Listopad 2008

Dotazníček

29. listopadu 2008 v 22:55 | Tygřííík? and me! |  Příběhy jen tak... od někud
Snad mi Tygřííík odpustí, že jsem si tohle vypůjčila z jejího blogu... ale jak jsem to tak četla, zaujalo mě to natoli, že... tady to je... odpusť :)

TePa

Kdybych byla ovoce, byla bych... hruška

Kdybych byla barva, byla bych... tyrkysová

Kdybych byla zvíře, byla bych... racek

Kdybych byla domácí spotřebič, byla bych… digestoř

Kdybych byla kniha, byla bych... Legenda o Humovi (R. A. Knaak)

Kdybych byla oblečení, byla bych... šála

Kdybych byla šperk, byla bych... náušnice

Kdybych byla věc, byla bych... váza

Kdybych byla auto, byly bych... Audi A6

Kdybych byla element, byla bych... Voda

Kdybych byla strom, byla bych... vrba

Kdybych byla drink, byla bych... voda se šťávou =D

Kdybych byla příchuť zmrzliny, byla bych... vanilková

Kdybych byla člověk, byla bych... Mozart

Kdybych byla planeta, byla bych... Země

Kdybych byla hmyz, byla bych... kobylka

Kdybych byla veřejný dopravní přostředek, byla bych... metro

Kdybych byla písnička, byla bych... I don´t wanna to miss a thing

Kdybych byla film, byla bych... Armagedon

Kdybych byla roční období, byla bych... podzim

Kdybych byla květina, byla bych... kopretina

Kdybych byla povolání, byla bych... astronom

Kdybych byla kreslený seriál, byla bych... (já je nerada, takže budu doufat, že jím nebudu=D)

Kdybych byla místo, byla bych... pláž

Kdybych byla dárek, byla bych... drobná, z lásky darovaná

Kdybych byla vzpomínka, byla bych... ta pěkná

Kdybych byla město, byla bych... Praha

Kdybych byla smysl, byla bych... čich

Kdybych byla hra, byla bych... baseball

Kdybych byla sladkost, byla bych... karamela

Kdybych byla denní doba, byla bych... pozdní odpoledne

Kdybych byla část těla, byla bych... oko

Kdybych byla země, byla bych... Anglie

Kdybych byla chuť, byla bych... kyselá

Kdybych byla sport, byla bych... plavání

Kdybych byla cit, byla bych... láska

Kdybych byla vůně, byla bych... zvláštní, neurčitá

Kdybych byla znamení, byla bych... Lev

Kdybych byla objekt, byla bych... architektonicky zajímavá

Kdybych byla budova, byla bych... Tančící dům

Kdybych byla měsíc, byla bych... prosinec

Kdybych byla parfém, byla bych… Espirit Celebration

Kdybych byla gumové cukrátko, byla bych...

Kdybych byla hračka, byla bych... vláček

Kdybych byla látka, byla bych... hedvábí

Kdybych byla tvar, byla bych... kruh

Kdybych byla otázka, byla bych... Přeskočilo ti?

Kdybych byla odpoveď, byla bych... Nevím

Kdybych byla slovo, byla bych... Možná

35. kapitola - Jak si osladit život

29. listopadu 2008 v 22:13 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Pro Vás všechny... i pro Atewynku speciální dodatek a doufám, že si na mě někdy udělá čas a zkusí přečíst aspoň jednu kapitolu jedné mé povídky... jo a holky! Jsem ráda, že jste se mnou a že mě držíte nad vodou... společně s mými hrdiny!

TePa

Otevřela jsem a vešla kousek z vlaku, kde byla část ohraničená železným zábradlím. Vítr se mi opřel do tváří, až jsem takřka popadala dech. Vzápětí jsem uslyšela, jak někdo zavírá dveře a za chvilku mě Albus objal.
,,Měla bys jít dovnitř, nachladneš."
,,To je v pořádku. Je mi dobře," opřela jsem se o něj. Dál už nemluvil, jen se mnou pozoroval, jak kolem ubíhá krajina. Ale když pak začalo chumelit, raději jsme se vrátili do uličky.
,,Co teď?" povzdechl si Albus.
,,Zpátky teda nelezu. Pozorovat ten zamilovaný pár je někdy na úkor mého zdraví."
,,Kdyby jen tvého."
,,Tak takhle, jo?" šťouchla jsem ho do lokte.
,,Kdepak! Tvé zdraví mám na zřeteli nejvíc."
,,Z jaké knížky mi tu cituješ?"
,,Z žádné. Vlastní výroba."
,,Tak to jo," zvedla jsem palec a procházela se uličkou. Sem tam ze dveří vybíhali žáci v různobarevných hábitech, které se prefekti marně snažili zkrotit. ,,Co prázdniny?" zeptala jsem se a otočila se, ale Albus byl pryč. Zamračila jsem se a vracela se v uličce zpátky. Nahlížela jsem do kupé a hledala ho, ale nikde nic. Nakonec jsem otevřela kupé nedaleko toho našeho, kde držel Jess za nohu. ,,Ehm?" odkašlala jsem si. Albus nadskočil, pustil ji nohu a postavil se do pozoru.
,,Jess se škrábla do nohy."
,,Škrábla do nohy? A jak?" otočila jsem se k Jess.
,,Jednoduše," pokrčila rameny a se zájmem nás pozorovala. ,,Nevěděla jsem, že chodíš s Albem," ušklíbla se.
,,Jen jsem ti to neřekla," cukla jsem hlavou a otočila se zpátky k Albovi. ,,Jak jednoduše?"
,,To se zeptej jí, každopádně měla ošklivou odřeninu."
,,Nevypadá, že by ji to nějak extra poškodilo visáž."
,,To bude mou přesnou a excelentní prací," uklonil se Albus. Ušklíbla jsem se, otočila a namířila si to k nám do kupé. Otevřela jsem schválně trochu hlasitěji, abych dotyčné, co sedí v kupé nenachytala při něčem, co by se mi zrovna třikrát nelíbilo. Ale oni spali. Samozřejmě vedle sebe a vypadali moc sladce. Usmála jsem se a zavřela dveře kupé. Ozvalo se zasyčení. Otočila jsem se a lehce vykřikla. Okamžitě jsem znovu otevřela dveře a vtáhla zmrzačeného Alba do kupé.
,,Promiň, já nechtěla. Moc mě to mrzí. Bolí to moc?" chytla jsem ho jemně za ruku a usadila si ji do klína. Šáhla jsem po hůlce, ale zarazil mě. ,,Co je? Nevěříš mi? Nedivila bych se. Takhle ti škřípnout prsty. Tak mě to mrzí. Promiň, promiň, pro... -" poslední promiň zastavil polibkem. Překvapilo mě to natolik, až jsem málem omdlela. Když jsem se odtáhla, zaraženě jsem se na něj podívala. ,,- ...miň," dořekla jsem.
,,To je v pořádku."
,,Bolí to moc?" zkousla jsem si ret.
,,Vůbec ne."
,,Lháři," pohladila jsem ho po ruce.
,,Teď se mám nejlíp za celý život." Zasmála jsem se.
,,Se skřípnutýma prstama?"
,,Se svou přítelkyní."
,,To jsem ráda," začervenala jsem se. Zvedl neporaněnou ruku a pohladil mě ukazováčkem a prostředníkem po tváři. Bylo to tak něžné gesto, až jsem se šťastně otřásla. ,,Zpravím to," usmála jsem se a mávla hůlkou. Trochu to prasklo, Albusův obličej se zkřivil potlačovanou bolestí, ale zdálo se, že už je v pořádku. ,,Dobrý?"
,,To bylo i předtím," masíroval si dlaň.
,,Promiň, nechtěla jsem, aby se ti přitížilo."
,,Jsem rád, že se staráš," usmál se a znovu mě políbil. Byla to taková nádhera, až jsem si k němu musela přisednou blíž a pevně jsem ho objala kolem krku. Ale nic nemůže trvat věčně, a tak, když jsme se odtrhli, vyskočila jsem mu na klín a šťastně se na něj usmála.
,,Je mi tak krásně, až je to neuvěřitelné. Škoda, že nic nemůže trvat věčně," přejela jsem mu prsty po ušních lalůčcích. Otevřel pusu, že mi na to něco řekne, ale to už se s hlasitým zachrápáním probudil Peter.
,,Kde to jsme, mládeži?" zeptal se. Albus zavřel pusu a odpověděl mu, vzápětí jsme s Ell vystrnadily kluky z kupéčka a začali se převékat, přičemž Ell nepřestávala vychvalovat mistra Cartera až do nebes.

Na večeři byla poklidná nálada, všichni se smáli a tlačili různá jídla, různých kuchyní a všichni taky různě jedli. Nutno dodat, že nemálo Nebelvířanů jedno rukama. Fakt prasata. Nedivím se, že mě sem zařadili, usmála jsem se pro sebe, sesbírala všechny své věci a postavila se.
,,Jdeš Ell?" zeptala jsem se.
,,Už? Proč?"
,,Mám dneska hlídku, a tak si jdu ještě nachystat věci na zítřek a tak."
,,Jo aha. Tak já jdu. Ahoj, Pete," rozloučila se s ním dlouhým vášnivým polibkem. Odvrátila jsem se a cestou na kolej poznamenala, že by jí neuškodilo trochu decentnější rozloučení.
,,Jen si užívám, dokud můžu," pokrčila rameny a řekla Buclatce heslo. Úžasné, ušklíbla jsem se a vešla za ní.
V pokoji jsem sebou plácla na gauč a chvilku zírala do stropu.
,,Neříkalas, že si jdeš chystat věci?" ušklíbla se Ell ze vedlejší postele, kde něco zuřivě hledala.
,,Jo, za chvilku," zabručela jsem. Ozvala se hlasitá rána a podle dalších zvuků, které ránu posléze následovaly, jsem vyvodila, že se Ell snaží cosi přispendlit ke stěně. ,,Ell...!"
,,Co je?" odsekla.
,,Co to zase provádíš?"
,,Snažím se tu připevnit Peteovu fotku." Sykla jsem, otočila se k ní, vytáhla z kapsy hůlku, mávla jí a fotka se přisála ke stěně. Následně jsem se otočila na druhý bok a začala se zvedat z postele. ,,Páni, dík. Nechceš mě to kouzlo naučit?"
,,Čtvrtý díl Teorie kouzel," poradila jsem jí a sedla si na zem, abych si mohla snáze nachystat učebnice.
,,To mi to kouzlo jednoduše nemůžeš říct?" naštvala se.
,,Myslím, že tam najdeš víc kouzel, které jsi zanedbala," ušklíbla jsem se, když po mně mrskla polštářem a vyplázla na ni jazyk.
Asi po půlhodině jsem se teple oblečená a s hůlkou v ruce objevila ve Společence. Albus tam byl taky.
,,Nemusíš mít strach, zvládnu to sama," ukázala jsem na něj hůlkou.
,,Já vím, jen jsem chtěl být s tebou." Usmála jsem se a kývla.
,,Tak pojď, do sklepení asi fakt neradno jít sama." Spokojeně se ušklíbl a vyšel za mnou zpod Buclatky.
,,Primusové!" zapištěla.
,,Ano?" otočila jsem se.
,,Mohli byste zajít za sirem Cadoganem?"
,,Proč? Vždyť už jsem mu domlouvala, aby toho nechal."
,,Právě, že toho nechal." Pozvedla jsem obočí, zatímco Albus se vedle mě tiše pochechtával.
,,Pak vám nerozumím. Myslela jsem, že chcete, aby toho nechal, ale vy..."
,,Zjistila jsem, že mi chybí."
,,A to mu mám jít domlouvat?"
,,Byli byste tak hodní?" otočila se tentokrát k Albovi a dodala: ,,Vyrostl z tebe pohledný muž." Ušklíbla jsem se, ale zdržela se komentářů.
,,Pokusíme se, madame. Dnes vám to velice sluší," uklonil se Albus a Buclatka se potěšeně zavrtěla. Protočila jsem oči v sloup a vykročila. ,,Mohlas na mě počkat," dobíhal mě Albus.
,,Mohla," pokrčila jsem rameny.
,,Asi jsem si ji právě získal."
,,Každému se líbí, když mu někdo lichotí."
,,Opravdu?" zasmál se Albus.
,,Nevím, co je na tom vtipného."
,,Jen to, jak se tváříš," ukázal na mě. Protočila jsem OPĚT oči v sloup a zabočila vpravo do druhého poschodí.
,,Ještě čtyři poschodí," mumlala jsem si pro sebe. ,,To si to ta Madame Buclatá nemůže rozmyslet dopředu? Trmácet se každý týden až tak vysoko...! Proto jsem si zrušila Jasnovidectví."
,,Ale no tak. Aspoň máš chvilku tělocviku."
,,Ne, že bych z toho byla zrovna třikrát happy," ušklíbla jsem se.
,,Co je to dneska s tebou?"
,,Coby?" nechápala jsem.
,,Skoro celou dobu jsi odtažitá, jak..."
,,Nehledej přirovnání."
,,To je fuk, musíš uznat, že jsi nebyla zrovna dvakrát příjemná."
,,Poslední dobou nejsem ve své kůži," přiznala jsem se.
,,Čím to?"
,,Kdybych to věděla, tak se toho zbavím. Jen mám takový zvláštní pocit."
,,Z čeho?"
,,Z nás," vyskočila jsem na další schod a otočila se směrem k třetímu poschodí.
,,Proč? Co myslíš, že je špatně?"
,,Všechno probíhá tak hladce, až mi to přijde podezřelé."
,,Hladce? Pohádali jsme se a nějaký čásek spolu nechodili."
,,No tak až na to. Já nevím, prostě mě z toho šimrá v žaludku," polkla jsem a přitáhla se víc k zábradlí. Vlezli jsme do čtvrtého poschodí.
,,To mě taky."
,,Opravdu? A ty nemáš strach, že je náhodou něco špatně?"
,,Právě, že nemám. Myslím, že... Počkat. Ty si myslíš, že je to špatně?" Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, jak se tváří.
,,Já prostě nevím, co si myslet. Takhle... víš-co... jsem nebyla nikdy v životě," rozhodila jsem rukama a zabočila do další chodby.
,,Počkej! Stůj," chytil mě za ruce a otočil k sobě, abych mu viděla do očí.
,,Ano?"
,,Mám tě strašně moc rád. Věříš mi?"
,,Ano. Proč...?"
,,Chci ti jen říct, že dokud nám to klape, neměli bychom v tom hledat problémy, ale klady a užívat si toho, co právě máme. Nikdy nevíš, jestli to není naposledy, co se tohle děje."
,,Tím chceš naznačit, že..." Položil mi prst na ústa a já se zachvěla.
,,Nechci tím říct vůbec nic," usmál se a já si ho prohlédla. Hnědé vlasy mu spadaly do čela (pozn. a.: něco pro Atewynku), zelené oči mu nádherně zářily, ústa se mu roztahovala v širokém úsměvu a oblečení... Omg! Tak mu to seklo. Nevím, jak to ten zatracený kluk dělá, ale dokáže tak suprově podtrhnout své přednosti! Zkousla jsem si ret. Albus si povzdechl. ,,Vyjasněno?" Kývla jsem a zvedla k němu hlavu. Dotýkaji jsme se nosy. Bylo to tak krásné gesto! V jeho náruči jsem doslova roztávala a bylo mi zatěžko myslet na to, že by se mi kdy jindy mohlo líbit v objetí jiného kluka, nebo... muže... ,,To jsem rád," usmál se a políbil mě na čelo.
,,Musíme za tím Cadoganem," připomněla jsem mu šeptem.
,,Tak jdeme, ne?" chytil mě za ruku a mlčky jsme pokračovali v cestě.

34. kapitola - Ženich na obzoru!

28. listopadu 2008 v 22:34 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Teď to bude těžký, ne tak kapitolka, ale přidávání dalších... Protože mamka mi vyčítá, že se málo píšu a soustředím se na úplně jiný věci. Takže mám doma šrumec. Užijte si tuhle kapitolku, jako by byla poslední a donuťte mě JAKÝMKOLI způsobem, abych porušovala mamčiny zákony;)

TePa

,,Už bych měla jít domů. Je totiž celkem pozdě," mrkla jsem na hodinky.
,,Tak dobře. Můžu s tebou?"
,,Jak jako se mnou? Žádný strach, nejsem v přemisťování nováček. Zvládnu to," mrkla jsem na něj.
,,Jen doprovod. Prosím. Stejně se musíš přemístit na začátek vesnice a co když tě napadne nějaký hospodský pobuda?"
,,Ha ha ha, ale jak chceš." Opsala jsem hůlkou malý kruh a s tichým puk se objevila u lesa, který obklopoval celou vesničku ze západu.
,,Docela hezké," ohlédl se Albus.
,,Jak jinak," usmála jsem se, chytla ho za ruku a táhla ho přes zasněženou vesnici.
,,Moc hezké," dodal Albus po několika minutách, když jsme se vynořili na malinkatém náměstíčku se zamrzlou kašnou uprostřed.
,,Bydlíme támhle," ukázala jsem na dvouposchoďový rodinný domek, který stál u cesty. ,,Říkala jsem ti, že přijel Nath?"
,,Tvůj brácha? Ne," pozvedl překvapeně obočí, a pak zamrkal, když mu do očí spadlo několik vloček sněhu. Zasmála jsem se.
,,Tak je tady. Jsou asi všichni v obýváku. Vidíš? Svítí se tam," ukázala jsem k velkému oknu v přízemí. Doprovodil mě až ke dveřím, chytil za obě ruce a zrovna, když se nahýbal, že mi dá pusu na dobrou noc, otevřely se vchodové dveře dokořán a já se poplašeně odtáhla.
,,Aj, sorry mládeži, netušil jsem," koktal Nath.
,,V pohodě, brácho. Takže vás aspoň představím. Nathe, tohle je Albus, Albe, můj brácha, Nath," seznámila jsem je a s úsměvem pozorovala, jak si podávají ruce a přátelsky se usmívají.
,,No, já jdu hledat tu zatracenou kočku," oklepal se Nath a vyběhl do sněhu na zahradu. Ušklíbla jsem se.
,,Tak já jdu, než se tu objeví celá moje rodinka. To by pak byla síla," zasmála jsem se a šáhla po klice.
,,Počkej ještě chvilku."
,,Já bych tu klidně počkala, ale podle zvuku odhaduju, že se sem blíží máma, takže," rychle jsem se nahla, vlepila mu malou pusu a zase se chtěla odtáhnout, ale chytil mě za zátylek a přidržel mě trochu déle. Pak se ozvala rána, jak někdo těžce přibouchl dveře od nějakého pokoje a Albus se s úsměvem odtáhl.
,,Ahoj," zašeptal.
,,Ahoj," objala jsem ho a zrovna, když mamka lezla do dveří se přemístil tak tiše, že jsem si myslela, že stále stojí vedle mě.
,,Už dost, že jsi doma, co to tu byl za hluk?"
,,Jen mě přišel Albus doprovodit," protáhla jsem se kolem ní do domu.
,,Nemohlas ho pozvat dál? Teď vypadáme, jako bychom..."
,,Mami, klid. Já ho nechtěla pozvat dovnitř, on nechtěl dovnitř, takže je všechno ok. Jen jsem ho seznámila s Nathem. Toť vše. Kenzie znovu utekla?"
,,Jo, ale myslím, že jenom na zahradu," zapřemýšlela mamka.
,,Tak to jo. Jdu si dát něco teplého."
,,Zrovna jsem uvařila kafe, jestli chceš."
,,Jo, dík," odešla jsem do kuchyně a nalila si šálek. Opatrně jsem usrkla a s úsměvem přešla do obýváku, kde si táta četl noviny. Koukala jsem na televizi, kde běžel nějaký zábavný pořad a upíjela kafe.
,,Tak už tedy s Albem chodíš?" zeptal se táta jen tak mimochodem.
,,Jo, asi měsíc a dvacet dní," odpověděla jsem.
,,Čekal jsem to," slyšela jsem jeho spokojený hlas.
,,Jak to?"
,,Už od té doby, co jsem vás viděl v té restauračce a ve výtahu."
,,Ani nechci vidět, jak se tvářil, když jsem odtamtud utekla."
,,Chtěl jít za tebou," odpověděl jen tak mimochodem.
,,Proč?"
,,To se zeptej jeho, jak to mám vědět?" otočil stránku novin.
,,Též pravda."
,,Mám ji!" ozvalo se najednou ode dveří. Otočila jsem se. Nath vešel do dveří, celý zasněžený a promrzlý a pouštěl mokrou Kenzie na zem.
,,Gratulace," zamumlala jsem.
,,Nápodobně," zašklebil se a vyběhl schody do svého pokoje. Trochu jsem zrudla, přijala od mamky ručník a začala Kenzie vydrbávat kožich. Spokojeně vrněla a když jsem skončila, protáhla se a usnula mi na klíně. Natáhla jsem se pro hrnek a nechala jí tak. Ať se prospí to třeštidlo praštěné.

Celý zbytek prosince už jsem se těšila do školy, párkrát se sešla s Ell a jednou v lednu mi dokonce přinesla fotku svého nastávajícího a ani nedýchala.
,,Tak už ukaž," vybídla jsem jí.
,,Ty jo, já tomu nemůžu uvěřit. Nevěděla jsem, že je z čistokrevný rodiny."
,,Nevypadáš nešťastně, že by se ti máti trefila do noty?"
,,Ty jo," opakovala a dál svírala fotku.
,,Jseš si jistá, že je to opravdu tvůj budoucí manžílek?"
,,Jo, byl přišpendlený k té proklaté smlouvě, nebo co to je."
,,A kdy že se to berete?"
,,V červenci," polkla.
,,Jsi nějaká nervózní."
,,Krucipísek, Sáro, ty bys byla taky!"
,,Jo, asi jo. Jenže nemám tak praštěný rodiče."
,,Jo, to je též fakt."
,,Tak už ukaž."
,,No jo," natáhla ke mně ruku s fotkou, ale když jsem si ji chtěla vzít, tahala ji zpátky k sobě.
,,Ell!" Pustila a já se trochu zakymácela. Podívala jsem se na fotku a propukla v smích.
,,Nesměj se," zašklebila se Ell.
,,Ale to je Peter!" nevěřila jsem svým očím.
,,No jo."
,,Skoro bych ho nepoznala, ty krávo," okomentovala jsem to. Peter, kterého znám, přeci nosí volné džíny a sportovní trička, aby dal vyniknout své postavě, ale tady! Páni! Měl na sobě velice drahý oblek, nachovou košili a stříbrnou kravatu přitaženou ke krku. Navíc byl učesaný a působil nesmírně elegantně. ,,Vždyť takhle nevypadal ani na plese, panebože!" zasmála jsem se.
,,Jo, to je fakt. Však nechci vidět, až uvidí mě," ušklíbla se.
,,No jo. Asi jsi musela pózovat v nějakých středověkých šatech, co?"
,,Přesně," ukázala na mě prstem a napila se vína, které před ní leželo na stolečku.
,,Máš tu fotku?"
,,Jo, někde tu..," začala se přehrabávat v tašce a hledala a šmátrala, dokud nevytáhla trošku větší fotku. Stála u jednoho z křesel, které mají v obýváku, na sobě dlouhé rudé šaty, sukni nabíranou a dekoltový vršek jen zdurázňoval její hezkou postavu. Vlasy měla vyčesané nahoru a pár pramínků jí obepínalo krk. Usmívala se, docela příjemně, ale sálala z ní obrovská nechuť. Takže příjemně, ale nechutně? Úžasné, pomyslela jsem si, mé vyjadřovací schopnosti se opět dostaly pod nulu.
,,Vypadáš tu hezky."
,,Jo, docela jo, ale nechci se dožít toho dobírání, co mi připravuje Pete, vsaď se."
,,Takže se budete brát," usmála jsem se.
,,Jo, ale nejsem si jistá, jestli s ním vydržím až do..."
,,A já myslím, že jo." Pochybovačně se na mě podívala.
,,Když myslíš," řekla nakonec.

