelila z Kate, ale neuvědomila si, že mě tím probudila.
,,Promiň, Claire! Ale musíš uznat, že to stálo za to!" Podívala jsem se na Kate a na její výraz a propukla v hlasitý smích.
V rychlosti jsem se oblékla a utíkala společně s kamarádkami do Velké síně na snídani. Společně jsme doběhly do Velké síně a pořád probíraly zážitek z rána. Nasnídaly jsme se a já s Lilly jsme šly do knihovny. Potřebovaly jsme si něco přečíst a navíc jsem zdejší knihovnu ještě neviděla.
Vyšly jsme na malý okamžik ven před školu a chvíli se procházeli, když se něco stalo: Slyšela jsem hlasitý křik od jezera. Lilly slíbila, že mi skočí pro rozvrh, a tak jsem se tam vydala sama. To jsem si mohla myslet! Kluci ze Zmijozelu zase týrali malého prvňáčka na břehu jezera! Utíkala jsem tam. Když mě zpozorovali, vůbec se nelekli, ale naopak se zeširoka usmáli. Zapomněli udržovat kouzlo, prvňáček neudržel rovnováhu a spadl do jezera. Zřejmě neuměl plavat, a tak tam sebou jenom házel a topil se. Koukla jsem na ně. Nic nedělali! Bože, co to jsou za pokrytce? pomyslela jsem si. Rozběhla jsem se a skočila do vody pro prvňáčka. Ten už byl skoro bez dechu a téměř na dně jezera. Plavala jsem k němu a chytla ho za paži. Vší silou jsem s ním plavala k hladině. V tom mě něco chytlo za kotníky a těsně pod hladinou mě to zachytilo. Nemohla jsem plavat dál. Vší silou jsem poslala prvňáčka nad hladinu, kde ho nějaké ruce uchopili a vyzdvihli nad hladinu. Začala jsem řešit svůj problém. Sakra! Uvědomila jsem si totiž, že dostat se na břeh je asi stejně složité, jako zabránit Siriusovi a spol, aby se uklidnili. Takže jsem něměla skoro žádné šance.
Lilly, hned jak se zmocnila rozvrhů utíkala k jezeru. Všimla si, že se asi projevila moje statečnost a navíc si všimla mojí stuhy do vlasu, která plavala na hladině. Rozhlédla se ale neviděla mě. Položila rozvrh a brašnu vedle té mojí. Podívala se po nejbližších lidech. Zmijozeláci samozřejmě
utekli a prvňák už se bavil se svými spolužáky. Dostala o mě strach. Nejblíž byl bohužel jenom James. Křikla na něj:
,,Hej Jamesi!" už to oslovení ho zarazilo. ,,Můžeš mi pomoct?" zařvala. Já se mezitím skoro dusila pod hladinou.
,,Jasně!" křikl a utíkal k jezeru.
,,Chytni mě za pas a spusť těsně nad hladinu, prosím." Sundala si šátek a James ji poněkud ostýchavě uchopil za pas a pomalu spouštěl k hladině. Už jsem viděla její obličej. ,,Ještě trošičku níž." Bylo vidět jak to Jamesovi činí potíže, ale Lilly se na něj povzbudivě usmála a on ji ještě trošku spustil. Lilly byl příjemný jeho dotek až se toho sama lekala. Natáhla ke mně ruku a zatáhla. Myslela jsem, že mě chce snad roztrhat. Nakonec jsem se naštěstí přece jenom dostala nad hladinu. Lehla jsem si na břeh zatímco jsem pozorovala následující. Lilly zavrávorala a mířila do jezera. James se ji snažil zachránit a spadl do jezera místo ní. Pořád ji pevně držel a tak Lilly zůstala suchá. James byl mokrý a stále ležel ve vodě. Odšťouchl Lilly, která se okamžitě postavila. Nemohla tomu uvěřit. Natáhla k němu ruku a pomohla mu vstát. Kapala z něho voda a Lilly se na něj nemohla přestat dívat. Koukali se na sebe pěkně dlouho a oba měli úsměvy na tvářích. Najednou... ani nevím jak se to stalo... oba sklopili pohled a vraceli se ke kamarádům. Sirius mě z povzdálí pořád sledoval. Lilly si lehla vedle mě na břeh a projevila zájem o to, abych se usušila. ,,Rozkaz generále!" řekla jsem a provedla to, oč žádala.

Po bylinkářství byla hodina Obrany proti černé magii. Přežila jsem obě hodiny ve zdraví a právě mířila na přeměňování, když mě zastavil Potter.
,,Co potřebuješ?" zeptala jsem se.
,,Ehm... no... jenom jsem ti chtěl oznámit, že dneska okolo šesti je konkurz na brankáře Nebelvírského famfrpálového týmu, takže...no, kdybys chtěla, tak přijď." Hned potom odešel.
,,On si snad myslí, že tam půjdu!" vyhrkla jsem na Lilly.
,,Nic proti Claire, ale tobě to jde fakt skvěle a famfrpál je pro nás všechny důležitý a my potřebujeme dobrého brankáře. Takže alespoň kvůli mě," hodila po mě psí oči.
,,Odkdy se zastáváš Pottera?" Lilly zčervenala.
,,Já nevím."
,,Ale no tak. Nejsem slepá! Oba jsem vás moc dobře viděla" Lilly se z toho ale chtěla vykroutit.
,,Jak chceš, nebudu se motat do famfrpálu, když se už dneska nezeptáš na Pottera!"
Dorazili jsme na přeměňování se zvoněním a rychle si sedly do posledních lavic. Dávaly jsme celou hodinu pozor a když ke mně přišla McGonnagalová a chtěla, abych přeměnila špendlík v kočku, podařilo se mi to hned na poprvé a získala jsem pár bodů pro Nebelvír.

Byl už večer a já seděla v knihovně. Dobře, ne večer, ale pět hodin. Sepisovala jsem poslední úkoly, které nám dneska učitelé dali, když si ke mně přisedl pobledlý kluk.
,,Čau, Claire," řekl. ,,Jmenuju se Remus a potřebuju knihu, ze které teď sepisuješ pojednání. Můžu si přisednout?"
,,Jasně. Stejně už to budu mít a za chvíli už půjdu. Nepatříš ty náhodou do party Siriuse Blacka a Jamesa Pottera?"
,,Když to tak bereš, tak jo."
,,Připadáš mi totiž docela v pohodě."
,,Dík. Čteš ráda knihy?" zeptal se dychtivě.
,,To si teda piš, že jo. Posledně jsem četla..." Náš rozhovor se soustředil spíše na knihy a Remus skoro zapomněl na úkol, který měl napsat.
,,Myslím, že bys na ten výběr měla jít." řekl najednou.
,,Proč si to myslíš?" zeptala jsem se.
,,Protože zase tolik lidí, kteří by chtěli být brankářem není a James je potom pěkně dlouho nešťastný."
,,Je mi fuk, jestli je šťastný nebo nešťastný. I když zas tak docela ne. To víš. Lill. Čekám až ji konečně dostane."
,,Někdy je to těžší než si myslíš." řekl a já jsem nevěděla co říct.
,,Tak dobře. Kvůli tobě a Lilly."
,,Kvůli Lilly?" zeptal se překvapeně.
,,No jasně. Poslední dobou se taky nějak zajímá o famfrpál. Už musím jít. Na ten trénink." Vzala jsem si svoje popsané i prázdné pergameny a naposledy se otočila na Remuse. ,,Myslím, že jsi fajn na to, že jseš ve spolku s Blackem a Potterem. Ahoj!"
,,Dík. Držím ti palce!" rozloučil se.

Přešla jsem společenskou místnost a došla do pokoje, kde jsem si pergameny s úkoly uložila do šuplíku.
,,Tak jdeš nebo ne?" ozvala se Lilly.
,,Jo!" řekla jsem a blížila se ke dveřím.
,,Určitě to zvládneš," dodala Lilly, Kate a Monica.
,,Dík. Zatím!" řekla jsem a vyběhla ze společenské místnosti. Stavila jsem se pro koště a šla na famfrpálové hřiště, kde jsem se postavila až na konec řady.
Bylo tam mnoho dobrých brankářů a používali hodně triků. Už jsem se chtěla otočit a vzdát to, když jsem si uvědomila, že jsem poslední čekající a na řadě.
,,Zdravím tě." řekl Potter.
,,Hmmm..," odpověděla jsem a skočila na koště. Okamžitě jsem se s velkou rychlostí vznesla k obručím. Potter na mě poslal střelce, kteří se mě snažili oklamat, ale já se nedala. Chytila jsem každou střelu bez nějaké větší námahy. Když jsem letěla dolů, viděla jsem zklamané obličeje mých soupeřů. Sesedla jsem vedle Pottera, který na mě užasle zíral. Hodila jsem po něm americký úsměv a čekala co řekne.
,,Dobře, dobře. Byli jste všichni dobří, ale po poradě týmu jsme se rozhodli pro Claire!"
,,Dík." řekla jsem jen, protože jsem nevěděla jestli mám jásat nebo se vzdálit.
Potter se ke mně přiblížil a říká: ,,Díky moc, moc, moc. Zachránila jsi náš tým!" Potom se ke mně přiblížili všichni spoluhráči a postupně mě objali. Společně jsme potom zamířili do společenské místnosti. Potter vešel a zvedl palce. Já se jenom usmála.
,,Promiňte, ale musím jít. Jsem strašně unavená." Už jsem se chtěla vzdálit, když se přiblížil Remus a taky mi pogratuloval. Chvilku váhal, ale potom mě i objal. Usmála jsem se na něj a popřála dobrou noc. Vyběhla jsem po schodech nahoru a svalila se na postel. Holky po mě zvědavě koukaly.
,,Tak co?" Zvedla jsem dva palce a holky začaly jásat.
,,Skvělý!!! Claire je nejlepší!!!" Řvaly jak pominuté.
,,Klid holky. Nejúžasnější Claire by si ráda zdřímla."
,,Jasně... Tak dobrou." řekly. Já se převrátila nabok a usnula.

Po výběru brankáře, tedy mě, jsem začala být oslavována. Moc se mi to nelíbilo, ale zvykla jsem si. Po snídani jsem se vydala, společně s mými třemi nejlepšími kamarádkami na hodinu nicnedělání, tedy na Dějiny čar a kouzel, ve kterých jediný člověk, který si dělal poznámky byla Lilly. Jediné volné místo bylo vedle Petříčka, k mé veliké smůle. Hned, jak začala hodina se pustil do ,,nenápadných" vyzvědačských otázek. Prý: Líbí se ti tady? Myslíš, že jsem tupec? Protože kluci to tvrdí, víš? (Na to jsem raději neodpovídala) a v neposlední řadě : Líbí se ti Sirius? Tak v té chvíli mi zaskočila sušenka, kterou jsem právě jedla.
,,Ty ses asi zbláznil nebo co? Vždyť je to neskutečně..." Váhala jsem. Profesor Binns se na mě podivně podíval a já se omluvila, že musím na záchod. Ještě přede dveřmi jsem se otočila ke třídě a zjistila, že Petříček se právě otáčel k Siriusovi a podával mu jakýsi papírek. Když zjistili, že se dívám, schovali jej pod lavici.
Na záchodě jsem se snažila vykuckat tu sušenku z plic a přebrat si to, co se stalo. Tak Sirius vyzvídá? Hmm... odpovědla jsem pravdivě, takže se vlastně nic moc nestalo. Vrátila jsem se zpátky do hodiny, protože by bylo podezřelé, kdybych tam proseděla celou hodinu. Petříček už otevíral pusu, ale já jsem po něm vrhla pohled typu: zkus se ještě na něco zeptat a uvidíš! S tím zase sklapl a já si k údivu ostatních začala psát poznámky. Na konci hodiny jsem na Lilly čekala u dveří, když do mě vrazil Regulus a porazil mě. Když jsem si tak ležela a koukala na toho hnusnýho týpka nade mnou, kterému nesnesitelně páchlo z huby, přemýšlela jsem co na mě vidí. Prudce jsem ho odstrčila až hlavou narazil do zdi. Nic se mu nestalo. Škoda! Potom jsme s Lilly odplachtily zase pryč.

Na nedaleký víkend byly povoleny návštěvy Prasinek. Hodně jsem se tam těšila, protože o nich všichni básnili. Hlavně o Medovém ráji.
Ten týden před tím začalo sněžit! Miluju sníh a tak jsem se hned ráno vydala ven a rozvalila se do sněhu. Lilly za mnou nechápavě stála a tak jsem ji do toho nechápavýho obličeje hodila kouli sněhu. Oplatila mi to, a za chvíli se strhla úžasná koulovačka, ke které se postupně přidávala celá škola. Sirius šel zrovna okolo a česal se. Tvářil se tak povrchně, že jsem si nemohla odpustit jednu velkou hromadu sněhu do jeho hlavy. Hned se mi ulevilo. Napůl naštvaně se na mě podíval. Hodila jsem po něm vítězný pohled. Začal mě nahánět po pozemcích. Já mu stále utíkala, až mě něco napadlo. Zastavila jsem. Všichni se na nás dívali. Zvlášť závistivě dívky. Nechápavě se na mě podíval. Vyčarovala jsem nad ním sněhuláka, a než stačil zareagovat, už se v něm topil. Ha há! Asi jsem byla naivní, že by to nechal bez oplaty. Když jsem okolo něj procházela vyčaroval pode mnou díru z ledu a já do ní spadla. Byla jsem celá mokrá a navíc jsem ztratila hůlku. V tom se nade mnou objevil Sirius a v ruce držel mou hůlku.
,,Chceš hůlku?"
,,Dost zbytečná otázka nemyslíš? Pokud vůbec pokrytci jako ty, myslí." Zmrzl mu úsměv na rtech. I když jsem seděla v té ledové díře a nebylo mi skoro pomoci, stejně jsem v sobě nemohla udržet vítězoslavný pohled. Odešel. I s mojí hůlkou. Sakra! Přišla Lilly a pomohla mi ze šlamastyky.
Hned nato se objevila McGonnagalová a my jsme se všichni museli odebrat do hradu. Řeknu vám, že máte velké štěstí, že jste nikdy nepotkali Filche, protože my jsme si to všichni odskákali a vytírali jsme podlahu celé dopoledne, protože byla sobota. Trápili jsme se nad smetáky, ale smáli se.
Na příští den jsem se rozhodla si zajít k Siriusovi pro hůlku. Držte mi palce!

Po té sněhové nadílce se až do jara nestalo nic zvláštního. Sníh začal tát hned po mém vyválení se v něm. Na jaře dostal Srabus do kokosa kokosem! Ne, vážně! Nekecám! Nevím sice, kde ho James sehnal, ale švihnul ho po Srábkovi takovou silou, až se mu podlamovala kolena. James sice dostal trest, ale když na něj šel usmíval se od ucha k uchu. Chudák Srabus.
Samozřejmě jsem si ulila pár trestů, trapasů a tak, ale nic moc. Lilly s Jamesem se pořád nemohli odhodlat. Koukali na sebe bez ustání, ale nepromlouvali. Kate s Remusem si většinou povídali. Já a Monica jsme neměly moc společného a tak jsem často seděla v knihovně.
Sepisuju si tam esej do OPČM a hledám správnou knihu a v tom mě něčí ruka zezadu chňapne a já ucuknu.... neskutečně rychle... až vrazím do stolku s nějakými knihami a ty spadnou na zem... okamžitě je začnu sbírat a ten někdo mi pomáhá. Omylem se dotknu jeho ruky a okamžitě se rozklepu. Všechny knihy už jsem sesbírala otáčím se a zjišťuju, že je to opět Sirius.
Podívám se na něj a on jenom řekne:
,,Promiň nechtěl jsem tě polekat."
,,V pohodě," odseknu a vracím se ke svému stolu. Začínám psát a zjišťuju, že mě Sirius pozoruje. ,,Co je? Chceš ještě něco?"
,,Bude ti vadit, když se přidám?" Jeho plány mu ale překazila nějaká šesťačka, která si mu sedla na klín a začala ho hladit po vlasech. Znechuceně jsem se na ni podívala. Sirius se na mě ostýchavě podíval.
,,Mohli byste se jít cukrovat jinam? Dělám tu úkol."
Odešli z knihovny, ale zhruba za půl hodiny se Sirius vrátil. Viděla jsem ještě mizet smutnou blonďatou kštici. Sedl si ke mně.
,,Proč jsi to udělal?" řekla jsem napůl smutně, ale nezvedla oči od knihy.
,,Ty bys to taky udělala, kdyby tě někdo pořád pronásledoval. Pořád na mě dohlíží. Nedává svobodu. Je to neskutečně děsné," řekl. Ani nevím, proč... mi to řekl. Podívala jsem se na něj.
,,Myslela jsem, že ti je vcelku fuk, které dívce co řekneš a že se nestaráš o jejich city. Nedokážeš si představti, co se s nimi děje, když s nimi začneš chodit. Nikdo. Prázdno. Žádná holka s ní nechce kamarádit. Má jenom tebe. Zcela chápu, proč za tebou chodí. I když je vůči tobě nefér, to musím uznat, že tě omezuje," mrkla jsem na něj.
,,Já se v ženských nevyznám! A to jsem už chodil skoro s každou!"
,,Tím se chlubíš?" zeptala jsem se a oči upřela na můj esej. Chytil mě za bradu a pomalu ji zvedal až jsem mu viděla do očí.
,,Ty věříš, že se tím chlubím?"
,,Až mě pustíš, možná odpovím." Pustil téměř okamžitě. ,,Tak trochu, protože tě člověk nevidí jinak než se naparovat, i když musím přiznat, že jako sněhulákovi ti to slušelo!" zasmála jsem se.
,,Vážně? Tak to se začnu převlékat." Nastal výbuch smíchu. Nemohla jsem uvěřit tomu, že si se Siriusem povídáme tak krásně. Seděli jsme tam tak pěkně dlouho a... nemůžu tomu uvěřit... mi bylo skvěle.
Dodělala jsem dokonce i eseje pro ostatní učitele. Byla to chvilka a já myslela, že chci ještě nějaký úkol. Byl vážně milý.
,,Na co myslíš?" zeptá se mě a já překvapením nadskočím.
,,CCCCo??"
,,No nic, jen jsem se ptal na cos myslela?!"
,,No... teda.. Ty jsi ten poslední komu bych to řekla!" zakoktám. Podívá se na mě, jako by to snad mohl vyčíst z očí. Dlouho se díváme jeden druhému do očí. Má tak krásné oči. Asi brzy upadnu do bezvědomí. Myslím, že už je čas odebrat se do společenské místnosti, než se stane něco, co bych nechtěla. Začal se usmívat. Možná ještě chvilku. Ne! Zaprotestovala jsem sama proti sobě. Zvedám se. ,,M-musím už jít. T-tak se měj."
,,Počkej! Půjdu s tebou."
,,Hmmm..," nevím co říct. Mám mu to zarazit nebo se nechat doprovodit? Nakonec svolím a pomalu postupuju k naší společenské místnosti. Cuká se mnou každý jeho letmý dotek.
Před portrétem Buclaté dámy se zastavíme a já nevím co dělat.
,,Mám něco na oblečení, že na mě tak zíráš?"
,,Nemáš vůbec žádnou chybu na oblečení."
,,To známe," řeknu a usměju se. Podíval se na mě. V tom jsme uslyšeli Filche. Buclatá dáma už zase usnula a budit jí by bylo daleko horší než potkat Filche, což by se stalo tak jako tak. Podívali jsme se na sebe a on neváhal. Chytil mě za pravou ruku a táhl mě pryč. Filch pořád za námi. Nevěděla jsem co dělat. Už byl těsně za námi, když mě Sirius zatáhl do nějaké tajné úzké postranní chodby. Musela jsem se na něj doslova nalepit, aby nás neobjevil. Na chvíli se zastavil a zdálo se, že slyší jak hlasitě dýchám. Sirius začal zmatkovat a vrtět sebou. Rozhodla jsem se a vlepila mu dlouhou pusu. Zdál se překvapený, ale vzápětí pochopil. Oba jsme se podívali, stále přilepení na sobě, jak je na tom Filch. Už byl dávno pryč, ale já se nechtěla odlepit. Pokračovala jsem v polibku. Oddával se. Potom jsem se od něj odlepila a chvilku jsme měli rty těsně u sebe a měli zavřené oči.
Potom jsem utekla do společenské místnosti. Siriusovi to chvíli trvalo, ale nakonec mě doběhl. Usmála jsem se na něj. Když se ke mě blížil věděla jsem co chce. Položila jsem mu ruku na ústa a řekla:
,,Copak, copak?" Nechápavě se na mě podíval a já utekla do pokoje. Zajímavý den.

