Srpen 2008

Zmijozel

30. srpna 2008 v 23:19 | TePa
Slytherin (Zmijozel)

Ředitel/ka : profesor Severus Sname do roku 1997, pak Horacio Křiklan
Zakladatel/ka : Salazar Zmijozel
Erb: zelená, stříbrný had (to je stříbrný had na zeleném podkladu, proto jsou Zmijozelské barvy zelená a stříbrná). Had proto, protože zakladet mluvil hadím jazykem.
Duch : Krvavý baron
Umístění : Zmijozelská společenská místnost je pod bradavickým jezerem se spostou světel a zelených světel, židlí s lebkami kolem dokola. Je umístěná pod jezerem, vchází se brněním a nachází se ve sklepení.
Slova Moudrého klobouku:

Nebo to bude Zmijozel,
kde najdeš opravdové přátele,
Tam ti, co ví, co chtějí,
vždycky skončí.


Zmijozelský famfrpálový tým :
zelené hábity.
Hráči jezdili na Nimbusech 2001, když se stal D. Malfoy chytač. 1991-92 neobsahoval žádné dívčí hráčkye

Známí lidé, kteří navštěvovali Zmijozel :

(neznámá doba, ale asi někdy kolem zakladatelů)
Krvavý baron

(neznámá doba, ale asi někdy v 19. století)
Horacio Křiklan

1858-1866
Phineas Niggelus Black

(1936 - 1943) (nebo je to 1938?)
Avery (Přítel Riddlea)
Tom Marvolo Riddle, později lord Voldemort


(70. léta 20. století)
Avery (Přítel Snapea)
Bellatrix Blacková
Narcissa Blacková
Regulus Black (asi 1972 - 1979)
Rudolphus Lestrange
Rabastan Lestrange
Lucius Malfoy (1965 - 1972)
Evan Rosier
Severus Snape (1971 - 1978)
Wilkes


(90. léta 20. století)
Miles Bletchley
Terence Higgs

1986 - 1994
Marcus Flint

1988 - 1995
Bole
Derrick

1989 - 1996
Montague
Adrian Pucey
C. Warrington (1989 - 1996)


1991 - 1998
Millicent Bulstrode
Vincent Crabbe
Tracey Davisová
Gregory Goyle
Dafné Greengrassová
Draco Malfoy
Theodore Nott
Pansy Parkinson
Blaise Zabini

1992 - 1999
Harper

1993 - 1994
Astoria Greengrassová (možná Asteria, sestra od Dafné)

1994 - 2001
Malcolm Baddock
Graham Pritchard

11. kapitola

29. srpna 2008 v 21:31 | TePa |  Theresa
"Do prčic! Kur vajíčka snáší! Do slona. Do Merlinových uší. Do Mekky! Do toho nejodpornější ho vředu. Jauuuu!" Tak a podobně to vypadalo v Remově a Theresině společném bytě. Theresa se právě lopotila do schodů se svou objemnou krabicí a když konečně vstoupila do dveří, krabice se jí vysmekla a spadla jí na nohu. "A tak už... do... Jé, ahoj, Reme!" změnila ihned intonaci. Remus se prohýbal v pase a s úsměvem zíral na potrhanou, rozcuchanou a špinavou Theresu.
"Ahoj," usmál se. "Kolik toho, prosímtě, máš?"
"Někdo musí zaplnit ty skříňky," pokrčila Theresa rameny.
"Pomáhám ti a jako by neubývalo. Proč se jednoduše nemůžem přemístit až domů?"
"Zvláštní, co? Domů. Klidně ti odpovím. To proto, že je chmurná doba a proto, že jsme přijali opatření, které zabraňuje přemisťování do celého domu. Nebyls to ty, co nadšeně souhlasil na bytovém výboru?" zašklebila se Theresa.
"No jo. Já zapomněla," poškrábal se Remus na zátylku. Theresa se usmála a vstala.
"To se ti ani nedivím. Já samotná jsem tam usla, vzpomínáš?" scházeli spolu ze schodů.
"No jo," zasmál se Remus nad tou vzpomínkou. "Vzpomínám si, jak tě probudil až potlesk na konec a jak ses nechápavě šklebila, když se tě předseda ptal na tvůj názor."
"Naprosto jsem nechápala, co tím myslí," zasmála se Theresa.
"Hlavně, žes přikyvovala," na to Remus s úsměvem.
"No jo. Pamatuj, že v případě nouze musíš přikyvovat," přednesla Theresa a oba už se smáli na celé kolo.
"Můžete být zticha?" ozval se pobouřený hlas 60-ti leté stařenky odvedle.
"To nemůžeme, madame. Protože jsme se právě nastěhovali!" zazubila se Theresa.
"U všech bohů," zaklela stařenka a zalezla zpátky do bytu.
"Připadá mi, že ty krabice jsou čím dál těžší," zanadávala Theresa a proklínala své přesvědčení, že kouzlit v tomto domě by neměli, když je takhle suprově zabezpečený. Remus se zasmál a hravě zvedl další dvě krabice.
"No ne! Já vidím už je poslední dvě!"
"Fakt! Sis myslel, že jsem nějaká... ehm... jak to říct?" zašklebila se Theresa.
"Neřeš a pojď," usmál se Remus a popohnal před sebou Theresu. Ta se ukázala, jako bezedný pytel nadávek. Než došla nahoru, vypadla z ní snad stovka o nejrůznějších nedostatcích chudáka Merlina.