Když nastal den odjezdu, nechtělo se mi. Objala jsem mámu, tátu, Natha a taky Kenzie, která popuzeně zaprskala a utekla. Ironicky jsem se ušklíbla, popadla kufr a přemístila se na nástupiště. Ihned do mě někdo strčil a já nevydržela ten nápor. Žuch a byla jsem na zemi. Jak jednoduché, ušklíbla jsem se, když jsem si už ve stoje oprašovala kabát. To je ale mládež!
Vzhlédla jsem a začala se ohlížet po známích tvářích, kterých sice bylo všude plno, ale chyběla mi Ell a Albus, samozřejmě. Když se ani po deseti minutách neobjevovali, řekla jsem si, že tu nebudu jen tak sedět a raději si najdu kupé, abych pak nemusela sedět s klubem růžovoučkých voňavoučkých dívčin. Barbieny 4ever. Fakt. Samozřejmě jsem jich minula víc, než je zdrávo, než jsem se konečně dopravila do prázdného kupé. Vešla jsem dovnitř, hodila kufr do úložného prostoru a opřela hlavu o okno. Kolem se míhaly obličeje starších, mladších i těch nejmladších lidí a žáků a dětí... Připadal jsem si náhle jako úplně jinde.
,,Promiň, můžu k tobě?" ozval se Peteův hlas. Mimoděk jsem si vzpomněla na jeho foto a ušklíbla se.
,,Jasně." Posadil se a podivně si mě měřil. ,,Děje se něco?"
,,Na to jsem se chtěl zrovna zeptat já," založil si ruce na hrudi.
,,Co by se dělo?" hrála jsem nevědomou.
,,Ell ti to řekla," ukázal na mě prstem a zrudly mu uši.
,,Dobře, ale mohls to tušit," přiznala jsem.
,,To je fakt. Hlavně se prosím nestarej o kopie a prodej té fotky, buď té lásky."
,,Zkazils mi novoroční přání," zasmála jsem se.
,,Ale ccc," zašklebil se.
,,Ok, jak hrob, ale doufám, že si uvědomuješ, že Ell mlčet nebude," podívala jsem se na něj.
,,To ani neočekávám. Popravdě jsem si myslel, že tu bude s tebou."
,,Asi se opozdila, nebo se chystá na svatbu."
,,Sáro...!"
,,Promiň," zasmála jsem se, když se ozvalo zabouchání na dveře a poté do kupé vtrhl i zadýchaný Albus. Vlak se rozjel. ,,Kde je Ell?" vyhrkla jsem hned a vstala, abych se mohla podívat z okna.
,,To bych též rád věděl."
,,Taky vás rád vidím," utrousil Albus ironicky a žuchl na sedačku vedle Petea.
,,Jo, promiň. Ahoj, ale kde je Ell?" strachovala jsem se.
,,Dneska ti to sluší."
,,Kde je Ell?" opakovala jsem a kulila na něj oči.
,,No jo. Nesmím ti to říct," ušklíbl se.
,,Tak to řekni rovnou a nevymýšlej si různý bláboly," protočila jsem oči v sloup a posadila se k oknu. Chvilku bylo ticho.
,,Ssssstracatella, amore mioooo," ozval se tiše Pete. Zasmála jsem se.
,,To ti zase šibe?"
,,Zkouším ozvěnu," pokrčil rameny a všichni jsme se rozesmáli.
,,To ani nepřivítáš svého přítele?" Ušklíbla jsem se.
,,Nevím, jestli bych měla, když mě pěknou chvíli tahal za nos," hrála jsem uraženou a Pete protočil oči v sloup.
,,Jdu se poroshlédnout po něčem k snědku."
,,My víme, že jdeš za Ell," ušklíbla jsem se, když mizel za dveřmi.
,,Tak co bude?" nahl se ke mně Albus.
,,Co bys řekl?"
,,To nechám na tobě."
,,Opravdu?" zašklebila jsem se.
,,No... asi ne, když takhle reaguješ," nahl se ke mně ještě blíž, ale já ho zarazila svými pažemi. ,,Ale no tak... neviděl jsem tě celý týden."
,,Tak se na mě dívej," odsedla jsem si. Zaúpěl.
,,Ale no tak... Nebuď taková."
,,Bohužel já taková jsem. Narodila jsem se tak," zahleděla jsem se z okna. Cítila jsem, jak mě chytil za pas a i když jsem sebou cukala, rozlévalo se mnou příjemné teplo. Nehodlala jsem se ale tak rychle vzdát.
,,Tak už se nevzpírej, je to jen jedna nevinná pusena," domlouval mi.
,,Z mála hodně, jezinko."
,,Kdože?"
,,Přečti si Smolíčka Pacholíčka."
,,Koho?" zařechtal se.
,,No jo, já vím, že jediné, co ti něco říká, je Králíček Šmudlíček a užvaněný košťál," zasmála jsem se a postavila se, přičemž mi z pasu sklouzla Albova ruka. Měla jsem na sobě pořád kabát. Slyšela jsem zvuk vozíku s občerstvením, popadla pár srpců a šlá si koupit Čokoládové žabky. Když jsem se vrátila, hodila jsem je k oknu, na své místo, a svlékla si kabát. Vlastně mi to dneska fakt docela slušelo. Vlasy mi splývaly po ramenou a jejich modré a fialové konečky, které dosud neztratily svou úžasnou barvu, zdobily ramena blankytného trika. Albus zapískal.
,,Fakticky ti to sluší."
,,Díky, Šmudlíčku," ušklíbla jsem se, prohrábla mu ze srandy vlasy a chtěla si zase sednout k oknu. Albus se mi ale zjevně chystal potrestat. Uchvátil mě do náruče a začal mě lechtat. Cukala jsem sebou a smála se jako ďas. Když se pak nahl, aby mi konečně dal tu pusu, do kupé vtrhla Ell s Petem v patách. Rychle jsem se posadila, ale ti dva byli v menší roztršce.
,,Říkala jsem ti, že za to nemůžu!" vykřikla.
,,Jak to? To nemáš svá práva?"
,,Nehodlám pracovat v tomhle oddělení Ministerstva, takže je neznám!"
,,Jak to? Každý zná svá práva."
,,Já prostě ne! A přestaň říkat to jak to?!!!!!" řvala. Peter za sebou zabouchl dveře kupé a já se stáhla do kouta, Albus do druhého. Sledovali jsme tuhle bitku.
,,Panebože, Ell. Klídek. Dobře, omlouvám se," klidnil svůj hlas.
,,Tak ty se omlouváš. On se omlouvá!" rozhodila dramaticky rukama.
,,Ell. Opravdu je mi líto, že jsem měl narážky na tvou matku a sestřenici. Nezlob se, prosím." Bylo na něm vidět, že je mu to opravdu líto. Ell trochu zjihla.
,,Možná, ale vidíš to? Už se hádáme a to ještě...!" chtěla pokračovat, ale viděla Alba, a tak usekla větu.
,,Tak se usmiřme, je to na tom to nejkrásnější."
,,Nebudu se usmiřovat jen pro tvůj dobrý pocit, potřebuju ho cítit i já," ukázala na sebe.
,,Ty ho necítíš? Omluvil jsem se," řekl vlídně a pokročil k ní o krok blíže. Nevšimla si toho.
,,No jo, ale někdy prostě nestačí omluva."
,,Tak si promluvme."
,,Jo, už se vidím, jak s tebou diskutuju."
,,Co se ti na tom nelíbí?" chtěl vědět a pokročil o další krok.
,,To, že mě vůbec neposloucháš. Zíráš na mě, jako na svatý obrázek a končos!"
,,To se omlouvám, ale ty mě tak oslňuješ," objal ji kolem pasu a Ell jeho úmysl stále nedocházel.
,,Tak to zkusme jinak."
,,Jsem pro. Čekal jsem, až to řekneš," nahl se k ní a políbil ji. Nejdřív se bránila, ale to bylo asi jen pět sekund, pak úplně podlehla. Musela jsem se odvrátit. Až tak to šlo do extrému.
,,Tohle není nejlepší způsob, jak by si měli lidé vyjasňovat věci."
,,Taky myslím, ale je nejkrásnější," zamumlal, posadil se do kupé a posadil si Ell na klín. Nechtějte vědět, co dělali potom. Rozhodně jsme se už na to s Albem nehodlali dívat a už vůbec to nešlo ignorovat. Tak jsme se vyplížili z kupé. Ihned jsem zamířila ven z vlaku. Říkala jsem si, že trocha čistého vzduchu mi jen prospěje.

Aerosmith - I don´t wanna to miss a thing

22. listopadu 2008 v 17:17 | TePa

I could stay awake
just to hear you breathing
Watch you smile
while you are sleeping
While you're far away
and dreaming
I could spend my life
in this sweet surrender
I could stay lost
in this moment forever
Every moment spent with you
is a moment I treasure

I don't wanna close my eyes
I don't wanna fall asleep
Cause I'd miss you,
baby
And I don't wanna miss a thing
Cause even when I dream of you
The sweetest dream will never do
I'd still miss you,
baby
And I don't wanna miss a thing

Lying close to you
feeling your heart beating
And I'm wondering
what you're dreaming
Wondering if it's me
you're seeing
Then I kiss your eyes
and thank God we're together
And I just wanna stay with you
In this moment forever, forever
and ever

I don't wanna close my eyes
I don't wanna fall asleep
Cause I'd miss you,
baby
And I don't wanna miss a thing
Cause even when I dream of you
The sweetest dream will never do
I'd still miss you,
baby
And I don't wanna miss a thing

I don't wanna miss one smile
I don't wanna miss one kiss
Well, I just wanna be with you
Right here with you, just like this
I just wanna hold you close
Feel your heart so close to mine
And stay here in this moment
For all the rest of time

Don't wanna close my eyes
Don't wanna fall asleep
Cause I'd miss you, baby
And I don't wanna miss a thing
Cause even when I dream of you
The sweetest dream will never do
Cause I'd still miss you, baby
And I don't wanna miss a thing

I don't wanna close my eyes
I don't wanna fall asleep
Cause I'd miss you, baby
And I don't wanna miss a thing
Cause even when I dream of you
The sweetest dream will never do
I'd still miss you, baby
And I don't wanna miss a thing

Don't wanna close my eyes
Don't wanna fall asleep, yeah
I don't wanna miss a thing

Mohl bych zůstat vzhůru
jen abych slyšel Tvůj dech
Díval se na Tvůj úsměv,
zatímco Ty spíš
Zatímco jsi daleko odtud
a sníš
Strávil bych svůj život
v tomto sladkém odevzdání
Mohl bych zůstat ztracen
navěky v této chvíli
Každá chvíle strávená s Tebou
je chvíle, která má pro mě velkou cenu

Nechci zavřít oči
Nechci usnout
Protože by se mi po Tobě stýskalo,
miláčku
A já nechci promarnit jedinou věc
Protože právě když o Tobě sním
Nemůže se mi zdát sladší sen
Pořád by se mi po Tobě stýskalo,
miláčku
A já nechci promarnit jedinou věc

Ležet blízko u Tebe
a cítit tlukot Tvého srdce
Zajímá mě,
o čem sníš
Zajímá mě, jestli jsem to já,
koho vidíš
Pak Tě líbám na Tvá víčka
a děkuji Bohu, že jsme spolu
A já jen chci zůstat s Tebou
V této chvíli navěky, navěky
a navždy

Nechci zavřít oči
Nechci usnout
Protože by se mi po Tobě stýskalo,
miláčku
A já nechci promarnit jedinou věc
Protože právě když o Tobě sním
Nemůže se mi zdát sladší sen
Pořád by se mi po Tobě stýskalo,
miláčku
A já nechci promarnit jedinou věc

Nechci promarnit jediný úsměv
Nechci promarnit jediné políbení
Dobře, chci jen být s Tebou
Právě tady s Tebou, zrovna jako teď
Jen Tě chci objímat
Vnímat Tvé srdce tak blízko u mého
A zůstat tady v této chvíli
Po celý zbytek času

Nechci zavřít oči
Nechci usnout
Protože by se mi po Tobě stýskalo, miláčku
A já nechci promarnit jedinou věc
Protože právě když o Tobě sním
Nemůže se mi zdát sladší sen
Pořád by se mi po Tobě stýskalo, miláčku
A já nechci promarnit jedinou věc

Nechci zavřít oči
Nechci usnout
Protože by se mi po Tobě stýskalo, miláčku
A já nechci promarnit jedinou věc
Protože právě když o Tobě sním
Nemůže se mi zdát sladší sen
Pořád by se mi po Tobě stýskalo, miláčku
A já nechci promarnit jedinou věc

Nechci zavřít oči
Nechci usnout
Nechci promarnit jedinou věc


Epilog - Vítej, princi

22. listopadu 2008 v 16:08 | TePa |  Chloëin příběh
Čistě a jen pro vás, pokud máte Chloë rádi alespoň tak, jako já;)

TePa

Další dny šly jako po másle, Idwin se mi věnoval jako nikdy před tím, takže jsem ho musela do trůnního sálu doslova vyhánět. Asi po týdnu se sled událostí na pevno ustálil, a tak jsem šla navštívit mamku.
Pozvala mě dál a připravila něco k jídlu. Ptala se, co je nového a já jí s úsměvem vyprávěla, jak jsem šťastná a spokojená, když se mi najednou převrátil kufr. Do háje! Co se to děje? Pleskla jsem se přes pusu a vyletěla z jídelny jako velká voda. Když jsem se vrátila, překvapeně jsem se podívala na mámu.
,,Copak ti nesedlo?" chtěla vědět.
,,Já nevím," pokrčila jsem zmateně rameny.
,,Ale já jo," ušklíbla se.
,,Co?" nechápala jsem.
,,Myslím, že tahle nevolnost tě bude otravovat dalších nejméně šest měsíců, pak to ustane."
,,Tím chceš říct, že..," vykulila jsem oči. Kývla. ,,Já jsem v jináči?"
,,Co prosím?" usmála se.
,,Čekám mimino? Já?"
,,Vypadá to tak," zasmála se mamka.
,,To je teda sranda," posadila jsem se za stůl, šáhla po obyčejné vodě a pořádně si lokla.
,,Kdy mu to řekneš?"
,,Asi až nebude zbytí."
,,Proč? Věřím, že bude šťastný."
,,Hm. Potřebuju si to srovnat v hlavě. Nezlob se, ale vrátím se na hrad."
,,Pochopitelně. Měj se krásně a nashledanou," rozloučila se se mnou a já pomalu odcházela na hrad. No to je teda žůžo...

Posadila jsem se za stůl v knihovně a rozevřela jednu z knih, která na něm ležela, a pak jsem si uvědomila, že si raději najdu nějakou knihu, která by mi vysvětlila, co s těhotenstvím v téhle době. Doufám, že to tu nebude jako v pravěku, modlila jsem se, jinak to asi nepřežiju. Vylezla jsem po pohyblivých schůdcích až k horním regálům a začala hledat něco o anatomii, nebo tak, aby mi to pomohlo. Nalezené knihy jsem házela dolů vedle schůdků, dokud se tam neutvořila slušná hromádka a já slezla dolů. Právě v té chvíli vkročil do místnosti sluha s čajem. Napřímila jsem se a s úsměvem mu dovolila, aby mi šálek s konvicí nechal na stole a zase odešel.
Záhy jsem sebrala všechny knihy a navršila je vedle stolu. Zohla jsem se pro první, ale nic tam nebylo, tak jsem ji hodila vedle na druhou hromadu. Prakticky nikde nebylo nic konkrétního, jen pár žvástů o tom, co se se mnou během devíti měsíců stane a toť vše. Nakonec jsem narazila na jakýsi herbář, kde byl popsaný účinek nějaké byliny na organismus těhotné ženy a k tomu pár připsaných poznámek. Ani jsem si nevšimla, že se tiše otevřely dveře.
,,Zdravím tě, Chloë," pozdravil mě Idwin. Naskočila jsem, jako by mě nachytal při loupeži a chvilku se na něj zděšeně podívala. ,,Nechtěl jsem tě polekat," řekl a podíval se mi do náruče, kde mi vězela rozevřená kniha. Přimhouřil oči, ale než stačil cokoliv přečíst, zavřela jsem ji a hodila na hromádku nepřečtených knih.
,,Ahoj," odpověděla jsem.
,,Co tu provádíš?"
,,Co bys řekl, že se dělá v knihovně?" dobírala jsem si ho.
,,Na co všechny ty knihy o anatomii."
,,Jak víš, že jsou všechny z toho oboru?"
,,Stačí se podívat do knihovny," ukázal na poloprázdný regál. Začervenala jsem se.
,,Též fakt." Najednou se mi znovu převrátil žaludek, ale ovládla jsem se a dál seděla na místě.
,,Tak proč?"
,,Výzvědná kancelář, nebo co?"
,,Chloë? Proč mi to nechceš říct?"
,,Čistě osobní věc," vstala jsem, nechala tam ty knihy ležet a snažila se nenápadně dospět k něčemu, kde bych mohla hodit šavli.
,,Aha. Tak ty máš přede mnou schovaného kostlivce ve skříni?"
,,Omluvíš mě? Ty knihy potom uklidím," ujistila jsem ho a rychle vypochodovala z místnosti.
,,Počkej přeci! Kam utíkáš?"
,,Ehm... Nikam," odbyla jsem ho a zavřela se ve své pracovně. Uf, opřela jsem se zády o dveře. Udržet tohle tajemství bude den ode dne těžší, pomyslela jsem si.

A taky, že ano. Idwin byl stále více popuzený, že mu o tom nechci říct a když jsem se pak neustále vymlouvala na bolest hlavy, urazil se a celé dva týdny mi nepřišel na oči. To ovšem bylo jen k mému prospěchu. Břicho totiž rostlo a už rozhodně nešlo tak lehce zamaskovat jako před měsícem. Nyní, i když jsem nosila šaty stáhlé nad pasem, aby mi volně visely kolem těla, jsem už nedokázala zamaskovat vůbec nic. Zrovna, když jsem stála zády ke dveřím, ozvalo se zaklepání a naléhavý Idwinův hlas, abych ho pustila dovnitř. Schovala jsem se za zástěnu a dovolila mu vstoupit.
,,Chloë?"
,,Ano?" ozvala jsem se.
,,Proč jsi za tou stěnou?"
,,Převlékám se, zůstaň, kde jsi a povídej."
,,Omlouvám se."
,,Co prosím?"
,,Omlouvám se, že jsem na tebe byl nepříjemný. Chybíš mi," řekl posmutněle.
,,Ehm... Též jsi mi chyběl."
,,Mohla by jsi vylést? Dlouho jsem tě neviděl."
,,Máš můj obraz v pracovně, pokud se nemýlím."
,,Líbíš se mi víc normálně," řekl a v hlase mu bylo znát, že se usmívá.
,,To mě těší, ale víš..."
,,Ano?" chtěl vědět.
,,Já se ti nemůžu ukázat."
,,Cože? Proč?" nechápal.
,,Protože bych ti něco musela říct a to se mi ještě moc nechce."
,,Chce, nechce, týká se to mě, nebo spíš tebe?"
,,Nás obou, řekla bych."
,,Tak si promluvíme, ale vylez už."
,,Ztloustla jsem," začla jsem nenápadně.
,,To ti jen prospěje," zasmál se Idwin. ,,Tak už vylez."
,,Já nevím. Mám i dost hrůzné šaty."
,,Tobě sluší všechno, nejvíc nic." Zrudla jsem.
,,Nech si to," odbyla jsem ho.
,,Tak vyjdeš ven, nebo si mám pro tebe zajít?"
,,Nevyhrožuj, nebo začnu křičet."
,,Moje milá, tady ti křik moc nepomůže, protože to JÁ jsem tady král."
,,A já královna, když už jsme u toho a když na to přijde, jsem i feministka," ozvala jsem se. Idwin se zašklebil.
,,Tak polez, ty feministko."
,,Víš, nemyslím, že je to dobrý nápad," zkousla jsem si ret.
,,Stejně se mi budeš muset ještě někdy ukázat, a to i kdybych na tebe měl uspořádat tajnou misi."
,,Ty jseš na mě příliš mazanej. Hele, je tu okno, že bych vyskočila ven?" zauvažovala jsem ironicky.
,,Nech toho, nebo tam opravdu vletím."
,,ŠŠŠt," uklidňovala jsem ho.
,,Tak polez! Dochází mi trpělivost."
,,Jo takhle."
,,Jo přesně tak."
,,Dělej!"
,,Slib mi, že neomdlíš."
,,Nad tvou krásou? Už jsem si zvykl. Tak pojď."
,,Slib mi to."
,,Pokusím se," zasmál se.
,,Dobře, ale otoč se ke mně zády."
,,Co to se mnou hraješ za hru?"
,,Prostě se otoč."
,,Jak je vaše ctěná libost," uklonil se a já ho zkontrolovala. Vylezla jsem ven, tmavě fialové šaty mi zavlály kolem nohou, ale narovnala jsem se a vydechla.
,,Tak se otoč," povzdechla jsem si. Otočil se a chvilku si mě překvapeně měřil. Váhavě jsem se usmála a nehla se z místa.
,,Chloë?! Ty-ty-ty jsi..."
,,Už to tak bude," potvrdila jsem a sledovala každičký jeho pohyb. Chvilku to trvalo, než jeho zmatený výraz vyměnil za radost. ,,Nezlobíš se?" zeptala jsem se.
,,Blázníš? Jsem ten nejšťastnější chlap pod sluncem," zavýskl a pevně mě objal. ,,Ale kvůli tomu jsi nemusela dělat tajnosti." Schovala jsem mu hlavu do ohbí krku a nasávala jeho vůni.
,,Jen jsem měla strach," bránila jsem se.
,,Tos nemusela. Pááááni! Ukaž se mi?" odstoupil, ale dál mě držel za ruku. Uculovala jsem se od ucha k uchu a pozorovala, jak si mě s úsměvem prohlíží. ,,Jsi krásnější, než kdy dřív."
,,To se ti jen zdá, protože jsi mě dost dlouho neviděl," odbyla jsem ho.
,,Kdepak. Moc ti to sluší."
,,Ty šaty, nebo to břicho?"
,,To břicho, ale i ty šaty," usmál se a znovu mě pevně objal. ,,Já jsem tak šťastný," povzdechl si.
,,To jsme dva," políbila jsem ho.

,,To už se nedá vydržet," zuřila jsem, když mě znovu nějaká starší dvorní dáma posadila do křesla.
,,Ale, paní," uklidňovala mě.
,,Ať už dítě vyleze, slyšíš?" šťouchla jsem si do břicha, přes které jsem si neviděla ani na špičky nohou.
,,Myslím, že vás neslyší."
,,Opravdu?" uchechtla jsem se ironicky.
,,Nezlobte se, madame," omlouvala se hned.
,,Promiň, ale mám poslední dobou dost velké výkyvy nálad," opřela jsem se.
,,Dovolte mi, abych vám připoměla, že král projednává nějakou důležitou věc ohledně koupi dalšího ostrova, které má patřit k našemu království a byl by vděčen, kdybyste mu byla na blízku."
,,To jistě," ušklíbla jsem se, ale postavila se a upravila si šaty. ,,To už se nedá vydržet," povzdechla jsem si a vyrazila z místnosti. Když jsem vcházela do Hlavního sálu, všichni se mi ukláněli, ale já neměla náladu na nic. Absolutně na nic, kromě porodu, kdyby se to zatracené dítě konečně odhodlalo, pomyslela jsem si a i přes to, že jsem z té osudné chvíle měla obrovský strach, musela jsem si přiznat, že se jí už nemůžu dočkat. Ono tahat další kila navíc není žádná slast.
Opřela jsem se do dveří a otevřela je. Naskytl se mi pohled na dlouhý dřevěný vyřezávaný stůl, okolo něhož sedělo mnoho mladých i starších pánů. Vstali a uklonili se. Sklonila jsem hlavu a přešla do čela stolu, kde jsem si sedla po Idwinově pravici. Políbil mě na krk a přitom zašeptal:
,,Jsem rád, že jsi tu." Ušklíbla jsem se a usmála se na zúčastněné.
,,Přijměte naše gratulace, paní," ozval se první odvážnější pán. Trochu jsem sklonila hlavu, ale neovládla jízlivou poznámku:
,,Ráda je přijmu, ale až budou na místě."
,,Přejděme k věci," přerušil mě rychle Idwin a mě došlo, že zachraňuje situaci. To jsem mu moc sebevědomí nepřidala, pomyslela jsem si, naštvaná sama na sebe. Polepším se.

