Říjen 2008

,,Krátké" dopisování s Albem

31. října 2008 v 18:58 | TePa |  Algernon
Odpověď mi přišla takřka obratem hned ten samý den.

Algie,
proč mi píšeš jen tak krátký dopis? Ty se mnou snad ani nemáš soucit. Díky za dárek, šál nosím pořád, abych si na tebe stále utužoval vzpomínku.
O Eddie neměj strach. Viděl jsem ji zrovna před chvílí. Mířila na rande s nějakým ulízancem.

Albus


Asi jsem mu mohla napsat něco delšího, uvědomila jsem si, popadla papír a rozhodla se, že mu napíšu nějakou malinkatou esejku.

Albe,
když pořád tak nekonečně moc toužíš po tom, abych ti napsala něco delšího, tak tady to máš.
Dneska to bylo příšerné. Přijela má nejmilejší sestřenka Evelyne. Nevím, jestli jsem ti o ní už něco psala, ale tohle přesáhlo všechny meze. Ne, že by Evelyne, jako taková, nebyla dost velká apokalypsa, ale dnes...! Nemám slov. Uhrála na tetu profesionální divadlo. Mírně jsem ji chtěla dostat z pokoje. Představ si, že ta zmije se mi dívala do šuplíků a tak! Řekla jsem si, že to nebudu trpět a otevřela dveře. Ozvala se mi tak známá siréna, teta vběhla do pokoje, začala Evelyne hladit a pusinkovat, div ji neucukrovala k smti. Má tak zamlžené oči, že si nevšímá, co z Evelyne vyroste. Ten její hraný pláč... No jo, asi herečka. Ale vždyť to není možné. Také děcko a už je to taková mrcha. Jejího manžela raději nikdy nechci poznat, protože buď bude stejně praštěný, nebo slepý a hluchý zároveň a to stejně pochybuji, že by si nevšiml takové menší blbůstky - totiž, že jeho žena je taková... Nechci urážet příbuzné.
Když už jsme u toho, tak můj bratranec mi dnes ukradl spoďáry. Je mi blbé ti sice o tom psát, ale uznej... Můj bratranec! Chápeš? Takový fetišista. Do jaké rodinky jsem se to narodila. Počkej moment...


Vstala jsem a mrkla se do skříně. V ní seděl samozřejmě můj bratranec a prohlížel si časopisy.
,,Byl bys tak laskav a odebral se do svéh pokoje? A Evelyne, která je v druhé skříni a myslí si, že o tom nevím, vem též. Díky." Jakmile splnili mé skromné přání, zamkla jsem a vrátila se ke psaní.

... To jsem si mohla myslet! Jeden si v mé první skříni prohlížel časáky a bratrancova milovaná druhá polovička - myslím, jeho sestru - mi zpřetrhala šaty na závěrečný ples na cucky, takže je mi fakticky skvěle.
Jestli máš nějaký typ, jak se těch zatracených troubů zbavit a přitom nepoužít seznam věcí, které uvedu dole, tak se ozvi. Díky

Algernon

Seznam věcí, které bych asi neměla použít na Evelyne a toho hňupa fetišitu (ale útlak mě brzy přinutí, abych je použila):
1. jed na krysy
2. jakýkoliv jiný jed
3. hůlku
4. nůžky na vlasy - nebo ještě lépe Evelyne oholit holícím strojkem :)
5. ruce a nohy
6. tyč, nebo cokoliv pevného, abych je mohla pořádně praštit přes ty jejich kokosové palice (KOKOS - viz wikipedia :D)
7. štetec a zelenou barvu místo růžové (Maličká princeznička Evelyne-Barbie)
8. telefon, nebo cokoliv, co je schopno jakékoliv komunikace z televizních mudlovských soutěží a pořadů (I důchodci mohou hrát, Vypadáš skvěle, Bydlení je hra apod.)
9. policejní zápisník a propisku
10. mozkomory, či jakoukoliv jinou hrůzu z Azkabanu

PS: Předem díky za odpověď :)


Složila jsem list na půl, vložila ho do obálky a i když to vůbec nebylo vtipné, jak obvykle mé dopisy bývají, jsem ho poslala po sově zpátky.
,,Algernon?" ozvala se tetička zpoza dveří.
,,Ano, teti?"
,,Mohla bys mi vysvětlit, proč za mnou zase dolezla Evelyne?"
,,To se zeptej jí."
,,Už jsem se jí ptala a ona mi řekla, že si k tobě šla půjčit gumičku do vlasů a že jsi začala nadávat samými neslušnými slovy, a pak ji vyhodila ze dveří."
,,Mohla bych si promluvit se strejdou?"
,,Jo. Jsem tady," ozval se jemný baryton a za chvilku stál v pokoji strýc a hned za ním vběhla dovnitř teta.
,,Co si jako myslíš, Algernon? Co on může vědět a já ne?"
,,Prosím tě. Mohla bys odejít, teti?"
,,Pche," zvedla nos až do nebes a odešla, přičemž pořádně bouchla dveřmi.
,,Promiň, strejdo, ale já ty tvoje dva výlupky už prostě nezvládám. Věčně mi lezou do osobních věcí, do skříní a to ještě nemluvím o tom, že u mě kradou. Já... já to prostě nedávám. Nezlob se," padla jsem na židli a složila hlavu do dlaní.
,,Já vím, Algernon, ale zkusím jim promluvit do duše, i když vím, že to moc nejde. Zítra ráno odjíždíme, takže pak budeš mít klid."
,,Zítra jedu zpátky do Bradavic," oznámila jsem mu suše.
,,Aha. Tak to je mi potom líto."
,,Vím, že za to nemůžeš, ale můžeš jim nenápadně říct, aby ke mně už sakra nelozili? Chci se aspoň jednou večer v klidu vyspat."
,,Zkusím to. Ale vždyť jsme dneska přijeli."
,,To ještě z minula. Neměj obavy."
,,Proč jsi nic neřekla?"
,,Prostě to nemělo cenu." Strýc si povzdechl a odešel pryč. No to je skvělý. Dnes mi oba beztak vlezou do postele. Brrr, otřásla jsem se. Asi přespím na půdě, ale předem všechno uzamknu, aby to oni nemohli otevřít, nebo použít.

Večer jsem si dopisovala s Albem, který mi odepsal:

Algie,
takové praktiky opravdu neznám. Obávám se, že jsi vyčerpala většinu možností. Tedy až na vymáchání hlavy v záchodové míse, ale k tomu by ses asi nesnížila...(By se divil chlapec)... Je mi líto, že proživáš tak chmurné chvilky, když byly Vánoce. Ale doufám, že to přežíváš a že se brzy vrátíš...

Albus


Odepsala jsem velice rychle:

Albe,
vracím se zítra před obědem. Hodlám vymáchat Eddie v záchodové míse :D, a pak se odebrat na jídlo... Jídlo, jídlo, jídlo!!! A pak spát a pořádně se umýt, protože dneska přespávám na vychlazené půdě. Je tu zima jak v mrazničce a upřímně pochybuju o tom, že mi ten rampouch, který mi visí z nosu, někdy roztaje. A spát, protože mi zase nikdo nepoleze do postele... Doufám :D
Měj se a odpiš
Algernon


Sledovala jsem, jak sova odlétá a po půlhodině mi přišla odpověď po jiné sově. Mazané. Jedna si odpočině, druhá poletí.

Algie,
jsem rád, že se vracíš už zítra. Asi ti přijdu naproti. S klukama se stejně ráno nedá absolutně nic dělat :D Doufám, že Eddie neutopíš, přece jenom... je teď zabouchlá a má duši v oblacích... Doufám jen, že ti na mě zbývá nějaký ten čásek, až se probudíš.

Napiš odpověď
Albus


Moje odpověď:

Albe,
při vší úctě k tobě a k Eddie(:D) jsem tak unavená, že zítra budu nepoužitelná. Tak ti možná vyhradím čas na nový rok, nebo ještě před. Vytáhnu ale i Eddie, tak se připrav. A nedoufej pořád, je to k uzoufání;)

Algernon


Albus po další půlhodině:

Algie,
ty se asi opravdu nudíš, když si se mnou takhle dlouho píšeš a pochybuju, že budeš použitelnější, než tyhle sovy zítra... Nezlob se, ale půjdu spát, jsem utahaný, jako kotě.

Dobrou noc
Albus

Nechtěla jsem sovu posílat s prázdnou, tak jsem jen odepsala Dobrou a šla taky spát.



18. kapitola - Tohle už mi víckrát nedělej, Ell

31. října 2008 v 18:19 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
,,Doufám, že na to všichni v nejbližší době zapomenou," poznamenala Ell tiše směrem ke mně, když jsme odcházely z bylinkářství.
,,O tom velice pochybuji, Ell, ale znáš to, naděje umírá poslední."
,,Jen, abych neumírala já." Zasmála jsem se a společně jsme vešly do knihovny. Hodily jsme brašny vedle nohou stolu a odebraly se k regálům. Dneska si udělám úkol do Obrany, Ell do Bylinkářství trest z minulého týdne. Jen jestli nedostane další, pomyslela jsem si, pevně uchopila knihu za vazbu a zatáhla. Podle očekávání vypadl její obsah na zem a rozsypal se po podlaze. Protočila jsem oči v sloup. Tohle už je třetí kniha v týdnu. Mávla jsem hůlkou a kniha se znovu svázala. Jen doufám, že správně. Ell už ztěžka otevírala knihu a podepisovala si pergamen.
,,Proč si chceš vždycky dělat úkoly v pátek?" zazoufala si Ell.
,,Ehm... nechci ti do toho moc kecat, Ell, ale to byl tvůj nápad. Já je chtěla dělat průběžně v týdnu."
,,No to je ještě horší," vyvalila oči a vrátila se ke knize. Pousmála jsem se a taky se pustila do práce.

K večeru, asi okolo osmé, jsem se vydala do prefektské koupelny. Napustila jsem si menší bazínek (:D) a radostně se do něj ponořila. Ještě mě čeká večerní relaxace s Albem. Nervózně jsem se pousmála, ale voda mě za chvilku ukolébala ke klidu.
Vydechovala jsem a dýchala už poněkud ztěžka. Všude bylo plno páry a pěny, která mi stoupala podél obličeje a zase klesala. Jen jsem se modlila, aby sem nevešla nějaka čtvrťačka. Právě teď jsem neměla na něco takového náladu.
Trošku jsem se koupelí zdržela a do Společenky se vracela až po deváté. Mezitím Ell byla úplně mimo a běhala po Společence.
,,Ell? Ell!" zakřičela jsem, ale ona jen mávla rukou a dál se zmateně rozhlížela kolem. ,,Ell!"
,,Nemám čas," jala se zmateně pobíhat po pokoji.
,,Ell!" zakřičela jsem a chytla ji za ramena. Zastavila se, ale dál byla jako v transu. ,,Ell? Jsi v pořádku?"
,,Ne. Asi ne," připustila a celá se rozklepala.
,,Ell? Co je ti? To máš z toho běhu po venku. Musíme za Pomfreyovou."
,,Ne, t-to bu-bude v p-poho."
,,Ell, strašně nepřirozeně se klepeš a... máš rozšířený zorničky! Nejsem ještě mistryně v oboru, ale vidím, že ti něco je. Pojď."
,,N-ne!" vytrhla se mi a zavrávorala.
,,Ell, posaď se. Najdu Alba."
,,J-jo, t-t-to b-by šlo."
,,Jo, dobře," kývla jsem, zkousla si ret a vběhla do chlapecké věže. Míjeli mě kluci, kteří mizeli v jiných pokojích a hlasitě pískali, blbové. Zaklepala jsem na Albovy dveře.
,,Hm?" ozval se Albus zpoza dveří. Vtrhla jsem do dveří, plně ignorovala, že polovina pokoje byla polonahá. ,,Sáro?" pozvedl obočí.
,,Pojď, prosím, se mnou. Potřebuju... teda Ell potřebuje pomoct. Rychle a vem si hůlku." Albus provedl svůj trik s rukou a hůlka se mu v ní objevila zčista jasna. Rychle jsem ho zatahala za rukáv a dotáhla dolů. Ell mezitím spadla z gauče a celá bledá se třásla. Přiskočila jsem k ní.
,,Ell... Co jsme to jen provedli?" Otočila se ke mně čelem a mě zamrazilo.
,,Co jste zase dělaly?" okřikl mě Albus a šáhl Ell na čelo.
,,To má asi z toho, jak tehdy pobíhala venku," ukázala jsem na ni.
,,Běž se obléct, nebo se nachladíš též."
,,Myslíš, že je to jen nachlazení?"
,,Nevím. Převleč se a vrať se dolů." Kývla jsem a šla se nahoru převléct do kalhot a teplého svetru. Vlasy jsem si osušila hůlkou a rychle přečesala. Seběhla jsem dolů ze schodů a znovu se sklonila k Ell.
,,Co je s ní? Víš už něco blíž?" chytila jsem ji za ruku. Albus se zamračil.
,,Právě, že vůbec nevím, co to může být. Musí za Pomfreyovou."
,,N-ne," hlesla Ell.
,,Ell, nezlob se na mě, ale k Pomfreyové prostě musíš."
,,V-vždyť j-j-je s-s-stará."
,,Jo, ale učila naši ošetřovatelku."
,,Albe? Mám takový pocit, že chceš, abychom se... -" načala jsem větu.
,,- přemístili. Jo, to chci."
,,Ale, Albe, to je proti řádu. Můžou nás vyloučit."
,,Ale to, že jsme ten zatracený řád porušili už tolikrát ti neva, co? To chceš nechat Ell takhle?"
,,To nechci, ale... -" Přerušil mě.
,,Poslyš, já vím, že to myslíš dobře. Ale Ell opravdu není dobře a musí ihned do nemocnice, nevidíš?"
,,Kdybys mě tak nechal domluvit. Nevíme, kde Pomfreyka je a pochybuju o tom, že ještě aktivně pracuje."
,,Já to vím."
,,Co?" vyvalila jsem oči. Pokrčil rameny.
,,Nemůžu ti říct, jak to vím, ale musíme jít hned." Zoufale jsem se podívala na něj, a pak na Ell. Pokrčila jsem rameny.
,,Kdyžtak si můžu najít práci i přes NKÚ."
,,Tak jdem?"
,,Jo, ale asi budem potřebovat tvůj plášť. Možná budem ráno zpátky a já budu moct říct, že Ell není dobře a zůstala na pokoji."
,,Jo, pokud to není nic moc vážného."
,,Nestraš," podívala jsem se na něj.
,,Za chvilku jsem zpátky."
,,Jo, ale prosím, neříkej nikomu nic," chytila jsem ho za ruku a prosebně se na něj zahleděla.
,,Jo, postarej se zatím o Ell, dobře?" Kývla jsem a sklonila se k Ell.
,,Je ti zima?" Ell jemně kývla, jak jí ta silná třasavka uchvátila. Přičarovala jsem dvě deky a pevně ji do nich zabalila. ,,Lepší." Znovu lehce kývla. ,,Dobře. Neboj, zajedeme za profesionální lékokouzelnicí. Pomůže ti."
,,H-hlavně, a-ať t-t-to n-n-ne-nezji-jistí m-mí ro-ro-rodiče."
,,Spolehni se. Albus už je tady, vezme tě do náručí a já přes vás přehodím plášť." Otočila jsem se k Albovi. S kývnutím mi podal plášť. Hodila jsem na sebe zastírací kouzlo a vyrazili jsme. Albus byl celý ukrytý pod pláštěm a jediné, co čouhalo z Ell, byla tkanička od bot.
Hned za hranicí školních pozemků jsme se přemístili tam, kam nás prostě hodil Albus. Odstranila jsem ze sebe kouzlo a zaklepala na dveře. Otevřela mi dost stará paní, která se také celá klepala.
,,Ano?" pozvedla obočí. Shodila jsem z Alba plášť a ona uviděla Ell. ,,Rychle, pojďte dál," energicky poodstoupila a jako první vešel Albus. ,,Nemáte být ve škole? Dej ji na pohovku, Albe."
,,Vy se znáte?" pozvedla jsem obočí.
,,Jistě. Tohle je Albus Severus Potter. Nejmladší syn Harryho Pottera."
,,No jo. Já zapomněla. Pardon. Já jsem Sarah Aykottová."
,,Nemáte druhé jméno? Aykott mi něco říká," skláněla se nad Ell.
,,Celým jménem jsem Sarah Emma Aykottová."
,,Ach ano. Znala jsem vaši matku."
,,Aha. Co je Ell?" neudržela jsem se.
,,Mohli byste, prosím, počkat ve vedlejší místnosti? Albusi, udělej slečně čaj, ano?" řekla, aniž by odtrhla oči od nemocné.
,,Jistě," kývl a ukázal ke dveřím.
,,Ale... -" začala jsem, ale Albus mě rychle prostrčil mezerou mezi dveřmi do kuchyně.
,,Teď ne. Nemá ráda, když ji někdo vyrušuje."
,,Ale, Albe... Ell je..."
,,Já vím, Sáro, ale teď jí prostě nepomůžeš." Poraženě jsem dosedla na židli. Albus přede mne postavil šálek horkého čaje a já trochu usrkla. Ozval se výkřik. Postavila jsem se tak rychle, jako nikdy předtím. Albus ke mně přiskočil a zadržel mě. ,,Ne, Sáro. Věřím staré Poppy a myslím, že ji vyléčí."
,,Víš, co znamená myslet?" zazoufala jsem si.
,,Nemysli si, že nemám Ell rád. Je to také moje kamarádka."
,,Já vím," povzdechla jsem si a chtěla ho obejmout. Pak jsem si to ale rozmyslela a z poloviny gesta se znovu vrátila zpátky. Albus ale neváhal a pevně mě stiskl v náručí. ,,Co když mi umře?" začala jsem popotahovat.
,,Neumře. Podle mě to bude jen nějaká silná zimnice, kterou ještě neobjevili."
,,Doufám," přitiskla jsem se k němu a jen tak tam postávala. Nakonec jsem se lehce odtrhla a znovu se posadila. ,,Doufám, že to brzy skončí. Tahle noční můra," usrkla jsem čaje.
,,Taky doufám."

I přes svůj počáteční odpor jsem nakonec usla na tvrdé dřevěné desce stolu na nějakém miliontém vydání Denního věštce. Když jsem se probudila, koukal na mě z druhého konce stolu Albus.
,,Ell..," zašeptala jsem.
,,Je v pořádku a už zítra si ji můžeme odvést."
,,Ale škola..."
,,Musíme tam. Přemístím nás zpátky a ještě stihnem první hodinu, i když se zpožděním. Řeknem, že jsme zaspali."
,,To zas budou prupovídky."
,,Důležité je, že víme, že nejsou pravdivé, ne?"
,,Právě, že z části jo."
,,To je fakt," usmál se Albus a postavil se. ,,Tak jdem. Pojď," chytil mě kolem pasu, mávl hůlkou a za chvilku jsme byli před školními pozemky.
,,Kdy můžem zase za Ell?"
,,Poppy nám ji pošle."
,,To jsem ráda, že jí je už dobře. Přitom celý den se zdála být v pohodě. Co jí vlastně bylo?"
,,Nějaký virus z toho běhání okolo jezera," odpověděl.
,,Myslela jsem si to."
,,Jo, ale víš, co znamená myslet." Usmála jsem se a dala se do běhu. Vběhla jsem do Společenky a vyběhla ven ve stejnokroji a s brašnou učebnic. Tak jdem na to. Tohle už mi víckrát nedělej, Ell.

