Září 2008

6. den 2. měsíce - Budu se vdávat?!

28. září 2008 v 16:58 | TePa |  Chloëin příběh
Tuhle kapitolu speciálně věnuji svým dvěma největším obdivovatelkám : Nesse a tygříííkovi. Užijte si tuhle kapitolu, i když je zase jiná, než ostatní a snad lepší, jak pořád tvrdíte. MVMR
Vaše Tepa
Po rozhovoru s Eucloiem jsem si nebyla jistá už vůbec ničím. Totálně mě zamotal do mezilidských vztahů a já najednou nevědělda ani kdo jsem. Zrovna, když se nachylovalo k nejhoršímu - totiž, že se mě pokusí políbit - jsem se zvedla a utekla do pokoje. Dobrá, možná jsme se trochu spřátelili, ale líbat ho teda nehodlám. Pořád nadměrně slintá.
Mimoděk jsem si vzpomněla na to, když jsem dala pusu Idwinovi a kdy mi dal pusu on. Bylo to takové zvláští a magické a... Doprkvančic! Vzbuď se, Chloë! Poklepala jsem si na hlavu a posadila se k oknu. Ozvalo se zaklepání.
,,Pojď dál, mami."
,,Jaks věděla, že jsem to já?"
,,Vím, jak jsi zvědavá a že chceš vědět, jak to dopadlo."
,,Jo, to je pravda. Všimla jsem si Eucloie a jeho šťastného výrazu, takže?"
,,Takže nic. Možná budeme přátelé. Dneska mě chtěl políbit, ale k tomu se já nemám." Mamka se zašklebila.
,,Jak jen přátelé. Jeho máma už chystá na svatbu."
,,Cože?" zamračila jsem se. ,,Já si ho nevezmu."
,,Chloë, no tak... je to ..."
,,Je mi naprosto jedno, kdo je pro tebe, ale ty by sis ho taky nevzala, kdybys měla na výběr mezi tátou a jím."
,,Ale ty nemáš na výběr, nebo se mýlím?" Otevřela jsem pusu k protestu, ale pak jsem ji zase zavřela. Má pravdu. Možná jsem kdysi měla, ale teď už ne. ,,Tak vidíš. Zítra si prý máte promluvit znovu." Odevzdaně jsem kývla. ,,Tak se laskavě ještě stav na večeři. Vidím, že se chceš jít zase projít, tak si posluš, ale u jídla tě chci mít," rozhodla a zavřela za sebou. Z mámy se stala čarodějnice. Už i z ní.
Vyšla jsem ven na svou oblíbenou procházku po parku. Noha míjela nohu, všude kolem se procházely páry lidí. Starší, mladší... Jen já samotná. Smutně jsem si kecla na zadek k fontáně a podívala se na odraz v zrcadle. Nějak záhadně se mi změnila barva vlasů. Teď vypadaly spíš na zrzavou než blond. Prohrábla jsem si je a jeden pramen se mi namočil v průhledné vodě. Oči mi zářily od toho, jak se slunce odráželo. Hrábla jsem do svého odrazu, který se ihned zavlnil a zmizel.
Opravdu hodně jsem se změnila. Zdalipak bych se Eucoilovi líbila i s vlasy na ježka? Dal by mi pak pokoj? On možná ano, ale mamka ne. Beztak by mi nasadila paruku, nebo tak něco. Najednou jsem dostala chuť si s někým promluvit. A nikoho jsem tu neznala lépe, než Idwina, a tak jsem se vydala za ním.
Zaklepala jsem na dveře a když otevřel, padla jsem mu kolem krku. Objal mě kolem pasu a bradu si mi položil na rameno. Vtáhl mě dovnitř a zavřel dveře.
,,Co se děje?"
,,Mamka mi chystá na svatbu. Teda ne ona, ale máti toho Eucoila."
,,Cože?" nevěřil svým uším a přitáhl si mě blíž k sobě. Zavřela jsem oči a přes zavřená víčka mi proklouzla slza.
,,Já si ho nechci vzít." Mlčel a objímal mě. Cítila jsem se najednou jako zvířatko, které někdo zachránil před nebezpečím. Aspoň na chvíli. Přitiskla jsem se k němu a vdechovala jeho vůni. ,,Potřebovala jsem to jen někomu říct," řekla jsem a lehce se odtáhla. Palcem mi setřel slzu a smutně se na mě podíval.
,,Tak si ho neber."
,,Musím," povzdechla jsem si a držela ho za předloktí.
,,Nedělej to, budeš nešťastná."
,,A co mám dělat? Mamka poručí, já vykonám. Nemám prakticky na výběr. Ptala jsem se, jak to tady chodí. Dcery nemají na výběr."
,,To je prekérní situace," zašeptal a pohladil mě po vlasech. Pod jeho dotekem jsem zavřela slastně oči a zvedla hlavu.
,,A jak z ní?" zeptala jsem se ho.
,,To nevím."
,,Tak to dneska nebudeme řešit. Za chvíli musím být doma na večeři."
,,Takhle tam přeci nemůžeš jít."
,,Jak takhle?" otevřela jsem oči a podívala se do jeho oříškových.
,,Jsi smutná, to pozná každý."
,,Máti je to fuk. Jsem překvapená, kde se to v ní bere. Nebyla taková." Zmlkla jsem, protože jsem si všimla Idwinova pohledu. Těkal očima z mého oka na druhé, a pak se nahl a políbil mě. Úplně mě to očarovalo. Přitiskla jsem se k němu a pootevřela ústa. Líbali jsme se dlouho, dokud jsem se lehce neodtáhla a neobjala ho. ,,Tohle bychom neměli. Nezlob se. Musím na večeři," odtáhla jsem se a zmizela z místnosti.
Idwin tam zůstal stát, jako očarovaný. Stále nemohl uvěřit tomu, že se odhodlal ji políbit. Nezneužil jsem doufám jen její slabosti. A proč říká, že bychom neměli? Kvůli toho Eucloie?
Vešla jsem do jídelny. Stále očarovaná sledem událostí. Ta chvilka s Idwinem mě nabudila. Byla tak krásná, nejraději bych si vzala jeho. Opovážlivost své myšlenky jsem si uvědomila hned po chvíli. Nemůžu být královna. Ale on je tak zatraceně sexy. Jak dlouho mu budu odolávat? Zamyšleně jsem se posadila po mámině pravici. Eucloi tu byl též a seděl vedle své matky. To jsme to dopracovali.
Žádostivě se na mě zahleděl, ale já to ignorovala. Nahodila jsem svůj smutný pohled a pustila se do jídla. Každé sousto jsem žvýkala o něco pomaleji, dokud mámě nedošla trpělivost a nešťouchla mě do lokte.
Zamrkala jsem a odložila příbor. Sloužící mi talíř vzal a zkoumavě se na mě zadíval. Smutně jsem se usmála a on odešel. Tohle je můj nejsmutnější a zároveň nejhezčí den. Jde to vůbec? Složila jsem si ruce do klína a koukala před sebe.
,,Kam se poděl váš úsměv, slečno Chloë?" Pokrčila jsem rameny a podívala se na Eucloie. ,,Není přece možné, aby se jako mávnutím kouzelného proutku prostě vytratil."
,,Asi je. Necítím se zrovna třikrát skvěle."
,,To bude tím, že jsem vás tak brzo vytáhl z postele. Měla byste se prospat."
,,Děkuji. Omluvte mě. Dobrou noc," zvedla jsem se a jako chodící mrtvola vyšla po schodech až do mého pokoje. Posadila jsem se na okno a chvilku sledovala padající listí. Pak jsem znaveně padla na postel, stočila se do klubka, vlasy rozprostřela kolem a usla bezesným spánkem. Ráno nebylo o moc lepší než večer.
Ráno jsem vstala a česala si vlasy. Hřeben mi klouzal po zamotaných pramenech a narovnával je. Poprosila jem služebnou, aby zavolala kadeřníka. Ten přišel záhy a zkrátil mi vlasy do původní velikosti. Tedy do pasu. Poděkovala jsem mu a darovala mu jeden velice drahý prsten z máminy pokladnice. Pak přišla Claire a zčesala mi vlasy do nějaké kreace na temeni. Ne, že by to nebylo hezké, ale nemohla jsem se zbavit smutku. Pak do pokoje vtrhla mamka:
,,Co tu tak dlouho provádíš? Eucloi se po tobě shání."
,,Já vím, už tu byl."
,,Aha. No... Dneska jde na hrad a byl by rád, kdybys šla s ním."
,,Nechce se mi."
,,Prosím." Povzdechla jsem se a sešla do vstupní haly, kde už čekal můj nastávající. Chytla jsem se nastaveného rámě a vyšli jsme na hrad.
,,Myslím, že tě to nebude bavit, tak jestli chceš, můžeš se tu trochu projít." Kývla jsem a rozešli jsme se. Pomalu jsem se ploužila po chodbách a dala si záležet, abych se vyhla těm Idwinovým. Zrovna, když jsem zabočovala vpravo, všimla jsem si jeho černých vlasů, které se mihly na konci. Vzápětí se ukázala celá hlava.
,,Chloë?" zavolal na mě a zvedl ruku. Málem jsem pozdrav nadšeně opětovala, ale rychle jsem se vzpamatovala a zabočila do vedlejší chodby, a pak do další, dokud jsem se nedostala do slepé chodby. Rychle jsem se chtěla vrátit zpátky, ale u východu stál Idwin. ,,Ty mi utíkáš?"
,,Jo. Pro naše dobro."
,,Cože?"
,,Jsem ti říkala, že se budu vdávat," vzlykla jsem.
,,Chloë, hlavně neplač."
,,Myslím, že bys měl být na té konferenci, nebo co to je. Šel tam i Eucloi."
,,To počká," on na to a přiblížil se ke mně.
,,Ne. Nepočká," zvedla jsem ruce před sebe, ale to už byl příliš blízko a já narazila na jeho hrudník. Rychle jsem zase připažila a vzhlédla. ,,Jestli mě tu uvidí, tak mámu zostudí."
,,Oni ne. Je to velice mírná rodina."
,,V jakém smyslu?"
,,Nebudou žalovat. To nemají krvi."
,,Zkoumals jejich rodokmen, nebo co?"
,,Chloë..."
,,Ne, Idwine, já... -" Pozdě. Už mě znovu líbal a já se zase nechala. Ruce jsem držela za zádech, zatímco on ty své položil kolem mého pasu. Tentokrát to ukončil on, podíval se na mě, jak pomalu otevírám oči. ,,- se budu vdávat."
,,Taky se musím oženit."
,,Cože?"
,,Táta pomalu umírá a abych mohl převzít trůn, musím si někoho vzít."
,,Ehm... Aha," odtáhla jsem se a sundala si jeho ruce z pasu. ,,Tak já už půjdu," vysmekla jsem se mu a znovu mu utekla. Idwin se za mnou jen smutně koukal.

8. kapitola - Pavooouk!!!

28. září 2008 v 14:31 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Brzy jsme dorazili do Bradavic a já s Ell a Rose jsme okamžitě vyběhly ven. Nasedly jsme do kočáru a za jízdy k nám přiskočil ještě Albus, Hugo a nějací Albovi přátelé. V poklidu jsme se bavili o prázdninách a o tom, jak Hugo včera "omylem" sejmul sousedovu kočku kriketovou pálkou.
"Jen jsem si chtěl zahrát a ona tam čirou náhodou stála," pronesl na svou obhajobu, ale ani za mák mu to nepomohlo. Rose ho totiž udala.
Večeře byla přímo bravurní, a tak nebylo divu, že se mi brzy klížily oči. Vděčně jsem vpadla do ložnice v patách s Ell.
"Podívej jaký jsem si koupila kabát?" začala vytahovat něco fialového.
"Zítra, ok? Potřebuju se vyspat."
"Hm, tak jo. Dobrou," rozloučila se, ale já už vytuhla. Hned ráno mě probudil hlasitý pískot a řev. Ell, pomyslela jsem si a otevřela jedno oko.
"Uááááá!" řvala jak tur a vyskočila z postele.
"Co se děje," zívla jsem a otočila se na druhý bok.
"Je tu pavoooouk!!!" řvala.
"No tak ho tam nech," zabručela jsem.
"Blázníš? Je nad mým polštářem." Otočila jsem se mrkla na pavouka. Seděl asi dva metry nad Elliným polštářem.
"Panebože, Ell, nech mě ještě spát. Ten pavouk má větší strach, než ty," zavřela jsem oči. Ozval se šramot a dupání. "Ell..." zaúpěla jsem a otočila se na ni. V ruce držela masivní dřevák a vrhla se na chudáka pavouka. Ell namířila, ale netrefila a natáhla se, jak široká, tak dlouhá na posteli.
"Do háje!" zařvala Ell. "Je pryč!"
"Tak to máš po problému. Spi už!"
"Nemůžu. Co když vyleze?"
"Tak si lehni někde ke mně a mlč," natlačila jsem se ke zdi a znovu zalomila. Ale za chvilku mi zazvonil budík. "Do Merlinových kalhot s tebou, Ell," promnula jsem si oči a shodila ji z postele. Potom jsem vstala a oblékla si uniformu. Knížky jsem hodila do brašny a vyšla jsem napřed z místnosti. Zívala jsem na celé kolo.
"Dobrý ráno," pozdravil mě Albus zanedlouho.
"Hej, čuz. Uááá," otevřela jsem znovu pusu.
"Ty mě chceš sníst?" uchechtl se.
"Uvažuju o tom. Jé, to ne, já mám dneska hlídku," zaklela jsem.
"Kde je Ell?"
"Nevím, asi hledá toho pavouka z večera," zavrčela jsem.
"Cože?" zasmál se.
"No moc se nesměj. Probudila mě kvůli nějakému osminohému páprdovi, tak jsem ji nakonec musela pustit ke mně do postele, ale zbytečně. Za chvíli jsem vstávalááááá," zívla jsem znovu.
"Tak se dneska vyspi. Vezmu hlídku za tebe."
"Jé, díky," usmála jsem se na něj, on kývl a za chvíli vyběhla i Ell do místnosti a mohli jsme vyjít. Posadili jsme se vedle sebe a chvíli probírali život pavouků, dokud se Ell neurazila a neodešla do knihovny.
"Však jí to zase přejde," usmála jsem se na Alba a on na mě. Chvilku jsem se na něj podívala a najednou jsem měla takový divný pocit.
"Děje se něco?" zeptal se Albus.
"Ale, to nic. To bude z hladu," pokrčila jsem rameny a natáhla se pro toast. S chutí jsem se do něj zakousla a Albus utrousil poznámku o mém apetitu. Zašklebila jsem se, počkala si na rozvrh a jeden vzala i Ell, kterou jsem našla sedět na našem oblíbeném místě pod stromem.
"Tak už se nezlob," šťouchla jsem ji loktem.
"Však ne," usmála se a vzala mi svůj rozvrh.