Když konečně vynesli úplně všechno, svalili se na gauč.
"Panebože!" zahekala Theresa.
"No jo. Neuvěřitelné, kolik toho vy ženské potřebujete," zavrtěl hlavou Remus.
"To je všechno opravdu nezbytný. Budu to potřebovat, abych se ti líbila."
"Líbíš se mi i tak, což o to."
"Jak myslíš," usmála se na něj Theresa a vstala, aby si urovnala věci ve skříni.

Oba byli členi Fénixova řádu a jak začala válka, zapojovali se do těžších a těžších akcí. Jednou byl Remus vyslán, jako vlkodlak, na výzvědy. Theresa se s ním právě loučila.
"Hlavně mi na sebe dávej pozor."
"Já to zvládnu. Ty se nepleť do nějakých velkých roztržek, dobře?" strachoval se Remus a stále se objímali.
"Pokusím se, ale znáš to. Vím, že nebudeme dlouho v kontaktu, ale budu na tebe pořád myslet, slibuju," šeptala horlivě Theresa.
"Jo. Já taky. Prosím, doufám, že se ti nic nestane. Běž se třeba podíval za Jamesem, říkal mi, že se strašně nudí, jak teď nemůže vycházet z domu."
"Zajdu, neboj. Zkusím ho nějak rozveselit."
"Ty to zvládneš," usmál se Remus a odtáhl se.
"Máš ještě čas?" Remus kývl a zeptal se:
"Proč se ptáš?"
"Myslím, že nastal čas," podívala se na něj. Remus nevěděl, jak se tvářit, ale Theresa se na něj vrhla a začala ho líbat tak horlivě, že se brzy poddal a převzal iniciativu. Milovali se celou noc a když se ráno probudili, usmáli se.
"Reme. Nikdy na tebe nezapomenu."
"Proč mi to říkáš? Ty mě chceš opustit?" strachoval se Remus.
"Nechci. Ale nikdy nevíš, co svět přinese," podívala se na něj Theresa.
"Tohle neříkej. Nevím, jak bych bez tebe a tvé podpory přežil."
"Vždycky tu budu a nesmíš zapomenout, že kdyby se náhodou s jední z nás něco stalo..," Theresa ztěžka polkla. "Chci, abys věděl, že nesmíš zapomenout žít. Nechci, abys na mě zapomněl, to ne. Chci jen, abys mě zastrčil do temného koutka v tvojí hlavě a snažil se žít dál," pohladila ho po vlasech.
"Co to říkáš? Já tě miluju a když se lidi milují, nemůže se jim nic stát."
"Vzpomeň na McKinnonovy. Také byli úžasní a šťastni, a pak jim nic nezbylo." Theresa se k němu přitiskla.
"Nechci, aby se ti něco stalo. A nedovolím, aby se stalo něco mě."
"Dobře. Miluju tě."
"Já tebe taky," políbil ji Remus, vylezl z postele, oblékl se, naposledy se podíval na její úsměv a zmizel za dveřmi.

Theresa se hned na další den vydala na nákupy. Chtěla prosvětlit byt a trošku ho zútulnit, a tak se rozhodla koupit závěsy.
"Dobrý den," pozdravila, když vešla do krámu a s pusou otevřenou se podívala na její bývalou učitelku studia mudlů. "Co, že jste tady a ne v Bradavicích?"
"Mám už pokrk těch zatracených dětí, co nenosí domácí úkoly. Navíc se mi nezdá, že by můj předmět byl nějak oblíbený," odpověděla a zeptala se: "Tak, co to bude?"
"Abyste rozumněla... Máme velký byt, skoro celý vedený dooranžova a rozhodla jsem se, že trošku zútulním obývák. V této době..." otřásla se.
"Chápu. Pojďte za mnou, ve vedlejším pokoji máme závěsy." Theresa šla tedy za ní a ustrnula, když uviděla tolik střihů látek na závěsy.
"Páni. Můžu?" zeptala se Theresa a šáhla po prvních. Mezitím se ze vstupní místnosti ozýval cinkot zvonku, jak někdo vcházel dovnitř. Bývalá profesorka se omluvila a odešla do vedlejší místnosti. Ozýval se tam tlumený hovor. Theresa však měla oči jen pro závěsy a když si konečně vybrala, s úsměvem na rtech se rozhodla, že je zajde zaplatit. Nakoukla do vstupní haly a málem vyjekla. Před pultem stál jakýsi smrtijed a mířil hůlkou přímo na Theresinu bývalou profesorku. Ta se třásla od hlavy až k patě.
"Za to, že jste vyučovala děti z čistokrevných rodin tak hanebný předmět! Pche! Rovnocení. Co je to za blábol?"
"N-nechala jsem toho," vykoktala ze sebe, otočila hlavu a spatřila Theresu. Ta jí pomalu naznačovala, že až jí dá znamení, musí utíkat za ní. Bývalá profesorka kývla a otočila se k tomu násilníkovi.
"Bůhví proč. Ale ti mladí kouzelníci a čarodějky si to budou pamatovat. Ach, vstoupilo vám to příliš do hlavy." Theresa kývla, bývala profesorka vyrazila vpřed a Theresa tak tak stihla vyčarovat provizorní štít. Vběhly do vedlejší místnosti a přiběhly k oknu. Theresa rychle máchala hůlkou, jak čarovala nezbytná zaklínadla. Přitom se jí v náručí klimbal nový závěs. Smrtijedi, ale rychle zaklínadla rušili.
"Rychle! Vyskočte z toho zatracenýho okna!" vykřikla na ni Theresa.
"Měla byste vy, jste mladší!"
"Tak dělejte! Podržte mi závěs," hodila zmíněný předmět a znovu se otočila čelem ke dveřím. "Skákejte! Na co čekáte." Bývalá profesorka studia mudlů spěšně vyskočila z okna, ale pro Theresu už bylo pozdě. Jakmile se na chvilku otočila k oknu, prolétl k ní zelený paprsek a Theresa se skácela k zemi. Na tváři měla stále svůj úsměv. I přes to, že umřela a věděla to, když pomáhala své bývalé profesorce. I přes to dala přednost jejímu životu a poslední, co jí přeběhlo před očima, byl Remův obličej. Proto ten úsměv.