17. kapitola - Copyright by Ell Buxleyová

28. října 2008 v 22:13 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Pro všechny, kteří stále drží se Sárou, Albem a Ell a ještě je to neomrzelo;)

TePa

,,Musíme jít tak rychle?" zafuněla Ell. Mlčela jsem. ,,Haló? Já dál nejdu," zapřela se patami a odmítala jít dl.
,,Ell..."
,,Řekni mi, co se stalo."
,,Nic," řekla jsem po pravdě."
,,No jasně."
,,Fakticky se nic nestalo."
,,Hm."
,,Fakt."
,,Jo, dobře. Tak jdem." Kývla jsem a pustila její ruku. ,,Co máme teď?"
,,Studium mudlů, a pak dvouhodinovku bylinkářství."
,,A to je legální?"
,,Nevím," zasmála jsem se a odbočily jsme do chodby vpravo ve třetím poschodí. Studium mudlů s Mrzimorem. Bez Alba. To přežiju. Posadily jsme se do poslední lavice u okna a znuděně si podepřely hlavy. Do třídy o chvilku později vešla energická učitelka, v ruce zásuvku.
,,Neuvěřili byste mi, co jsem našla! Nějaký mudla to zahodil na smetišti!" rozplývala se.
,,To je úžasné," pronesla Ell sarkasticky a já se tiše zasmála.
,,Přijde vám to vtipné, slečno Aykottová?" okřikla mě pisklavým hláskem.
,,Samozřejmě, že ne, paní profesorko. Byla byste tak laskava a pokračovala? Strašně mě zajímá na co jsou tam ty dvě dírky. To na prsty?" plácla jsem největší kravinu pod sluncem. Mudlovské vynálezy mám v malíku. Teta je totiž moták. Naštěstí profesorka schlamstla návnadu jako malinu.
,,Ne, to hlavně ne! Mají to uvedé v návodu. Chápete to? Takový kousek pergamenu - oni tomu říkají papír, to jsme brali minulou hodinu - je návod! To je úžasné. A tam je napsáno, že se do zásuvky zásadně necpou prsty a kovové předměty. Mohla by vás pokopat! Chápete to? Co si ti mudlové nevymyslí!" rozplývala se. Dál jsem vnímala jen to, že kýve hlavou a blíží se k nám. Něco žblekotala, ale já jsem byla úplně mimo. ,,Myslíte, že to je pravda, slečno?" zeptala se mě znenadání.
,,Určitě," kývla jsem, jako gumová panenka s pořádnou dávkou sarkasmu.
,,No výborně! Dvacet bodů pro Nebelvír. Jste velká znalkyně. Opravdu velká!" pochválila mě a já se zašklebila na Ell, která... spala. Zamlaskala jsem, ale s ní to ani nehlo. Štouchla jsem do ní, ale asi to trošku přehnala a Ell se svalila na zem.
,,Au! Co to dě.. -" začala mi nadávat. Já jsem v sobě tak tak dusila smích.
,,Slečno? Co to vyvádíte?" zamračila se profesorka.
,,Promiňte, ale už od rána mi není dobře. Asi bych si měla zajít na ošetřovnu."
,,Hm... Ano, neblahá věc. Slečno Aykottová, byla byste tak laskava a šla s ní. Kdyby vás snad zbytek hodiny zajímal víc do podrobna, stavte se na konzultační hodiny."
,,Pokud si najdu čas mezi tréninky, pak určitě nebudu váhat," řekla jsem.
,,Výborně. A teď rychle na ošetřovnu," vyháněla nás. Octly jsme se venku.
,,Teda, Ell. Ty víš, jak na ni." Mrkla na mě a protáhla se.
,,No jo, ale teď musíme na tu ošetřovnu."
,,A co chceš jako říct, že ti je?"
,,Nevím, třeba, že cítím rozštěpování osobnosti."
,,Si děláš srandu, ne?" smála jsem se.
,,Tak co chceš jinýho říct? Na všechno ostatní existují testy." Zkousla jsem si ret.
,,To bude problém."
,,Pokud se mi něco nestane," zauvažovala.
,,To si děláš srandu? Chceš si zlomit nohu, nebo co?"
,,Ne, můžu se nachladit. Venku je kosa, jak v lednici."
,,To je fakt, ale to bys tam musel běhat nahatá... -"
,,- nebo ve spodním prádle."
,,To si děláš prču," propukla jsem v hlasitý smích.
,,Jinak mi hrozí vyloučení. Nemůžu si z učitelů dělat šprťouchlata."
,,Pozdě. Už to děláš."
,,To je fakt, ale vždycky to zachránily mý oči. A teď jseš v tom i ty, takže co navrhuješ."
,,Jdem ven," kývla jsem se smíchem.
,,Co? Jdeš se přidat."
,,No to určitě. Nemám nic lepšího na práci," zašklebila jsem se.
,,Tak jo, ale budeš mě krýt," ukázala na mě prstem.
,,Co? A to mám jak za tebou běhat, nebo co?" zasmála jsem se.
,,Proč ne?"
,,Ty jseš blázen. Hezky si to slízni sama."
,,Ty zrádkyně," zašklebila se.
,,Držím ti pěsti," povzbuzovala jsem ji, když vešla na pozemky a začala si sundávat kabát.
,,Mám pocit, že tu umrznu."
,,Tak zapálím Vrbu Mlátičku a budeš zas ok."
,,Jo, možná tak ve vězení, s tebou." Zasmála jsem se.
,,No jo." Ell už ale vybíhala na školní pozemky. Oběhla dvakrát jezero a vrátila se do Vstupní síně celá modrá a vyklepaná. Div, že neměla rampouchl u nosu.
,,D-d-dělej. K-k-kabát." Rychle jsem jí podala věci.
,,Jestli tohle nebude stačit na nachlazení. Tak jsem papež." Ell se rychle oblékla a my si to zamířily na ošetřovnu. Zatímco se ošetřovatelka starala o Ell a nadávala jí za svou neobezřetnost, vykoukla jsem z okna a rozesmála se.
,,Co to děláte, slečno?" okřikla mě ošetřovatelka.
,,Ale nic. To byste nevěděla, co tím myslím."
,,Hm. Takže, slečno Buxleyová. Týden budete brát tenhle lektvar a budete čilá."
,,Díky moc, madame."
,,Tak už běžte." Jakmile jsme se octli venku, Ell začala vyzvídat:
,,Čemu ses tak smála?"
,,Myslím, že tu tvou scénu ve spodním prádle vidělo pár žáků." Ell vyvalila oči.
,,Ne! Ne! To není možné. Kolik? Dva, tři..."
,,Asi tak dvě třídy," zašklebila jsem se.
,,To je má smrt. Připrav mi rakev, prosím. Nerada bych někoho obtěžovala."
,,Tak na to zapomeň. To bude joke roku."
,,Ha ha ha. Hepčííí," pšikla si na celý kolo.
,,Jen, abych to od tebe nechytla."
,,To je teď moje poslední starost."

Jakmile jsme vešly na bylinkářství, celý Mrzimor se rozchechtal.
,,Co to bylo?" Ell se na mě zděšeně podívala.
,,Ti to viděli též?"
,,Ti hlavně," kývla jsem.
,,Do čerta," zaklela, a pak se otočila ke svému novému cíli. ,,Co? Líbilo se vám to?"
,,Pravda, že vidět tě běhat a ještě ve spodním prádle je hrozivá kombinace," ohodnotil to jeden kluk.
,,Co, chceš se podívat znovu?" zpražila ho Ell pohledem.
,,Klidně. Co takhle dnes večer?"
,,To radši z mrtvolou, než s tebou," prskla Ell.
,,Ahoj, Ell," pozdravil ji Albus.
,,Ještě ty se navážej," vybuchla.
,,Řek jsem jen ahoj," bránil se.
,,Jo, promiň."
,,Co se to děje?" otočil se ke mně, ale já mlčela.
,,Zeptej se jich," ukázala ke smějící se kopě Mrzimorských.
,,Tak co?"
,,Jen taková maličkost," mávla jsem rukou.
,,Jo? Tak proč z toho mají druhé Vánoce?"
,,Protože to byla skoro neoblečená maličkost."
,,Cože?" zasmál se Albus. ,,To jako, že Ell pobíhala po škole jen ve spodkách? Škoda, že jsem tam nebyl."
,,Vsadím se, že to někdo natočil. Nemusíš mít strach," ušklíbla se uraženě Ell. Albus se otočil ke mně a já viděla, jak svádí vnitřní boj nerozesmát se na celé kolo.
,,Kdyby po škole. Ona běhala okolo jezera," bonzla jsem tiše.
,,Co?" rozesmál se Albus.
,,Nesměj se mi," ohradila se Ell.
,,Asi požádám o pár fotek a pošlu to tvému nastávajícímu."
,,Vždyť ani nevíš, kdo to je?!"
,,Časem se to dozvím."
,,To ty fotky někde zapomeneš," oddechla si Ell.
,,Kdepak. Poskytnu jim speciální vitrínu, abych na ně nezapomněl."
,,Ty, hade," rozesmála se Ell a jemně ho uhodila do ramene."
,,Au," ohradil se afektovaně.
,,Bububu," zvedla jsem obě ruce.
,,Cítím se utiskován," nahodil pisklavý hlásek a všichni jsme se rozesmáli.

John Lennon - Happy Christmas (War is over)

27. října 2008 v 21:07 | http://www.pohodar.com/preklady/JohnLennon_Imagine.htm


And so this is Christmas
and what have you done
Another year over
a new one just begun
And so this is Christmas,
I hope you have fun
The near and the dear one,
the old and the young
A very merry Christmas
and a Happy New Year
Let's hope it's a good one
without any fear

So this is Christmas,
for weak and for strong
The rich and the poor one,
the road is so long
So Happy Christmas
for black and for white
The yellow and red one,
and stop all the fight
A very merry Christmas
and a Happy New Year
Let's hope it's a good one
without any fear

So this is Christmas
and what have we done
Another year over,
a new one just begun
So Happy Christmas,
I hope you have fun
The near and the dear one,
the old and the young
A very merry Christmas
and a Happy New Year
Let's hope it's a good one
without any fear

So this is Christmas
and what have you done
Another year over;
a new one just begun
And so Happy Christmas;
we hope you have fun
The near and the dear one,
the old and the young
A very merry Christmas
and a Happy New Year
Let's hope it's a good one
without any fear
A tak jsou tu Vánoce
A co všechno jste udělali
Další rok je u konce
A nový právě začíná
A tak jsou tu Vánoce
Doufám, že se budete veselit
Blízcí a drazí,
staří a mladí
Hodně veselé Vánoce
A šťastný Nový rok
Doufejme, že bude dobrý
bez všeho strachu

Tak tu jsou Vánoce
pro slabé a pro silné
Bohaté a chudé,
Cesta je tak dlouhá
Tak Veselé Vánoce
pro černé a pro bílé
Žluté a rudé
a zastavte každý boj
Hodně veselé Vánoce
A šťastný Nový rok
Doufejme, že bude dobrý
bez všeho strachu

Tak tu jsou Vánoce
a co všechno jsme udělali
Další rok je u konce
a nový právě začíná
Tak šťastné Vánoce
Doufám, že se budete veselit
Blízcí a drazí,
staří a mladí
Hodně veselé Vánoce
A šťastný Nový rok
Doufejme, že bude dobrý
bez všeho strachu

A tak jsou tu Vánoce
A co všechno jste udělali
Další rok je u konce
A nový právě začíná
A tak šťastné Vánoce
Doufám, že se budete veselit
Blízcí a drazí,
staří a mladí
Hodně veselé Vánoce
A šťastný Nový rok
Doufejme, že bude dobrý
bez všeho strachu

John Lennon - Imagine

27. října 2008 v 20:53 | http://www.pohodar.com/preklady/JohnLennon_Imagine.htm
Imagine there's no heaven
It's easy if you try
No hell below us
Above us only sky
Imagine all the people
Living for today...

Imagine there's no countries
It isn't hard to do
Nothing to kill or die for
And no religion too
Imagine all the people
Living life in peace...

You may say I'm a dreamer
But I'm not the only one
I hope someday you'll join us
And the world will be as one

Imagine no possessions
I wonder if you can
No need for greed or hunger
A brotherhood of man
Imagine all the people
Sharing all the world...

You may say I'm a dreamer
But I'm not the only one
I hope someday you'll join us
And the world will live as one
Představ si, že není žádné nebe
Je to lehké, když se pokusíš
Žádné peklo pod námi
Nad námi jen obloha
Představ si, že všichni lidé
Žijí pro dnešní den

Představ si, že nejsou žádné státy
Není těžké to udělat
Nic, pro co zabíjet či umírat
A také žádné náboženství
Představ si, že všichni lidé
Žijí život v míru

Můžeš říct, že jsem snílek
Ale já nejsem jediný
Doufám, že jednoho dne se k nám přidáš
A svět bude zajedno

Představ si, že není majetek
Divil bych se, kdybys to dokázal
Není potřebná chamtivost ani hlad
Bratrství lidí
Představ si, že všichni lidé
Sdílejí celý svět

Můžeš říct, že jsem snílek
Ale já nejsem jediný
Doufám, že jednoho dne se k nám přidáš
A svět bude za jedno

16. kapitola - Kurz

27. října 2008 v 20:49 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Pro Johna Lennona, který tvořil tak nádherné songy.

TePa

,,Dnes proběhne výběr párů a protože je už docela pozdě a vidím, jak jste unavení, řeknu to velice stručně. Tady, na téhle veliké tabuli, kterou vidíte za mnou se za malý moment objeví páry, které spolu budou chodit na kurzy tanečních. Ohledně partnerů na ples vám dávám volnou ruku." Poté mávla hůlkou a já sledovala, jak se začínají objevovat jména. ,,Ještě, než si začnete stěžovat a začnete panikařit, chtěla bych vám oznámit, že na kurzy je pro dívky nutná sukně. Seznam pro určité koleje najdete vyvěšený na kolejní nástěnce. Děkuji." Hned nato se ozval šramot, jak šli všichni zjistit jména svých partnerů. Já jsem tam nešla. Místo toho jsem si vzala jablko a zmizela do Společenky, podívat se na to sama.
,,Petrificus," oznámila jsem strážkyni věže heslo a ona mě vpustila dovnitř. Vrhla jsem se k nástěnce a prst mi padl hned na druhé jméno v seznamu. Ne! Scorpius Malfoy? To si ze mě ten seznam dělá legraci, ne? Sjela jsem trochu níž k Ell. Ta potvora dostala svého vysněného partnera. Co Albus? Mrkla jsem do druhého sloupečku a usmála jsem se zadostiučiněním. Též je s holkou ze Zmijozelu. Jako na povel se dovnitř nahrnul mumraj lidí, kteří nadšeně debatovali o tom, s kým jsou a v případě holek, jaká sukně by byla nejvhodnější.
,,Ell! Ty potvoro," zkomentovala jsem její stav, hned jak jsem ji uviděla ve dveřích.
,,Díky."
,,Není zač," ušklíbla jsem se. Dupla jsem si a šla si do pokoje pustit Imagine. Snad mi zlepší náladu. Ale jakmile jsem uslyšela text, znovu jsem posmutněla. Jako už tolikrát.
Hned, jak skončila písnička, zahodila jsem sluchátka do rohu a šla spát. Na tohle nemám náladu. Už na nic. Scorpius! To je zlý sen. Ještě jsem se zeptala Ell, když přišla, kdyže to máme první hodiny. Zítra? Jdu se oběsit.

A tak jsem se hned ráno, po snídani, když jsme měli všichni dopoledne volno, odebrala do jedné z mnoha prázdných učeben na první lekci. Ne, že už fakt, že mám na sobě sukni, nebyl zničující, ale i pohled na Scorpiuse ve mně vzbudil vzpomínku na záchodovou mísu.
,,Jsem ráda, že jsme se tu tak všichni sešli. Nyní nepotřebujete vnímat, že tu jsou lidé jak z Nebelvíru tak ze Zmijozelu." Byli jsme totiž rozděleni do skupin a já naneštěstí skončila s Albem, který teď upřímně překvapeně zíral na mě v sukni. Ušklíbla jsem a postavila se do řady dívek k oknu.
,,Začneme prvními lehkými kroky a pak budeme pokračovat."

Větší horor jsem v životě snad ani nezažila. Hned při první přestávce, která byla právě teď, mě tak příšerně bolely nohy!! Fuj. Vytáhla jsem nohu z boty a promasírovala si ji. Vedle mě na lavici ztěžka dopadl Albus.
,,To snad není možné, jak někdo může být takový dřevo," poznamenal.
,,Mi povídej," kývla jsme ke Scopiusovi, který vypadal normálně - tedy velice afektovaně(:D).
,,Proč jsme raději nemohli být spolu?!" nechápal Albus.
,,Rozhodně bych byla radši. Myslím, že ti dva se k sobě docela hodí." Albus vzhlédl a když viděl, jak se Krynna naklonila k Scorpiusovi, upřímně se rozesmál.
,,Jo, taky bych řekl. Už mě to užírá. Moje nohy budou potřebovat dlouhou vyluhovací lázeň."
,,Moje též. Takže navrhuju, že se sejdem ve Společence, uděláme si lázeň společnou. Co takhle v intervalu od 10 do 11 večer? To už tam nikdo nebude a nebudou čumět na naše dost zruinované nohy."
,,Souhlas," stiskl mi nabízenou ruku a ztěžka se postavil. ,,Utrpení ještě neskončilo," poznamenal, když jsem zaúpěla a pomohl mi vstát.
,,Doufám, že už nepotrvá dlouho." Albus kývl na souhlas a oba jsme se znovu vydali na parket.

Když jsem se konečně dostavila do Společenky a plácla sebou na gauč, Ell po mě skočila jako lev po své kořisti. Proto je asi v Nebelvíru.
,,Super dvě hodiny, viď?" usmála se.
,,Úžasné," pronesla jsem sarkasticky a zaklonila hlavu.
,,Vypadá to tak strašně jenom proto, že je venku škaredě a tančí s tebou Scorpius. Jinak je to přeci nádhera umět tančit."
,,Mluv za sebe," zavřela jsem oči.
,,Nechci ti do toho moc kecat, ale máš zhruba pět minut na to, aby ses zvedla, převlékla se, protože upřímně pochybuju o tom, že tu sukni, kterous ukradla babičce, chceš ještě nosit."
,,Je ze školní uniformy, ty babičko."
,,No jasně."
,,Fakt," zvedla jsem hlavu. ,,Ale dlouho jsem ji neměla oblečenou."
,,Budu ti muset půjčovat sukně."
,,Ne. Nepotřebuju to. Stejně je tam jenom Scorpius."
,,A Albus."
,,Co s Albem? To je můj kámoš. Co je mu do toho, jak vypadám?"
,,Panebože, Sáro, je to kluk a každý kluk snad každé holce nejdřív čumí na nohy."
,,A?"
,,Na nohách máš sukni," protočila oči v sloup.
,,I v tvém případě?" zasmála jsem se, Ell mě zpražila pohledem. ,,Ell. Myslím, že mu na tom opravdu nezáleží."
,,Jak myslíš, ale už kvůli mně se budeš oblékat trochu více k světu."
,,Jak myslíš."
,,To už jsem někde slyšela."
,,Co? Jsem z toho 90210."
,,Cože jsi z toho?" zasmála se Ell.
,,Prostě mimo," protočila jsem oči v sloup a běžela se převléct. Už zase v kalhotách a s brašnou na zádech jsme si to nakráčely na Obranu.
Albus samozřejmě zase nezklamal a porazil všechny své protivníky. Zato já jsem utržila dva dlouhé šrámy na břichu. Hodina skončila a já čarovala a čarovala, ale nemohla ani za boha přijít na zaklínadlo, které by mě jich zbavilo.
,,V poho, Sáro?"
,,Ehm... Až na ty dva šrámy na břichu," otočila jsem k němu jen hlavu.
,,Mám se na to mrknout?"
,,Ne, dobrý. Zajdu za Pomfreyovou."
,,Nebuď jak malá," poznamenal a přešel ke mně. Váhavě jsem se otočila a ukázala mu ty šrámy. Asi na těch Elliiných řečech opravdu něco bylo, protože ho spíše zaujalo mé břicho, než to zranění.
,,Mohl by sis pohnout?" šťouchla jsem do něj. Mávl hůlkou a šrámy zmizely. ,,Tak tohle není fér, mě to trvalo tak dlouho a tobě stačí tři vteřiny a znáš zaklínadlo. Pověz, jak ty to děláš?" Přehodila jsem přes břicho košili a svetr.
,,Čáry," zamával rukama. Zasmála jsem se.
,,To by mě nenapadlo."
,,Proto ti to taky říkám," mrkl na mě a vyšli jsme z místnosti.
,,Tak, kdo má dneska hlídku?"
,,Docela jsem v tom ztratil systém."
,,Kdo měl poslední?" zasmála jsem se.
,,To kdybych věděl?!" podrbal se na hlavě.
,,Já si vzpomínám jen na tu svoji po té tvoji."
,,Pak je to jasný... Počkat... jaks to říkala?" zasmál se.
,,Že máš službu asi ty," usmála jsem se na něj. Na chvilku se zarazil a koukal na mě. ,,Co se děje?" zeptala jsem se.
,,Nic. Jen jsem si uvědomil, že jsem tě nikdy neviděl v sukni."
,,Co? Líbí se ti ta vyhlídka?" otočila jsem se kolem své osy.
,,Moc," zašeptal a tím mě znervóznil na 100 procent. Trochu jsem zčervenala, když mě chytil za pas.
,,Už jdu!" ozvala se Ell přidušeně ze třídy a Albus ode mě rychle uskočil. Zaraženě jsem se na něj podívala, ale pak se otočila k Ell.
,,Jdem?" chytla jsem ji za ruku a odtáhla ji chodbou pryč. Tahle situace se mi začíná vymykat zpod kontroly.

15. kapitola - Prase...