,,Co se to dneska s tebou dělo?"
,,Promiň, ale jsem nějak mimo," omluvila jsem se hned a posadila se na velký pohodlný gauč. Idwin se posadil vedle mě.
,,Můžu?" zeptal se.
,,Co bys rád?" zeptala jsem se. Mlčky mi ukázal na břicho a mě to hned došlo. ,,Jo takhle. Samozřejmě, jestli ti to aspoň trochu zlepší náladu." Šťastně se usmál a přejel mi rukou po břiše. Opřel si mi hlavu o rameno a dál se soustředil na pohyby prstů a rukou. ,,Hned se cítím líp," usmála jsem se.
,,Taky. Páni!" vykřikl najednou.
,,Co se děje?" zeptala jsem se naléhavě.
,,Ono kope!"
,,To bych řekla. A taky dost často a tam, kde by rozhodně nemusel," ušklíbla jsem se.
,,Nemusel? Myslíš, že to bude kluk?"
,,Podle té jeho bojovnosti bych se o to klidně vsadila," poznamenala jsem a ztěžka se posadila.
,,Bolí tě to moc?" strachoval se.
,,To přejde," uklidnila jsem ho. ,,Opravdu, neboj," dodala jsem, když jsem spatřila jeho nedůvěřivý výraz.
,,Hm. Ale jsem nerad, když tě něco bolí."
,,Každou chvíli to zabolí daleko víc," ušklíbla jsem se a vlastně jsem ho chtěla jen podráždit.
,,Co? Proč?" chytil se.
,,Jen klid, pak už mi bude hej, tedy doufám," pomyslela jsem na to, co všechno by se mohlo stát a polkla.
,,Proč doufáš? Víš něco víc, než já?"
,,To bych řekla, vzhledem k tomu, že pocházím z úplně jiného světa, což dobře víš."
,,A tam jste se něco učili, nebo tak?"
,,Jasně. Je o tom spousta knih a filmů a vůbec, dokonce jsme se na jeden porod i dívali, ale já na to neměla žaludek a teď to čeká mě." Polkl.
,,Mrzí mě, že tě to bude bolet."
,,Blázne," pohladila jsem ho po vlasech. Usmál se a políbil mě.
,,Jsi hodně odvážná královna."
,,Všechny dívky a ženy jsou odvážné, když na to přijde, nemyslíš?" usmála jsem se a ztuhla.
,,Co se děje?" chtěl vědět Idwin.
,,Asi mi praskla voda. Do háje! Zavolej nějakého doktora, nebo tak něco," oznámila jsem mu.
,,Už je to tady?" chtěl vědět.
,,Nedozvíš se, co je tady, když okamžitě někoho nezavoláš," vstala jsem a přešla k posteli, chvilku kolem ní chodila a když Idwin přivedl bábu, lehla jsem si na postel a začala dýchat. Hlavně to.

Idwin nervózně přecházel po pokoji a vypadal jako prase před porážkou. Mnul si ruce, dokonce udělal i stojku, jak hledal uklidnění ve všem možném a zrovna, když byl hlavou dolů, otevřely se dveře.
,,Pane králi?" ozvala se bába.
,,Ano?" postavil se a zpříma na ni pohlédl.
,,Máte kluka."
,,Opravdu? Ona to přeci jenom věděla. Jak to?" dumal.
,,A jméno?" chtěla bába vědět.
,,Arcalim," oznámil Idwin bez přemýšlení. Tak se jmenoval jeho otec.
,,Dobrá," kývla a chtěla se vytratit.
,,A co Chloë?"
,,Královna i dítě jsou v pořádku," oznámila mu s úsměvem. Idwin pocítil vlnu úlevy a štěstí. Padl na gauč, protože byl vzhůru celou noc a s úsměvem na rtech usnul jako dub.
Ráno, hned, jak ho probudila služebná, která vešla do pokoje, že trochu poklidí, vstal a zaklepal na dveře, kde spala Chloë. Otevřela mu bába a s úsměvem ho dostrkala k posteli, na níž ležela královna.
,,Chloë?" zašeptal Idwin a já s úsměvem procitla.
,,Hurá," zašeptala jsem. Idwin se zasmál.
,,Dal jsem mu jméno Arcalim, nevadí?"
,,Teď už je to jedno, nebo ne? Slyšela jsem o tom," přikývla jsem. Políbil mě na čelo a přešel k malé dětské postýlce, ve které odpočíval jeho prvorozený syn.

Legenda o Zorrovi

22. listopadu 2008 v 11:57 | osobnosti.cz
Příběh Legendy o Zorrovi začíná deset let od okamžiku, kdy jsme hrdiny opustili na konci předchozího dobrodružství. Alejandro (Banderas) a Elena (Zeta-Jones) se stali manžely a mají spolu 10letého syna Joaquina (Adrian Alonso). Přestože si Alejandro stále obléká masku Zorra, aby ochránil chudé a utlačované obyvatele kalifornského teritoria před hamižností tamějších vládců, musí se často rozhodovat mezi svým pocitem pro spravedlnost a touhou po normálním životě.

Když několik prominentních obchodníků a místních magnátů začne spřádat zločinné plány, které mají zabránit tomu, aby se Kalifornie stala 31. státem USA, čeká jej toto dilema znovu. Při statečném pokusu o překažení jejich plánů se Zorro ocitá v krizi, která ohrožuje nejen jeho vlastní život, ale také bezpečí jeho rodiny.




Trailer:

Anketka

22. listopadu 2008 v 11:32 | TePa
Asi mi trochu šiblo, ale to bude tím filmem, který jsem viděla docela nedávno a nadchlo mě to pro malilinkaté pokračováníčko Chloë. Jenže nastal problém. Nepřeháním já už to? Mám tolik povídek, že je pomalu ani nestíhám doplňovat a ještě si vymýšlím tyhle kravinky. Tak prosím klikněte na tenhle článek a pomožte mi vyřešit můj problém;) :D

TePa

33. kapitola - Voilé!

21. listopadu 2008 v 21:54 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Speciálně pro Liu malý darček, aby vytrvala a první sníh listopadu r. 2008 k tomu;) :* Hodně štěstí a užij si tuhle kapitolu, jako příjemné odreagování, jak doufám...

TePa

Ten den poprvé za dlouhý čas zase sněžilo. A tak, když jsem ráno vstala a podívala se z okna, málem jsem se tam rozbrečela. Celá ulice, byla pod sněhovou pokrývkou, chodilo po ní hodně známých lidí. S dárky i bez dárků a malé děti bruslily na malé ledové ploše, kterou si včera vyrobili. Usmála jsem se a - jako z filmu - rozhrnula závěsy docela.
Otevřela jsem okno a na chvilku se zachvěla zimou. To ale za chvilku přešlo, společně s příletem další sovy, která mě lehce ovála křidly a přístala na psacím stole, kde se sklouzla a zůstala tak ležet. Vzala jsem ji zledovatělý dopis. Takže zítra u Medového ráje. Dobře, vydechla jsem, teď se jen domluvit s rodiči. Natáhla jsem na sebe typický svetr s odporným sobem a vytahané džíny. Náhle někdo zaklepal.
,,Jo?" Vešel Nath.
,,No, kde jsi, ty Šípková Růženko?" zasmál se, ale mě při tom oslovení zabolelo u srdce. Poznal to na mě. ,,Stalo se něco?"
,,Ne, jen jsem si na něco vzpomněla," odvětila jsem, a pak se usmála: ,,Veselé Vánoce!"
,,Tobě taky. Jdeš?" Zamručela jsem a požitkářsky se protáhla.
,,No..." Zasmál se, zvedl mě na ramena a nesl mě do kuchyně. Tam nastal problém. ,,Panebože! Rám!" zasmála jsem se, ale on se jen ušklíbl. ,,Chceš mě zabít?"
,,Se zohni, ne?"
,,Nějakej chytrej," poznamenala jsem a chtěla nějak slést, držel mě ale pevně a dál kráčel k rámu. ,,Ty hade..."
,,Jako bych to už někde slyšel?!" zasmál se zrovna vcházel do dveří. Podivně jsem se zkroutila a jen si trochu odřela záda. Když mě potom shodil na gauč, plula jsem, jak babka na trhu.
,,Sáro!" ozval se z kuchyně pohoršený hlas mamky.
,,On si začal. Proč neokřikneš jeho... Mrkváka jednoho!" Nath propukl v smích. ,,Uchechtanýho... Fuj!" Ale pak mi to nedalo a já se začala ošívat a usmívat. Za chvilku vešla mamka do obýváku.
,,Veselé Vánoce, i když nemůžu uvěřit, že jsem vás někdy porodila," ušklíbla se a posadila se s hrnkem kafe naproti krbu.
,,Mami?"
,,Jo?" usmála se a usrkla.
,,Můžu zítra ven? S kamarádem?" Nath zapískal. Usmála jsem se a dloubla ho do žeber.
,,Jakým? Od té by ses měl učit, tak ji neprovokuj," dodala směrem k Nathovi.
,,Cc!" ohradil se a hral uraženého - ovšem s cukrovím v ruce, takže...
,,S Albem," poznamenala jsem do koberce.
,,Stalo se něco?"
,,Jedu se s ním udobřit."
,,Tak to jeď. Ale teple se obleč."
,,Nejedu teď."
,,Proč ne? Máš celé odpoledne čas."
,,Totiž, já myslela, že..."
,,Ale jestli nechceš, tak..."
,,Ještě si to rozmyslím, díky," usmála jsem se a vrhla se na rozbalování dárků.
Dostala jsem nové kolečkové brusle, teplou šálu, řetízek s podivnou pokřivenou rytinou, takže jsem usoudila, že je od Natha. Potěšeně jsem si ho natáhla na zápěstí a zauvažovala:
,,Co to tam asi je vyrytý?"
,,Dovolíte, dámo?" ozval se Nath. Kývla jsem a napřáhla k němu ruku. ,,Nejde to přečíst," zasmál se nakonec.
,,Ne, to zjevně ne," usmála jsem se. ,,Ale to nevadí, jsem opředena tajemstvím, tak proč ne ještě víc?" zasmála jsem se a jak jsem se předkláněla pro cukroví, vyklouzl mi řetízek zpod soba a lehce pročísl vzduch. Rychle jsem ho chytla a nenápadně ho strkala za svetr.
,,Copak to je?" zeptal se Nath.
,,Řekla bych, že vanilkový rohlíček," zvedla jsem cukroví a zašklebila se.
,,Ne, já myslel to na krku."
,,Tomu se říká řetízek. Nathe řetízek, řetízku Nath."
,,Netrop si z toho legraci. Od koho?" usmál se.
,,Od Alba."
,,To je asi dobrý kamarád."
,,Nenávažej se pořád do mě ty chytráku," mrskla jsem po něm polštář a on zahrál mrtvého brouka. Navíc tak přesvědčivě, že to pobavilo i tátu s mamkou.
Odpoledne se mi podařilo přemluvit Natha, aby mě naučil jezdit na bruslí. Násilím jsem ho odtáhla k té zmrzlé ploše a drobným kouzlem ji rozšírila. Napasovali jsme se do bruslí a já pomalinku vstávala na tenké ostří.
,,Neboj se tak proboha. Je to jako procházka!" zavolal na mě Nath z druhého konce kluziště. Natáhla jsem tedy pravačku a učinila první krok.
,,Ua-ua-ua-uaaaa!!!" zařvala jsem a kecla si na zadek. ,,Fuj, to budou modřiny jak kráva!" zahudrovala jsem.
,,Já tě tu netahal. Můžem se klidně vrátit," rozjel se ke břehu.
,,Tak to v žádném případě. Nejsem zvyklá se takhle rychle vzdávat! Jdem na to!" odvážně jsem se postavila, trochu se zakymácela, ale pak chytla Natha za rukáv a držela se ho, jako by to byla má záchranná větev před smrtí.
Skončilo to asi miliardou pádů na kostrč, půl miliardou na břicho a čtvrt na ruku. Zkrátka a dobře, než jsem uznala, že toho mám opravdu dost, mé tělo pochytalo tolik modřin, jako za celý život ne.
,,To je má smrt," úpěla jsem. Nath se zasmál.
,,Jsou i horší věci."
,,Jako než smrt?" pozvedla jsem obočí.
,,Ne, jako než bruslení," ušklíbla jsem se a jakmile jsme vešli do domu, šla jsem se nahoru vzpamatovat. Vešla jsem do koupelny a otřásla. Spadly ze mě malé kousky ledu a sněhu a když jsem pak odhalila nahou kůži, spatřila jsem odporné fialové modřiny. Jaké jsou, u všech čertů, kouzla na modřiny?? Vzpomínala jsem a proklínala se. To chci být lékokouzelnice? A nevím kouzlo na modřiny? Namáhala jsem si kebuli tak dlouho, dokud jsem na to prostě nepřišla a se zadostiučiněním si je neodčarovala. Pak jsem si promnula krk, zalupalo v něm, ale to by chtělo masáž a ne kouzla.
Seběhla jsem dolů, nadlábla se večeře a celý večer jsme s rodinou kecali u krbu. A když jsem pak šla s úsměvem na rtech spát, říkala jsem si, že jsem přece jenom šťastný člověk.

Ráno jsem byla čím dál nervóznější. Vstávala jsem už v deset dopoledne!!! Obvykle to vidím tak na jedenáct, dvanáct... ale teď!!! Venku byla kosa, jak v mrazáku, a tak jsem se oblékla do extra těžkého teplého oblečení, ale když to viděla mamka, zhrozila se, že takhle mě ven prostě nepošle. Naštvaně jsem nakráčela zpátky před skříň a trpělivě sledovala mamku, jak mi na postel háže všechno zelené.
,,Ale mami. Nebudu jako žába. Hoď tam aspoň to žluté triko na to lila svetr, když už mám tu zelenou sukni, pořádně teplé nadkolenky - asi fialové, jo to bude ono! Kabát mám obyčejný hnědý s malou výšivkou na rukávech. Takže to bude bomba!"
,,Víš, kolik barev jsi právě smíchala v hrozných kombinacích?"
,,Mám ráda barvy," pokrčila jsem rameny a začala se oblékat. Nakonec to ale vypadalo docela hezky, a tak jsem se přemístila před Medový ráj.
,,Ahoj," ozvalo se za mnou. Nadskočila jsem a zakručelo mi v břiše. Albus se zjevně snažil chovat neutrálně, ale prostě se musel rozesmát.
,,No co! Mám hlad jak vlk!" namítla jsem a pohladila si břicho.
,,Tak pojď. Zvu tě," chytil mě za ruku a přemístil nás do nějaké restauračky. Když jsme si objednali jídlo a já si stále nesundávala kabát, přišlo mu to divné. ,,To tu budeš sedět takhle navlečená?"
,,Mám strach, že budeš stejného názoru, jako mamka."
,,A to?"
,,Že jsem praštěná."
,,Ale no tak. Šup s tím dolů. Nebudeš se tu přece zbytečně potit." Pokrčila jsem rameny, přešla k věšáku a pověsila na něj hnědý kabát. Když jsem se posadila přímo naproti němu, tváře mi plály a vlasy, které jsem si zkroutila dozadu, aby mě nelechtaly na obličeji, jsem měla přeci jen trochu uvolněné. Navíc lila svetr krásně kontrastoval s mýma očima. Podívala jsem se na Alba.
I mu to samozřejmě jako obvykle slušelo. Vlasy mu trochu porostly a čepýřily se ještě víc, kvůli větru, který se nehodlal uklidnit. V tom donesli jídlo a já ho do sebe naházela jako nic. Smutně jsem se podívala do talíře, ale pak jsem se začala cítit přejezená. Natáhla jsem se na židli a zabručela.
,,Co se děje?" nechápal Albus.
,,Jsem přežraná," zasmála jsem se.
,,Aha. Tak to se jdem protáhnout, ne?" Pokrčila jsem rameny a odešla k věšáku, když jsem se vracela, Albus už asi zaplatil účet, a tak jsme šli.
,,Poslyš, měla bych ti zaplatit to jídlo. Nebyla jsem zrovna skromná," začala jsem si prohrabávat kapsy. Zachytil mi ruce.
,,Opovaž se."
,,Jsi hodný, ale i tak..."
,,Chci se ti hlavně omluvit."
,,Tak proto to jídlo? Ty opravdu víš, jak na mě," zašklebila jsem se.
,,Věděl jsem. Teď moc nevím."
,,Tak to zkus," posadila jsem se na lavičku, která byla zrovna po ruce. Kolem nás chodili lidé a vzájemně se tiskli k sobě. Ke všemu tomu větru začalo ještě sněžit. Postavila jsem se a zakryla si oči rukama. ,,Vždyť tě ani nevidím," tiskla jsem k sobě víčka. Cítila jsem, jak mě někdo chytá za ruku a táhne pryč. Doufala jsem, že to je Albus.
Zapadli jsme do nějaké malé hospůdky a posadili se k oknu.
,,Už je to lepší," poznamenala jsem.
,,To jsem rád."
,,Hm," prohrábla jsem si vlasy a podívala se na něj. Až jsem se lekla jeho pohledu. Nedokázala jsem z nich vyčíst nic určitého. Ne snad, že by v nich nic nebylo, právě, že toho bylo až moc a já se zmateně otočila ke starší paní, která seděla kousek od nás.
,,Já tě mám tak rád, Sáro. Nemohl jsem bez tebe těch pár dní vůbec dýchat."
,,Vypadáš dobře."
,,Snažil jsem se," zaúpěl.
,,Albe, nedělej ze sebe něco, co nejsi."
,,Sáro, já se snažím, ale tohle všechno ze mě děláš ty."
,,Jo, takže můžu i za to, že jsi celý ples protančil s Jane, viď?"
,,Právě, že za to si můžu sám. Posmolil jsem nám celý večer a ani se nenamáhal to změnit. Byl jsem takový hulvát. Budeš vůbec někdy schopná mi to odpustit?"
,,Znáš to slovní spojení: Čas zpraví všechna tvá trápení?" zeptala jsem se ho.
,,Znám."
,,To je náš případ."
,,Ty tomu chceš dát čas? Čas? Ale vždyť skoro žádný nemáme!"
,,Nevytratíme se ze světa a neplánuju umřít třebas zítra, nebo tak."
,,Sáro, já se opravdu strašně moc omlouvám. Moc a moc," upíral na mě neskutečně něžný prosebný pohled.
,,Albe... Víš vůbec, jak jsem se tam cítila? Sama?" zeptala jsem si ho.
,,Já jsem nikdy nechtěl, aby ses kvůli mně trápila."
,,Opravdu?"
,,Ano."
,,Stalo se."
,,Mě to tak mrzí. Sáro, dej mi druhou šanci." Pohlédla jsem na něj a zkoumala ho. Pak jsem si povzdechla.
,,Možná bych měla. Možná by to bylo správné. Otázkou je, jestli všechno co dělám, má nějaký cíl, směr a jestli je to vůbec správné," zamyslela jsem si. V tom mě chytil za ruku a mnou projel elektrický šok. ,,Albe... Já..," najednou jsem hledala slova.
,,Sáro, jestli mě máš ještě aspoň trochu ráda... prosím, dej mi druhou šanci a já slibuju, že..."
,,Neslibuj, prosímtě," zastavila jsem ho.
,,Prosím, dej mi druhou šanci." A pak mi docvaklo, jak mě má asi rád. A i přes to, co mi provedl, jsem ho stále měla neskutečně ráda. Albus nikdy tolik neprosil. Ne, že by byl krutý nebo zlý, ale proto, že to prostě nikdy neměl zapotřebí.
,,Druhou šanci?"
,,Ano. Prosím."
,,A slíbíš mi... teda... ne."
,,Cokoliv," stiskl mi ruku.
,,Dám, ale počítej s tím, že třetí nedostaneš," řekla jsem mírně ale neústupně. V tu ránu se Albus zvedl, vytáhl mě na nohy a pevně objal.
,,Ach, Sáro. Já měl takový strach, že mě odmítneš, že mě už nebudeš chtít vidět."
,,Pak jsem si řekla, že každý si zaslouží druhou šanci."
,,Děkuju."
,,Neděkuj a dokaž mi, že jsem udělala správně," usmála jsem se na něj. Chytil mě za bradu.
,,Šťastné a veselé," popřál mi. ,,Tolik jsi mi chyběla," usmál se a něžně mě políbil. Bylo to jako vystřižené z romantického filmu. Za okny sněží, za pultem hraje pomalá hudba a já si tu ležím v náručí kluka, kterého mám tak ráda. Voilé! Tomu se říkají Vánoce, no a ne?

Příběh jedné lásky

21. listopadu 2008 v 19:23 | N/N |  Příběhy jen tak... od někud
Známé, ale krásné =)

Chlapec a dívka jeli na motorce rychlostí přes 120km/h

D: Zpomal, nebo spadnu!

CH: Ale nespadneš, pevně se mě drž!

D: Zpomal, prosím, já se bojím.

CH: Ne, je to zábava!

D: To teda není, prosím, zpomal!

CH: Fajn, tak jo, když mi řekneš že mě miluješ.

D: Miluju tě, zpomal už...

CH: Teď mě, prosím, obejmi, jako by to bylo naposled.

Dívka ho obejme....

D: Zpomalíš už konečně?!

CH: Můžeš mi sundat helmu a nasadit si ji?? Překáží mi...

Druhý den v novinách:

Motorka narazila do budovy kvůli selhání brzd. Byli na ní dva lidé, ale jenom jeden přežil.
Pravdou je, že chlapec v půlce kopce zjistil, že mu vypověděly brzdy, ale nechtěl, aby to jeho přítelkyně věděla. Místo toho chtěl, aby mu řekla, že ho opravdu miluje, naposledy ho objala a potom jí dal svou helmu, i když věděl, že to znamená jeho smrt, jen kvůli tomu, aby ona mohla žít...