Mezitím se bývalá profesorka hnala přes ulici pryč. Vrazila do prvního krámu a křičela:
"Smrtijedi! Smrtijedi!" Ukázala na svůj krám a posadila se za stolek. V ruce stále oranžový závěs, který přivezli teprve před nedávnem.

Remus Lupin se vrátil brzy a když neviděl svou ženu doma, chtěl jí jít hledat. Před jeho dveřmi ale stála jaho bývalá profesorka.
"Jé, dobrý den, rád si s vámi popovídám, ale hledám svou přítelkyni Theresu, zřejmě bude u Janet nebo tak."
"Tam není," oznámila mu návštěvnice. Remus se zarazil.
"Co prosím?"
"Není nikde u kamarádek," zopakovala.
"Jak to můžete vědět?"
"Byla jsem u toho, když zemřela," řekla a podala mu závěs. Remus nechápal.
"Co je to?" Stále mu nedocházelo to, co mu řekla.
"Ten den byla u mne a chtěl vám zútulnit byt. Rozhodla se pro závěsy. Odvedla jsem jí do vedlejší místnost, kde vybírala. Mezitím ke mně ovšem přišli smrtijedi." Remusův obličej se začal měnit.
"Všimla si toho, nebo jen chtěla zaplatit. Nevím. Zachránila mě. Postavila se jim, hodila mi závěs a poručila, ať vyskočím z okna. Ihned jsem tam poslala kouzelníky z vedlejšího krámu, ale smrtijedi byli pryč a na zemi ležela ona." Remus už přes slzy neviděl. "Její tělo je u Munga. Měl byste jí dát poslední sbohem." S tím se otočila a zmizela. Remus se ztratil v bytě. Padl na gauč a rozbrečel se jako dítě. V rukou svíral závěs, který byl poslední vzpomínkou na jeho lásku. Samým vyčerpáním a výčitkami, že tu měl být, usnul.

Ráno se vybelhal, jako mrtvola z bytu a přemístil se k Mungovi. Zeptal se na ni a při každém vyslovení jejího jména ho píchlo u srdce. Konečně dorazil k jejímu tělu. Zní to tak bezvýznamně. Podíval se na ni. Na tváři měla svůj oblíbený úsměv číslo tři. Musel se proti své vůli zasmát. Odhrnul jí vlasy z čela a zmoženě se posadil vedle ní. Janet to ještě neví. Bůhví ale, kde je jí konec.

Remus jí vystrojil pohřeb a napsal kraťoučký nekrolog do Denního věštce, i když věděl, že i ten může být za chvíli pod okupací Voldemorta.

Vzpomínejme na ni, pro její dobrotu a její laskavost. Její oslnivý úsměv a tu naději, kterou v sobě nosila. Nikdy by se k Voldemortovi nepřidala. Obdivujme ji, protože jí miloval velký houf lidí, mezi které se snad i na první místo počítám já. Vzpomínejme na Theresu Fidenovou, která moc dobře věděla, co umí, co si může dovolit a nikdy, nikdy nezapomněla na ty, kteří jí někdy pomohli. Vždycky jsem jí miloval a hodlal jsem jí v den její smrti požádat o ruku. Nikdy už nebudu moct. I kdybych měl zemřít, slibuji tady přede všemi, že se postarám, abych na pádu lorda Voldemorta měl svou vinu.