27. října 2008 v 20:14 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Pro Peťuldas trochu aktu, pro Liu trochu poodhalení, pro Ness něco pro zlepšení nálady a pro Tygra trochu inspirace;)
TePa
Ráno jsem se probudila a odtančila do koupelny. Dobrá nálada se mě odmítala pustit. Však po tom včerejšku. Usmála jsem se a poodhalila zuby, celé pokryté pěnou z pasty.
,,Mohla bys trochu pohnout, chci taky koupelnu."
,,Aby se ti něco nestalo. Budou prááázdniny."
,,Jo, ale až za dva měsíce. Jsi normální? Co ti tak zvedlo náladu." Rozesmála jsem se, až mi pasta vyletěla z pusy. ,,Prase." Usmála jsem se.
,,To bys musela vidět."
,,Co? To prase?" zašklebila se Ell.
,,Ne, ten včerejšek s Alem. Ty ses muckala v nějaký učebně."
,,No a? Mě tento život velice vyhovuje."
,,To jsem ráda. Za dva dny je víkend... Lalala!"
,,Nech toho. Chováš se jak zamilovaná."
,,No tak to potěš."
,,Za jeden den. Dneska máš čtvrtek."
,,Jo, dík," vypláchla jsem si pusu a šla se obléct.
,,Hlavně v té své náladě nezapomeň na hřeben."
,,Žádné stra-stra-stra-strachýýý!" zazpívala jsem.
,,Radši mlč," zasmála se Ell z koupelny. Broukala jsem si nějakou písničku od Nickelbacku a tahala oblečení z šatní skříně. Oblékla jsem se a s úsměvem oznámila Ell, že ji počkám dole ve Společence. Vlasy jsem si učesala v pokoji. Jsem strašně skromný člověk. Vesele jsem seběhla dolů, čirou náhodou stejně jako Al. Podívali jsme se na sebe a znovu se rozesmáli.
,,Čau, Albe."
,,Čau, Sáro," pozdravil mě taky. ,,Čekáš na Ell?"
*,,Jojo."
,,To je hračka."
,,Nene."
,,To je zdvojený zápor."
,,Výborně, šikuo."
,,Šikuo je japonský keřík, podobný šeříku."* (*viz Lamer.cz)
,,Ty jseš blázen," řechtala jsem se jak nevím co.
,,Díky."
,,Už jsem se lekla, že zase něco poznamenáš."
,,Žádné strachy."
,,Ok."
,,Tak jdeš, Albe?" ozval se Peter Carter.
,,Jo! Hned. Tak dneska na tréniku. Čuz."
,,Ahoj," mávla jsem mu na rozloučenou a otočila se ke schodišti, očekávajíc našňořenou Ell. Dneska je totiž losování párů na Vánoční ples. Taneční budou peklo.

Zrovna, když jsem kousla do toastu, vešla do místnosti McGonnagalová ve své typické róbě ředitelky školy. Rozesmála jsem se a rychle tlumila nálety toastu do prostoru.
,,Prosím o pozornost!" zacinkala na skleničku, která se překvapivě nahlas rozezněla. ,,Jak už víte, dnes se koná - pro sedmé ročníky - losování párů na brzký Vánoční ples. Samozřejmě vše bude pod mým dohledem. Prosím všechny sedmé ročníky, aby ihned napsaly na kousek papírku své jméno. Ředitelé vašich kolejí je s dovolením vyberou," pokynula učitelům a ti se zvedli. ,,Děkuji. Výsledky se dozvíte dnes u večeře."
,,Páni, doufám, že budu s tím svým," poznamenala Ell.
,,Je to pěkná puťka ti řeknu."
,,Není, mrkni," ukázala do Havraspárského chumle, kde ji mával nějaký vysoký hnědovlasý bouchač.
,,Kde ty pořád bereš ty kluky? Vždyť jsi už chodila snad se všemi, ne?"
,,Ne." Zašklebila jsem se a načmárala na papír své jméno. Ell přidala pár srdíček a obě jsme papírky odevzdaly profesoru Longbottomovi, mimochodem velice příjemný chlapík, i když trochu nešikovný, jako doktora bych ho rozhodně nechtěla, pomyslela jsem si.
,,Jdeš?" kývla jsem na Ell.
,,Jo, jasně, hned," řekla a narvala si do pusy polovinu toastu.
,,Zbláznila ses?" zasmála jsem se. ,,Zas tak to nespěchá."
,,Tos moha ríft dííf."
,,Co prosím?" Ell se na mě zuřivě zahleděla. Poraženecky jsem zvedla ruce a ona polkla.
,,Jdem."
,,Konečně návrat do smysluplné řeči."
,,Nech toho," usmála se na mě a s brašnami na rameni jsme se vydaly na věštění z čísel. Další nudný předmět. Vlastně ani nevím, proč tam chodím. Asi nával setrvačnosti, usoudila jsem nakonec a posadily jsme se před učebnu.
,,Doufám, že přijde brzy," poznamenala jsem.
,,Kdo?"
,,No ta učitelka, kdo jiný."
,,Aha. Myslela jsem, že ten čaroděj."
,,Ty jo! Jak přesné vyjadření. Víš, kolik jich tu denně projde?"
,,Alba jsem myslela."
,,Dneska máme trénink, takže ho tu nepotřebuju," poznamenala jsem.
,,To zas přijdeš zpocená jako prase."
,,Díky, Ell, ale jako bych to už někdy slyšela?"
,,Ha ha ha. Ty to trpět nemusíš. Smrdíš si pod nos."
,,Nech toho," usmála jsem se a šťouchla ji do lokte. To už se ale začal shromažďovat SNĚM BOJOVNÍKŮ ZA SVOBODU A DEMOKRACII. Dobrá, možná jsem to trochu přibarvila. Přišli další účastníci PROTIVEKTOROVÉHO HNUTÍ. Teď je to správně, usmála jsem se a vešla dovnitř.

Odpoledne jsem trochu zaspala - no nedivte se, dospávala jsem ten večer - a na trénink dolezla tak tak, celá ospalá se slepeným a očima.
,,Vyléháváš opici?" zasmála se Catherine.
,,Ha ha ha. Ne, jen jsem byla unavenááá."
,,Jo, to říká každej," mrkla na mě a dotáhla tkaničku u bot. ,,Pospěš si, Albus chce něco projednat."
,,Už zas?"
,,Jo. Sláva demokracii." Zasmála jsem se a převlékla se taky. Vyběhla jsem na hřiště za neustálého poskakování na jedné nohe a s koštětem pod paží. Usilovně jsem se snažila zavázat tkaničku. Nakonec se mi to podařilo a já se posadila před Alba.
,,Hotovo?" zasmál se.
,,Ano, kapitáne," zasalutovala jsem a nahodila soustředěný výraz.
,,Ok. Nakreslil jsem vám menší nákres a myslím si, že Caterine by při zápase s Mrzimorem měla střílet spíš na chytače a Sára by se měla pokoušet zabránit předávání Camrálu mezi jejich střelci... -" Dál mi ta slova splývala do jedné vlny. Jen jsem tupě hleděla na to, jak Albus obrací jeden list za druhým a jak ho každý usilovně poslouchá. Slyšíte tu ironii? ,,- ... chápete?"
,,Jasně," pronesla jsem sarkasticky. Albus se zasmál.
,,Takže znova?"
,,Ne! Jdem trénovat," zarazil ho Mike a rychle s Catherine vyběhli ven. Zasmála jsem se a taky se postavila.
,,Co pořád dělám špatně?" zeptal se mě Albus.
,,Moc mluvíš," usmála jsem se na něj a vyšla ven za ostatními členy týmu.

Skončili jsme samozřejmě těsně před večeří. Rychle jsem skočila do sprchy a trochu se umyla, učesala a převlékla do suchého. Nasprintovala jsem si to Velké síně v pravou chvíli. Kecla jsem si na zadek vedle Ell, která poznamenala, že konečně jednou nesmrdím.
,,Beru to jako kompliment."
,,To bys měla," usmála se Ell, a pak se otočila k McGonnagalové, která začínala svou řeč.

14. kapitola - Sen o růžovém snu

27. října 2008 v 18:58 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Pro nedočkavou Liu, která chce vždycky znát všechno dopředu;)

TePa
,,Panebože, Sáro, já to tak nemyslela."
,,Nemůžu se ani osprchovat?" ozvala jsem se.
,,Aha. Promiň," zasmála se Ell. ,,Já myslela, že jsi naštvaná, tak jsem to chtěla urovnat."
,,Už jsem si zvykla. Dobrou noc."
,,Já mám ještě rande."
,,Doufám, že ti je jasný, že jako primus bych tě měla poslat za McGonnagalovou."
,,Ale no tak..."
,,Běž, ale nevím o tom."
,,Díky, mami," zasmála se Ell, a pak mi zvuk zavíraných dveří prozradil, že je pryč.
S povzdechem jsem vylezla z koupelny a posadila se na sedačku. Ruce mě bolely z té pitomé zkoušky z lektvarů, kdy jsem neustále krájela, mačkala a drtila. Vytáhla jsem ze zásuvky krém na ruce, ale ten už byl úplně prázdný. Okamžitě jsem napsala mámě, aby mi poslala nový a šla shánět půjčku zezdola.
Nejdřív jsem obešla zbývající holky - byly jen tři - ale bohužel ani jedna neměla, nebo mi nechtěla půjčit. Klouby mě bolely a začínala jsem si myslet, že mi asi upadne celá ruka až po loket, když se objevil Albus. Ne, že bych předpokládala, že má něco na ruce, ale třeba na násadu od koštěte...?
,,Albe! Tebe mi seslal sám pánbůh! Půjč mi trochu té tvé fantastické leštěnky na košťata."
,,Cože?" zasmál se.
,,No ne na koště, na to se můžu momentálně vykašlat. Strašně mě bolí ruce."
,,Tak proč nejdeš za Pomfreyovou?"
,,Protože mám strach, že by se přeřekla před tím pitomým profesorem lektvarů," přiznala jsem.
,,Je spousta důvodů, kdy by tě mohly bolet ruce."
,,Jo, třeba lození po stromě, že?"
,,Počkej, možná něco mám. Máma mi to pořád balí s sebou." Zmizel na schodech a když se objevil s lahvičkou čehosi, skočila jsem mu kolem krku. ,,To je v pohodě. Klidně si to nech celý. Máma mi nevidět pošle další, takže to můžeš dědit."
,,Díky, díky, díky. Jak se to otvírá?" začala jsem to zkoumat.
,,Takhle," řekl, šáhl na uzávěr a vyškubl ho ven, až to zapraštělo.
,,Jak dlouhos to neotevřel?" řechtala jsem se.
,,Tak rok."
,,No teda fuj."
,,Nechceš? Nech být."
,,To umřu. Jdu na to," nahla jsem lahvičku a na levou ruku mi dopadly tři kapky jakési odporné zelené hmoty. ,,Doufám, že to fakt pomáhá."
,,Frfňo."
,,Nono. Snad jsem zase tolik neřekla." Rozmazala jsem si to na rukách a znechuceně se na svůj výsledek podívala. ,,Hnusně to ale páchne." Albus se zasmál.
,,To bude výtažek z hovnivála."
,,Doufám, že ne," usmála jsem se a než jsem se nadála, Albus se nahl a vlepil mi letmou pusu na tvář. Zamrkala jsem. ,,Ehm?"
,,Snad se cítíš líp," poznamenal nervózně.
,,Smrdí mi ruce a nemůžu ani položit lahvičku na stůl, co bys řekl?" zasmála jsem se a on mi omluvně vzal lahvičku z ruky a postavil ji na hromadu sešitů vedle.
,,Lepší?"
,,Mnohem, díky. Za jak dlouho se budu moct svobodně pohybovat?"
,,Dávám ti tak dvě hodiny."
,,Tys to tušil!"
,,Ehmm..," poznamenal duchaplně.
,,Ty... hade hromská."
,,Jsem lev."
,,Teď už had," zašklebila jsem se.
,,Grrr."
,,A pěkně slizkej."
,,No počkej!" Utíkala jsem přes gauče a křesla, až jsem zakopla o polštář a protože jsem nemohla používat ruce, jak široká tak dlouhá, jsem se natáhla na zem, přetočila jsem se na záda, ale to už tu byl i Albus a řechtal se jak kůň.
,,Nech toho."
,,To určitě."
,,Asi jsem uklouzla na tvém slizu," zasmála jsem se. Nahodil naštvaný výraz.
,,A to jste si pokazila, slečno Aykottová." Nepokrytě jsem se rozřechtala a válela se po podlaze mezi krbem a gaučem. Všichni ostatní zmizeli, jak viděli tu odpornou mastičku.
,,Pane Pottere, jak se opovažujete," prohlásila jsem naoko znechuceně.
,,Opovažuji se, slečno Aykottová, neboť k tomu mám vyjímečné důvody."
,,Skutečně, pane?"
,,To bych řekl, slečno."
,,A jaké pak, mladý muži?" pozvedla jsem obočí a s těží přemáhala smích.
,,Nazvala jste mne nepokrytě slizkým hadem, který vypouští příliš mnoho slizu." To už jsem nevydržela a rozesmála jsem se na celé kolo. Albus se ke mně přidal, ale když jsem ho uviděla, pomyslela jsem si, že si nezaslouží stát, a tak jsem mu podkopla nohy. Jak široký tak dlouhý se natáhl vedle mě a rozesmáli jsme se nanovo.
,,Strašně mě bolí břicho, pane Pottere," poznamenala jsem.
,,Tak to jdeme zahnat, ne?" zákeřnicky se ušklíbl.
,,Jsem pro, ale jen jestli mě postavíš na nohy."
,,Proč ne?" postavil se a natáhl ke mně ruku. Chopila jsem se jí a on mě cuknutím postavil na nohy.
,,Co navrhujete, pane Pottere?"
,,Původně jsem myslel hlídku, ale teď mě napadá, ještě jiná věc."
,,Ano?" zablesklo se mi v očích.
,,Co takhle postrašit McGonnagalovou?"
,,Viděls ji někdy v růžovém županu?" zasmála jsem se.
,,Cože?" smál se se mnou.
,,Jdu na hlídce po chodbě a ona proti mně. Vlasy v turbanu a v růžovém chlupatém župánku."
,,To jako fakticky?"
,,Doufám, že to byly halucinace."
,,Jo, jinak Hirošima hadr," smál se.
,,Teď jste mě oslnil, pane Albusi Severusi Pottere."
,,A čímpak, slečno Sarah Emmo Aykottová?"
,,Znáš mý druhý jméno?" vyvalila jsem oči.
,,Jasné. Ale myslel jsem, že jsem tě oslnil něčím jiným. Třebas mým neodolatelným šarmem," nahodil modelingovou pózu. Zasmála jsem se.
,,Svou znalostí dějepisu, ale teď i tou modeling pózou, asi zavolám Jess," pronesla jsem afektovaně, jako... Jess.
,,Tak jdem?"
,,Jde se," kývla jsem.

,,Ty vole," vydýchávala jsem se z bouřlivého smíchu, kterému jsme s Albem propadli v druhém patře.
,,Dobrý nápad ne?" Rozřechtala jsem se.
,,Nemluv o tom, nebo tu prasknu," sotva jsem se držela na nohou.
,,Ale asi jsem měl zkusit tu tyrkysovou, jaks mi říkala."
,,Mě stačila ta růžová čičinka na jejím psacím stole," smála jsem se dál.
,,To by ani tak nevadilo, ale co udělala pak," řechtal se a skoro se válel po zemi. Podepřela jsem ho a on mě.
,,Myslíš... toho... toho... toho bobka," smála jsem se.
,,Vypadalo to spíš jako růžové chlupaté nevímco," řechtal se Albus.
,,A pak se vzbudila," smála jsem se.
,,Jo, ještěže jsem měl ten neviditelný plášť."
,,Jo, ale co pak udělala s tou chudinkou číčou."
,,Mám takový pocit, že si ji chtěla dát k večeři," smál se Albus.
,,Ji, nebo ten bobek?" zeptala jsem se mezi výbuchy smíchu.
,,Upřímně doufám, že spíš tu kočku."
,,Chudinka míca."
,,Ještěže se nakonec vypařila, co? Ochránkyně zvířat." Doplížili jsme se až do Společenky a tam se svalili do křesel.
,,Rozhodně to chci někdy zopakovat. Ale někde jinde."
,,Souhlas."
,,Asi neusnu," rozesmála jsem se.
,,Mě se bude zdát o růžovém bobku," zašklebil se Albus.
,,Ten nelze vymazat z hlavy." Padli jsme na jednu pohovku a chvilku ještě kecali o plánech na další lumpárny, ale pak šli spát. Stále s úsměvem na tváři jsem zalehla do postele.

13. kapitola - Já budu ty a ty budeš já

27. října 2008 v 14:43 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Tuhle kapitolu chci věnovat své už nyní ztracené nejlepší kámošce, která si zvolila, a své nové nejlepší kámošce, která si myslí, že jí není.

TePa

A když jsem scházela ze schodiště z dívčích ložnic, abych napravila svou pitomou chybu - totiž hlídku - stalo se, že Albus stál ve Společence a nacvičoval si řeč.
,,Nebylo by lepší, kdybys ji někomu řekl?" zeptala jsem se ho. Otočil se.
,,Promiň, Sáro, opravdu mě to mrzí, víš... ale já jsem..."
,,Byla to blbost, že jsem se s tebou pohádala, nezlob se," sklopila jsem hlavu. Krátce se zasmál.
,,A já si tak dlouho nacvičoval řeč."
,,Jdu na tu hlídku místo tebe. Vezmu si ji ještě zítra," nabídla jsem se hned.
,,To nemusíš. Měl jsem jen strach."
,,No jo. Promiň."
,,Tak dobré, už se nebudem omlouvat, platí? Mír?" napřáhla jsem k němu ruku. Pevně ji stihl.
,,Jsem rád, že jsme se udobřili. Půjdu na hlídku s tebou."
,,Nemusíš. Nejsem malá holka. Zvládnu to," mrkla jsem na něj, vzala si svetr a vyšla z teplé Společenky, ačkoliv mě hřála i jistá neviditelná síla.

Hned ze začátku jsem nachytala tři zamilované páry ve vášnivém objetí, pak jsem zakopla o školníkovu bednu s nářadím a narazila si palec a vrazila do McGonnagalové v županu. Tedy pokud to nebyly halušky, doufám, že ano. Protože vidět Minervu v růžovém župánku bych vám tedy nepřála ani za nic.
Byla jsem radostí bez sebe, když jsem se hodinu po půlnoci dopravila do postele. Ale ne a ne usnout. To bude asi tím kafem, které jsem vypila dole u skřítků, když jsem procházela kolem. Rozhodně jsem měla rozšířené zorničky, jako bych našňupala kilo koksu.
Seběhla jsem tedy zpátky do Společenky a šáhla na noční stolek. Ležela tam nějaká knížka, a tak jsem ji otevřela a začetla se. Zvěromáztví.
Vůbec jsem si nevšimla, že začalo svítat a že se mi klíží oči. Probudily mě kroky v místnosti.
,,Kde to může být?" Spala jsem s hlavou na knize a vůbec nepostřehla, kdy jsem usla. ,,Vsadil bych se, že byla tady. Á! Sáro? Sáro?" šeptal mi do ucha nějaký hlas. Zrovna se mi zdál nádherný sen. Natáhla jsem ruku a zabořila chudákovi Albovi, který absolutně nic nechápal, prsty do vlasů. Probudil mě šťouchnutím do lokte. Zamžourala jsem, pohlédla na tu údajnou houštinu v pralese a rychle stáhla ruku. Tak rychle, až jsem neudržela rovnováhu a natáhla se vedle stolku i s tou knihou.
,,Panebože! Promiň, to je trapas," zrudla jsem a dál ležela na zemi.
,,V pohodě," řekl trochu rozpačitě a natáhl ke mně ruku. Zvedla jsem knihu a podala mu ji, ledabyle ji hodil na stolek a pomohl mi vstát.
,,Promiň, trochu jsem zaspalaaaa," zívla jsem si.
,,Vidím a zavři tu chlebárnu," zasmál se.
,,Ok," zaklapla jsem, Albus se nahl pro knihu a zmizel zpátky v pokoji. Uff, povzdechla jsem si a šla se převléct do pokoje. Za pár minut jsem znovu scházela do Společenky s úsměvem na tváři a s rozjařenou Ell po boku. Zrovna do mě hustila řeči o tom jejím novém klukovi. Ehm... kolikátém už?
,,V poho, Ell. Já ti to věřím," kývla jsem a poupravila si kravatu.
,,Přestaň se upravovat," okřikla mě se smíchem.
,,Nemůžu za to," ušklíbla jsem se a šla si sednout na snídani.