Nickelback

21. listopadu 2008 v 18:37 | youtube.com; mp3s.nadruhou.net |  Songz
Far Away



How you remind me



Rockstar



Ples

21. listopadu 2008 v 18:21 | TePa |  Arnë
Faileon málem zešílel, když zjistil, že se koná nějaký připitomělý ples. Vlétl otci rovnou do trůnního sálu, kde byl naštěstí sám a spustil jako o život:
,,Co to má znamenat?"
,,Co máš na mysli?" rozhořčil se otec. ,,A vůbec, co je tohle za vychování?"
,,Omlouvám se," vysmekl malou poklonu, ale neúprosný výraz na tváři mu zůstal. Král přikývl a nabídl mu skromnou dřevěnou židli, zatímco on se posadil na trůn. ,,Víš, že nechodím na ty pitomé plesy. Je to absolutní ztráta času," máchl rukou.
,,To samozřejmě vím," přikývl. Faileon v duchu pěnil.
,,A?"
,,Půjdeš tam. Prostě je to tvá povinnost. Potkáš svou nastávající."
,,Nepovídej," ušklíbl se Faileon.
,,Co se to s tebou děje?" zamračil se král.
,,Se mnou? Absolutně nic a ty trdlovačky s překvapením si laskavě příště odpusť," vstal tak prudce, až židle spadla na zem.
,,Myslíš, že mi můžeš rozkazovat? Na ten ples půjdeš, i kdybych tě měl nechat svázat a přepravit po mém způsobu."
,,Moc dobře víš, že bych se osvobodil," zablýsklo se Faileonovi v očích a králův výraz potemněl.
,,Nesnaž se mi vyhrožovat," postavil se. Faileon se mu zprudka podíval do očí.
,,A ty se mi nesnaž poroučet."
,,Jsem tvůj otec." Zavládlo ticho a král cítil, že má vítězství na dosah ruky. Znal moc dobře Faileonovy slabiny. ,,A jako důkaz úcty bys mohl vzít na vědomí, že seznámit se se svou budoucí manželkou ti bude jen ku prospěchu."
,,Co tak najednou?"
,,Prosím?"
,,Proč se najednou musím ženit?"
,,Faileone... Neopakuj stále to samé. Víš moc dobře, že to prospívá oběma stranám."
,,A co to je vůbec za slečinku?" uchechtl se Faileon. Královi se opět zablýsklo v očích.
,,Neurážej ji. Je to velice příjemná společnice a moudrá dívka."
,,V této době? Jen se rozhlédni."
,,Půjdeš tam a tím jsem skončil," sestoupil král urychleně z trůnu a zmizel v jedněch z bočních dveří.
,,Skvělé?" rozhodil Faileon rukama a odkráčel.

Stála jsem před zrcadlem a snažila se utáhnout si korzet. Člověk by potřeboval dalších šest rukou nebo harakiri, pomyslela jsem si a znovu se sehla, aby mi šňůrky lépe padly do rukou. Ozvalo se zaklepání. Rychle jsem se napřímila a do místnosti vstoupila mamka.
,,Nepotřebuješ pomoct?" zeptala se. Jako vždycky vypadala krásně. Dlouhé fialové šaty jí padly jako ulité.
,,Hodila by se mi menší výpomoc," utrousila jsem celá naštvaná na svou neschopnost. Královna se usmála, přešla ke mně a zručnými pohyby utahovala šňůrky.
,,Ještě jsem ti přinesla škrabošku."
,,Co?" nechápala jsem a zaúpěla, když mamka zatáhla trochu víc. ,,V tomhle se ani nenadechnu," zaprotestovala jsem.
,,Prostě menší inkognito," usmála se.
,,Aha," zaskuhrala jsem.
,,Nehraj divadlo. Vím, že to trochu táhne, ale... -"
,,Trochu?" zapískala jsem.
,,- ty to zvládneš, jako nic. Jsi snad Artë, ne?"
,,Přesněji řečeno Arnë."
,,Proč..?"
,,Zní to hezčejc," pokrčila jsem rameny, když mamka utáhla poslední šňůrku na šatech.
,,Dneska ti to sluší... Arnë."
,,Díky," ušklíbla jsem se a šáhla po škrabošce. ,,Lepší by to bylo v kalhotách, ale chápu vážnost téhle situace." Mamka se krátce usmála.
,,Máme v rodině filozofku, není to skvělé?" Ušklíbla jsem se a překvapeně zjistila, že mi maska zakrývá celou vrchní část obličeje a její vrchní ozdoba přesahovala výšku mé hlavy o dobrých pět palců. ,,Můžeme?" zeptala se mamka. Kývla jsem.
,,Ale jestli se mi nebude líbit, okamžitě mu to dám znát, ok?"
,,Mám se bát?"
,,To brzy zjistíš sama."
,,Bojím. Obávám se, že pan x neumí příliš zručně Chvat princezny Arnë." Pozvedla jsem obočí.
,,Heleme se, jak rychle se šíří zprávy." Mamka se usmála.
,,Něco takového se zatajit nedá." Pak mě chytla za paži a společně jsme vyšly do hlavního sálu.

,,Kdo kdy vymyslel takovou ...!!!" nadával Faileon jak čert za nepotlačovaného veselí, jeho tří společníků - Feona, Fredericka a Dryze. ,,Jo! Hlavně, že se dobře bavíte!" zaskuhral.
,,Co to je?" vzal Dryz do ruky podivnou černou věc.
,,Nešahat," zavrčel Faileon. ,,Co tu vůbec máte co sedět?"
,,Probůh, Faileone, uklidni se."
,,Mám se uklidnit?" pozvedl nevěřícně obočí.
,,Jo," přikývl Feon. ,,Pojďte, hoši, jdem, Faileon nás doběhne."
,,Proč vlastně jdete se mnou?" nechápal Faileon.
,,Dokážeš si představit ty dvorní dámy?" zasnil se Dryz a Feon přikyvoval.
,,Proč jedeš ty?" otočil se Faileon k Frederickovi.
,,Chci vidět královskou rodinu," pokrčil rameny. Faileon ztuhl.
,,Co se děje?" zeptal se Dryz a šťouchl ho ukazovákem do ramene.
,,Já si asi budu brát princeznu!" vyvalil nevěřícně oči a Feon se rozchechtal.
,,Nepovídej!"
,,Marš!" vyhodil je Faileon nemilosrdně ven a sám si smutně povzdechl. Něčemu takovému se vždycky chtěl vyhnout a teď se tomu hrne do náruče.

Začala hrát pomalá hudba a já si nervózně sevřela lem šatů. Nikdo nemohl tušit, kdo jsem, protože jsem přemluvila tátu, aby mi dovolil se zamíchat do davu. Mezi tolika škraboškami nikdo nemohl rozpoznat, že zrovna já jsem princezna, i když musím uznat, že zdobění mých šatů bylo zdaleka nejvelkolepější.
,,Je to tu na truc," ozval se za mnou mužský hlas. Otočila jsem se a hleděla na černou, skoro zcela obyčejnou škrabošku.
,,Souhlas," zabručela jsem. Překvapeně se ke mně dotyčný otočil.
,,Myslel jsem, že mladé dámy sem chodí dobrovolně, omluvte můj slovníček," uklonil se mi. Usmála jsem se a podle etikety lehce sklonila hlavu.
,,Pravda, že zdvořilostí už moc není," poznamenala jsem a otočila se k tanečníkům, kterým právě přestala hrát hudba. Překvapeně pozvedl obočí.
,,Ano?"
,,Jistě. Zdá se, že jste dlouho nebyl ve společnosti."
,,To je pravda."
,,Pardon, nechtěla jsem se vás dotknout, já taky nejsem zrovna - a odpusťte mi ten výraz - vymetač večírků."
,,V pořádku," přikývl a chvilku jsme se bavili o různých koutech země. Brzy jsme zjistili, že jsme oba nadšení pro cestování po naší zemi.
,,Smím prosit?" ozvalo se náhle vedle mě a já se zprudka otočila. Stál tam zhruba stejně vysoký muž, jako já s hnědou, zlatem zdobenou škraboškou. Nějaký pracháč asi. Otočila jsem se k mému tajemnému černém škrabošákovi, ale ten se tvářil neutrálně.
,,Dobrá, proč ne? Jsme tu přeci od toho," řekla jsem mírně řečeno slušně. Chytil mě za ruku a dovedl mě na parket.
,,Dneska vám to sluší, vaše veličenstvo," šeptl. Trochu jsem se lekla, ale nedala to znát a potěšeně se zasmála.
,,Díky, pane, ale lichotíte mi. Nejsem královna."
,,Ale princezna ano."
,,To vskutku ne."
,,Skutečně?" zamračil se a já od něj nahněvaně poodstoupila. Kolem nás se míhali tanečníci. Přikývla jsem. ,,Pak si tedy nemáme, co říci," odstrčil mě a já bych byla upadla, kdyby mě nezachytil můj škrabošák.
,,Děkuji vám," napřímila jsem se a upravila si škrabošku, která mi sjela trochu bokem.
,,Nemáte zač, ten muž postrádal vychování." Nervózně jsem se ušklíbla, jak se na nás všichni otáčeli a podívala se ke královskému trůnu. Arcalim asi tancoval, ale máma, která mě ostražitě sledovala se mračila. ,,Nezdá se, že se královně příliš líbíme."
,,Nedivím se. Ne, že mě ten nestyda nechal v trapné situaci stát uprostřed parketu jako nějakou nicku, ještě tu stojíme a povídáme si. Pojďme někam pryč." Chytla jsem ho za loket, ale on stál na místě.
,,Musíme vám zpravit pověst," zašklebil se a začal tančit. Pohyboval se opravdu lehce a já marně vzpomínala, proč mi jeho kroky přijdou tak povědomé. Když přestala hrát hudba, uklonil se mi a povídá: ,,Bohužel, nejsem tu jen náhodou, ale za určitou záležitostí. Musíte mě omluvit." Sklonila jsem hlavu.
,,Jistě, nebudu vás déle zdržovat."
,,Nevykládejte si to špatně, opravdu bych si s vámi s radostí déle popovídal, ale bohužel, osud mi nepřeje."
,,Chápu, nashledanou," rozloučila jsem se s ním a ztratila se v davu.

32. kapitola - Radostné setkání

17. listopadu 2008 v 17:30 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Sedla jsem si do kupé a svěsila hlavu.
,,Sáro?"
,,Hm?" zvedla jsem hlavu.
,,To se zpraví, nebuď smutná."
,,Jsem v pořádku."
,,No to určitě. Hele, děvče, znám tě už sedmým rokem, myslíš si snad, že tě neznám?"
,,Hm," usmála jsem se smutně.
,,Hlavu vzhůru. Určitě se najde vysvětlení."
,,Jo, už se našlo, ale nijak světoborné teda nebylo."
,,Povídej," posadila se naproti mně a kousla do čokolády z Medového ráje.
,,Omlouval se mi, a pak to zvrzal."
,,Jak?"
,,Řekl, že mu bylo blbé ji nechat po jednom tanci, ale že já mu tam sedím, to mu bylo očividně jedno."
,,Sáro, každý se občas splete."
,,No to určitě. Tos vystřihla z pohádky, ne?"
,,Vždyť vy dva jste jako z pohádky." Zasmála jsem se. ,,Fakt. Váš vztah je dokonalý."
,,Chtělas říct, byl, ne?"
,,Pořád JE, Sáro. Nepochybuji o tom, že ho máš pořád ráda. Vždyť váš sedmiletý vztah nemohl vyletět komínem."
,,Simsalabim!" nahla jsem se pro knihu.
,,Ty jseš strašný pesimista."
,,Ne, jen zkušený optimista." Ell protočila oči v sloup a šla si koupit něco k jídlu. Když se vrátila, měla jsem už nos zabořený v Jonathanu Strangeovi.
,,Tys to ještě nedočetla?"
,,Hele, zkus si to přečíst sama."
,,Sorry, ale říkala jsem si, že ty, takový knihomol, to budeš mít za chvilku."
,,Víš jak je to psaný? To je snad stará angličtina. Přečteš si první odstavec a máš dost."
,,Jak dlouho to čteš?"
,,Asi rok."
,,Tak dlouho? To tam nejsou obrázky?"
,,Myslíš, že čtu omalovánky, nebo co?"
,,No, tak se hned nezlob," odsekla Ell.
,,Promiň. Já to tak nemyslela."
,,Vždyť já vím." Zívla jsem.
,,Asi se na chvilku natáhnu. Vzbuď mě, prosím, až budem v Londýně."
,,Ne, nechám tě vrátit se zpátky."
,,Taky tě mám ráda," ušklíbla jsem se, natáhla se na sedačku a usla. Probudila jsem se chvilku před příjezdem do Londýna, zamžikala a rozhlížela se po kupé. Ell tu rozhodně nebyla, zato tu byl někdo jiný. Otočila jsem se zády k němu a snažila se předstírat, že spím.
,,Vypadáš krásně, když spíš," poznamenal Albus.
,,Dík za kompliment," řekla jsem krátce, rozespale.
,,Mělas hezké sny?" Prudce jsem se k němu otočila a zpražila ho pohledem.
,,Myslíš, že ano?"
,,Asi ne, když se tak tváříš." Posadila jsem se.
,,Tohle je probuzení za všechny prachy."
,,Taky se mi líbilo víc to v tanečních." Posmutněla jsem.
,,Hm."
,,Sáro, řekni mi, co musím udělat, abys mi odpustila a já to udělám!" Jeho pohled byl tak žalostný, že jsem jen s těží odpověděla. Vlak zastavil a já slyšela Ell, která se blížila ke kupéčku.
,,Nech mě být," poprosila jsem ho a vyšla z kupé. ,,Počkám venku," houkla jsem k Ell a vyskočila z vlaku. Na nástupišti už stál táta a zeširoka se usmíval. Došla jsem až k němu. ,,Ahoj, tati," pozdravila jsem ho.
,,Kde je tvůj úsměv?"
,,Možná ti to později řeknu," usmála jsem se smutně. Na chvilku vypadal zděšeně.
,,Myslel jsem, že ti nic nemůže sundat úsměv z tváře."
,,Právě se to někomu podařilo," oznámila jsem mu a otočila se k vlaku. Albus zrovna vyskakoval ven a zvedl Lily do náruče. Ta se smála jak potrhlá. Když si všiml, že se na něj dívám, úsměv mu poklesl a naprázdno otevřel pusu.
,,Tak ahoj, Sáro! Uvidíme se v lednu," uslyšela jsem vedle sebe Ell. Odtrhla jsem pohled od Potterových a objala ji.
,,Měj se. Tak ve vlaku! Nebo na Příčné? Zkusím se ti ozvat."
,,To určitě udělej," mrkla na mě a odešla s panem Buxleyem.
,,Půjdeme taky?"
,,Jasně, mamka už netrpělivě čeká u auta."
,,Tak ani letos nepřekonala svůj strach z přepážky?"
,,Bohužel," usmál se táta. ,,Jsem přesvědčen, že by se jí to velice líbilo." Kývla jsem a společně jsme odešli.

Vánoce, Vánoce, Vánoce. Miluju Vánoce. Domem se šíří vůně vanilkových rohlíčků, cukrovinek, jehličí a jmelí. Je to tak omamná vůně, až přechází... čich, usmála jsem se. Stromek zářil, jako milion svatojánských mušek. Už chyběla jen hvězda na špici. Nahýbala jsem se a nahýbala, plně se koncentrovala jen na jediný cíl: dostat tu ozdobu na stromek. Bylo to ale nad moje síly. Teda pokud mě něčí ruce nevizdvihly nahoru a já dokončila svůj úkol.
Vzápětí jsem se octla zpátky na zemi, vzhlédla a zavýskla.
,,Nathe! Ahoj! Netušila jsem, že přijedeš," skočila jsem svému bratrovi kolem krku.
,,Jsem rád, že jsem mohl přijet." Zářivě jsem se na něj usmála. Změnil se. Jeho černé, napůl vlnité vlasy mu sahaly pod uši, jeho smaragdové oči se leskly a úsměv, který se skrýval za mělkým strništěm, odhaloval řadu bělostných zubů.
,,Chyběls mi," usmála jsem se na něj.
,,Vždyť ty mě taky. Sedni, budu ti vyprávět o tajích pařížských ulic."
,,Panebože! Vytáhnu si kapesníky, moment!" zasmála jsem a společně jsme se posadili na pohovku. Nath - celým jménem Nathaniel Charles Aykott - totiž už dávno pracuje. Je mu dvacet pět let bydlí ve Francii. Tvrdí, že sám, ale věř mu.
,,Ty nebudeš potřebovat."
,,Ok," natáhla jsem se pro cukroví, ale zarazil mě.
,,Jsi si jistá, že si chceš vzít něco k jídlu?"
,,Děsíš mě."
,,Jsem rád, že to na sobě nedáváš znát," zasmál se a dal se do vyprávění.
Když skončil, tvářila jsem se napůl znechuceně a napůl pobaveně.
,,Říkal jsem ti to," zasmál se a vzal si vanilkový rohlíček.
,,No fuj! Jak teď můžeš cokolí požít?" nechápala jsem.
,,Zvykneš si. Navíc, říkal jsem ti o našem kulinářském talentu?"
,,Oni vám ti žabožrouti nedají ani najíst?"
,,Ale ne. Francouzi jsou docela dajní, ale když Paul a Jean prostě za každou cenu chtějí zkusit něco nového."
,,Že s nimi ještě bydlíš." Usmál se.
,,Už nejmíň desetkrát jsme to tam malovali," přiznal se a natáhl se pro linecké.
,,Jak to?"
,,Ale, vybuchl nám hrnec s těstovinami."
,,Jak jste tu udělali?" nechápala jsem.
,,Myslím, že Jean to chtěl udělat jako ala Francais, takže tam hodil ty jeho tajné přísady a prásk! Bylo to všechno na stěně. Vypadalo to, jako dvakrát použitej toaleťák."
,,Ale fuj, Nathanieli! Mohl bys toho nechat? Za chvilku budeme jíst," okřikla ho mamka.
,,Promiň, ale nemůžu si pomoct," usmál se na ni omluvně.
,,Ale proč desetkrát?"
,,On nám buchl ještě kastrol s kachnou a zelím, dál kuře na mandarinkách, které byly mimochodem absolutně na... však víš, pak ještě sýrová omáčka, místo sýra tam ovšem byla zase Jeanova tajná přísada..."
,,Stačí, dík. Udělala jsem si představu o vašem nádherném obydlí," zasmála jsem se.
,,No a co ty a čáry máry?"
,,Nedělej si ze mě legraci jen proto, že sám kouzla neumíš."
,,Já, že neumím kouzla? Cc. Tak se podívej." Zamával rukama a provedl staré kouzlo s mincí, kterou mi vytáhl zpoza ucha.
,,Tak to gratulace," zasmála jsem se a vzala mu minci z ruky.
,,No tohle! Člověk je chvilku doma a už je švorc."
,,Bylo to moje ucho," vyplázla jsem na něj jazyk.
,,Tak co ty a čáry máry?"
,,Jsou pod kočáry," doplnila jsem ho.
,,Povídej," vyzval mě a sebral si na klín všechno cukroví.
,,Nic nového. Jen budeme skládat další zkoušky a podle toho si pak budu volit povolání."
,,A jaké máš představy?" zamlaskal.
,,Kolik ti je, prosímtě?"
,,Myslím, že něco okolo 20..."
,,Je ti 25," zasmála jsem se.
,,Oou," zkousl.
,,Myslím, že bych mohla do nemocnice, nebo na bystrozorství."
,,Bystro...? Liška Bystrouška? Tomu já říkám povolání."
,,Něco jako policie tady. A nedělej si ze mě pořád legraci."
,,Oh my god."
,,Co ho bereš do huby?" zašklebila jsem se.
,,Sorry, ale doufám, že se nebude počítat, když bude mít opletačky se zákonem tvůj starší bratr."
,,Podle toho, co to bude, ale jestli zase zapříčiníš výbuch hrnců, tak to se nedá nic dělat, to bude pokuta, mladý muži." Zasmál se.
,,Jídlo," volala mamka.
,,Tak jdem, ale upozorňuji tě, že za své ruce neručím," položil talíř s vyžraným cukrovím na stůl a vyšel ze dveří.

,,Mňamky. Dobrota," chválil Nath.
,,To je to nejlepší, co si za posledních pět let jedl, co?" zašklebila jsem se.
,,Nebuď hned taková, ale máš pravdu. Ono jíst dohromady rozvařené buřty se sýrovou omáčkou bez síra, která je napůl připálená..."
,,My víme," přerušil ho táta se smíchem.
,,Co ty a mladé dámy?" zeptala se máma.
,,Mami, prosímtě."
,,No co? To i Sára si najde dřív kluka, než ty."
,,To bude tím, že já kluky moc v lásce nemám," zašklebil se.
,,Moc se nedělej, víš, jak jsem to myslela."
,,Možná vám ji někdy přivezu ukázat," zamumlal.
,,No ne! Kdo se dostal pod tvou tlustou skořápku?" chtěl vědět táta.
,,No dovol. Jsem štíhlý jako prut."
,,Povídej," vyzvala Natha mamka.
,,Jmenuje se Nicole. Stačí?"
,,Tak to teda ne. Co dělá? Kdo jsou její rodiče? Jak vypadá? Jak jste se seznámili?" Nath potřásl palicí.
,,Pomalu, prosím."
,,Co dělá?" zeptala se máma.
,,Pracuje u soudu."
,,A její rodiče?"
,,Otec je politik a matka pracuje... eh... myslím, že manažerka."
,,Jak vypadá? Dobrá partie," usmála se na tátu.
,,Vysoká, štíhlá, hnědý oči, hnědý vlasy po ramena. Nevím, musela bys ji vidět."
,,Ty nemáš fotku?"
,,Chceš odpověď na své předchozí otázky? Jsem trochu zmaten."
,,Neuškodí ti jedna otázka navíc. Mimochodem, Sáro, přišel ti dopis."
,,Ano? Kde je?" chtěla jsem vědět.
,,Nechala jsem ho na pultu v předsíni."
,,Skočím se tam podívat." Nath po mně hodil vyčítavý pohled, ale já už rozbalovala obálku. Hned jsem podle rukopisu poznala, že je od Alba.

Sáro,
mohli bychom se sejít? Vím, že jsem všechno zvoral, ale dej mi prosím naději a odepiš obratem.

Albus


Povzdechla jsem si a zapřemýšlela. Mám, nemám? Nakonec jsem usoudila, že jestli s ním hodlám chodit do stejné koleje dalších šest měsíců, bude dobré zakopat nepřátelskou sekeru, a tak jsem odepsala:

Dobře, máš ji mít.

Sára


31. kapitola - Život je pes

17. listopadu 2008 v 14:32 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
To chce kapesníčky...

TePa

A pak to najednou přišlo a bylo to tak nečekané! 15. prosinec přišel tak rychle! Hned ráno jsem napsala mámě o šaty. Snídala jsem s jistými obtížemi. Albus na snídani ani nepřišel. Chvilku mi to vrtalo hlavou, ale pak jsem to nechala být.
,,Ell? Půjdem na pokoj?"
,,Proč? Máme ještě čas."
,,Musím něco dělat," přiznala jsem se.
,,Promiň, ale slíbila jsem Peteovi... víš..."
,,Jasně. To je ok. Půjdu se chvilku projít, a pak se vrhnu do knihovny. Zabarykáduju se za regály a nikoho k sobě nepustím."
,,Dobře," zasmála se Ell a mrkla na mě. Okamžitě jsem vstala a jala se procházet kolem jezera. Najednou ke mně přiběhl Albus až jsem se lekla.
,,Co to děláš? Chceš mě zabít?"
,,Jak to, že jsi nebyla na tréninku?" pozoroval každou píď mého obličeje.
,,Promiň! Já na to dočista zapomněla! Mám plnou hlavu toho plesu a nedokážu se soustředit na nic jiného." Albovi se zjevně ulevilo.
,,Myslel jsem, že se ti něco stalo."
,,Omlouvám se," chytila jsem ho za ruku.
,,Jo, to je v pohodě. Potřeboval bych znát barvu tvých šatů," řekl po chvilce.
,,Cože? Na co?" nechápala jsem.
,,Kvůli sladěnosti barev."
,,Jo aha. Fialové," oznámila jsem mu. Usmál se na mě a přitáhl si mě blíž k sobě.
,,Jak moc fialové?" zeptal se.
,,Tak fialové, až přechází zrak," upřesnila jsem a ušklíbla se.
,,To se nemůžu dočkat," mrkl na mě a políbil mě. Zabořila jsem mu prsty do vlasů. Sklouzl rukama z boků, až na zadek. Ihned jsem se od něj odtrhla.
,,Co to provádíš?"
,,Líbí se mi tvůj zadek. To je hřích?" zasmál se.
,,Ty jseš asi opravdu blázen," usmála jsem se.
,,Do tebe," řekl ještě, ale já už se vracela do hradu a do knihovny.