Ráno jsem spěchala na snídani a společně s Lilly, která se zachvěla při každém jenom letmém Jamesově pohledu. Šťouchla jsem do ní a ona na mě hodila nechápavým pohledem. Sirius přišel trošku později a sedl si vedle mě. Nahýbal se a byl čím dál blíž. Vstala jsem a sedla si vedle Lilly po druhé straně. Sirius na mě nechápavě koukal. Pokrčil rameny a hodil na mě tázavý pohled. Nasadila jsem výraz: Nerozumím. Jeho úsměv rázem ochabl.
,,Potřebuju potom s tebou mluvit."
,,Kdy?" zeptala jsem se a neodtrhla oči od snídaně.
,,Hned, v knihovně."
,,Co ti chce?" zeptala se Lilly.
,,To kdybych věděla." zalhala jsem, zvedla se a šla pomalým krokem ke knihovně.
Rozhlédla jsem se, ale on nikde. Začala jsem procházet regály. Bezvýsledně. Co to na mě hraje? Otočím se a chci vyjít z knihovny. Něčí ruka mě chytla za pas a stáhla za sebou. Skepticky se na mě podíval.
,,Co se děje?" řekla jsem a nedívala jsem se mu do očí.
,,Co myslíš?" řekl a pomalu mi hlavu posouval tak, abych mu viděla do očí. ,,Co se to s tebou děje?" zeptal se náhle.
,,Nic! Vůbec nic! Nemám ponětí co tu dělám!"
,,Lžeš!"
,,Jak to můžeš vědět?"
,,Zase se mi nedíváš do očí."
,,Aha. A to si jako myslíš, že po tobě skočím, jako všechny holky přede mnou? Myslíš, že chci skončit jako samotář? Vůbec ne! Nevím, co to se mnou včera bylo. Možná jsem se trošinku zasnila, ale to je všechno! Opravdu." V tu ránu mě pustil. Sklonil pohled. ,,Copak? Aspoň jsi zjistil, jaké to je, když odkopneš holku, co je do tebe bouřlivě zamilovaná."
,,Jo tak. Dík za lekci," řekl jen a odešel.
To jsem fakt taková mrcha? Jenom jsem vyjádřila myšlenky. Dobře! Možná ne všechny. Podívám se z okna a sleduju jak James sedí pod vrbou a Lilly se k němu pomalinku blíží. James zvedl hlavu a rychle vyskočil. Lilly pohodila vlasy a začali rozhovor. Oba si sedli pod vrbu a vypadalo to, že se baví. Myslím, že bych měla Siriusovi říct, co k němu cítím. Vypadal tak slíčeně, když jsem mu řekla, že je takový jaký je. Bože! A co když mi ublíží???
Znovu se podívám z okna a vidím, jak si Lilly pokládá Jamesovi hlavu na hruď. Oba vypadají tak zasněně. James něco poví Lilly. Ta se na něj nevěřícně otočí a potom mu vtiskne pusu. Dál už se na to nemůžu dívat. Rozhodnu se. Běžím za Siriusem. Vidím, jak se blíží k astronomické věži. Jdu za ním. Sedne si tam a já na něj promluvím.
,,Siriusi?"
,,Copak? Přišla ses znovu vysmívat? Tak to si běž prosímtě najít jinou oběť."
,,Nic takového nemám v úmyslu." Pořád se neotáčí. Začne ze sebe chrlit své pochybení. Už to nemůžu vydržet. Přiblížím se a on si v zápalu věci ani nevšimne, že se k němu blížím nesnesitelně rychle. V půlce věty ho přeruším. Políbím ho. Už zase ten neuvěřitelně krátký a úžasný zážitek. Odtrhne se jako první.
,,Co to děláš?" vykulí oči.
,,Coby? Právě jsem tě políbila," řeknu a políbím ho znovu a znovu. Po chvíli mě obejme kolem pasu a přistrčí si mě blíže k tělu. Začíná naléhat. Oplácím tak, jak dává. Nakonec se odtrhnu a už vidím zase jeho oči. ,,Snad zase nechceš něco říct. Zbytečná ztráta času," usměju se.
,,Takhle se získává klučičí srdce. Nalákáš ho a potom mu celou dobu, kdy se nechceš nechat políbit, připadáš krásnější. Je to zajímavý. Wow! Jenomže já asi prasknu jestli mi teď nevyhovíš."
,,Tak to máš smůlu," řeknu a utíkám chodbou. On za mnou. Potom si vzpomenu na naši první pusu a blížím se k té tajné chodbičce. Narvu se tam a po chvíli i Sirius, který vyhrkne:
,,Pamatuješ?"
,,Jak by ne! Bylo to teprve nedávno!" řeknu a zase se na něj tisknu. Věnuju mu dlouhatánský polibek. Pořád je to stejně neuvěřitelné. A doufám, že taky nikdy nezatracené. Sirius se odtrhne a povídá:
,,Ty chceš všechno obětovat?"
,,Co? Myslíš jako přátelé? Kdepak! Opravdoví zůstavají i v takových chvílích a jsou pořád stejně přející." Usměju se a společně míříme k společence.


Už se na mě nehněvej

28. prosince 2008 v 14:58 | Peťulka |  Příběhy jen tak... od někud
Tohle je příběh, který sepsala jedna moje skvělá kámoška a protože si myslím, že se jí opravdu povedl, rozhodla jsem se - s jejím svolením - ho tady zveřejnit. Užijte si to!

TePa

Tento opravdový příběh mě do dneška mrzí. Je mi líto osůbky, na které, i když to na první pohled není poznat, mi strašně hodně záleží. Je to příběh o mně a mém nejlepším kamarádovi Ondrovi a o tom, jak jsem mu bohužel ublížila...
Ještě to úplně živě vidím. Stalo se to letos v únoru. Začalo to ve čtvrtek čtrnáctého, tedy Valentýnem. Abych ale ještě moc nepředběhla, musím vám nejdříve sdělit, že Ondra byl opravdu
nejlepší kámoš, kterého by si někteří jen mohli přát. Byl to kamarád, který by pro svou kamarádku, tedy pro mne, udělal první, poslední. Naneštěstí se to ale po nějaké době našeho pevného přátelství začalo hroutit. Nejhorší na tom je, že jsem s tím začala já. Zbláznila jsem se totiž do kluka, se kterým jsem se začala bavit. Na tom by nebylo nic špatného, ale před tím mě opravdu nenapadlo, že jsem s tím tak nesnesitelná. Naše rozhovory s Ondrou se totiž
výrazně změnily. Dříve to bylo normální, třeba jako:
"Tak co? Jakou hudbu mi doporučíš teď? Ne, že by mě Good Charlotte přestalo bavit, ale ať mám na poslouchání i něco jiného, víš, jak to myslím..."
"To víš, že vím, ale musím ti říct, že ta skupina vážně nemá chybu, už umím skoro všechny písničky nazpaměť jako ty. Jinač já nevím, skus si poslechnout Billyho Talenta. Vím, že ho znáš, ale poslechni si od něj více písniček."
Ale potom...
"Jo, prosím tě, byl dneska Peťa ve škole? Vůbec jsem ho
neviděla a jsem z toho celá špatná."
"Prosím tě, ty se snad se mnou bavíš jen proto, abych ti donášel informace o Petrovi!" Čím déle
jsem byla zamilovaná, tím častěji byl na mě Ondra naštvaný. Jelikož měl ale pro mě slabost, jak si myslela má sestra Katka, které jsem se vždycky, jak mi to řekla, vysmála, pokaždé mi odpustil.
V tom ale přišlo nejsmutnější období mého života. Jak už jsem psala, začalo to Valentýnem. Asi jsem byla vážně zaslepená, protože i když jsem věděla, že mi Peťa nic nekoupí, koupila jsem mu celkem drahého plyšáka. Všichni si klepali na čelo, že nejsem normální, ale přesto jsem byla odhodlaná mu ten dárek dát. V ten den jsem zářila jak sluníčko, protože to klaplo a naivně jsem si myslela, že do týdne spolu budeme chodit. Ale opak byl pravdou. Hned druhý den se
Petr chlubil s jiným plyšákem, že mu jej dala jeho bývalá holka, se kterou se hned dal opět dohromady. V ten den jsem pořádně nemluvila, nejedla ani potom nespala. Kamarádi mě samozřejmě utěšovali, jediný Ondra, můj nejlepší, seděl opodál a byl potichu. Bylo mi to divné,
ale domů jsem jela později než on, takže jsem nevěděla, co mu bylo.
To odpoledne jsem ještě hodně probrečela, ale pak jsem se rozhodla pustit si televizi a přestat na to myslet. Když v tom mi přišly skoro za sebou dvě smsky a v nich něco jako:
"Mám tě moc rád a chtěl bych s tebou chodit." Na tom by nebylo nic zvláštního,
ale poslali mi to dva různí kamarádi. Bylo mi hned jasné, že mě chtěli jen utěšit, tak jsem na to nemyslela a dále se dívala na televizi. Najednou mi ale přišla smska, která byla od Ondry. Říkala
jsem si:
"Jó, asi se mi chce omluvit za to, že se choval tak divně... Ale pravda byla horší, ve zprávě totiž stálo:
"Už nějakou dobu ti chci říct, že k tobě cítím víc a chci se tě zeptat, jestli bys se mnou nechtěla chodit." Jak jsem si to přečetla, tak se mi ještě více přitížilo, jelikož mi bylo jasné, že to myslí vážně a navrhla jsem, že půjdeme do bazénu a tam mu to povím do očí. Cítila jsem se strašně, protože jsem se chystala mu odpovědět záporně, protože by mě v životě nenapadlo chodit s klukem, kterého jsem vždy brala jako svého bráchu. Skončilo to tedy tragicky, jelikož to Ondra
nedokázal pochopit, a i když mi řekl, že to bere, psával mi po večerech, že neví co dál a nebaví ho žít. Měla jsem o něho velký strach, ale přesto jsem věděla, že jsem udělala správně.
Od té doby se vše změnilo, a přestože mi Ondra píše:
"Ahoj ty moje nejlepší kámoško." už dávno vím, že to tak není. Připadá mi, že na to dodneška myslí a mně se mstí tím, že mi to buď občas vyčte anebo, že mi třeba napíše v pátek: "Ahoj, co kdybychom jsme zítra zašli do bazénu a v neděli na brusle?" Málokdy mu dojde, že mám naplánovaný víkend jinak, a že je to vlastně jeho vina, že si nevzpomněl dříve.
Místo toho odepíše:
"To mi mohlo být hned jasné, že si na mě zase nenajdeš čas!" Na druhou stranu, když na ten bruslák jdu, vyčítá mi, že když jsem s ním a držím se ho za ruku, jelikož mi bruslení moc
nejde, co objede se mnou, tak beze mne by měl nejméně třikrát. Proto bych mu někdy ráda řekla:
"Už se na mě nehněvej, je mi to líto, ale když se ke mně takhle chováš, dost mě to bolí!"

O nejlepší napsanou povídku

27. prosince 2008 v 21:24 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
Vážení!

rozhodla jsem se podniknout malou anketku, abych zjistila, která povídka se Vám líbí nejvíc, já sama mám svého favorita. Anketa bude trvat do konce ledna, a pak veřejně vyhlásím vítěze!!! Těšte se a hlavně HLASUJTEEEEE!!!!

TePa

Prolog

27. prosince 2008 v 20:57 | TePa, Nessa |  Eillen
1. kapitolka zbrusu nové povídky z mé spolupráce s Nessou... Užijte si ji

TePa (+ Ness? :D)

Zafoukal vítr a lehce pronikl do spoře osvětlené místnosti, kde se mihl kolem obličeje mladé dívky. Ta se neklidně zavrtěla a otočila se na druhý bok. Fouklo znovu a nyní zhaslo svíčku, která ležela na malém dřevěném nočním stolku. Ozvala se rána, jak se staré dřevěné okenice rozletěly dokořán a přinutily dívku vstát a zavřít je.
Přitom vyhlédla z okna na louky a lesy, které obklopovaly budovu na všech stranách. V dáli šlo vidět miniaturní městečko, nejbližší známky civilizace. Pohodila svými zrzavými vlasy a rozhodně zatáhla závěsy a zvukovou zástěnu. Už se nehodlala nechat probudit.
Byla zrovna uprostřed nádherného snu o světě bez povinností, svazujícího postavení a vůbec všeho, co ji v jejím vlastním životě omezovalo. A teď to bylo všechno pryč. To je ta potíž se sny, zdají se jednou a pak se v nejlepším ztratí, nechají člověka roztouženého nad svým obsahem a jsou nenávratně z jeho dosahu.
Dívka si povzdychla a ulehla zpět do postele. Třeba se jí bude zdát nějaký podobně krásný sen. Zabalila se do peřiny a zavřela oči. O pár minut později už spokojeně oddychovala v náručí spánku. Na tváři se jí pohupoval něžný úsměv, který její tvář za bdělého stavu vykouzlila jen zřídka.

,,Eillen? Eillen? No tak vstávej!" ozval se pisklavý dívčí hlásek a spící dívka se neklidně zavrtěla.
,,Nech mě, probůh ještě spát, ty ďáble."
,,Nech toho a vstávej! Kdybys viděla, kdo přijel!!" zasnila se.
,,Charlotte? Charlotte!" posadila se Eillen na posteli a zamávala jí rukou před obličejem.
,,Jsou to chlapi, muži, kluci z masa a kostí!" opakovala překotně.
,,Cože? Tady? Tohle je dívčí internát a je pěkně oddělený od veškeré populace, upřímně pochybuju, že by se tu nějaký chlap objevil. Teda pokud nepočítáš kocoura madame Crookové," vstala a přešla ke skříni.
,,Opravdu jsou tady!" nenechala se.
,,A kvůli tomu jsi mě musela budit?"
,,Cožpak ty nechceš vidět chlapa? Vždyť tady... na téhle pitomé Dívčí akademii neuvidíš nic, kromě pár anatomických nákresů v učebnici," podívala se na Eillen Charlotte.
,,Tak víš co?"
,,Co?"
,,Převleču se a půjdu se s tebou na ně podívat, jestli souhlasíš."
,,Se ví. Tak já počkám vedle u holek," vyběhla z místnosti a nechala tam Eillen stát. Ta vytáhla ze skříně zelenkavé splývavé šaty - součást každodenního neměnného oděvu - a oblékla se. "Charlotte si zase vyčarovala ve vedlejším pokoji nějakého chlapa a myslí si, že to nepoznám? To se ještě uvidí!" probíhalo jí hlavou. Usmála se a vyšla z místnosti.
Na obranu Charlotte je třeba uvést, že nepřítomnost opačného pohlaví vždy nesla podstatně hůř. Zpočátku si z ní kvůli toho Eillen často dělala legraci, ale postupem času dospěla k názoru, že bude lepší ji v tomto ohledu neprovokovat. Koneckonců má pokoj hned vedle jejího a je to jedna z jejích nejbližších kamarádek, a tak není radno ji moc pokoušet.
Zaklepala na dveře pokoje dalších spolužaček, kde na ni měla Charlotte počkat, a vstoupila. Kamarádka zrovna byla uprostřed výkladu, kterým Eillen ráno vzbudila a nutno říct, že tady se setkávala s mnohem větší odezvou. Dvě dívky z ročníku, Adrianne a Becky, na ní doslova visely očima. Eillen nad tím protočila oči. S takovou podporou bude za chvíli Charlie k nezastavení a na jiné téma od ní hezkou chvíli nikdo neuslyší ani slovo.
"Dobré ráno," pozdravila Eillen.
"Dobré."
"Eillen, zrovna jsem jim to říkala. Souhlasily, že půjdou s náma," sdělila jí nadšená Charlotta.
"Fajn a kde teda podle tebe mají být, jestli se můžu zeptat," zchladila ji dívka nedůvěřivě. "Nebylo to nejmilejší, ale opravdu čeká, že ji zrovna tohle uvěřím? Vždyť dívčí akademie.. dívčí! Už ten název svědčí, že klukům vstup zakázán. A u nás to navíc dovedli k dokonalosti. Žádný učitel, kuchař, školník, zahradník, nic takového. Nejbližšího chlapa by člověk potkal ve městě, které je několik mil daleko. Blíž totiž k internátu nic není," myslela si Eillen.
"Zrovna jsem se k tomu dostávala. Vzbudila jsem se a koukla se z okna. A co nevidím? Ředitelka a s ní nějací kluci. Takže buď budou v jídelně, ředitelně nebo na nějakém takovém místě."
"No a víš jistě, žes byla vzhůru, když ses z toho okna koukala?"
"Co si to o mě myslíš, Eillen? Samozřejmě jsem byla vzhůru," odpověděla naštvaně Charlotte.
"Tak pojď," protočila Eillen oči v sloup a vytáhla ji na nohy.
,,Moment!" křičely přes sebe Adrianne a Becky.
,,Co se děje?" Obě se vrhly k zrcadlu a začaly se zkrášlovat.
,,Eillen! Prosím..."
,,Co?"
,,Jedno kouzlo," škemraly.
,,Víte moc dobře, že kouzla smím dělat jen v hodinách. Jak to dopadlo minule, když jsem vám přeměnila vlasy na blond? Hm?"
,,Máš pravdu, ale jen pro tentokrát..."
,,To bylo i minule... Žádné strachy, sluší vám to," nešetřila Eillen komplimentem, a tak konečně po pár minutách vyšly z pokoje. ,,Stejně si nemyslím, že tu budou ti kluci."
,,Ty mi nevěříš?" zamračila se Charlie.
,,To ne, ale musíš uznat, že na to, že nám je osmnáct..."
,,Musím uznat akorát to, že to byli fakticky fešáci."
,,Sama jsi přiznala, že jediného kluka jsi viděla v učebnici anatomie."
,,To sice ano, ale... no však počkej, až je uvidíš."
Eillen se na ni nedůvěřivě podívala, ale přešla to mlčením. Když dorazily na snídani, nikde samozřejmě ani třetina kluka. Vítězoslavně se na Charlie zazubila, ale ta si stále mlela svou. ,,Určitě jsou tu na nějaké tajné misi."
,,To si děláš legraci," zasmála se Eillen, ale hned zase zmlkla, když si všimla přísného pohledu ředitelky Crookové.
,,Vůbec ne. Byli v dlouhých pláštích a... -"
,,- neviděla jsi z nich vůbec nic, co?" usmála se Eillen.
,,Mě přijde, že vůbec nechceš poznat chlapa."
,,Na co?" pokrčila rameny. Charlie na ni nevěřícně vyvalila oči.
,,Stejně jsou..," Eillen musela zmlknout - stejně jako celá síň plná děvčat - protože do místnosti vkráčela čtyřčlenná skupina mužů. Vypadla jí vidlička z ruky. Opravdu. Měli na sobě dlouhé černé pláště, které jim zakrývaly obličeje i celý ostatní háv.