První hodina znovu lektvary! Jak já toho učitele miluju! Samozřejmě obrazně řečeno.
,,Dneska si dáme něco lehčího. Co navrhujete?"
,,Protijedy," řekla jsem bez rozmýšlení.
,,Vidím, že to se svou kariérou myslíte doopravdy vážně, slečno," zamumlal spokojeně učitel.
,,To tedy ano."
,,Tak protijedy. Každému dám určitý druh jedu a vy mi na něj do konce hodiny připravíte protijed."
,,To je super, viď?" šťouchla jsem loktem do Ell.
,,No úplně. Připrav se, že budeš dělat dva."
,,Proč se aspoň nesnažíš, Ell?"
,,Protože to je zbytečný. Minulý rok jsme to přece řešily."
,,Jsem děsnej lenoch."
,,Jsem blíženec, no..."
,,Jako by to všechno vysvětlovalo," pomyslela jsem si, otočila se k Ell, která právě dospávala. Super. Došla jsem nám pro jed... spíš mě... a pustila se do práce. Pískala jsem si svou oblíbenou písničku Imagine a otáčela se kolem dvou kotlíků zároveň, abych to stihla. Albus se na mě nevěřícně díval, pak se otočil se své knize a luštil nějakou tajnou přísadu, nebo hledal chybu, které se dopustil. Naposledy jsem zamíchala oba kotlíky a s úsměvem sledovala výsledek mé práce.
,,Slečno Buxleyová," zařval Ell do ucha učitel a já zkameněla. Jestli se teď provalí, že jsem jí celých sedm let, s pár vyjímkami, dělala lektvary, tak je po nás obou.
,,Ano?" postavila se Ell do pozoru a stále na něj nevěřícně mžourala očima.
,,Dnes odpoledne vás osobně přezkouším z lektvarů. Takže... o půl sedmé v mém kabinetě?"
,,Ano, pane."
,,Dobrá. Budu vás očekávat. Skvělý výsledek práce, slečno Aykottová," pochválil mě, ale já to nedokázala ocenit a jak odcházel, rychle jsem se otočila k Ell.
,,Co budeš dělat?" vyhrkla jsem.
,,Nevím," zazoufala si.
,,Jseš v pěkný brindě."
,,Pěkný? V té nejhroznější a nejšerednější."
,,Co budeš dělat?" zopakovala jsem si otázku a ona odpověděla stejně:
,,Nevím. Počkat!" zákeřně se na mě usmála.
,,Co? Ne, ne, ne!" couvla jsem od ní s rukama v obraném gestu. ,,To pozná!"
,,Houby, je to starý dědek. Nepoznal přeci, ani když jsme mu půl roku kradly přísady."
,,Panebože, ne! To ne!"
,,Co blbneš? Já jsem pako, ty jseš macho. Prostě se jednou kšeftnem."
,,To nemyslíš vážně."
,,No tak."
,,Já do jeho kabinetu rozhodně nepolezu."
,,To zmáknu sama. Lohnu mu mnoholičný lektvar a jednoduše to provedem. Já budu ty a ty já, takže to bude hustý. Prostě za mě doděláš lektvar a zvládneš mý přezkoušení. Prosím..," škemrala.
,,Dobře, ale je ti jasný, že nás obě můžou vyloučit."
,,Jo. Prosímtě, ty si najdeš práci všude."
,,Ha ha ha."
,,Už teď jseš lektvarový génius."
,,Nepřeháněj."
,,Prosím."
,,Však jsem řekla, že to udělám."
,,Díky, díky, díky," objala mě.
,,Nedělej, je to moc nápadný, ale jednu věc mi slib."
,,Ano?"
,,Nebudeš se líbat ani ošahávat a ani lést do postele s žádným klukem. Zkrátka a dobře se klukům budeš vyhýbat a zamkneš se v pokoji, je to jasné?"
,,Ale no tak, Sáro. Potřebuješ už nějakýho kluka."
,,Ell?!"
,,Dobře, dobře. Budu sedět v pokoji a ani se odtamtud nehnu."
,,Přísahej."
,,Přísahám."
,,Ach jo. No tak dobře." Zazvonilo, odnesla jsem svůj vzorek učiteli na stůl. Ten se na mě zazubil a já pocítila výčitky svědomí. No tak, Sáro, je to jen pro dnešek. Doufám.

Kde ta Ell je? Už bych měla vyrazit! Ozvala se rána a do místnosti vběhla Ell.
,,No konečně!"
,,Dělej, vlasy," vyškubla si vlas a hodila ho do té bahnité břečky. Ta se změnila v čirou tekutinu.
,,Vypadáš docela dobře," okomentovala jsem to.
,,Díky. Teď ty." Hodila jsem své vlasy do jejího lektvaru a ten se proměnil v tekuté stříbro.
,,Hm... to jsem netušila, že jsem ..."
,,Dělej," popohnala mě Ell a lupla do sebe mě a já do sebe ji. Ell to samozřejmě nevydržela a vběhla do koupelny. Za chvilku se zase vynořila a mě naskytla šokující pohled na mou osobu.
,,Zajímavé se takhle vidět," naklonila jsem hlavu na stranu.
,,Též myslím. Tak dělej. Běž, za chvilku je lektvar v háji. Doufej, že tě tam dlouho nezdrží."
,,Ty doufej," vyběhla jsem z místnosti.
,,Ell? Ellinko?" ozval se za mnou klučičí hlas. Šokovaně jsem se otočila. Ne! Ellin přítel.
,,Promiň, ale nemám čas, jdu pozdě na trest."
,,Tak večer! Pa!"
,,Ahoj," znechuceně jsem se zašklebila a utíkala do sklepení. Tam jsem vrazila do dveří a octla se vevnitř.
,,Dobrý... večer..," vydýchavala jsem se.
,,Příště by se slušelo zaklepat. Posaďte se."
,,Díky."
,,Mám takové podezření, že za vás dnešní lektvar dělala slečna Aykottová." Kdyby jen ten dnešní, řekla jsem si v duchu.
,,To je nesmysl," odbyla jsem ho nonšalantně.
,,Dobře. Pak vám nebude vadit, když vás přezkouším."
,,Proto jsem tady, ne?"
,,Hm... Tak pojďte," zavedl mě k prázdnému kotlíku, ve kterém probublávala jen voda a vedle byla hora přísad. Mlčela jsem, i když mi to přišlo divné. ,,Dnes mi z těchto přísad zhotovíte první lektvar, který vás napadne." Kývla jsem a on odešel. Bomba, pustila jsem se do práce.
Asi po půl hodině jsem s šokem zjistila, že dělám jed. Panebože, proč? Pomyslela jsem si, ale už bylo pozdě to změnit, a tak jsem pokračovala v přípravě. Po dvou hodinách zaklepal profesor na dveře.
,,Pojďte dál," vyzvala jsem ho. Vstoupil a šokovaně zíral na kotlík.
,,Výborně, slečno. Asi jste opravdu mnoho pochytila od slečny Aykottové. Myslím, že by to zvládla stejně dobře, jako vy. I když možná trochu lépe, nebudu vám tolik fandit. Každopádně jste úkol splnila, můžete jít."
,,Dobrou noc, pane profesore."
,,Dobrou noc, slečno Buxleyová." Asi v polovině chodby jsem se změnila zpátky do své původní podoby. Už bylo na čase. Vtrhla jsem k nám do pokoje a strnula. Albus seděl s Ell, která se právě též měnila zpět, na posteli a o něčem diskutovali.
,,Ehm, ehm. Prošlas Ell," oznámila jsem jim. Albus se na mě šokovaně podíval.
,,Sáro? Teď jsem s tebou..," došlo mu to a otočil se na Ell, která se na něj omluvně usmála. ,,Proč jste..."
,,Ell chtěla udělat zkoušky z lektvarů. Ell, co jsem ti říkala?"
,,Já jsem pro něj nešla. Přišel sám, povídali jsme si a myslím si, že..." Albus jí rychle položil dlaň na pusu.
,,Co?" chtěla jsem vědět.
,,Ale nic. Mukni a uvidíš," pohrozil ještě Albus Ell, a pak zmizel.
,,Ell..," začala jsem.
,,Nic ti nepovím. Radši si to rozházet s tebou než s Albem."
,,Tak teda dík," zkomentovala jsem to a zavřela se v koupelně.

Guen? Guen?!

26. října 2008 v 15:48 | TePa |  Arnë
Pro nejmenované osoby, z nichž jedna se chystá zasvětit život vědě a druhá se kvůli mně chystá vzdát se své svobody nebo života. Díky, že mi navozujete nové a nové inspirace.

TePa


Po večeři si mí milovaní spolucestovatelé vzpomněli na můj slib, a tak jsem se váhavě postavila. Faileon ale ještě jedl, a tak jsem vypadal dost podivně.
,,Nechcete si to třeba ještě rozmyslet?" zadoufala jsem. Ubytovali jsme se v nějakém hostinci a v této době tu už nikdo nestrašil. Všichni spali a popravdě řečeno, mě se chtělo též.
,,Nene," usmál se Dryz.
,,Fakt super," protočila jsem oči v sloup.
,,Faileone?" šťouchl Feon do tázaného.
,,Já zpravidla netančím."
,,Slíbils to."
,,No a?" postavil se.
,,Odkdy ty odstupuješ od svých slibů?" pozvedl Feon obočí. Faileon byl v koncích.
,,Nikdy."
,,Tak?" popíchl ho Dryz. Faileon poraženecky zvedl ruce, otřel si je o kabát a přešel ke mně. Zaváhal.
,,A na co vám to vůbec je?"
,,Pro srandu. Chcem se zasmát. Vy dva, taková dřeva." Pozvedla jsem obočí a otočila se k Faileonovi.
,,Náhodou něco málo umím," přiznal Faileon, chytil mě za levačku a přitáhl k sobě. Druhou mi položil kolem pasu.
,,Opravdu si to nechcete rozmyslet?" prosila jsem naposledy. Dryz jen zavrtěl hlavou a pohodlně se opřel. ,,Nemáme hudbu," otočila jsem se k nim.
,,No a?" nechápal Feon.
,,No a? Bez hudby není tanec, takže.. -" snažila jsem se odtáhnout od Faileona, ale držel mě pevně.
,,Tak to zařídíme."
,,To asi těžko. Všichni spí. Odkládám tanec na neurčito," sjela jsem Faileona pohledem, protože mě nechtěl pustit. ,,A ty mě laskavě pusť."
,,Držím své slovo," pokrčil rameny.
,,Najednou ti to neva, co?"
,,Zvládnu to bez hudby," pokračoval. ,,Neříkej, že ty ne?!" Podařilo se mu mě vyprovokovat. Nasadila jsem odhodlaný výraz a učinila první krok vzad. Nebyl to vůbec špatný tanečník. Hezky mě vedl přes celou hospodu a když jsem neznala krok, jemně mi zatlačil na pravou či levou nohu, aby určil přesnější směr. Zkrátka a dobře to byl v tanci úplně jiný člověk. Ozval se potlesk, který mě probral do skutečnosti a já uskočila.
,,Tak dřevo, jo? Faileone ty se nezdáš," zhodnotil nás Frederick.
,,Dík. Jsem unavená, jdu spát," mávla jsem k nim ruku a vyběhla schody do pokoje, kde jsem se uložila ke spánku. Co mě ještě potká?

Ráno jsem se ustrojila a seběhla dolů. Musela jsem se zasmát. Na stole ležely hlavy Feona a Dryze, kteří stále pevně svírali prázdné džbánky. Frederick ležel pod stolem a hlasitě chrápal. Faileon záhadně zmizel. Asi se zavčas taky šel vyspat.
,,Dobré ráno," pozdravil mě Faileon, který právě s mokrou hlavou vkročil do dveří.
,,Zase jste chlastali?"
,,Já ne, ale potřeboval jsem se probrat. Tos měla vidět Fredericka. Takhle navaleného jsem ho ještě neviděl."
,,Celou dobu, co vás znám, jste skoro pořád navalení. Jdu se protáhnout s koněm. Peníze jsem nechala na stole. Snad to bude stačit," proklouzla jsem kolem něj, přešla dvůr a vešla do stáje. Guen byla pryč. Zmateně jsem se rozhlédla a prohlédla všechny koně ve stáji. Vběhla jsem do hostince.
,,Kde je Guen?" obořila jsem se na hostinského.
,,Kdo?" nechápal a vystrašeně se krčil za výčepem.
,,Moje kobyla. Kde je?" Šáhla jsem pro něj a rukou ho držela za límec. Přeskočila jsem bar, abych mu byla blíže.
,,N-nevím. V-včera tam b-byla."
,,Opravdu?" otočila jsem ho, až se uhodil do poličky za ním.
,,A-ano! Co jste zač, ženská?" vyjekl.
,,Co se to tu... Arnë? Co to proboha děláš?" Faileon.
,,Nemám na tebe náladu. Kde je Guen?" obořila jsem se znovu na hospodského.
,,N-nevím," zvedl poraženecky ruce. Napřáhla jsem ruku, že mu jednu vrazím, ale chytil mě za ni Faileon a položil mě na barový pult. Zazmítala jsem se.
,,Uklidni se, Arnë. Všechno se nějak vysvětlí," uklidňoval mě. Začala jsem kopat. ,,Nech toho, nebo na tebe vlezu." V afektu jsem ho neslyšela a zmítala se dál. Za chvilku jsem zjistila, že umí držet slovo. Kolena mi zabraňoval kopat a ruce mi silou tiskl k pultu, až mi dřel klouby. ,,Říkám, uklidni se!" Znehybněla jsem, ale z očí mi dál sršely jiskry.
,,Kde je Guen?"
,,Nevím, možná byla špatně přivázaná."
,,Houby. Neutekla by, jsme na sebe zvyklé už od narození."
,,Jejího předpokládám." Zpražila jsem ho pohledem. ,,Takže jo. Najde se, nemůže být daleko, ale musíš pochopit, že se za ní nemohu hnát. Nemůžu si dovolit ztrátu času, chápeš?" mluvil už trochu vlídněji, ale hrudník se mi pořád vztekle zdvihal nahoru a dolů.
,,Chápu," zasyčela jsem.
,,Dobře. Teď z tebe slezu, aby si někdo nemyslel bůhví co." Kývla jsem a když seskočil, posadila jsem se.
,,Kde jen může být? Nikdy tohle nedělala," zašeptala jsem zoufale.
,,Možná zatoužila po svobodě."
,,Možná, ale je to přeci kůň," řekla jsem, jako by to všechno vysvětlovalo.
,,Nepochybuji o tom, že během vašeho společného života něco pochytila." Chvilku jsem zauvažovala.
,,Ne, Guen," slzy se mi řinuly z očí, jako by tím praskly mé hráze, které nepovolily skoro celý můj život.
,,Panebože, nebreč. To se vyjasní."
,,Už se stalo. Ne-nemůž-žu t-to za-zas-tavit," vzlykla jsem a seskočila z pultu, přitom se mi podlomila kolena a bylo jen štěstí, že Faileon stál přede mnou. Chytla jsem ho za kabát a stáhla ho dolů za mnou.
,,Co to provádíš? Budem jako prasata." Chytla jsem se ho kolem krku a rozplakala se naplno. Neohrabaně se se mnou postavil a mě pomalu smutek přecházel. Najednou jsem uslyšela kroky na schodech a z obavy, že to může být zbytek výpravy, který zmizel v koupelně, jsem od něj rychle uskočila, otočila se k němu zády a otřela si oči. Všechno bude zase ok. Ale... Guen!
,,Dobré ráno!" slyšela jsem, jak Faileon zdraví Dryze, Feona a Fredericka.
,,Možná pro tebe," zabručel Feon.
,,Co jste to včera ještě dělali?"
,,Vsadili jsme se, že se svezem na Guen," oznámil opatrně Dryz a já se rychle otočila.
,,Cože?"
,,Nezlob se na nás, Arnë, byla to taková hloupost."
,,Kdybyste taky někdy uvažovali! Kde je?"
,,Utekla nám," svěsil hlavu Frederick.
,,To bych bez vás nevěděla. Kam?"
,,Nevím, strašně se lekla."
,,To se nedivím. Není stavěna na chlapy vašeho kalibru."
,,Co tím chceš říct?" vyjel po mě Feon.
,,Klid. Kudy asi běžela?" zjišťoval Faileon.
,,Zhruba severovýchodně," oznámil Dryz.
,,Jedu tam," vypochodovala jsem z hospody a ve stájích čapla prvního koně, který mi přišel pod ruku. Vyskočila jsem na něj a popohnala ho určeným směrem. Musím ji najít. Musím. Musím, musím!!! Slíbila jsem jí, že ji nikdy nenechám něco takového udělat a teď? Je pryč, je pryč, je pryč!
Hned po pár minutách jsem ale zjistila, že tohle asi není kůň určený pro jízdu. Zastavila jsem se a vracela se zpátky. Přitom ve mě zuřila vnitřní bitva. Hned jak se vrátím, najdu jiného koně a jedu za ní.
Faileon stál u dveří stáje a šklebil se od ucha k uchu.
,,To jsem ráda, že jsi tak šťastný. Půjčím si tvého koně, ok?"
,,Poslyš... Feon, Dryz a Frederick se vzpamatovávaj z opice, ale jsem si jistý, že to neudělali schválně. Pojedu s tebou."
,,To je od tebe hezké, ale co když bude kdokoliv z trojice potřebovat koně?"
,,Pojedeme na jednom," pokrčil rameny, vylezl na svého koně, a pak mi podal ruku. Přijala jsem ji a posadila se za něj. Chytla jsem se kolem pasu a vyrazili jsme na pátračku.

Další příšerné Vánoce s Evelyne

26. října 2008 v 0:24 | TePa |  Algernon
Ležela jsem pod vánočním stromečkem a vdechovala vůni jehličí. Miluju tuhle vůni a ani nevím, kdy ve mně takhle láska stihla vyklíčit. Doufám, že to nebude takový omyl jako s Albem. Neříkám, že mě nepřitahuje, ale nejsem si jím jistá. Jak můžeme mít slušný vztah, když mi odmítá říct to, co pokládá za důležité.
,,Algie? Večeře. Nelež už pod tím stromkem, nachladíš se!"
,,Už jdu," zvedla jsem se a šla si sníst večeři. Jedli jsme mlčky, jako už tolikrát a po večeři jsem neměla náladu absolutně na nic a šla si lehnout.

Ráno mě probudil zvonek u dveří. Šla jsem otevřít a vzápětí jsem se octla v náručí svého strýce. Zatočil se mnou.
,,Algie! Ty jsi mi ale zase zkrásněla."
,,Ale, strýčku Ede, ty nenapravitelný lháři," usmála jsem se na něj a on se na oplátku zašklebil.
,,Čau, Jakeu, Evelyne," pozdravila jsem svého bratrance a sestřenici s nosem navrch. ,,Jestli chcete, pokoje máte zase nahoře, ale... -" Zmizeli na schodech. Mávla jsem rukou. ,,- chovejte se, prosím, jako doma. Jen dál, jen dál..." Teta se zašklebila a taky mě pozdravila:
,,Ahoj, Algernon. Omluv Jakea s Evelyne, ale neodovolili jsme jim se přemístit, a tak..."
,,Jasně, chápu," řekla jsem, jako každý rok. Každý rok stejná výmluva. ,,Skončím si jen nahoru pro pití a vrátím se zpátky. Vešla jsem do pokoje a zhrozila. Všude po podlaze leželo mé oblečení a osobní věci. Evelyne právě otvírala dopis, který mi přišel o prázdninách od Alba. Ihned jsem jí ho vytrhla.
,,Jseš normální?" sjela jsem ji.
,,Copak? Ty máš milence?"
,,Jasně. Ale jen tak pro zábavu, víš?!"
,,Vážně?"
,,A tobě je osmnáct," řekla jsem ironicky.
,,Ha ha ha. Nemusíš se mi posmívat, když je mi jen deset."
,,A ty se mi nemáš hrabat ve věcech. Pustil tě snad někdo dovnitř?"
,,Přišla jsem dveřmi."
,,Vážně? Tos mě dostala. Ono se ve Francii lozí oknem?" zhrozila jsem se.
,,Nech toho," zamračila se.
,,A ty vypadni."
,,Ani náhodou."
,,Makej," otevřela jsem jí dveře. Hlasitě se rozbulela a byl konec. Do pokoje vletěla teta a obořila se na mě:
,,Cos jí to provedla?"
,,Cože? Podívej se, co udělala mě!" ukázala jsem na ten nepořádek.
,,Nesmysl, je ještě příliš malá a neví, co dělá," pohladila Evelyne po vlasech.
,,Cože? Je jí deset," ukázala jsem na Eve. ,,Zatraceně dobře, ví co dělá."
,,Copak ti udělala zlatíčko?" zeptala se Evelyne teta. Co?
,,Tahala mě za vlasy, křičela na mě a chtěla mi provést nějakou špatnost," vzlykala afektovaně.
,,To není pravda!" ospravedlňovala jsem se. Teta se na mě už ale ošklivě podívala. Do místnosti navíc vkročila máma.
,,Všechno vyřešeno?"
,,Má neteř je velice znepokojivé dítě," prohlásila teta. Zaslzely mi oči a vyběhla jsem z místnosti.
,,To je nemožné. Ona je hodná."
,,Možná, ale Evelynce ošklivě ublížila, viď?" Ubrečenec přikývl. Máma chvilku pochybovala, a pak řekla:
,,Jdu jí vynadat, běžte se dolů najíst." Evelyne se zpod svetru vítězoslavně zašklebila, ale já se zrovna v té chvíli zavírala na půdě. Taková nespravedlnost! Našla jsem pod trámem jednu knihu, co si ji tam ukrývám a nalistovala stranu o patronech, jako přenášečích zpráv. Vykouzlila jsem tedy svého patrona - lasičku - a předala zprávu pro Eddie. Albovi mi přišlo nevhodné říkat o tomhle bezpráví. Nejspíš by přijel a zachránil mě z věže. Chvilku jsem nad tím uvažovala, ale pak se rozhodla pro kamenný postoj k němu a nezmiňovat se o tom, že bych s ním chtěla mluvit. Jen, ať přijde sám.
,,Algie? Jsi tam?" ozvalo se bušení na padací dvířka na půdu.
,,Jo," vzlykla jsem.
,,Já vím, jaká je Evelyne mrcha, ale prosímtě už slez a tvář se jako boží u mučení, protože jsem ti přišla vyhubovat. Vím, že Eve ten nepořádek určitě zapříčinila a asi si ji poslala pryč. Tak pojď." Vzlykla jsem, utřela si slzy a slezla za mámou.
,,Je to tak."
,,Já vím. Tak pojď a zbav se těch slz," mávla hůlkou a já cítila, jak mi něco hebkého utírá slzy.
,,Díky."
,,Nemáš zač a teď se tvař jako na pohřbu svého křečka."
,,Co?" usmála jsem se.
,,Nesměj se. Tvářila ses, jako bys ztratila smysl života, když pošel na předávkování pilin, když ti bylo pět."
,,Chudák," usmála jsem se a za chvilku nasadila příšerný výraz.
,,Tak je to správně," kývla máma a dala mi poslední radu: ,,Zamykej si pokoj, mám pocit, že Jake ti zase vleze do skříně, jako minule." Zašklebila jsem se, mávla hůlkou a kouzlem uzamkla pokoj.