Remus odložil brk, schoval nekrolog do obálky a odeslal ho do Denního věštce. Prohlédl si byt a jejich společnou pohyblivou fotku. Theresa mu právě se smíchem skočila na záda a oba vzápětí spadli na sebe. Proč jsi mi, bože, sebral tu jedinou radost, jakou jsem měl? Povzdechl si Remus, podíval se z okna na nádherný měsíc, kterému nyní do úplňku scházelo mnoho. V hlavě mu vířila Theresina poslední slova, jako by věděla, co se jí stane.
"Vždycky tu budu a nesmíš zapomenout, že kdyby se náhodou s jední z nás něco stalo... Chci, abys věděl, že nesmíš zapomenout žít. Nechci, abys na mě zapomněl, to ne. Chci jen, abys mě zastrčil do temného koutka v tvojí hlavě a snažil se žít dál..."

10. kapitola

29. srpna 2008 v 20:36 | TePa |  Theresa
Kratší než obvykle, ale to bude tím, že je to něco jako spojovací kapča... Pro ty, co čekali něco víc z počátečního vztahu Rema s Therkou, posílám obrovskou omluvu. :* Hezké čtení
Celý rok probíhal v naprostém souladu jejich dvou osobností. Theresa a Remus byli snad ta nejkrásnější dvojice, hned po Lily a Jamesovi, kteří se jednou záhadně objevili ve Velké síni ruku v ruce.
Konec roku byl však zlomový. Kamarádi se rozcházeli neznámo kam a Theresa tušila, že se s ní Remus bude chtít rozejít, především kvůli tomu, že je vlkodlak a stále si myslí, že o tom Theresa nemá ponětí. Své každoměsíční zmizení vysvětloval pokaždé stejně, totiž, že jede navštívit svou nemocnou matku a ačkoliv Theresa moc dobře věděla, že to není pravda a že mu činí obrovské potíže jí lhát, dále to nerozebírala.
Stále oddalovali rozhovor o jejich budoucnosti. Theresa sama si chtěla užít poslední chvilky, které zažívala v jeho přítomnosti a mnohdy večer i plakala, protože se odmítala smířit s tím, že je všemu konec. Jednoho dne, byl to zrovna předvečer jejich odchodu, na to přišla řeč. Prostě musela. Theresa se s Remem sešla ve Vstupní síni a očekávala nejhorší.
"Ahoj," přivítal ji Remus, který byl bledší než obvykle. Theresa ho chytla za ruku.
"Pojďme se projít." Remus přikývl a odvedl ji na školní pozemky. Theresa vzhlédla k nebi. "Tak jsme tu naposledy."
"Snad ne," na to Remus a jen těžce se mu mluvilo.
"Myslím spolu."
"Já vím," přikývl Remus a podíval se na Theresu.
"Co s námi bude?" zeptala se Theresa a Remus si smutně povzdechl.
"To kdybych věděl."
"Myslím, že sis připravil něco, co mi chceš říct a já bych si to ráda poslechla."
"To jsem tak průhledný?"
"Znám tě."
"Dobře. Asi si jenom myslíš, že mě znáš, ale to je teď vedlejší. Mám tě hodně rád, Thereso. Prakticky tě miluju a jen nerad se s tebou loučím," poklesla mu ramena.
"Tak to nedělej," zaprosila Theresa a dál ho pozorovala.
"Ale já musím," namítl Remus a dál smutně koukal do země.
"Nemusíš. Jsme dospělí a svobodně se rozhodujeme. Je to snad na nás, co chceme. Máš mě rád a já tebe taky, možná i víc. Ale ubližuje mi, když už mě nechce vidět."
"To jsem neřekl."
"Myslím ale, že bys řekl, že to bude pro nás oba lepší." Remus si povzdechl a smutně se na Theresu podíval.
"Dělám to opravdu nerad. Copak to na mě není znát?" zeptal se.
"Řekni mi v čem vidíš problém. Proč si nekoupíme byt, nenastěhujeme se do něj a proč spolu nežijeme?" zeptala se Theresa s nadějí.
"Protože mě tíží velké břemeno a jsem opředen nebezpečím, kterému tě nechci vystavovat."
"A ty si myslíš, že nevím o tom, že jsi vlkodlak?" zeptala se ho Theresa. Remus se na ni poplašeně podíval.
"C-cože? J-jak d-dlouho u-už?" vykoktal ze sebe.
"Vím to už od té doby, co jsme spolu začali chodit."
"Ty se mě nebojíš?" zeptal se potichu, jako by sám sobě vyčítal to, že ho kdysi pokousal vlkodlak.
"Proč bych měla?" pohladila ho po tváři Theresa. "Většinu času je tu Remus, kterého mám ráda a s kterým si mohu povídat. Proč bych tedy na tu chvíli nezapomněla, že jistý den v měsíci jsi někdo jiný?" Remus se na ni podíval a hledal v Theresiných očích nějaké pochyby. Ale viděl, že její rozhodnutí je pevné a že říká pravdu.
"Proč jsi mi neřekla, že to víš. Nemusel bych lhát."
"Nechtěl jsem. Protože pak bys byl možná někdo jiný."
"Nevím. Ale řeklas to ještě někomu?"
"Proč bych to dělala?" zeptala se Theresa, nahla se a políbila ho. Remus jí, stále trošku zaražený, polibek oplácel a když se odtrhli, poznamenal:
"Nemůžu tě vystavit takovému nebezpečí."
"Ty ne, ale já se mu vystavím sama," řekla.
"Víš ty vůbec, co to obnáší?"
"Koukala jsem se do knih. Vím o vlkodlacích snad skoro všechno kromě tebe samého."
"Tos udělala? Kvůli mně?"
"Se ví," mrkla na něj Theresa. "A udělala bych to znovu." Remus se na ni vděčně usmál, ale pak opět potřásl hlavou a řekl:
"Jsem nebezpečný."
"To jsme každej."
"Ty víš, jak to myslím."
"Někdo víc, někdo míň, co na tom záleží?" namítla Theresa.
"Máš to hezky připravené."
"Jo, trénovala jsem to skoro celé čtvrtletí," usmála se Theresa, a pak Rema pohladila po dlani. "Zkusme to. Když mě budeš příliš ohrožovat, odstěhuju se, dobře?" Snažila se ho přesvědčit za každou cenu, i když věděla, že od něj dobrovolně neodejde.
"Dobrá, zkusme to. Ale slib mi, že doopravdy odejdeš, až to bude nebezpečné," podíval se na ni. Theresa zaváhala, ale po chvilce řekla:
"Dobře. Přísahám na tvůj život." Remus se na ni zaraženě podíval. "No co tak koukáš? Tvůj život je mi cenější než můj." Remus se usmál a políbil ji.
"Tak dobrá."
"Porozhlídnem se po nějakém bytě, nebo domku? Pár jsem jich viděla v Denním věštci," spustila Theresa.
"Teda páni!" smál se Remus. "Ty ses ale připravovala."
"Víc se mi líbí byty, ale kdybys chtěl, našly by se i nějaký domky, co vypadají k světu. Zítra ti je přinesu ukázat, ok?" Remus bezmocně zvedl ruce.
"Ok." Nahl se a políbil ji. Opět.
"No téééda. Za co to bylo?" usmála se Theresa.
"Za to, že mě máš tak ráda a za to, že jsi taková jaká jsi."
"To já ráda. Tak platí? Dobře. Půjdu si lehnout, dobře? Společných chvílí si užijem dost," zvedla se z lavičky.
"Co bys udělala, kdybych odmítl?"
"Tahala bych tě po pozemcích až do rána, a pak bych tě nepustila, až dokud by to nebylo nutné," odpověděla Theresa.
"Taky tě miluju," usmál se Remus a společně vešli do hradu.