7. kapitola - Bubbles

28. září 2008 v 14:24 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Vyspala jsem se doslova sladce a ráno se překulila na postel, abych si užila poslední možnost zůstat trochu déle v posteli.
"Sarah! Dělej, nebo ti ujede vlak."
"Co? Kolik je?" zahoukala jsem slabě.
"Devět a než tam s tátou dorazíte. Musíte jet přeci autem."
"No jo, už vstávám," houkla jsem dolů a proklela ministerské vyhlášky. Oblékla jsem se do svého oblíbeného oblečení, stáhla vlasy do culíku, zlevitovala kufr a klec s MMS a zamířila do předsíně.
"Tu máš," podala mi mamka dva toasty se šunkou. Usmála jsem se na ni a vděčně se do prvního zakousla. "Šťastnou cestu," objala mě ještě a poslala do předsíně. Obula jsem si své oblíbené tenisky a přitom žvýkala snídani.
"Ehm... Kde je táta?" ohlédla jsem se. Ten přikvačil asi během dvou vteřin. Kravatu měl nakřivo, stejně jako brýle na nose, ale usmíval se.
"Nestíháme?" řekl zadýchaně.
"Já ano, ty ne," zasmála jsem se a vytahovala kufr s klecí před barák, aby je mohl táta snáz naložit. Vyrazili jsme asi během půlhodiny, což mě donutilo podívat se na hodinky. Deset. Dobré. To stihnem, i když to taťkovi trvalo trošku dýl, než jsem myslela.
Asi o půl hodiny později jsme dorazili na King´s Cross a já se spěšně rozloučila s tátou.
"Nápišu ti tajný dopis, který nemůže máma přečíst, ok? Zabarikáduj se s ním třeba do atomového krytu, když budeš muset." Táta se zasmál a objal mě.
"Šťastou cestu, Sáro."
"Díky, ahoj!" řekla jsem a přeběhla jsem na nástupiště. Byl tam halas jako obvykle. Vlezla jsem do prvního vagónu, přemístila si kufry pomocí hůlky a posadila se do prvního kupé. Spolužáci se loučili s rodinami. Šáhla jsem do kufru pro knížku, položila si nohy na protější sedadlo, zavřela kupé a začetla se. Zanedlouho se ozvalo zatroubení lokomotivy a zavřely se dveře.
"Jéj! Čau!" uslyšela jsem Ell, která se nemohla se svými kufry a hůlkou shodnout.
"Otevři, prosím," ukazovala na dveře. Zvedla jsem obočí, nahla se a pustila ji dovnitř. První se tu ale objevily kufry. Vzápětí se Ell svalila na protější sedadlo a kufry nechala na zemi. Zavřela jsem dveře, a pak s Ell uložila kufry.
"Jsi v pohodě?" zeptala jsem se, když stále mlčela.
"Jo jo. Kufry zatracený." Zasmála jsem se. Ell měla své hnědé vlasy rozpuštěné na ramena a kousek nad uchem sepnuté sponkou. Na sobě měla modrou halenku a krátké kraťasy.
"Nevidělas, Ala?"
"Ne. Asi zase přijde pozdě, nebo už sedí v jiném kupé."
"Jo. To asi bude pravděpodobné." Potom se rozpovídala o tom, jak se nudila a jak nesnáší své rodiče.
"A co tvůj nastávající?" zeptala jsem se.
"Jmenuje se Aaron. To je skoro jako Presley," zašklebila se.
"Nebuď tak pesimistická. Vidělas už ho?"
"Ne. Ale pokročila jsem."
"To se ti musí nechat," vztyčila jsem palce a mrkla na ni.
"Dobrý den, slečny. Je libo cukrátka?" zeptala se. Podívala jsem se na Ell, ta hned vstala a hlásala:
"Jedny fazolky tisíckrát jinak, patnáct čokoládových žabek, dvě lékořicové hůlky a Maxovy maxižvýkačky. Díky." Všechno to hodila vedle mě na sedadlo a nahla se pro čokoládovou žabku.
"Koho tam asi budu mít?" zauvažovala.
"Chtělo by to Agrippu," poznamenala jsem a vrhla se taky na jednu. Sežvýkaly jsme čokoládu a stočily pohled na karty.
"Koho máš?" zeptala jsem se.
"Nic moc. Severuse Snapea. Toho mám asi třikrát. Koho ty?"
"Ehm... Gerald Buxley," odpověděla jsem.
"Ty máš mýho tátu?" zaskočilo Ell.
"No jo," přikývla jsem a ukázala Ell jeho podobiznu.
"No tak to potěš," konstatovala Ell, když se otevřely dveře do kupé.
"Jé, ahoj, Rose. Přisedneš si?" nabídla jsem jí místo vedle sebe. Vděčně se usmála.
"Díky. Nemůžu najít místo."
"Tady ho je. Bacha na ty žvýkačky." Usmála se a posadila se vedle Ell.
"Co prázdniny?" zeptala jsem se.
"V pohodě. S taťkou je pořád sranda. Ty jeho vtípky. Dokonce i mamka má mnohdy problém nabrat dech."
"Tak to máš štěstí," řekla Ell a ohlédla se po další žabce.
"A klidně si nabídni."
"Dík. Potřebuju nutně nějakou čokoládu," vrhla se na jednu čokoládovou žabku.
"Jupí! Mám Agrippu!" zajásala jsem.
"Cože? To není možné! Už jsem začala pochybovat jestli tam vůbec je?!" Ell.
"Ha ha!" vyplázla jsem na ni jazyk, otevřela rozverně dveře kupé a zahulákala do chodby: "Mám Agrippuuuuuuuuu!!!"
"Drž hubu!" ozvalo se zpátky. Zasmála jsem se a zavřela dveře.
"Kde máš baseballku?" zeptala se najednou s podivem Ell.
"Vsadila jsem se s tátou, že ji schovám do šuplíku. Je doma."
"No páni. Nikdy jsem si nevšimla, jaký máš hezký vlasy. Ještě je nenos v culíku a má pověst je ohrožena," usmála se na mě Ell.
"Rose?" otočila jsem se na Weasleyovou.
"Co je?" zeptala se s plnou pusou čokolády a my propukly v smích.
"Ale nic," mávla rukou Ell a znovu se rozesmála nad Rosiným nechápavým výrazem. Za chvilku jsme vymyslely soutěž o největší bublinu. Zrovna když jsem vedla a má bublina se zvětšovala, vtrhl do kupé Albus. Mě za bublinou pomalu nebylo vidět, a tak se zasmál. Otočil se na Ell a zeptal se:
"To je asi Sára, co?" Ell v záchvatech smíchu ležela na sedačce a nemohla ani odpovědět.
"Rose?" otočil se k jediné dívce, která byla schopna mluvit.
"Jo, to je ona," usmála se, vystrčila prst a praskla mi moje veledílo.
"To je podvod!" rozkřikla jsem se na ni a zasmála se. "Čus, Albe!" pozdravila jsem ho.
"Ahoj."
"Co ty tu?"
"Nedorazilas do primuského kupé." Hrklo ve mně a já se přestala smát. Dokonce i Ell se začala uklidňovat.
"Já, že jsem primuska?" zeptala jsem se.
"Jo. Zapomněl jsem ti to říct. McGonnagalové zjevně došel pergamen a nemohla ti to napsat, tak to vzkázala přese mě. Jdeš?" nabídl mi ruku. Chopila jsem se jí a společně jsme vyšli před kupé. První pohled mu padl na můj krk. "Nosíš ho?" zeptal se.
"Jo, je moc hezký."
"Kde máš kšilt?"
"V šupleti."
"A proč?"
"Kvůli tátovi. Mimochodem, jak můžeme být primusové, když pořád děláme bordel?" zasmála jsem se.
"Sluší ti to."
"Haló?! Ptala jsem se na něco jiného."
"Jo, promiň. To netuším. Nikdy jsem si nevšiml, že bychom nějak zvlášť vynikali. Tady to je," otevřel mi dveře do jednoho kupé.
"Díky. No já ne, ale ty ano."
"Ha ha ha."
"No a co ten trik s hůlkou?"
"To nic není."
"Nic není, nic není? Kecy. Je to hodně."
"A co tvé nadání na lektvary?"
"To nic není," mávla jsem rukou.
"Jako bych to už někde slyšel," zasmál se.
"Co tu máme dělat?"
"Domluvit se na prvních hlídkách, než přijdou prefekti."
"Tak ok. Kdy máme mít ty hlídky?"
"Druhý večer ty a třetí já?"
"A co první?"
"Kašlat. Filch to zvládne," mávl rukou novopečetěný primus.
"Tak ok. Domluveno, můžu zpátky?"
"Nafukovat bubliny?" zasmál se.
"Nějaký problém?"
"Kdepak!" zasmál se Albus a zmizel z kupéčka. Zavrtěla jsem hlavou a onen podivný pocit v žaludku zase zmizel. Neměla jsem jíst tolik žabek.

6. kapitola - Dohoda

28. září 2008 v 14:14 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Ráno jsem si škrtla 29. srpna už za dnešek, protože jsem se už nemohla dočkat. Najednou mi do pokoje vtrhla máma a podívala se mi na krk. Měla jsem tam řetízek od Alba.
"Hezký řetízek," pokývala hlavou.
"Díky a ještě mám brož."
"Jo? V jaké barvě?" chtěla vědět.
"V tyrkysové, proč?"
"Tvoje oblíbená barva, viď?" mrkla na mě.
"Jo. No vidíš, mám pro tebe ten dárek. Sice nic moc, ale nic jiného mě nenapadlo," usmála jsem se na ni, sáhla do nákupní tašky a vytáhla červený šátek.
"Jé. Díky," rozradostnila se mamka a šáhla po něm.
"Jsem ráda, že se ti líbí," usmála jsem se.
"Líbí? Je nádherný."
"To jsem ráda. Potřebovalas něco?"
"Jo. Napadlo mě, že možná budete mít ten Vánoční ples, tak jestli bys nechtěla vyrazit na šaty."
"To bych ráda, ale pak ztloustnu a...?" usmála jsem se.
"Nevtipkuj. Tak chceš?"
"Se ví. Hned se obleču a můžem. Ale jsem náročná."
"S tím počítám. Tak dejme tomu za hodinu dole?"
"Tak jo," mrkla jsem na ni a ona odešla i s šátkem ven. Žuchla jsem zpátky na postel a chvilku se jen tak válela. Pak jsem mrkla na svůj nádherný budík s Mickey Mousem. Už jen deset minut! Mamka bude nadávat, řekla jsem si a rychle vyskočila z postele. Možná až příliš rychle, protože jsem zakopla o pohozenou ponožku a natáhla se hned vedle postele.
"Jauvajs," zasyčela jsem a pokračovala ke skříni. Když jsem konečně zdolala všechny překážky, které jsem podle Murphyho zákonů zvládnout měla, dopajdala jsem dolů. Dokonce jsem měla stejné ponožky. Zatleskala jsem si a usmála se na mámu.
"Tak pojď!" vybídla mě. Rychle jsem si obula boty a vyšla ven za mámou. "Dnes žádná kouzla. Jdeme do normálního obchodu." Zasmála jsem se.
"Jak je to daleko?"
"Jen kousek. Támhle doprava a na konci ulice."
"Máš to tu hezký prozkoumaný," ocenila jsem to a pospíchala za mámou, která skoro běžela. "Nemohli bycho zpomalit?"
"Jasně. Promiň," omluvila se, ale to už jsme stáli před obchodem.
"Mazané," zašklebila jsem se a pustila ji dovnitř jako první. Všude dokola viseli jen šaty, šaty, a pak pro změnu šaty. "Ehm... Mami?"
"Jo?"
"To je nějak moc. Já jsem sportovkyně!" připomněla jse jí.
"Jo, ale taky jsi holka, a holky musí vypadat hezky."
"Fajn, fajn," zvedla jsem poraženecky ruce a nechala se asi milionkrát přeměřit prodavačkou.
"Támhle jsou kabinky, schovejte se tam a já vám budu nosit šaty. Máte světlé vlasy, to bude dobré. Sednou vám skoro všechny barvy."
"To jsem ráda," zabručela jsem a zalezla do kabinky, ve které jsem strávila asi čtyři hodiny. To jsem ale zatím nevěděla. Prodavačka mi přinesla první šaty. Byly ale příliš žluté a já se v nich ztrácela. Sundala jsem je a objevily se další šaty. Jako na povel. Tyhle už byly hezčí, ale taky nic. Jak dlouho tu budu? Pomyslela jsem si.
O čtyři hodiny později
Ať už jde s těma šatama někam! Takhle nasí*at svou zákaznici. Měla jsem chuť rozmlátit všechen nábytek kolem mě. Mnula jsem si řetízek na krku a brož už jsem vzdala. Tu jsem asi před dvěma hodinama schovala do kapsy kalhot. Máma mi právě házela fialové šaty. Vyzkoušela jsem snad už celý obchod, ne? Kde se to tu bere?
K čertu se vším, dupla jsem si a začala se navlékat do róby. Jakmile jsem se ale spatřila v zrcadle, zmlkla jsem. Ty šaty byly prostě nádherné. Dokonalé, jak chcete. Padly mi naprosto přesně, jako by byly šité na mě. Otočila jsem se a obdivovala tu nádhernou stříbrnou výšivku, která vedla z mého jediného širokého ramínka, rozšiřovala se u pasu a pak se znovu zmenšovala u spodního lemu.
"Sarah?" Máma. No jo. Odtrhla jsem oči od zrcadla, odhrnula závěs a vyšla ven. Na pohovce přímo přede mnou seděla máma, prodavačka a její pomocník. Všichni tři otevřeli pusu.
"No... Teda..." koktala máma.
"Je to úžasné!" řekl nadšeně pomocník a prodavačka taky uznale pokývala hlavou.
"Díky," hlesla jsem a zatočila se.
"Berem," řekla mamka a já se šla do kabinky převléct. Prodavačka nám zabalila šaty do tašky, kterou jsem si vzala a vracely jsme se domů. "Už se těším na večeři," řekla jsem zasněně.
"Jo. Ta brož k tomu sice nepůjde, ale..."
"Mění barvy," přerušila jsem ji.
"Tak to je super! Budeš nejkrásnější v celém sále."
"Ale, kecy. Neznáš Ell. Věř mi, ta je tisícikrát hezčí."
"Uvidíme. Vyfoťte se mi spolu."
"Jasně," slíbila jsem a vešla domů.
"Dej mi ty šaty, schovám je do skříně. Napiš mi potom, kdy je budeš potřebovat."
"Ok," mrkla jsem na ni a podala jí tašku.
"To ne," zaklela najednou mamka.
"Děje se něco?" zeptala jsem se.
"Nemáš boty ani náhrdelník. To zmáknem zítra."
"Cože?" zaúpěla jsem.
"To zvládneš," usmála se.
"Hm."
"Jdu na tu večeři." Usmála jsem se.
"Super! Půjdu si zatím prohlédnout MMS."
"Měla bys jí dát už konečně jméno."
"Mě se líbí. Tak za chvilku. Houkni pak."
"Dobře," zavolala mamka, a pak se ozval třeskot hrnců.
Probudila jsem se časně a škrtla si další den v kalendáři. No ne! Zítra odjíždím do Bradavic! Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Oblékla jsem si nějaké tričko s nápisem a kraťasy. Seběhla jsem dolů za houkla na mamku, že můžeme vyrazit. Ta přikývla, podala mi toast a vykročili jsme do ulic. Shodou okolností samozřejmě, byl obchod s botami hned vedle prodejny šatů.
To mají vymakané, to se musí nechat. No a tak jsem strávila celou půlku dne. Zkoušení bot. Žádné mi nepadly přesně na nohy a když konečně padly, tak to byly nehorázně ošklivé pantofle. Ale štěstí přeje odvážným a já přezkoušela boty asi v dalších čtyřech obchodech.
Byla jsem maximálně znuděná a neubránila jsem se zívání na celé kolo. Nakonec jsme objevily boty na nízkém podpatku. Byly stříbrné s tmavou přeskou přes nárt. Úlevně jsem vydechla a vítězoslavně pohlédla na mámu.
"Ty se ti líbí?" zeptala se pochybovačně.
"No jasně! Jsou super, kdyby neměly podpatek, ještě lepší. Ale jsou super!" dodala jsem rychle, když se máma otočila k prodavačce.
"Bereme tyhle," řekla a prodavačka mi je zabalila.
"Mami, nezlob se, ale jsem unavená, půjdu se domů prospat."
"Ale ještě náhrdelník a náramek. Slíbila jsem ti to."
"To je hezký, ale já věřím tvému vkusu. Můžeš mi to koupit sama. Čas máš do Vánoc. Chci jít domů," vzala jsem si tašku a rychle šla ke dveřím.
"Dobře," přikývla nakonec mamka a vrátily jsme se domů. Svalila jsem se na postel a usnula. Když jsem se probudila, zjistila jsem, že se na mě kouká táta.
"Jé, ahoj, tati. Jak dlouho tady jsi? Nenašel jsi mou tajnou sbírku nevhodných časopisů?" zažertovala jsem.
"Cože?" zasmál se.
"Dobré... tedy... Dobrý večer."
"Dobrý. Kolik je hodin?"
"Kolem osmé."
"To asi znovu zalehnu," svalila jsem se zpátky na postel.
"Chci vidět tvé šaty."
"Co? Proč?" zaúpěla jsem.
"No abych je viděl," usmál se.
"Jsou prostě jen fialové se stříbrnou výšivkou," otočila jsem se na druhý bok.
"Prosím," zaškemral. Podívala jsem se na jeho psí oči a odfrkla si.
"Ok, ok! Ale jen co ti je ukážu, jdu znovu spát," ukázala jsem na něj prstem a seběhla si za mámou pro šaty. Rychle jsem si je natáhla. Vlasy sepla broží a na nohy si dala nové boty. Vyšla jsem na schody a houkla na taťku. Otevřel pusu. Zasmála jsem.
"Jsi krásná," řekl.
"Jé, ty sis všiml?"
"No, tak pořád nosíš kalhoty, košile a tu příšernou baseballovou čepici, kdo si toho má potom všimnout?"
"Nenosím baseballku pořád."
"Ale skoro jo."
"Dobře. Přísahám, že ji schovám do šuplete a celý rok si ji nenavleču, ok?"
"Páni. Tak dobře," ocenil to zdviženými palci a já se vrátila do pokoje, abych se převlékla.
"Dotazy zodpovídá mamka," řekla jsem, když jsem znovu zalézala do postele. Lehla jsem si a ozval se hlad. Takové kručení muselo být slyšet až do Bradavic! Vstala jsem, rychlostí světla se přihnala k lednici a otevřela ji dokořán.
Mňami. Je tu večeře. Těstoviny se sýrovou omáčkou. Olízla jsem se a stlačila celou misku. S úžasným pocitem plného žaludku jsem se vracela do pokoje, prohlédla kufr, jestli je tam všechno připravené na můj zítřejší odjezd, vytáhla si rifle a mé tričko s nápisem: Sranda zvítězí aneb Naposledy do Bradavic, přátelé!
Jo, je to trapné, jak blázen, ale s mojí pověstnou povahou nemůžu jednat jinak. Ještě jsem vytáhla bílou košili, kterou jsem si hodlala přehodit přes to fialové tričko s výše uvedeným nápisem. Vítězoslavně jsem se usmála a znovu si lehla do postele. Poslední den doma, tak sladké sny, Sáro, popřála jsem si a znovu usla.