Rozcestník

27. prosince 2008 v 20:07 | TePa |  Povídky (spolupráce)
Eillen
Název : Eillen
Postavy : Eillen, Charlotta, Becky, Adrianne, Jayden, Bartemius, Sebastian, pr. Bakerová, Crooková, Fieldová, Jeffrey ...
Krátce o povídce : Eillen žije poměrně spokojeným životem na dívčí kouzelnické akademii. Má několik dobrých kamarádek, je chytrá a nadaná. Co víc si přát? Žádné štěstí ale netrvá moc dlouho. Do školy přijíždí návštěva, která Eillenin život od základu změní ...
Doba : Neznámá
Stav : Dokončená
Spolupráce s : Nessa
Kapitoly :

Už není cesty zpět

Samotná...
Název : Už není cesty zpět
Postavy : Kyle, Norel
Krátce o povídce : To když se sejdou dva lidé, kteří se ve stejný čas chystají ukončit svůj život...
Doba : Není důležitá
Spolupráce s : Katy
Kapitoly :

Zoufalství v několika větách

27. prosince 2008 v 18:08 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
Drazí přeživší,

Jak se tak zdá své předsevzetí - totiž napsat 38 kapitol není zřejmě v mé moci... Uvidíme ještě jak se to všechno vyvrbí, ale nutně potřebuju zvětšit sebevědomí :D Pomůžete mi?

TePa

47. kapitola - Radosti a strasti

27. prosince 2008 v 18:07 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
S posledními zbytky odvahy jsem zaklepala na dveře a otevřela mi usměvavá paní Potterová.
,,Ahoj, Sáro, co ty tady takhle pozdě?"
,,Dobrý den, paní Potterová. Ani nevíte jak ráda bych šla domů, ale mohla bych na chvilku mluvit s Albusem?" Usmála se a odešla. Za chvilku se ve dveřích objevila usmívající se Albova hlava.
,,Ahoj, Sáro," pozdravil mě.
,,Než začneš cokoliv říkat, musím říct, že jsem tu skoro proti své vlastní vůli. Táta s tebou chce mluvit," zkousla jsem si ret. Pozvedl obočí a udiveně se na mě podíval.
,,Co tak najednou?"
,,Dneska jsme probírali tu cestu kolem světa. Myslela jsem, že jsem jim to řekla, ale neřekla a táta je z toho na nervy. Mám takový pocit, že by tě rád přezkoušel z čar a kouzel," ušklíbla jsem se.
,,Cože?" zasmál se. ,,Dobře. Jen se skočím převléct."
,,Mě je to fuk. Klidně tam můžeš jít takhle," odpověděla jsem a sjela pohledem jeho oblečení.
,,Jo, jasně. Nechci, aby ses za mě styděla. Počkej tu tak pět minut," ukázal do předsíně.
,,To je v pohodě. Počkám tady venku, je hezky."
,,Jak myslíš. Tak pět minut."
,,Klidně deset," mrkla jsem na něj a posadila se ven na schody. Hned na to se ve dveřích objevila opět hlava paní Potterové.
,,To je ale nezdvořák. Nedáš si čaj nebo tak něco? Neseď přeci na těch studených schodech."
,,Nejdříve se mě zeptal jestli nechci dál, ale venku je hezky a nebojte. Já jsem odolná vůči nemocem."
,,No, jak myslíš. Tvoje chyba."
,,Vím. Nashledanou," stačila jsem ještě říct, než znovu zmizela za dveřmi a šla nahoru poučovat Alba.
Venku pofukoval lehký vánek a cuchal mi světlé vlasy, ještě stále protkané modrými a fialovými pramínky. Na sobě jsem měla rifle a volný hráškově zelený svetr. Byl po dnešním dni už skoro úplně vytahaný. V tom Albus vběhl do předsíně a překotně se začal obouvat.
,,Nemusel ses až takhle oblékat."
,,To nevadí, fakt. Jau!" úpěl zpoza dveří.
,,Nezabij se. Pak by mě taťka nepustil už vůbec nikam." S úsměvem vyšel ze dveří. Nemyslete si, že měl společenský hábit, to zase ne. Ho do něj narvat stojí množství sil, které já nemám. Ale měl košili, oholenou bradu a tmavé rifle.
,,A pusa, když jsem se tak snažil?"
,,K službám," políbila jsem ho a současně nás oba přemístila k nám domů.
,,Bude to těžký?" znervózněl, když jsme se odtrhli.
,,Doufám, že ne. Ale taťka s mamkou dokáží být až podivně dotěrní co se týká mě a Natha."
,,Aha. Tím se mi snažíš říct, že i když bych se měl bát, nemám se bát?"
,,Nějak tak. Stručně řečeno. A nelekni se, ano? Nemáme tak veliký dům, jako vy."
,,Žádné strachy. Docela se těším."
,,Věř mi, to pomine po pěti minutách," otevřela jsem dveře a pustila ho dovnitř.
,,Sáro? Doufám, že je tu s tebou ten tvůj kluk, protože taťka tě jinak uškr..," zarazila se, když uviděla Alba, který se usmíval od ucha k uchu.
,,Dobrý večer, paní Aykottová," pozdravil.
,,Dobrý večer. Pojď, prosím, dál. Dáš si čaj, kávu?"
,,Děkuji nic, paní Aykottová. Mám dost na spěch. Ještě jsem slíbil taťkovi, že mu pomůžu se zajišťováním jednoho zločince."
,,Mohls mi to říct. Netahala bych tě sem," šťouchla jsem ho do lokte.
,,Pro tebe všechno," usmál se a políbil mě na tvář. Chytila jsem ho za ruku a dotáhla do obýváku, kde už seděl taťka. Po našem příchodu se postavil a pozdravil se s Albem podobně jako předtím mamka.
,,Tati, mohl bys to trochu zkrátit? Albus spěchá," šeptla jsem mu do ucha.
,,Jo, jasně. Takže to ty cestuješ s mou dcerou kolem toho světa?"
,,Ano, to jsem já," přikývl Albus a stiskl mou ruku. Povzbudivě jsem se na něj usmála, ale všechno zkazila mamka, když na mě zavolala:
,,Sáro? Mohla bys na chvilku?" Viděla jsem, že i přes to, že se Albus snažil tvářit klidně, nechtěl mou ruku pustit.
,,Už běžím," zavolala jsem zpátky a když se zvedala, šeptla jsem Albovi: ,,To zvládneš."
,,Doufám." V rychlosti jsem opustila místnost a na tátovi bylo vidět, že je rád, že jsem to udělala. Panebože, to zas bude zpovědnice. Vždyť se neberem!
,,Ano, mami?"
,,Zavolala jsem tě schválně. Táta si chtěl s Albusem promluvit sám. Řeknu ti, to je fešák."
,,Děláš, jako bys ho v životě neviděla," posadila jsem se za stůl a podívala se na ni.
,,To je pravda, už jsem ho viděla, ale poslední rok vyrostl do krásy."
,,Víš, že já nevnímám kluky podle vzhledu."
,,Vím, ale vybrala sis dobře."
,,Mami," protočila jsem oči v sloup.
,,No, co! Jsem ráda, že se zajímáš o kluky."
,,Vždyť jsem se o ně zajímala i předtím!"
,,To je pravda, ale ne tolik, jako teď. Je k tobě velice pozorný. Na to, že spěchá a má tak půlhodinku, ochotně ji obětuje pro tebe."
,,Já vím. Mám ho ráda," usmála jsem se směrem ke dveřím do obývacího pokoje. Mamka se spokojeně ušklíbla a zmizela s Kenzie někam ven. No to podařené, ušklíbla jsem se, ale trpělivě sedla dál. Do normálu mě probralo až cvaknutí domovních dveří. Vystartovala jsem a vrhla se k nim. Nestihla jsem to, Albus právě zmizel.
,,Tati? Cos mu proboha řekl, že takhle zmizel?"
,,Říkal, že spěchal," ušklíbl se a ponořil se do novin.
,,O čem jste mluvili?" chtěla jsem vědět.
,,O té cesté kolem světa a mimochodem, je to velice příjemný mladík."
,,To vím. A k čemu jste dospěli?"
,,Můžeš jet, ale provedeme všechna opatření, kterých budeme schopni."
,,Opatření?" pozvedla jsem obočí. ,,Co chceš udělat pro mou cestu kolem světa?"
,,Jen ti zařídím pár věcí."
,,Mohl bys to upřesnit?"
,,Nemohl."
,,Aha. Tak to jdu do svého pokoje."
,,Ahoj!" rozloučil se se mnou a tím mě rozzuřil.
,,Grrr... Jdu spát. Dobrou noc!" Když jsem kráčela do schodů, uslyšela jsem jeho tichý smích.

Další den jsem byla rozladěná, protože táta stále odmítal cokoliv prozradit. Ne, že by snad nechtěl, ale nebyl doma. Tím mě naprosto převezl. Zřejmě zařizuje ony ,,věci" na mou cestu kolem světa, ušklíbla jsem se pro sebe.
Přemístila jsem se ke Gringottovým a pozdravila se se všemi najednou. Zkoušky probíhaly jaksepatří. Zkrátka Ell všechn vypeskovala za něco, co tam původně chtěla, ale nyní to nepřipadalo v úvahu. Najednou chtěla, aby se vyměnili v postavení před oltářem a trvala na tom, aby se zkoušelo s šaty. Nakonec jsem jí to rozmluvila, ale bylo to takřka nad mé síly. Přijde mi, jako by tou svatbou byla až posedlá a svěřila jsem se s tím i Albovi, když jsme šli později na večeři.
,,Musíš jí chápat," usmál se.
,,Nezdá se ti ale, že to už trochu přehání."
,,Možná, ale dopřej jí to, užije si to jen jednou v životě."
,,Pokud Petera nezabije kletba," ušklíbla jsem se.
,,Co jsi dneska tak pesimistická?"
,,Mrzí mě, že tě taťka tak otravoval, když jsi spěchal, ale mohls mi to aspoň říct."
,,Omlouvám se," mrkl na mě a usmál se.
,,Že já ti vždycky všechno odpustím."
,,Mimochodem, slyšelas o té kouzelnické válce ve skotsku?" Zaskočilo mi.
,,Válka? Já myslela, že je konečně po nich."
,,Nikdy nebude, pokud jsi to nemyslela dvojsmyslně."
,,A zasáhne to nějak nás?"
,,Myslím, že ano."
,,Cože?"
,,Myslím, že budou muset poslat anglické posily." Začalo mi svítat.
,,To nemyslíš vážně?!"
,,Sáro, proboha, řekl bych, že jsem docela dobrý kouzelník, tvůj otec si to koneckonců myslí taky, tak proč bych nemohl pomoct?"
,,Protože bys mohl přijít o život, nenapadlo tě to už? A co naše cesta kolem světa?"
,,Bude muset počkat." Zklamaně jsem se na něj podívala.
,,Proč se musíš plést do války, se kterou nemáš absolutně nic společného?"
,,Proč? Jednoduše proto, že můžu zachránit pár kouzelníků, nenapadlo tě to?"
,,Jak je to daleko?"
,,Na hranici skotska s anglií."
,,Docela blízko, řekla bych," sykla jsem.
,,Jsi na mě naštvaná?"
,,Proč jsi mi o té válce neřekl? A jak to, že o ní věštec nepíše?"
,,Je to malá válka. Za chvilku skončí."
,,Jo to si mysleli i ti, co bojovali v třicetileté válce."
,,Ale no tak. Je to jen občanská válka."
,,Tak proč se do ní musíš plést?" Stiskl mou ruku.
,,Jsem rád, že o mě máš strach."
,,Opravdu? Doufám, že nezemřeš, protože pak tě nebude těšit vůbec nic."
,,Neříkalas, že jsem dobrý kouzelník?"
,,Dobrý jsi, ale třeba ne tak dobrý. I mistr tesař se jednou utne. Táta o tom ví, že?"
,,Jak to víš?"
,,Podle jeho postoje ke mně. Prý: Musím zařídit něco ohledně tvé cesty kolem světa. Už se nemusí strachovat. Vůbec nikam nepojedu."
,,Mrzí mě to."
,,Jo, to vidím."
,,Nezlob se na mě kvůli tomu, že chci pomoct."
,,Neděláš to kvůli svému bratrovi?"
,,Kvůli... Co?"
,,Vím, jaké vztahy máte mezi sebou, možná je to jen švár, který se dá řešit..." Zastavil mě, když mi položil prst na ústa.
,,Tiše."
,,Nemůžu mlčet. Pitomé války, copak nikdy neskončí? Cožpak to není věc Íráku, nebo takových divných zemí?" Mile se usmál. ,,Ještě se směj. Nemysli si, že když zemřeš... Opovaž se zemřít. Jestli zemřeš, vlastnoručně tě ještě uškrtím, zakopu do hrobu, zasypu hnojem, ten hnůj podpálím a ještě tě zasypu kameny."
,,Taky tě miluju." Podívala jsem se na něj.
,,Já vím, že takhle nemám hysterčit. Jen se mi zrovna třikrát nelíbí fakt, že se ti něco může stát."
,,Jsem rád, že se staráš."
,,Kdy odjíždíš?"
,,Dva dny po svatbě se přemístím do jednoho z táborů a začnu konat svou povinnost. Navíc ministr Pastorek pak přihlédne na tyhle okolnosti u mého přijetí."
,,To všechno je jen kvůli tomu?"
,,Chci pomoct lidem."
,,Aby tě to tvé milosrdenství jednou nestálo víc, než jen pár kouzel."
,,Neboj. Asi bychom měli jít. Potřebuju se... Do háje!"
,,Co se děje?"
,,Není dneska ten rozlučkový večírek?"
,,Fakt! Já na něj úplně zapomněla. Víš co? Vykašlem se na tu pitomou cestu kolem světa a..."
,,Nevykašlem. Slibuju ti, že až se vrátím, vezmu si dlouhatánskou dovolenou a pojedeme."
,,Už zase sliby. Pojďme," protočila jsem oči v sloup a protáhla ruce rukávy. Chytil mě za zápěstí.
,,Tento slib myslím vážně. Nechci, aby ses kvůli mým volbám zřekla svého snu."
,,To je od tebe milé, ale nebolí to. Najdu si tu práci u Munga a všechno bude dobré."
,,Ne, nebude. Je nám sedmnáct. Nemusíme hned pracovat. Nějaký čas procestujeme a uvidíme."
,,Budeme potřebovat peníze."
,,Já vím. Tak potom půjdem do práce."
,,Mám tě ráda," usmála jsem se na něj.
,,Já tebe taky," řekl a něžně mě políbil na ústa. Byl to zas ten nádherný opojný pocit, a tak jsem si neodpustila poznámku:
,,Jestli zemřeš, zemřu taky."
,,Jak to?" usmál se.
,,Protože bez tebe zemřu na apsťák." Zasmál se.
,,To mě těší."
,,Tak pojď a mlč už." Chytil mě za ruku a přemístili jsme se do Prasinek.

46. kapitola - Šaty, šaty a taky šaty

27. prosince 2008 v 12:50 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Pro všechny, kteří mi píší dlouhé komentáře včetně Verči, která si tuto kapitolku vyžádala a Peťuldas, která asi ztratila metr :D Hezké čtení pro všechny a zejména pro ty, kteří nesnáší nakupování;)

TePa

Další den jsem seběhla dolů do jídelny, udělala si své oblíbené toasty a dokonce našla v lednici pomerančový džus. Taťka už seděl za stolem a před obličejem měl roztaženého Denního věštce.
,,Dobré ráno," usmála jsem se na něj.
,,Dobré," odpověděl.
,,Něco nového?" posadila jsem se a nalila si sklenici džusu.
,,Ne. Stále ještě nemůžou chytit toho, kdo jim krade spisy z Odboru záhad."
,,Pořád?" nevěřila jsem svým uším. ,,Vždyť už ho nahánějí šest měsíců."
,,Byztrozorové už nejsou to, co bývali a ani z Odboru pro nevydařená kouzla s tím nic nemůžeme udělat. Ten tvůj Albus tam bude pracovat?" Usmála jsem se nad tím pojmenováním.
,,Ano. Hodlá jít na bystrozora, ale nejdřív budeme cestovat." Zaskočila mu topinka.
,,Ty pojedeš pryč?"
,,Nezmínila jsem se?" zkousla jsem si ret a napila se.
,,Ne, to teda nezmínila. Kde hodláš vzít peníze na cestu? Mohlas nám o tom říct," zamračil se a složil noviny na stůl.
,,Omlouvám se. Mám dost svých peněz."
,,Ty?" podivil se.
,,Ano, já. Jestli to náhodou nevíš, přihlašovala jsem na každou dobrovolnou brigádu k Mungovi, takže něco mám. Navíc se povětšinu času můžeme jednoduše přemisťovat, ne?"
,,To asi těžko. Byla jsi snad někdy třeba v Belgii?"
,,No vidíš, na to jsem nepomyslela, ale Albus říkal, že ti někdy stačí jen pohlednice, zapamatuješ si každý detail a že se přemístit lze."
,,To sice ano, ale to nezvládne takový začátečník jako jsi ty."
,,Albus začátečník rozhodně není, jeho otec..."
,,Mě nezajímá, co dělá jeho otec, mě jde o tebe a jestli se ti podaří nějaký velký odštěp, můžeš také zemřít."
,,Myslíš, že to nevím? Dokážu se ale docela dobře soustředit na všechna tři o a vůbec, kdy se mi naposledy něco odštěpilo?"
,,Nejde o to, kdy se ti to stalo naposledy, ale náhoda je blbec!" Mezitím do kuchyně přiběhla mamka a začala vybalovat nákup.
,,Co se tady hádáte?" zeptala se.
,,Věděla jsi o tom, že se Sára chystá cestovat?"
,,Cože?" vyjekla.
,,Panebože! Proč z toho máte takovou hrůzu? Jsem dospělá a navíc nejedu sama. Jsem docela dobrá čarodějka a jsem na to hrdá, navíc Albus byl nejlepší z ročníku."
,,A co když se vám něco stane a nebudete se mít jak dostat domů?"
,,Tati, nebuď takový pesimista," mrkla jsem na hodinky, spolkla poslední toast a zamířila ke dveřím.
,,Kam si myslíš, že jdeš? Ještě to musíme probrat!" zahulákal na mě taťka z kuchyně.
,,Musím na Elliny svatební zkoušky, promluvíme si večer."
,,A pokud možno, přiveď také Albuse."
,,Cože?" nakoukla jsem zpátky. ,,Myslíš, že má čas na to, aby se..."
,,Myslím, že si na tebe čas udělá, tak ho přiveď," usekla mou připravovanou větu mamka.
,,Fajn, pokusím se, ale nic neslibuju. Ahoj!" rozloučila jsem se a těsně za vchodem se přemístila před Gringottovy.