9. kapitola

29. srpna 2008 v 20:13 | TePa |  Theresa
"Sakra, Thereso! To tě mám vyfackat, abys konečně nabyla normálního stavu?" zeptala se už rozzlobená Janet na obědě.
"Prostě jsem... -" - zamilovaná... dořekla v duchu.
"Mimo... to už víme, ale proč?" zeptala se Janet spíše sama sebe. "V tom je ten zatracenej kluk! Co ti udělal?"
"Nic. Prostě to nemám zase někdy v hlavě v pořádku, stačí?"
"Ne."
"Tak to máš smůlu," Theresa vstala.
"A neutíkej zase!"
"Budu a ty mi do toho laskavě nemluv," okřikla ji Theresa a odešla. Všechny zraky Havraspárských se za ní otáčely.
"Co to s ní je? Obvykle se spíše směje."
"Nechce mi to říct," zachmuřila se Janet a vydala se na výzvědy.

Theresa se nyní čím dál častěji upírala do knihovny a jakmile spatřila Rema, vyhýbala se mu, jak se jen dalo. Jako dnes. Zrovna zapadla do učebny, kde si myslela, že bude sama, ale byl tam on. Seděl na katedře a z hůlky mu vytryskovaly jiskry. Ihned se otočila, ale Remus zamkl dveře. Theresa se poplašeně otočila, ale Remus už stál příliš blízko, než aby mohla utéct.
"Neutíkej mi," zašeptal.
"Proč?" zalykala se Theresa.
"Ty víš proč," sebral odvahu, naklonil se k ní a políbil ji. Krátce, ale i to stačilo, aby se Therese rozbušilo srdce. Odtáhl se a podíval se na ni.
"Tak proto?" zeptala se Theresa.
"Proto," kývl.
"No... tak to se nedivím," přiznala Theresa a trochu se usmála.
"Ty se usmíváš?" zajásal.
"No, ano, neměla bych?" zeptala se už s úsměvem od ucha k uchu Theresa.
"Nevím, byla jsi tak zamlklá. Co jsi myslela tím, že nevíš pořádně co se ti honí hlavou?" zeptal se a posadil se do zadní lavice.
"Byl jsi můj kamarád a najednou to bylo jiné. V hlavě jsem měla spoustu jiných myšlenek, a nevěděla jsem, jestli jsou dobré, nebo špatné."
"A jaké teda byly?"
"No... asi dobré," usmála se Theresa a posadila se vedle něj.
"Opravdu?"
"Asi ano," mrkla na něj, nahla se a políbila ho na ústa. Nechal se. "Měla bych jít na hodinu," řekla, když se odtáhla.
"Co když tě nepustím."
"Tak ti uteču," Theresa na to, vysmekla se mu, odemkla si dveře hůlkou a zmizela za nimi.