30. den - 6. den 2. měsíce

28. září 2008 v 13:28 | TePa |  Chloëin příběh
Ještě v opravdu hrozivé náladě jsem přišla k fontáně a dupla do vody, která se roztříštila všude kolem. Nechci! Panebože! Doufám, že si ho nevezmu! Protože to bych se rovnou mohla jít zabít. Jak jen to říkala? Jo. PRVNÍ nápadník, nebo zájemce, nebo jak to bylo? To je jako na internetové seznamce. To bych rovnou mohla napsat něco ve smyslu, že jsem osmnáctiletá vysoká zrzka, která hledá chlapa, který by ji zabezpečil. Akorát by se mi vysmáli.
Ke vší smůle, která mě potkala ještě tohle! Nějaký Eucloi. Zuřila jsem tak dlouho, dokud jsem se nerozplakala. To ne. Fňukala jsem a nebyla k zastavení. Zabijte mě někdo. Bude klid. Vrátím se, až umřu, nebo budu umírat ještě zpátky do mého světa? Doufám. Opravdu to ale chci? Nevím, uvědomila jsem si a znovu propukla v pláč.
,,Co se děje, Chloë?"
,,Vaše Veličenstvo," postavila jsem se a ihned se králi uklonila.
,,Tak copak?" usmál se na mě a ukázal na lavičku vedle. Posadili jsme se.
,,Nebudu vás zatěžovat, už takhle máte starostí nad hlavu."
,,To je sice pravda, ale nebudu se koukat, jak se tu trápíš, tak mi to pověz."
,,Víte, asi se budu vdávat."
,,Opravdu?" podivil se a na chvilku zmizel ve svých myšlenkách.
,,Ano. Máma mi našla nějakého nápadníka." Král vzhlédl a v jeho očích se zračil ještě větší údiv.
,,C-cože? Jak je to možné?"
,,To sama nevím."
,,A kdo má být ten šťasný?" Ušklíbla jsem se.
,,Nějaký Eucloi," pokrčila jsem rameny. Král vstal, rozloučil se a spěšně odešel pryč. Tak to mi opravdu pomohl, ušklíbla jsem se a lehla si na lavičku. Spadlé listí kolem mě padalo a vznášelo se a já byla schopna jen přihlížet. Miluju podzim. Teda milovala jsem.
Buch, buch.
,,Ano?" zabručel Idwin a očekával vpád nějaké zájemkyně o post královny, ale byl to jeho otec.
,,Idwine? Mám pro tebe velmi podivnou zprávu."
Celý týden jsem pak vůbec nevylézala z domu. Schovávala jsem se před Eucloiem všude, kde šlo, ale byl vychytralý a brzy objevil všechny mé skrýše. Jako právě teď. Seděla jsem v knihovně pod psacím stolem a bláhově doufala, že mě nenajde.
,,Slečno Chloë?" zaslintal. Zkřivila jsem obličej a vylezla ze skrýše. Vrhl se ke mně a já se rychle vrhla za regál z knihami.
,,Ano?"
,,Vaše matka mě posílá, abychom si promluvili." Pokračovala jsem za další regál, protože jeho rychlost byla až příliš velká.
,,Opravdu? Je vůbec místo, kde byste mě nenašel?" Možná, že je nadějný, ale v tomhle směru je tupej jako poleno.
,,Myslím, že bych nevešel do královských komnat." Zajiskřilo mi v očích. Jenže si to vyložil špatně, přiběhl ke mně a uvěznil ve své náruči. V tu ránu dovnitř vešel Idwin. Sjel pohledem od mého uslintaného nápadníka ke mně a já ze sebe vypravila jen:
,,Co tady děláš?"
,,Už nic," řekl, otočil se na podpadku a spěšně odešel. Do háje. Odstrčila jsem bez rozmyslu Eucloie a běžela za Idwinem. Asi ho mám fakticky ráda. Vběhla jsem na schody, ale on zrovna vycházel z domu. Křikla jsem jeho jméno, ale okázale o ignoroval a rázně za sebou zavřel dveře. Vrhla jsem se vpřed a vyrazila ze dveří. Po Idwinovi ani stopy. Kopla jsem do prázdna a vrátila se dovnitř.
,,Chloë?" zaslintal Eucloi zhora.
,,Promiň, ale nemám čas ani náladu. Omluv mě."
,,Ale..."
Vyrazila jsem na hrad. Tohle se musí objasnit. Naštvaně jsem rozrazila všechny dveře, které mi stály v cestě a ignorovala pozdravy služebnictva. Ani jsem se nenamáhala zaklepat na Idwinovy dveře a ihned vstoupila. Stál uprostřed místnosti a zrovna si oblékal slavnostní košili. Otočil se na mě a zamračil se. Nikdy jsem na něm neviděla obdobný výraz a trochu jsem se lekla. Odvahu, Chloë.
,,To, cos viděl, není to, co si myslíš, že je." Idwin zvedl obočí, otočil se a pokračoval v zapínání košile. ,,A buď tak laskav a neotáčej se ke mně zády, když s tebou chci vyřešit tohle nedorozumění."
,,Fajn! Ale co mi chceš vysvětlovat?" otočil se a rozhodil rukama.
,,Třeba to, že ten frajírek za mnou pořád leze a já mu nemůžu utéct."
,,Právěs to udělala. Už jsi zase v mým pokoji."
,,Jestli ti vadí jen tohle. Promluvíme si jinde," chňapla jsem ho za rukáv a vytáhla na chodbu. ,,Spokojen? A to je fuk. Je to sice můj nápadník, ale to ksakru ještě neznamená, že jsem se nechala chytit dobrovolně."
,,Pustila bys mě?" Zamrkala jsem a pustila ho. Pak jsem rozhodila rukama.
,,Fajn! Tobě je úplně fuk, že se ti tu snažím vysvětlit, že mi je ukradenej! Klidně si zalez zpátky do pokoje a umři tam! Mě to bude fuk!" Opovržlivě jsem se podívala na jeho zaražený obličej a odkráčela zpátky domů, tam jsem si uvědomila, že Eucloi mě už určitě shání, tak jsem se rychle vrátila do hradní kuchyně. Posadila jsem se tam a čekala, jestli si mě někdo všimne.
,,Copak tu děláte?" ozvala se jedna postarší kuchařka.
,,Schovávám se."
,,To jste tu špatně."
,,Cože? Proč?"
,,Protože tohle je nejoblíbenější místo mužského osazenstva."
,,Já se neschovávám před všemi, ale jen před..."
,,Chloë?" ozval se za dveřmi Eucloiův hlas. To není možné. To mám asi na zadku GPS. Přiložila jsem si prst na rty a pomalu se vyplížila zadním vchodem. Eucloi pořád za mnou. Do háje! Kličkovala jsem, dokud jsem nedorazila do sadu. Tady mám aspoň prťavou šanci. Schovala jsem se za strom. ,,Já si tě najdu," ozval se jeho škádlivý hlas. Protočila jsem oči v sloup a zaklela. Doufám, že ne, ty slinto uslintanej. Ani jsem si nevšimla, že tuhle scénu z povzdálí sleduje Idwin. Svezla jsem se po kmeni až dolů a složila si ruce do dlaní. ,,A mám tě!" ozval se mi u ucha Eucloiův hlas. Chytil mě za ruku, ale já se vyškubla.
,,Říkám ti, že nemám na nic náladu. Nech mě, prosím, chvíli být, dobře? Slibuju, že si večer promluvíme," hodila jsem po něm prosebný pohled.
,,Dobře. Mimochodem, dneska ti to moc sluší. Netrap se dlouho, ubývá ti na kráse."
,,Díky." Eucloi se pak k mému velkému údivu opravdu zvedl a odešel. Přitáhla jsem si kolena blíž k tělu a slabě se rozplakala. Proč mě nechce vyslechnout? To už jsem mu lhostejná?
,,Můžu?" Lekla jsem se jak nevím co a vyskočila na nohy. Podívala jsem se rychle jinam, aby Idwin neviděl moje uslzené oči.
,,Měla bych říct ne, ale jsme ve svobodné zemi, tak co," posadila jsem se zpátky.
,,Potřebuju povolení."
,,Nepotřebuješ. Tak si sedni a neřeš to, ok?" Posadil se hned vedle mě, ale já se odsunula. Neměl mě ráno tak naštvat.
,,Mrzí mě, jak jsem se k tobě dneska ráno choval."
,,Hm."
,,Ale musíš uznat, že ta scéna v knihovně byla dost pochybná."
,,Snad jsi nežárlil?" ušklíbla jsem se a podívala jsem se na něj. Neodpovídal. ,,To jako fakt?"
,,Musím přiznat, že vidět tě v náručí toho... jakže se to jmenuje... se mi moc nelíbilo."
,,Fakt, že jsi žárlil," zašklebila jsem se a šťouchla jsem ho do lokte.
,,Trochu," přiznal.
,,Tak to je vtip."
,,Ani bych neřekl."
,,Já jo," postavila jsem se.
,,Spěcháš někam?"
,,Na oběd, pak se zase někde zašiju a večer si musím promluvit s Eucloiem, tak se jmenuje."
,,Musíš?" zamračil se.
,,Nech toho. Slíbila jsem mu to a třebas mi pak dá pokoj."
,,Jo?" usmál se.
,,Jenže pak přijde další nápadník a další. Máma mi prostě nedá pokoj. Měj se!" rozloučila jsem se, mávla mu a zmizela.

28. - 29. den - Nápadník aneb Bůh mě ochraňuj!

28. září 2008 v 0:13 | TePa |  Chloëin příběh
Dala jsem si záležet, abych se svékla co nejrychleji, protože zas tak moc jsem Idwinovi nevěřila. Rychle jsem se odšněrovala a přetáhla si šaty přes hlavu. Hodila jsem je hned vedle sebe na zem, a pak se zabalila do deky. Zkontrolovala jsem, jestli drží opravdu pevně a když prokázala svou účinnost, přešla jsem k ohni a mokré šaty přehodila přes jednu z židlí, které stály nejblíže ohni.
,,Doufám, že se osuší rychle." Idwin se zasmál. ,,Moc se mi nelíbí se tu promenádovat jen s ručníkem."
,,Neboj, nebudu tě z něho dostávat." Lekla jsem se nad jeho upřímností.
,,Ehm. To doufám."
,,Neboj," posadil se vedle mě.
,,Ok. Budu ti věřit." Znovu se zasmál, ale pak se ve svém křesle doslova rozvalil a podíval se na mě. Znervózněla jsem. ,,Ehm. Děje se něco?"
,,Uvažuju, proč jsi tak ... jak to říct... neuvolněná."
,,Nediv se. Moje šaty se suší támhle."
,,Už jsem ti říkal, že se mě nemusíš bát."
,,Nemusím, ale je dobré očekávat nejhorší." Znovu zahřmělo a já pevně semkla víčka. Přitom mi na pažích naškočila huší kůže a rozhodně to nebylo zimou.
,,Asi bych mohla zkusit to spaní," podívala jsem se na něj.
,,Klidně. Vyspím se tady." Lehla jsem si na postel, přikryla se peřinou, ale stále ne a ne usnout. Při každém zablýsknutí, nebo hromobití, jsem sebou otřásla.
,,To nedám," uvědomila jsem si vzápětí a otočila se na záda. Chybí mi můj plyšák a pochybuju, že tady nějakého mají. Připadala jsem si najednou jako nějaká malá holčička, co zoufale potřebuje maminku. Prý plyšáka! Ale já za to nemůžu. ,,Poslyš. Vadilo by ti moc, kdybys spal tady nahoře?" zeptala jsem se a skousla si ret.
,,Tobě asi jo," řekl. Takže ještě nespal. Napůl jsem v to doufala.
,,Když tě vyzívám, tak ne." Ozvala se rána, jak z děla a já se znovu otřepala, jako osika. Ozvalo se zavrzání čalounění a vzápětí vedle mě Idwin dopadl jako pytel zrní.
,,Co, že tak najednou."
,,To ty blesky. Nemůžu spát," otočila jsem se k němu zády.
,,Když dovolíš..."
,,Podle toho co."
,,Tohle," chytil mě za pas a přitáhl si mě natěsno k tělu. Srdce se mi rozbušilo až v mozku a rozhodně nebylo tam, kde by mělo být. Ale pomohlo to. Oči se mi zavřely a já velice rychle usla.
Ráno pro mě bylo docela šok, když jsem se neprobudila ve své posteli, ale v Idwinově. Už zase spím v jeho posteli. Krucinál. Jsem tu častěji, nežli zdrávo. Shlédla jsem si k pasu, kde si stále hověla Idwinova ruka. Opatrně jsem ji setřásla a pomalu se šinula ke svému okraji postele.
Jenže Idwin se zrovna otočil, a jak se otočil, tak pod peřinou zůstala část mé deky a... SPRÁVNĚ... ta právě skončila v jeho rukách. Otevřel oči a podíval se nejdřív na deku. Já tam stála jen ve spodním prádle, což bylo dost chabé na tuto dobu a nevěděla, co dělat. Idwinovi došla situace hned a taky toho hned využil. Rychle vzhlédl, a tak zahlédl ještě můj zadek, který právě zmizel za rohem skříně. Hlasitě se rozesmál.
,,Pšššt. Co je tak směšného na mým zadku?"
,,Na tvým zadku nic, ten je přece dokonalej." Začervenala jsem se.
,,Do prčic Idwine. Nedělej si ze mě hned legraci a otoč se."
,,Proč?" Protočila jsem oči v sloup.
,,Chci se obléct, tak..." ukázala jsem mu gestem otočku. Rezignovaně zvedl ruce, zavřel oči a překulil se na druhý bok. Uff. Rychle jsem se vrhla vpřed, popadla šaty a vrátila se za skříň. To je trapas! Raději mu teď nebudu chodit na oči.
Jenže to se líp řekne, než udělá, protože on mě snad pronásleduje. Věčně ho někde potkávám, vrážím do něj, nebo tak něco. Utáhla jsem poslední šňůrku, proklela místní kulturu a šinula se ke dveřím.
,,Tak se měj a doufám, že se dlouho neuvidíme." Ozval se tlumený smích a já se rychle vybelhala z pokoje. Ještě větší smůlu snad mít nemůžu. Hned vzápětí jsem zaklela. K čertu s Murphyho zákony. Mohly by aspoň na chvilku přestat fungovat? Narazila jsem totiž na Calldire a ona hned:
,,Á, Chloë! Cos dělala u mého bratra?" CIA hadra.
,,Nic, co by tě mohlo zajímat."
,,Hm. Dovolíš? Potřebuju mu vyřídit vzkaz od otce."
,,Na to potřebuješ povolení?"
,,Ne, ale stojíš mi v cestě."
,,Tak mě obejdi, ne?" Ty mozkovno. Přesto jsem ale co nejrychleji vyklidila pole.
,,Kde jsi zase byla?"
,,Promiň."
,,Na to jsem se neptala."
,,Promiň, mohla bych se najíst?"
,,Odpověz."
,,Byla jsem na hradě, protože začalo pršet a já se ztratila v ulici. Jo, vím, že bydlíme hned naproti, ale prostě jsem se ztratila, jasný?"
,,Nebuď na mě taková."
,,Promiň."
,,Běž se najíst a vyspat, vypadáš opravdu hrozně."
,,Dík," zívla jsem, došla si pro chleba se sýrem a šla si lehnout k SOBĚ do postele. Snědla jsem snídani a padla na postel. Home, sweet home. Doufám, že se zase jen tak nedostanu Idwinovi do ložnice, protože pokaždé, co tam jsem, něco provedu. Vytuhla jsem hned, jakmile jsem uslyšela první zapípání ptáka, který vzlétl ke mně na parapet. Venku bylo pochmurno, a tak jsem si říkala, co může donutit takového tvora zpívat v tak odporném počasí. Třeba mu za to platěj, pomyslela jsem si, usmála se a to byl konec dne, protože jsem se opětovně probudila až k večeru.
Pohled mi padl na oblečení, ve kterém jsem přišla a ztuhla jsem. Krucipísek! Tohle není moje ani náhodou. Jak jsem se do toho mohla obléct. A do háje! Už mi to došlo. Žádný vzkaz od otce, ale Calldiriny šaty. No tak to potěš. To nebude zrovna třikrát nadšená. Vyběhla jsem z pokoje, chytila první sloužící a přemluvila ji, aby s těmi šaty zaběhla na hrad. Tvářila se trochu zaraženě, ale nakonec svolila. Že já vždycky něco spackám! To jsem se asi už narodila s tímhle připitomělým talentem. Mohla bych se tím živit.
Seběhla jsem dolů na večeři a zkoprněla ve dveřích od jídelny. Hned po mámině pravici seděla cizí ženská a naproti ní nějaký starší muž, po jehož pravici seděl nějaký neznámý kluk. (:D) Asi tomu příliš nerozumíte, ale tady jde o mámin připitomělý výraz a na zkoumavý pohled toho kluka.
,,Mami? Mohla bys na chvilku?" zeptala jsem se a neurčitě se na hosty podívala.
,,Omluvíte nás?"
,,Ale jistě," řekla ta cizí paní a já s mámou jsme zašly do kuchyně.
,,Sakra, mami! To nemyslíš vážně."
,,Ale, Chloë. Nic to není, jen první zájemce."
,,Cožpak jsem nějaký chleba, že mě tu nabízíš na trhu?"
,,Nečerti se. Eucloi je velice hodný mladík, který vypadá velice nadějně."
,,Vydělas ho?"
,,Ano."
,,O tom pochybuju. Měla by ses podívat znovu."
,,Není to sice zrovna nějvětší krasavec, zato je chytrý."
,,Největší krasavec? Tak do toho má extra daleko. Obvykle nejsem tak povrchní, ale tohle je až moc! Vždyť se dívá každým okem jinam? Tomu mě chceš dát?"
,,Je dobře zabezpečený a postará se o tebe."
,,Co takhle se zeptat mě?"
,,Chloë, chci pro tebe jen to nejlepší."
,,O tom pochybuju. Podívej se na něj," zaúpěla jsem.
,,S těma očima to není zas tak hrozné."
,,Mami, proboha, to nemůžeš myslet vážně."
,,Ale no tak. Jen si s ním promluv."
,,A proboha o čem? O naší finanční situaci? To je asi to jediné, co ho zajímá. A co je to ksakru za jméno Eucloi?"
,,Zato Idwin je nádherné jméno co?"
,,Rozhodně nekončí na oi. To zní, jako marný pokus přírody naučit zadek zpívat."
,,Neděl z toho hned vědu a nedbočuj od tématu."
,,Ach tak! Já odbočuju. Nebavíme se náhodou o tom týpkovi vedle?"
,,Chci, aby sis s ním promluvila."
,,Díky, nechci," vstala jsem a i přes máminy protesty rychle opustila dům a namířila si to rovnou do parku. Do čerta s tímhle světem!