,,To snad nemyslíš vážně, Ell!" vyvalila jsem oči na róbu, do které mě navlíkla sama slečna Buxleyová.
,,Vždyť je to roztomilé!"
,,Roztomilé?" zeptala jsem se znechuceně. Aby jste mě pochopili, šaty vypadaly následovně. Obrovské nabírané rukávy mi sahaly až někam nad uši, obrovská odporná hedvábná kytka se mi houpala na boku a já měla pocit, že kdybych šla uličkou, vybulila bych se do osazenstva. Sukně byla nabíraná a dvakrát třikrát širší než já sama. Možná, že bych nakonec přimhouřila oči, kdyby nebylo té barvy. ,,Růžová? Já nesnáším růžovou Ell! Zapomeň na to, že se na tvé svatbě budu promenádovat v téhle garderóbě! Akorát bych tou kytkou někoho zabila, navíc v těch rukávkách, které jsou vysoké jako Eiffelovka se cítím poněkud... řekněme omezeně," pěnila jsem.
,,Fajn, fajn. Tak to svlíkni, mám další návrhy."
,,Doufám, že to nebude růžová," hudrovala jsem a svlékla si tu odpornou konstrukci.
,,Nějaký problém?" slyšela jsem pištivý hlásek prodavačky.
,,Ano, chtěly bychom něco, co není růžové, nijak zvlášť nabírané, jednoduché, bez železných konstrukcí a... ještě něco Sáro?"
,,Základ jsi vystihla přesně," zasyčela jsem.
,,Dobrá, moment. Právě mi přivezli nějaké nové prvky. Omluvte mě." Vystrčila jsem hlavu z kabinky.
,,Ona je francouzka nebo co?"
,,Jaks to odhadla?"
,,Nebýt toho hlasu ala barbie a té róby, do které byla navlečená, nepoznala bych to," ušklíbla jsem se.
,,Ty jseš dneska příjemná," protočila Ell oči v sloup.
,,Ty se divíš, když mě navlečeš do něčeho růžového?"
,,No jo. Omlouvám se."
,,To je dobrý, pokud se to ještě nebude opakovat. Mimochodem, můžu jeden nevinný dotaz?"
,,Jasně."
,,Přísahej, že mě za něj neukamenuješ."
,,Co propánajána můžeš chtít vědět?"
,,Přísahej."
,,Přísahám," zasmála se Ell.
,,Nemohla bych jít v obleku?" Ve chvíli se na mě budoucí Carterová vrhla a já jí musela napůl škrcená připomenout její přísahu.
,,Mám tady ty šaty," ozvala se od zadních dveří prodavačka. V rukou nesla horu krabic a za ní ještě další dvě prodavačky se stejným sloupkem krabic.
,,Tohle všechno mám vyzkoušet?" vykulila jsem oči a Ell šťastně přikývla.
,,Jo, ale neboj, pak jdeš se mnou na svatební šaty a to si vyměníme role."
,,Cože? My pak jdeme ještě do nějakého butyku?" zaúpěla jsem.
,,Nemyslíš, že já ty šaty potřebuju?"
,,No..."
,,Sáro!"
,,Potřebuješ, ok. Hoď mi sem nějaké první." Ozvalo se šramocení papírové krabice, a pak - ani jsem nevěděla jak - už jsem se soukala do nějakých bleděmodrých šatů. Tohle je zlý sen!
Asi o stopadesát milionů šatů později, když už jsem se z posledních sil soukala do nějakých fialkových šatů a bylo mi jedno, jak v nich budu vypadat. Rozhodnutá si je vzít ať už to bude jakkoli volánkovité jsem vyšla ven a nahodila zoufalý výraz.
,,Páni," zapískala Ell a unavená prodavačka, která pochrupovala v jednom z křesel, se probudila.
,,Co? Je to děs?" protočila jsem oči v sloup. Ell vstala, chytila mě za ramena a pošoupla k zrcadlu. ,,Ell, já už ani nic nevidím a to jsou teprve dvě hodiny!"
,,Jen se podívej. Tyhle berem," oznámila jen tak mimochodem k prodavačce. Zvedla jsem oči a podívala se na svůj odraz v zrcadle. Šaty byly jednoduché, sahaly až na zem a nad pasem byly stažené stříbrnou stuhou. Výstřih ve tvaru písmene u a malé krátké rukávky tomu dodávaly docela něžný zjev.
,,Docela ucházející," natočila jsem hlavu na pravou stranu.
,,Jsi asi fakticky slepá. Jsou úžasné."
,,Ell, já bych je brala, i kdyby na mě visely."
,,Ale no tak," zasmála se Ell.
,,Myslím to vážně," hodila jsem po ní pohled ala krutý soudce.
,,Tak se můžeš jít převléct. Jdem na ty svatební." Když jsem zalezla do kabinky, jen tak mimochodem jsem se zeptala:
,,Kolik lidí tam bude a budu mít nějakou pomocnou družičku?"
,,Pomocnice nebude, budeš jediná a Albus bude taky jediný. Jinak zaplníme asi celý kostel."
,,Cože?"
,,Jo! Ještě jsem zapomněla, že Peter musel pozvat druhou polovinu rodiny, jinak by se navzájem vypálili z rodokmenu, ale ta bude čekat na hostině."
,,A kde jako chceš mít tu hostinu? Na Měsíci? Tam by mohlo být dost místa."
,,Zas tak hrozné to nebude."
,,Opravdu?" vylezla jsem z kabinky. ,,Kolik lidí - v číslech - tam bude?"
,,Moc ne... Nevím přesný počet."
,,Ell?!"
,,Asi dvě stě." Vyvalila jsem oči.
,,Cože? Spíš víc nebo míň?"
,,Spíš víc."
,,Zbláznili jste se?"
,,U čistokrevných rodin je to těžké," říkala a zaplatila za šaty. Vzala jsem si krabici a strčila ji pod paži. ,,Tam musíš pozvat nejméně všechny, protože jinak tě rodiče zavrhnou, že jsi znepřátelila ,,kasty" naší rodiny a že si nezasloužíš být jejím členem. A víš kolik mám bratranců a sestřenic."
,,To vím až moc dobře," ušklíbla jsem se. V přepočtu na naše míry zhruba osm bratranců a čtyři sestřenice u každé tety, které jen pro vaši informaci taky pochází zhruba z dvanácti dětí. Spočtěte si to tak šestkrát... Už ležíte pod stolem? Jste na tom jako já, když jsem to slyšela poprvé. Spadla jsem pod Buxleyovský stůl a zakryla si uši rukama.
,,Tak vidíš. Všichni tam budou."
,,Cože? Pro ty nestačí ani tato dimenze natož jeden kostel!"
,,Ale no tak. Smrskli jsme je na jednu lavici."
,,Cože? Všechny? To jste použili zmenšovací kouzlo? Nebo tam mají stan, letadlo, jachtu?"
,,Jednu rodinu na jednu lavici," upřesnila. Pouvažovala jsem.
,,Jak velký je ten kostel?" Ell se zasmála a šťouchla mě do lokte.
,,Nech toho."
,,Fajn, fajn. Jen jsem se chtěl ujistit, že nebudu muset k oltáři lést přes jejich hlavy. Bude tam aspoň nějaký teleport?" Ell se rozesmála.
,,Tobě fakt humor nechybí." Ušklíbla jsem se a za chvilku už jsme pokračovaly v cestě.

Po celodenním nakupování šatů si Ell konečně vybrala nádherné pohádkové... jako Popelka v nich vypadala a to vám říká ta, co moc pohádky nemusela. Spokojená si je koupila a zašly jsme ještě na kafe do jedné z přilehlých kaváren.
,,Tak zítra už jsou opravdové zkoušky," usmála se spokojeně Ell.
,,Jo. Když tedy je ta svatba?"
,,V pátek."
,,A je..."
,,Pondělí," usmála se.
,,Těšíš se?"
,,Docela jo. Je to zase něco nového."
,,Je ti ale jasné, že z toho už se jen tak nevyvlečeš a že jsi měla obrovské štěstí, že ses do Petea zamilovala."
,,Já vím," přikývla a dopila kávu.
,,Tak jo. Zítra se mám přemístit kam?"
,,Zase před Gringottovy, budeme tam na tebe čekat. Všichni. Já, Peter, Albus a oddávající."
,,Dobře. A v kolik tam mám být?"
,,Asi v deset," zapřemýšlela Ell.
,,Dobře budu tam. Jdu ještě sehnat Alba, taťka si s ním chce promluvit, tak ahoj!"
,,Ahoj. Myslím, že je doma."
,,Doufám, nehodlám ho hledat."
,,To ani nebudeš muset."
,,Tak zítra."
,,Ahoj," mávla mi na rozloučenou, ale to už jsem neviděla, protože jsem kráčela po ulici k Potterovým.

Chystám novou povídku!

25. prosince 2008 v 18:37 | TePa + Neyin obrázek |  Zprávy pro Vás od Autorky
Vážení čtenáři a věrní!

Tímto dávám všeobecně rozhlásit fakt, že se svou milou drahou přítelkyní - s Nessou - chystáme novou povídku ve vzájemné spolupráci. Samozřejmě Vám chci poskytnou alespoň základní stručné informace, ale oficiálně - po dohodě s SMDP (zkratka viz výše) - se to dozvíte až někdy během začátku ledna, kdy ji hodláme zveřejnit.
Takže tento příběh je o mladé dívce - jak je mimochodem mým dost zažraným zvykem - jménem Eillen, která nežije v typickém světě Harryho Pottera, ale též používají kouzla. K jejich radosti sebou nemusí tahat různě dlouho klacky ze dřeva, ale jednoduše jim postačí vlastní ruce, kterými ve vzduchu opisují různé obrazce. Ale to ještě není všechno! Fór je v tom, že je to rize dívčí škola, takže jistě tušíte, že brzy vyvstane jistý problém...

Navíc chci veřejně říci, že se objevila další spolupráce. A to s jistou Neyou, která je vynikající umělkyně a uvolila se k tomu, že mi bude kreslit obrázky. Nechápu, jak mě může snést, ale už to tak je. Proto ji budu uvádět, společně s Nessou a se mnou, do sekce Autor, aby bylo jasno, komu patří obrázky a jistě ji přidám do rubriky Spřátelené stránky, abyste ji taky mohly jaksepatří pochválit;)
Tady je jeden z jejích prvních obrázků k připravované povídce: Obrázek Eillen (by Neya)
S pozdravem Vaše drahá a oddaná
TePa

45. kapitola - Konec ložnice č. 10

25. prosince 2008 v 18:26 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Tady to je... Vánoční (pravda trochu opožděná) kapitolka věnovaná všem mým přítelkyním, které mě chválí až do nebes, i když si to nezasloužím: Jayne, Nesse, Tygříííkovi, CiHaLeMě, Lie, Peťuldas a Verči... bez Vás holky by mi došla inspirace, neměl by mě kdo pohánět vpřed a nikdo mě nikdy nedokázal tak podpořit v psaní jako vy. Proto Vám všem přeji příjemné a krásné svátky, ve kterých se Vám snad splní Vaše tajná přání a i kdyby ne, vždycky máme své světy, ve kterých můžeme bloumat, světy, do kterým můžeme utéct, když je nám špatně a svěřit papíru svá trápení, lásky nebo jiná citová pohnutí. To si pamatujte a hlavně vyžeňte z hlavy všechny starosti, když jsou ty Vánoce!

TePa

A pak... přišlo to jak blesk z čistého nebe. Nastal konec školních dnů a všichni jsme se chystali odejít do nových životů. Všem se nám ale až příliš zalíbilo v tomhle útulném prostředí a nikomu se nechtělo pryč.
Sešli jsme se na společné večeři a ředitelka Gonnagalová nám přednesla poslední řeč a přání do života. Otočila jsem se a viděla všechny tak důvěrně známé tváře, které znám odjakživa. Zaslzely mi oči, když se ke mně vrhla Rose a vůbec všechny mé přítelkyně a začaly jsme se objímat. Máčely jsme si hábity, ale bylo nám to jedno, možná se vidíme naposledy. Bůhví co se nám může stát.
,,Ale přijdeš na mou svatbu!" objímala mě Ell.
,,Však jo. To se plánuje ne? Doufám, že mi do toho nic nevleze."
,,Si blázen? Nesmí! Jsi můj svědek." Polkla jsem.
,,Cože jsem? Kdys mi to hodlala říct?"
,,A kdos myslela, že jím bude, co?"
,,Já... a kdo je od Petera?" chtěla jsem vědět. ,,Jeho bratr?"
,,Původně měl být, ale nemohla bych je mít po hromadě takhle blízko, takže je jím Albus."
,,To jako fakt? A ví to už?"
,,Myslím, že se to právě dozvídá," poznamenala Ell a mrkla za má ramena. Otočila jsem se a přes houfy objímajících se přátel jsem spatřila vyvalený Albus obličej. Když zjistil, že se na něj dívám, mlčky se otočil čelem ke mně, ukazoval na mě, Petera a Ell a otevíral pusu. Rozesmála jsem se a přikývla.
,,Tak to se těším. To bude smažba."
,,Jo ale předtím je ještě sraz spolužáků."
,,Cože? Kdy, kde?"
,,Ty to nevíš? Pozítří u Tří košťat."
,,Tak to přijdu. Stavíš se?"
,,A nechceš se stavit ty?"
,,Budeš u rodičů?"
,,No a kde jinde?" ušklíbla se a já přes její úsměv viděla ten veliký smutek. Nic nebude jako dřív. Hurá do nového světa, ušklíbla jsem se ironicky.
,,Tak dobře," přikývla jsem a vrhla se do houfu spolužáků, abych se se všemi stihla obejmout a rozloučit se s nimi. Přitom jsem házela výmluvné pohledy na školníka a jeho vypelichanou kočku.

Seděla jsem ve vlaku, vlasy jsem měla přilepené k obličeji a pomalu mi usychaly slzy. Koukala jsem se z okna a naposledy se dívala na bradavický hrad, který mi velice rychle mizel z dohledu. Albus zvedl ruku a pohladil mě po rukách. Potáhla jsem.
,,Už se sem nevrátíme, viď?"
,,Kdo ví co nám osud přichystá. Nebreč, Aykottová!"
,,Nech toho," zasmála jsem se, protože jsem si vzpomněla na to, kdy mi to řekl poprvé.

První den v Bradavicích. Sára si hlasitě povzdechla a postavila se na zem. Ke své velké smůle došlápla na jednu z vlněných ponožek své třetí spolubydlící a s hlasitým klením dopadla na zadek přímo na rozvrzané parkety. Jedna z nich vyletěla do vzduchu, dopadla její kamarádce Ell Buxleyové rovnou na hlavu a vyvolala tím všeobecný rozruch.
Ell se s hrozivým krvežíznivým výkřikem vrhla na Sáru a srazila ji k zemi. Jako další na tu hromadu dopadla ona třetí obyvatelka tohohle pokoje č. 10 a začala rvanice. Trhala se pyžama, do vzduchu létaly sponky a ponožky, které po sobě naštvané dívky házely, dokud do místnosti - k velkému údivu všech přítomných - vtrhl Albus a rozchechtal se na celé kolo.
Dívky ze sebe zeslezly a začaly natahovat.
,,Už jsem to nemohl vydržet! Dole se to ozývá jak v kostele," rozchechtal se.
,,Co tu děláš? Tady nemáš co dělat!" vyjela na něj třetí obyvatelka pokoje 10.
,,Byl jsem tu vhozen, abych napravil tuhle situaci," ušklíbl se Albus a zkoumal roztrhané garderóby a vytržené prkno. ,,Co se tu stalo? Výbuch atomovky?"
,,Co je tobě do toho," vykazovala ho z místnosti Ell.
,,Nenatahuj Ell," utěšoval ji.
,,Nech toho," nakopla ho do holeně a Albus se složil vedle Sáry. Oba se rozesmáli a ukazovali na sebe prsty.
,,Nebreč, Aykottová," zasmál se Albus a překulil se na záda. ,,Bolí to jak cyp."
,,To říká ten pravý, když vezmu v potaz to, že tu nemáš co dělat! Padej!"
,,Vy jste hrozné. Chorého člověka takhle odporně vyhazovat," zahudroval těsně před tím, než ho Ell vykopla z ložnice č. 10.