Večer to bylo hrozné! Horší náladu jsem ještě nezažila. No stress, opakovala jsem si stále dokola. Šaty mi totiž ještě nepřišly a já byla nervózní jak kšandy. Ell si právě česala vlasy.
,,Klid, Sáro. Určitě přiletí."
,,Jo, snad."
,,Hlavně si nekousej nehty. Daly mi hodně práce."
,,No jo," sundala jsem si ruce od pusy a sedla si na ně.
,,Až tak jo?"
,,Jak jinak?" řekla jsem překotně.
,,Hele! Sova!"
,,Co kde?" vyletěla jsem hned.
,,Za oknem. Dej mi hůlku, mám strach, že ji připravíš o život."
,,Žádný strach," řekla jsem nepříliš přesvědčivě. Sova vlétla do otevřeného okna, upustila balík s šaty a přelétla ke své kleci, aby se napila. Vzápětí usla, jako dudek. Vytáhla jsem šaty a rozprostřela je na posteli.
,,Páni. Ty jsou úžasný," usmála se Ell.
,,Chci vidět tebe. Makej se převléct," vyhnala jsem ji do koupelny a sama se navlékala do fialových šatů. Padly mi jako ulité, stejně jako boty, a tak jsem se mohla prohlédnout k zrcadlu. Společně s šaty přiletěl i foťák a já si vzpomněla na slib, který jsem dala mámě. Když Ell vylezla z koupelny, zůstala jsem němě stát. Zíraly jsme na sebe, a pak se rozesmály. ,,Pojď! Dáme foto," přemluvila jsem ji. Stouply jsme si k Elliiné posteli, objaly se kolem ramen a usmály se do samospouště. ,,Díky za spolupráci, madame," ocenila jsem to a jala se česat vlasy. Celkový dojem jen podtrhla spona, kterou jsem dostala od Ell. Usmála jsem se na sebe do zrcadla a pustila k němu Ell. Nervózně jsem přešlapovala po pokoji.
,,Neboj, nemusíš si ho brát," zasmála se Ell.
,,Co?"
,,To už ani nechápeš vtip? Páni. Nejdeš na svatbu, uklidni se," usmála se Ell.
,,Tvoje sebevědomí bych chtěla mít."
,,A kdo ne?" usmála se, chytila mě za ruku a vyšly jsme z pokoje. Ve Společence byl strašný mumraj, a tak jsme počkaly trochu bokem. Nakonec se to trochu vylidnilo. Vstoupila jsem do Společenky a rozhlédla se.
,,Náramně vám to sluší, pojďte rychle pryč, než nás tu uvidí moje holka," zašeptal mi do ucha Albus. Trochu jsem nadskočila a s úsměvem se k němu otočila. Tak strašně moc mu to slušelo.
,,Díky," usmála jsem se.
,,Není vůbec zač. Jdeme?" usmál se na mě a vedl mě do Velké síně.
,,Sluší ti to," poznamenala jsem.
,,Ne tolik, jako tobě. Málem jsem tě nepoznal."
,,Tos taky neměl," ušklíbla jsem se.

Posadili jsme se k obrovskému stolu, takže všude kolem nás seděli samí lidé. Ell, Cartrovi, Jess, já, Albus, spousta Havraspárských, Mike, Catherine, Angela i Kenneth. Ell si poposedla a naklonila se ke mně:
,,Půjdeš tancovat?"
,,Co? Ne, já mám štěstí. Albus nerad tancuje, tos zapomněla?"
,,Jo vlastně. Já budu muset. Mrkni na Petera." Podívala jsem se. Mohl na Ell oči nechat a už už se chystal, že jí požádá o tanec.
,,Upřímnou soustrast," mrkla jsem na ni.
,,Tak teda dík," ušklíbla se a usmála se na Petera, který ji opravdu za pět minut vyzval k tanci. Seděla jsem tam, místa kolem nás se začala vyprazdňovat. Natáhla jsem se po čokoládovém dortu, ale Albus mě chytil za ruku a stáhl ji zpátky. Nechápavě jsem se na něj podívala.
,,Smím prosit?"
,,Zrovna jsem si chtěla dát dort," odpověděla jsem mimo mísu.
,,Takže ne?" zašklebil se.
,,Jasně, že jo. Můžu si ho vzít s sebou?" Albus se jen zasmál a vytáhl mě na nohy. Vrhli jsme se do toho mumraje, kde se rozhodně netančilo. Jen se tam stálo, asi. ,,V tomhle chceš tancovat?" nevěřila jsem svým očím.
,,Jo, mám ostrý lokty." Zasmála jsem se a objala ho. Zrovna začala hrát pomalá melodie. Hladil mě po zádech a já měla pocit, že mu brzy na rameni usnu.
,,Je tu fajn," poznamenala jsem.
,,To je," potvrdil a přitáhl si mě ještě blíž k tělu.
Sednout jsme si šli asi až po hodině, kdy jsem prohlásila, že už víc nezvládnu. Pak nastal zvrat.
,,Volba krále a královny plesu!" ozval se zvýšený hlas profesora Longbottoma. Vzhlédla jsem od svého znovuzískaného čokoládového dortu. ,,Králem se - k velkému překvapení všech shromážděných - stává Albus Potter!" vyvolával. Usmála jsem se na svého přítele, který se poněkud zdráhavě šinul. Sledovala jsem ho, jak stoupal do malých schodů a přešel k řediteli Nebelvírské koleje. Pak se otočil ke mně a usmál se. Mávla jsem mu na pozdrav a čekala, jak bude profesor pokračovat: ,,A královnou je Jane Simpsonová!" Ta byla na vrcholu blaha. Opravdu jí to moc slušelo a když si potřásala rukou s McGonnagalovou usmívala se od ucha k uchu. ,,A jak už říká tradice zbytek večera patří králi a královně. Prosím," usmál se na ně Longbottom. Ztuhla jsem. A mám po srandě. Ell už byla dávno někde pryč. Samozřejmě s Peterem, a tak jsem tam seděla, vidličkou dlubala do dalšího kousku dortu a koukala na Alba, který tancoval s Jane v těsném obětí.
Za tohle přece nejsem placená, uvědomila jsem si, a když už nemám s kým tancovat, vrátím se na pokoj. S tím jsem se zvedla a když jsem vcházela do Vstupní síně, zachytila jsem Albův smutný pohled. Pokrčila jsem rameny a vyšla schody k Buclatce.
,,Dobrý večer," pozdravila jsem ji.
,,Copak se ti stalo Sáro?"
,,To nestojí za řeč. Doufám, že jste si užila dnešní večer."
,,Děkuji, velice."
,,Vánoční překvapení," řekla jsem heslo.
,,Veselé Vánoce, Sáro," popřála mi ještě a zaklonila se, aby mě vpustila dovnitř.
,,Vám taky. Dobrou noc." Vešla jsem do pokoje, sundala si šaty a zalehla do postele. Představovala jsem si to všechno jinak. Vůbec se to nepovedlo. Tiše jsem vzlykla a za chvilku usla bezesným spánkem.

,,Sáro! Sáro? Vstávej. Jedeme domů!" třásla se mnou Ell.
,,Jo, už vstávám," protáhla jsem se, ale zavřela oči.
,,Neblázni a vstávej. To ses včera vrátila tak pozdě?"
,,Já se vrátila brzy."
,,Co? Albus říkal, že byl v sále až do jedné večer," zakabonila se Ell.
,,Jo, netancoval se mnou, ale s Jane."
,,Co?"
,,Král a královna, chápeš," posadila jsem se na posteli a podívala se na ni.
,,Jo takhle. Určitě ho to mrzí."
,,Jo, a proto tam byl tak dlouho, viď?" mávla jsem rukou.
,,Ale..."
,,V pohodě, Ell. Jdu si vyčistit zuby, počkáš na mě?"
,,Jasně," řekla trochu zaraženě. Strčila jsem kartáček do pusy a zavolala na ni:
,,Jak ses měla ty?"
,,Bylo to úžasné," rozpovídala se. ,,Peter mě vzal na procházku kolem jezera a dlouho, dlouho jsme si povídali. Víš, vypadalo to, jako v těch mudlovských filmech, které mi občas u vás pouštíš. Měsíce, hvězdy, voda, prostě romantika. Chyběly už jen svíčky..." Povídala a povídala a já už si dávno dočistila zuby. Byla jsem neuvěřitelně nešťastná, ale skrývala jsem to v sobě. Bolelo mě z toho celé tělo. Z toho zadržovaného pláče. Vyšla jsem z koupelny, už i učesaná a šla se obléct. Navlékla jsem se do riflí a modrého trička, které jsem na bocích stáhla širokým koženým páskem. Pak jsem přes sebe přehodila kabát a šálu, popadla kufr a odčarovala ho do Vstupní síně k ostatním.
,,Můžem?" usmála jsem se slabě.
,,Jasně," kývla a pustila mě první do dveří. V rychlosti jsem přešla Společenku a seběhla schody dolů ke dveřím. ,,Poslyš, jsi opravdu v pohodě?"
,,Jo, jasně."
,,Tak to ti nebude vadit, že sem jde Albus, viď?" Zatajila jsem dech.
,,Půjdu se napít."
,,No, jasně," ušklíbla se Ell a šla za Peterem. Prošla jsem tajnými chodbami až do kuchyně a požádala skřítky o sklenici dýňové šťávy. Napila jsem se a chvilku seděla za stolem.
,,Sáro?" zašeptal kousek ode mě Albus.
,,Hm?" neotáčela jsem se.
,,Mrzí mě, že jsem nám pokazil večer."
,,Myslím, že tvůj byl v pořádku, ne?" řekla jsem neutrálním hlasem.
,,Moc mě to mrzí. Nestěžuj mi to ještě prosím." Mlčela jsem. Slyšela jsem, jak přešel kousek ke mně. Mimoděk jsem couvla. ,,No tak, Sáro, nic se nestalo. Přísahám." Mlčela jsem dál. ,,Řekni mi něco. Prosím. Klidně mě tu zmlať, jen mě prosím neignoruj." Otočila jsem se k němu a prohlížela si ho. Jen kdyby mi to všechno nestěžoval svou vizáží. ,,Nemůžu za to, že tradice platí i teď. Nemůžu za to, že já jsem zrovna král a Jane královna."
,,Tradice říká i dobu, kterou s ní musíš být?" Sklopil uši.
,,Tohle je moje chyba, přiznávám, ale prostě mi to přišlo nevhodné ji hned po jednom tanci nechat být." Položila jsem sklenici na stůl, obešla Alba ke dveřím. Ani se mě nesnažil zastavit.
,,Ale to, žes nechal holku, s kterous tam šel, sedět u stolu samotnou ti přišlo vhodné, co?"
,,Sáro..." Nechala jsem ho tam. Chápala jsem, že nemohl udělat nic, aby zabránil Jane stát se královnou, ani jsem na ni vlastně moc nežárlila. Jen mi vadilo, že s Jane klidně protancoval celý večer, ale mě nechal na ocet.
A když jsem pak vcházela do vlaku, říkala jsem si, že tohle budou nejhorší Vánoce mého života.

30. kapitola - Násilnickej had

16. listopadu 2008 v 22:26 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Pro Jayne, která mě objevila jako první, pro Ness a Tygra, mé nové spolupisatelky, pro Liu Nedočkavou, kterou tak nikdy nepřestanu nazývat a pro Peťuldas to nejlepší na konec;)

TePa

Vyběhla jsem po schodišti nahoru a vběhla do pokoje. Ell stála před zrcadlem a pečlivě zkoumala každý píď svého oblečení.
,,Ell? Jsi ok?"
,,Jasné," kývla a dál se prohlížela. Pokrčila jsem rameny, hodila Věštění na postel, vytáhla kufr a položila ho na postel. Mohla jsem použít kouzlo, ale balení mě docela bavilo. Naházela jsem do kufru trochu oblečení a hlavně staré knihy, které jsem našla ve Společence. Nakonec jsem se sebeuspokojením zavřela víko a pokusila se kufr zvednout. Nic. Zabrala jsem, ale kufr se nadzvedl asi jen palec nad postel a zase žuchl zpátky. Naštvaně jsem vytáhla hůlku, mávla s ní a kufr odletěl z postele s takovou razancí až udělal díru do Ellina přehozu.
,,Co blbneš?" ozvala se.
,,Promiň, ale ten... kufr mě natolik na..., že jsem to nemohla vydržet a prostě jsem ho chtěla nadzvednout kouzlem, ale trošku se to minulo účinkem, co?" usmála jsme se omluvně.
,,Hm. Tak mi to aspoň zprav. Sluší mi to?" uhladila si vlasy.
,,Jo, ale co blbneš?"
,,Neblbnu, jen se chci líbit."
,,Víc, než obvykle?" zablýslo se mi v očích.
,,Hm."
,,Peteovi se líbíš i normálně." Rychle se otočila.
,,No jo, ale takhle víc, nebo ne?" zeptala se.
,,Sluší ti to," přesvědčovala jsem ji. Kufr už ležel na zemi a prostěradlo bylo jako dřív.
,,Tak dík. Ideš?" zeptala se a zvedla svou brašnu.
,,Jo, jasně," přikývla jsem, vytáhla z tašky Bylinkářství a vyrazila za Ell.

Pan Longbottom - nic proti němu - nám asi polovinu hodiny vysvětloval, jak našel svou ztracenou sovu. Samozřejmě to všechny velice zajímalo. To natolik, že polovina Havraspárských spala pod stoly, druhá polovina měla hlavy v květináčích, čtvrt Nebelvířanů hrála v rohu šachy, další čtvrtka karty, čtvrtka profesora napůl vnímala a gratulovala mu a my ostatní jsme prostě seděli na zemi a povídali si.
,,Nemáte někdo kapesní ohniště?" zeptala jsem se znuděně a žmoulala stéblo trávy. Ell s Albem se zasmáli.
,,Cože?"
,,Zašla bych pro buřty a opekli bychom si je. Stejně by si toho nevšiml," protočila jsem oči v sloup.
,,On za to nemůže," bránil ho Albus.
,,Jo, jen aby to nebylo tvé přičinění," zasmála se Ell. Ozval se rachot. Vzhlédli jsme a zjistili, že jeden z Havraspárských se i s květináčem přesunul pod stůl.
,,Proč moje?"
,,Ty ani nevíš, cos všechno prováděl za nekalosti, co?"
,,Nebylo jich málo," přisvědčila jsem.
,,Ty se ani neozývej," zpražil mě Albus.
,,Ccc! To byla profesionální práce," bránila jsem se a vypnula hruď. Albus protočil oči v sloup. ,,Co se ti nelíbí?" zpražila jsem ho pohledem.
,,Nic. Ty se mi jenom líbíš," usmál se na mě ironicky.
,,Jen, aby tě neubylo, chudáčku macíčku," zasmála jsem se. V tom se na mě Albus vrhl a začal mě lechtat. Smála jsem se jako blázen a měla pocit, že se asi brzy pocinkám. ,,Ne-ne-nech... t-to-toho," smála jsem se. Albus mě naštěstí poslechl. Uvědomila jsem si, že ležím na trávníku a úplně mi žhnou tváře. ,,To je proti pravidlům."
,,Bylas ve výhodě. Máš dvě ruce."
,,Jo a ty ne?"
,,Jedna je nepoužitelná."
,,Takhle mě zlechtat stejně umíš jenom ty," posadila jsem se s heknutím.
,,A odměna pro vítěze?" zašklebil se. Nahla jsem se a dala mu letmou pusu. ,,Co? To jsem asi za moc nestál, co?"
,,Zlechtals mě proti pravidlům."
,,Pravidlům? Vy máte pravidla na lechtání?" ozvala se Ell.
,,Ano," přikývla jsem hrdě.
,,Přiznávám, že jsem hrál proti pravidlům," uznal Albus na oko sklíčeně.
,,Jaký jsou ty pravidla?" chtěla vědět Ell.
,,Budeš muset složit slib mlčenlivosti."
,,Co?" zasmála se. ,,Ok, přísahám."
,,Takže... Pravidlo číslo jedna: Nic se nesmí přehánět. Druhé pravidlo: Jen dvě ruce."
,,Tak tady to porušil!" usmála se Ell.
,,Jojo. Třetí pravidlo: Žádné podrazy."
,,Chápu."
,,A čtvrté pravidlo, poslední hlavní, žádné násilí."
,,To jsem netušila, že máš na všechno pravidla."
,,Ehm, ehm," odkašlal si Albus.
,,...máte na všechno pravidla."
,,Tak tak. Musí být," mrkl na ni Albus.
,,Chápu," usmála se Ell.
,,Mládeži! Otevřete si knihy na stranách 46 - 48 a přečtěte si je. Za moment se vrátím a předvedu názornou ukázku." Ozval se šramot, jak se všichni probouzeli a vstávali. Ozvalo se zívání a listování knih a všichni začali plnit profesorův úkol. Všichni.

Odpoledne jsem si vzala teplý kabát, vlněnou šálu, rukavice a vyrazila do Vstupní síně, kde na mě měl čekat Albus.
,,Ahoj," pozdravila jsem ho.
,,Ahoj."
,,Víš, napadlo mě, že si asi ani nepamatuju tresty, které jsme měli plnit."
,,Nepamatuješ?" usmál se a chytil mě za ruku.
,,Tak některé ano, ale většinu ani ne."
,,Tak to zkusíme shrnout, ne?"

O půl hodiny později

,,Počkej! Ještě jsi zapomněl na to leštění dalekohledů v třetím ročníku!" připomněla jsem Albovi.
,,No jo. To byl hnus. Samá moucha. Brrr," plácl se Albus do čela. ,,Počítá se jako trest i to, jak jsme měli doručit vzkaz jednoho profesora?"
,,Podle toho kam."
,,Do Zmijozelské Společenky."
,,Počítá," přikývla jsem a usmívala se.
,,Tak... kolik jich máme?" Chvilku bylo ticho.
,,Asi tak šedesát osm druhů trestů."
,,Nezapomněli jsme na něco? Je to nějak málo." Albus se zasmál.
,,Málo?"
,,Asi ne," změnila jsem názor, když mi ukázal tři popsané pergameny. ,,Nepůjdem už?"
,,Už? Proč?" nechal pergameny zmizet.
,,Máme přeci taneční," připomněla jsem mu.
,,Aha. Tak mi sundej tu sádru."
,,To nesmím."
,,Stejně jí jdu dneska sundat."
,,Fajn, tak nechceš jít hned?" vstala jsem, ale Albus mě posadil zpátky na lavičku.
,,Kam bys pořád chodila?"
,,Jen mě napadlo... víš..."
,,Vím. A mlč už," usmál se a políbil mě. Nechala jsem se znovu unášet na té nádherné vlně něžnosti. Pootevřela jsem ústa a nemyslela už absolutně na nic jiného. Když se pak odtrhl, projela mnou bolest z odloučení. ,,Teď už můžeme jít," řekl a postavil se. Vytáhl mě na nohy a společně jsme mu šli sundat sádru. Na ošetřovnu, samozřejmě.

,,No teda fuj!" zaksichtila jsem se a zacpala si nos.
,,No moc nefrkej. Víš, jak dlouho byla v tomhle stavu?"
,,Podle smradu ti tam už asi shnila."
,,Nene! Podívej," zamával mi s ní před nosem. Protočila jsem panenky.
,,To snad není možné." Ošetřovatelka mu ruku umyla, a tak asi už nesmrděla, ale já neměla odvahu si tu ruku znovu sundat z nosu.
,,No tak. Už je to ok," usmál se Albus a vstal.
,,To povídej tetřevům. Mám takový pocit, že ten smrad tě bude doprovázet až do konce tvého života."
,,Mého určitě," zašklebil se a já vycítila dvousmyslnost jeho slov. ,,Neřeš," řekl hned a zastavil mé otázky jako mávnutím kouzelného proutku. Tak jsem to teda nekomentovala a společně jsme se vydali do třídy.
,,Nemáš kolíček?"
,,Co jestli nemám?"
,,Takovou dřevěnou věc na ucpávání nosů."
,,Co? Co si to ti mudlové nevymyslí."
,,Neslouží to k ucpávání nosů, ale k upevňování prádla, chápeš."
,,Na co to potřebuješ?"
,,S rukou na nose se dost špatně tancuje." Albus protočil oči v sloup, chytil mě za ruce a stáhl mi je za záda. Mermomocí jsem zadržovala dech.
,,Neblbni, udusíš se."
,,Napiš mi na hrob, že jsem zemřela pro své přesvědčení," prohlásila jsem zkroušeně.
,,Neblázni," zasmál se Albus.
,,Bohužel, zrodila jsem se tak," nadechla jsem se pusou.
,,A proto tě mám přeci tak rád," usmál se.
,,Zato já tvou ruku ne." Znovu se zasmál.
,,Ale já už vím, jak tě donutit dýchat," nahl se a políbil mě. Samozřejmě mi velice rychle došel vzduch, a tak jsem se nadechla nosem. Odtáhla jsem se od něj.
,,To je násilí."
,,To mě mrzí," usmál se.
,,Pořád cítím tu nemožnou koňskou mast. Fuj."
,,To není mnou," ušklíbl se a vběhl do třídy. Následovala jsem ho a když se zastavil, zabodla jsem mu prst do hrudi.
,,Ty hade násilnickej."
,,Ccc."
,,Pche! Takový trouba! S kým já se to tu zahazuju!" otočila jsem se k němu zády.
,,Sáro?" Mlčela jsem. ,,Sářinko." Znechuceně jsem se otřásla. ,,Sáruško."
,,Fuj, vymysli ještě něco odpornějšího," ozvala jsem se a otočila se k němu.
,,Mluvíš."
,,Nemohla jsem takhle trpět narážky na mé úžasné jméno."
,,Jasně," poznamenal ironicky.
,,No teda!" odfrkla jsem si a chtěla mu utéct. Chytil mě za ruce a přitáhl si mě zády k sobě. Byla jsem mu tak blízko.
,,Sáro, no tak."
,,To už je hezčí."
,,Snažil jsem se," přiznal tiše. ,,Mám tě rád."
,,Vždyť já tebe taky," usmála jsem se na něj a on mě políbil. Znovu. Krátce, ale s láskou. Bože! Já ho mám tak ráda.

Nejdřív se mu úplně nic nedařilo. Snažil se naučit ty kroky, ale i takový génius, jako je mistr Potter, to nemá jednoduché. Soucitně jsem hleděla na to, jak se ho to mistr snaží naučit. Pak už jsem to psychicky ani fyzicky nevydržela a natáhla se na lavičku. Jednou, dvakrát jsem zívla a usla.
Probudil mě až Albus. Znovu mě lehce políbil na ústa a já se probudila. Zívla jsem si a podívala se na něj.
,,Má tanečnice spí jak Šípková Růženka. Kdes to viděla?"
,,Už to umíš?" posadila jsem se na lavičku.
,,Nejsem si jistý."
,,To nemůžeš být nikdy," mrkla jsem na něj a pohladila ho po rameni.
,,Tak pojď. Jdeme to zkusit."
,,Jasně, proč ne?" usmála jsem se a následovala ho na parket, kde jsme to jaksepatří rozjeli. Samozřejmě v určitých mezích.