Hned po jídle jsem se znovu zavřela v pokoji a očekávala Ediinu odpověď. Nic ale nepřicházelo a já si začala dělat starosti. Napsala jsem jí tedy ještě dopis a poslala jí ho. Prosím, odpověz mi, je to důležité, stálo na jeho konci. Jsem tu jako lev v kleci.
Ale odpověď nepřicházela. Co když se jí něco stalo? Nebo to dělá schválně? Nebo se taky dobře baví, na rozdíl ode mě. Na naléhavé klepání u dveří jsem odpověděla:
,,Nemám náladu, Jakeu. Opravdu ne."
,,Škoda." Toho jsem měla aspoň trochu ráda - v rámci možnosti. Kromě věčného lození do mé skříně se s ním dalo počítat, že nezačne ječet a bonzovat.
,,Ale jindy, dobře?" udobřovala jsem si ho.
,,Dobře," zavýskl a hlasitě dupání nohou mě ujistilo, že seběhl zpátky do obýváku, ze kterého se ozýval hlasitý smích hlav rodin.
Za chvilku se ozvalo naléhavé klepání zobáku na okno. Rychle jsem se zvedla a otevřela okno. Sova - teď už sněžná (:D) - vletěla dovnitř a okamžitě se ve své kleci uložila ke spánku. Otevřela jsem dopis. Od Alba. Třeba mi píše, co je s Eddie. Netrpělivě jsem ho otevřela a do dlaně mi vypadly krásné hodinky a dopis.

Milá Algie,
je mi líto, že jsme se rozešli tak, jak jsme se rozešli, ale opravdu ti nemohu říct, co jsem dělal. Je to přísně tajné a já to slíbil otci. Ale ani netušíš, jak moc se mi po tobě stýská a jak moc bych ti to chtěl říct.
Zároveň ti posílám dárek k Vánocům, který jsem ti chtěl dát už pod tím stolem, ale zmizelas tak rychle, že jsem neměl šanci. Jinak doufám, že si prázdniny užíváš a že ti tento rok Evelyne neleze tolik na nervy, jako loni, kdy jsem tě musel po prázdninách křísit a dlouze si s tebou povídat. Ani teď by mi to nebylo proti srsti.
Prosím odepiš mi, až se sova vzpamatuje. Venku zuří příšerná bouře, a tak doufám, že tento dopis budeš brát o něco vážněji. Znáš přece můj vztah ke zvířatům;)

Přeji ti hodně štěstí
Albus


Povzdechla jsem si a odložila dopis. Sova se ve spánku otřepala a zasypala své okolí drobnou vrstvičkou sněhu. Pohladila jsem ji po peří a chystala se Albovi odepsat. Ne, udělám to až zítra, teď musím plnit své povinnosti.
Škoda, že mi nenapsal nic o Eddie. Třeba bych se mohla zeptat a tak mu v rámci slušnosti odepsat na jeho prosby o co nejdřívější odepsání. Chytla jsem pergamen a spěšně načmárala:

Ahoj, Albe,
prosím napiš mi, co je s Eddie. Mám o ni strach, neodpověděla mi vůbec na žádný dopis ani vzkaz.

Díky
Algie

PS: Posílám ti taky dárek, který jsem ti koupila ještě před tím, než jsi tak záhadně zmizel, tak si ho užij.


Na víc jsem se nezmohla. Naštěstí ho ještě nějaký čásek neuvidím. Naštěstí nebo bohužel? V hlavě mi vířilo několikero myšlenek, které přerušilo bušení na dveře a tátův hlas, který mě volal, že půjdeme na procházku. Tak jdem...



12. kapitola - Vycenzurováno...

25. října 2008 v 23:55 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Ráno jsem velice... nešikovně - velice slušně řečeno - spadla z postele. Zařvala jsem všechny známé nadávky, které mi v tu ránu přišli do pusy a se zaklením a kopáním se nakonec dostala až do koupelny. Koukla jsem na sebe do zrcadla.
Z očí mi sršela zlost a celá jsem byla zvláštně pobledlá. Noha, která stále vězela v dlaze se mi totiž nějakým nedopatřením dostala dolů dříve, než zbytek těla a v návalu setrvačností jsem objevila rodinku pavouků pod postelí. Učesala jsem si vlasy a oblékla se.
,,Ell! Nepotřebuješ být zas tak krásná. Budu mít mindrák," bručela jsem zpoza dveří do koupelny, ve které už přes půl hodiny trčela má nejlepší kamarádka, která právě vylezla a změřila si mě pohledem.
,,No ty určitě. A proč jseš v těch odporných kalhotách?"
,,Ty taky. Je to totiž uniforma," připoměla jsem jí.
,,Houby. Beru sukni," řekla rozhodně a otevřela skříň.
,,To nemyslíš vážně?! Hádám, že venku je tak deset stupňů."
,,No a?"
,,Ell, nemusíš honit frajerku. Ty jseš hezká v kalhotách."
,,Jo, ale ne dost."
,,Panebože, ty máš problémy," upravila jsem si brašnu na rameni a protočila oči v sloup.
,,Vem si ji taky, ať nejsem za poděsa."
,,Ell, chceš po mě nemožné. Sukni jsem měla naposledy... počkej... nikdy!"
,,To není možné, někdys ji prostě musela mít." Pozvedla jsme obočí. ,,Fakticky ne?" Zavrtěla jsem hlavou. Protočila oči v sloup. ,,To musíme napravit."
,,Ne, nemusíme. Musíme jen zemřít. Mě to plně vyhovuje."
,,A co nosíš, když je vedro?"
,,Asi kraťasy, ne?" zírala jsem na ni nechápavě. Znovu se znechuceně ušklíbla.
,,Ty jseš opravdu jak kluk. Jseš nenapravitelná." Pokrčila jsem rameny a zasmála se. Přidala se a dál hrabala ve skříni. ,,Připrav se ale na ples, je ti to jasné?"
,,To mi ani nepřípomínej," poznamenala jsem, když ze skříně vyletěla celá barevná škála triček a fusek. ,,Jsem snad za tohle placená? Počkám dole," otočila jsem se, shodila ze sebe oblečení a seběhla do Společenky, kde mě přivítal Albův smích. ,,Co se děje?" nechápala jsem.
,,Máš krásnou ozdobu ve vlasech."
,,Cože?" šáhla jsem si na hlavu a znechuceně sundala jednu obzvlášť ohavnou ponožku. ,,Fuj! Já ji přetrhnu."
,,Mám s tebou řeč," zamračil se najednou.
,,Co je?" nechápala jsem.
,,Co včerejší hlídka?" Zaklela jsem a naštvaně shodila brašnu s ramene.
,,Do háje!"
,,Jo, ale co mám teď jako říct McGonnagalce?"
,,Odkdy ty jsi takový vzorný student, že chodíš žalovat?"
,,Já nikde nebyl, zjistila to sama."
,,A jak prosímtě, když se večer vracela ze záchodu?" blyštělo mi v očích.
,,Asi, jak to mám asi vědět? Rozhodně jsi nesplnila jedinou povinnosti, kterou tu máš." Afektovaně jsem se zasmála.
,,Jedinou? Jedinou?! Nebyls to ty, koho jmenovali kapitánem famfrpálového družstva, ve kterém hraju? A mimochodem nevím, jestli ti něco říkají OVCE, ale mě záleží na výsledcích a nenechám si znepříjemňovat život prkotinama."
,,Jako hlídkou?" obořil se na mě.
,,Ne, jako tebou," vmetla jsem mu do obličeje, popadla brašnu a zmizela ze Společenky.

Ell se ke mně přidala u snídaně, zjevně mi chtěla něco říct, ale když spatřila výraz mého obličeje, raději mlčela. Zrovna, když jsem zuřivě podala do vajíčka, které létalo všude kolem, jen ne mě do pusy, Ell to nevydržela.
,,Co to s tebou ksakru je?"
,,Nic," odsekla jsem a kousla si do toastu, který byl celý od vajíčka a na padrť.
,,No to určitě. Nevraždíš vajíčka každý den, tak povídej."
,,Zeptej se toho prevíta namyšleného chytrého," bodla jsem znovu do vajíčka, tedy do jeho zbytku.
,,Koho?" nechápala.
,,Mistra Albuse Severuse Pottera!" obzvlášť jsem zdůraznila celé jeho jméno.
,,Cože? Ty ses pohádala s Albem?"
,,Přesněji řečeno on se mnou."
,,Cože?"
,,To už jsem někde slyšela," ušklíbla jsem se.
,,Tak proč?"
,,Kvůli té pitomé primusské hlídce. Ale já za to nemůžu! Kdyby nás neproháněl jako blázny, možná bych neměla na noze tu pitomou konstrukci a možná by se se mnou dalo i mluvit."
,,Tak to prrr, dámo!" ozval se naštvaně Albus, který zrovna přišel.
,,Přejete si, pane?" sjela jsem ho pohledem - mimochodem bych poznamenala, že mu to slušelo, kdyby to nebyl takový pííííííííp.
,,Nech toho, Sáro. Tohle nemáš za potřebí."
,,Najednou? Pánovi se nelíbilo, že jsem měla poslední slovo, co?" vstala jsem od stolu. Ell mě tahal za rukáv, ale já dál pěnila, sundala si hábit, aby toho Ell nechala a zabořila Albovi prst do hrudi. ,,Můžeš si za to sám. Nemůžu za to, že jsi takový pitomý kapitán, že nevidíš, jak se všichni můžeme přetrhnout a ještě nás dál trápíš. Abys věděl, u mě jsi skončil a to nadobro. Nechci tě už ani vidět, pokud to nebude bezpodmínečně nutné." Váhu svých slov jsem si uvědomila až po chvíli, kdy mi Albus oplácel:
,,A víš co? Že já blázen jsem s tebou dodnes táhl za jeden provaz, tahal tě z maléru a vůbec. Kluci mi to vymlouvali. Nevěř holkám, tak to říkali, ale já blbec si říkal, že ty jsi jiná a bereš mě z jiného pohledu. Teď ale vidím, že jsi stejná mrcha jako ostatní."
,,A ty jsi stejně pitomý prevít," vrátila jsem mu.
,,Těší mě," podal mi ruku.
,,S tebou si ani náhodou ruku nepodám!" vůbec jsem si neuvědomila, že na nás zírá celá Velká síň, včetně Zmijozeláků, kterým vypadl toast z pusy. Učitelský stůl na nás překvapeně zíral. Byli jsme totiž kdysi známí jako nejlepší dvojka školy. Ale teď je tomu konec.
,,Jak chcete, vaše jasnosti."
,,Neutahuj si ze mě. Moc dobře víš, co bych na tebe mohla všechno říct," rozhodila jsem rukama.
,,A já asi ne? Jak dlouho, že se to přátelíme?"
,,Přátelili," opravila jsem ho.
,,Sorry. Ok. Přátelili?"
,,Bude to... moment... Ano! Šest let v kuse." Skoro jsme se dotýkali čely. Ell mě zoufale tahala za rukáv. Znovu.
,,Nech toho. Toho budeš litovat."
,,Tak to ani náhodou. Může si za to sám," šťouchla jsem do něj.
,,A ty na mě nešahej," odstrčil mě.
,,No tak... Vždyť je to taková hloupost."
,,Myslíš?" dívala jsem se dál na Alba, který byl na pokraji nepříčetnosti.
,,Já to vím," zaúpěla. Podívala jsem se na ni, vytrhla jí hábit z ruky, popadla brašnu a prošla kolem Alba.
,,Kam si jako myslíte, že jdete, milostivá?" zeptal se mě Albus.
,,Co nejdál od vás, vaše veličenstvo," vysekla jsem umělou poklonu a zmizela z Velké síně.

Plácla jsem sebou na postel v pokoji, ale za chvilku zase vstala, protože jsem prostě nedokázala zůstat v klidu na jednom místě. Hajzl jeden! Bušila jsem dlaněmi do skříně, která se otřásala v pantech. Někdo nesměle zaklepal.
,,Dále," vyplivla jsem to slovo jako hnůj. Vešla Catherine. ,,Co je?" sjela jsem ji pohledem.
,,Měla by sis s ním promluvit."
,,Co? Nemám té prašivé kryse, co říct."
,,Panebože, Sáro! Hádáte se kvůli té největší kravině pod sluncem."
,,To ale není důležité!"
,,Co? To tedy je. Hádáte se kvůli tomu, žes nepřišla na hlídku a on tam na tebe čekal."
,,To neřekl," řekla jsem trochu mírněji.
,,Asi neměl čas," protočila oči v sloup.
,,Zato tobě to řekl až moc dobře, co?"
,,Neblázni. Chováš se jako Jessica." Sklaplo mi. ,,Čekal tam, aby ses nenudila a mohli jste si promluvit, jen tak o něčem, ale nepřišlas a nikdo ho nepustil do tvé ložnice, a tak to šel nahlásit McGonnagalce! Prostě měl strach."
,,No a?"
,,Sakra, Sáro! Prober se."
,,Chci být sama," řekla jsem tiše.
,,Dobrá, ale měla by sis s ním promluvit."
,,Nikdy," zašeptala jsem.
,,Doufám, že změníš názor, jinak s tebou už nikdy nepromluvím ani slovo."
,,To mi něco připomíná," zašeptala jsem tiše, ale Catherine už zmizela za dveřmi a šla promluvit do duše Albovi.

I. část

25. října 2008 v 23:26 | TePa
Možná, že žít normálně není zas tak složitě, jak se na první pohled zdá. Možná ale, že žiju jinak, protože nechci zapadat do davu. Zajímavé je, že jsem si myslela, že v životě nejde o nic jiného, než zapadnout do davu.
Teď se ale vše změnilo. Poznala jsem spoustu nových věcí a nových lidí, jiných zvyklostí. Všechno je najednou nové a nabízí mi tolik možností. A já si mohu vybrat. Všichni si můžeme vybrat, alespoň by to mělo platit.
Nezměnil se jen můj vzhled, ale i mé zvyklosti. Radím spoustě přátelům, ale sama nevím, co si počít se svým vlastním životem. Jestliže chci poradit já... Ne, neodvážím se skoro nikoho poprosit o to, aby mi pomohl. Je to zvláštní. Tak ráda tahám z lidí informace o nich samých a zapomínám sama na sebe. Zapomínám na své já, které je schované hluboko pod vnější šlupkou.
Ale chci se změnit. Opravdu. Jenže se to lépe řekne než udělá.

Elenë z Teringdoru

Tak jsem tu... Jak směšná je tahle věta, ale jak jinak začít své úvahy o prožitém životě? Nenapadá mě nic vhodnějšího. Perfektně to totiž vyjadřuje mé nynější rozpoložení. Tak jsem tu. Podiv je, že tu doopravdy pořád jsem, protože množství bitev, kterými jsem za mlada prošel, ani nedokážu spočítat.
Tolik lidí za mnou chodí a chválí mé postupy v bitvách. Žádají mě dokonce o názorné ukázky, ale já jsem již příliš stár na to, abych se dál věnoval svému řemeslu, nebo na to, abych si vzal učedníka. Ach, byl jsem příliš hrdopýšný, za svého života. Tolik jsem si o sobě myslel. Tolik jsem předpokládal, tolik doufat. Ale teď jsou mé sny pryč a já mám pocit, že můj život nestál za nic a i kdyby stál, nikomu bych doopravdy nezůstal v srdci.
Žádné děti. Nikde. Dlouho se tu žádné ani nemihlo a proč? Kolují o mě řeči, že jsem krutý stařec, který se odmítá podělit o své úvahy. Co by asi řekli na to, kdyby mě právě viděli? Ale co se stane s tímhle papírem? Ztratí se. Upadne v zapomění, jako skoro všechny činy známých i neznámých hrdinů. Já se jen přidám do tohoto dlouhého seznamu, který nikdo nečetl, nečte a nikdo ho ani číst nebude.
Tak jsem tu, ale kdo si toho všimne? Nikdo. Nikomu jsem nedal sebemenší šanci, aby se ke mně jen trochu blíže přiblížil. Ne, že bych těch lidí bylo zrovna moc. Nechal jsem si za své služby platit, protože jsem si myslel, že znám svou cenu. Pravdou ale je, že lidský život je nevyčíslitelný a já jich promrhal tolik, že mi nezbývá se jen stydět a odkráčet v poutech do posmrtného života.
Kéž by mi kdokoliv mohl odpustit...

Quingar Ostromeč

Kolik toho jen mohu zjistit? Tolik knih za život nikdo nemůže ani přečíst a já stojím v největší knihovně tohoto věku. Není to neuvěřitelné? Myslím, že mé oči září jako reflektory a že mě určitě musí prozradit. Raději je zavřu, abych nepoškodil kožené vazby.
Nemůžu si ale pomoct a po chvilce je znovu otvírám. Ne! Nemůžu si na ty knihy ani šáhnout. Nemohu! Není mi to souzeno. A přitom bych se byť jen malíčkem tak rád dotkl knih.
Knihy jsou celý můj život. Od té doby, co jsem vypadl z plenek mě nutili ke čtení a studiu. Tolik mě to bavilo a baví dodnes. Jsem tím tak posedlý, až jsem se vkradl sem, do této úchvatné knihy. Ani nemohu uvěřit, že se mi to podařilo.
Ach, můj bože! Támhle je jedna povystrčená kniha. Ne, nesmím. Ale proč ne? Tak lákavě se na mě dívala, až jsem ji chytl a zabořil do ní nos.
Myslíte, že tohle psal šílenec? Kdepak! Jen někdo, kdo zná smysl svého života a dělá pro to všechno, co je v jeho silách. I za cenu ztráty své svobody.