,,Jo. Ložnice č. 10." Albus se zasmál.
,,Už jste opravily to prkno?"
,,Ne, všechno je tam tak, jak to příroda vyrobila. Odkaz pro budoucí generace," zasnila jsem se.
,,Co takhle probrat naši cestu kolem světa?"
,,Dobře. Nejdřív bych jela do Ameriky."
,,Myslíš do USA?"
,,Vezmem to odshora, ne?"
,,Do Kanady?"
,,Jasně," usmála jsem a otočila se celá k němu.
,,Máš trochu ulepené vlasy," řekl něžně a dal mi je za ucho. ,,Takhle je to mnohem lepší."
,,Líbím se ti, králi?"
,,Moc," přejížděl mě očima.
,,Nech toho. Připadám si neoblečená."
,,Fakt?" zablýsklo se mu v očích.
,,Připadám si tak."
,,Jistě."
,,Ty mi to nevěříš?"
,,Tobě všechno," přitáhl si mě blíž, nohy jsem mu zahákla kolem pasu, prsty mu zabořila do vlasů a jemně ho políbila. ,,Budeš do té svatby u rodičů?"
,,A kde jinde? Byt ještě nemám," podívala jsem se na něj a zamrkala.
,,Dobře. Stejně je to zbytečné teď něco pořizovat, když jedem na tu cestu."
,,Jo, dokud máme ty prachy," zasmála jsem se.
,,Takže u rodičů?"
,,Proč na tom tak záleží?"
,,Nezáleží," hlesl. ,,A kdy má Ell tu svatbu?"
,,Nevím, ještě to oznámí, ale někdy za týden nebo dva."
,,Aha. To pro nás znamená spoustu zkoušek."
,,Nebuď takový bručoun, je to naše první svatba, měl by sis ji užít," ušklíbla jsem se. Zasmál se, povalil mě na sedačku a začal mě lechtat. Když toho konečně nechal, zeptala jsem se: ,,A ty bydlíš u rodičů?"
,,Ne, musím pomoct Peteovi se svatebním darem," ušklíbl se a pohladil mě po vlasech.
,,Svatební dar? Co to je? Jachta?" zasmála jsem se.
,,Jsi blízko," ušklíbl se a políbil mě na krk.
,,Otevřu okno, neva?"
,,Vůbec," přikývl a pomohl mi postavit se. Zatáhla jsem za stahovací okno a rázem dovnitř foukl chladivý větřík. Šaty - ano, správně, slyšeli jste dobře, trošku jsem se změnila - mi zavlály ve větru a rázem jsem se cítila lépe.
,,Bude se mi stýskat," řekla jsem, když jsme vjížděli do Londýna.
,,Mě taky. Po všem a po všech. Teď ale po tobě. Ozveš se mi?"
,,Však pozítří je ten sraz u Tří košťat," připomněla jsem mu a otočila se do kupé.
,,Jo, já vím. Nejsem si ale jistý, jestli bez tebe vydržím."
,,Máš vzpomínky na mě," ušklíbla jsem se. ,,A kreslils mě, nebo ne?"
,,Taky pravda."
,,Tak vidíš."
,,Ale originál je krásnější."
,,Nech toho, nebo se začnu červenat."
Vyskočili jsme s kupé a já padla kolem krku Ell a Peteovi.
,,Uvidíme se a rozhodně mi nezapomeňte poslat svatební oznámení nebo tak něco."
,,Co blbneš? Zkoušky jsou už zítra."
,,Už?"
,,No jasně. Bereme se příští sobotu a ty ještě nemáš šaty."
,,Co záleží na šatech?" ušklíbl se Albus a objal se s Peteem.
,,Tak teda díky. Tak zítra, ale kde mám čekat?" chtěla jsem ještě vědět.
,,Na Příčné ulici u Gringottů. Potom tě přemístím do tý zkušebny."
,,Tak díky. Zatím ahoj," objala jsem ji a oba pak zmizeli jako na povel. Otočila jsem se a uviděla tátu a... mámu! Přišla! Osmělila se a už se nebojí. Usmívali se a mávali s úsměvy na tvářích.
,,Tak zítra?" otočila jsem se k Albovi.
,,Zapomnělas, že zkoušky jsou zvlášť?" usmál se a objal mě.
,,Zapomněla. Zítra v šest musím k Mungovi nahlásit, že to místo beru, ale nejdřív chci cestovat. Ty nejdeš nic nahlásit?"
,,Jo, já zapomněl. Nezajdeme potom na večeři?"
,,Rande po mudlovsku. To se mi líbí. Tak se sejdeme v sedm před ministerstvem?"
,,Beru."
,,Tak ahoj," políbila jsem ho na tvář a chystala se zmizet.
,,Tomu se neříká rozloučení," přitáhl si mě zpátky.
,,Ale jsou tu ro... -" víc jsem nestihla říct, protože mě políbil. Zapomněla jsem na to, že mě sleduje taťka s mamkou a když jsme se odtrhli, usmála jsem se na něj.
,,Já vím, že tu jsou, ale co na tom záleží? Celý zbytek dne neuvidím svou přítelkyni."
,,Zní to tak oficiálně," otřásla jsem se.
,,Nelíbí?"
,,Jen je to nezvyk," usmála jsem se a odstoupila od něj. Naposledy se na mě usmál, a pak se otočil a odešel k rodičům a k čekající sestře.
,,Ahoj všem," usmála jsem se na rodiče a společně jsme prošli přepážkou na nástupišti devět a třičtvrtě.

,,Bude se mi stýskat," řekla jsem už posté tu samou větu a připadala jsem si trapně, že nemůžu vymyslet nic kloudnějšího.
,,Já vím, zlato. Zítra jdeš na tu zkoušku?"
,,Jo. Budou mi odměřovat šaty."
,,Tolik jsi vyrostla. Ani jsem si nestihl všimnout," usmál se táta. Postavila jsem se.
,,Půjdu se na ty zkoušky vyspat. Dobrou noc."
,,Dobrou," řekli sborem a já lehce a tiše vyběhla schody do svého pokojíku. Jakmile jsem zavřela dveře, vybuchly ve mně všechny ty pocity a ten smutek, který jsem v sobě tak dlouho držela a ještě horší bylo, když jsem se rozhlédla. Po celé stěně byly zapsány výsledky famfrpálových zápasů. Svezla jsem se k podlaze a usedavě se rozplakala.
Nepochybovala jsem o tom, že táta s mámou moc dobře ví, co tady nahoře za zavřenými dveřmi právě prožívám, ale neodvažovali se vstoupit dovnitř. Byla jsem jim za to vděčná. Musela jsem být chvilku sama a zvyknout si na fakt, že teď už mé problémy nebude řešit profesor Longbottom, nebo mí rodiče, ale jen a jen já sama.

Rozhovor a odhalení

20. prosince 2008 v 19:21 | TePa |  Arnë
Na další kapitolky požaduji 8 delších komentů... Děkuju za ochotu :D

TePa

,,Bylo mi tehdy sedm, když se to stalo poprvé," řekl tiše.
,,Co se stalo poprvé?" vyzvídala jsem.
,,Proměnil jsem se."
,,Cože?" vyjekla jsem.
,,Neměj strach. První přeměna je zdaleka nejhorší. Bolí tě celé tělo, protože stále nechápe, že se mění na úplně jiné. Vzpomínej. Už jsi mě v mé druhé podobě viděla," prohlédl si mě a zkousl si ret.
,,Nevzpomínám si na něco zvláštního," pokrčila jsem rameny.
,,Přemýšlej."
,,Já opravdu myslím, že mi tu povídáš nesmysly. Těžko ti to můžu věřit, když poslední, co se přeměňovali, žili před sto lety," cukla jsem sebou.
,,Přemýšlej. Viděla jsi mě. A jestli ti to mám dokázat..."
,,Nemluv nesmysly já..," najednou jsem začala přemýšlet. Prohlížela jsem si ho, v hlavě mi šrotovalo o sto šest, a pak... ,,To si děláš legraci!" vyjekla jsem a postavila se. Začala jsem couvat ke dveřím.
,,Nemusíš mít ze mě strach. Prostě jsem ti musel říct. Většinu času jsem ale docela normální, nebo ne?"
,,Jak se ti to mohlo stát?" sledovala jsem každý jeho pohyb.
,,Sám nevím. Možná jsem se tak už narodil. Rozhodně má matka údajně utekla, když mě pak porodila a já... kdo vlastně jsem?" zeptal se a prohlížel si mě.
,,Ne! Tomu nemůžu uvěřit, já... Kdo všechno to ví."
,,Komu jsem to asi tak řekl?" přemýšlel nahlas s pořádnou dávkou ironie. ,,Jo, myslím, že tobě, a pak taky tobě... Jo a tobě!"
,,Jen já? To si děláš legraci! Jak tohle můžeš tajit?"
,,Docela obstojně," ušklíbl se.
,,Jak teď můžu v klidu žít, když mě můžeš kdykoliv unést, nebo tak?" Zasmál se.
,,To si děláš legraci? Proč bych tě měl unášet? Mimochodem jsi od nynějška vázaná tajemstvím. Můžeš o tom mluvit jen se mnou." Zamračila jsem se.
,,A co vlastně děláš, když jsi drak?"
,,Většinou lítám," protočil oči v sloup. ,,Můžeme se začít bavit o něčem trochu rozumějším? Moje přeměny hoď teď stranou a znovu se posaď."
,,Jak dlouho ti trvá přeměna?" nenechala jsem se odradit.
,,Arnë, proboha..."
,,Odpověz, prosím."
,,Asi deset minut. Stačí? Obyčejně si to neměřim podle přesýpacích hodin. Musíš pochopit, že zrovna v té chvíli na to moc není čas."
,,Mohl bys aspoň mluvit vážně?"
,,Odpovídám ti, to by ti mělo stačit. Zbytečně čerpáš moji hodinu. Teď vlastně jen půlhodinu. Posaď se, prosím." Obezřetně jsem se posadila. ,,A neboj se. Neukousnu tě."
,,Tomu se dá dost těžko uvěřit, když jseš v druhé podobě jaksi trošičku větší, než já," uchechtla jsem se.
,,Chci s tebou mluvit o té svatbě."
,,Tak mluv," zvážněla jsem.
,,Mám takový pocit, že to není zrovna třikrát krásné řešení spojování království."
,,Moje řeč, ale vysvětluj jim to."
,,No jo. Proto to navrhuji podržet."
,,A jak prosímtě?" chtěla jsem vědět.
,,Navymýšlíme si něco."
,,To se lépe řekne, než udělá."
,,Tak poslouchej."
,,Poslouchám. Promyslel sis to, což?"
,,Pravdaže. Takže... Namluvíme jim, že chceme vzájemně poznat život u dvora."
,,A?"
,,To znamená, že budeme hodně cestovat -"
,,- a to trvá nějakou dobu, kterou -"
,,- využijeme v náš prospěch, správně," dokončil Faileon.
,,Ale nemůže to tak být do nekonečna. Mám takový pocit, že od toho žádná strana neodstoupí."
,,Taky myslím, že lepší později, než teď, nebo ne?"
,,Asi máš pravdu," podepřela jsem si hlavu rukama.
,,Hlavu vzhůru, třeba to nebude tak zlé."
,,Vzhledem k tomu, že budu mít za muže někoho, kdo se může kdykoliv proměnit..."
,,Máš čas utéct," zasmál se.
,,Ale jen deset minut. Už se na stará kolena vidím, jak se plazím do nějaké vedlejší místnosti."
,,Nezapomeň, že stárnu i já a rozhodně mi klouby nebudou sloužit natolik, abych tě honil po místnosti."
,,Tos mě uklidnil," usmála jsem se na něj.
,,A třeba to nebude zas tak zlé," řekl mírně.
,,A třeba ano. Rozhodně se budu snažit, abych ten zbytek života neprožila jako duch," pokrčila jsem rameny.
,,Tomu se říká životní filozofie."
,,Takže mír?" nabídla jsem mu ruku.
,,On nebyl?"
,,Nemel a stiskni mi ruku."
,,Jak si přejete, má paní," splnil můj rozkaz a rozesmál se.
,,Byla bych radši, kdyby šly formality dočasně stranou, cítím se pak mnohem lépe."
,,Fajn. Nemůžu se ale chovat jako buran."
,,Takže ty šrámy máš z přeměn?"
,,Většinou," odpověděl. Pozvedla jsem obočí. ,,Taky z několika roztržek, bitev a tréninků... taky z..."
,,Názorná ukázka stačí. Hned ze začátku jsem si říkala, že jsi až příliš silný na normálního člověka."
,,Myslíš, že bych nebyl, kdybych nebyl napůl drak?"
,,To si nedokážů odhadnout ani představit."
,,Fantazii se meze nekladou."
,,Taky pravda," pokrčila jsem rameny a usmála se. ,,Ale já nikdy moc nevynikala představivostí."
,,Jak to?"
,,Sama nevím, možná jsem to zdědila po matce."
,,Královna taková není?"
,,Můžu tě ujistit, že ani v nejmenším. Po kom jsi vlastně ty?"
,,Nerad to říkám, ale po otci."
,,Proč nerad?"
,,Je to krutovládce a obyvatelé naší osady to nemají zrovna třikrát lehké."
,,Přesto si zvolili život tam, měli by s tím počítat."
,,Nikdy nemůžeš počítat se vším, co ti život předhodí."
,,To říkáš ty."
,,Jen mé slovo proti tvému," pokrčil rameny.
,,Jen? Tvé slovo znamená mnoho."
,,To říkáš ty."
,,Necituj mě, nahání mi to husí kůži."
,,Opravdu?" ušklíbl se.
,,Jak si mám ten tvůj obličej vykládat?"
,,Jak jen budeš chtít. Zatím ještě nejsi moje žena."
,,Tím chceš říct, že se později něco změní?"
,,Možná?"
,,Tohle slovo nemám zrovna třikrát v lásce."
,,Ani mě jsi neměla."
,,A z čeho jsi usoudil, že teď tě v lásce mám."
,,Z tvého úsměvu, jak jednoduchá záležitost."
,,Bla, bla, bla. Zas tak čitelná nejsem."
,,To si myslíš ty."
,,Fuj!" okřikla jsem ho.
,,Naše hodina je pryč. Měl bych jít," zvedl se ze židle.
,,Rozhodně se stav, manžílku."
,,Co tak najednou, ženuško?"
,,Měla bych tě trochu poznat, než se za tebe provdám, nebo jsi jiného názoru?" Ušklíbl se, vysměkl mi malou poklonu a spěšně odešel z místnosti. Usmála jsem se a odešla taky. Trůnní sál v tu chvíli zůstal prázdný.

Drak!

20. prosince 2008 v 18:47 | TePa |  Arnë
Pro všechny dívky, které jsou z části jako Arnë a pro všechny kluky, kteří jsou zčásti Faileonem.

TePa

,,Chci vidět ten obraz!" dupla jsem si rozzuřeně po půlhodinové přednášce o důležitosti našeho sňatku (myslím toho týponě a mě).
,,A z čeho usuzuješ, že ti ho ukážu?"
,,Vzhledem k tomu, že je na něm můj budoucí, tak usuzuju, že se mě to týká, nebo se pletu?" Už jsem úplně povolila uzdu své rozmrzelosti a rozzlobenosti.
,,Fajn, přiště by se ale hodilo..."
,,Prosím," odsekla jsem. Ustoupila a poskytla mi výhled na obraz zakrytý nachovým přehozem. Natáhla jsem ruku, zatáhla za jeho cíp a odkryla tak pohlednou tvář svého nastávajícího. Myslela jsem, že mě v tu ránu přetáhli nějakou ne přiliš lehkou zbraní. V uších a celé hlavě mi zvonilo na poplach. ,,Faileon? Ach můj bože!"
Skutečně to byl on, i když poněkud... řekněme umělý s výrazem, který mluvil za vše - rozhodně ho nebavilo pózovat na nějaký připitomělý obrázek, který za několik století vymizí z planety. Přesně můj názor. V krku jsem pocítila zvláštní tlak, jako když vás mučí nějakou kovovou tyčí a snaží se vám ztlačit průdušnici. Nějak tak.
Nevěděla jsem, jestli mám brečet, nebo se smát. Rozhodně jsem tam stála jako tvrdý y a pozorovala jeho postavu od hlavy k patě. Najednou mi přišel tak cizí. Jeho oči byly chladné jako led a ústa ztažená do úzké čárky. Skoro žádné památky po jeho zářivých zelených očích, když mě tehdy v tom lese nechtěli s Feonem nechat být a jeho rozčepýřených hnědých vlasech, které byly na obraze úhledně zčesané dozadu.
,,Znáš ho?" podivila se máti.
,,Jo. Chvilku jsem s ním cestovala," přiznala jsem a ušklíbla se.
,,Tak to je fór," vyprskla.
,,Mami, kolik ti je?" pozvedla jsem obočí.
,,Dnes jede tvůj otec na lov. Chtěl by, aby ses přidala."
,,Tak dobře. Půjdu se připravit a osedlat koně." Mamka kývla a propustila mě.

Když jsem se pak, už převlečená do pohodlného koženého oblečení, vydala do stájí, nemohla jsem Faileona vypustit z hlavy. Proboha! To přeci není možné. On je princ toho malého královstvíčka, kde jsme stavěli a kde mě vzali za vojáka? Nemůžu tomu prostě uvěřit. Nemůžeš, nebo nechceš, ozval se mi tichý hlásek v hlavě.
,,Princezno," přerušila mé přemýšlení úklona podkoního.
,,Pane," sklonila jsem hlavu v malé zdvořilé pokloně a pokračovala: ,,Kdepak skončila Guen?"
,,Je ve stáji. Právě jsem ji chtěl vyhřebelcovat."
,,Udělám to sama, děkuji." Přikývl a ukázal mi směr, který jsem stejně už dávno znala nazpaměť. Poplácala jsem svého koně po zadku a Guen podrážděně zafrkala. Uchechtla jsem a začala ji drhnout.
Když jsem konečně skončila, rozhodla jsem se jít na nádvoří osvěžit. Vytáhla jsem si ze studně džber vody a omyla si obličej a celé ruce.
,,Arnë! Vyrážíš taky? To jsem rád."
,,Ahoj, tati. Jo, přivítám nějaké povyražení."
,,Dobře. Tak vytáhni Guen a dojeď nás," houkl na mě ještě ze hřbetu svého hnědáka a rozjel se k lesům. Povzdechla jsem si, prohrábla si vlasy a stáhla je do kreace ani v nejmenším nepřipomínající jakýkoli tvar či skutečnou věc. Maličkost, ne?
Vyskočila jsem na koně a rozjela se plnou rychlostí za tátou. Cítila jsem, jak se Guen napínají svaly a taky to, jak je šťastná, že se zase může proběhnout. Vzhlédla jsem a málem spadla z koně. Nade mnou letěl ohromný stříbrný drak. Myslela jsem, že vymřeli! Zabrzdila jsem a málem přeletěla přes koní hlavu. Nemohla jsem z toho ohromného stvoření spustit zrak. V tom zařval. Tak hlasitě a... jestli to vůbec draci dovedou... žalostně!
Svezla jsem se z Guenina hřbetu a s malou dušičkou v těle sledovala, jak drak klesá směrem ke mně. Zatajila jsem dech a srdce mi bušilo na poplach. Guen - největší strašpytel ze všech - utekla směr hrad. To mi ještě chybělo. Myslela jsem si, že jí ten pobyt v nebezpečném prostředí zocelí, ale nic. Snažila jsem se myslet na cokoliv jiného, než na svůj strach, ale nešlo to.
Vzhledem k tomu, že se ke mně snášela obrovská stvůra, nemůžete se mi divit. Vytasila jsem své dva meče do pohotovostní podoby a couvla o pár kroků dozadu. Ke své nevýhodě jsem nebyla z žádné strany krytá, a tak jsem spoléhala jen na svou intuici. Drak se mezitím usadil na zemi a zvedl malou tlakovou vlnu, která mi nadzvedla sukni. To byla ale právě teď poslední věc, která mě mohla rozhodit.
Prohlížela jsem si ho s narůstající zvědavostí. Vyzařovala z něj obrovská síla a sebejistota (trapas, když si tohle myslím o drakovi). Vysoký byl jako skála o rozpětí křídel nemluvě. Celý bílý, ale šupiny se mu leskly do stříbrna. Pak jsem si vzpomněla na knihy, které jsem jako malá přečetla, sklonila meče a riskovala svůj krk poklonou.
Uvnitř draka to zahučelo. Vzhlédla jsem zrovna když zamrkal a došlo mi, co to vlastně dělám. Otočila jsem se k němu zády a utíkala pryč. V tom se ozval dusot koně a já se zaraženě ohlédla kolem sebe.
,,Guen? Tys mě ale vyděsila," řekla jsem s úlevou a chytla se za srdce. Přešla jsem k ní a pohladila ji po hlavě. ,,Neuvěřila bys, co se mi stalo. Potkala jsem draka." Klisnička nervózně potřásla hlavou a zafrkala. ,,Já vím, že tebe to moc nezajímá," usmála jsem se a vyskočila jí do sedla. ,,Teď pojedem najít toho tátu."
Naštěstí se našel sám. Nemusely jsme ani jet tak daleko a už jsem slyšela známé hlasy, které se dohadovaly na tom, komu patří jaká část zvěřina, kterému nejvíce prospěje a nejvíc vynese. Vjela jsem na malou mýtinku a pozdravila se s nimi. Nezdálo se však, že by je to nějakým způsobem vyvedlo z míry a ani nechtěli vědět, kde jsem se zdržela. Povzdechla jsem si a dál drakovi nevěnovala pozornost.