Konečně zase s úsměvem na rtech vlítla do třídy a práskla sebou vedle Janet.
"Čemu vděčím za tu dobrou náladu?"
"Špatná otázka," ušklíbla se Theresa.
"Tak jinak. Komu vděčím za tvé rozpoložení?"
"Klukovi," usmála se.
"No hurá! Už jsem myslela, že budeš bručoun do konce života," oddechla si Janet.
"Mám?" nahodila Theresa úšklebek, který měl naznačovat hrozivost lorda Voldemorta. Janet se rozchechtala a po chvíli už do třídy vešel učitel lektvarů - Horacio Křiklan.
Remus jí během jeho proslovu poslal lístek, že by se s ní rád sešel okolo čtvrté pod nějakým stromem u jezera. Poslala mu svou kladnou odpověď a usmála se na něj. James, který seděl hned za ním se zakřenil a šťouchl ho do ramene. I Janet si mohla těžko nevšimnout, po kom, že to Theresa kouká.
"Ale, ale..." poznamenala Janet po chvíli. Theresa sebou cukla a otočila se k ní.
"Děje se něco?"
"Už vím, kdo je ten tvůj vyvolený..." zasmála se.
"Ha ha ha. Co je na něm?" otočila se Theresa k Removi a zářivě se na něj usmála.
"Ale nic," usmála se ještě Janet, a pak začala cosi provádět ve svém kotlíku. Skončilo to armagedonem, který ožehl jak ji, tak i Theresu, která právě vykašlávala popel. "P-promiň," kašlala Janet. Theresa vzhlédla a rozchechtala se na celé kolo. Janet měla všechny vlasy nahlavě zježené a celý černý obličej. "Moc se nesměj. Mrkni se na sebe!" Rozesmály se a spolu s nimi celá třída.
"Co to provádíte?" okřikl je Křik a zamával hůlkou. Plameny i dým zmizel, ale ony byly stále začouzené až na zadku.
"Ehm... Není to zjevné?" ozvala se Theresa šeptem. Křiklan pěnil.
"Takže ještě ofrky?! Dobrá, dnes v sedm přijďte ke mně na trest." S tím se otočil zády a Theresa s Janet se opět lehce rozchichotaly.
"Asi jsem mu měla říct, že možná nepřijdu, když budu mít rande," řekla Theresa, když si uklízela zbytek svých nepoškozených přísad a lahviček s tekutinou neznámého původu.
"Raději ne. Možná na to i zapomene. Znáš ho, ne?" ušklíbla se Janet a vynadala zrcátko s brašny. Theresa ji zarazila.
"Ehm. Raději bych to nedělala."
"Ále! Něco snad vydržím, ne?" vytrhla ji ze sevření ruku Janet a podívala se do zrcátka. Ztuhl jí úsměv na rtech a s hrůzou na sebe hleděla.
"Baf!" zasmála se Theresa a rychle jí vyndala zrcátko z ruky
"C-c..."
"To nic. Já ho začarovala, abys myslela, že vypadáš jinak," ušklíbla se Theresa.
"Ha ha ha. Zprav to, prosím," hodila po ní psí oči Janet.
"To neumím. Promiň," zvedla ruce Theresa.
"Cože?" vyjekla Janet.
"No tak zkus třeba vodu a mýdlo, ne?"
"No jo," usmála se Janet a plácla mě přes předloktí. Za chvíli zazvonilo a všichni havraspárští se vydali na obranu, zatímco nebelvírští kajsik... ehm... do neznáma?
"Obrana? Už zase?" povzdechla si Theresa.
"Ty si máš tak na co stěžovat. Tvoje nadání bych chtěla mít!" odpověděla Janet, která zapadla na záchodky. Theresa pokračovala v cestě, až dorazila do učebny. Rozevřela dveře a posadila se hned z kraje, aby měla dobrý výhled přímo na tabuli. Pak si vytáhla pergamen a začala si čmárat obrázky. V tom se vedle ní ozvalo tlumené žuchnutí a vedle ní se do lavice svalila Janet.
"Jak vypadám?" chtěla vědět. Theresa se rozchechtala na celé kolo, až se k ní otočila polovina řady. Janet vypadala opravdu směšně. Jak si vodu špíchla do obličeje, tak jí ještě z vlasů stékal maličký čůrek vody. Navíc ta rozmazaná skvrna od kouře na čele je umocňovala výjev. Její bojácný výraz na tváři pak způsobil, že se Theresa ne a ne uklidnit. "To je to tak hrozné?" vyjekla Janet.
"Ne, samozřejmě, že ne. Teda pokud nepočítáš tu příšernou skvrnu, kterou sis vyrobila na čele a ty mokrý vlasy, ze kterých ti stéká vodopád."
"Si děláš..." začala Janet a připlácla si vlasy k hlavě. Theresa jí je rychle strhla dolů.
"Opovaž se," chechtala se dál.
"Tak se mi nesměj," ušklíbla se Janet, která už s těží držela smích. "Mimochodem... podívej se na sebe," ukázala Therese na hlavu.
"Nu což. Jsem prostě taková. Celá praštěná," pokrčila Theresa rameny.
"Až na dva, tři kousky nadání pro čarodějnictví."
"Jo, díky. Nechceš mě třeba upálit, zkusila bych ti sepsat prohlášení," protočila se smíchem Theresa oči v sloup. Janet se zasmála.
"Ha ha ha. Navíc... myslím, že jsi dělala ve třetím ročníku pojednání o upalování čarodějnic, o jeho bezvýznamnosti."
"To bys nebyla ty, kdybys mi to hned nepřipomněla," ušklíbla se Theresa.
"Děkuji," přikývla Janet a obě se znovu rozesmály.