Peter Jagsley

Cesta

25. října 2008 v 23:06 | TePa |  Arnë
Ve stanoveném čase jsem se dostavila ke koni. Na sobě jsem měla kalhoty z kůže, zastrčené v mých oblíbených vysokých botách a přes lněnou košili jsem měla přehozený kožený kabátec, přepásaný opaskem s dlouhým úzkým mečem. Na zádek jsem měla luk, toulec s šípy a další dva přesně vyvážené meče. Vlasy jsem se už ani nenamáhala schovávat. Stáhla jsem si je jednoduše koženým cárem.
Přistoupila jsem ke koni, upravila si sedlo a pohladila ho po hlavě. Ostatní členové týmu - samozřejmě muži - se na mě zvědavě čuměli.
,,Přejete si?" zeptal se první - čirou náhodou Frederick.
,,Už jsme se přeci viděli," já na to.
,,Cože? Nevzpomínám si."
,,Vpouštěl jste mě dnes dovnitř. Představila jsem se ovšem jako muž."
,,To bude ta chyba," ozval se zezadu Feon.
,,Arcalim je můj bratr, já jsem Arnë," představila jsem se.
,,Bratr? Jména jsou mi povědomá. Myslím, že jsem je už někde viděl."
,,Možná, ale takhle se teď jmenuje každej druhej," na to Feon.
,,Aspoň budem mít příjemnější cestu," zašklebil se Dryz a šťouchl loktem do Feona. Ten se zasmál.
,,To si jen myslíte. Má pěkně ostrý jazyk," ozval se za mnou Faileon.
,,Dík za reklamu," zabručela jsem a vyšvihla se do sedla.
,,Za co?"
,,Za propagaci." Slovo reklama jsem postřehla u mámy už tolikrát.
,,Dobrá. Můžem vyrazit?" zeptal se. Všichni kývli, a tak se lehce vyšvihl do sedla. Nevím proč, ale jeho pohyby mi byly už pěkně dlouho podivně známé. Už jak jsem ho poprvé spatřila. Ale nemůžu si ani za boha vzpomenout kde.
Pobídla jsem koně k rychlosti a naše bídná skupinka vyrazila z hradeb. První jel Feon - ozbrojený holí a širokým krátkým mečem. Hned vedle něj Dryz, který mu zase něco šeptal. Ten měl přes záda štít a obouruční sekeru. Pak jsem jela já, za mnou Frederick se stolibrovým lukem a za ním Faileon, který měl snad všechno. Nejvíc mě ale zaujalo jeho brnění. Asi nová ocel.
Přešli jsme do cvalu a plynule dojeli až do lesů, kde nás Feon vybídl, ať slezeme z koní. Ladně jsem seskočila a instinktivně se přikrčila. Postupovali jsme velice tiše - i když v případě Feona bych udělala vyjímku. Najednou někde vpravo tiše křupla větvička. Došlo mi, že to není zvíře, vytasila jsem své dva meče a skočila do křoví. A měla jsme pravdu. Hned za prvním křakem opravdu někdo stál. Ale asi si myslel, že ho neslyšíme nebo co.
Vylezla jsem s ní z křoví a prohlédla si ho na světle.
,,Pusť ho, Arnë. To je lesní hlídka," smál se Faileon a za chvíli se k němu přidali i ostatní členové týmu. Schovala jsem meče a přešla k příčině mého posměchu.
,,Jak to, že jste tak blízko?" obořila jsem se na něj.
,,No, jedni sme tady a druzí sou tam," ukázal na druhý konec lesa. Hned nato zmizel.
,,Nemusíš nám nic dokazovat, Arnë," ozval se za mnou Faileon. Nestál mi ani za slovo. Přešla jsem znovu na své místo a nabroušeně pokračovala v cestě, dokud jsme nedorazili do tábora. Tam jsem si zašla pro něco k jídlu a nadlábla se. Samozřejmě sama. Nestojím o společnost, kterou mi poskytují ti... čtyři muži. Silná čtyřka. Hořce jsem se usmála a snědla poslední sousto.
Jdu ven, rozhodla jsem se a vyšla ze stanu. Zbytek týmu zrovna vycházel z hlavního stanu a já proklela svou hloupost. Tady pro mě nikdo chodit nebude. Radši jsem zacouvala zpátky do jídelního stanu a schovala se do kouta. Zanedlouho vešel Feon, Dryz, Frederick a věčně poslední Faileon.
Tolik jsem se styděla. Nemůžu jim ani přijít na oči. Nenápadně jsem se vytratila k lesu, kde jsem se posadila na spadlý kmen. Složila jsem hlavu do dlaní a proklínala svou hrdopýšnost. Jak jsem si toho jen mohla nevšimnout. Připomínám si tetu Calldire a supr strýčka Rannyho. To je pohodář světa.
,,Jsi v pohodě?" posadil se znenadání vedle mě Faileon. Ihned jsem se zvedla.
,,Nikdy mi nebylo líp," řekla jsem sklesle a chystala se odejít.
,,Neodcházej kvůli mně."
,,Instinkt," pokrčila jsem rameny a pomalu se posadila zpátky. ,,Jsem tak hloupá."
,,Cože? Možná praštěná, ale hloupá nejsi."
,,Díky, ale jsem. Nešla jsem s vámi do hlavního stanu."
,,Bylas naštvaná, dá se to chápat."
,,Kdo jsi a cos provedl s Faileonem?" pozvedla jsem obočí. Zasmál se.
,,Když se blíží úplněk mám vždycky trochu slabou chvilku," ušklíbl se.
,,Aha. Doufám jen, že nejsi vlkodlak temné královny." Zasyčel a zakýval hlavou, že ne. ,,Uff." Váhavě se usmál.
,,Takže za chvilku pokračujeme. Jedem až na východ."
,,Až? Myslela jsem, že budu tady. Na západě," pozvedla jsem obočí.
,,Ne. Poslyš, odkud pocházíš?"
,,To si nechám pro sebe. Prozradila jsem toho už příliš. Takže za chvilku? Půjdu se podívat na koně."
,,Před chvilkou je přivezli."
,,Dobře," mrkla jsem na něj a vzdálila se. Vešla jsem do přistavěných stájí a našla svého koně. Pohladila jsem ho po hřívě a on zařechtal.
,,Neboj. Vím, že jsem příšerná a že to se mnou nemáš nejlehčí, ale já se zkusím polepšit, slibuju," usmála jsem se Guen a vyprovodila ji ze stájí. Zase na cestě, ale to jsem si koneckonců zvolila já sama.

Cesta byla zdlouhavá, a tak, když jsme pozdě večer přemluvili Faileona, abychom se utábořili, byla jsem tomu velice ráda. Nikdo se nenamáhal zabývat se jídlem a všichni do jednoho vytuhli. Probudila jsem se jako poslední, samozřejmě.
,,Měli jste mě vzbudit," zamručela jsem a ošklivě se na ně podívala.
,,Nebylas k probuzení," pokrčil rameny Dryz a dál soukal svou neforemnou deku do příruční brašny.
,,Aha. Tak to chápu," zívla jsem a začala se balit. ,,Na kolik mílí to dneska vidíš," kývla jsem k Faileonovi. Pokrčil rameny.
,,Tak dvacet dopoledne a dvacet odpoledne. Musíme si pospíšit."
,,A proč tam vůbec jedeme?"
,,Poslal nás tam pán západní říše, copak nevíš?" pozvedl obočí.
,,No jo," chytla jsem se za hlavu a raději mlčela. Ještě se ze mě dostane větší hloupost, než jsem kdy řekla. Nemůžu si dávat pozor?
,,Máme všechno?" zeptal se Feona a poplácal ho po rameni. Feon se afektovaně chytil za rameno a řekl:
,,Auvajs! Co to provádíš?" Dryz s Frederickem se hlasitě rozesmáli a mě se na tváři objevil úsměv. Zkusím sílu mlčení. Celé dopoledne jsem to SKUTEČNĚ vydržela, ale když jsme projížděli kolem dalšího hostince, prostě bych si musela do smrti vyčítat, kdybych se neozvala.
,,To nás hodláš mučit celý den?" Faileon překvapeně pozvedl obočí.
,,Ono to i mluví?" usmál se Frederick a předjel mě. Ušklíbla jsem se.
,,Ne, ono to má i hlad."
,,ÓÓ! Slečinka není zvyklá na vojenskou stravu? Stačí snídaně. Budeme až večeřet." Vyvalila jsem oči.
,,Cože? To umřu hlady."
,,Tak to je smůla, protože přijít o tebe by byla velká újma," prohlásil Feon z čela výpravy.
,,Ha ha ha." Faileon se na mě usmál a vrátil se dozadu. No tak to potěš... Budu hladovět až do večera? Musela jsem vypadat opravdu politovánihodně, protože vzduchem prolétl chleba a dopadl mi přesně na dlaň.
,,Dej si. Nesnídal jsem, ale když takhle mrčíš, tak to sněz." Frederick.
,,Máš zlatý srdce! Snad ti to někdy vrátím," zakousla jsem se do chleba a hned jsem měla lepší náladu.
,,Snad ani nebude třeba."
,,To já bych věděl, co si přát," řekl zasněně Dryz. Zarazila jsem se, když Frederick předal své přání na Dryze.
,,A co?" polkla jsem.
,,Zatancuješ nám. To ti přeci nic neuděláš. Snědlas za dva, tak máš určitě mnoho energie."
,,Ale já neumím tančit."
,,Každá holka umí tančit," namítl Feon.
,,Jo, až na mě. Jsem strašný dřevo."
,,Slib je slib," pokrčil rameny Dryz a šklebil se od ucha k uchu.
,,Ale já sama fakticky nic neumím."
,,Tak zapřáhnem Faileona," ukázal na zmíněnou obětinu Feon. Otočila jsem se a spatřila Faileonův vyděšený obličej.
,,Cože?" vyjekl.
,,Proč ne? Procvičíš si tany, tany..," napodobil Dryz držení rukou, ale jeho kobyla se splašila a on na chvíli zmizel. Vrátil se za chvilku a my ho přivítali bouřlivým potleskem. ,,Tak co? Když jsem se skoro zabil, bylo by to nefér ne? No tak... Faileone.., -" škemral Dryz. Odkašlala jsem si. ,,- a Armë," dodal rychle. Kývla jsem. ,,To jako souhlas?"
,,Ne! To jen, že je dobře, žes mě tam přidal."
,,Neva, neřeklas to předtím, takže Faileone, pokud se obětuješ." Otočila jsem se k němu znovu a pohledem doslova škemrala o slitování, ale když spatřil můj výraz, v jeho obličeji se objevil náznak zadostiučinění a odpověděl:
,,Jasně. Žádný problém."
,,To je fakticky skvělé. To abych si vystužila boty."
,,To se budeš divit," pousmál se zákeřně Faileon a dál jsme pokračovali mlčky.

Rozcestník

24. října 2008 v 23:08 | TePa
Nevillovy pamětihodnosti
Název : Nevillovy pamětihodnosti
Postavy : Neville, Harry, Ron, Hermiona, Seamus, Dean, Catherine, učitelé... a další
Krátce o povídce : Když se řekne jméno Neville, mnozí z nás vyhrknou: ,,Ano! Toho znám! Ten se v posledním díle vyvrbí v odvážného!" Ale co víc o něm víme? Jen to, že je nešikovný, ale kam se poděl jeho život?
Doba : Období studia Harryho Pottera
Stav : Nedokončená
Kapitoly :

I. ročník - První čtvrtletí

24. října 2008 v 23:03 | TePa |  Nevillovy pamětihodnosti
Tato povídka, dělaná na přání pro mou stálou obdivovatelku mi dala pěkně zabrat... samozřejmě bude pokračovat... těším se na poslední kapitoly, až bude Neville dospělejší a bude umět racionálněji uvažovat, ale nebudu se tu dlouho rozplývat... Pěkné čtení
TePa

20. srpna - po obědě

Mám sotva jedenáct let a už jsem málem přišel o život. No není to na truc? Rád bych zemřel trochu starší. Babička je na mě většinou opravdu moc hodná, tedy pokud neprovedu nějakou opičárnu. Nemůžu za to, mám to asi v genech. Doufám, že tohle nebude nikdy číst moje babička.
Hned, jakmile jsem doskákal ke dveřím mě popadla do náruče a chtěla ze mě vypustit duši.
,,Mám tě tak ráda," volala. ,,Já věděla, že v tobě něco je," poplácala mě po hlavě a já jí v duchu nadával, že to zmínila. Já, takový matlal a patlal, že bych někdy něco dokázal? Opravdu vtipné. Takhle mi zkazit radost z toho, že jsem čaroděj. Mimochodem už jsem zmiňoval, že jsem čaroděj? Čé á er ó dé é s háčkem jé! Nemůžu tomu uvěřit. Dokonce jsem to zvládl vyspelovat?! Páni, možná ta budoucnost nevypadá zas tak černě. A s novými vyhlídkami na budoucnost jsem si šel lehnout.

26. srpna - Příčná ulice - Děravý kotel

Tak už jedu do slavné Příčné ulice... Byli jste tam někdy? Co to mektám, samozřejmě, že ne, ale to je škoda. Neznám tolik slov, abych vám to mohl popsat. Všude plno těch skelných oken a dřevěných dveří a proutěných proutěných košíčků, které byly skutečně z proutí. Páni. Babička mi právě znovu podala mého nového žabáka, na kterého prostě nedám dopustit. Můj milovaný... Nemyslete si o mně nic špatného, ale je to mé první domácí zvířátko.
Možná máte psa, kočku, nebo dokonce sovu, nebo žirafu, ale rozhodně nemáte žabáka. Vypnul jsem hruď a šinul se za babičkou k Ollivanderovým. Pomalu a trochu ostýchavě jsem vlezl dovnitř. Ten podivný šedovlasý chlapík... neříkal jsem vám, jak se jmenuje? Asi jsem to zapomněl, podívám se výš do zápisu, babička mi tu pořád doplňuje informace, říká, že je dobře, že si píšu deník, prý postupem času zjistím, jak se mé vyjadřování mění. Páni, už se těším.
Zpátky k těm.... K Ollivanderovi. Prostě ke mně přiběhl, zmáčkl mi soucitně ruce - proč, to vám zatím nejsem připravený napsat - a vběhl do řad regálů. Zvědavě jsem se nahl přes pult a vzápětí se ozvalo přešlapování. Trochu jsem se bál... dobře, měl jsem pěkně naděláno v kalhotách.(Zakryl jsem to slovo, aby to neviděla babička, asi by mi dala co proto. Sama ale tvrdí, že by nemohla porušit listovní tajemství. Myslí si, že nevím o tom, jak každé ráno čte všechny dopisy z ulice!). Podal mi první hůlku. Trochu se mi rozklepaly ruce - třásly se jako osiky - a když jsem uchopil jasanové dřevo, asi statisíce hůlek vyletělo z regálů a rozsypalo se po uličce.
Rychle jsem tu hůlku položil a dělal, jako bych ji nikdy v životě nedržel v ruce. Babička ale do mě šťouchla, a tak jsem se omluvil, Ollivander něco zamumlal a zmizel znovu v regálu. Ty hůlky už dávno musí být prolezlé nějakou odpornou plísní, ne? Ollivander - jakoby mi četl myšlenky - mě okamžitě a pohotově sjel pohledem.
Znovu jsem znervózněl, jako by to už nestačilo.
,,Zkuste tuhle," nabídl mi další. Nervózně jsem ji uchopil do ruky a podíval se na Ollivandera. Ten protočil oči v sloup. ,,Tak s ní mávněte!" Zrudl jsem až na zadku, mávl hůlkou, z ní vytryskly zlaté jiskry. Lekl jsem se natolik, že jsem hůlku zahodil kamsi mezi regály. ,,Co vy to jste za zákazníka," postěžoval si, došel pro hůlku a zabalil mi ji.
Babička mi hned venku dala pohlavek. Prý jí dělám jen ostudu. A radost z koupi hůlky byla fuč. Ale nesmím se litovat, protože to by se na mě zlobila ještě víc. Však já jí ještě ukážu, co ve mně je.

1. září - vlak do Bradavic

Omlouvám se, že jsem tu dlouho nic nenapsal, ale jaksi jsem tento deník asi ztratil a nebo ho schoval tak pečlivě, že jsem ho prostě nemohl najít. Sedím v kupé s velice upovídanou kudrnatou holkou, která by potřebovala rovnátka.
Myslím, že říkala že se jmenuje Hermelína, ale možná tam nebylo to druhé e. Prostě jsem strašný sklerotik. Právě se mě zeptala, jestli jsem v pořádku a není divu. Jsem tak nervózní, že třeba nezapadnu do žádné koleje, až se mi klepou ruce a potím se ostošest. Skoro neudržím ani propisku. Doufám, že si ze mě ten týpek nahoře nevystřelil, protože jinak je po mě.
Nahl jsem se pro Trevora, ale to bylo asi tak před půlhodinou. Mezitím se mi zase stihl ztratit. Půjdu ho hledat a zároveň se porozhlédnout po tom slavném Harrym Potterovi. Jsem na něj upřímně zvědavý.

1. září - ve vlaku později

Dobrá, tak jsem to nedal, no. Nedokážu se na něj pořádně ani podívat, natož se ho zeptat, jestli neviděl Trevora, protože jak by se někdo tak slavný mohl porozhlížet po nějaké vyžrané ropuše? Promiň, Trevore, ale pravda je krutá. Vítej v klubu.

2. září - škola


Je mi tak příšerně na zvracení, že se asi fakticky pobliju. Jsem na pokoji s Harrym Potterem. Nevím, jestli mě zcela chápete, ale jsem na pokoji s HARRYM POTTEREM. Taková čest! Babičce jsem to samozřejmě okamžitě napsal zpátky po sově, která mi dovezla polovinu zapomenutých věcí.
Hned první den a já si stihl špatně zapnout košili, uvázat si opačně kravatu - neptejte se mě, jak jsem to udělal a u kalhot zapomenout pásek. Naštěstí mi nespadly, Seamus - jeden můj spolubydlící si ochotně vytáhl svůj a nabídl mi ho. Přijal jsem ho, samozřejmě a omlouval se mu. Ale on je hodný, mávl velkoryse rukou a ještě mě pozval na snídani.
Ne, že by ji platil, ale stejně jsem rád, že to udělal.

2. září - po lektvarech

Ne! Teď už ale doopravdy zvracím. Snape - učitel lektvarů - vypadá jako kondor číhající na svou kořist. Myslím, že to s ním sedm let nevydržím. Ten jeho pohled. Málem jsem chytil nějakou citlivou kožní chorobu. Do mrtě. Doufám, že nezašpiním tenhle papír, protože babička by se na mě opravdu nazlobila.
Já to nezvládnu. Bezostyšně jsem se rozplakal. Proč já mám takovou smůlu! To není možné. Přitom se dneska zaměřil spíše na Harryho, který chudák taky nevěděl vůbec nic, ale oplatil mu protiútok. Já ho opravdu zbožňuju. Ale on si mě ani nevšimne. A pak je tu ještě něco...
Ale co když někdo ukradne tenhle zápis? Doufám, že ne ona. Kdybyste ji viděli! Naprosto dokonalá osoba - holka. Ale ani si mě nevšimla. Je z mrzimoru a je moc krásná. Je to beznadějný. Půjdu se oběsit. To není možné, abych měl TAKOVOU smůlu. Neslyšeli jste ozvěnu?

2. září - po obědě

Už jsem na pokoji za zataženými závěsy a konečně převlečený. Byl jsem tak spocený, že za mnou musel zůstávat mastný flek. Zítra máme hodinu létání. Teda ne. Nevím kdy, ale musím poprosti tu Buclatou dámu o hesla na celý měsíc. Nevím, jestli mi je řekne, ale já jsem takový sklerotik. Ještěže mi babička slíbila pamatováčka. Třebas mi pomůže.
A třeba taky ne. Ale to jídlo! To mi hned zlepšilo náladu. Otázkou zůstává, jaké to bude zítra. To máme bylinkářství a obranu proti černé magii s tím koktavým učitelem. Nevím proč, ale strašně mu páchne turban.
Slyšel jsem od dvou zrzavých dvojčat, že prý si do něj strká česnek - jako proti upírům - ale moc tomu nevěřím. Jsou to jen dva šprýmaři. Ne česneci, ale zrzci. Možná jsou zpřízněni s Ronem. Moment! Zeptám se.
Tak jsem se zeptal a Ron mi řekl, že to pravda JE. Takže mám v pokoji možná budoucího šprýmaře. Bomba! Navíc se začínám přátelit s Harrym, tak mi držte palce. Babička mi zítra pošle toho... pamatováčka! Vzpomněl jsem si! Jupíí! Nebude to se mnou až tak marný.
Přes závěsy slyším, že si Ron a Harry povídají o první dni, ale mám strach se k nim přidat.

2. září - večer

Možná bych si měl přečíst knihu, ale nemůžu si vzpomenout, kam jsem ji dal.

(...)