Když jsem se večer vracela na hrad, byla jsem celá zpocená, ale spokojená sama se sebou, kolik jsem toho ulovila. Tohle mi chybělo z mých toulek v lese, kde jsem potkala Faileona. Krucipísek! Už zase on. Vypadni z mý hlavy! V afektu jsem přešla k dřevěné vaně a strčila do vody celou hlavu. Rázem jsem ucítila, jak mě starosti rychle opouští, rychle se svlékla a vlezla si do teplé vody.
Hlava mi padla na dřevěné lemování kádě a už se schylovalo ke spánku, když se ozvalo zaklepání na dveře.
,,Ano?" zabručela jsem ospale.
,,Očekáváme tě za půl hodiny v trůnním sále," zavolala mamka.
,,Dobře. Budu tam."
,,Dobře. Pospěš si." Pak bylo ticho, dokud jsem ho nepřerušila hlasitým cáknutím, jak jsem se zprudka postavila. Oblékla jsem si předchystané oblečení - jak jinak než šaty. Tyhle byly bílé se stříbrnou výšivkou na sukni. Vyšla jsem ven a kývla na služebnou, která s napětím očekávala, kdy se bude moct vykoupat ona. Nikdy jsem nepochopila tenhle zvyk. Proč sloužící nemají své vlastní lázně? Nebylo by to lepší? Začala jsem o tom skutečně vážně uvažovat, dokud jsem nevešla do sálu a má tvář se nezkřivila v ušklebek. Faileon.
,,Vykoupala ses dobře?" ušklíbl se táta.
,,Ano, dík za optání," zamračila jsem se a šla se posadit k dlouhému stolu, který tu byl speciálně pro tuto chvíli postaven.
,,Takže už se znáte," začala mamka.
,,Ano," usekla jsem větu a byla naštvaná sama na sebe.
,,Slíbili jsme tady Faileonovi, že vás necháme si promluvit o samotě, takže..," zvedl se táta ze židle.
,,Ale to opravdu není potřeba," začala jsem, ale když jsem viděla mámin obličej, zmlkla jsem.
,,Opravdu to není žádný problém, nedělej si starosti, stejně musíme zajít do města na každoroční projev." Otevřela jsem pusu, ale neprotestovala. Zaťala jsem pod stolem ruce v pěst a sledovala, jak se všichni z místnosti odebírají za králem a královnou.
,,Tak co chceš?" vyjela jsem hned na něj.
,,Heleme se, jak rychle se tvé nálady mění," poznamenal s úšklebkem a rozvalil se na židli.
,,Jsi opravdu vtipný. Mé nálady jsou pořád stejné, to jen ty je nemůžeš pochopit," odsekla jsem a postavila se.
,,Kam si myslíš, že jdeš?"
,,Nemám náladu na povídání si s tebou."
,,Rád bych tě upozornil, že tvůj otec dál před všechny dveře postavit stráž, abys nemohla utéct."
,,Myslíš snad, že mě to zastaví?"
,,Zjevně ne," ušklíbl se a taky se postavil. ,,Dej mi hodinu tvého času. Chci si jen promluvit," řekl smířlivě.
,,Nemám, o čem bych se s tebou bavila."
,,Ale no tak. A co tahle situace?" Polkla jsem, ale mlčela. ,,Tak vidíš. Jen se posaď a poslouchej. Nemusíš odpovídat, to ti slibuji."
,,Jen pro začátek. Odkud máš ten šrám na předloktí?" zeptala jsem se a šla si sednout. Nehodlala jsem se hádat kvůli takové prkotině, jako je naše svatba. Prkotina? To, že jsem řekla? Aj.
,,Dlouhá historie," mávl rukou.
,,Odpověz mi a dám ti hodinu svého času," začala jsem si říkat podmínky. Přimhouřil oči a nakonec se usmál.
,,Jsi vskutku netradiční princezna. Ne, že skvěle bojuješ, ty se umíš navíc vyvlést z každé situace a ještě si naklást podmínky." Zvedla jsem ruce v bezmocném gestu.
,,Tak povídej."
,,Asi by ses na to měla posadit."
,,Myslíš, že to neunesu?"
,,Je to dost choulostivá záležitost?"
,,Je to jen šrám," řekla jsem.
,,To si myslíš ty. Tak poslechneš?"
,,Jsi rozhodně netradiční princ. Ne, že kašleš na trůn, ale ještě běháš po lesích, sháníš členy družiny, ale ještě nemáš manželku a už diktuješ jedné z těch, které se jí mají stát."
,,Jaks myslela to jedné z nich?"
,,Tak jak jsem to řekla," odsekla jsem.
,,Netušil jsem, že se tak staráš o zákony země."
,,Nemohlo mi ujít to jisté bezpráví, které postihlo ženy."
,,Tvůj otec to mohl změnit."
,,Myslíš? Co znamená jeden hlas proti dvanácti? Tolik je totiž ministrů, jen tak pro informaci," zašklebila jsem se.
,,Nejsem blbý. Myslíš, že jsem skoro celý život neproseděl u vyjednávání ministrů?"
,,Teď už to vím. Tak mluv."
,,Posaď se."
,,Už sedím, tak začni." Povzdechl si a opravdu začal.

44. kapitola - Ok aneb Na cestu kolem světa?

19. prosince 2008 v 17:59 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Jayne... rozhodně se nekroť s komentáři, děláš mi velikou radost a ty Verčo..! Tvé komentáře se rozhodně vždycky počítají, stejně jako těch ostatních! Pro další kapču chci 7 dlouhých komentů... to vydírání mě začíná bavit... ccc! Rozhodně dlouho očekávaná kapča, tak si ji užijte ;)

TePa

Samozřejmě mě Murphyho zákony zase dostaly a já hned u úpatí schodiště zakopla.
,,Do Merlinových kalhot! Do oholeného kočičího hřbetu..!" Ozval se hlasitý smích.
,,Ty se na to pamatuješ?" Otočila jsem se. Stál tam Albus a zeširoka se usmíval. Pohodila jsem hlavou a kývla.
,,Se ví. To je přeci nezapomenutelné."
,,Pravda. Té kočce to secsakramentsky slušelo. Nikdy jsem přesně nevěděl, jaký tvar má kočičí lebka, ale od té doby..." Prohýbala jsem se smíchy.
,,N-nech t-toho..!" hýkala jsem. Přešel ke mně a zvedl mi hlavu do úrovně jeho očí. Zmlkla jsem a usmála se na něj.
,,Nemůžu tě vyhnat z hlavy. Nemůžu..." Zalkla jsem se.
,,To mě mrzí. Musím jít do knihovny..."
,,Zase přecházíš na starou taktiku? Půjdu s tebou." Polkla jsem, ale nechala ho. Demokracie je hold demokracie. Posadili jsme se na svá oblíbená místa a já se znovu zasmála. Ukázala jsem na jednu z ryteb na dřevěném stole. Albus se ušklíbl. ,,Tehdy jsem ještě neměl tak dokonalý výtvarný talent."
,,Rozhodně to vystihlo tehdejší... řekněme... věc." Zasmál se a kývl.

Toho dne začalo sněžit a Albus se Sárou se už nemohli dočkat sněhových závějí. Zabaleni do šál a čepicí přeběhli Vstupní síň a - ráda bych právě teď řekla, že vyběhli ven, ale nepřálo jim štěstí.
,,Nikam!" ozval se přísný hlas profesorky McGonnagalové.
,,Ale paní profesorko," škemral třináctiletý Albus a Sára.
,,Žádné takové. Dostala jsem od vašich rodičů dopisy, že dokud se nezlepší vaše chování, nesmím vás pouštět ven a na to, bohužel, musím dohlédnout sama."
,,Ale vy jste přece ředitelka."
,,Pro vás paní ředitelka," zpražila Alba pohledem McGonnagalová.
,,Omlouvám se. Ale tohle přece nemáte v popisu práce."
,,Dejte si pozor na jazyk, pane Pottere."
,,Ale paní profesorko..!"
,,Slečno Aykottová! Zklamala jste mě. Dovnitř! Řeknu nějakému z učitelů, aby na vás dohlédl."
,,Cože? To za námi bude chodit?" zděsila se Sára.
,,Ne, budete totiž celou dobu v knihovně a vy, pane Pottere, mi odevzdáte neviditelný plášť."
,,To nesmíte..!"
,,Sama se rozhodnu, co smím a co ne, když dovolíte."
,,Jistě," sklopil Albus uši a vytáhl z kabátu plášť. Profesorka ho opatrně převzala a zahnala dva neposlušné puberťáky do knihovny, společně s profesorem Longbottomem.
Seděli nasupeně za stolem a nemohli se ani hnout. Řeknete si, panebože, Longbottom! Ale tak to není, asi tušil, že něco bude v nepořádku, a tak kolem nich rozmístil ječivé kouzlo.
,,To není fér," bručela Sára.
,,Nejraději bych po něm hodil knihou," nakopl Albus stůl.
,,A proč to neuděláš?" uchechtla se Sára.
,,Proč? Sleduj," Albus zvedl knihu a mrskl s ní s přesností na milimetr směr Longbottom. Spustil se jekot a kniha skončila na samé hranici kouzla.
,,Aha," hlesla Sára a společně sledovali profesora, jak překvapeně vyskakuje na nohy. ,,To zase bude."
,,Co to děláte?!" rozkřikl se miláček Neville.
,,Ale, pane profesore, spadla mi jen kniha."
,,Takhle daleko?" podivil se Longbottom.
,,To se stává, znáte to. Jste mimo a švink! Je to tam."
,,Aha. Tak se učte," posadil se zpátky do křesla a Sára se naklonila k Albovi.
,,Táta mi říkal, že je odvážný a silný, ale těžko tomu můžu věřit, když ho vidím... -"
,,Jo a navíc učí bylinkářství." Sára se zasmála.
,,Též pravda. Ale nebuďme škodolibí."
,,Nebudu se učit. Už to dávno umím."
,,Moje řeč," vrátila Sára knihu do regálu a vytáhla hůlku.
,,Co chceš dělat?" zeptal se Albus.
,,Jen si jdu hrát," pokrčila Sára rameny a do stolu vryla malé prase. Albus se nahl nad ní, mávl hůlkou a prase začalo pobíhat po stole a chrochtat tak nahlas, že byl podiv, že to nevzbudilo profesora Longbottoma.


Dnes to prase jen žalostně leželo na okraji stolu, a tak jsem mávla hůlkou a vdechla mu trochu života. Vesele zachrochtalo a dalo se znovu do běhu.
,,Proč myslíš, že vystihovalo naši situaci?"
,,Vzhledem k tomu, že podoba profesora Longbottoma je poněkud..," začala Sára, ale nedokončila.
,,Co se děje?" otočil Albus.
,,Jen jsem si uvědomila, kolik jsme toho prožili. Nedokázala bych to sepsat ani kdybych na to měla celý život."
,,Já vím," přikývl s úsměvem Albus. ,,Byla to legrace a my byli dva rozežraní spratci... -"
,,- co si to užívali," dokončila jsem.
,,Přesně tak," sedl si blíž ke mně a mě v tu ránu došlo, že už nedokážu dál předstírat, že mi je lhostejný, když prostě a jednoduše není. Natáhla jsem ruku a prohrábla mu hnízdo rozčepýřených vlasů.
,,Tvoje vlasy bych chtěla mít," uchechtla jsem se, když se na mě vážně podíval.
,,Opravdu? Beru to jako kompliment."
,,To bys měl," kývla jsem a stáhla ruku zpět. ,,Za chvilku odjíždíme..."
,,Jo a všechny vzpomínky tu navždy zůstanou..."
,,Já myslím, že ne. Beru si je s sebou."
,,Každé?"
,,Jo i tu kočku, jestli myslíš tohle," usmála jsem se.
,,Už je konec května... To je příšerný."
,,Poslední květen na téhle škole," rozvalila jsem se v křesle.
,,Co plánuješ pak?" zeptal se Albus.
,,Ještě se mi nechce do práce."
,,To ani mě ne. Asi budu cestovat..."
,,Též jsem chtěla. Podívat se do Francie, Norska, USA, nebo Kanady," zasnila jsem se. ,,A pak si postavit krásný rodinný domeček v nějaké odlehlé vesničce, kde je ticho a božský klid. Měla bych krásnou zelenou zahrádku, na které by rostly kopretiny a tulipány. Stromy obsázené jablky a hruškami... Promiň, nechala jsem se unést," zamrkala jsem a ušklíbla se.
,,Mám podobný sen," přikývl Albus.
,,Podobný? V čem?"
,,Ve všem. Akorát bych ještě chtěl mít psa dvě děti."
,,Stáli se z nás pečetění dospělí. Abych řekla pravdu, trochu mě to děsí a nechci jezdit sama. Ell bude mít asi spoustu práce, nebude chtít jet se mnou."
,,Tak pojeďme spolu," navrhl Albus.
,,Víš, já nevím..."
,,O tom chci s tebou mluvit."
,,Vždyť jsem nic neřekla," zasmála jsem se..
,,Řeklas toho víc, než si myslíš." Pozvedla jsem obočí. ,,Očima," ukázal mi na obličej. Vzalo mi to dech.
,,Netušila jsem, že mě vnímáš natolik, až..."
,,Netušila? Ale no tak. Poznám, když lžeš." Uhýbala jsem pohledem a nemohla pořádně zaostřit.
,,Abych řekla pravdu, trochu mě děsíš."
,,To se stává i v lepších rodinách." Sebrala jsem zbytky odvahy a podívala se na něj. Všechny mé po několik měsíců budované zátarasy spadly.
,,Ne! Já už to nezvládám! Nedokážu se přetvařovat a do očí ti tvrdit, jak jsi mi ukradený a jak jsi mě strašně ponížil! Čert to vem, když tě mám tak ráda, že to v sobě nedokážu zdusit. Víš, já..." V tu chvíli mě umlčel polibkem a já se k němu - stále celá roztřesená - přitulila a nechala proudit tělem pocit bezpečí, které mi poskytoval jeho mokrý svetr, do něhož se před malou chvíli utíral Peter. Zahnala jsem tuto myšlenku pryč a pohladila ho ukazováčky po krku. Pak jsem se odtrhla.
,,Myslel jsem... myslel jsem... že, že už je konec a že nemám šanci. Já..."
,,Mlč," vybídla jsem ho a znovu ho bouřlivě políbila.
,,Už tě nikdy nepustím a neprovedu ti žádnou odpornou věc, slibuji."
,,Neslibuj," cvrnkla jsem ho do nosu a vstala od stolu.
,,Kam jdeš?" ušklíbl se.
,,Jdu se podívat na výsledky OVCÍ."
,,Tak počkej snad na mě, ne?" ozval se Albus a doběhl mě.

,,Ano, ano! Jo, jo, jo! Tohle je nejlepší den mého života," zavýskl Albus, přihnal se ke mně a zvedl mě do vzduchu.
,,Klídek. Asi chytnu závrať," zasmála jsem se a vytrhla mu jeho výsledky z ruky. ,,Opravdu nečekané. To... vy jste mě setsakramensky překvapil, pane Pottere," pokusila jsem se o barryton.
,,Děkuji, milá má, teď jsme vystudovaní oba dva."
,,Nech už toho," zasmála jsem se plácla ho přes záda.
,,A co ty?" zeptal se. V ruce jsem žmoulala výsledky OVCÍ a nemohla se odhodlat k tomu, je otevřít. ,,No tak... Pojď. Myslel jsem, že už jsi to přečetla, když se tak usmíváš."
,,Jo... no... Co když mě nevezmou?"
,,Tak přijdou o nejlepší pracovní sílu, jakou mohou mít," vybídl mě.
,,Ehm... Tak jdu na to," roztrhla jsem obálku a pomalu vytáhla nažloutlý pergamen. ,,Páni! Jo!" skočila jsem na Alba a chytla se ho jak koleny, tak i rukama. Rozradostněně jsem ho políbila a zasmála se. ,,Mám to! M-m-máááám t-t-toooo!!!!" řvala jsem jak na lesy.
,,Trochu tišeji by to nešlo?" chytil se Albus za uši a předklonil se, abych mohla slést.
,,Promiň mi, MMDP," omlouvala jsem se hned. ,,Jdu to říct Ell, ok?" Přikývl a já vyběhla po schodech do ložnice. ,,Ell! To bys nevěřila! Já m-m... Oh yeah! Sorry lidi," vycouvala jsem rychle zase ven, celá rudá v obličeji a sešla dolů. Albus pořád stál na tom samém místě a četl si své výsledky. Když mě uviděl, pozvedl obočí.
,,To jsi rychle zpátky."
,,Myslím, že nahoře se právě plodí další generace Carterů," zrudla jsem jak ředkvička.
,,Aj."
,,Jo, to je výstižný."
,,Aj."
,,Jo. Přesně tak. Vyběhla jsem naštěstí tak rychle, jak jsem tam vletěla..."
,,A to..?"
,,Asi rychlostí 100 kilometrů za hodinu," upřesnila jsem.
,,Tak tos toho asi moc neviděla."
,,Rozhodně víc, než zdrávo pro normálního člověka," ovívala jsem se výsledky.
,,To bude ok," zasmála se Albus, chytil mě kolem pasu a šel se se mnou projít kolem jezera.