Byly už čtyři hodiny a Theresa vyběhla na školní pozemky. Prohlédla si okolí jezera, ale nikde ho neviděla. Procházela se tedy kolem a ustaraně se dívala doprava a doleva. Nervózně si mnula ruce a doufala, že na ni nezapomněl. Najednou se ozvalo žuchnutí, jak Remus seskakoval ze stromu. Theresa se příšerně lekla a nadskočila dva metry nad zem.
"Ses zbláznil?" vyjekla. Remus se zasmál a objal ji. Theresa se usmála a položila mu bradu na rameno.
"Do tebe."
"Nemusíš to tak přehánět, nebo chytnu mrtvici," odtáhla se od něj a usmála se.
"To bych opravdu nerad," zašklebil se Remus, chytil ji za ruku a začali menší procházku přes pozemky.
"Jak ses dneska měl?" zajímala se Theresa.
"Dobře. James se Siriusem zase vymysleli nějakou habaďůru na Prýtovou. Nechápu proč. Je docela normální," pokrčil rameny.
"Já myslím, že proto, že jí ještě nic neprovedli."
"Tady někdo myslí?" zašklebil se Remus.
"Nedělej si ze mě legraci," šťouchla do něj Theresa.
"Ok. Asi máš pravdu, ale nejsem si tak jistý, že jí nic neprovedli," zapochyboval Remus.
"Kde jsou vlastně teď?" zeptala se Theresa a podívala se na jeho úsměv.
"Hádej," zasmál se.
"No jo. Že se vůbec ptám, co?" Remus přikývl. Mlčky se posadili pod jeden strom a Theresa si za chvilku lehla.
"Copak?" zeptal se Remus.
"Jsem trošku utahaná," Theresa na to.
"Cože jsi?" usmál se Remus.
"Jo, taky jsem někdy přetažená," ušklíbla se Theresa a otočila se k němu zády. Za chvilku, ani si toho nevšimla, zavřela oči a usnula.
"Thereso? Thereso?" šťouchal do ní Remus v pravidelných intervalech.
"Hm?" zabručela.
"Vstávej. Máš ten trest, před chvilkou tu byla Janet."
"A do... -"
"Přestaň mekkovat a vstávej," postavil ji Remus na nohy.
"Jo. Vždyť už jdu," rozlepila oči Theresa a Remus ji doprovodil do hradu. "Promiň, že jsem zaspala to rande."
"V poho. Rád se dívám, jak spíš," řekl a vzápětí se plácl přes pusu. Theresa se na něj podezřele podívala.
"Jak můžeš vědět, jak spím?"
"Ehm... Dneska jsem tě přece viděl," uhýbal Remus pohledem. Theresa se k jeho údivu zasmála.
"Ok. Raději nechci vědět, co všechno o mně víš a jak často jsi kajsi vedle mě."
"Dobře děláš." Theresa se ušklíbla, nahla se a políbila ho. To si dal Remus líbit a přitiskl ji k sobě. Když se od sebe odlepili, Remus zašeptal:
"Měla by jsi jít."
"Jo. Tak ahoj," rozloučila se a odcházela. Remus ji ale ještě dohonil a spěšně ji ještě jednou políbil. "Čím jsem si to zasloužila?" chtěla vědět Theresa.
"Pro štěstí. Možná ho budeš potřebovat," odpověděl a odešel. Theresa se usmála, zaklepala a vešla do kabinetu, kde už seděla Janet a Křik s úšklebkem na tváři.