28. den - Déšť

27. září 2008 v 23:33 | TePa |  Chloëin příběh
Asi jídlo opravdu pomáhá, aby se mi trochu zlepšila nálada. Hnedka se cítím lépe. Ale něco tomu chybí... Co to jen... Spánek! Páni. Už se nemůžu dočkat. Úplně jsem zapomněla na zápasy. S mámou jsme si hezky popovídaly a já teď zívala a zívala. Poslední dobou jsem nějak moc unavená. Lehla jsem do peřin a během chvilky usla.
Ráno probíhalo stejně, jako každé druhé, už se mi to začalo ohrávat. Ranní program se totiž skládal ze zívání, protahování, oblékání, česání, jídla, rozhovoru s mámou a procházkou v parku. A to už by nebylo ono, kdybych nepotkala aspoň někoho z hradu.
Přímo do rány mi totiž přišla Calldire. Taky jste na ni zapomněli? Nahodila jsem umělý úsměv a dala jsem si záležet, abych okolo ní co nejrychleji prošla. Vzpomínky na mě asi nemá zrovna valné a krásné.
,,Á! Chloë? Nebo jak se to jmenuješ?!"
,,Jo, Chloë postačí," odsekla jsem a zabočila doprava, pryč od hradu, jenže Calldire mě chytla a táhla opačným směrem.
,,Co to děláš?" ohradila jsem se.
,,Promluvíme si."
,,To můžeme i tady a tohle je snad aspoň trochu svobodná země, ne? Můžu si dělat co chci a nejsem si jistá, že si chci s tebou pokecat," ušklíbla jsem se.
,,Obávám se, že nemůžeš dělat, co chceš. Půjdeš hezky se mnou," táhla mě zjevně do svého pokoje. Prošli jsme kolem Idwinova a já se mimoděk ohlédla.
,,Bratříček tu není."
,,Jak..."
,,Nejsem slepá. Dovnitř," šťouchla mě do... obrovského růžového apartmá. Ps: Nesnáším růžovou barvu. ,,Posaď se," nabídla mi dřevěnou židli. Pokrčila jsem rameny, chytila ji za opěradlo (židli pochopitelně) a posunula jsem si ji k sobě.
,,Co chceš? Nemám čas na to tu s tebou vysedávat, tak rychle," vybídla jsem ji.
,,S kým si jako myslíš, že mluvíš?"
,,Pověz mi to, úplně hoříš."
,,S princeznou," zrudla vzteky.
,,Pardon, madame," prohlédla jsem si nehty. Tuhle babu fakt nemusím.
,,Chtěla jsem si s tebou rozumně promluvit, ale ty na tom nemáš sebemenší zájem!"
,,A ty se divíš? Podívej se na sebe, jak se chováš! Mluvíš se mnou, jako s hotovou věcí, nebo tvojí dvorní dámou. Ale to já nejsem, rozumíš? A teď mě omluv," vstala jsem a rázně vyšla z místnosti. Dala jsem si záležet na tom, aby dveře vydaly co největší ránu. Pěnila jsem a zamířila chodbou pryč.
Ale štěstí mi zase nepřálo a já se střetla s Idwinem. Zrovna vycházel z pokoje a v ruce držel ?kravatu? Mimoděk se ohlédl a ulpěl na mě pohledem.
,,Nejsem tu dobrovolně! Zatáhla mě sem tvoje sestra."
,,Jo, to je celá ona," zašklebil se a přehodil si kravatu přes krk. Chvilku něco motal a vázal, až mi došla trpělivost a uvázala ji sama.
,,Zamotal by sis prsty," řekla jsem, když jsem ji utahovala.
,,Nezamotal," on na to a chytil mě za ruce. Naše oči se střetly a mě zase polila lehká červeň.
,,Asi bych tu neměla stát."
,,Pozdě. Stojíš tu."
,,To se ti jen zdá," polkla jsem.
,,Nezdá. Vidím tě a cítím tě." Tohle na mě bylo moc, musela jsem vypadat jako červená barva Primalex.
,,Ach tak," vypravila jsem ze sebe a koukala někam jinam.
,,Ty jsi vždycky tak nervózní."
,,Vážně?" zeptala jsem se a hledala zbytky odvahy.
,,To bych řekl," naklonil se ke mně blíž. Zavřela jsem oči, ale pořád nic nepřicházelo, zato povolil stisk jeho ruky a když jsem znovu otevřela oči, mizel jeho rozevlátý kabát za rohem. Kruci, zaklela jsem, zchladila si tvář dlaněmi a už trochu zklidněná jsem vyšla na nádvoří.
Tam jsem znaveně padla na lavici pod vysokou břízou a ruce složila do klína.
,,Jsem ráda, že vás poznávám," ozval se jemný hlas hned vedle mě a já leknutím nadskočila.
,,Vyděsila jste mě."
,,Tak to se omlouvám. Na stres je nejlepší čaj," nabídla mi stařenka hrnek horké tekutiny, ve kterém plavaly listy neidentifikovatelného plevele.
,,Ehm. Opravdu?"
,,Skutečně. Poslušte si." Nechtěla jsem ji urazit, a tak jsem si šálek vzala a trochu se napila. Chutnal mnohem hůř, než vypadal, ale přemohla jsem nechuť a lehce se na ni usmála. Stařenka kývla a vrátila se k přebírání bylinek.
,,Nepotřebujete pomoct? Mám ještě chvilku čas."
,,Proč ne? Heřmánek dávej sem, smetánku sem a pelyněk tady," ukázala na tři hromádky. Aspoň ty bylinky jsou tu stejně, řekla jsem si a pustila se do práce. Na nebi se mezitím stačil usadit velice odporný velký mrak.
,,Nezlobte se, ale za chvilku bude pršet a já jsem už dávno měla být doma," omluvila jsem se stařence a vyběhla na ulici před dům. Začalo pršet a já se úplně ztratila. Houby, nemohla jsem se ztratit, vždyť bydlíme hned naproti, říkala jsem si, ale náš dům ne a ne na obzoru, zato já byla totálně mokrá a od úst mi šla pára.
To bude rýma jak kráva, pomyslela jsem si a hledala nějaký kousek vyčnívající střechy. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než se vrátit na nádvoří. Dveře už byly zavřené, a tak jsem si sedla pod strom. Ozval se hrom a já se modlila, aby se neobjevily blesky, protože jinak jsem v háji. Klepala jsem se zimou, přitáhla si kolena blíž k tělu, abych se trochu zahřála a modlila se, aby mě někdo našel.
Moje myšlenky byly asi natolik silné, že donutily Idwina vyhlédnout z okna. Naštěstí uviděl zářivou barvu mých šatů, která značně pobledla a ihned za mnou vyběhl ven. Dotrmácela jsem se dovnitř a rozklepala se.
,,J-je m-mi z-zima," zadrkotala jsem zuby.
,,Vážně? Nevšiml jsem si. Pojď," vzal mě už tradičně do svého pokoje, jehož kout jsem znala nazpaměť. Rozdělal oheň a já si sedla rovnou před něj (před krb).
,,Cos prováděla tam venku?"
,,Ztratila jsem se."
,,Cože? Vždyť bydlíš hned... -"
,,- naproti. Já vím, ale ztratila jsem se. Nemohla jsem najít žádnou střechu nad hlavou, a tak jsem se vrátila pod strom." V tom se zablýsklo a bříza byla rozpolcena v půli. Ztuhla jsem a němě zírala za okno.
,,To bylo těsně," vydechl Idwin.
,,Pekelně těsně. Mohlo být po mně," otřásla jsem se.
,,Ale naštěstí není." Pokrčila jsem rameny a trochu se otřásla. Idwin vyskočil, došel pro deku a zabalil mě do ní. ,,Už je ti líp?"
,,Mnohem. Dík," podívala jsem se na něj. Jeho obličej byl už zase tak zatraceně blízko. Rozbušilo se mi srdce a na něm jsem viděla, že to moc dobře ví. Ušklíbl se, vstal a posadil se do křesla. ,,Máte tu i draky, nebo něco takového?" zeptala jsem se náhle. Usmál se.
,,Kdysi tu nějací byli."
,,Jako draci?" Kývl.
,,A jakou měli barvu?"
,,Většinou bílou."
,,Četla jsem už o dracích, ale nikdy ne o bílých," pokračovala jsem.
,,Ti, co je viděli na vlastní oči mluví v hádánkách," pokrčil rameny.
,,Opravdu?"
,,Ano."
,,Já zbožňuju hádanky," řekla jsem a vzápětí se zastyděla.
,,Skutečně?"
,,Ne, že bych je uměla luštit, ale miluju ten pocit, když slyším správnou odpověď a v tu ránu do sebe všechno zapadne."
,,Je to nadnášející pocit," přikývl. Znovu se zahřmělo a já se otřásla. ,,Vážně ti není zima?"
,,Ne. To ty výboje za bouřky. Nekale na mě působí," přiznala jsem.
,,Aha. A nechceš raději zkusit usnout?"
,,Neusla bych, věř mi."
,,Ale pršet bude zřejmě celou noc."
,,Tak nebudu jednu noc spát, no a? Ráno jsem si trochu přispala," přitáhla jsem si deku blíže k tělu.
,,Měla by sis sundat to mokré oblečení," ukázal na mě a nalil si vodu.
,,Taky bych si dala."
,,Co?"
,,Vodu."
,,Budeš nachlazená, tak se svlékni. Nebudu se dívat, přísahám. Zabalíš se do deky a všechno bude fajn."
,,No to jistě," natáhla jsem se pro sklenku vody. Uhnul. ,,Tak fajn, udělám to, jen mi dej napít. Umírám žízní." Pozvedl obočí, a pak mi vodu podal.
,,Dobrá, beru tě za slovo." Vyžunkla jsem sklenku jako nic a podala mu ji zpátky.
,,Tak se otoč," vybídla jsem ho a když tak učinil, otočila jsem se pro jistotu též zády a pomalu ze sebe sundala deku.

26. - 27. den - Lékařem snadno a rychle

27. září 2008 v 17:53 | TePa |  Chloëin příběh
Procházela jsem se ulicemi, protože jít domů a prodělat výslech od mámy, mi zatím nepřišlo jako dobrý nápad. Vylezla jsem na hradby, přehodila si nohy do volného prostoru, opřela si hlavu o nějaký kamenný výčnělek a koukala na zapadající slunce. Hlavou mi výřily písničky a mě se zastesklo po mp3jce, která mi ležela doma na stole. Bittersweet symphony se k téhle situaci hodila víc než dost. Povzdechla jsem si a otřásla se. Snad zimou.
Co teď? Přijde mi to jako scéna vystřižená z filmu. Chybí tam, ale pokud o ní nevíš, nepřijde ti to divné. Ach bože! Když začal foukat opravdu silný vítr odebrala jsem se domů spát. Proč se říká ráno lepší večera? Mě to přijde stejné.
Ráno jsem se ani nenamáhala vylést z postele. Co bych taky tak mohla dělat? Já vám to řeknu, nic moc extra, a tak jsem zůstala ležet.
,,Jsi v pořádku?" ozvalo se za dveřmi.
,,Jasně, mami."
,,Nepřišlas na snídani."
,,Jo. Vzbudila jsem se před chvílí."
,,Aha. Nemáš teda hlad?"
,,Neměj strach. Jen se mi nechce vstávat." Máma zvedla obočí.
,,Odkdy?"
,,Ode dneška," ušklíbla jsem se a posadila se na posteli.
,,Tak si polež, ale ne až do odpoledne, jasné?"
,,Proč?"
,,Dnes jsou rytířské zápasy." Vykulila jsem oči.
,,Cože?"
,,No ano. Zápasy. Chci, abys tam šla se mnou," poprosila mě.
,,Dobře. Kdy začínají?"
,,Asi za hodinu."
,,Už?" zabručela jsem.
,,Nemrač se. Sejdeme se tedy za půl hodiny ve vstupní hale, dobře?" Kývla jsem a mamka zmizela za dveřmi. Stále měla ještě kruhy pod očima, ale očividně se snažila se ovládat. Přešla jsem ke skříni a protože se venku už vydatně ochladilo - začínal totiž podzim - vzala jsem si delší šaty s dlouhými rukávy a vlasy stáhla zdobnou broží.
Přesně, jak jsme se domluvily, jsem stála u hlavních dveří a počkala na mamku, která se vzápětí také dostavila.
,,Jdeme?" zeptala jsem se a máma kývla. Než jsme se v tom labyrintu, který byl určen pro konání zápasů, vyznaly, uběhla další půlhodina a my dorazily jen tak tak v limitu. Posadily jsme se na tribunu (asi) a dívaly se dolů. Podívala jsem se do čela kolbiště (asi :)), ale Idwina neviděla. Zato král se usmíval od ucha k uchu.
Za chvilku vyšli rytíři, chlápci v brnění, a poklonili se králi. Pak si sundali přilby a představili se. Poslední byl Idwin a já se práskla přes čelo. Že mě hned nenapadlo, že ten - s prominutím - idiot se taky zúčastní a přinejmenším přijde ke zlomené kosti. Ne, že bych nevěřila v jeho schopnosti. Zápas začal a já celou dobu seděla jako na trní a očekávala nejhorší.
Ale Idwin se nakonec ukázal natolik mrštný, že ze všech zápasů vyšel zdravý a neporažený. Ulevilo se mi a napadlo mě, že se půjdu napít. Zrovna jsem procházela kolem zdravotních stanů, když jsem uslyšela výkřiky z arény. Idwin vyhrál. Samozřejmě, protočila jsem oči v sloup, nalila si ve stanu vodu a napila se.
V tu ránu se ozval rachot a do stanu vpadl (doslova) Idwin a skácel se k zemi. Zaskočilo mi a upustila jsem sklenici. Otočila jsem se kolem své osy, ale viděla jen jednu sestřičku, která měla plno práce a jen tak křikla:
,,Tak tam nestůj a pomož mu." Došlo mi, že to bude na mě, a tak jsem se k němu sehla, sundala mu přilbu a on úlevně vydechl.
,,Cos to zase prováděl?" zkoumala jsem ho.
,,Myslel jsem, že přijdeš."
,,Ach tak," ušklíbla jsem se a dodala: ,,Jak tě z toho dostanu?" Ukázal na nějaké kožené spony u ramen a i níž. Rychle jsem se pustila do práce a za chvilku jsem mu už pošramocený kov sundávala.
,,Ehm.. Díky."
,,Nemluv prosímtě. Panebože!" pustila jsem přilbu na zem a zakryla si ústa. Halenu, kterou nosil pod brněním jako druhou vrstvu, bylo nasáklé krví.
,,Pročs nepřišel dřív, proboha?"
,,Ustál jsem to," pokrčil rameny.
,,Ty blbečku! Vždyť jsi klidně mohl omdlít, přinejmenším."
,,Těší mě, že máš o mě strach," vztáhl ruku, ale já mu ji rychle položila k zemi.
,,To mě vůbec! Nemusela bych ho mít, kdyby ses choval jako normální člověk."
,,Samas tvrdila, že jím nejsem."
,,Nech toho a drž." Kývl a rozpřáhl ruce. Přetáhla jsem mu první košili přes ramena a znovu se zalkla. Druhá košile na tom byla hůř. Opatrně jsem mu ji roztrhala, protože k ráně těsně přiléhala. Idwin sykl a zrychlil se mu tep. ,,To není legrace, tohle. Sestro!" zakřičela jsem.
,,Nemám čas. Mám tu další tři," odsekla a vrátila se k práci.
,,To zvládneš," dodával mi Idwin odvahy. Ušklíbla jsem se a našla si hadru s vodou. Důkladně jsem mu ránu vymyla a obrnila se proti nevolnosti, která se rychle dostavovala.
,,Já na tohle nejsem stavěná," posmutněla jsem.
,,Já též ne. Tak rychle," vybídl mě. Rychle jsem šáhla pro jehlu a nit a začala šít.
,,Co když to udělám špatně?"
,,Tak umřu." S děsem jsem se na něj podívala, ale on se šklebil. ,,Vtip."
,,Ha ha ha." Nakonec se mi podařilo mu tu velice širokou a velice hlubokou, nutno dodat, ránu zašila a složila se vedle něj.
,,Zkusíš vstát a dorazím tě sama," okřikla jsem ho, když se začal nahýbat.
,,Dobrá," vzdal to. A tak jsme tak seděli vedle sebe, dokud nepřiběhla další sestra a nepostarala se o něj.
,,Děkuji vám, slečno, jsme vám velice vděčné. Tyhle zápasy jsou dobré, akorát tak na uhnání si otravy nebo tak."
,,Souhlasím."
,,Jste v pořádku?"
,,Budu. Raději se odeberu domů," rozloučila jsem se a pomalu se vybelhala ze stanu. Když jsem našla mámu, musela jsem jí všechno do detailů ihned říct a když pak bylo všechno k její spokojenosti, koupila mi nějaký závin a ovoce a šly jsme se posadit do parku. Jedla jsem jen neochotně a pomalu. Pořád na mě dopadala tíha okamžiku.
,,Co princ? Jak je na tom?"
,,Řekněme to takhle: Byl na tom opravdu špatně."
,,Ouha."
,,No jo, ale snad jsem mu aspoň trochu pomohla a jen ten stav nezhoršila," kousla jsem si do hrušky a pomalu žvýkala.
,,Určitě na tom bude dobře. Máš ruce umělce."
,,To, že jsem nakreslila pár obrázků, které stojí za prd, ještě nic neznamená."
,,Když myslíš. Já je ale viděla a i když jsou na tom výjevy, které mi absolutně nic neříkají, mi přijdou krásně."
,,Jsem ráda, že se ti líbí, ale nehodlám je prodávat, takže to nikoho jiného zajímat nemusí."
,,Myslím, že prince Idwina by zajímaly."
,,Co pořád s ním?"
,,Myslím, že tě má rád."
,,Tak nemysli." Zvedla obočí. ,,Řekl mi to."
,,Cože? A ty tu jen tak sedíš?"
,,A co mám dělat? Neřekl to sice přesně, ale včera jsme spolu mluvili a on řekl něco na ten způsob."
,,Páni."
,,Jo. Nemůžu ale prostě přijít a skočit mu kolem krku. Má své povinnosti."
,,Jenže mu asi nepůjdou zrovna od ruky, když stále bojuje o tebe."
,,Jako dneska co?" zašklebila jsem se a znovu si kousla.
,,Jako dneska."
,,To určitě."
,,Vím, co říkám, tak mi věř."
,,Fajn. Nemohli bychom jít domů? Dostala jsem chuť na pořádnou velkou večeři, obsahující kupu masa."
,,Na to, žes před chvílí operovala máš slušný apetit."
,,Už mi to ani nepřipomínej."
,,Dobrá. Tak pojďme," chytila mě za ruku a společně jsme se odešly najíst.