43. kapitola - Vzpomínky

13. prosince 2008 v 20:10 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Peťuldas! Tvůj dlouhý komentář prostě neměl chybu a hodně moc mi pomohl... ;) tady bych měla ráda aspoň tři dlouhé komenty... díkes

TePa

Odpoledne jsem se asi tak po sto letech podívala do kalendáře a překvapeně vyvalila oči. To už je květen? Mohlo mi to taky dojít, když už se píšou ty OVCE, plácla jsem se do čela a svalila se na postel. Hleděla jsem na nachová nebesa a usmívala se od ucha k uchu. Vzpomněla jsem si, jak jsme se poprvé setkali ve vlaku.

Na nástupišti devět a třičtvrtě se právě objevila malá holčička s vlasy jako chmýřím na bodláčí a pevně držela svého tatínka za ruku.
,,A tati?" zeptala se.
,,Ano?" usmál se pan Aykott.
,,Co když se dostanu do Mrzimoru?"
,,Ty máš strach z Mrzimoru?"
,,Tak trochu," přiznala se malá Sarah.
,,To nemusíš, jsou tam čestní lidé, velice hodní, hodně jich pomáhalo, když byla Bitva o Bradavice."
,,Bitva o Bradavice, tati?" ptala se zvědavá Sarah.
,,Ano, povídal jsem ti o ní. Teď utíkej, za pět minut ti jede vlak." Malá Sára popotáhla. ,,Ale no tak, o Vánocích jsi zase doma a uvidíš, že si ve škole najdeš spoustu přátel."
,,Já vím. Je mi líto, že tu není máma."
,,Rozloučila se s tebou už u auta."
,,Tak mi nezapomeňte psát," zatahala tátu za rukáv.
,,To víš, že ti budeme psát. Ahoj," políbil pan Aykott svou dceru na čelo.
,,Ahoj," usmála se Sára a i s vozíkem přijela blíže k vlaku. Když se ohlédla táta už byl pryč. Zhluboka se nadechla a začala si stěhovat věci do vlaku. Největší potíže byly s kufrem. Vozík, když zjistil, že nemá žádnou zátěž zmizel, jako pára nad hrncem. Sára s jistými obtížemi zvedla kufr, ale docílila pouze toho, že jí spadl na nohu. Rozplakala se a posadila se na zaprášené nástupiště.
,,Ahoj. Nechceš pomoc?" Vzhlédla a přikývla. Před ní se objevil malý klučina - o trochu větší než ona. Měl hnědé vlasy, krásné zelené oči a hezky se usmíval. Sára se postavila a pomohla mu znovu zvednout ten těžký kufr. Když se jim ho konečně podařilo donést do kupé, znaveně se posadili na sedačky a vlak se dal do pohybu.
,,To bylo těsně. Moc děkuju, žes mi pomohl," poděkovala klukovi Sára. Ozvalo se prásknutí, jak někdo otevřel dveře do kupé. Objevila se černovlasá hubená dívenka se sovou v ruce.
,,Můžu si přisednout?" začervenala se.
,,Jasně," usmála se Sára a ukázala na místo vedle sebe.
,,Děkuju. Já jsem Ell Buxleyová," představila se a podala každému jednu ruku. Klučinovi se na tváři objevil překvapený výraz.
,,Ta Buxleyová?"
,,Asi ano," začervenala se Ell.
,,Znám tvého tátu."
,,Kdo ne?" ušklíbla se a posadila se vedle Sáry.
,,Vydal knihu o obraně proti černé magii, viď?" vyzvídal kluk.
,,Jo, to je on," odsekla Ell. ,,Nerada o něm mluvím."
,,Já ho třeba neznám, ale připadáš mi jako milá a hodná holka," přidala se Sára.
,,Děkuju," zčevenala Ell. V tom do kupé vtrhla další dívenka.
,,Albe, zapomněla jsem ti..," zarazila se, když nás uviděla. ,,Ehm... ahoj! Já jsem Rose Weasleyová a tohle je Albus Potter, myslím, že se vám ani nepředstavil," rozpovídala se Rose. Nechápavě se na ni podívali. ,,Albus Potter je totiž můj bratranec," řekla hned.
,,Nejsem," bránil se Albus a trochu se zamračil. ,,Jsem Potter, ty jsi Weasleyová a to, že tvýmu taťkovi říkám strejdo ještě neznamená, že jsme sourozenci."
,,Přihlíží se i na to, kdo je čistokrevný?" zeptala se Sára trochu zaraženě.
,,Myslím, že ne," řekla Rose. ,,Ale tadyhle Ell je úplně čistokrevná, viď?" Ell kývla, ale tvářila se nechápavě, asi proto, žeRose znala její jméno, aniž by se na něj předtím zeptala. ,,Já jsem z tátovy strany taky, ale z máminy ne. Babička s dědečkem jsou mudlové. Máma ale je čarodějka." Sára potřásla hlavou, trošičku se přestala orientovat. ,,Albus je ale, myslím, úplně čistokrevný, až na nějaké nesrovnalosti ohledně jeho babičky o té se ale moc nemluví."
,,Neměla bys tolik mluvit, Rose," ozval se tiše Albus.
,,Ale," mávla rukou a pokračovala: ,,Do jaké koleje se asi dostanete?"
,,Já nevím," hlesla Sára.
,,Asi do Havraspáru," pokrčila rameny Ell.
,,Proč?" chtěla vědět Rose.
,,Jako celá má rodina."
,,Aha. Já doufám, že do Nebelvíru, i když ty tátovy vtípky! Nikdo je nebere vážně."
,,Ne? Že se jim vždycky směješ," ušklíbl se Albus a Rose se začervenala.


Při té vzpomínce jsem se znovu usmála. Je to tak dávno, ale teď, když na to vzpomínám mi to přijde jako by se to stalo tento rok a ne před sedmi lety, když Rose poprvé dala najevo, jak je chytrá a co všechno zdělila po mámě, jak se Albus hašteřil s Jamesem - svým bratrem - a nakonec se s ním udobřil, já... byla jsem tehdy tak vystrašená! Nikoho jsem neznala.
Později jsme se s Albem a Ell skamarádili natolik, že jsem zapomínala na návraty domů. A ve třetím ročníku jsme s Albem nebrali už vůbec žádný ohled na Školní řád, uchechtla jsem se.

,,Do háje! Nemohls to lépe promyslet?" vyjela Sára na Alba, když se schovali do přístěnku na košťata.
,,Já? Co zase já? Tys chtěla ukrást školníkovi jeho hůlku!"
,,To sice jo, ale ne takhle," uchechtla se Sára.
,,Fakt je, že vyměnit ji za obyčejnou větev, může napadnout jen mě."
,,Si teda piš. Sis myslel, že si toho nevšimne?"
,,Taky nevšiml, ne?" šklebil se Albus. ,,Hele, tiše, myslím, že slyším školníka."
,,Kde jste, vy haranti zatracený?"
,,Bingo," zašeptala mu do ucha a začala se tiše smát.
,,Jako by si myslel, že se ozvem," ušklíbl se Albus.
,,Vy haranti! Kde je moje hůlka? Nemyslete si, že to přejdu bez trestu."
,,A do háje! Myslím, že jde sem," zaklela a zbledla jak křída.
,,V poho, pojď sem," chytil Sáru za rukáv a přehodil přes oba plášť.
,,Ty máš..?" začala Sára, ale Albus ji zakryl pusu dlaní, protože školník právě dramaticky vkročil do přístěnku. Onu břízovou tyčku držel v levé ruce a stále z ní trčela postranní větev s lístkem. Sára měla co dělat, aby se nahlas nerozesmála. Když zase vyšel ven, Albus z nich shodil plášť. ,,Tak to bylo o fous, už jsem si myslela, že..." Bum! Školník se vrátil zpátky do přístěnku a vítězoslavně se šklebil.
,,Tušil jsem, že tu jste! Vsaďte se, že vás trest nemine!" Ze Sáry a Alba byla malá dušička, ale i v té se smáli na celé kolo, když na ně ukázal tou podivnou verzí hůlky.

A pak ten pitomý trest, kdy museli drhnout ty dalekohledy! Kvůli takové kravině!

,,Albe? Jseš si jistej, žes to důkladně promyslel?" vyzvídala ještě potichu Sára.
,,Čím víc o tom mluvíš, tak tím míň. Asi tak."
,,Tak já už radši mlčím," řekla potichu Sára a pomalu se s Albem plížila pod neviditelným pláštěm. Pomalu otevřeli dveře do skleníku č. 4 a pokračovali dál. ,,Hej, ty já nevím, nemyslíš, že je to vůči Longbottomovi trochu nefér?"
,,Ještě se ho zastávej! Nebylas to ty, kdo to chtěl udělat?"
,,Jo, to je fakt, neměl mi přizabít sovu!"
,,Tak pojď a mlč." Sára pomalu vytáhla prázdný květináč, který měl původně sloužit jako tepelná skrýš pro mandragory a položila do něj bombu hnojůvku. Albus ji zasypal hlínou a oba se tiše uchechtli. ,,Myslíš si, že zase s tím květináčem bude štěrkat a nedá ho třeba nám?"
,,Pochybuju. Znáš ho, ne?"
,,Jo, ale jen tři roky," pokrčila Sára rameny.
,,Pojď, hned uvidíš," vyběhli ze skleníků. Problém byl v tom, že ten den byli ve skleníku č. 3 a do skleníku č. 4 vešla profesorka Astronomie, která si chtěla vypůjčit květináč na vánoční výzdobu - bez ...! Fakticky! Albus se Sárou už přesně věděli, co se stane a přikrčili se za stolem. V okamžení výbuchu tedy byli jediní - jak nenápadné - kteří zůstali čistí.
Přišlo se na to velice snadno. Albus - který to důkladně nevyzkoušel - totiž použil hůlku, aby si hlínou nezašpinil ruce a jednoduchým kouzlem zjistili, že i Sára v tom měla prsty. Půl dne tehdy čistili ty špinavé dalekohledy a profesorka Astronomie na to už nikdy nezapomněla.


Ale to byly ještě banální vtípky, uchechtla se Sára. Postupně se stupňovala jejich promyšlenost a dokonalost, a tak se mnohdy stalo, že to prošlo bez trestu. Jako tehdy ve čtvrtém ročníku.

,,Já tu jeho pitomou kočku přizabiju!" hudrovala Sára.
,,Tu kočku?"
,,Koho jiného?"
,,Nemůže za to, že se tam zčistajasna objevil její ocas."
,,Kdyby jen ocas, ale celá zatracená kočka. Kdyby aspoň nebyla tak tlustá a já bych o ni nezakopla!" Albus už to nevydržel a rozesmál se na celé kolo. ,,No co?" ušklíbla se Sára.
,,Vynechalas jeden detail, kvůli kterému teď vypadáš tak, jak vypadáš a rozhodně nejsi jediná."
,,Ha ha ha."
,,Přesně. Ta tvoje hlava v kýblu s červenou barvou - to byl vrchol všeho!" řechtal se Albus.
,,Jsem rád, že to bereš takhle," sáhla si Sára na obličej, a pak se utřela do Alba. Tomu se na tváři objevila červená čára a zrovna v tak nevhodném okamžiku.
,,Tady jste! Už zase vy?" pěnil školník. Ne, že měla Sára červenou hlavu a Albus červenou šmouhu přes obličej, ale i samotná školníkova kočka byla celá od barvy. Tehdy sice dostali trest, ale když se mstili, hezky jim to prošlo.
Vzali totiž holící strojek, který si vyčarovali a oholili školníkovu kočku dohola. Nikdo na to samozřejmě nepřišel, protože oholit kočku dohola kouzly nejde a kdo by to asi mohl být? Školník to asi věděl moc dobře, ale McGonnagalová se tehdy postavila na stranu Alba a Sáry, a tak si s potěšením celé dva měsíce prohlíželi kočku bez chlupů. A dobře jí tak, říkali si.


Kde jsou ty časy? Ráda bych je vrátila, ale život jde dál a já bych se měla postavit vstříc budoucnosti. Rozhodným pohybem jsem se posadila na posteli a šla do knihovny.



42. kapitola - Skutečný sled událostí

13. prosince 2008 v 15:29 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Všechno nejlepší Lio! Tahle je pro tebe;) Trochu kratší, ale přeci jen doufám, že Vás potěší a hlavně tebe, oslavenkyně!

TePa

Kravata ale ve skutečnosti žádné úpravy nepotřebovala a to z nejjednoduššího prostého důvodu - neměla jsem ji. Proklela jsem se do sedmého kolene. Takhle se ztrapnit, teď už ví, že z něj zase začínám být nervózní. To nemůžu dopustit, byl to podraz jak... však vy víte.
V tom cvakly dveře. Vyšla jsem z koupelny a překvapeně sledovala Alba, který se ke mně blíží s nevyspitatelným výrazem ve tváři. Než jsem stačila cokoliv udělat, přitiskl mě ke stěně a zuřivě políbil. Nemohla jsem se ani bránit, tak oslepující a ohlušující to bylo. Když se odtrhl, byli jsme oba zadýchání jako po maratonu.
,,Co to děláš?" vyjekla jsem, když jsem se trochu vzpamatovala.
,,Políbil jsem tě."
,,Ráčila jsem si všimnout! Proč proboha! Nejradši bych tě šla veřejně popravit a ty si normálně přijdeš a políbiš mě!"
,,Musím ti to všechno vysvětlit. Nechtěl jsem... Nechtěl jsem zranit přátelé, ale zraňuju sebe a já... už to dál nemůžu vydržet, když mě každou minutu jen dráždíš a nepouštíš mě blíž. A před chvíli v té Společence..! Ani nevíš, kolik sebeovládání mě to stálo!"
,,Nevypadalo to, že bys na něj bral ohled."
,,Můžu já za to, že jsem člověk? A ještě ke všemu chlap?"
,,Albe...! Takhle to nemůžeš vysvětlovat."
,,Ještě jsem nezačal," prohrábl si vlasy.
,,Pak bys měl, protože tě za chvilku plánuju vykopnout z pokoje."
,,Dobře. Nechceš se posadit?"
,,Ani ne, dík."
,,Dobře. Začalo to v sprnu. Peter, Hugo, Jake, Mike a John... pořád si z tebe utahovali. Bránil jsem tě, ale bylo to jen moje slovo, proti jejich! Pořád opakovali, že jsi nepřístupná, jako Everest, nebo nějaký extra hluboký kaňon a nikdo tě neobměkčí. V létě si z toho ještě dělali legraci, ale pak... V záři to propuklo. Nějakým způsobem jsem je naštval, už ani nevím jak a oni... Prostě mě chtěli jen naštvat. Když jsem se vracel na pokoj, zrovna měli ruce na sobě a já - byl jsem strašný hlupák - jsem si myslel, že to jen nějaká kravina. Tak jsem tam přidal i svou ruku a oni se rozesmáli. Cítil jsem se tak trapně, jako ještě nikdy. Milostivě mi sdělili, oč se vsadili a já jsem ztuhl. Ztuhl jsem na místě a nemohl se ani pohnout. Jakmile jsem se trochu vzpamatoval, nasadil jsem si brouka do hlavy. Musím udělat cokoliv, aby nikdo z nich nevyhrál!"
,,Takže jsi začal," vyvalila jsem oči.
,,Jo. Nejdřív to bylo stejné jako dřív. Kamarádi, kravinky, ale pak... změnila ses. Od té doby, co sis tehdy na lavičce sundala tu baseballku a vypadly ti z ní vlasy jsem poznamenanej chlap. Vypadala jsi tak krásně a... asi mi pořádně přeskočilo, ale uvědomil jsem si, že k tobě začínám cítit taky něco víc. Tos přece taky musela cítit. Během dalších měsíců se mi ta zatracená sázka vykouřila z hlavy. Myslel jsem jen na tebe a co bychom všechno mohli podniknout a aby nám to vydrželo déle a... Pak mi Peter oznámil, že se zamiloval do Ell a musí odstoupit ze sázky. Mike je blázen do Catherine a též odešel. Hugo, ten si připadal odstrčený, částečně se na mě i naštval kvůli tomu pitomému konkurzu, a tak jsme od toho odstoupili i s Johnem. Rázem jakoby mi spadl kámen ze srdce. Prožíval jsem náš vztah víc, než kdy dřív, ale uvědomoval jsem si, že se to brzy provalí a že ti to musím říct. Věděl jsem, že budeš naštvaná a že mi jen tak neodpustíš, koneckonců, jsi tvrdohlavá. Rozhodl jsem se ti to říct. Domluvili jsme se, že se sejdeme pod vrbou a tys tam jen tak seděla a usmívala se... vůbec jsi nevěděla, co se ti snažím říct! Nemělas ani potuchy. Říkal jsem si, že jestli tě líbám naposledy, měl bych do toho vložit všechno. Pak jsem začal, ale ty ses na mě dívala tak mile a chápavě... Prostě jsem to nezvládl a vymluvil se na trest u Longbottoma. Byl jsem takový hlupák a nikdy si to nepřestanu vyčítat... Já..."
,,Mlč! Měl by sis odpustit," zželelo se mi ho.
,,Ach můj bože! Sáro, pusť mě zpátky k sobě," podíval se na mě prosebně.
,,Slibuju, že budu přemýšlet." Chtěl ještě něco říct, ale pak sklonil hlavu, otočil se a spěšně odešel z místnosti. No páni!

Ell jsem potkala před učebnou Obrany - k mému velkému překvapení byla bez Petea.
,,Ell?" Když uviděla můj výraz, posunula se a pustila mě vedle sebe.
,,Omlouvám se, jestli jsem dneska u snídaně řekla něco špatně."
,,To je v pořádku, vlastně jsem ti chtěl říct, že už vím, proč to Albus udělal."
,,Fakt?" vyvalila oči. Vypověděla jsem jí všechno, co mi řekl a na konci se zalkla.
,,Taková upřímnost."
,,Ty to víš? Tys věděla přesný důvod toho, proč to udělal a nic jsi mi neřekla?"
,,Promiň, ale měla jsem takový pocit, že na mě vůbec nedáš," zpražila mě pohledem.
,,Jo, asi máš pravdu. Omlouvám se."
,,To je v pořádku. Tak co? Jak to dopadne?"
,,Budu přemýšlet," pokrčila jsem rameny.
,,Jen, abys nepřemýšlela celý život," nabádala mě Ell a vešla do učebny.