29. kapitola - Tři

16. listopadu 2008 v 16:48 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Pro všechny stretching číči a bosch macky, kterým nechybí smysl pro humor;)

TePa

Ráno mě probudila Ell, která spadla - už tradičně - z postele. Takže rachot jak... však vy víte. Otevřela jsem slepené oči a zkontrolovala, jestli se jí něco nestalo. Nic. Protáhla jsem si ruce, nohy a vstala. Jelikož byl pátek a první dvě hodiny jsme měli volno, nikam jsem nespěchala. Celou dobu, kterou jsem strávila v koupelně jsem musela poslouchat Elliino úpění. Musela jsem se zasmát. Tohle se stávalo každý rok nejmíň desetkrát.
Pustila jsem Ell s odřeným kolenem do koupelny a šla dolů sebrat všechny věci. Musím se začít balit. Za chvilku je ples, a pak jedu domůůů, zapískala jsem si a s úsměvem na tváři seběhla ze schodů do Společenky. Vůbec jsem si nevšimla, že už tam někdo stojí a se zájmem mě pozoruje. Lezla jsem po čtyřech po podlaze a hledala učebnice, které jsem tu někde ve spěchu zanechala. Pak se ozval tichý smích. Zvedla jsem hlavu s roztřepenými vlasy a zeširoka se usmála.
,,Ahoj, Sáro," pozdravil mě Albus. Měl zafixovanou ruku, ale vypadal zdravě a čile. Zůstala jsem klečet na zemi a odhrnula si pramen vlasů úplně na opačnou stranu hlavy, než patřil. Přitom mi vlasy spadly na ramena.
,,Ehm, čau," usmála jsem se. Albus se zasmál, přešel ke mně a zvedl mě na nohy. ,,Jak dlouho jsi tady?"
,,Od včerejška večer," odpověděl a přehodil mi pramen vlasů na správnou stranu.
,,Už? Já myslela, že jsi tu od rána," zamračila jsem se.
,,To ti to tak vadí?" zašklebil se.
,,Ne. Jsem ráda, že jsi v pořádku."
,,Jo, ale příští zápas bude muset odchytat někdo jiný," usmál se.
,,To bude hrůza," zkomentovala jsem to a objala ho. Voněl po nemocničním lůžku. ,,Jde z tebe cítit nemocnice," poznamenala jsem to. Zasmál se.
,,Zato ty krásně voníš."
,,Doufám, že to nebyla ironie," odtáhla jsem se od něj a čichla si k rukávu. ,,Nic necítím."
,,Žádná ironie. Je to příjemná změna po tom hnusným smradu z nemocnice." Usmála jsem se.
,,Jdeš asi do hodin, co?"
,,Jo. Nějaká ruka mě nemůže vyvést z míry."
,,To ráda slyším."
,,Mimochodem, viděl jsem tě včera vcházet do Společenky."
,,Co? Mohl jsi mě zastavit," posmutněla jsem.
,,Mě bohatě stačilo se jen na tebe dívat," mrkl na mě. Trošku jsem zrudla.
,,Ehm..," chtěla jsem něco říct, ale on už se ke mně sklonil a políbil mě. Vydechla jsem a ruce mu dala kolem krku. Pak jsem se od něj odtrhla. ,,Stýskalo se mi."
,,To mě taky." Stáli jsme tam jen tak, čelo na čelo a usmívali se. V tom se ozval rachot. Do Společenky se vrhla Ell.
,,Albe! Čau!" usmála se a já od něj odstoupila. Chtěla jsem znovu odejít, ale Albus mě přítáhl zpátky k sobě.
,,Musím najít knížky, které jsem tu nechala."
,,Proč?" nechápal, zatímco se objímal s Ell.
,,Začínám se balit," poznamenala jsem a vyvinula se mu.
,,Na to máš ještě čas," namítl.
,,Už je prosinec," připomněla jsem mu.
,,A?" zamračil se.
,,Albe! Jak ses měl?" vyzvídala Ell. Otevřela jsem pusu, že mu něco, řeknu, ale když začala mluvit Ell, zase jsem ji zavřela a vydala se na putování po knihách.
,,A hele! Staré Věštění," poznamenala jsem tiše a prohlížela si knihu. Když jsem ji zvedla ze země, vypadly z ní tři dopisy. Posadila jsem se na zem a šáhla po nich.
,,Nepovídej!" ozvala se za mnou Ell. Naklonila jsem hlavu na stranu a opřela se o křeslo. Rozložila jsem dopis a začala číst. Hned při oslovení jsem se začala mimoděk usmívat. Naše dopisy! Mé a Albovy dopisy! No tohle, ani jsem nevěděla, že je tu mám.

Nazdárek stretching číčo,
vidělas už Gonnagalku? Jestli ne, tak to jsi o hodně přišla. Řeknu ti, že... panebože... jak na to tak vzpomínám úpe se řehním.

Čusec mazec bosch macku,
viděla... a řeknu ti, že to předčilo všechny má očekávání. Netušila jsem, že ty barvy tak zaberou... :D :D

...Řeknu ti, že ten nápad s tou jasně modrou barvou na jejím klobouku... to stálo fakticky za to;)

...Díval ses jenom na hlavu? Myslím, že to má hlubší dopad :D

Kecáš :D

Bohužel ne. Barvičky se trochu roztekly.

Co?? Mohlas mi to říct dřív :D Hele, jak Vectorka čučí mým směrem, že jí nepřijde divné, že tu lítají vlaštovky :D

Prosímtě, pochybuju o tom, že je vidí. Její brýle už nedošly dalšího upgradu... Nemohla jsem ti říct, byls za dveřmi...

No jo, ale jak jsme po tom zdrhali... mohlo by se nám něco stát...

356 - O, 11005 - Q

Co to ksakru je?

Oou... trošku jsem si spletla pergameny :D sry

Tohle, že se učíme?

No jo, neuškodilo by ti, kdybys dával chvilku pozor.

Ok, ok... ale to si říkáš kámoška?

Zmlkni boschi:D

Pche!


Tady dopis končil. Problém bylo, že jsem si nemohla vzpomenout, jestli nás Vectorka nachytala nebo ne. Rozhodně ta oslovení jako stretching číča a bosch macek... Úplně mimo mísu, ale asi nás to tehdy bavilo. Sáhla jsem po dalším dopisu.

Oou...

Zkus to výstižněji, MMDP

Eh?

Moje milá drahá přítelkyně

..Oh...

Nech si to na potom, ok?

Rozkaz.

Takže co potřebuješ?

OOUUUU!!!!

Co to ksakru s tebou zase je?

Jak zase? Viděls Binnse?

Jo :D

Potíž je v tom trestu, slyšels to už?

Nemůže to být horší, než ty záchody z minulýho týdne

Myslíš?

Oou?

Přesně tak.


Další konec dopisu. Tehdy to bylo opravdu pekelný. My ty záchody totiž čistili celý měsíc. Na to jsem si vzpomínala až moc dobře. Při vzpomínce na ty latríny mě začaly svrbět prsty. Poslední dopis:

Chce se ti domů?

Ne. Zrovna mě to tu začalo bavit.

To brzo.

Někomu to trvá déle, víš jak...

Teď už vím. Poslední rok před námi.

Ještě prázdniny.

Ještěže tak, poslední rok.

Neeeeee!!!!

Vystihla jsi to naprosto přesně.

Jo. Co říkáš na ten trest, co máme dneska v šest?

Nudaaaa

Už mě fakt nebaví leštit ten pohár tvýho dědy, tvýho táty a příští rok ještě ten tvůj. Asi se z toho zvencnu... Počkat... už to na mě jde...

Všiml jsem si, že jsi zezelenala... Vydrž!!!

To není těmi poháry, ale těma spoďárama.

Co?? :D

Podívej se pořádně na tu starou semetryku...

???

No na tu starou křusku...

Fuj tajcl

Přesně tak

Blééé.... fuj....

Nabíhá mi husina

To už se tak ani nedá nazvat... myslím, že mě to právě doživotně poznamenalo.

Vítej v klubu :(


To už jsem to nevydržela a rozesmála jsem se na celé kolo.
,,Co se děje?" ozval se Albus a přešel ke mně.
,,Kde je Ell?" usmála jsem se.
,,Šla se obléct."
,,Aha," vyprskla jsem znovu smíchy.
,,Co je tak vtipnýho."
,,Přečti si tohle, bosch macku," zasmála jsem se. Albus překvapeně vyvalil oči a rozesmál se taky.
,,Rozkaz, stretching číčo. To už jsem dlouho neslyšel!" smál se.
,,Tak si to užij. Našla jsem naše tři dopisy." Podala jsem mu listy papíru a sledovala, jak se usmívá od ucha k uchu. Pak se začal znechuceně šklebit.
,,Jo, ty spoďáry byly fakticky nechutný." Rozesmála jsem se a lehla si na zem - v náhlém popudu. Albus se smál taky.
,,A ten trest... Fuj!"
,,Taky tě svrbí ruka?"
,,Měla jsem strach, abychom nedostali nějakou nemoc. Ale je fakt, že jsem měla strach i o to, že by nás vyloučili."
,,Za takovou kravinu?"
,,Bleděmodrý klobouk McGonnagalky nebyla zas taková kravina. Ona na nás byla naštvaná ještě celý čtyři měsíce," oponovala jsem a zprudka dýchala. Koberec mi příjemně zahříval záda, vlasy jsem měla rozprostřené na podlaze. I Albus trochu zvážněl.
,,Asi máš pravdu." Posadila jsem se, zapřela se o jeho zdravé rameno (klečel totiž vedle mě s dopisy v rukou) a vstala.
,,Asi. Vezmu tu knihu nahoru a půjdu si ještě pročíst Bylinkářství."
,,Dobře. Tak dneska po vyučování?" Mrkla jsem na něj.
,,Platí." S tím jsem zmizla nahoře v pokoji.

Návraty

14. listopadu 2008 v 21:38 | TePa |  Arnë
Dojela jsem na hrad až příliš brzy na můj vkus. Naštvaně jsem vykopla dveře od kočáru a nasupeně se šinula dovnitř - do hradu. To zase bude výslech, protočila jsem oči v sloup a právě proto šla tajnou chodbou. Vyskočila jsem z ní hned u své komnaty.
,,Arnë! No ne!" zasmál se mužský hlas. Otočila jsem se a roztáhla ústa do širokého úsměvu.
,,Arcalime! Tak ráda tě vidím!" objala jsem ho. Byl o půl hlavy vyšší než já a to jsem byla na dívku docela čahoun. Jeho rozložitá ramena ta má dalece přesahovala a jeho tmavé vlasy, které zdědil po otci, mě šimraly, když jsem k němu vzhlédla a pohlédla do jeho smaragdových očí, které mu každý mohl závidět.
,,To já jsem velice překvapen, že tě tu vidím a ještě takhle."
,,Jak?" nechápala jsem, ale pak se na sebe podívala. ,,Jo, aha," usmála jsem se.
,,Jsem rád, že jsi tady."
,,Odkud jdeš?" zeptala jsem se ho.
,,Z jedné z vládních porad. Táta se mi snaží všechno až velice vysvětlit."
,,Chápej ho, následníku," poplácala jsem ho po rameni. ,,A co ta tvoje Elenë, co?" mrkla jsem na něj. Pokrčil rameny. ,,Co to jako mělo být?" usmála jsem se.
,,Nevím, poslední dobou vůbec nevím," přiznal se.
,,Myslel jsem, že bychom to mohli..," ozval se otcův hlas z konce chodby.
,,Oou. Omluv mě a mlč, prosímtě."
,,Ale když použije násilí, víš, co udělám."
,,Prosímtě, podívej se na sebe. Nejsi žádný chudinka." Vypnul hruď a tiše se zasmál. Mrkla jsem na něj a zmizela v komnatě. Jestli to vůbec šlo. Vypadalo to tam jako po výbuchu bomby - tedy stále stejně jako před mým příchodem.
,,Arcalime, já jsem u ní nechal papíry, tak buď tak laskav a uhni mi z cesty," ozval se za dveřmi králův pobavený hlas.
,,Ehm, jo, jasně," ozval se šramot. Neváhala jsem a skočila šipku do své soukromé šatny. Bouchly dveře a já uslyšela tátův hluboký uklidňující hlas. Pravda, po tomhle se mi stýskalo.
,,Kam jsem to jen dal?" bručel si pro sebe. Mám se mu ukázat? Ví o mě? Dveře se otevřely podruhé a do místnosti vkročil sluha.
,,Pane?"
,,Ano, Geomale?" usmál se na sluhu táta.
,,Přijela vaše dcera. Tedy alespoň její kočár. Vojáci, jež jí doprovázeli oznámili, že je už na hradě."
,,Děkuji, můžeš odejít. Vím přesně, kde je," z jeho hlasu se mísilo pobavení s hraným rozzlobením. On o mně fakticky ví? Vylezla jsem na skříň a schovala se za vyčnívající stěnu. Vzápětí se otevřely dveře od šatny a vešel král. Idwin. Vypadal pořád stejně hezky a upraveně. Stále se usmíval a teď se právě ohlížel po své dceři. ,,Ale no tak, Arnë, známé se příliš dlouho na to, abych věděl, že tu jsi a nenuť mě, abych to tu rozmlátil na kusy, jako minule, když ses neozývala. Víš, cos musela dělat, ne?" Ano, uklízet, ušklíbla jsem se trpce, vylezla a tiše jako myška seskočila ze skříně, ale tátovým smyslům jsem neunikla. Otočil se až nadpřirozeně rychle a vyzvedl mě do náruče. ,,Tady jsi," usmál se, a pak zvážněl: ,,Chybělas mi. To tě pořád baví mě trápit?"
,,Ale táto. Víš, že to tak není."
,,Ne?"
,,Ne," přikývla jsem. ,,Jen se mi nelíbí, že mě chceš provdat za nějakého panáka snobskýho."
,,To by ses divila, jaký je to sympatický muž."
,,Máš pravdu."
,,V čem?"
,,Divila bych se," zasmála jsem se. Lehce mě položil na zem, jako bych byla porcelánová panenka. Podívala jsem se na něj. Jeho podoba se svým synem byla neuvěřitelná. Byli si podobní jako vlas vlasu. Tedy až na oči, které měl Arcalim po matce, zčásti, zase. I sílu zdědil po otci a úsměv na tváři. Já jsem povahově beze sporu po matce, prý. Nadání mám po tátovi, stejně jako vlasy a oči. Zbytek po matce. Co se dá dělat. Geny se nezapřou.
,,Tak copak jsi dělala?" Vyprávěla jsem mu velice stručně, jaké cesty jsem podnikla a nevynechala jsem ani Faileona, Feona, Dryze a Fredericka, ale ty jsem zmínila jen tak na okraj. Táta na sobě nedal nic znát. Opravdový král, ušklíbla jsem se.
,,Tak to je asi všechno," ukončila jsem svou řeč.
,,Opravdu? Už jsem si chtěl lehnout, že to bude na celý můj zbytek života."
,,No jasně," ušklíbla jsem se.
,,Nezlob se, ale musím se vrátit zpátky do trůnního sálu."
,,I s Arcalimem. On ještě neví všechno?"
,,Nikdy nebude vědět všechno," usmál se vševědoucně, políbil mě na čelo jako dítě a odešel. Ihned jsem přešla do lázní a tam se dočista vydrhla a umyla si vlasy. Obalená provizorním ručníkem jsem se vydala do šatny a zamkla se. Prodrbala jsem si vlasy a sundala z nich ručník. Dlouhé tmavé kadeře se mi rozprostřely po ramenou, leskly se jako slunce za raního rozbřesku a voněly po vanilce, která se rozpouštěla v koupeli. Oblékla jsem se do šatů, i přes svou velkou nechuť, ale jsem zpátky na hradě. Opět princezna - po čem může dívka toužit víc? Ušklíbla jsem se. Po svobodě. Ne, že by mě rodiče v něčem omezovali, ale i tak mi to přijde jako základní potřeba.
Šaty měla lodičkový výstřih a nechávaly mi odhalená ramena, odhalovaly můj úzký pas a svou barvou - rudou jako krev - jen podtrhovaly kontrast s mou bledou pokožkou. Divíte se, že je bledá co? Jenže já nevím, čím to je, ale já ne a ne zblednout. Asi jsem albín, ušklíbla jsem se. Fakticky hýřím vtipem, měla bych se učesat.
Nakonec jsem z pokoje vyšla docela spokojená sama se sebou. Na chodbách se mi ukláněli sloužící, někteří mi zamávali a usmívali se na mě. Oplácela jsem jejich pozdravy, dokud jsem nedospěla ke královniným komnatám. Upravila jsem si šaty a zaklepala. Ozvalo se lehké dále, a tak jsem vstoupila. Za stolem seděla má matka - Chloë. Dlouhé nazrzlé vlasy už s trochou šedin jí splývaly po zádech a když se na mě otočila, na její tváři jsem spatřila mnoho nových vrásek, které se vzápětí vyhladily díky úsměvu, který vykouzlila na tváři. Byla stále krásná. Asi i navždy bude, uvědomila jsem si.
,,Artë! Zlato! Posaď se ke mně a vyprávěj mi o tvých dobrodružstvích," ukázala na židli vedle sebe. Její hlas zněl jemně a příjemně. Jak to, že mi tu nikdo nic nevyčítá?

,,Princi Faileone! Teď nikam nesmíte, váš otec jedná se sluhy z hlavního města," pobíhal vedle urostlého mladého muže postarší sluha.
,,Však právě proto tam jdu!" zabručel Faileon v odpověď a rozrazil dveře do trůnního sálu.
,,Faileone! Okamžitě se vzdal, prosím," prosila ho jedna z jeho sester.
,,Nezlob se, sestřičko, ale nepřišel jsem za tebou," hodil k ní letmý úsměv a dál kráčel k trůnu, kde stál rám s nějakým obrazem. Jakmile si příchozího všiml Král Západních lesů, ihned poručil zahalit obraz. Vyšel synovi vstříc.
,,Synu, jsem rád, že jsi již zpět. Kde jsou tví společníci? Rád bych si promluvil s Arnë."
,,Ta tu bohužel není."
,,Co? Jak to? Vyhodils ji? Tušil jsem to, je to přece dívka."
,,O to nejde. Víš, že podle toho bojovníky necením, musela do hlavního města ke králi země."
,,Opravdu?" povytáhl obočí.
,,Ano."
,,Co je na tom obraze?" zeptal se Faileon zvědavě.
,,Nic, co by tě zatím mělo zajímat."
,,Podám ti hlášení, dnes v podvečer, souhlasíš?" Král přikývl a propustil syna. Ten rázně prošel místností a zmizel ve svých komnatách. Jak to, že je Arnë tak důležitá, vrtalo mu hlavou a začal podřimovat.
Všichni obyvatelé o Faileonovi mluvili jen s radostí a pýchou. Tvrdili, že je pravým synem svého otce a že má srdce krále.

,,Opravdu?" usmála se Chloë na Arnë.
,,Co ti přijde divného na jméně Faileon, prosímtě? Co je s ním?" nechápala jsem. Proč se nad ním všichni tak pozastavují?
,,Ale nic, zlato. Dneska je ples." Všimla jsem si obrazu v rohu místnosti. Byl přikryt plátnem.
,,Co je to?" ukázala jsem na obraz.
,,Nic, co by tě zatím mělo zajímat. Běž se ustrojit na ples."
,,To nestačí tohle? Navíc se mi tam nechce. Chtěla jsem se procvičit v luku," povzdechla jsem si.
,,Zůstaneš aspoň deset tanců."
,,Tolik?"
,,Mladá dámo, říká ti něco slovo etiketa?"
,,No jo," protočila jsem oči v sloup. ,,Proto jsem utekla."
,,Tohle teď nechci řešit, Arnë," posmutněla Chloë.
,,Co táta." Tvář se jí rozjasnila a vzápětí potemněla. ,,Co se děje?"
,,Poslední dobou má velice málo času."
,,To tě trápí?"
,,A nemělo by?"
,,Já nevím. Nestalo se ti to už?"
,,Máš pravdu. Tak běž. Poslala jsem ti před chvilkou do pokoje nové šaty."
,,Proto ta služebná odešla?"
,,Ano." Povzdechla jsem si. ,,Trápí tě něco, Arnë? Řekni."
,,Ne nic. Jdu se připravit. Tak na plese," rozloučila jsem se a tiše odešla z místnosti.

28. kapitola - Sněhový koláček

14. listopadu 2008 v 20:44 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Po hodině jsme se vypravili do šaten. Jelikož jsme s Catherine a Angelou jediné tři holky v týmu, měly jsme v šatnách místa habaděj. Natahovala jsem si zrovna boty, když to Catherine nedalo a prohlásila:
,,Co je mezi tebou a Albem?"
,,Co?" zasmála jsem se.
,,No tak nejsme slepé," usmála se Angela a předvedla zamilovaný obličejík. Zasmála jsem se.
,,Tys to vystihla úplně přesně," ukázala jsem na Angelu.
,,To jako fakt?" vyvalila oči Catherine.
,,No jo," pokrčila jsem rameny a vytáhla si kalhoty, abych si mohla boty, které mi sahaly až po kolena zašněrovat poněkud důkladněji.
,,Tak to je super," zapískala Angela.
,,Myslíš?" pozvedla jsem obočí.
,,Jasně! Dva super lidi z Nebelvíru se našli," mrkla na mě. Ještě jednou jsem se usmála a vyšla za Catherine na hřiště. Popřáli jsme si hodně štěstí, nahodili plnou parou vpřed a odrazili se od země. Ze začátku jsme úspěšně odolávali. Kenneth dal pět branek, Albus neustále pronásledoval zlatonku a Angela skvěle nahrávala a vyhýbala se Havraspárským. Jenže se stalo něco, s čím jsme nepočítali. Začalo sněžit. SNĚŽIT!!! Je listopad a ono si začne sněžit. Všichni jsme okamžitě začali mrznout a já se divila, že ještě hýbu prsty. Diváci na tribunách se k sobě tiskli, přičarovávali si kabáty a čepice, ale co my? My neměli hůlku, tak to bylo. Havraspár však, jako by to očekával byl oblečený až příliš. A my jsme se jim smáli. Věděli snad oni něco víc, než my? Byla jsem celá modrá a drkotala zuby. Tak tak jsem se držela na koštěti. Pozorovala jsem Alba, který se marně snažil sjednat oddechový čas. Nic, nic, NIC!!!
A pak Albus vystartoval jako střela. Mířil za zlatým míčkem, který si před sebou klál cestu. Užasla jsem už jen nad tím, jak rychle Albus letí. A pak jsem viděla odrážeče, který se napřáhl, že odpálí potlouk směrem k němu. Letěla jsem rychle k Albovi, napřáhla ztuhlou a zmrzlou ruku a se a vší zbylou silou uhodila do potlouku, který čirou náhodou letěl přímo k brankovišti a odrazil Camrál, který už už prolétal brankovou tyčí, pryč. Víc jsem ale už nezvládla. Svěsila jsem ruku a vypadla mi hůl z ruky. Catherine jsem nikde neviděla. Tedy nikde ve vzduchu. Angela s Kennethem skončili na jednom koštěti, protože to Angeliino nevydrželo náhlou změnu teploty a rozpadlo se vejpůl. Najednou se ozval křik: ,,ALBUS POTTER CHYTIL ZLATONKU! NEBELVÍR VYHRÁL!!!" Lepší zprávu jsem ten den snad ani neslyšela, pomyslela jsem si, ale hned mě vyvedl z omylu komentátorův výkřik: ,,CHYŤTE HO PROBOHA NĚKDO! ALBUS POTTER PADÁ!!! RYCHLE!!!" Víc jsem neslyšela, protože jsem se sama řítila dolů.