15. listopadu - spacák

Doufám, že mám datum správně, ale jsem tak roztěkaný, že si nemůžu vzpomenout, jestli je prosinec, nebo listopad. Každopádně tu zuří troll.
Víte, co to znamená? Možná mě sežere! Ne! Klepal jsem se celou dobu až do teď, ale zase mě to přemáhá. Harry s Ronem přišli před chvilkou a mám pocit, že porazili toho trolla. Něco podobného jsem totiž zaslechl.
Přestávají se mi ale líbit. Neustále porušují školní řád a naší ubohou kolej připravují o body. Přitom jsou tak chytří - celkem vzato, zprůměrováno. Že se nestydí! Však jestli je příště potkám, tak už je doopravdy zastavím. Těším se na Vánoce. Pojedu domů a najím se babiččiného cukroví. Tedy pokud mi nějaké dá. Poslední dobou je nějaká nakvašená.
Ale já přeci nemůžu za to, že jsem takhle nešikovný. To se stává i v lepších rodinách. Přečetl jsem dalších dvacet stran knihy o bylinkářství a myslím, že mě to začíná bavit. Létání na koštěti raději vzdám, protože po tom trapasu na školních pozemcích, ho nechci ani vidět.
Sice se děcka bavila, ale takové potěšení jim nemůžu už nikdy přivodit. To bych nebyl já. Jedinou útěchou pro mě byl smích mé drahé Catherine. Je tak krásná a tak chytrá! Zvláštní je, že to nedokážu napsat na papír. Ten pocit, který se mi tlačí ven z těla. Je to ... nevím, ale třeba to budu umět vyjádřit tak za rok, za dva. Držte mi rozhodně palce ;)

Neville

To ne!

24. října 2008 v 20:30 | TePa |  Arnë
Vrazila jsem do nejbližší hospody v návalu vzteku si vylezla na židli a uhodila dlaní o stůl.
,,Přeješ si, mladej?" otočil se ke mně hospodský.
,,Velkýho panáka a to hned."
,,Peníze," natáhl dlaň. Hodila jsem mu na ni dva stříbrňáky, zašklebil se a poslal mi po stole nějakou zlatavou tekutinu. Bez rozmyšlení jsem ji do sebe kopla, a pak se pokusila vstát. Zavrávorala jsem, zamžikala a ploužavým krokem vyrazila zpátky ke kasárnám. Hlad mě přešel jako mávnutím kouzelného proutku a já teď uvažovala o nějakém vhodném místě, kde bych mohla v klidu vyklopit vnitřnosti.
To byl chlast nad chlasty. Až se mi zatočila hlava. Takovou opici jsem v životě neměla a už vůbec ne toho dne. Připitoměle jsem se usmívala a hledala cestu k hradbám. Naklonila jsem se přes ně, ale v tom mě někdo popadl za břicho a zprudka mě otočil čelem k němu. Málem jsem ho pozvracela.
Zvedla jsem prst a přiopile zablekotala:
,,Cccco, t-to d-d-děláš?"
,,Zachraňuju tě. Panebože! Tys měl ten hnus z hospody?"
,,Mě to přišlo docela dobrý," zasmála jsem se. Znechuceně se zašklebil a odtáhl se.
,,Že já ti vůbec pomáhám. Vyjíždíme za hodinu, tak se připrav a trochu se vzpamatuj, ty trosko." Zašklebila jsem se a prošla kolem něj, hned na schodech jsem ale ztratila balanc a málem přepadla, kdyby mi Faileon nesevřel zápěstí rukou. ,,Nemehlo. Pojď, dělej! Děláš nám jen ostudu."
,,J-já..."
,,Mlč," ukončil duchaplný rozhovor. ,,Jak to, že skoro vždycky, když se setkáme, jsi navalený," pokýval hlavou.
,,Z-zvyk," zablekotala jsem a škytla. Ale to bych nemohla být dívka. Hlasivky mi vyletěly trochu výš, a tak by teď i blbečkovi došlo, že jsem holka. Plácla jsem se přes pusu a zákeřnicky se ušklíbla. Faileon mě okamžitě pustil a podivně se na mě podíval. I při své opravdu velké opilosti mi došlo, co jsem udělala za chybu. Spěšně jsem se kolem něj protočila a spěchala se schovat do hradu do nějakého z výklenků.
Vrazila jsem ovšem do kuchyně. Popadla jsem rychle koště a šprajcla šikovně dveře. Kuchařky polekaně vykřikly. Rychle jsem si strhla čapku z hlavy a po ramenech se mi rozprostřely černé kudrny. Trochu se uklidnily.
,,Utíkám před snoubencem," plácla jsem ve své opilosti první kravinu, která mě napadla.
,,Snoubenec? Gratulace, gratulace," vrhly se ke mně a začaly mě objímat.
,,Jo, díky, ale mohly byste mi dát nějaký životabudič?"
,,Ovšem, ovšem!" kývaly nadšeně a podávaly mi šálky s nějakými tekutinami. Vypila jsem je všechny a cítila, jak se začínám normalizovat. V tom ale prasklo koště a dovnitř se nahrnul Faileon. Otočila jsem se a rychle utekla prvními dveřmi. Kuchařky zavalily Faileona a též mu gratulovaly. Ale ten rychle proběhl kolem nich za mnou. Cestou jsem jednu kuchařku obrala o oblečení. Narazila jsem si na hlavu šátek, oblékla se v jedné spíži za kuchařku a popadla tác s těstem. Vracela jsem se zpátky a Faileon mě porazil.
,,Pardon, pardon. Běžel tudy jeden muž... pardon... tedy dívka. Mladá, štíhlá... Že já blb jsem si neuvědomil dříve, že je to kravina, aby byl muž tak štíhlý. Tak co?"
,,A vy si myslíte, že vám to řeknu?" nahodila jsem hlas na normální vlnu, konečně.
,,Cože?" pozvedl obočí.
,,Nejdříve mě tu porazíte a teď chcete mou pomoc?" Kývl. ,,Tak na to zapomeňte. Už tak tady nemáte absolutně co dělat." Nahodil svůj ,,neodolatelný úsměv".
,,Opravdu?"
,,Ano," prohlásila jsem pevně, protože jsem ty jeho škleby znala.
,,Hledám tu jednu dívku."
,,Jo, to už jsem někde slyšela."
,,Vlastně mi někoho připomínáte. Smím?" přiblížil se ke mně. Lekla jsem se.
,,Tak na to zapomeňte, vypadám sice jako nemožná kuchtička, ale blbá rozhodně nejsem."
,,Rozhodně jste velice troufalá a sebevědomá."
,,No a?" zvedla jsem hrdě hlavu a ukázala na rozházené těsto.
,,Co?"
,,To si děláte legraci, nebo si ze mě utahujete?" obořila jsem se na něj. ,,Pomozte mi to aspoň sesbírat," sklonila jsem se dolů k těstu a začala ho vracet na tác. Jakmile jsem to zvládla - sama - otočila jsem se a vešla zpátky do spíže. Tam jsem to těsto položila a vyšla ven. Jakoby mě to překvapilo, jsem se podívala na Faileona. ,,Ještě něco?" sjela jsem ho.
,,Ano. Pojďte se mnou."
,,Tak na to zapomeňte."
,,To určitě. Jste zaměstnanec tohoto hradiště, takže zapomenout nemusím. Půjdete se mnou." A než jsem se nadála, octla jsem se v jedné z bočních místnosti a s děsem na něj zírala. Sálala z něj síla a odholdlanost.
,,Nechte toho. Tohle je násilí," snažila jsem se odplížit do bezpečí.
,,Nikdy jsem nepotkal někoho jako vy. Kolik si toho dovolíte a jak odporujete."
,,Myslíte si snad, že jsem nějaká coura? Jdu pryč," zvedla jsem a snažila se dosáhnout na kliku. Bezvýsledně. To mě tu znásilní? A to se mi docela líbil. Posral sis to chlapečku.
,,Nene," on na to a hleděl na mě.
,,Co je?" zeptala jsem se nervózně a vylezla na okenní parapet, abych od něj byla co nejdál. Srazila jsem nohy k sobě a napřáhla je před sebe, abych si ho nepřiblížila k tělu.
,,Nebojte se, panebože, nechci vám nic udělat."
,,Lžete."
,,No ano, lžu, ale přísahám, že vám nic neudělám. Opravdu."
,,Tomu se těžko věří," oponovala jsem a s děsem na něj dál hleděla.
,,Omlouvám se," stáhl se zpátky, ale zablokovával mi dál dveře.
,,Pusťte mě pryč. Nechci tady být." V tom jeho pohled sklouzl k mým vysokým koženým botám a on se vítězoslavně pousmál.
,,Tak jak se tedy jmenuješ?" Sjela jsem ho pohledem a zarytě mlčela. ,,No tak. Vím, kdo jsi, Arcalime. Budu hádat." Pokrčila jsem rameny. ,,Arcalima."
,,Asi si myslíš, bůhví jak nejsi vtipný," protočila jsem oči v sloup.
,,Jsi dobrá bojovnice a na tom, že jsi žena bohužel nic nezměním. Nebo bohudík. Ale rozhodně pojedeš s námi. Chci tě mít v týmu, protože jsi dobrá posila. Jak tělesná, tak morální."
,,Nech si ty dvojsmysly," zpražila jsem ho pohledem. Zasmál se.
,,Nevím proč, ale někoho mi zatraceně moc připomínáš."
,,To mnoha lidem," trochu jsem se uvolnila.
,,To je možné. Tak jdem?"
,,Mám ještě půl hodiny."
,,To je pravda. Chceš si povídat?"
,,S tebou určitě." Začali jsme si tykat a já nepostřehla kdy.
,,Dobrá. Tak mi aspoň řekni, jak se jmenuješ. Je to vůči mě nefér."
,,Vůči tobě? Pche."
,,Tak?"
,,Nemusím ti nic říkat."
,,Rozmazlený jedináček a navíc holka."
,,Ti dám holku. Umím se bránit, tos viděl a vím, za co stojím a jaká je moje cena. To nebyl dvojsmysl," sjela jsem ho pohledem.
,,Chápu. Takže hrdá žena, co?"
,,Dívka by sedla lépe."
,,Je ti tak sedmnáct, co?"
,,Dvacet jedna, díky za optání, mám se dobře, ráda vás poznávám," zašklebila jsem se. Zapískal.
,,Přestaň kousat, nehodí se to k tobě."
,,Co ty o tom víš? Pusť mě ven, nebo tě vykastruju."
,,To bych opravdu nerad."
,,Tak uhni." Uskočil z cesty. Sundala jsem si zástěru a šátek.
,,Hezký vlasy."
,,Drž hubu," zpražila jsem ho pohledem.
,,Ty víš, jak se chovat mezi muži, co?"
,,Vyrůstala jsem mezi nimi a dej mi už pokoj."
,,To ty tu zůstáváš."
,,Pravda. Taky to nechápu."
,,Že tu zůstáváš?"
,,Ne, že se tu s tebou bavím a že jsem se nechala přivést do téhle ošemetné situace," prošla jsem kolem něj a otevřela dveře.
,,Tak za čtvrt hodiny, Arcalime."
,,Ha ha ha. Jmenuju se Armë." Chvilku si s tím jménem hrál. Načal větu, nenechala jsem ho odpovědět a zamířila do kuchyně. Trochu se najíst a vysvětlit, že to opravdu není můj snoubenec. S takovýmhle prasákem si něco začít? Nikdy!

11. kapitola - Uááá!

24. října 2008 v 15:22 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
,,Něco se děje?" zeptal se po chvilce Albus.
,,Ne, proč?"
,,Tváříš se jako na mučidlech."
,,Díky," zašklebila jsem se.
,,Tak co?" vyzvídal.
,,Opravdu nic. Budu v pohodě."
,,Budeš? Proč nejsi?" Neodpovídala jsem, šťouchl do mě loktem.
,,Nezlob se, Albe, ale opravdu ti to neřeknu," usmála jsem se na něj.
,,Aspoň, že už se směješ. Tak dneska na tréninku?"
,,Platí, ale, víš..," začala jsem. Tázavě zvedl obočí.
,,Ale!!!" přerušil mě řev Jakea McClouda. Otočil se na něj a mávl, pak se otočil ke mně.
,,Tak co?"
,,Nic, jen běž, řeknu ti to jindy," řekla jsem, ale věděla, že mu to rozhodně v nejbližší době neřeknu.
,,Ok. Tak na tréninku. Nezapomeň dneska na hlídku a ahoj!" Mávla jsem mu, přitáhla si brašnu blíže k tělu a šla se najíst.
Kecla jsem si na lavici na zadek a sežvýkala oběd. McGonnagalová už zase seděla v čele stolu a vášnivě konverzovala s jedním ze svých kolegů. Zákeřnicky jsem se ušklíbla, ale pak si uvědomila, že stejně na sebe s Alem moc času nemáme, takže bůhví, jestli do té doby nezemře, než něco podniknem.
Zvedla jsem se ze židle a zakolísala.
,,Jsi v pohodě?" ozval se Peter Carter, který si toho všiml.
,,Jo. Jen mě trochu bolí kotník. Neboj," mrkla jsem na něj a šla si zanést tašku do pokoje. Lehla jsem na postel a úlevně vydechla. Ještě máme bylinkářství, věštění z čísel a studium mudlů. To asi nepřežiju! Vyměnila jsem si učebnice, podívala se na svůj crazy budík, upravila si drdol, schovala ho pod čepici a rozhodla se, že se dneska ostříhám na mikádo. Nebo to může udělat Ell! Pořád tvrdí, že to je hračka, tak se jí nabídnu.
S tímto odhodláním jsem seběhla ze schodů a vydala se na hodiny.

,,Ell? Ell?! Potřebuju pomoc!" zabušila jsem na dveře koupelny, kde se zkrášlovala
,,Ano? S klukem?" vyrazila ze dveří a překvapeně si mě měřila. Měla jsem rozpuštěné vlasy. Lehce se mi vlnily podél obličeje. ,,Páni. Máš rande? Takhle tě vidím jen v noci."
,,Ha ha ha. Ne, chci abys mi zkrátila vlasy."
,,Žádný problém. O kolik? O centimetr?" lakovala si nehet.
,,Nějak tak, ale asi tak o dvacet."
,,Cože?" spadl jí lak na zem. ,,Co blbneš?"
,,Nápodobně."
,,Neostříhám tě tak."
,,Udělám to sama," pohodila jsem vlasy, popadla nůžky a vyrazila přes Společenku hledat nějakou prázdnou učebnu, protože by mě Ell v pokoji zavraždila. Vrazila jsem do Alba.
,,Promiň, ale spěchám."
,,Opovaž seee!!!" řvala Ell a uklouzla na schodě.
,,Ahoj, Ell," pozdravil ji Albus. Vyklouzla jsem z místnosti. ,,Co se děje?"
,,Doufám, že sis ji pečlivě prohlédl, protože si jde zkrátit vlasy."
,,Cože? Se zbláznila? Vždyť je má ráda takové jaké jsou, nebo ne?"
,,Ne, proto je věčně nosí pod čepicí, ale sluší jí a zkus říct, že ne."
,,Moc," kývl. Ell si ho přeměřila, ale pak mávla rukou.
,,Jdu ji zavraždit."
,,Cože?"
,,Probodnu ji nůžkama."
,,To nedělej!" A když Ell vycházela z místnosti, houkla na něj:
,,Však ne, ale byl to dobrý nápad." Albus se zašklebil a šel se posadit za kamarády.

Vběhla jsem na záchody Ufňukané Uršuly, posadila se do jedné kabinky, rozhodně vzala první pramen a střihla. Vlasy dopadly na zem. Pokračovala jsem tak zhruba dalších dvacet minut, dokud jsem nebyla jakžtakž spokojená. Vylezla jsem, nechala vlasy zmizet pomocí hůlky a šla se na sebe podívat do zrcadla. Vypadala jsem opravdu úžasně.
Vlasy byly dost zubatě ostříhané, ale i tak bych řekla, že mi slušely. Prohrábla jsem si je, zrovna, když zadýchaná Ell vpadla do místnosti.
,,Víš, jak dlouho mi trvalo tu dorazit?"
,,Všimla jsem si," koukala jsem na sebe.
,,Ty volečku!" vydechla. Pak se na mě podívala pozorněji. ,,Ale docela ti to sluší. Zarovnám ti to trochu do slušnějšího účesu, necháme ti to ježaté a bude to v klidu," ujistila mě, vzala mi nůžky z rukou a chvilku stříhala. Nakonec jsem vypadala opravdu kouzelně. Prohlédla jsem se v zrcadle, schovala čepku do brašny, protože ta už nebyla zapotřebí. Vypadala jsem docela k světu. Chystala jsem se odejít, ale Ell mě zarazila: ,,Počkej ještě moment. Můžu něco zkusit?" Otočila jsem se.
,,Jasně. Do toho." Mávla hůlkou a spodní prameny se mi střídavě zbarvily do modra do fialova. ,,Páni! To je pěkný," prohlédla jsem se.
,,Dík. Tak jdem?"
,,Musím na trénink."
,,Tak ok. Odrážečka s novou image!" Zasmála jsem se.
,,Jo a ani to nebolelo."

Vešla jsem do šatny a přehodila přes sebe dres.
,,Hej! Ty! Co tu děláš?" šťouchl do mě Mike, a pak vyvalil oči. ,,Sáro? Kde máš vlasy?"
,,Pryč. Líbím se ti?" zasmála jsem se a upravila si dres.
,,Mě vždycky," mrkl na mě a já se usmála. ,,Ale nevím, jak to bude s Albem."
,,To je kámoš, pochopí to."
,,Snad," zabručel Mike. Zasmála jsem se a vesele do něj strčila.
,,Kde vlastně je?" zeptala jsem se.
,,Na hřišti. Koncentruje se."
,,Tak to jo," zvedla jsem palce, prošla kolem něj a společně s Kennethem a Catherine vešla na hřiště.
,,Huráá! Konečně jste tady. Takže odrážeči nahoru, znáte naši taktiku a ..." přerušil ho Mike:
,,Však mi víme. Nahoru mládeži!" zavelel a všichni sedli na košťata. Zrovna jsem chtěla odstartovat, když mě zastavil Albus.
,,Kde máš, probůh vlasy." Zaškaredila jsem se.
,,Nelíbím se ti? Nepotřebuju to."
,,O to nejde, ale co tak najednou?"
,,Tak to v životě chodí. Rozhodneš se a provedeš své přání," odrazila jsem se od země a vyletěla do vzduchu. Albus po chvilce udělal to samé.

Asi v půlce tréninku začalo pršet, myslela jsem, že asi umrznu a přimrznu ke koštěti. Vlasy jsem měla totálně mokré a lepily se mi k obličeji. Přesto jsem rázně odrazila potlouk před Albův ksicht, zrovna když chytal zlatonku. Zatočila se kolem své osy a když se dotočil, zlatonka byla fuč. Vítězoslavně jsem se usmála. Albus vypadal mokrý opravdu k sežrání. Zasmála jsem a vyletěla za potloukem, Albus mě ale hravě přeletěl a vrhl se k zlatonce, která se objevila u brankoviště. Odpálila jsem potlouk, tentokrát k brankovišti, kde odrazil Camrál nepřítele - druhé skupiny týmu - když právě prolétal jednou obručí. Mike se na mě usmál a zvedl palec. Vzápětí mě ale druhý potlouk prudce udeřil do lýtka a já zaúpěla. Nedokázala jsem ovládat koště a pomalu se řítila k zemi. S hlasitým žuchnutím jsem spadla a odkutálela se až k tribuně. Znovu jsem zaúpěla a svírala si krvácející nohu.
Nikdo si mě však nevšiml. Catherine to zatím zvládala sama. Najednou Albus vykřikl radostí. Asi lapil zlatonku.
,,Sáro? Sáro!!!" zakřičel a hledla mě, aby se pochlubil. Zevřela jsem si bolestivou nohu a za chvilku upadla do mdlob. Snad mě nenechají zemřít.
Nenechali. Odnesli mě na ošetřovnu, kde jsem se o chvilku později probudila. U mého lůžka stáli všichni mokří členové týmu. Hned jak jsem otevřela oči se na mě vrhla Catherine s Angelou.
,,Už jsem se bála!" zařvala Catherine.
,,Co nám to děláš?!" křičela Angela.
,,Já nerada," zašklebila jsem se a Angela se zasmála.
,,Jsi v pořádku?" chtěl vědět Albus. Hýbla jsem nohou.
,,Teď v absolutním." Mike se na mě usmál a Peter zvedl palce.
,,Tak děvče už se probudilo? To je dost. Dám ti na to dlahu a můžeš jít," oznámila mi zdejší vedoucí ošetřovny, odhrnula ze mě pokrývku. Vyrhnula mi kalhoty a nasadila dlahu.
,,Ale proč dlahu, madame? Vždyť se cítím skvěle!"
,,To možná ano, ale příroda je nevyzpytatelná," ona na to a zpražila mě pohledem.
Albus s Mikem mi i přes mé protesty pomohli vstát a já se o ně zapřela.
,,Uááááá!" zařvala jsem.
,,Co je ti?" ptali se jeden přes druhého. Zasmála jsem se.
,,Nic, prostě jsem si nemohla pomoct." Úlevně se zasmáli a společně jsme vyšli z místnosti.

To snad není pravda!