Odpoledne, když jsem nervózně mnula své odrážečské rukavice, nedokázala jsem se soustředit na nadcházející zápas s Mrzimorem. Vím, měli bychom je zvládnout, ale i tak...! Menší nervy jsem měla dokonce i před Zmijozelem. Chytla jsem se za hlavu a v žaludku se ozvaly křeče. Uklidni se, Sáro, klídek! Jeden zápas, pak si lehneš, vyspíš a zítra budeš fit!
A tak, když jsem byla na hřišti, myslela jsem jen na to, jak budu spát. Zdálo se ale, že famfrpál na mě působí uklidňujícím dojmem, pokud se nedívám na Alba, a tak jsme zápas vyhráli. Byla jsem ale mnohem vyčerpanější, než dřív a myslela už jen na postel. Zrovna, když jsem si přes hlavu přetahovala mikinu, přišla ke mně Catherine a omluvila se mi.
,,Proboha, za co se mi omlouváš?" nechápala jsem.
,,Za Mikea." Polkla jsem.
,,No jo. Jsem unavená, půjdu si lehnout," hodila jsem si brašnu s hábitem přes záda a zamířila rovnou do Společenky. Nevnímala jsem okolní mumraj, rychle vyběhla schody do dívčích ložnic a plácla sebou na postel. Promnula jsem si oči a úlevně vydechla.
,,Jsi v pořádku?" ozvala se Ell z vedlejší postele.
,,Ale jo. Vyhráli jsme."
,,Gratulace!" zavýskla Ell.
,,Jo. Jsem unavená, omluv mě prosím na té oslavě, kterou už zezdola slyším. Dík. Musím se vyspat."
,,Jo, jasně, hlavně se vyspi, ať jsi zítra ok."
,,Proč?"
,,Píše se první díl OVCE."
,,Jo tohle. Aspoň k něčemu to učení bylo."
,,Dobrou noc."
,,Dobrou," hlesla jsem a i v oblečení usla na posteli.

Probudila mě Ell a házela se mnou jako s hadrovou panenkou.
,,Vždyť už vstávám," zabručela jsem a slezla z postele.
,,Však máš nejvyšší čas! OVCE začínají za půl hodiny."
,,C-cože?" vykoktala jsem ze sebe, naházela na sebe uniformu a s Ell v patách vyběhla do Velké síně, kde se zkoušky psaly. Ještě naštěstí nezačali. Sedla jsem si na první židli, kterou jsem měla po ruce a vytáhla Bylinkářství, abych si ještě chvilku opakovala.
,,Jsi už ok?" zeptal se zleva Albus. Vyjekla jsem a chytla se za srdce.
,,Co?"
,,Jestli ses vyspala."
,,Jo, naštěstí spím tak tvrdě, že by mě nevzbudila ani atomovka."
,,To je dobře."
,,Ještě si chvilku potřebuju opakovat..."
,,Chápu," přerušil mě a zohl se k brašně, ze které si vytáhl kalamář a brk. Panebože ochraňuj mě.
Ochraňoval. Mám takový pocit, že jsem zkoušky zvládla asi na 99,9 %, což je super, nebo ne? Ale krátce na to jsem si uvědomila, jak příšerný mám hlad a bez dalších poznámek se s Ell vydala do Velké síně na oběd, obídek! Pojď do mého žaludku.

41. kapitola - Naděje umírá poslední

12. prosince 2008 v 23:32 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Pro Ness, Liu a Jayne, protože mi píší nejdelší komentáře!!! Hezké počteníčko... PS: podmínky k napsání další kapitoly zní: 11 komentů, a nebo 6 dlouhých komentů... vyberte si a Čest práci a rukám klid;)

TePa

,,Cože řekl?"
,,Nemuselo to být přesně tak. Mohla jsem se přeslechnout," pokrčila jsem rameny nad Elliným údivem a vytáhla jednu z mnoha mých ponožek zpoza skříně.
,,To je tak romantické," zasnila se.
,,Možná, ale když se ten romantik - v uvozovkách - rozhodl se se svými přáteli vsadit o... nechci o tom mluvit, zkrátka a dobře... Moc dobře víš, co mám na mysli!" cukla jsem k Ell ramenem.
,,Každý děláme chyby."
,,Ty se ho zastáváš?"
,,Nedělej ze sebe takového krutého tyrana. Znáš Alba už sedm let a zklamal tě někdy?" Pokrčila jsem rameny. ,,Tak vidíš. Opakuju své tvrzení: Každý děláme chyby."
,,Dvakrát?"
,,Nebyla to ta samá chyba, tak se to nesnaž zamluvit," obořila se do mě Ell.
,,Tak dík."
,,Ptala ses ho vůbec, odkud z toho vzešlo?"
,,Ne a je mi to fuk!"
,,To by nemělo," nakrčila Ell obočí.
,,Hm. Do háje! Nechala jsem svůj esej do bylinkářství dole!" zaklela jsem.
,,C-cože?" Náhlá změna tématu způsobila chudince Ell koktavku.
,,Do mekky! Do mrkvy! Do... všech odporných a zatuchlých...!"
,,Stop talking!" zarazila mě Ell.
,,Jo, sorry. Jdu ten úkol dolů najít."
,,Co tam dělá?"
,,Nevím, asi jak jsem spěchala, nechala jsem ho tam," pokrčila jsem rameny a vyběhla z pokoje. Ale ve Společence taky nebyl. Vyběhla jsem tedy ven na chodbu a strnula. Nahoru si to mířila profesorka McGonnagalová. A do pytle! Zaklela jsem a utíkala zpátky. Všude po místnosti leželi naprosto na mol lidi, někteří se ještě snažili tancovat a jiní zpívat. Vypadalo to tu jako když vám zavřou obchody s dárkama před Vánoci a vy jste tak zoufalí, že se jdete vožrat. Vím, zní to jako bych spadla z planety Mars, ale... Do háje! Mávla jsem hůlkou a zburcovala celou Společenku.
,,Okamžitě se vraťte na pokoj! Jde sem ředitelka!" A to bylo mnohem lepší než jakékoli černé kafe. Všichni vyskočili - tedy ti, co toho byli schopní - a utíkali (ehm, ehm) do svých pokojů, které se dají připodobnit k pořádně starému jezevčímu brlohu. Máchla jsem znovu hůlkou a uklidila místnost. Kde je Albus? Modlila jsem se, aby vyšel zpoza stěny - i když je to kravina - nebo aby spal kajsik pod stolem, jako...
,,Jakeu! Prober se! Rychle! Jde sem McGonnagalová!" Už jsem slyšela, jak rozmlouvá s portrétem Buclatky o siru Cadoganovi. Aspoň něco!
,,Čau, zlato," řekl (ehm, ehm).
,,Makej na pokoj! Fofrem!" postavila jsem ho na nohy, ale byl příliš těžký. Zrovna, když na mě padal a omamoval mě svým naprosto odporně zkaženým dechem, zachránil mě Albus. Chytil zezadu Jakea za pas a spěšně ho zavřel do jedné z postranních skříní.
,,Ses zbláznil?" vyjekla jsem zděšeně a rozběhla se k dubové skříni. Albus mě zarazil. Chytil mě za pas a pevně držel, dokud jsem se nevzdala.
,,Usne tam. Klídek."
,,Co když vypadne?" začala jsem se mimoděk usmívat, když jsem na to pomyslela.
,,Tak si rozmlátí hlavu," pokrčil rameny a krátce se zasmál.
,,Tohle není legrace," ušklíbla jsem se a ukázala na něj prstem.
,,Vím, zamkl jsem ho tam. Stejně má celý mozek na maděru. Podezírám ho z pašování zatím neznámých druhů lihovin."
,,Opravdu, pane destilace obecná?" zasmála jsem se. Krásně se na mě podíval, když v tu chvíli dovnitř vtrhla McGonnagalová.
,,Dobrý den," pozdravili jsme primusským sborem.
,,Dobrý večer," opravila nás a rozhlédla se. ,,Takhle uklizeno tu nebylo ani tehdy, kdy tu ještě bydlela moje babička." Usmála jsem se, ale v duchu jsem chytala epileptický šok (samozřejmě záchvat smíchu).
,,Můžeme vám nějak pomoct?" zeptal se Albus.
,,Ne. Měla jsem pocit, že slyším nějaký hluk a cítím podivný zápach. Neměli jste ten pocit?" Albus za zády švihl hůlkou a ten odporný smrad - něco mezi luhujícími se ponožkami a kopřivovým čajem (který mimochodem hůř chutná, než smrdí) - odstranil.
,,Ne, madame," usmála jsem se.
,,Dobrá. Všichni už spí?" Albus přikývl. ,,To se divím. Myslela jsem, že budete slavit... No, to je jedno. Doufám, že příští zápas vyhrajete, i když vím, že bych nikomu neměla nadržovat," mrkla na nás. Albus se zdvořile zasmál a když McGonnagalová zmizela, otočil se hned ke skříni a vytáhl ožralého Jakea ze skříně.
,,Každý máme svého kostlivce ve skříni," usmála jsem se.
,,Též pravda," kývl Albus a přehodil si Jakea přes rameno jako hadrovou panenku.
,,Tak teda dobrou," otočila jsem se k odchodu, ale ještě se zastavila. ,,Neviděls náhodou můj úkol do bylinkářství?" zeptala jsem se ho ještě. Otočil se a rozhlédl se po místnosti.
,,No, už ho vidím, ale... no..."
,,Tak kde?" Albus se zasmál a ukázal ke stolu. Moje esej tam skutečně byla, ale byla překreslená mudlovskou hrou Člověče nezlob se. Napůl snězené sušenky tvořily figurky. ,,No to je nechutný," zasmála jsem se, vytáhla esej zpod flašky ohnivé whiskey a shledala, že se přímo mezi pojednání o výtrusech objevil mokrý kroužek, otisklý od spodku lahve. ,,Ještě několik dní a mohla bych to odevzdat i s názornou ukázkou líhnutí tlustočervů. Fuj tajcl!" držela jsem to jako prase kost. Albus se samozřejmě řechtal na celé kolo i s Jakem na rameni, který právě vykřikoval:
,,Ne, ne! Panebože! Carmen! Carmen Electro! Neumírej!"
,,Mladý muž má pekelně dramatické sny," zasmála jsem se.
,,No jo. Buď ráda, že ti tu nepopisuje recept na ulovení ryb."
,,Cože?" smála jsem se.
,,Jo. Někdy o tom básní celé noci," protočil oči v sloup.
,,Si děláš legraci!"
,,Ani trochu!"
,,Někdy asi stojí za to si vzít spacák a jít přespat k vám. Aspoň bych se zasmála."
,,No nevím. Myslím, že Mike by o tebe večer zakopl, bývá náměsíčný. Minule vylezl z postele, vyhazoval své věci z okna a když jsem se ho snažil zastavit, tvrdil, že svou přítelkyni prostě musí vyhodit. Na další den byl naštvaný pěkně fest, všechno svedl na mě, že si vymýšlím a bla bla bla." Smála jsem se na celé kolo.
,,Ell taky občas vykřikuje."
,,Fakt?"
,,Jo. Něco ve smyslu: Ne! Ne! Bakf!"
,,Nechtělas říct Baf?"
,,Ani náhodou. Fakticky říká Bakf. Přísahám, že občas se vůbec nevyspím. Jsem nucena přespat ve vaně, s pavouky v nějakém přístěnku, na předložce u krbu..."
,,U nás v pokoji jsi ještě nebyla."
,,Máte tam asi nějakou negativní auru."
,,Trelawneyová? Firenze?" hádal Albus s Jakem na rameni, který se ho právě snažil polechtat na břichu.
,,No můžeš hádat třikrát!"
,,Sibyla... no jistě. Stará dobrá Sibyla."
,,Jo, slyšels o tom, že se přestěhovala do Albánie?"
,,Brrr! Tam bych nejel ani za boha," otřásl se Albus.
,,Jak můžeš nenávidět místo, kdes nikdy předtím nebyl?"
,,Z příběhů se toho dozvíš... -"
,,- velice málo," doplnila jsem ho.
,,To jsem nechtěl říct," usmál se.
,,Nevadí. Myslím, že má odpověď se tu vcelku hodí, ne? Nebo se bojíš upírů?"
,,Upírů?" zasmál se Albus.
,,No jistě. Musíš se převléct za gumový nebo plyšový kříž, aby se ti vyhli. V jiném případě totiž umřou smíchy."
,,Dík za podporu," postrčil si Jakea blíž ke krku.
,,Měl bys ho odnést, nebo si rozdrtíš celou paži," ukázala jsem na ten pytel kůže, kostí a masa, který mu vězel na rameni.
,,Jo, asi máš pravdu. Tak dobrou noc. A zítra nezapomeň na trénink."
,,Žádný strach," proběhla jsem kolem něj a zmizela v pokoji. Dobrou noc, Sáro.

Hned ráno - po sprše a čistce zubů - jsem se i s mým milovaným koštem Super čuper úžasným mega big pigem na hřiště. Převlékla jsem se velice rychle a vyběhla do raní zimy. Vzlétla jsem do vzduchu a zase měla ten pocit, že kdyby mě nepoutala k zemi gravitační síla, odletěla bych až někam do... Ne, proboha! Až tam ne! Zasmála jsem se, udělala si pár smyček a kliček a přehmátla si.
Takovýhle zběsilý trénink jsem v životě nezažila. Všechno bylo perfektní a maximálně... rychlé a zběsilé a divoké a... už mě nic nenapadá! Osprchovala jsem se a když jsem se do sucha utřela, vyrazili jsme s Angelou na snídani.
,,Dala bych si kupu slaniny," olízla jsem si horní ret.
,,Já bych si dal něco jiného," ozval se mi u ucha tiše Albus, až jsem se otřásla.
,,Albe! Chodíš jako duch!" zasmála se Angela.
,,Proč jak?" Zasmála jsem se taky. ,,Bu bu bu!"
,,Návrat do dětských let. Nepůjdeme daleko," protočila Angela oči v sloup a vběhla do Velké síně.
,,Mám hlad, že bych tě i snědla."
,,Mám se bát."
,,Neboj, začnu rukama, pak nohama a naposledy si nechám hlavu."
,,Aspoň budeš poslední co uvidím," pokrčil rameny.
,,To si piš," zasmála jsem se a společně jsme vešli do přeplněné hodovní síně. Posadili jsme se vedle Ell, která mi šeptla do ucha:
,,Věděla jsem, že se usmíříte." Ztuhla jsem a postavila se. Náhle jsem seděla u Alba až příliš blízko.
,,Ne, nechápeš to. Neusmířili jsme se. Mu-musím si jít ještě nachystat věci do školy," vymyslela jsem si největší kravin pod sluncem.
V tu chvíli mi řádně zakručelo v břiše. Nedala jsem se přemoct, zkousla ret a zmizela v Nebelvíské společence. Tam jsem si sedla do křesla ke krbu a zavřela oči. Co když hlad zaspím? Zkoušel to už někdo? Třebas budu první, řekla jsem si a začal mě přemáhat spánek.
,,Šípková Růženko?" ozvalo se něžně u mého ucha. Neklidně jsem se zavrtěla. ,,Měl jsem pocit, že máš hlad, ale z nějakého záhadného důvodu jsi utekla. Donesl jsem ti pár sendvičů." Slovo sendvič, jako by znamenalo vstávej. Ihned jsem se posadila objala Alba kolem ramen a vtiskla mu malou pusu. Vůbec jsem nevnímala to, že bych nic takového ve skutečnosti neměla dělat, ale hlad... sami vidíte. Snědla jsem na posezení deset středně velkých sendvičů a olizovala se až za ušima.
,,Já tě miluju," olízla jsem si rty a smutně se podívala na prázdný talíř.
,,Tebe ani živit ani šatit," ušklíbl se Albus.
,,Jo. Rodiče budou muset připlatit mému budoucímu manželovi, aby si mě vůbec vzal a pravidelně přispívat na mou obživu." Albus se rozesmál, pak se náhle ztišil a dlouhou chvíli jsme si hleděli do očí. Z těch jeho vyzařovala taková nenucená něžná láska, až jsem se blaženě zachvěla a začala si nadávat. Nemůžu to tak snadno nechat jít. Když se začal naklánět, vyděšeně jsem se odtáhla a postavila se. ,,Dík za snídani, nezapomenu ti to. Na vyučování? Ok. Tak... ehm... zatím!" mávla jsem k němu rukou a šla si utáhnout kravatu.

Novaspace - Beds are Burning

12. prosince 2008 v 20:38 | Youtube

Out where the river broke
The bloodwood
and the desert oak
Holden wrecks and
boiling diesels
Steam in forty five degrees

The time has come
To say fair's
fair
To pay the rent
To pay our share
The time has come
A fact's a fact
It belongs to them
Let's give it back

How can we dance
when our earth is turning
How do we sleep
while our beds are burning
How can we dance
when our earth is turning
How do we sleep
while our beds are burning

The time has come
To say fair's
fair
To pay the rent, now
To pay our share

Four wheels scare
the cockatoos
From Kintore East
to Yuendemu
The western desert
lives and breathes
In forty five degrees

The time has come
To say fair's fair
To pay the rent
To pay our share
The time has come
A fact's a fact
It belongs to them
Let's give it back

How can we dance
when our earth is turning
How do we sleep
while our beds are burning
How can we dance
when our earth is turning
How do we sleep
while our beds are burning

The time has come
To say fair's
fair
To pay the rent, now
To pay our share
The time has come
A fact's a fact
It belongs to them
we'r gonna give it back

How can we dance
when our earth is turning
How do we sleep
while our beds are burning
Venku, tam kde končí řeka
Bloodwood (druh stromu)
a pouštní dub
Kde vraky Holdenů a
žhavé diesely
Kouří v čtyřiceti pěti stupních

Přišel čas
Říkat poctivosti
poctivost
Zaplatit nájem
Zaplatit náš podíl
Přišel čas
Fakt je fakt
Patří to k nim
Vraťme to zpět

Jak můžeme tančit,
když naše Země se otáčí
Jak můžeme spát,
když naše postele hoří
Jak můžeme tančit,
když naše Země se otáčí
Jak můžeme spát,
když naše postele hoří

Přišel čas
Říkat poctivosti
poctivost
Zaplatit nájem
Zaplatit náš podíl

Čtyři kola plaší
papoušky kakadu
Od Kintore East
po Yuendemu
Západní poušť
žije a dýchá
Ve čtyřiceti pěti stupních

Přišel čas
Říkat poctivosti poctivost
Zaplatit nájem
Zaplatit náš podíl
Přišel čas
Fakt je fakt
Patří to k nim
Vraťme to zpět

Jak můžeme tančit,
když naše Země se otáčí
Jak můžeme spát,
když naše postele hoří
Jak můžeme tančit,
když naše Země se otáčí
Jak můžeme spát,
když naše postele hoří

Přišel čas
Říkat poctivosti
poctivost
Zaplatit nájem
Zaplatit náš podíl
Přišel čas
Fakt je fakt
Patří to k nim
Vraťme to zpět

Jak můžeme tančit,
když naše Země se otáčí
Jak můžeme spát,
když naše postele hoří