Probudila jsem se na ošetřovně a ihned zaúpěla. Moje hlava byla skoro na dračku.
,,Jsi v pohodě? Sáro? Slyšíš mě?"
,,Albe! Ty blbečku! Okamžitě si lehni," okřikla jsem hned svého přítele. Zní to tak podivně. Šklebil se na mě z rohu postele. Byl celý ovázaný a klepal se jak o dušu.
,,Jsem rád, že je ti lépe," usmál se.
,,Říkám ti lehni! Jsi na tom daleko hůř, než já. Ani si nedokážu představit, jak tě odlepovali z toho koštěte. Plamenometem, co?" ušklíbla jsem se. Albus se krátce zasmál, ale zradily ho jeho zuby, které se hlasitě rozdrkotaly. ,,Lehni!" pourčila jsem mu. Lehl si na postel, ale přikrýt se nehodlal. ,,Albe, nechovej se jako malé dítě a přikryj se."
,,Je mi vedro jako v sauně," postěžoval si.
,,Před chvilkou ses ještě klepal jako ratlík," namítla jsem.
,,Hm." Podívala jsem se na něj a opravdu. Z čela mu stékaly kapky studeného potu.
,,Zavolám ošetřovatelku. Lež," ukázala jsem na něj a sama vyběhla na cestu přes pokoj. Vrátila jsem se až s profesionální lékokouzelnicí, která se starostlivě dívala na Alba.
,,Lehněte si, slečno," poručila mi.
,,Ale mě nic není, starejte se o něj," ukázala jsem na Alba, který se celý podivně cukal.
,,Až si lehnete. Uklidněte se." Lehla jsem si, abych dál nezdržovala a starostlivým pohledem jsem zkoumala Albův obličej a vrásky, které se velice rychle tvořily na tváři postarší ženy. Pak odběhla a nalila do Alba asi tucet lektvarů. Hned na to Albus usnul.
Další den mi už sundala obvaz z hlavy a dovolila mi odejít z ošetřovny. Já se k tomu ale neměla. Posadila jsem se k Albovi, který spal jako dřevo a dotkla se jeho rozpáleného obličeje. Ihned jsem poplašeně ucukla a namočila mu obvaz, který mu ležel na čele. Uzdrav se mi, říkala jsem si, dokud na ošetřovnu nevtrhla Ell a nevytáhla mě na vyučování.
Jak se ukázalo, učitel z lektvarů nám všechno velice rychle odpustil, ale Ell musela chodit na tříměsíční noční doučování. Její nadšení nejde ani slovy vypovědět. Každý den jsem chodila za Albem, který snad dostal tyfus, nebo co. Ne a ne se probrat. Neustále jsem otravovala ošetřovatelku zbytečnými dotazy.
Asi v půli listopadu jsem se vydala na ošetřovnu, jako obvykle, ale Albus byl pryč. Společně se všemi svými věcmi.
,,Co se stalo? Kde je Albus, madame?" zeptala jsem se zmateně lékokouzelnice.
,,Nemějte strach, slečno. Nemám dostatečné prostředky na jeho léčbu, tak jsem ho poslala k Mungovi."
,,Děkuji. Nevíte, kdy se vrátí?" ptala jsem se úzkostlivě.
,,Nevím, ale dám vám vědět, až budu vědět, co s ním je."
,,Děkuji, děkuji, děkuji," děkovala jsem a odešla z ošetřovny.
V tanečních jsem měla nějakého trumberu tanečníka, ale na tom moc nesešlo. Učila jsem se kroky spíše mechanicky a moc si to neužívala. Vzpomněla jsem si na známé přísloví: To, že ti někdo chybí poznáš, až to ucítíš na vlastní kůži. Doufala jsem tedy, že to tak je - tedy to přísloví - protože jsem nechtěl vědomě poškodit jeho autora.
Ale když jsem stále neměla žádné informace - ani na konci LISTOPADU!!! - tak jsem zašla za lékokozelnicí sama.
,,Promiňte, slečno, ale neměla jsem čas vás informovat. Mám tu spoustu chřipek a nachlazení, kvůli náhlé sněhové nadílce."
,,Tak co je s ním?" zeptala jsem se trochu ostřeji, než jsem chtěla. ,,Pardon," sklopila jsem hlavu.
,,To nic, přijedele prvního prosince," oznámila mi.
,,To je už zítra," usmála jsem se a ze samé radosti ji chtěla obejmout.
,,Ano."
,,Takže je zdravý?"
,,Jako řípa," přikývla ošetřovatelka. Zapískala jsem si a tanečním krokem vypochodovala z místnosti. This is bombastic, pobrukovala jsem si.
,,Sáro?" usmála se Ell.
,,Ano?"
,,Už je ti lépe?"
,,Jak by ne. Albus se zítra vrací."
,,Nevíš, jestli přijde na hodinu?"
,,Ani jsem se neptala," pokrčila jsem rozverně rameny.
,,Aha," usmála se Ell a já za jejími rameny spatřila Petea, který se usmíval od ucha k uchu.
,,Čau, Petere!" zamávala jsem mu a usmála se.
,,Čau, Sáro. Hodíme řeč?" ukázal na dvě křesla v rohu.
,,Jasné!" přikývla jsem, omluvila se Ell, která jen mávla rukou a posadila se za ním.
,,Co tak nadšeně? Poslední dobou jsi mi připadala dost nervózní."
,,Jo. Albus se zítra vrací," usmála jsem se.
,,Aha, tak proto," zašklebil se.
,,Jo. Co akce Ell?" zeptala jsem se tiše.
,,Pokračuje," řekl krátce.
,,A?" vyzvídala jsem.
,,Nevím, co dál!" rozhodil rukama a koukal se ke krbu, kde jistojistě stál předmět jeho soužení.
,,Tak za ní běž a jednoduše jí vlep pusenu. A je to!" Vyvalil na mě oči.
,,Co blbneš? Tak jednoduše?"
,,No jasně. V jednoduchosti krása."
,,To říkáš jenom proto, že jsi pod vlivem."
,,Tak dík," ušklíbla jsem se.
,,Nemáš zač," zjevně usilovně přemýšlel.
,,Jdi. Nemá cenu jí něco nalhávat, když z toho třeba ani nic nebude. Prostě to zkus, jinak zbytečně promarníš měsíce života."
,,Zas ty tvoje filozofie? To říká ta pravá."
,,Spíš ta levá. Co tím myslíš?"
,,Ty roky, které jsi promarnila kamarádstvím s Albem. Vždyť jste se odjakživa měli rádi."
,,Jo, ale až poslední dobou to nabralo obrátky."
,,Tak mě nepoučuj."
,,Promiň," zvedla jsem poraženecky ruce a opřela se do křesla. Přitom jsem nespustila oči z Petera, který vypadal jako hromádka neštěstí.
,,K čertu! Máš pravdu," bouchl pěstí do stolu, až se za ním otočila polovina Společenky.
,,Hm," přitakala jsem. ,,Tak...?"
,,Jdu," povzdechl si a zvedl se ze židle. Ještě než odešel, se nade mě naklonil a zašeptal: ,,Jestli to nevyjde, tak tě přerazím jako hada."
,,Ten se blbě přeráží," zkomentovala jsem to.
,,Nech si ty své odpovědi."
,,Ok, ok..," souhlasila jsem a pozorovala tu směšnou akci. Ell zrovna spadla tužka, a tak se pro ni zohla. Typická scénka s romatických filmů. Abrakadabra a scéna byla fuč. Peter jí chtěl pomoct, ale Ell byla rychlejší a jak se zvedala, praštila ho hlavou do brady. Peter zakňučel jako raněný pes.
,,Petere! Panebože, promiň!" skočila k němu a pohladila ho po bradě.
,,Teď je to mnohem lepší," poznamenal s lehkým úsměvem. Ell se trochu lekla a ucukla rukama k sobě. Peter ji nenechal. Chytil její ruce těsně před cílem jejich cesty a položil si je na tváře. Ell zčervenala jako ředkvička. Takhle jsem ji ještě neviděla. Celá Společenka nic nevnímala. Hrála jakýsi turnaj v šachu a nějaká sedmačka je nezajímala. Ale mě ano. Peter ji sukou pohladil paži, a pak jí položil ruku kolem pasu. Ell se usmívala a nechala se jím očarovávat. Dva tak odlišní lidé, kroutila jsem hlavou. V tom do Společenky vtrhl profesor Longbottom. Všichni jsme k němu otočili hlavu a Peter s Ell od sebe uskočili. Jaká škoda, pomyslela jsem si a otočila se k řediteli naší koleje.
,,Dobrý večer, pane profesore," pozdravil ho nejbližší hlouček lidí.
,,Dobrý..," zohl se a prozkoumával prostory pod stolky. Když dospěl k mému, postavila jsem se a zeptala se ho:
,,Děje se něco, pane?" Zvedl oči a postavil se.
,,Ano, slečno Aykottová. Děje se právě to, že mi uletěla sova."
,,Dovolte mi poznamenat, pane, že pod stolem ji asi nenajdete. Díval jste se do sovince?"
,,Aha! Ne. Děkuji, slečno," usmál se na mě a odešel z místnosti. Celá Společenka se usmívala nebo smála na plné pecky. Tento dobrosrdečný profesor opět projevil svou slabinu. Zapomětlivost. Bůhví, kam tu sovu poslal. No, nevadí. Otočila jsem se k dvojici Ell - Peter a zašklebila se. Ell stála asi tak dva metry od Petera a bála se na něj jen podívat. Tiše jsem zapískala. Tak to není možné. Peter přešel k Ell, spěšně ji otočil pohybem ruky, přitlačil ji ke stěně a políbil. Ell vyvalila oči, ale posléze se uklidnila a oči zavřela.
Podívala jsem se raději někam jinam. To bych se rovnou mohla podívat na nějaký z německých seriálů, protočila jsem oči v sloup, ale ve skutečnosti chápala, že je jen zamilovaná.
Dnes jsem vyšla na hlídku trochu dříve. Hlavně proto, že jsem stejně neměla nic co dělat. Přemýšlela jsem o brzkém plese a o svých šatech. Jakpak v nich asi budu vypadat? Usmála jsem se a zatočila se s rozpřaženými pažemi. Lalala! Jsem asi šílenááá, usmála jsem se a asi dvě hodiny prolézala hrad. Hlídka skončila u Buclatky, jak jinak.
,,Dobrý večer," oznámila jsem jí.
,,Znáš heslo?" usmála se.
,,Sněhový koláček," zasmála jsem se.
,,Co je na tom tak divného?" zašklebila se a upravila si novou róbu - bílé šaty jinak navlas podobné těm růžovým.
,,Jen se směju," bránila jsem se.
,,Tak se nesměj. Mě to přijde roztomilé."
,,To kvůli sira Cadogana, viďte?" mrkla jsem na ni.
,,No a?" zasmála se a otevřela mi otvor. Vlezla jsem do Společenky a rychle vyběhla schody do pokoje. Nemohla jsem se dočkat zítřka.

Podivná shoda

9. listopadu 2008 v 13:26 | TePa |  Arnë
Cestovali jsme celé odpoledne, a tak jsem měla spoustu času na přemýšlení o Faileonovi. Jaké má postavení? Co dělá? Kolik vydělává? Jak vyrůstal? Shodla jsem se na tom, že jeho postavení bude mít co dělat se svaly, kterými byl nadmíru dobře obalen. Jel na koni s naprostou samozřejmostí. Jako by se tak už narodil. Byl nejjistější ze všech z celé skupiny, velmi ohebný, jak jsem si stačila všimnout tehdy v lese a nepochybovala jsem o jeho zjevné síle. Najednou jsem si ho začala představovat bez košile.
,,Tak jsme tady," řekl znenadání Faileon a přejel očima celou naši skupinku. Na chvilku se zastavil na mě a já se lekla, že mi možná vidí myšlenky a rychle zahnala myšlenky na něj. Namísto toho jsem se otočila směrem k vojenskému tábořišti. Některé stany byly vyvrácené a plameny uchvátily část lesů opodál. V celém tomto okruhu pak neustále pobíhali zmatení vojáci a sbírali zbytky roztroušeného majetku a zbraní. Celý tenhle mumraj organizoval jistý muž v přilbici a ocelovém brnění. Hned jsem poznala kdo to je a přitom mě zamrazilo v zádech. Jeden z královských velitelů.
Najednou jsem ztuhla. Co když mě pozná? Pak budu prozrazena a odvezena zpátky na hrad. Nemám přeci žádnou šanci proti všem těm vojákům. Do háje! Mohlo mě napadnout, že tu bude něko z tátových mužů. Ale co teď?
,,Nebylo by od věci se porozhlédnout kolem," poznamenala jsem. Faileon se zamračil a zkoumal mě pohledem.
,,Proč?"
,,Proč? Je tu pořád takový zmatek. Raději bych si osobně ověřila, jestli tu náhodou někdo není."
,,Houby. Kašli na to. Vsadím se, že už tu nikdo není. Už by se dávno udusil tím kouřem. Z druhé strany je říčka a volné prostranství. Nikdo tam není. A poslední cesta jsou skály tak strmé, že by neseběhl ani nevyšplhal sebeobratnější člověk." Polkla jsem. Do háje! Tohle mi nevyšlo. Narazila jsem si přilbu. ,,Co to zase děláš?"
,,Jdeme před velitele, ne?"
,,To je pravda, ale pochybuju, že si teď potrpí na něco takového. Přestaň se chovat jako blbec!" zamračil se ještě víc.
,,Jsem žena."
,,Ráčil jsem si všimnout. Děkuji." vůbec jsem si nevšímala pohledů ostatních členů výpravy.
,,Není to ostuda mít jednu v oddílu?" Chytala jsem se všeho možného.
,,Ani ne, když je stejně silná, jako každý průměrný muž. Nehádej se se mnou. Jsi pod mým velením. Posloucháš příkazy. Jedeme," otočil se čelem k táboru a já - v přilbě, samozřejmě - vyrazila za ním. Před prvním stanem se Faileon ještě ohlédl a když mě uviděl s tou nádherou na hlavě, vrátil se ke mně a chtěl mi ji srazit z hlavy. Naklonila jsem se tak, abych mu byla mimo dosah, a tak jeho ruka jen pročísla vzduch nade mnou. ,,Dobrá, jak chceš. Postarám se o to, aby tě král vyloučil z týmu."
,,Král? Jaký král?" nechápala jsem.
,,No jaký asi," protočil oči v sloup.
,,Máme dva," ukázala jsem na prstech dvojku.
,,Myslíš snad, že jsi natolik důležitá, abych tě předvedl před Jeho Veličenstvo?" Kdybys věděl, ušklíbla jsem se v duchu. Pokrčila jsem rameny. ,,Tak vidíš. Samozřejmě Král Západních lesů."
,,To znamená...?"
,,Že si můžeš hledat práci někde jinde. Hned jak se vrátíme na dvůr, osobně se postarám o tvé vyloučení." Posmutněla jsem. ,,Nech toho."
,,Čeho?"
,,Těch tvých pohledů. Už mě neobměkčíš. Máš příliš... jak to říct? Neuvažuješ jako voják."
,,Nemůžu za to, že jsem..," zarazila jsem se.
,,Co zase?" Otevřela jsem pusu, ale to už si nás všiml nějaký voják, co stál opodál. ,,Tak co?" doloval to ze mě.
,,Ale nic. Buď zdráv," pozdravila jsem vojáka. Ten se na chvilku zarazil, ale pak přešel můj ženský hlas a otočil se k Faileonovi. Asi z něho doslova sálá to, že je vůdčí osobnost. Feon se za mými zády tiše smál.
,,Budeš mi chybět," řekl ironicky Dryz. Ušklíbla jsem se a vyrazila za ním do tábora. Potěš, pánbůh! Vešli jsme do stanu, přesně v pořadí: Faileon, Feon, Dryz, Frederick a já. Držela jsem se úmyslně vzadu, abych vzbudila co nejméně pozornosti. Faileon mezitím poslouchal novinky a na konci přislíbil, že dá vědět Králi Západních lesů a požádá ho o pomoc. Když se loučili, překvapilo mě, že se jako první uklonil velitel, pak až Faileon. Podali si ruce a ve stejném pořadí jsme vycházeli ven. Zadržel mě ale velitel.
,,Kdo jsi ty?" zeptal se. ,,Mám takový pocit, že Faileonova družina měla jen čtyři členy. Ne pět."
,,Nějaký problém, pane?" zeptal se Faileon.
,,Jen bych si chtěl trochu popovídat s tímhle členem," ukázal na mě.
,,Dobře. Počkáme venku. Vyjíždíme za půl hodiny," oznámil mi ještě. Přešla jsem - i v přilbě - k němu a uklonila se.
,,Princezno, co to vyvádíte?" Lekla jsem se.
,,Co prosím?"
,,Sundejte si tu přilbu." Učinila jsem tak a sledovala překvapené pohledy strážných i samotného velitele. ,,Co to vyvádíte?" zeptal se zděšeně. ,,Dokážete si představit, jaký strach o vás jeví váš otec?"
,,Vydala jsem se svou cestou."
,,Víte moc dobře, že nemůžete. Jste stále pod ochranou království, nikdo vás neodvrhl ani neprohlásil za normálního obyvatele, takže jistě znáte můj budoucí postup."
,,Nikam s vámi nepůjdu."
,,To jste celá vy, princezno! Kolikrát už jsem vás musel vést zpátky."
,,Ale já tam nechci."
,,Nechovejte se, jako malé dítě."
,,Nemáte mi co poroučet."
,,To je sice pravda, ale to nebyl rozkaz. Jen poučení."
,,Hm. Za půl hodiny vyjíždím, tak co mi chcete ještě říct?"
,,Víte vůbec s kým jedete?"
,,Ano. Jmenují se Faileon, Feon, Dryz, Frederick."
,,Víte, kdo je Feon?"
,,Dobrý bojovník a patří do družiny Prince Západních lesů," oznámila jsem jako by nic.
,,No vidíte, že to víte. Je to jeho první družiník, chápete jeho důležitost?"
,,Chápu. Mohl byste přejít k věci?" Luskl prsty a dva strážní ke mně ostražitě přistoupili. ,,My už jsme se potkali?" zasmála jsem se.
,,Nedivte se, že se vás trochu bojí. Celý táborem pořád kolují zvěsti o tom, jak jste se zlepšila v bojových uměních."
,,Mohl byste mě nechat být?"
,,Až vás dovezu na hrad."
,,Jela jsem sem, protože jsem na hradě už nechtěla být."
,,Myslíte, že nevím, proč?"
,,Pitomý sňatek." Velitel sebou cukl.
,,Začínáte se i vyjadřovat jako žoldák."
,,Do toho vám nic není."
,,Jako každá princezna se musíte vdát. A je zcela přirozené, že váš otec chce sňatek výhodný. Nepochybuji zároveň o tom, že vás má rád a nechtěl by vám ublížit, proto vás chci také odvést zpátky na hrad."
,,Nevezmu si nějakého chlapa, kterého jsem v životě neviděla." Velitel dusil smích. ,,Je tu něco k smíchu?"
,,Kdepak, paní. Ihned vás odvezeme zpátky na hrad." Luskl prsty a oba jeho strážni mi pevně sevřely ramena.
,,Nový výcvik, co?" Cukla jsem rameny.
,,Kdepak. Asi to pojmenujeme Chmat princezny Artë."
,,Jsem Arnë, když už."
,,Vaše pravé urozené jméno je ale Artë, tak se mu nebraňte."
,,Jsem Arnë," zdůraznila jsem své jméno.
,,Dobrá. Chmat princezny Arnë, spokojená?"
,,Zatím," sykla jsem. Strážní mě odvlekli druhým východem ze stanu, do připraveného povozu, ve kterém se mnou seděli ještě další dva strážní. No, opravdu super, pomyslela jsem si. Můj útěk skončil velice rychle.

Mezitím Faileon vtrhl do stanu velitele.
,,Kde je Arnë?" ohlížel se po stanu.
,,Princi Faileone, vás bych tu opravdu nečekal." Zablýskalo se mu v očích.
,,Jsem Faileon, říkejte mi tak," řekl nasupeně.
,,To nejde, pane." Velitel měl už úplný zmatek v hlavě. Princ, princezna a ani jeden o sobě neví. Opravdu úžasné.
,,Kde je Arnë?"
,,Mám své příkazy, princi Faileone, odjela do hlavního města."
,,Proč, panebože?"
,,Protože se o ni zajímá Jeho Veličenstvo."
,,Myslíte krále Idwina?"
,,Jistě."
,,To je tak důležitá?"
,,Kdybyste věděl," usmál se velitel.
,,Pojedeme, pane?" nakoukl do stanu Feon.
,,Jistě. Odjíždíme zpátky na hrad. Musím otci oznámit stav tohohle opevnění." Rozloučil se s velitelem a za moment už ujížděl se svou družinou na domovský hrad.