26. den - Vyznání

27. září 2008 v 17:18 | TePa |  Chloëin příběh
Žmoulala jsem kabát v ruce a nerozhodně zírala na dveře před sebou. Nechám mu ho na klice, rozhodla jsem se a začala tam kabát šprajcovat. Tak drž krucinál! Jenže když jsem se do toho pořádně opřela, klika povolila a já spadla do Idwinova pokoje hlavou napřed. Majitel pokoje se ihned rozchechtal na celé kolo a já zrudla jako pivoňka.
,,Co je zase? Něco se ti nelíbí?" obořila jsem se na něj a mrskla po něm kabát.
,,Nezlob se hned! Představa, jak mi tu padáš, mě docela pobavila."
,,Jo. To jsem si všimla. Tak se měj," rozloučila jsem se a co nejrychleji se chtěl vytratit z pokoje. Ale zase mě převezl. Máchl rukou a dveře byly zamčené. ,,Do prkýnka! Přestaň mi tohle dělat, nebo skončím pod drnem rychleji, než řekneš ... ehm... prostě nějaký krátký slovo!" zakoktala jsem se a držela si lem šatů. Idwin se zlomil v pase a znovu se zasmál. ,,Jen aby ses neudusil," prohlásila jsem.
,,Jen klid. Líbí se mi, jak se snažíš hrát na vůdčí osobnost a přitom nemáš připravenou řeč."
,,No jasně. Budu každý den i večer nacvičovat před zrcadlem, co ti chci říct, ne? Na to fakticky nejsem a odemkni, nebo uvidíš."
,,Uvidím co?!" ozval se zvědavě a napřímil se.
,,Uvidíš vztek Chloë Norellové."
,,Cože? Jak byl ten přídomek?" Poprvé za ten čas jsem řekla i své příjmení.
,,Ehm. Toho si nevšímej," mávla jsem rukou a zatřásla s klikou. Pak jsem dveře nakopla a složila se na zem.
,,Chloë? Co je ti?" sehl se ke mně. Cha! Skočila jsem mu po krku a přitlačila ho k zemi.
,,Pastička se povedla!"
,,Myslíš?" ušklíbl se, zvedl mě do vzduchu a tentokrát přitlačil k zemi on mě. Nervózně jsem se podívala jinam.
,,Tak teď to půjde hůř." Idwin se zasmál.
,,To bych řekl, vzhledem k tvé muší váze, že?"
,,Muší? Jsi fakt vtipný. Úplně se trhám smíchy," protočila jsem oči v sloup.
,,Panebože, Chloë! Mlč už!" sehl se ke mně a chtěl mě políbil, ale já se rychle natočila tak, že mě políbil někam vedle ucha. ,,Děje se něco?"
,,To bych řekla!"
,,A copak?"
,,Z čeho usuzuješ, že ti to řeknu, prašivej kouzlotvorče."
,,Aby ti neupadla pusa."
,,Na to už jsem někdy odpovídala, kdy to jen bylo?" dělala jsem, že přemýšlím.
,,Chloë, nech toho a řekni mi, co se stalo."
,,Co se děje, jsi chtěl říct, ne?"
,,Nebo. Nevím, co tě trápí."
,,Tak fajn. Klidně ti to řeknu."
,,Prosím."
,,Tak především bychom si měli upřesnit naše postavení..."
,,Chloë, nechci o tom mluvit," zaúpěl.
,,Ale musíme. Takže... Ty jsi princ, což ví každá tvá milostivá obdivovatelka, která aspoň jedna právě poslouchá za dveřmi." Ozvala se tlumená rána a Idwin se zasmál.
,,Jestli ti vadí obdivovatelky, tak..."
,,Nepřerušovat."
,,Pardon." Kývla jsem a pokračovala:
,,Jsi princ a já nemám právo se tu nechat líbat."
,,Cože?" zasmál se.
,,Jo."
,,Můžu si líbat, koho chci."
,,Ty hrdopýše," sjela jsem ho pohledem.
,,Promiň, pokračuj."
,,Zkrátka a dobře. Nemůžeš a ještě jednou Nemůžeš se tu se mnou válet po zemi a dělat, jako by to bylo stejné, jako před tím, kdy jsem si myslela, že jsi tesařův syn a všechno bylo jiné, protože jsem si myslela, že si můžeš vybrat koho chceš za ženu. Ne, že bych si myslela, že na to pomýšlíš."
,,Ale já můžu..."
,,Nemůžeš. Jsi princ a aby přestaly války, musíš si vzít nějakou princeznu, nebo jak se tomu tady říká. Prostě spojit království. Četla jsem spoustu knih a vím, jak to chodí a nejsme v pohádce, aspoň myslím, aby se tu mohly dít zázraky. Nemůže přiletět dobrá víla, mávnout proutkem a všichni buďte šťastni až do smrti. Tady to tak nefunguje. Je to normální život v jiném světě. Nejsem zvyklá na to, co mi tu předkládáš a v mém světě nesnáším šaty!" Zmlkl, slezl ze mě a posadil se k posteli.
,,Páni," okomentoval to.
,,Ehm?"
,,Jak dlouho sis tenhle proslov připravovala? Pročs ho neřekla hned? Mohl jsem si prostě vzít nějakou princeznu a mohli jsme mít malé dětičky a následníčky trůnu, co budou králičkové a královničky! Jenže pak ses objevila ty a můj život se úplně obrátil vzhůru nohama. V těch lesích jsem se ukrýval před tím davem, který se nakupil před mými dveřmi (buch, buch) a myslí si, že nevím o tom, jak se perou o to, která mi přijde vyprat a která vyžehlit a tak dále. Jednou večer jsem šel z lovu a uviděl tě. Jak se trmácíš s těmi kýbly a řekl jsem si, že jsem nikdy neviděl hezčí dívku (No to určitě, poznamenala jsem). Fakt! Tady nenarazíš na takovou zastánkyni dívčích práv. Tady si může muž vzít kolik žen chce a nikdo mu to nevyčítá! Ale jakmile jsem tě uviděl, řekl jsem si, že jinou nechci. Že ty jsi ta jediná a pravá. Ta, která mi dokáže vyhubovat, ale i pochválit, když bude za co. Ta, která mě dokáže podpořit ve správné věci, nebo mi říct svůj názor. Že nepatříš mezi ty, které manžílkovi plní každé jeho přání, i když pro ně to znamená úbytek na jejich majetku. Ty jsi ta jediná a správná. Ty mi poradíš a pomůžeš, když budu potřebovat a doufal jsem, že mě máš i ráda, ale asi ne. Asi ne," poslední slovo zašeptal, jakoby do větru.
Seděla jsem tam a zírala na něj. Musela jsem vypadat, jak spráskaný pes. Vylil si tu srdce a já nemám jedinou připravenou odpověď? Nevím, co říct. Prostě jsem se na něj koukala, jak tam sedí s hlavou mezi koleny a hledí na zem pod nohama. Ohlédla jsem se a hledala jinou osobu, ke které by mohl mluvit, ale všechna fakta ohledně toho, jak mě uviděl v lese, pokud neviděl lesní žinku, seděla na mě. V hlavě jsem si mimovolně přehrávala písnička Imagine.
,,Víš, Idwine, jakmile jsem tě uviděla podruhé, protože poprvé jsem byla tak unavená, že jsem nedokázala pořádně ani poděkovat, řekla jsem si, že ty budeš ten správný muž do nepohody. Podržíš svou ženu, když bude naprosto zoufalá a splníš jí, co jí na očích vidíš, což nevím, jestli je zrovna správné, ale..." Bum, prásk! Do místnosti napadal celý babinec zpoza dveří a oba jsme se otočili.
,,Ach, Idwine! Taková krásná řeč! Kéž by byla pro mne! Tady ta se k tobě vůbec nehodí," zavzdychala první. Idwin se ušklíbl a znovu se podíval k zemi.
,,Ne, pro mě byla!" zaprotestovala druhá a za moment se ozvala třetí:
,,No to určitě, ty šeredo jedna!" Zajely si do vlasů a pustily se do pořádný pranice. Idwin ledabyle máchl rukou a celý chumel se pomalu dokutálel až ke dveřím, které se pak zavřely.
,,Ano?" zvedl ke mně hlavu.
,,Cože?"
,,Skončilas slovem ale..."
,,Ach tak. Ztratila jsem nit." Idwin si povzdechl a zvedl se na nohy.
,,Řekl jsem vše, co jsem chtěl a až najdeš nit, nebo pero, dej mi vědět aspoň část z toho, cos mi dnes chtěla říct," řekl tiše a odešel druhými dveřmi. To si dělá srandu! Zastyděla jsem se. On mi řekl tak krásnou řeč, asi z patra, a já nejsem schopná mu ani pořádně odpovědět? Všechnu vinu jsem bez zaváhání hodila na ty baby, jejichž výkřiky se nesly až do Idwinova pokoje. Povzdechla jsem si a padla na jeho postel, abych se mohla stydět ještě víc, protože jsem záhy usla. Omámila mě vůně, která stoupala z peřin, nebo vůně, která se věčně vznášela cestou, kterou Idwin procházel?
Zkrátka a dobře jsem usla jako poleno a když jsem se probudila, koukala jsem do očí Idwinovi. Tvářil se natolik neutrálně, až jsem se lekla.
,,Ehm... Promiň. Já... nechtěla jsem. Prostě mě to tak nějak chytlo a já se neovládla."
,,Chápu," řekl tiše a postavil se na nohy. Zmateně jsem se posadila na posteli a spadla ze mne přikrývka. Takže mě ještě zabalil? To je milé! Až moc, pro takovou babu hromskou, jako jsem já. Za chvilku se ozývalo škrábání jeho orlího brka o pergamen a mě bylo jasné, že nemá náladu se teď bavit a že nejlíp bude, když vyklidím prostor. Přece jen už je pozdě, řekla jsem si a tiše se vykradla v místnosti.
Jakmile se zabouchly dveře, Idwin se otočil, vstal, nakopal všechny židle v místnosti a chytil se za hlavu. Co jsem jí to řekl? Nadával si tak a podobně. Řekl až příliš? Ne, řekl všechno, uvědomil si náhle a ona by možná taky řekla něco zajímavého, nebýt jeho obdivovatelek. Proklel je, ale vzápětí kletbu odvolal. Nechce na ně přece házet pekelný oheň jen proto, že se zamilovaly do prince. K čertu s tím postavením, zaklel a těžce dopadl za stůl.

Yael Naim

27. září 2008 v 16:36 | maxiforum.cz
Našla jsem její album, takže pro ty, které taky uchvátil její hlas, stahujte tady:
Yael Naim 2007 (heslo: yael)
Ukázka (Yael Naim - New Soul) :

5. kapitola - Potterovi

26. září 2008 v 18:55 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Pak jsem se přemístila domů, stále s úsměvem. Musela jsem vypadat jako "poťap". Vytáhla jsem svůj mega obří školní kufr a položila do něj své nové školní hábity a nové knihy. Pak jsem přihodila pár věcí pro svou potřebu a tak tak zavřela kufr. Tak už je 27. srpna. Už jen čtyři dny! Najednou jsem nevěděla jestli se vůbec těším, ale pak pocit zmizel. Jasně, že se těším! Poslední rok! Bude sranda.
Lehla jsem si na postel a chvíli jen tak ležela. Hlavou mi neprolétalo absolutně nic, dokud jsem neuslyšela šustění křídel své MMS. Zvedla jsem hlavu a chvíli se dívala, jak hltá vodu. Slétla ke mně a natáhla nožku.
"Dopis? Kdo mi může psát?" zeptala jsem se jí, ale ona dál držela nožku, dokud jsem jí dopis nevzala. Byl od Albuse! Psal mi, jak se nudí a že nemá co dělat. Navíc, že jim chybí jeden hráč do famfrpálového přeboru rodiny Potterových a jejich příbuzných, tak jestli nemám chuť porušit pravidla a zítra přijet. Chvíli jsem přemítala, a pak seběhla dolů, abych se zeptala, jestli můžu jít. Dole byla mamka a uklízela.
"Mami? Můžu zítra k Potterovým?" zeptala jsem se.
"Zeptej se táty," máma na to. Šla jsem tedy do obýváku.
"Tati? Můžu jít zítra k Potterovým?"
"Klidně."
"Díky," usmála jsem se na něj a vyběhla zpátky do pokoje. Ráno jsem se oblékla do famfrpálového dresu, na kterém jsem si změnila jméno na Sarah Potterová. Bylo to trochu mimo, ale i tak. Popadla jsem své koště, hůlku a před domem jsem se přemístila přímo k Potterovým před dům. Zazvonila jsem. Ozval se rachot a otevřela mi Lily.
"Čau. Je doma Albus?" Neodpovídala jen mlčela. Pak se ozval ženský hlas:
"Lily? Kdo to je?" A za Lily se objevila i paní Potterová.
"Dobrý den. Je doma..."
"Už jsou venku a postrádají tě. Oběhni dům, jsou tam," usmála se na mě.
"Díky." Oběhla jsem tedy dům a uviděla tam mezi těmi všemi Potterovými i Ell. "Kdopak mě potřebuje?" zavolala jsem na ně. Ell se na mě vrhla a zahákovala mě rukama.
"Je moje moje moje!!!!!!" zařvala na ně. Zasmála jsem se a položila si hůlku na parapet.
"Tak to v žádném případě!" ozval se další Potter. Asi Albusův starší bratr James.
"Ale ale! Kdopak ji pozval, hm?" ozval se ještě Albus. Všechny je o chvilku později překřičel pan Potter.
"Tak a dost! Budeme losovat a bude!"
"Losovat?" nechápala Ell.
"To nic. Jen se koukej," vymanila jsem se z jejího sevření a všichni jsme se seskupili okolo pana Pottera. Ten určil kapitány. Alba a Jamese. Ti se postavili vedle něj. Jeden po levici, další po pravici. Byli tu ještě Hugo a Rose Weasleyovi a právě teď přiběhla ještě Lily Potterová.
"Tak jdeme na to," začal pan Potter, vytáhl srpec a podíval se na Alba a Jamese.
"Panna," řekl James a pan Potter vyhodil minci.
"Panna," oznámil všem a James začal s výběrem. Ukázal na mě.
"Já?"
"Jo. Jak se jmenuješ?" Přešla jsem k němu a odpověděla:
"Přečti si dres."
"Cože? Další přibuzná?" zasmál se, a pak se otočil ke shromážděným.
"Ell?" ozval se Albus. Ell kývla a přešla za něj. Nakonec týmy vypadaly následovně: James, já, Hugo, Lily a Albus, Ell, Rose a pan Potter, což bylo nefér. Začali jsme protestovat.
"Dobře! Tak jaký máte návrh?"
"To přežijem," řekl nakonec James a s úsměvem dodal: "To vyhrajem." Zasmáli jsme se a rozdali si role. James byl střelec, Hugo odrážeč, Lily brankář a já... no jo... chytač. Sedli jsme na košťata a mě rázem došlo, proč je Lily brankář. Byla docela mrštná. U protihráčů to bylo takhle: pan Potter střelec (údiv, protože jím chtěl být sám a na svou obhajobu řekl, že byl chytač celou školu, takže to jednou vydrží), Ell odrážeč (moc se nesmějte. Ta má páru, když chce.), Rose brankář a Albus chytač. Zaklela jsem. Je lepší, já normálně chytač nejsem. Jsem odrážeč. Krucinál!
Zaklela jsem si ještě jednou a vyrazila nahoru. Za chvíli tu byla i paní Potterová a vypustila míče do vzduchu. Pak pískla, jako kdyby rozhodčí byla ve dne v noci odjakživa a při tom komentovala:
"A míč má v držení James, letí letí a au.... to muselo bolet. Ell se do toho opřela a odpálila potlouk Jamesovi na rameno. Ten zakolísal a pustil camrál, který má nyní v držení, no ano! Harry Potter letí letí, mrštně se vyhýbá všem. Zvedá camrál a au! Hugo Weasley ho strefil do nohy. Harry se otáčí na koštěti podle směru hodinových ručiček a pouští camrál. A hele! Že by Albus zahlédl zlatonku? Nebo to byla Sára? Těžko říct! Letí vedle sebe jako střely. Oba natahují ruce a Sarah zrychluje. Albe přidej! Ouha. Ell znovu využila svých schopností a vypadá to, že Sáře přerazila loket. Pauza!" Zřítila jsem se k zemi a svalila se na trávník.
"Božíčku! Promiň, Sáro. Já nechtěla," přiletěla ke mně Ell.
"Klídek. Je to hra. Klidně to udělej ještě jednou, ale pak tě zabiju," zašklebila jsem se a Ell se úlevně usmála. Zasmála jsem se. Albus se ke mně sklonil a přitlačil mi prst na zranění.
"Auuuuuuu! Jseš normální?" vytrhla jsem se mu ze sevření.
"Promiň. Vyléčím to." Natáhl ruku a za moment v ní měl hůlku. Vyvalila jsem oči. Tohle nedokáže snad nikdo. Nevšímal si mě, namířil mi na loket a za chvíli se objevila modrá záře. Trošku to luplo a bolest ustoupila.
"Dík," vydechla jsem. Hugo mi pomohl na nohy a znovu jsme se vydali hrát. Nakonec, dle očekávání, vyhrál Albův tým. James klel a my - koneckonců - taky. Pak jsme si podali ruce a paní Potterová nás pozvala na oběd.
"Musíme dát odvetu," prohlásil James, když jedl svůj oběd.
"Souhlasím," přidala jsem se a paní Potterová se jen usmívala od ucha k uchu.
"Jaks přičaroval tu hůlku bez hůlky?" šeptla jsem směrem k Albovi a trošku se zašklebila nad formulací věty. Ten pokrčil rameny.
"Ani nevím, ale umím to už dlouho."
"Pááni," pískla jsem a to bylo všechno, co jsem řekla, než jsem začala jíst. Po obědě jsme opět vylétli ven a začali hrát, konečně jsem byla odrážeč. James přehodil role na mé úpěnlivé naléhaní. Sám teď chytal. Takže to byl souboj bratr versus bratr. Hugo byl střelec. Pohodila jsem si pálkou v ruce. Zrovna na mě letěl potlouk, ohlédla jsem se, napřáhla ruku a vyslala ho na Alba. Ten mrštně uhnul. Sakra! Nakonec jsme ale přeci jenom ten zápas vyhráli, takže to bylo 1:1.
"Ju-ju-jupíííííííí!" skákala jsem radostí a objala naše členy týmu, dokonce i Lil se nechala. Pohlédla jsem zpod Jamesova ramena na Alba, který právě objímal Ell a naše pohledy se střetly. Rychle jsem se vzpamatovala a vyplázla na něj jazyk a ušklíbla se.
Ale i když jsem se později vrátila domů, tak mi to nedalo. Motala jsem se po pokoji a uklidňovala se, že je pořád všechno stejné jako dřív. Jak jsem se tak procházela, zavadila jsem očima o dárky. Vrhla jsem se k nim a první otevřela ten od Ell. Nádherná spona z Francie. Okamžitě jsme ji opatrně položila na stůl a vrhla se na druhý dárek. Řetízek s mými iniciály. To mi na Alba moc nesedělo, ale nakonec jsem si ho navlékla na krk. Jasně zazářil. Vzala jsem ještě dopis, který k tomu byl. Jen blahopřání a uvědomění, že nikdy nezreziví a že je něco jako můj patron. Chvíli jsem ho zkoumala, ale pak jsem unaveně padla na postel. Albus dává jen chytré dárky.

4. kapitola - On už ti zahýbá, Ell!