24. října 2008 v 14:43 | TePa |  Arnë
Jela jsem zhruba pět dní a šest nocí. Na úsvitu šestého dne jsem se vymotala z lesní houštiny, Guenwar - kůň - hlasitě zařechtala, ale pak jsem z ní seskočila a posadila se do trávy. Přede mnou se rozprostíral poněkud chabější hrad, než ten, na kterém jsem vyrůstala. Měl jen čtyři věže, podle světových stran a skromné hradby, které je ohraničovaly.
Zatím jsem nevěděla, jak město vypadá zevnitř, ale asi dost nekulturně. Jiné slovo mě nenapadá pro sídlo největšího a nejlepšího vojska království. Ano, bylo to tak a ani král - tedy můj otec - se neodvažoval to vyvrátit. Hlavní město bylo sice dobře hlídáno, ale přijít nepřítel sem, tak je zaručeně mrtvý hned kilometr od brány a to jim ještě fandím.
Odhodlaně jsem se zvedla, vzala Guenwar za uzdu a rozhodla se hrát si znovu na mužského - Arcalima. Je to přece jenom bezpečnější, ne že bych se neuměla ubránit, kdyby.... však víte, ale mužský je lepší... Stejně jsem jím vždycky chtěla být.
Zabušila jsem na vrata. Zhora na mě houkl mladý lučištník. A neptejte se mě na to, jak to vím, prosím. Je to přeci tak jasné! Vyrůstala jsem prakticky rovnou mezi těmi nejlepšími, samozřejmě v hlavním městě.
,,Kdo jsi?" zavolal.
,,Jsem Arcalim."
,,Frederick. Co tady chceš?" houkl zpátky.
,,Chci zaměstnání, co jiného?!"
,,Dobrá, tak pojď dál. Za branami tě někdo odzbrojí."
,,Zvládnu to sám, díky," houkla jsem zpátky. Lučištník se zašklebil a mávl rukou. Vrata se otevřela a já vešla.
Byl tu doslova muž na muži. Ani jediná žena, možná nějaká kuchařka vevintř, ale to jsem zatím nevěděla. Ozývalo se bušení kováře do kovadliny, hlasy prodávajících na trhu. Nevěděla jsem, kam se dřív podívat, a tak jsem se příšerně vyděsila, když vedle mě dopadl na zem onen lučištník.
,,Tak pojď," kývl hlavou ke dveřím a dovedl mě do velké místnosti. Na trůnu, který byl velice skromný - jen z kamene a to dost pochybného, seděl zdejší mini panovník. Přešla jsem k němu, uctivě sklonila hlavu a narovnala se. Král si mě ani nevšiml, zato lučištník mi houkl do ucha:
,,Ses zbláznil? Jsi snad holka? Ukloň se pořádně." V duchu jsem si nadávala jak psovi a vysmekla poklonu až hluboko k zemi. Konečně si mě všiml.
,,Tak co potřebuješ, mladý muži?" zeptal se rychle.
,,Práci, pane."
,,Práci? Hmm... Proč ne? Nechám tě přezkoušet u Artyse a ten tě zařadí do skupiny. Momentálně nemám čas, ale o rozšíření armády mám vždycky zájem," řekl ještě a spěšně odešel. To byla rychlost. Uklonila jsem se i Artysovi.
,,A heleme se, konečně nějaký muž, který se vyzná," plácl mě přes rameno. Mírně jsem klesla v kolenou, ale pak se narovnala a vykročila za ním. ,,Tak co umíš?" zeptal se.
,,Troufám si tvrdit, že všechno a co nedokážu se umím rychle naučit."
,,Tak se mi líbíš," plácl mě znovu po rameni. To je úchylnej, nebo co? ,,Tvé jméno?"
,,Arcalim."
,,Zvláštní," změřil si mě pohledem. Proč jsem si raději nedala jiné.
,,Díky."
,,Ještě neděkuj. Tudy," ukázal do široké místnosti. Vešla jsem a rozhlédla se. Takové kasárny jsem v životě neviděla a konečně musela uznat, že toto město je opravdu vesrkze vojenský tábor, ale krásný. Odvážně jsem kráčela za Artysem. Upíraly se na mě zraky všech mužů, kteří zde bojovali a také jedné ženy, která na mě mrkla. Panebože! Otočila jsem se znovu k Artysovým zádům. Muži se mi cestou vysmívali, že jsem příliš štíhlá na vytrvalý boj a že mám nedostatek svalstva a podobně. To mi ale bylo ukradený.
Došli jsme až do rohu místnosti a tam Artys vytasil štíhlý meč.
,,Zkouška začíná, tas!" vybídl mě, když jsem se nehýbala.
,,Kolik mečů je povoleno?"
,,Kolik zvládneš," pokrčil rameny. Šáhla jsem si na záda, pro své dva oblíbené, přesně vyvážené meče a prudkým pohybem je tasila až to zazvonilo. Artys se na chvilku zarazil.
,,Děje se něco?" zeptala jsem se.
,,Vlastníš opravdu královský meč."
,,Díky. Dar," vyrazila jsem ze sebe první věc, která mě napadla.
,,Tak to si ho važ," kývl a zaútočil. Lehce jsem jeho útoky odrážela a plynule přecházela do protiútoku. Nakonec jsem ho odzbrojila a položila mu pod krk meč. Zrychleně dýchal. ,,Výborně. Mám pro tebe lepšího spolubojovníka. Zajdu pro něj." Kývla jsem a schovala si zbraně. Překvapené oči všech v místnosti se upíraly jen a jen na mě. Pokrčila jsem rameny a opřela se o zeď.
,,Tak to je on," řekl Artys slavnostně a ukázal na statného muže s přilbou na hlavě.
,,Nevidím mu do obličeje," namítla jsem.
,,To ani v bitvě neuvidíš, tak do toho. Tumáš," hodil mi též jednu přilbu, narazila jsme si ji na koženou čepku na hlavě a málem jsem nestihla vytasit meče, jak rychle a úžasně provedl první výpad. Bránila jsem se zuby nehty, ale zkrátka a dobře mě nakonec porazil a mě vylétl poslední meč z ruky. Přiskl mě ke stěně a shodil přilbu. Funěla jsem jako po třítýdenním maratonu, rychle vytasila dýku a zkušeným pohybem mu též sundala přilbu. Ta spadla bokem a mému protivníkovi se odhalil obličej.
,,Faileon?" valila jsem oči.
,,Arcalime? Co ty tady děláš?"
,,Vy se znáte?" vyhrkl Artys.
,,Vlastně ano, viď?" kývl na mě Faileon.
,,Lépe by se mi kývalo, kdybys mě konečně pustil." Usmál se a schoval meč do pochvy. ,,Je to tak," přikývla jsem.
,,Tím lépe. Budete ve stejné skupině. Vyrážíte dnes odpoledne," s tím odešel.
,,Počkat! Kam vyrážíme?" zeptala jsem se Faileona. Zamrkal a otočil se ke mně.
,,Dnes večer, tak se neopozdi," plácl mě po zádech (Co je to ksakru za zvyk?), pak si mě přitáhl blíž a zašeptal: ,,Všiml jsem si té kočky támhle. Kouká na tebe skutečně zamilovaně. Užij si a přijď." Zrudla jsem jako ředkvička.
,,Co si jako myslíš? Nejsem jako jeden z vás," odstrčila jsem ho a rázně vyšla z místnosti. Zabouchla jsem dveře a hned za mnou vyběhla ta ženská.
,,Ahoj," houkla a používala ty staré babské finty.
,,Nazdar," zabručela jsem.
,,Bojuješ skutečně úžasně! A dokonce i před nejlepším rytířem tohohle hradiště jsi se nenechal zahanbit. Naučil bys mě něco?" To si dělá srandu! Rande? Už jsem jí chtěla vmést do obličeje, že jsem na kluky, ale včas jsem se vzpamatovala, nahodila oslnivý úsměv a ukázala zpátky do místnosti.
,,Bohužel se ti nemohu věnovat, ale můj přítel Faileon má času!" ukázala jsem na něj, protože zrovna vyrazil z místnosti a zastavil se vedle ní.
,,Opravdu?"
,,Jistě. Viď, Faileone?" zašklebila jsem se. ,,Myslím, že ten pomýšlí i na spánek ve dvou." Faileon se na mě naštvaně podíval. Ta ženská se na něj zářivě usmála a Faileon byl v koncích.
,,To si mě asi plete s Feonem. Ten nemá co dělat, zato tady s Arcalimem musíme projednat bojovou taktiku," oplácel mi.
,,To bude asi omyl. Já mám osobní volno," zpražila jsem ho pohledem.
,,Tak to ti nebrání, věnovat se Keri, ne?" Keri si nás zvláštně měřila.
,,Bohužel ano, protože jsem tu sotva půl hodiny a musím si najít něco k jídlu, postarat se o koně, najít si pokoj..," začala jsem počítat na prstech.
,,Ó! To je hrůza, jak jsi zaneprázdněný. Jdem na tu poradu," chytil mě za loket, ale já se vysmekla.
,,Tak to ani náhodou. Nejsi můj nadřízený a to ani náhodou. Omlouvám se..," chtěla jsem říct Keri, ale ta se ztratila. ,,Do háje!" Faileon se zašklebil.
,,Co? Rozmyslel sis to? Pozdě, příteli."
,,Ty na mě ani nemluv," zabodla jsem mu prst do hrudi, pohodila vlasy - teda čepkou (:D) - a ztratila se na ulici. Ale tak snadno mi to neprošlo.
,,Když jsem mluvil o poradě, myslel jsem to vážně."
,,Skutečně? Poradu netřeba, vysvětlíš mi to po cestě tam."
,,Ani nevíš, kam jedeme."
,,Už teď je to dost hrozné, nemusím se ještě víc děsit."
,,Jak hrozné?"
,,Jsi tu přece ty!" Hrubě do mě strčil, až jsem se zapotácela.
,,Nenechám si tu od tebe nadávat."
,,Tak stůj a nemluv. Odpoledne," rozloučila jsem se hrubě a vyrazila si na tržiště koupit něco k snědku. Zlepším si náladu. Tak já před ním utíkám a on je všude, kam se vrtnu. To je to snad takový nešťastný osud? Vrazil do mě nějaký týpek, ale nevěnovala jsem tomu pozornost a zmizela v davu.

10. kapitola - Obrana

19. října 2008 v 0:56 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
,,Pozvete mě na tu taneční party?" zapískal Peter Carter. Protočila jsem oči v sloup.
,,Leda přes moji mrtvolu."
,,Co? Proč?" ozval se, ale zrovna v tu chvíli vešel učitel Obrany.
,,Dobré, že se ptáte, mladý muži. Už jsem si myslel, že váš zájem o magii je nulový, ale už jste se naučil dvě otázky, což mě těší," ušklíbl se.
,,Ehm... díky, pane profesore."
,,Nemáš zač, Petere. Takže, třído! Dneska souboje."
,,Už zase?" ozval se druhý Carter.
,,Nemluvil jsem s vámi před chvíli?" zasmál se profesor.
,,To byl můj bratr. Vím, je to trošku zmatek."
,,To je. Ano, pane Cartere. Už zase budou souboje a to především vzhledem k tomu, že se tu studuje na bystrozorství."
,,To ne, pane profesore!" ozvala se Jane Simpsonová.
,,Co prosím?"
,,Tady je lékokouzelnictví... Tedy hlavně, jinak máte pravdu," začervenala se.
,,Omlouvám se, že jsem na vás zapomněl, ale i ti, co studují lékokouzelnictví budou obranu potřebovat a to zejména proto, kdyby vás na nemocničním lůžku přepadly pacientovy zuby," usmál se na nás. Pár lidí se zasmálo. ,,Takže jdeme na to?" zeptal se třídy. Vstali jsme ze židlí, aby se mohly společně se stoly přesunout ke zdi. ,,Půjdeme na to po mudlovsku. Vyberte si kartičku se jménem protivníka, prosím a žádné podvody," upozornil nás.
Šáhla jsem si do koženého měšce a vytáhla si Petera Cartera. No to zase bude snaha o proměnu v prase, pomyslela jsem si. Nebo udělá vyjímku a promění mě ve smradlavou fusekli s prasečím obličejem? Nebo prase s ocasem z fusekle? To je jedno, ale něco s prasetem to bude určitě, usmála jsem se pro sebe.
,,Petere!" zavolala jsem do chumlu.
,,Tady! Tady!" řval z druhého konce. ,,Lituju, ale právě se mi tvoje jméno změnilo na mou druhou drahou polovičku, tak čau!" zakřičel.
,,V pohodě!" zařvala jsem v odpověď a znovu se podívala na kartičku. Ne! Jessica Shicroonová. To je strašný sen. Štípla jsem se do ruky, ale nic.
,,Sáro!" zapískala afektovaně. No to potěš pánbůh. Třikrát jsem se přežehnala a nasadila umělý úsměv.
,,Čau," zašklebila jsem se, ale to už se na mě vrhla a objímala mě. Do tváře mě uhodil její silný sladký parfém a málem jsem se před ní skácela. Jemně jsem ji odstrčila. ,,Nezměnil se ti náhodou lístek?" zadoufala jsem.
,,Ne! Ale neboj! Budu tě šetřit," našpulila svou přertěnkovanou pusou a odcupitala dál. Měla opravdu růžové stíny. Myslela jsem si, že vím, jak vypadá růžová, ale teď jsem musela uznat, že do této chvíle jsem o tom neměla ani potuchy. Obrovské růžové kruhy s podivnou růžovou vycpaninou, která na nich byla pověšená, se jí houpaly kolem tváře. Doufám, že si nesetře make-up, jinak asi opravdu omdlím. Načechrala si vlasy. Nechápu, co dělá tady. Tady se snaží vychovat lékaře, nebo ochránce kouzelnického společenství a ne chodící pudřenky.
,,Můžeme?" zeptala jsem se, protože začala vytahovat zrcátko.
,,Ale jistě, zlato." Protočila jsem oči v sloup. Panebože, buď milostivý. Ať ji nezabiju. Dneska jsem měla opět kalhoty, košili a kravatu. Sako jsem nechala na brašně někde u vchodu. Jednu ruku jsem si strčila do kapsy. Tu zvládnu i levačkou. A to se nevychloubám. I vy byste ji dokázali odčarovat hůlku, i když nejste kouzelníci. Stačí ji totiž o tom přesvědčit. Posunula jsem si kšilt víc do čela a vzadu se mi uvolnily malé a krátké pramínky vlasů. Vytasila jsem hůlku a namířila na ni.
,,Nemiř na mě tak," mávla rukou. Z hůlky jí mimoděk vyletělo kouzlo, zohla jsem se a kouzlo zasáhlo učitelův pracovní stůl. Samozřejmě se ale nic nestalo, a tak jsem se napřímila.
,,A jak asi to mám dělat?" ušklíbla jsem se.
,,No přece normálně."
,,Tak mi to ukaž," vybídla jsem ji. Zaujala modelingový postoj a hůlku velice nepřirozeně stiskla mezi palcem a ukazováčkem.
,,Takhle přece."
,,Takhle bys maximálně někoho donutila k usmrcujícímu smíchu. Už mě to nebaví. Můžem konečně začít?" Naštěstí ji nedošlo, že si z ní utahuju. Jen se předklonila. To mě chce oslnit svým výstřihem? Mávla jsem ledabyle hůlkou a ta její vystřelila z její ruky. Hlasitě zavřeštěla.
,,Panebože! Co to děláš?"
,,Kouzlím. Hele, vrať se do prvního ročníku, jestli tě tam budou chtít," hodila jsem jí její hůlku, jejíž rukojeť si obalila růžovým chlupatým čímsi. Ale dál to tu páchlo po parfému. Znechuceně jsem si přičichla k ruce a málem jsem se pozvracela. Její oslnivá vůně se mi přichitila na ruku tak dobře, že jsem byla příšerně cítit.
,,Cc!" zvedla hrdě hlavu a na svých příšerných růžových botách na podpadku se vzdálila.
,,Pane profesore? Můžu si jít umít ruce?" zeptala jsem se úzkostlivě.
,,Cože? Proč?"
,,Prosím."
,,Dobrá, ale ihned se vraťte zpět."
,,Ovšem," vystřelila jsem ze třídy, pět minut si drhla ruku mýdlem, ale ten pach tam byl furt. Vrátila jsem se tedy s nepořízenou.
,,Všechno v pořádku?" zeptal se profesor s úsměvem.
,,Bohužel ne, ale to přežiju."
,,Poper se s tím," zasmál se. Vytáhla jsem kartičku. John Cartney. Tak pojď.
,,Johne? Johne!" zavolala jsem a za chvilku se vynořila jeho zrzavá čupřina.
,,Jé, ahoj Sáro! Máš se?"
,,Ujde to, díky. Dneska musím na ten výběr."
,,To jo. My ho máme až pozítří."
,,Se máte. Albus je do toho úplně blázen."
,,Po tátovi," zasmál se John.
,,Asi. Jdem do toho? Havraspár versus Nebelvír."
,,Nedělej si ze mě legraci."
,,Však ne." Zašklebil se, poodstoupil a nonšalantně na mě zamířil. Vyslala jsem první zaklínadlo, které lehce odrazil a ukročil do prava. Vypadalo to, jako přesná ukázka z knihy: Kouzelníkem snadno a rychle. Snad ji nečetl, pomodlila jsem se. Dneska boha nějak hodně otravuju.
Nakonec jsem ho přeci jenom porazila. Podali jsme si ruce a rozloučili se. V pohodě kluk, nebýt toho perfektcionismu. Ale každý máme něco. Mrkla jsem na kartičku. Albus Potter. To si ze mě ten kus pergamenu snad dělá legraci. Zatřásla jsem s ním, ale Albovo jméno tam zůstalo.
,,Takhle nezmizím," zasmál se mi za zády. Otočila jsem se a podívala se na něj.
,,Já nechci," zaúpěla jsem.
,,Klídek. Zas tak dobrej nejsem. Určitě mě porazíš."
,,Jo, to určitě. S tvými geny." S úsměvem pokrčil rameny.
,,Chtěla bys co?"
,,Nemusíš mi to nabízet víckrát. Mimochodem, chci s tebou mluvit."
,,Teď to právě děláš."
,,Jo, ale poslední dobou jsi často s klukama, a tak mě napadlo, že bychom mohli..."
,,Mládeži! Nekecáme, ale bojujeme. Na vás speciálně se podívám, kecálci," přesunul se před nás.
,,Nezabij mě, prosím," zašeptala jsem ještě k němu, než odešel. Spěšně mi odpověděl:
,,To bych si nedovolil." Nedůvěřivě jsem se na něj podívala a vyslala první zaklínadlo. Obratně se mu vyhl a ihned na mě vyslal neznámé kouzlo. Zohla jsem se a kouzlo mi proletělo nad hlavou. Poskočila jsem si a vyslala odzbrojovací zaklínadlo. Takhle to pokračovala velice dlouho. Nakonec mě jedno kouzlo minulo sotva o píď. Stáli jsme už velice blízko, hůlky skoro pod krkem, když ně mě vyslala zaklínadlo a čepice mi spadla na zem. Vlasy jsem měla stažené do volného uzlu, takže to bylo v pořádku a nepopadaly mi hned do očí. Otočila jsem se a položila mu hůlku na krk. Neváhal a udělal to samé, akorát, že on mi ji položil na břicho. Dýchali jsme si na obličeje a mě ovanula jeho vůně. Zablesklo se mu v očích a já nevěděla, co si o tom myslet, a tak jsem poodstoupila a sundala mu hůlku z krku.
,,Remíza! Krásné," ohodnotil to profesor, ale já dál zaraženě hleděla na Alba. On na tom nebyl jinak. Koukali jsme se na sebe tak nějak podivně. Jinak než obvykle. Nakonec jsem potřásla hlavou.
,,Nemohlo to být přeci jinak, pane profesore. Nebelvír s Nebelvírem, ne?" usmála jsem se.
,,To jistě. Každému uděluji padesát bodů. Zasloužíte si to. Končím hodinu, užijte si oběd!" rozloučil se s námi, popadl klasifikační knihu a zmizel v kabinetě. Jess se za ním okamžitě vydala. Zjevně si chtěla na něco stěžovat, protože se na její roztomilé tvářičce objevila vráska. Neodvážila jsem se jí to říct, protože by asi chytla infarkt.
Zohla jsem se pro kšiltovku a zručným pohybem si jí narazila na hlavu. Lepší. Slunce mě nepříjemně pálilo do očí.
,,Jdeš?" ozval se vedle mě Albus.
,,Ehm... ne. Čekám na Ell," ukázala jsem na ni. Stála v rohu a právě se vášnivě objímala s jedním klukem. ,,Ehm... Tak nečekám. Jdem," ušklíbla jsem se, popadla brašnu, sako a vyrazila za Albem z místnosti. Pustil mě první do dveří, a pak jsme se vydali za jídlem. Hlavně po čichu.