27. kapitola - Květiny od známého neznámého

9. listopadu 2008 v 12:53 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Pro Jayne menší rada: Dýchej zhluboka;)

TePa

Vyšla jsem odvážně z šatny a usmála se na Alba. Ten jen zapískal.
,,Měníš se mi před očima."
,,To není můj styl," usmála jsem se. Albus pokrčil rameny a vstal ze země.
,,Jdem se projít?"
,,Tušila jsem, že to řekneš. Ale kam? Všude to už známe," zasmála jsem se.
,,Cestou necestou."
,,Nebásni, moc ti to nejde."
,,Dám si příště pozor," kývl, chytil mě kolem pasu a vyšli jsme na dloouhou procházku.
Vrátili jsme se celí vysmátí a člověk by řekl, že se mezi námi nic zvláštního nestalo. Jako za starých časů, tak jsme vypadali. Když jsme mířili k Buclatce, zastavila jsem se. Albus v návalu setrvačnosti udělal ještě jeden krok, a pak se ke mně otočil čelem.
,,Co se děje?" usmál se.
,,Buclatka," řekla jsem prostě.
,,Co s ní?" zasmál se.
,,Zase se mě bude na něco ptát uvidíš!"
,,Budu tě chránit," mrkl na mě.
,,Tak to jdu," usmála jsem se a šla před Buclatku. ,,Pěvecký orchestr," řekla jsem netradiční heslo a Buclatka se probudila.
,,Jééé, ahojky milenci." Protočila jsem oči v sloup.
,,Pěvecký orchestr," zopakovala jsem důrazněji.
,,Já vím, že jste primusové, a tak bych na vás měla dotaz. Nebo spíše na tebe, Sáro, ty to více pochopíš." Otočila jsem se k Albovi, který na mě hodil překvapený výraz a zasmál se.
,,Ha ha ha," sjela jsem ho pohledem a otočila se k Buclatce s umělým úsměvem na rtech. ,,Ano?"
,,Sir Cadogan," řekla prostě.
,,Aha," povzdechla jsem si. ,,Přelézá vám pořád na portrét a krade květiny?"
,,Přesně tak," kývla.
,,Třeba vás chce jen zaujmout," tipovala jsem.
,,Myslíš?" rozšířily se jí zorničky.
,,Možná. Zkuste si s ním promluvit," kývla jsem. Albus mi dal pusu na tvář.
,,Věřte zkušené," zasmál se a Buclatka nám otevřela vchod. Chytla jsem se ho za ruku a celá Společenka se po nás ohlédla.
,,Půjdu spát," řekla jsem spěšně a pustila jeho ruku.
,,Proč tak najednou?"
,,Nemohl bys mluvit trochu potišeji? Podívej, jak se na nás všichni koukaj."
,,Ať koukaj, jsme ve svobodný zemi." Zaúpěla jsem.
,,Albe..."
,,Sáro, nedělej z toho aférku. Jednoduše se neboj," chytil mě za obě dlaně a otočil úplně k sobě.
,,Albe? Mohl bys mě pustit? Já jsem strašně unavená," zazívala jsem.
,,A co pusa na dobrou noc?" dožadoval se.
,,Co prosím? Tady?"
,,Tady a právě teď," kývl. Nahla jsem se a chtěla mu dát pusu na tvář, ale stočil hlavu tak, že to nakonec skončilo tak, jak si zjevně přál on. Vzápětí jsem se odtáhla. Dřív, než stačil prohloubit polibek a vítězoslavně se ušklíbla.
,,Spokojen?"
,,Ne."
,,No tak to se nedá nic dělat. Budeš se muset spokojit s tímhle."
,,Do zítřka, ty čarodějko."
,,Dobrou noc," poslala jsem mu vzdušnou pusu, zamávala Společence a zmizela v pokoji.
,,Sáro?" ozvala se Ell trochu posmutněle, což mě zarazilo. Otočila jsem se k ní s ustaraným výrazem.
,,Co se děje?" zeptala jsem se.
,,Víš, Roger..."
,,To je kdo?" Protočila oči v sloup.
,,Ten kluk z Havraspáru, co proti němu zítra hraješ."
,,Jo?"
,,Neunesl tíhu okamžiku," sklopila pohled.
,,Jako jak?"
,,Jsem z Nebelvíru!" mávla rukou.
,,Říkáš to, jako by to všechno vysvětlovalo. Poslyš, jestli se s tebou rozešel, tak asi za moc nestál, ne? Neví, jaká jsi v pohodě holka a jaký jsi poklad. Jak na to vůbec přišlo?"
,,Já husa si chtěla povídat." Usmála jsem se.
,,Já myslela, že to se při chození dělá. Neležíš věčně na tom druhém na pohovce, nebo na židli. Prostě si i povídáte, abyste měli společné zájmy. Uvažuj, znáš někoho takového?"
,,Tebe," zasmála se.
,,Já myslela kluka, ty trumbero," usmála jsem se na ni.
,,Albus, pak možná Peter Carter, ale jinak nic moc."
,,Albus je zadanej," mrkla jsem na ni.
,,To jako fakt?" vyvalila oči. Kývla jsem. ,,Safra! To si můžu hledat znovu někoho jiného," zaklela.
,,To bys měla. Kdo byl ještě v tom dvoumístném seznamu?"
,,Peter. Víš ale, musím se ti k něčemu přiznat."
,,Ano? Mám se bát?"
,,Ne. Koukej," šáhla za postel a vytáhla ohromný puget růží.
,,Téééda," vyvalila jsem oči já.
,,Viď?" trošku se začervenala.
,,Od koho je?" zeptala jsem se, i když jsem věděla, že od Petera. Ten se vyznamenal, pochválila jsem ho v duchu.
,,To nevím."
,,Nebyl u toho lístek?"
,,Ano, ale bez podpisu."
,,Přečti mi ho, prosím," vyzvala jsem ji.
,,Dobře. Stojí tu: Pro mou nejmilovanějši osobu pod sluncem, která zaří více, než měsíc a zaujala mě víc, než nejhezčí obraz světa."
,,Páni. Asi se mu líbíš."
,,Myslíš?" začervenala se.
,,Ano, akorát mi vrtá hlavou, od koho asi je?!" zapřemýšlela jsem, ale v duchu gratulovala Peterovi. Ten ji má teda rád.
,,Kdo myslíš?"
,,Já nevím, co myslíš ty?" vyzvala jsem ji.
,,Kdokoliv. Když odtrhnu Zmijozel a Mrzimor."
,,Proč zrovna tihle?"
,,Zmijozel je přísně proti nám a Mrzimor? Tam jsem chodila se všemi kluky, co mi za to stáli a ani jeden by nevypotil tohle. Zbývá nám tedy Havraspár."
,,Havraspár? Já myslím, že to bude někdo z našich."
,,Že by?" usmála se.
,,Rozhodně to stojí za to zjišťovat, ne?"
,,To jo, ale až zítra. Jsem unavená," zívla si.
,,Já též. Tak jdem spát?" rozhodla jsem a o půl hodiny později už byl v naší ložnici úžasně božský klid.

Ráno mě probudila Ell.
,,Co je?" zabručela jsem.
,,Je sobota! Máte zápas."
,,Panebože," posadila jsem se na posteli tak zprudka, až mi spadla peřina.
,,Jo, Albus už je na nervy."
,,Do háje, do háje, do háje! Nemohlas mě vzbudit dřív?"
,,Měla jsem pocit, že nepomůže ani atomovka," zasmála se. Podívala jsem se do zrcadla a zděsila se.
,,Hirošima hadr."
,,O tom se nevtipkuje."
,,Vidělas mě už?"
,,Jo a není to tak hrozné. Dělej!" naházela mi do koupely něco na oblečení.
,,Jau," zakřičela jsem.
,,Co je?"
,,Boty se nehážou, to ti maminka nevysvětlila."
,,Makej a nekecej," sepsula mě.
,,Ano, mami," zabručela jsem, vyletěla - už oblečená - z koupelny, šáhla po šále v kolejních barvách, v rychlosti si ji oblékla kolem krku a běžela ze schodů dolů. Při mém štěstí jsem zakopla hned na třetím schodu zdola a letěla dolů. Naštěstí mě zachytil Albus.
,,Nechci, abys mi kvůli zápasu umřela," usmál se.
,,Najednou dobrá nálada, co?" sepsula jsem ho. Přitom mi z pod šály vylezl zářivý řetízek, který mi dal k narozeninám.
,,Ještě tě neomrzel?"
,,Co?" nechápala jsem. Ukázal mi na krk. ,,Ne, ještě ne," usmála jsem se. ,,Spěcháme, ne?" vrhla jsem se k portrétu. Vyběhl za mnou a zastavil mě až ve Vstupní síni.
,,Ani ne."
,,Já tě zabiju. Málem jsem si zničila zuby kartáčkem, který jsem vzala opačně, propíchla hlavu hřeben, jak jsem se snažila co nejrychleji dostat dolů a ty mi řekneš, že ani nespěcháme?" zuřila jsem.
,,Nezlob se na mě."
,,No to určitě. Musím si sednout," padla jsem ke zdi a až teď se podívala, co mám na sobě. Zvláštní, jak Ell umí improvizovat, pomyslela jsem si a zavřela oči. ,,Ty květiny jsou od Petea, co? A vsadím se, že ten text jsi psal ty," řekla jsem tiše.
,,Jak to víš?"
,,Vím jen o těch květinách, poradila jsem to Peteovi a ten text... to bylo jasný, že on by nic podobného nevypotil."
,,Mělas ho vidět. Přiletěl do pokoje s květinama. Začali jsme se mu smát, od koho, že to má. Ale on byl tak zoufalý. Běhal po pokoji, jak vyplašený zajíc. Nakonec ho zastavil jeho brácha a já mu sebral květiny z rukou. Zeptali jsme se ho, co vyvádí a on, že nám to asi neřekne. No mysleli jsme, že nás trefí šlak. Pak se ale doznal, že se zabouchl do Ell. Všichni jsme nemohli uvěřit svým uším. Peter? Vždyť ten se nezamilovává. Ale když nám ukázal na květiny, které mimochodem zrovna třikrát nemusí, došlo mi, že to je asi pravda. No tak jsem mu pomohl."
,,Fíha," okomentovala jsem to.
,,Nezlob se už na mě." Otevřela jsem oči a trochu se lekla.
,,Vůbec jsem neslyšela, že sis přisedl." Seděl totiž přímo naproti mně a usmíval se.
,,Čáry."
,,To mi něco připomíná. Nesváděj to ale všechno na ně."
,,Odpouštíš mi?"
,,Ty čáry? Klidně," pokrčila jsem rameny.
,,Ty víš, co myslím." Chvilku jsem se na něj dívala. Vypadal tak úžasně. Přes rolák, který měl vytažený až pod bradu měl přehozenou šálu a vlasy, které se mu znovu rozčepýřily jen podtrhovaly jeho celkový výraz. Zelené oči, které na mě upíral, se jen leskly.
,,Tohle by neměli povolovat," zkomentovala jsem jeho zjev.
,,Co? Ty si máš na co stěžovat," ukázal na mě.
,,Cc! Co tím myslíš?"
,,Víš ty vůbec, jak strašně přitažlivě teď vypadáš?"
,,Teď? Napůl neučesaná, ani jsem si pořádně neumyla obličej!"
,,Právě teď, vypadáš tak krásně. Přímo k nakousnutí."
,,Nejsem toast. Myslíš si snad, že nepoužíváš nečestné prostředky?" Hodil po mně nechápavý výraz. ,,Nedělej, že nerozumíš. Víš, jak strašně se mi líbíš v roláku a s šálou kolem krku," upřesnila jsem.
,,To mě těší," usmál se. ,,Tak odpouštíš mi?"
,,Ale jen pro tentokrát. Za jak dlouho máme zápas?" zeptala jsem se ho.
,,Zápas je za dvě hodiny. Sraz za hodinu. Takže máme ještě spoustu času."
,,Na spaní."
,,Fakt?"
,,Sami a každý ve své posteli, ty čuňáku," zasmála jsem se.
,,Já nic, to jen ty jsi se tak vyjádřila."
,,To ty z toho vyvozuješ nesprávné výsledky," ukázala jsem na něj prstem. ,,Kolikátého je dneska?"
,,Prvního listopadu," řekl mi hned datum. ,,Proč?"
,,Jen takový nesmělý dotaz. Kdyže to máme ten ples?" Zajiskřilo se mu v očích.
,,Věděl jsem, že za tím něco je. Mám takový pocit, že je patnáctého. McGonnagalka nám prodloužila prázdniny. Odjíždíme hned šestnáctého domů."
,,Aha. Tak ty máš pocit!" zkomentovala jsem to. (Poznámka autora: A nemáš náhodou pocit, že nám pod prdelí teče ropa? Že bychom někoho zavolali, ať tady vykope benzinku, ne? - Kvaska)
,,Jo, přesně tak," kývl a nenechal se rozhodit.
,,Jde tě vůbec nakrknout?"
,,Zkus to," zasmál se. ,,Ale ty nemáš šanci. Když se zlobíš..."
,,Mlč, prosímtě. Nepotřebuju vědět o všem, co s tebou dělám," postavila jsem se. ,,Jdem se teda projít?"
,,A nezmrzeneš mi?"
,,Na tos měl myslet dřív," usmála jsem se a vyšla jako první ven.

26. kapitola - Sem s tím!!!

8. listopadu 2008 v 22:37 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Dlouho očekávaná kapitola pro Vás všechny, holky! ;)

TePa

A pak... po dlouhé době... Bylo to asi koncem října, byly znovu kurzy tanečních. Nasupeně jsem vkráčela do třídy a snažila se krýt rukama nohy. Dneska jsme měli tančit rumbu - což znamenalo ultra malilinkatou sukničku. Navíc Ell si dala záležet a přičarovala mi na ni ještě jakýsi volánek. Připadala jsem si jako Jess. Ta měla mimochodem velice růžový chlupatý obleček.
Stoupla jsem si ke Scorpiusovi, který se samolibě ušklíbl a poznamenal:
,,Tenhle tanec mám v malíčku."
,,Co se dá taky čekat od Malfoye, co? Máš smůlu, já ani nevím, co to je, natož jak se kroutit."
,,Jestli mi to pokazíš, tak..."
,,Uklidni se," zpražila jsem ho pohledem. Našli jsme si místo na parketě a já sledovala každičký pohyb tanečníka, který nám předváděl kroky. Nervózně jsem se kousla do rtu a učinila první krok. Následoval Scorpiův pohoršený pohled a hlas tanečního mistra:
,,Dnes budu mezi vámi chodit a radit vám, co zlepšit."
,,No to je fakt super," zabručela jsem a udržovala si od Scorpiuse odstup, což jsem právě neměla.
,,Panebože, Aykottová! Snaž se aspoň. Přitul se," řekl ironicky.
,,Ono k tobě je přitulit se snadné asi natolik, jako zabít draka holýma rukama," ušklíbla jsem se a mistr si toho všiml.
,,Nějaký problém, slečno?" zeptal se.
,,Ehm, ne," odpověděla jsem a plně se soustředila na Malfoye. Už ta myšlenka byla dost děsu nahánějící. Vedle jsem občas zaslechla něco podobného jako:
,,Slečno Crowová. Takhle ničeho nedosáhnete, když se po panu Potterovi budete takhle válet." Musela jsem se tiše usmát.
,,Něco vtipného?" zašklebil se Malfoy, chytil mě za pas a přistrčil mě blíž k sobě.
,,Mám pocit, že jestli ti budu ještě blíž, tak se nejspíš pozvracím."
,,Aykottová..," zazněl jeho hlas výhružně.
,,Sorry, Malfoyi," ušklíbla jsem se.
,,Crowová, panebože! Co nechápete na tom spojení Neplazte se?!" zazněl zase mistrův hlas.
,,Slečno Aykottová? Mohla byste se chovat trochu míň upjatěji?"
,,Snažím se, pane," procedila jsem mezi zuby.
,,Tak to ne, slečno Crowová! Už toho mám plné zuby. Vás snad ten pan Potter natolik přitahuje, že se prostě nedokážete ovládat! Musím vás vyměnit," rozhlédl se po třídě. Nevnímala jsem ho. Právě jsem totiž zaryla špičku boty do Malfoyovy nohy. Ten zaúpěl a odskočil.
,,Tak to ne, pane! Já s ní odmítám tančit. Odmítá se ke mně jen přiblížit."
,,Tak to máme dobré řešení. Slečna Crowová se tulí až moc, snad s ní budete spokojen. Slečno Aykottová vyměňte se se slečnou Crowovou. Vyzkoušíme to tak." Polkla jsem a přešla k Albovi. ,,Takže... Zkusíme to s vámi. A uvolněte se... Jak se jmenujete?"
,,Sarah," odpověděla jsem.
,,Výborně a vy jste Albus, je to tak?" Kývl. ,,Takže Sáro, přistupte blíž k partnerovi." Přiblížila jsem se, ale asi to bylo málo, protože mě mistr znovu sepsul: ,,Tohle není přiblížení se, slečno. Albe, pomozte mi, prosím."
,,S radostí," ušklíbl se Albus, chytil mě za zadek a přitáhl blíž.
,,Pas je výš, ty úchyle," okřikla jsem ho hned. Albus se zasmál, ale mistr se podivil.
,,Co to slyším? Taková křehká dáma." Hodila jsem po mistrovi ironický úšklebek. ,,Teď, když už jste konečně docela blízko, začneme."
Celou dobu jsem se musela tisknout na Alba. Co to je krucipísek za tanec? Asi nějaká mistrova vymyšlená kravina. Tudíž MVK. Mimovolně jsem zkoušela různé varianty zkratek. Ministerstvo varuje kouzla. Miluji Vencu Kopýtka. Milovník veverek krká. Další raději nezveřejňovat.
Zkrátka a dobře to byl velice... ehm... efektivní tanec s důležitými fyzickými prvky. Mamka by na mě byla pyšná, pomyslela jsem si s úsměvem.
Vzápěti mě Albus chytil pod krkem, poodstoupil a spustil mě na zem. Zatrnulo ve mně, takže jsem se velice podobala spadlému kmeni dubu. Albus se samozřejmě smál na celé kolo.
,,Co je na tom tak vtipného?"
,,Jen se podívej dolů." Mrkla jsem na sukni. Byla v pořádku.
,,Co je? Nic s tou sukní nemám, nebo jo?" Švihnutím mě znovu postavil na nohy a šli jsme si na chvíli odpočinout na lavičku. Zkroutila jsem nohy do podivných kreací, až to Albovi nedalo:
,,Co to provádíš?"
,,Snažím se narvat nohy pod lavičku."
,,Proč, proboha?" smál se.
,,Protože jdou vidět, proč asi."
,,Ty jsi opravdu holka k pohledání."
,,Teď navíc tvoje partnerka," dodala jsem se zadostiučiněním.
,,Já s tím problém nemám."
,,To vidím. Krynna je taky radostí bez sebe. Může se plazit a nikdo ji za to nezažaluje."
,,Zato ty jsi pozbyla přitulnosti."
,,Cc! Co ty o tom víš?" prohlásila jsem sebevědomě.
,,Víc, než si myslíš," odpověděl tajemně.
,,Mám se začít bát?"
,,Vím o té skříňce pod tvojí postelí," pokračoval.
,,Ó můj bože! To, abych rychle běžela nahoru a kufřík schovala," plácla jsem se afektovaně přes pusu a oba jsme se rozesmáli. ,,Rumba, kdo to kdy vymyslel? A ty figury... Kde to asi vzešlo?" zauvažovala jsem.
,,Opravdu chceš slyšet odpověď?" ušklíbl se Albus.
,,Asi ne, když tě tak vidím."
,,Správná volba. Dneska je trénink. Zítra totiž hrajem s Havraspárem. Připravit se musíme."
,,Rozkaz, kapitáne. Ale je ti jasné, že jestli zvítězíme, tak se s námi Ell zase nebude týden bavit, jako minulý rok?!" usmála jsem se.
,,S tím počítám. Jdem do toho?" napřáhl ruku.
,,Jdem," stiskla jsem ji a v tu ránu mnou projel elektrický proud. Neucukla jsem ale a držela dál. ,,Nemáš pití, nebo tak?" zazoufala jsem si.
,,Jo, někde tu něco... Moment," šáhl kamsi za sebe a vytáhl obrovskou flašku dýňové šťávy. Olízla jsem si rty.
,,Ty jseš můj člověk. Šup s tím sem," napřáhla jsem paže.
,,Ale, ale... Taková touha?!" smál se.
,,No tak... Dej," popoháněla jsem ho.
,,Chceš?"
,,Nedráždi mě a dej sem," skočila jsem po pití, ale dopadla na Alba a oba jsme spadli za lavičku, na které jsme seděli. Nevšímala jsem si, že jsme teď trošku odděleně od ostatních a šahala po lahvi.
,,Něco za něco," řekl nakonec a láhev velice slušně držel z dosahu. Vylezla jsem po něm trochu výš a posadila se mu na hrudník.
,,Hm...? Hlavně to posuň ke mně. Mám žízeň, že skoro nevidím."
,,Vidíš mě?" Kývla jsem. ,,To je hlavní. Chci pusu za jednoho loka."
,,Ale já mám ŽÍZEŇ," zdůraznila jsem.
,,To pak budeš muset zamakat," zasmál se.
,,Že se nestydíš ty vyděrači," založila jsem si uraženě ruce na prsou. Chvilku jsem váhala a těkala očima od pití k Albovi, který se vítězoslavně šklebil. ,,No tak jo," zohla jsem se a vlepila mu malou pusu.
,,Z toho by se nenapil ani šváb," schoval láhev pod sebe.
,,Do háje, no tak jo," zohla jsem se znovu a tentokrát ho doopravdy políbila. Chvilku trvalo, než jsem se od něj zvládla odtrhnout. Šáhla jsem rychle pro pití a začala ho do sebe nalévat. Albus mi vytrhl láhev z ruky, když jsem byla asi ve třetině. ,,Co to děláš?" postavila jsem se a on taky.
,,Zas tak světoborné to nebylo. Navíc se chci napít taky."
,,Ty sprosťáku," zkomentovala jsem to a sledovala ho, jak pije. ,,Já mám ale žízeň," namítla jsem. Pokrčil rameny a přiložil si hrdlo k ústům. ,,No tak... Nebuď takový," škemrala jsem. ,,Já opravdu umřu," upírala jsem na něj prosebný pohled. Pil a pil, až jsem dostala strach, že na mě už nic nezbyde a šťouchla do něj. ,,Kolik mě bude stát ten zbytek láhve?"
,,Když dovolíš," zavřel láhev, položil ji na lavičku, a pak přešel ke mně. ,,Asi tohle," řekl a políbil mě tak něžně a úžasné, až jsem automaticky přivřela oči. Objala jsem ho a trochu se k němu přitiskla. To radši obětuju to pití, pomyslela jsem si, ale on se pak odtrhl.
,,Ok. Můžu se už napít?" šáhla jsem po pití.
,,Kdepak," zvedl láhev do vzduchu. ,,To jsem ti jen předvedl, co tě to bude stát."
,,Vyděrači. Já, takový žíznivý chudáček."
,,Minuta, mládeži," oznámil nám mistr konec přestávky. Otočila jsem se zpátky k Albovi. Ten jen pokrčil rameny.
,,To, aby sis pohla, co?" zkomentoval to.
,,Čtyřicet vteřin," ozvalo se a já už neváhala ani chvilku. Prostě jsem se na něj vrhla a vroucně ho políbila. Cítila jsem, jak jeho ruka klesá k mému pasu. Láhev! Už byl div jen to, že jsem dokázala myslet i na něco jiného, než na polibek. Neváhala jsem a šáhla po dýňové šťávě, Albus nedával pozor a když se probral, já už jsem vyprazdňovala láhev a nedokázala se zbavit myšlenky, že před chvílí z ní pil přeci Albus.
Hodina skončila a já se sebědomě objevila v pokoji.
,,Čau, Ell. Jdu na trénink," oznámila jsem jen a chtěla zase odejít.
,,Dala ses na sukni?"
,,Je lepší, když je horko. Nepotím se jak..."
,,Víme, víme. Klidně si ji nech, jako dodatečný dárek k nározkám."
,,Tak díky moc, Ell. Hezký rande a zatím," mrkla jsem na ni a zmizela za dveřmi. Dramaticky jsem otevřela dveře do šatny.
,,Čuz, Sáro."
,,Nazdárek, Catherine."
,,Co tak dobrá nálada?"
,,Nevím, prostě jsem se asi dobře vyspala. Navíc se těším na trénink."
,,Hezká sukně," usmála se.
,,Díky."
,,Dost, že už jsi s tím začala."
,,S čím?"
,,S chováním se jako holka." Ušklíbla jsem se a rychle se převlékala do dresů. Když jsem vybíhala na hřiště, pomyslela jsem si, že lepší náladu už ani mít nemůžu.
Skončili jsme a já se zrovna zabalovala do ručníku, když se ozvalo zaklepání.
,,Doufám, že jsi holka," řekla jsem místo povolení ke vstupu. Vstoupil Albus a to, že mě viděl jen tak, jak mě hold viděl, ho značně překvapilo.
,,Je tu Catherine?"
,,Ne, před chvilkou odešla. Já jdu za chvilku taky. Proč?" zeptala jsem si a cítila každou kapičku vody, která mi z vlasů stékala po krku až na ručník. Albus zjevně taky. Začalo to být velice napjaté.
,,Mike ji hledal."
,,Aha. Tak ona tu není. Byl bys tak laskav a nechal mě se převléct?" Potřásl hlavou.
,,Jasně. Půjdu ji najít."
,,Dobře. Pomohla bych ti, ale běhat s ručníkem po hradě mi nepřijde jako dobrý nápad."
,,Můžeš jít se mnou. Klidně počkám."
,,Nemyslím, že je dobré Catherine hledat. Oni se najdou sami, ne?" zohla jsem se pro druhý ručníka a začala si vydrbávat vlasy.
,,Asi ano," pokl a vstal. ,,Počkám raději venku."
,,Jo, to je dobrý nápad," kývla jsem a sledovala, jak zavírá dveře. Skácela jsem se na lavičku. No tohle! Co se mnou ten kluk dělá?! Vzápětí Albus vtrhl do místnosti jako velká voda, popadl mě za ruce, vytáhl na nohy a políbil, pak mě objal.
,,Nechtěla bys se mnou chodit?" zeptal se.
,,Ehm..," koktala jsem.
,,Vím, že to vypadá divně, zvlášť, když jsme doteď byli jen přátelé, ale..."
,,Proč ne? Zkusit se má všechno, nebo ne?" usmála jsem se na něj a spadl mi obrovský kámen ze srdce. Vzal mě do náruče a zatočil se mnou.
,,Počkám venku."
,,Slibuješ?" pozvedla jsem obočí.
,,Tentokrát ano. Čestný skautský," odporoučel se z místnosti a já se v rychlosti převlékla do té černé krátké sukně a tričko s trošku hlubším výstřihem na zádech. Pak jsem vyšla ven. Tohle bude trošku delší pokec, než obvykle, pomyslela jsem si.