26. září 2008 v 18:47 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Povzdechla jsem si a vrátila se do obýváku. Posbírala jsem dvd a všimla si dárků, které tu ti dva nechali. Od každého jeden. Jsou tak fajn, pomyslela jsem si a raději si je odnesla do pokoje. Co když se táta nebo máma vrátí dřív? Vrátila jsem dvd a brzy se vrátila domů. V kuchyni se svítilo. Vběhla jsem do předsíně a zula si žabky. Mamka už dělala večeři.
"Ahoj," pozdravila jsem ji.
"Čau," usmála se.
"Copak máme dneska na večeři a jak to, že vidím jen dva talíře? Co táta?"
"Zdržel se v práci," máma na to.
"Aha," podívala jsem se na ni. "Ono se není čemu divit, poslední dobou tam má spoustu papírování a neví kam dřív skočit. Když jsem tam byla posledně, tak i když jsem mu pomáhala, tak tam byl přece až pozdě do večera."
"Jo. Já vím, ale co když je za tím něco jiného?"
"Mami? Co jiného máš na mysli."
"Ty nevíš?"
"Mami. Táta tě má rád, nikdy by nešel na rande s jinou ženskou."
"Ale já kouzlit prostě neumím. Co když mu dala nápoj lásky?"
"Táta pracuje na ministerstvu. Ví, jak se obrnit. A to, že neumíš kouzlit ještě potvrzuje jeho lásku k tobě. Většina kouzelníků si potrpí na vyhýbání se mudlům." Usmála se na mě.
"Já vím. Taky mám tátu ráda."
"Vždyť já vím a on to ví taky." Znovu se usmála a naložila mi večeři. Sotva jsme dojedly, přiřítil se do chodby táta. Máma se usmála se a vrhla se na něj. Objala ho a nechtěla ho pustit. Venku asi pršelo, protože táta byl mokrý a to i přes to, že se přemisťuje. Máma byla mokrá taky, ale přes to ho nepustila.
"Copak se děje?" zeptal se táta.
"Chyběls mi," máma na to. "A měla jsem strach."
"To nemusíš, ale je to nadmíru hezké přivítání." Usmívala jsem na prahu jídelny.
"Ahoj, Sáro," pozdravil mě.
"Ahoj. Půjdu si číst, kdybyste mě hledali," odpověděla jsem a vrátila se do pokoje. Posadila jsem se do křesla a otevřela knihu. Zanedlouho se ozvalo klepání na dveře. "Pojď dál." Vešel táta.
"Nevíš, co to s mámou je?" zeptal se.
"Co myslíš?"
"Je taková.... jiná... jako bych ji měl někam utéct," ušklíbl se.
"Má strach," pokrčila jsem rameny.
"Z čeho, prosímtě?"
"Z toho, že ji opustíš, protože je mudla."
"Co? To je pitomost," usmál se táta. Zjevně z něj spadlo obrovské břemeno.
"Tak jí to běž říct, já se půjdu pomalu balit. Mimochodem, kdy jdem do Příčný?"
"Málem bych zapomněl. Zítra. Mohla bys ještě na chvilku přijít dolů? Máme pro tebe překvapení." Usmála jsem se, pohodila knihu někam na postel a šla s tátou dolů.
"Všechno nejlepší," usmála se na mě máma a zapálila poslední svíčku na malém dortu.
"Děkuju," rozzářila jsem se a šla si sfouknout svíčky. "Nechceš jít zítra s námi?"
"Kam?"
"Do Příčné ulice," odpověděla jsem a krájela první díl dortu.
"Nemůžu. Mám hodně práce."
"To je škoda. Ale něco ti dovezu."
"Ty máš narozeniny," usmála se máma. Pokrčila jsem rameny a začala jíst svůj díl dortu.
"Mňam. Čokoládový... Ty víš, jak na mě," usmála jsem se na mamku a pozvala ji i tátu ke stolu.
Ráno mě vzbudil táta. Bylo kolem desáté, takže se to asi nedá počítat jako ráno, ale i tak. Pak jsem si uvědomila, že už umím kouzlit a přičarovala jsem si oblečení. Byla jsem z toho úplně na větvi. Nálada se mi zvedla o 100% a já seběhla dolů za tátou.
"Tramtadadá!" vypískla jsem. "Jdeme?"
"Nebudeš snídat?" zasmál se táta.
"Nemám hlad. Včera jsem poslala dopis Albovi a Ell, sejdem se v jednu u Floreana."
"Tak to jo. Zvládneš nakupovat sama? Musím něco zařídit u Gringottových."
"Jasně!"
"Co tak nadšeně?"
"Už můžu přeci kouzlit."
"Aha," zasmál se táta. "Tak pojď, jdeme." Přemístili jsme se na začátek Příčné a hned na to se ode mě táta odtrhl a zamířil do kouzelnické banky. S úsměvem jsem přecházela obchody. Od mdm Malkinové až po Famfrpálové potřeby. Mrkla jsem na hodinky. Za pět jedna!
Přemístila jsem si balíky domů a vydala se k Floreanovi Fortescuovi. Albus a Ell už tam byli a zrovna si objednávali. Zapískala jsem na ně, ať mi objednají čokoládový pohár s ananasem. Zamávali mi.
"Ahoj!" posadila jsem se k nim ke stolku.
"Čau," na to Ell s úsměvem.
"Už jsi zjistila, jak se tvůj vyvolený jmenuje?" zeptala jsem se s úšklebkem.
"Nebuď hned taková a ne, nezjistila."
"Smůla."
"Bůůůů!" ozval se Albus.
"Ahoj," usmála jsem se na něj.
"Konečně, už jsem si myslel, že mě úplně vynecháte."
"Promiň, citlivko," ušklíbla se na něj Ell.
"No no no," zvedl Albus ruce v poraženeckém gestu.
"Ok." Jedli jsme pohár a smáli se, dokud jsme neviděli Scorpiuse. Potuloval se tu s nějakou mrzimorskou holkou. Překvapeně jsme všichni tři zvedli obočí.
"Ale ale. Mistr Malfoy chodí s mrzimorskou holkou? On už ti zahýbá, Ell!" ozvala jsem se první.
"Nech toho," zasmála se Ell a Albus jen zapískal. Scorpius se na nás otočil, hodil po nás vražedný škleb a šel dál. Rozchechtali jsme se na celé kolo.

3. kapitola - A třeba bude hezkej

26. září 2008 v 18:40 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Ráno jsem byla celá nějaká gumová a ochablá. MMS byla pryč, a tak jsem sešla dolů ze schodů. Samozřejmě už oblečená. Měla jsem neuvěřitelně oškubané rifle a černé tričko s tlustými ramínky. Došla jsem do kuchyně, vytáhla si jídlo a u rádia se najedla. Pak jsem přešla do obýváku, kde jsem se rozvalila na gauč a pustila televizi, kde zrovna běžel nějaký pořad o vlcích.
Po chvíli jsem u toho usnula. Táta s mámou byli v práci a já byla doma sama. Když jsem se probudila podruhé, vstala jsem, napila se, začala se hrabat v košíku a po chvíli vítězoslavně vykřikla. Lístek do videopůjčovny. Jupí! Vyhrabala jsem něco z peněženky, zamkla dveře a vyšla ven. Zrovna se schylovalo k dešti. To stihnu, pomyslela jsem si a rozutíkala se. Celá uřícená jsem vběhla do půjčovny, vybrala si pár filmů a utíkala zpátky. Jenže jsem měla smůlu a déšť mě chytil asi v půli cesty.
Pak jsem uviděla Ell, která byla zjevně na cestě k nám domů a vrhla se na ni. Zasmála se a oklepala.
"Co to provádíš?"
"No, mrkni na mě," vybídla jsem ji a ona se znovu zasmála. Pod deštníkem bylo naštěstí hezky sucho, a tak jsme bez další velké újmy dorazily k nám domů. "Jen se osuším, za chvilku jsem zpátky, posaď se do obýváku a skouknem filmy, které jsem půjčila."
"Dobře." Vyběhla jsem schody do pokoje a rychle se převlékla.
"Mohlas aspoň naznačit, že přijedeš. Uklidila bych."
"To máš jedno. Navíc jsem nepřijela, ale přemístila jsem se."
"Se máš. To já ještě sedmnáct nemám," dopadla jsem vedle ní na gauč. "Dáš si sušenku?" nabídla jsem ji.
"Ne, dík. To mělo být překvápko. Kdybych chtěla, ať to víš, věděla bys to. Neboj," usmála.
"Tak čím vděčím za tvou návštěvu?"
"Už mě nebavilo psát jen dopisy," usmála se na mě.
"Jsem ráda, že jsi tu. Přespíš, nebo musíš zase zpátky domů?"
"Jsem tu, ale rodiče o tom neví."
"Asi by tě zabili," odtušila jsem.
"Jo. To jsou celí oni. Tyrani jedni!"
"Ale pořád jsou to tvoji rodiče. A na mě byli vcelku hodní."
"Já vím. To oni na hosty, víš? Ale po škole si najdu práci a odstěhuju se co nejdřív to půjde."
"Neříkalas, že už máš i vybraného manžela?"
"No. To mám."
"A vidělas už ho?"
"Matka mi ho nechce ukázat."
"Třeba žárlí."
"A nebo je to takový šereda, že si myslí, že bych chytla infarkt a nechce se před nimi ztrapnit."
"Mělas špizovat."
"Tobě se to řekne. Jenže oni mají snad všechno zabezpečený kouzlem od té doby, co jsem plnoletá."
"Nedivím se. Mohla bys být odeklínačka."
"Pouvažuju o tom," kývla.
"Tak, který film si dáme?"
"Ukaž," natáhla se po těch dvou dvd a zkoumala obrázky na přebalu.
"Takhle toho moc nezjistíš. Musíme to pustit," zasmála jsem se a strčila první film do přehrávače. Kecali jsme dál.
"Jak to vlastně bylo s tvými rodiči? Moc o nich nemluvíš."
"Protože není, co říct," odpověděla jsem.
"Povídej mi o nich. Prosím."
"Máma je mudla a táta čaroděj," hlesla jsem.
"A věděla máma o tom, že je táta..."
"Ne."
"A odkdy to ví?"
"Od té doby, co mě vzali do Bradavic." Ell se na mě s údivem podívala.
"A co ona na to?"
"Asi dva měsíce s tátou nemluvila. To pro něj bylo strašné, protože ji ani neviděl. Byla zalezlá v pokoji a když konečně vystrčila nos, jen se najedla a nic neřekla. A pak... když jsem měla jet do Bradavic, najednou začala i mluvit. Poblahopřála mi a táta byl radostí bez sebe."
"Páni."
"Jo... Páni," odpověděla jsem už trochu nerudně.
"Proč o nich nemluvíš."
"Nevím."
"Nekecej."
"Prostě se mi o nich mluvit nechce. Budeme se dívat na film, nebo změníme téma?"
"Hm," otočila se Ell k televizi a celý film jsme promlčely, dokud nepřišly velmi velmi vtipné scény a nastál hlasitý buchec. Když filmové premiéry skončily, šla jsem pro něco k jídlu a když jsem se vrátila, měla na sobě Ell ten legrační narozeninový kloubouk a frkačku. S tou co chvilku zatřásla. Smála jsem se.
"Nechápu. Říkali, že je to milé, ale vůbec to nefunguje." Rozesmála jsem se ještě víc a objala ji.
"Díky."
"Máš přece narozeniny. Kde je Albus?"
"Co s ním?" odtáhla jsem se.
"Říkal, že možná přijde."
"Cože?" vyjekla jsem. Ozval se zvonek. Vrhla jsem se ke dveřím. Albus. Ell mi byla hned v patách. Vtáhly jsme ho dovnitř a objaly ho.
"Co je?" zeptal se zmateně.
"Díky díky díky!" obtančila jsem kolem něj kolečko.
"Ještě jsem ani nezačal," smál se už taky.
"Mě stačí, že jste oba tady. Pojďte dál. Na jak dlouho tu jste?"
"Do čtyř," řekla Ell.
"Též," přidal se Albus.
"Jenom?" povzdechla jsem si. "To je už za hodinu," mrkla jsem na hodiny.
"Táta mě potřebuje zase v práci. Promiň," omlouval se Albus.
"Jsem ráda, že mi dáte aspoň trochu svého času, ale já mám narozky až zítra," usmála jsem se.
"Má se přát o den dříve, to nevíš?" smála se Ell.
"Nechodila jsem na hodiny etikety, Ell." Vyplázla na mě jazyk. Pak jsme se všichni posadili. V televizi běžela zrovna nějaká soutěž.
"To je drsné," okomentoval to Albus.
"Ale pozor! Ell se bude vdávat!" šťouchla jsem do Alba. Ten se pobaveně ušklíbl.
"Co je na tom vtipnýho?" obořila se na nás Ell. S Albem jsme se rozesmáli na celé kolo. "Fajn! Jste zrádci! Oba dva!" odsekla.
"Moment!" vstala jsem. Vrátila jsem se se záclonou za zády, ale to Ell nemohla vidět. Posadila jsem se vedle ní a přehodila jí záclonu přes hlavu.
"Krása."
"Hm... Sluší ti to," okomentoval to Albus a rozesmáli jsme se nanovo.
"Fajn," odsekla Ell.
"Přehlídku, přehlídku, přehlídku," povykovali jsme na ni s Albem. Usmála se a vstala. Chytla záclonu za jeden konec a otáčela se jako káča. Ležela jsem smíchy na Albovi, který na tom nebyl o moc líp. I Ell se smála. Mezi novými výbuchy smíchu jsem občas vykřikla něco jako:
"A teď nový model svatebních šatů od Channela!" Nakonec už jsme se smáli všichni na jedné kupě, dokud nás nezačaly bolet žaludky. Vydechovali jsme a leželi na sobě.
"Třeba bude hezkej," řekla najednou Ell.
"Jo... Třeba. Ale kolik kouzelníků z čistokrevných rodin je hezkých?" namítla jsem a hned na to mě Albus zlechtal.
"Neberu to jako urážku," řekl nakonec a já znovu vydýchávala.
"Ale musíš to uznat. Podívej se třeba na Scorpiuse."
"No jo. Vypadá jako dvakrát použitej toaleťák," zasmála se Ell.
"Třeba nám vyrostl do krásy. Poslední rok... Třeba byl na plastice a třeba je on tvůj nastávající," já na to. Pak se rozezněly hodiny. Čtyři hodiny. Pomalu jsem vstala. "Opravdu musíte jít?"
"Už tak bude doma šrumec," řekla Ell a pomalu se ubírala ke dveřím.
"Táta," na to Albus. Pokrčila jsem rameny a doprovodila je ke dveřím.
"Tak teda... Za jak dlouho?" Ell se zamyslela.
"Za 5 dní," řekla nakonec.
"Jo... Tak teda na nástupišti... asi... Nebo v Příčné na učebnicích!"
"Tak na Příčné. Napíšem si!" rozloučil se i Albus a oba se najednou přemístili od našeho prahu.

26. den - Ano nebo ne?

21. září 2008 v 17:38 | TePa |  Chloëin příběh
I přes mé včerejší úvahy, jsem se hned ráno na rychlo sbalila, kdyby se náhodou našel nějaký způsob, jak mě vrátit zpět. Potíž byla, že mě nachytala máma.
,,Chloë? Chtěla jsem se tě... Co to děláš?"
,,Ehm... Nezlob se, ale balím se."
,,Cože?"
,,Nezvládám to tady a nemám tu co dělat. Už je to skoro měsíc, co jsem tady."
,,Bála jsem se, že mě budeš chtít opustit."
,,Ale o tohle nejde. Já tu vlastně prakticky nejsem."
,,Ale jsi. Vidím tě."
,,Vždyť to odporuje všem přírodním zákonům."
,,To je jedno. Jsi tady a já jsem tomu ráda." Povzdechla jsem si a posadila se na postel.
,,Trápí tě ještě něco?"
,,Třeba když se vrátím domů, na všechno zapomenu a bude mi hej."
,,Jako lépe?" Kývla jsem. ,,Poslyš, Chloë. Ty bys chtěla na něco z toho, cos tady prožila zapomenout?" Pomyslela jsem na stařenu a řekla si, že určitě. Ale nebýt jí, nikdy bych nepoznala Idwina. V hlavě jsem měla chaos a zmatek.
,,Možná?" Máma se poprvé za ten čas usmála.
,,Chtěla jsem nejdřív na tátu zapomenout, ale pak jsem si řekla, že to neudělám. Byl to hodný a veselý chlapík a já ho budu mít navždycky moc ráda."
,,Ale je pryč," šeptla jsem.
,,Ani mi nepřijde. Když je teď nahoře, ochrání tě před nebezpečím a jen nerad by viděl, že až do své vlastní smrti budeš nosit černý šat a smutnit."
,,Já vím."
,,Táta by řekl: ,Hlavu vzhůru. Konec světa ještě nenadešel, ale co když to bude zrovninka dnes? Užij si dnešní den, jako by byl poslední!´" Usmála jsem se. Ano, tohle na tátu sedělo.
,,Možná, že to nakonec nebude nejlepší nápad."
,,Možná, ale je to tvoje věc a já ti do toho nebudu mluvit. Oblékni se a přijď se dolů najíst, ano?" poplácala mě po ruce.
,,Dobrá."
,,Co je mezi tebou a Idwinem?" zeptala se z ničeho nic mamka. Zaskočilo mi.
,,Ehm?"
,,No, co je mezi vámi?"
,,Jak to mám vědět? Vzduch?"
,,Vzduch to nebude, protože ten nejde vidět." Nechápavě jsem se na ni podívala a ukrojila si další sousto.
,,A nesnaž se to zajíst."
,,Nevím, co ti na to říct," odpověděla jsem.
,,Ale víš, jen se stydíš."
,,To není pravda!"
,,Aha," zasmála se mamka.
,,Co zase?"
,,Ale nic."
,,Já nic znám a tohle to teda zaručeně není." Mamka se chichotala dál.
,,Tak dost! Půjdu se projít do parku, kdyby tě náhodou přešel smích! Zatím se odporoučím." Mamka se jen zašklebila a nechala mě odejít. Ccc! Co to mělo být? Výslech jako z Kriminálky Las Vegas?
Posadila jsem se na své oblíbené místo na fontánce. Vítr mi čechral vlasy a voda příjemně chladila nohy.
,,Ahoj," ozvalo se za mnou. Lekla jsem se a zavrávorala.
,,Ehm. Ahoj, Idwine," odpověděla jsem a uvědomila si, že na sobě mám ty letní zelené šaty s fialovou stuhou.
,,Máš se dneska lépe?"
,,Řekla bych, že ano," zašklebila jsem se proti přímému slunečnímu záření.
,,Tak to je dobře. Můžu si přisednout? Je strašné horko."
,,Jasně. Posluž si," ukázala jsem vedle sebe. Zašustila látka a za chvilku už Idwin seděl vedle mě.
,,Pročítal jsem ty knihy, jak ses mě přišla zeptat na..." Přerušila jsem ho.
,,Teď ne. Ještě si to promyslím."
,,Opravdu?" usmál se.
,,No jo, ale to ještě neznamená nic."
,,Samozřejmě," kývl a nabral si vodu do dlaní.
,,Snad to nechceš pít?"
,,Proč?" zasmál se.
,,No, vzhledem k tomu, že si v ní lidé namáčí nohy, mi to přijde nehygienické."
,,Jaké?"
,,Mohlo by ti být špatně."
,,Jo tak," vylil vodu zpátky do fontány, která v tu ránu přestala téct.
,,Krucipísek, co s tím je? Nikdy se to nestalo," postavila jsem se do vody.
,,Třeba je to ucpaný?"
,,Myslíš? Podívej se na to, prosím," přistoupila jsem blíže ke kašně a v tom mi podjela noha a sletěla jsem pod vodu. Idwin, který se zrovna díval do fontány se rozesmál, ale též zakopl, nějakým záhadným způsobem vyčistil fontánu, která mocně vytryskla, podebrala Idwina, vyhodila ho do vzduchu a on pak s hlasitým žuchnutím dopadl hned vedle mě. Rozesmáli jsme se na celé kolo a převalovali se ve fontáně.
Postavila jsem se a vylezla ven. Prohlédla jsem se a zkoprněla. Látka se mi těsně nalepila k tělu a já si uvědomila, že mi přesně obkresluje ruce, nohy i trup a vůbec všechno. Rychle jsem přes sebe hodila ruce, ale moc to teda nepomohlo. Zatím se z fontánky vybelhal i Idwin a když mě uviděl, málem spadl zpátky.
,,No co je?" rozdrkotaly se mi zuby.
,,Ale nic," zatřepal hlavou a přetáhl si halenu přes hlavu, vyždímal ji a přehodil si ji přes záda.
,,Nemusel by foukat ten vítr."
,,M-mi p-povídej," drkotala jsem a Idwin se rozesmál.
,,Pojď, prosímtě, nedaleko mám kabát."
,,T-ty n-nosíš v-v ta-takovém v-vedru k-kabát?"
,,Co prosím?" zasmál se.
,,S-si d-děláššš le-legra-c-ci."
,,Jo nosím, abych mohl zachraňovat mladé dámy, jako jsi ty."
,,D-dámy? H-ha-ha-ha." Přišli jsme k jednomu stromu a Idwin přese mě přehodil kabátec. Ihned se mi uklidnily zuby a mě začínalo být teplo. ,,Nádhera." Zasmál se a posadili jsme se na lavičku.
,,Co pořád děláš?"
,,Poslední dobou jsem dost kreslila. Jinak jen jím a spím a přemýšlím."
,,Aha."
,,No jo. Co ty?"
,,Znáš to, záležitosti ohledně králoství."
,,Neznám," usmála jsem se na něj a ždímala si vlasy. ,,Proč musí být tak zatraceně dlouhé?"
,,Tak proč si je nezkrátíš?" zasmál se Idwin.
,,To máma. Zakázala mi to. Prý je to škoda." Idwin se usmál a promnul jeden pramen mezi prsty.
,,Možná by to opravdu byla škoda."
,,Myslíš?" zablýsklo se mi v očích, jak jsem se usmála.
,,Myslím," řekl a naklonil se ke mně blíž. Lekla jsem se a rychle ukázala před sebe.
,,Viděls to?"
,,Co?"
,,Takže neviděl."
,,Ale co?"
,,Škoda, vypadalo to zajímavě."
,,Kecko! Nic tam nebylo." Začervenala jsem se.
,,Jak to můžeš vědět?"
,,Jsem docela všímavý."
,,Nepovídej."
,,No jo. Od přírody," řekl a vtiskl mi letmý polibek. Rychle se odtáhl a já překvapeně zamrkala. ,,Spadlo ti něco do oka?" usmál se.
,,N-ne. Teda myslím," promnula jsem si oko. Chytil mě za ruku a stáhl ji zase dolů. ,,Je mi trochu zima."
,,To se nedivím, sedíš docela daleko."
,,Neřekla bych. Nemůže to být ani metr." Zasmál se.
,,Nesnaž se odbočit od tématu."
,,Já se o nic nesnažím."
,,Zase lžeš."
,,To teda ne."
,,Ale ano."
,,Ne."
,,Ano."
,,Ne."
,,Ale ano a nech toho."
,,Ty toho nech, já to myslím vážně."
,,To určitě," zasmál se Idwin.
,,A nesměj se mi pořád."
,,Myslíš, že k tomu nemám důvod?"
,,Jo, myslím," byplázla jsem na něj jazyk.
,,A ten jazyk si schovej, nebo ti ho někdo ukousne." Zašklebila jsem se na něj a vstala.
,,Musím domů."
,,Zase lžeš."
,,No tak lžu a co," nakrucovala jsem se před ním.
,,Upadne ti pusa."
,,Nepovídej. Máš nějaký důkaz o tom, že by kdy někomu spadla pusa?"
,,Ty máš ke všemu něco."
,,To je moje," usmála jsem se.
,,Tak sem dej ten kabát."
,,Ehm... Vrátím ti ho zítra, stačí?"
,,Dneska."
,,Ale..."
,,Dneska."
,,Idwine."
,,Nemrkej tak na mě. Dneska."
,,No tak fajn. Dneska. Těš se," pohrozila jsem mu prstem a utekla se domů převléct.

25. den - When you say nothing at all

21. září 2008 v 14:12 | TePa |  Chloëin příběh
Šla jsem domů a přemýšlela nad Idwinem. Kolikrát už mě rozesmál, nebo mě utěšoval. Samozřejmě, že mě už kolikrát pěkně naštval, ale to všechno je nic, když se na něj podívám.
It`s amazing how you can speak right to my heart
Without saying a word, you can light up the dark
Try as I may I could never explain
What I hear, when you don`t say a thing
Já ho mám ráda! Uvědomila jsem si najednou, když jsem vešla do dveří. Cítila jsem se, jako by ze mě najednou spadlo obrovské břemeno. Ale jak to? Nic jsem si nenalhávala. Prostě jsem se k němu chovala, jako vždycky a nenapadlo mě, že se můj vztah k němu třebas změnil. Nikdy jsem nad tím tak neuvažovala. Říkala jsem si, že ty podivné pocity, které se ozývají v žaludku a to teplo, které jsem často pociťovala, jsou jen přirozená reakce těla na počasí.
The smile on your face lets me know that you need me
There`s a truth in your eyes saying you`ll never leave me
The touch of your hand says you`ll catch me when ever I fall
You say it best, when you say nothing at all
A když se vždycky tak znenadání objevil někde vedle mě, znervózněla jsem a byla napnutá, jak kšandy. Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla? Toho, jak voní, jaký má měkký hlas, pokud se zrovna nezlobí na někoho ze svých vojáků, nebo na mě, uvědomila jsem si náhle a trochu se usmála. Tolikrát jsem ho už naštvala.
All day long I can hear people talking out loud
But when you hold me near, you drown out the crowd (the crowd)
Try as they may they can never define
What`s been said between your heart and mine
Najednou jsem si nebyla tak jistá, jestli mám odejít. Něco takového jsem ke klukovi v životě necítila. Jsem snad najednou citlivka? Asi mu to ani nedokážu říct, ani s ním nebudu moct mluvit. Stydlivko jedna, okřikla jsem se. Měla bych se cítit provinile, když táta zemřel a já se zabývám tím, jestli Idwina mám ráda nebo nemám?
The smile on your face lets me know that you need me
There`s a truth in your eyes saying you`ll never leave me
The touch of your hand says you`ll catch me when ever
I fall You say it best, when you say nothing at all
Probrala jsem se do skutečnosti. Vždyť on je princ! Bude si muset vzít nějakou princeznou, aby královská pokladnice byla zase bohatší a pro další území, nebo jak to bývalo v těch knihám, co jsem v životě četla. Pochybuju, že by odmítl královo přání a přihnal se ke mně. Povzdechla jsem si. Kdybych nad tím neuvažovala, bylo by to možná lepší a únosnější.
The smile on your face lets me know that you need me
There`s a truth in your eyes saying you`ll never leave me
The touch of your hand says you`ll catch me when ever
I fall You say it best, when you say nothing at all
Jsem tak zmatená... Co mám dělat? Co je správné? Tati, kéž bys tu byl, určitě bys mi pomohl...

16. - 25. den - Smutek se mě drží a drží

21. září 2008 v 13:31 | TePa |  Chloëin příběh
Vběhla jsem na tržnici a zjistila, že lidé se tam hemží ve stejném houfu, jako kolem poledne. Padla jsem na zem k nejbližší zdi a zajela si rukama do vlasů, které byly neuvěřitelně dlouhé. Povzdechla jsem si.
Co, že se najednou bojím, že by mi mohl říct, že se mu líbím? Nebo si to jen namlouvám? Ale já přeci nejsem odtud. Nemám se tu zbytečně zavazovat, nebo ne? Zmateně jsem zavrtěla hlavou a šla si koupit ta jablka. Do jednoho jsem se hnedle zakousla a zamířila domů. Moje tradiční cesta. V tom mi ale jablko vypadlo z ruky a já zůstala zaraženě stát.
,,Táto!" vykřikla jsem a rozběhla se k bezvládnému tělu před naším prahem. Sklonila jsem se k němu a vlasy mi přepadly přes obličej dolů. ,,Táto!" zopakovala jsem a zatřásla s ním. Namáhavě otevřel oči. ,,Díky bohu," vydechla jsem.
,,Umírám, Chloë."
,,C-cože? To ne! Zavolám doktora! Postará se o tebe. Pomoc!" zakřičela jsem.
,,Jsi milá, ale mě už nic nepomůže." Sklouzla jsem pohledem k jeho zakrvácenému oblečení a zaklela.
,,Proč?"
,,To je život," zasípěl.
,,Neopouštěj mě! Zůstaň tady! Tolik jsem toužila se s tebou setkat a ty mě chceš opustit? V žádném případě! Hlavně neusínej."
,,Chloë..," vydechl a já si uvědomila, že je mrtvý.
,,Neeee!!!!" vykřikla jsem a hlasitě se rozplakala. Slunce zapadalo a naposledy ozářilo tátovu tvář.
Probudila jsem se ve své posteli a znovu se rozplakala. Tati... Plakala jsem, protože ho u víckrát neuvidím, že už si nepromluvíme, že už mě s sebou nebude brát na rady, že už mu nikdy nebudu upravovat jeho kravatu, že už mi nikdy nedá žádnou radu. To neeee, plakala jsem a nebyla k zastavení.
,,Chloë?" ukázala se ve dveřích máma, která vypadala ještě hůř, než já. Postavila jsem se a šla ji obejmout. Když jsme se znovu odtrhly, máma mi řekla, kdy bude pohřeb a odešla. Už se nikdy neusměje, uvědomila jsem si.
Zavřela jsem dveře a posadila se na okenní rám. Slunce mi svítilo rovnou do obličeje. Na sobě jsem měla nové šaty a vysoké kožené boty. Jedna noha mi vypadla z okna a mě to bylo fuk. Neměla bych raději vyskočit? A obrat mámu o poslední rodinu? To ne. To neudělám. Zastýskalo se mi po parku, kde jsme spolu s tátou seděli tak nedávno a mě ani nenapadlo, že by mohl být mrtvý. Vzlykla jsem a pomalu pokračovala do lesního porostu.
,,Chloë?"
,,Teď ne, Idwine. Ať je to cokoliv," odbyla jsem ho tiše a posadila se k fontánce. Posadil se vedle mě a váhavě mi položil ruku na mou.
,,Je mi to líto." Mlčela jsem. ,,Nejsem v tomhle nějak zběhlý. Nevím, co bych ti měl říct, abych..." Přisunula jsem se k němu a objala ho. Přitiskl si mě k sobě a já jsem si říkala, že v téhle náruči chci zemřít. Nepovolil a já tomu byla ráda, tolik jsem se zase chtěla cítit v bezpečí. Potom jsem se odtáhla a pohlédla jsem na něj.
,,Díky za všechno," vstala jsem a pomalým krokem se šinula domů. Tam jsem se posadila do kuchyně a složila ruce do dlaní.
Tak už dost! Nezvládnu to! Promiň mami a všichni, kteří jste mi tak přirostli k srdci. Musím zpět, nebo se z tohohle zcvoknu.
,,Dejte si cibulovou polévku, slečno. Musíte jíst."
,,Nemám hlad, díky Mary," odpověděla jsem.
,,Prosím vás, slečno," přisunula mi talíř až pod nos a já si všimla jejího pohledu a usmála se. Vzala jsem si lžičku a snědla jídlo.
,,Děkuji ti," zvedla jsem se a odkráčela do haly. Celý den jsem mámu neviděla, asi je ve svém pokoji a připravuje se na večerní pohřeb. Navlékla jsem se do černých dlouhých šatů a společně s mámou jsme se vydaly na hrad. Posadily jsme se hned za první lavici a já objala mámu, aby se cítila trochu lépe.
,,Věděla jsem, že to udělal, ale ani bych neřekla, že... že... že bude mrtvý," rozplakala se.
,,Mami, neplač," poplácala jsem ji po zádech. Zanedlouho přišel král a posadil se vedle ní.
,,Upřímnou soustrast," řekl měkce a máma mu poděkovala. Seděla jsem jako solný sloup a koukala na kněze, který přišel odříkat poslední rozloučení.
Celý zbytek týdne se mnou nebyla žádná řeč. Celé dny jsem jen kreslila obrázky krajin a s nikým nepromluvila. Idwin měl asi spoustu práce, protože se taky vůbec neukázal. Povzdechla jsem si a dokončila poslední tah na obrázku, který jsem pověsila na zeď. Nezbylo už žádné místo a výjevy byly různé.
Na některé jsem nakreslila zpaměti pár domů z mého světa a na jiných byly jen stromy a zapadající slunce. Pak jsem vstala a rozhodla se, že navštívím toho kouzelníka, který nemá učně. Nebo už ano? Nevěděla jsem.
,,Nevíte, kde bych našla kouzelníka?" zeptala jsem se prvního muže, kterého jsem potkala na ulici. V očích se mu zračil úlek, ale odpověděl:
,,Cožpak to nevíte? Zemřel, je tu jen jeho učeň."
,,Myslela jsem, že žádného neměl."
,,To byla lež. Není jím nikdo jiný, než náš princ, kéž mu bohové dlouho žehnají," otočil se a odešel. Tak tedy za Idwinem. Zaklepala jsem na jeho dveře od pokoje, ozvalo se dále a já vešla.
,,Chloë? Nečekal jsem tě," postavil se a podíval se na mě. ,,Jsi v pořádku?"
,,Chtěla bych se vrátit domů."
,,Jak to myslíš?" nakrčil obočí.
,,Tak, jak to říkám. Zpátky do našeho světa."
,,Cože? Proč?"
,,Já už to nezvládám, Idwine. Prostě ne. Je tu spousta jiných lidí a já mám pocit, že brzy budu na milión kousků."
,,Chloë, neodcházej," poprosil. Vzhlédla jsem k němu.
,,Je to proti všem zákonům přírody, to, že jsem tady. Vůbec tu nemám co dělat."
,,Miluju rozdíly mezi zákony přírody."
,,Idwine, cožpak mě nechápeš? Jsem tu jako jehla v kupce sena. Vůbec nevím, co tu dělám a proč jsem tu vůbec tak dlouho."
,,Potkalas rodiče."
,,Jeden z nich mi zemřel."
,,Ale není to tvoje vina. A co na to říká máma?"
,,Neví o tom. Chodí jako tělo bez duše."
,,Jako ty. Vůbec se neusměješ." Pokrčila jsem rameny.
,,Idwine. Já se rozhodla, tak proč to prodlužujeme?" Prosebně se na mě zadíval.
,,Chloë... neodcházej." Mlčela jsem a posadila se do křesla u okna. ,,Našli jsme viníky a oni se nás lekli a utekli."
,,Pozdě," řekla jsem tiše.
,,Neodcházej. Prosím," klekl si přede mě a promnul mi ruce.
,,Idwine, nedělej mi to ještě těžší, než to je," postavila jsem se a přešla ke dveřím. "Až zjistíš, jak na to, otoč se na mě, prosím," poprosila jsem ho a zmizela za dveřmi.
Idwin se mezitím chytil za hlavu a bezmocně se potuloval po pokoji. Cožpak nevidí, jak ji má rád? Proč mu takhle ubližuje? V tom zaklepal král.
,,Děje se něco, synu?"
,,Proč myslíš?" rozhodil rukama.
,,Viděl jsem odcházet Chloë."
,,Jo. Ona se chce vráti do svého světa."
,,Vzpomínám si, jak si o tom mluvil," přikývl.
,,Ale ona bude úplně jinde, chápeš?" zabědoval Idwin.
,,Já to chápu, ale ty to nechceš pochopit."
,,Ne, to teda nechci. Proč to dělá?"
,,Je zoufalá, Idwine, pochop to."
,,To je i její matka."
,,Idwine..," usmál se král a poplácal ho po zádech. ,,Láska je mocná čarodějka."
,,Ať je, já jí do toho nemluvím, ale ať mi neubližuje."
,,Někdy si nevybereš. Tvá matka zemřela také příliš mladá a já proklínal den, kdy se tak stalo."
,,Vždyť se usmíváš?! Jaks dokázal zapomenout, proboha?"
,,Nezapomněl jsem. Je tu se mnou. Chodí za mnou a radí mi, když potřebuji. Myslím, že by nechtěla, abych se tu pro ni trápil," usmál se.
,,Ale Chloë nezemře! Bude zpátky u sebe doma a tam..," polkl.
,,Myslíš si, že tě nemá ráda, když odchází?"
,,Neptal jsem se jí."
,,To bys asi ani neměl. Ty máš strach, že tě opustí a ty už ji nikdy neuvidíš. Já to chápu."
,,Ale ona mě ne."
,,Běž se vyspat, Idwine, ráno bude lepší."
,,To pochybuju, ale dík. Musím projít ještě knihy o přesouvání." Král se na něj soucitně usmál, poplácal ho po zádech a odešel z pokoje. ,,K čertu s tebou, Chloë! Proč mi to děláš?"

Úžasná Zeměplocha I - Barva kouzel

21. září 2008 v 0:34 | TePa (+ samozřejmě T. Pratchett) |  Knihy
Úžasná Zeměplocha I - Barva kouzel (Terry Pratchett)
Pár hlášek z knihy :

Zhruba v témže čase se jedna neúspěšná věstkyně budoucnosti, která bydlela na opačné straně téhož bloku, náhodou podívala do věštecké misky. Z hrdla se jí vydral přiškrcený výkřik a během hodiny prodala všechny šperky, rozličné kouzelnické nářadí a náčiní spolu s většinou šatstva a majetku. Nechala si jenom to, co se snadno vešlo na nejrychlejšího koně, kterého mohla dostat. Skutečnost, že o něco později, když se její dům zřítil v moři plamenů, zahynula pod kamennou lavinou v morporských horách dokazuje, že i Smrť má smysl pro humor.

MRAKOPLAŠ? Řekl tónem, který připomínal zvuk olověných vrat, zavíraných hluboko pod zemí.
"Hm," odpověděl Mrakoplaš a pokusil se pomalu ucouvnout před nehybným pohledem prázdných důlků.
CO TADY VLASTNĚ DĚLÁŠ? (Bumm, bumm, duněla víka hrobek v temnotě červy prolezlého nitra starých hor...)
"A kde bych měl jako bejt?" zeptal se Mrakoplaš. "Heleď, jsem si jistej, že máš spoustu svý práce jinde, takže kdybys mě nechal projít..."
JSEM VELICE PŘEKVAPEN, ŽE NA TEBE NARÁŽÍM TADY, MRAKOPLAŠI, PŘESTOŽE S TEBOU PRÁVĚ DNES V NOCI MÁM MÍT SCHŮZKU.
"No to přeci, to ne..."
ALE ANO. TO CO MNE NA TOM TAK UDIVUJE JE, ŽE JSEM SE S TEBOU MĚL SETKAT V PSEUDOPOLISU.
"No jo, ale dyť to je pět set mil vodtuď?!"
MNĚ TO POVÍDEJ! ZASE SE NA TOM VŠEM NĚCO POROUCHALO. PODÍVEJ SE, NECHTĚL BYS TŘEBA... Mrakoplaš pomalu ustupoval dozadu a na ochranu zvedal ruce před sebou. Od nedalekého stánku se sušenými rybami pozoroval celou scénku pobavený trhovec, který viděl Mrakoplaše a považoval ho za blázna.
"V žádným případě!"
MOHL BYCH TI PŮJČIT NEOBYČEJNĚ RYCHLÉHO KONĚ...
"Ne!" Mrakoplaš se otočil a dal se na útěk. Smrť ho chvilku pozoroval a pak zklamaně pokrčil rameny.
TAK SE BĚŽ BODNOUT, řekl.

Broadman si klekl na vrcholu sklepních schodů a začal manipulovat s křesadlem. Rychle zjistil, že je vlhké.
"Já tu všivou kočku zabiju!" zamumla a začal šmátrat po náhradním křesadle, které obyčejně leželo ve výklenku vedle dveří. Bylo pryč. Broadman řekl ošklivé slovo. Zničeho nic se ve vzduchu vedle něj objevila hořící pochodeň.
PROSÍM, POSLUŽ SI.
"Díky," odpověděl Broadman.
NENÍ ZAČ.
Broadman se rozpřáhl, aby hodil pochodeň dolů do sklepa, ale ruka se mu zastavila v půli cesty. Podíval se na hořící smotek a na čele se mu objevily vrásky. Obrátil se a pozvedl pochodeň nad hlavu, aby si posvítil. Nedávala sice mnoho světla, ale i tak vyloupla ze tmy jakýsi tvar.
"Oh, ne -" vydechl.
ALE ANO, odpověděl Smrť.

"Dělám to dobře?" ozval se Dvoukvítek dychtivě.
"Říká, že ti natrhne ledvinu, pokud se jenom hneš," překládal volně Mrakoplaš.

The Last Goodnight

20. září 2008 v 22:30 | youtube |  Songz
Pictures of you (Pictures of me)



2. kapitola - Kec o ožehlém obočí

20. září 2008 v 21:59 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Když to šílené papírovaní nakonec skončilo, s povzdechem jsem se posadila do křesla v kanceláři. Táta si dával kafíčko.
"Promiň, že jsem tě nevzal na oběd, ale můžu tě vzít na brzkou večeři."
"To by bylo fajn," funěla jsem.
"Vlastně mě udivilo, že nikdo ze zdejších zaměstnanců nemá potíže," řekl mimoděk. Ztuhla jsem a šáhla si do kapsy pro papír.
"To ne."
"Co?" Podala jsem mu seznam stížnosti, které jsem ve spěchu sepsala. Bylo to asi deset věcí. "To je v pohodě. Společně to máme za chvilku hotové."
"Copak oni nejsou kouzelníci? To to nedokážou sami odstranit?"
"Oni si potrpí na to, že to dělá někdo jiný. Dnes jsi mi hodně pomohla." Usmála jsem se. Pomohl mi vstát a společně jsme vyrazili z kanceláře. "Takže... Ty si vezmeš tohle a já tohle, dobře?" Kývla jsem a roztrhla papír na dva kousky. Na jedné polovině byly moje úkoly na dalším tátovy. "Chytré," poznamenal s úsměvem a vyrazil k výtahu. Nakonec jsem musela odstranit myši z prvního oddělení, což jsem zvládla ručně.
Narozeniny mám až pozítří. 27. srpna. Takové pozdní datum. Jsem zase poslední. Další úkol byl posunout stůl asi o jeden stupeň doprava, další pověsit obraz a poslední vyměnit vodu květinám. To mi přišla jako největší blbost pod sluncem. To tu nejsou uklízečky nebo co? Naštvaně jsem vyšla z oné místnosti a znovu narazila na Alba.
"Přišel mi tvůj dopis," poznamenal, když jsem ho míjela.
"To jsem ráda. A moje MMS?"
"MMS?" zasmál se.
"No. Jako Moje Milá Sova."
"Jo ta byla v pohodě. Napsal jsem ti odpověď. Nevěděl jsem, že budeš na Ministerstvu. Vůbec ses nezmínila."
"Jo. Přišla jsem na to teprve dneska."
"Líbí se mi tvoje tričko," poznamenal s úsměvem.
"Díky," usmála jsem se a vypjala hruď. Zasmál se.
"Budu muset jít. Taťka na mě čeká u výtahu. Jedeš též?"
"Vlastně nevím. Taťka mi nic neřek. Raději počkám v kanceláři."
"Jak myslíš. Tak ahoj a odepiš mi na dopis," mrkl na mě. Usmála jsem se. Za chvíli už startoval a běžel za taťkou k výtahu. Tak tohle je ten slavný Harry Potter? Zkoumala jsem Albova taťku pohledem. Albus mu zrovna něco říkal. Pan Potter se otočil a zamával mi. Nervózně jsem mu gesto oplatila a zalezla do tátovy kanceláře.
Nikdy jsem u Potterů nebyla. Vlastně jsem po tom vůbec netoužila. Ale u Ell ano. Pan a Paní Buxleyovi jsou hodně milí lidé. Byla jsem u nich ale jen na skok. Milí, ale Ell je v lásce nemá a není se čemu divit. Táta už seděl za stolem.
"Už jsem si myslel, že nepřijdeš?!" zasmál se a přešli jsme k výtahu, který se k mé smůle - nebo štěstí? - ještě nezavřel. Táta tam strčil ruku, abychom mohli vejít a já se namačkala k Albovi.
"Dobré odpoledne, pane Pottere," řekl táta a podával mu ruku. Pan Potter ji stiskl a potřásl s ní. "Velice mě těší, pane...."
"Ach, omlouvám se. Jmenuji se Charles. Charles Aykott," představil se.
"Harry Potter."
"To ani netřeba říkat, pane Pottere," poznamenal táta.
"Tak to je ta slavná Sarah Aykottová? S mým synem to asi nebudete mít nejlehčí."
"To není tak úplně pravda, pane Pottere. Jsme přátelé, takže mu leccos toleruji."
"Aha," zasmál se. "Nechcete s námi na večeři?"
"Právě jsem chtěl dceru vzít do nějaké restaurace, vy mi mluvíte z duše. Půjdeme?" zeptal se mě. Jako bych mohla odmítnout. Přikývla jsem.
"Mimochodem, máte moc hezké triko," poznamenal pan Potter. Zasmála jsem se a poděkovala mu. Zapadli jsme do nějaké menší příjemné hospůdky a posadili se za velký stůl. Seděla jsem naproti Alba a přijala jídelní lístek. Chvilku jsem uvažovala nad tím, co si dám, až jsem si objednala hranolky a smažák. Mé poměrně dost oblíbené jídlo. Navíc jsem na něj právě měla chuť. Jídlo se přede mnou objevilo během chvilky a já začala jíst.
"Nikdy jsme moc nedbali na společné styky, viďte?" ozval se pan Potter.
"Máte pravdu. Ono asi nebylo proč, nemyslíte?" zeptal se táta.
"Asi máte pravdu. Ono bystrozorství je poměrně dost odlišné od oddělení s nevydařenými kouzly."
"Ani bych neřekl," ozval se táta. Pan Potter překvapeně zvedl obočí.
"Jak to?"
"Myslím, že tyto obory nejsou zas až tak odlišné," zopakoval táta. Pomalu jsem žvýkala sousto a modlila se, aby pan Potter nebyl příliš konfliktní. Mrkla jsem na Alba, který měl naprosto klidný výraz. Klidný, nebo nevyspitatelný? Ozvalo se mé druhé já. Polkla jsem a napila se džusu.
"Nemyslíte si to?"
"Nevím, co si právě myslet," přiznal se pan Potter.
"Víte, mnoho lidí si myslí, že lidé z našeho oddělení jsou jen poskoci a vůbec nic neznamenají a kdyby se náš obor zrušil, ministerstvo by neutrpělo. Stojíte na jejich straně?"
"Co bychom bez vás dělali. Myslím, že jste potřební." Táta spokojeně kývl a já dál nervózně přežvykovala. "Ministerstvo je v chodu částečně jen proto, že my urovnáváme vnitřní vztahy."
"Vnitřní vztahy?"
"Ano."
"Co konkrétně máte na mysli?" zeptal se se zájmem pan Potter. Útrpně jsem se podívala na Alba, ale ten jen zíral na mého tátu.
"Dalo by se říct, že jsme to my, kdo udržuje chod ministerstva kouzel."
"Myslíte?"
"Ano. Zdá se, že najednou mají všichni, co na práci, když se jedná o nějakou věc, které se z neznámých důvodů odmítá ujmout."
"Vy myslíte to, jak vás všichni povolávají třeba jen kvůli díře ve střeše, kterou by si mohli zpravit všichni sami?"
"Přesně to," kývl táta a rázně si ukrojil další kus jehněčího.
"Aha. Jenže s tím asi nic nenaděláme."
"Asi ne," souhlasil táta a dál jedli mlčky. Nastalo poněkud tíživé ticho, a tak jsem se zeptala Alba:
"Jakpak se má Lily?"
"Myslím, že až příliš dobře. Neustále mě otravuje," odpověděl Albus s úsměvem. Pan Potter se jen zašklebil.
"To k tomu asi patří," řekl.
"Tys nebyla jiná," vmísil se do hovoru i táta, který právě dojedl.
"Opravdu?" zajímal se najednou Albus. Táta kývl a rozpovídal se:
"Když byla ještě malá, bylo příšerné, co všechno dělala. To jste měli vidět... -" Prosila jsem tátu očima, aby přestal, ale Albus ho jen popoháněl. "- ... tak příkladně, když jí byly čtyři roky, podpálila vánoční stromeček."
"Tak to se dá chápat. A jak?" ptal se Albus.
"No... podpálil jsem jí prskavku a ona byla úplně nadšená a utíkala to ukázat mámě. No, a pak zakopla o vlastní nohu, spadla na hlavu, odkutálela se pod stromek, který taky spadl a okamžitě se zapálil. Jenomže to tam ještě pořád ležela Sára a ta to schytala taky. Řvala jako tur, a tak jsem ji rychle vytáhl zpod plamenů a uviděl... -" táta se rozesmál a já ho přerušila:
"Tak to by snad stačilo, ne?" Táta mě ale okázale ignoroval a pokračoval:
"- uviděl jsem její ožehnuté obočí a napůl spálené vlasy. To jste měli vidět ten její kukuč," smál se zvesela dál a já si složila hlavu do dlaní.
Podobně se ubíral celý večer. Všichni se bavili na můj účet a já jen potichu trpěla. Když už to zacházelo moc daleko, přerušila jsem ho:
"Tak dost. Mohl bys už přestat?" obořila jsem se na něj, vstala, rozloučila se s Potterovými, vyběhla ven před hospodu a šla pěšky někde doleva. Táta mě za chvíli doběhl.
"To nebylo zrovna dvakrát slušné, takhle odejít," okřikl mě táta.
"A to, že tu každému na počkání vyprávíš příběhy z mýho dětství je normální? Co když nechci, aby to věděli. Kdybych chtěla, řeknu to sama!" křičela jsem. Táta se zarazil. Už dlouho mě neviděl takhle běsnit.
"Klid. Mělas mě zastavit."
"To by ses musel taky podívat na mě a ne na ně," ukázala jsem na sebe prstem. Chytil mě za ruku a přemístili jsme se domů. Okamžitě jsem od něj uskočila a vyběhla schody do pokoje. MMS už tam byla a pochrupovala ve své kleci. Pamlsky byly pryč.
Vedle na komodě ležely dopisy. Jeden od Alba - jak říkal - a druhý od Ell. Vzala jsem nejdřív ten od své kamarádky a začetla se. Ell se má očividně skvěle. Právě se vrátila z Francie a už se nemůže dočkat, až se mi předvede ve svých nových šatech. Kde ona na to pořád bere?
Albův dopis byl poněkud lepší, řekla bych. Vylíčil mi své nové finty ve famfrpálu, které mu poradil jeho táta a že se těší, až něco provedou McGonnagalové. Navrhoval, že bychom ji mohli přebarvit vlasy a jednou jí je taky rozpustit, aby vypadla líp. Odepsala jsem mu, že to beru a doufám, že jsem neklesla v jeho očích kvůli těm kecům, které provozoval můj táta. Položila jsem dopisy pro Alba a Ell vedle klece a šla si lehnout.

1. kapitola - Zbožňuju Ministerstvo kouzel!

20. září 2008 v 21:49 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Právě začíná noc. Osudová část dne. Nebo se to jen říká? Procházela jsem se po typické anglické ulici. Jen cesta mezi domy, které jsou navíc podobné jeden na druhý. Povzdechla jsem si a zapadla do jednoho z nich. V kuchyni a v obýváků svítila světla. Posadila jsem se na botník, zula si boty a sundala bundu.
"Večeři máš na stole!" ozval se mamčin hlas.
"Už běžím!" zavolala jsem nazpět a rychle vběhla do kuchyně. Pěkně mi vyhládlo. Rychle jsem do sebe naházela jídlo a šla jsem nahoru do pokoje. V druhém patře je jen můj pokoj, koupelna a skladovací místnost. Tam jsem nikdy nebyla. Bůhví, co by tam na mě spadlo.
Otevřela jsem rozvrzané dveře a vešla. Jedna stěna byla namalovaná na červeno a ta naproti ní byla polepená plakáty mých oblíbených famfrpálových družstev. Správně. Jsem čarodějka! Ani byste nevěřili, jak Bradavice zbožňuju! Za týden se tam vracím.
Plácla jsem sebou na postel a dala si ruce pod hlavu. Někde venku se zdržovala moje nová sova. Stále ještě neměla jméno, ale to je maličkost. To se doplní. Časem. Otočila jsem se na bok a sledovala své pohybující se kamarády. Albus Potter, první z nich. S tím jsem snad zažila nejvíc legrace za celý svůj život. Kolik jsme toho pod jeho kouzelným pláštěm provedli za lumpárny. Na fotce mě objímá kolem ramen a smějeme se na celé kolo. Z druhé strany stojí Ell. Vlastně se jmenuje Elleonora Buxleyová, ale neustále nás okřikuje, ať jí tak v žádném případě neříkáme. Na fotce se usmívá a dělá Albovi rohy.
Znovu se usměju a položím fotku zpátky na stolek. Najednou dostanu chuť někomu z nich napsat. Rychle vstanu, přejdu ke stolu, vytáhnu pergamen a kalamář s brkem. Moje milá sova (MMS) se brzy vrátí z lovu, tak ať se nenudí. Napsala jsem oslovení, a pak se zuřivě rozepsala o tom, jak je tu nuda a jak mi chybí.
Pak jsem dopis podobně opsala, ale k Albovi doplnila, že se těším, ať zase na školníka nastražíme nějakou tu bombu hnojůvku a položila obálky s jejich jmény k MMSině kleci. Vytáhla jsem z přihrádky knihu o famfrpálu a začala číst. Po chvilce mě to ale omrzelo a já vylezla na svůj soukromý balkón.
Večerní vánek mi čechral polodlouhé blond vlasy a já pomalu vydechla. No, co může být krásnějšího? Najednou jsem zaslechla slabý šustot křídel a bylo mi jasné, že se vrací MMS. Napřáhla jsem pravou paži a za chvilku mi na ní přistála sova. Pohladila jsem ji po hlavě a donesla dovnitř.
"Tady máš dopisy. Vrať se brzy. Nečekej na odpověď, určitě mají své sovy. Budu tě tu čekat s horou pamlsků." Sice si nejsem jistá, jestli mi rozuměla, ale poslední větu jistě pochopila, protože okamžitě odletěla. Usmála jsem se a znovu vyšla z pokoje do přístěnku pod schody, kde se ukrývala má skrýš. Není nějaká zvláštní, ale občas se tam zašiju, protože nikoho nenapadne hledat mě tam.
Rychle jsem z poličky vzala pytlík se sovími pamlsky a vyběhla schody zpátky do pokoje. Nasypala jsem asi hrst dobrot do její klece a šla se osprchovat. Zítra se budu mít líp, pomyslela jsem si, protože se s tátou chystáme na nějaký famfrpálový zápas. Nevím na jaký, to táta neřekl. Uvidí se.
Ráno mě probudilo slunce. Posadila jsem se na posteli a zívla. Bylo krásné ráno. Navlékla jsem na sebe károvanou sukni a tričko na ramínka s nápisem Famfrpál. Přišlo mi to originální. Usmála jsem se pro sebe, přečesala si vlasy a seběhla schody do kuchyně.
"Dobré ráno všem!" řekla jsem zvesela a posadila se za svůj talíř se snídaní. To je celá mamka. Snědla jsem snídani a s očekáváním se podívala na tátu, který si četl noviny.
"Je mi líto, Sáro, ale dneska mě potřebují v práci."
"Říkals, že tento den bude náš," zamračila jsem se.
"Omlouvám se, ale můžeš jet se mnou jestli chceš," prohodil a myslel si, že odmítnu.
"Tak ok. Jen si převleču tričko. Tohle je trošku nevhodné," poznamenala jsem a šla se převléct. Provokativně mi na něm stálo: Zbožňuju Ministerstvo kouzel! Kdysi ho prodávali u vchodu do ministerstva. Ještě ho pořád mám. Super. Jakmile mě taťka uviděl, rozesmál se.
"Jak myslíš," poznamenal s úsměvem a pošťouchl mě ke krbu. "Tak do toho. Spěcháme. Mám zpoždění." Kývla jsem, hodila letax do plamenů a přemístila se na ministerstvo.
Rychle jsem uskočila od krbu a znovu s úžasem sledovala množství krbů a lidí, kteří z nich vylézali a spěšně odcházeli pryč. Ale to už z krbu vylézal i táta, chytil mě za ruku, abych se neztratila a táhl mě k výtahu.
První byl ale ke vší smůle už plný, takže jsme čekali na další. Táta pěnil. Neustále se díval na hodinky a pošlapával, nakonec tu přijel náš výtah s oběžníky, které vylétly ven. Rychle mě vtáhl dovnitř a modlil se, aby si ti kouzelníci pospíšili.
Po chvíli, která tátovi jistě připadala nekonečná jsme dorazili do odboru pro nevydařená kouzla. Konečně mě pustil, ale stále byl k nezastavení. Vrazil k sobě do kanceláře a ani se na mě neohlédl. Neva, pomyslela jsem si. Jen je nervózní. Vešla jsem za ním a posadila se naproti něj za stůl.
"Nechceš mi pomoct?" zeptal se.
"Jasně. Co potřebuješ?"
"Ale, jen takovou maličkost." Podezíravě jsem se na něj podívala. "Budu vyřizovat papíry a bude rychlejší, když je odneseš těm, komu budou určeny."
"Od čeho jsou oběžníky?"
"Je toho hodně. Tohle prostě nemůžou pohltit. Uděláš to pro mě? Navíc jistě budou mít zase nějaké stížnosti, tak bych tě poprosil."
"Dobře." Vysvětlil mi, že hotové papíry bude dávat na roh stolu a já je budu odnášet podle jeho náčrtů kanceláří adresátům. Zanedlouho už jsem lítala tam a zase zpátky. Vůbec jsem nevnímala okolní svět. Do někoho jsem vrazila a papíry se mi rozsypaly po celé hale.
"To ne!" zanadávala jsem, dupla si a rychle začala papíry sbírat. Vzhlédla jsem a lehce se usmála.
"Albe! Co mi to děláš? Já potřebuju rychle odnést ty papíry a ty do mě strkáš!" spustila jsem, a pak mi sklaplo. Nevím proč. Ale Albus mi najednou připadal tak nějak jiný. Smál se sice od ucha k uchu jako obvykle, ale i tak. Mávl hůlkou a papíry se mu seskládaly do náruče.
"Tos to nemohl udělat rovnou?" utrhla jsem se na něj.
"Promiň," omluvil se. Chňapla jsem po papírech a zmizela z dohledu.