8. kapitola

25. srpna 2008 v 21:58 | TePa |  Theresa
Theresa se zklamaně odvrátila od obrazu, na který zírala už takřka hodinu a postavila se, aby se mohla jít před zápasem trochu vyspat.
Ráno, když se vybelhala z pokoje do Velké síně, Mike už tam byl.
"Tým povinně snídat!" zahulákal.
"Panebože, Miku. Nejsi ty náhodou Wood?"
"No a?" nechápal.
"Tvůj otec byl úplně stejný," oznámila mu nejbližší čtveřice kluků.
"No jo pořád. Tak do jídla!" Z donucení, kdy už Mike doslova Therese strkal toast do krku, snědla pár soust, a pak se otupěle vybelhala převléct.
"No tak! Theres, co je ti?" zeptala se Angela.
"To bude v poklidu. Uvidíš."
"Vypadáš opravdu špatně a venku chumelí. Máš pořádně teplý oblečení?"
"Jo a rukavice též. Nedělej si starosti. Zvládnu to," zvedla odrážečskou pálku. Angela si zkousla ret, ale potom se šla převléct. Theresa si oddechla a zašněrovala si boty. Pak nasedla na koště a odrazila se. Venku bylo opravdu příšerně. Hned se jí studený vítr dostal pod hábit a ona se otřásla. Vzápětí uviděla potlouk, který mířil na Angelu, přihnala se tam a vší silou ho odpálila na mrzimorského střelce. Ten se otočil kolem své osy o stoosmdesát stupňů a pustil camrál.
Nakonec Havraspár zápas vyhrál asi po deseti minutách a Theresa se vděčně nahrnula zpátky do šatny.
"Byla jsi skvělá!" jásal Mike.
"Opravdu?" drkotala zuby Theresa.
"Jasně! Ten tvůj odpal ala Jack Rozparovač!"
"Cože?" usmála se Theresa.
"No jaks to naprala Peekovi rovnou do nosu."
"Tomu říkáš Jack Rozparovač?"
"No, vlastně nevím, ale bylo to bomba!" křičel a skákal radostí.
"Dobře. Hlavně klid." Přiskočil k Therese a jako první ji objal, pak pokračoval k dalším členům týmu. Theresa se rychle převlékla a hned na chodbě se potkala s Jamesem.
"Bylas super," zvedl palec.
"Ehm... Díky. Neviděls Rema?" James znervózněl.
"Je u své nemocné máti," odpověděl, ještě jednou jí blahopřál a zmizel. Ten den šla sundat dláhu za mdm Pomfreyovou a všimla si Rema na nemocničním lůžku.
"Co je mu, mdm Pomfreyová?" zeptala se a uvažovala, proč jí James neřekl pravdu.
"To nic není. Za chvilku bude jako rybička."
"Můžu za ním?" Mdm Pomfreyová zaváhala, ale pak svolila. Nahrnula se k jeho lůžku a masírovala si nohu. "Ach, Reme, co se ti stalo?" Remus otevřel namáhavě oko.
"C-co t-tu d-děláš?" vypravil ze sebe.
"Mám o tebe strach," přiznala Theresa.
"T-to je od tebe h-hezké, a-ale asi bys tu n-neměla b-být," řekl a namáhavě zvedl ruku. Theresa si všimla šrámu na předloktí a vyjekla. Remus si všiml své chyby vzápětí a rychle ruku zase schoval.
"Co se ti stalo?"
"To nic. Půjdu spát. Tak zatím ahoj," řekl ještě, a pak usnul. Theresa nevěděla, co si o tom myslet, ale trápilo jí to, a tak při nejbližších příležitostech zapadala do knihovny a hledala příčiny jeho nemoci. A pak na to přišla. Zrovna dělala úkol do astronomie a všimla si lunárního cyklu. Ztuhla a vyvalila oči. Pak rychle vstala a podívala se do knihy o nočích tvorech. Chvíli hledala, ale pak našla. Vlkodlak. R-remus j-je v-vlkodak! Theresa se zděsila a její strach ještě potvrdil Remus, který se objevil u jejího stolku.
"Ahoj." Theresa vyjekla a upustila knihu. "Co se děje?" zeptal se.
"Ale nic. Jen jsem se lekla."
"Aha. Můžu se posadit?" Theresa zaváhala. Měla by k sobě pustit si sednou vlkodlaka? Ale když se na něj podívala, zjistila, že to udělá klidně i několikrát.
"Jasně," usmála se váhavě.
"Co děláš?"
"Ehm... úkol do astronomie."
"Aha a co konkrétně?" Theresa zaváhala, ale pak odpověděla:
"Lunární cyklus." Na Removi byl vidět strach, ale Theresa se rozhodla, že mu zatím neřekne, co o tom ví.
"Podívej. Dnes půjde vidět jen malý srpek," ukázala na mapu. Remus se trochu uklidnil a podíval se.
"Máš pravdu. Ehm... Mdm Pomfreyová říkala, žes byla u mě na ošetřovně."
"Jo. Ty si nepamatuješ?" zeptala se Theresa.
"Bohužel."
"Hm. To je škoda. Co se ti stalo?" zeptala se dřív, než se stačila zastavit. Remus chvilku přemýšlel. Zjevně jí nechtěl lhát, a tak Theresa dodala: "A jak dopadla ta esej, co jsme spolu dělali o obranných kouzlech? Já mám nad očekávání, co ty?"
"Já taky," přitakal. Prohlédla si ho. Měl strhané rysy, na tváři velký šrám a hábit na něm visel.
"Tak to jo," mkrla na něj a zavřela obě knihy. Remus si sotva mohl nevšimnout knihy o nočních tvorech a ukázal na ni.
"Cos tam hledala?"
"Trošku mě zajímají smrtonošové," zalhala pohotově.
"Smrtonošové?"
"No jo. Říká se, že když nějakého uvidíš, zemřeš do dvacetičtyř hodin," pokračovala jsem.
"Jo. O tom jsem už něco slyšel. Nebudeš se zlobit, když teď odejdu? Musím ještě napsat úkol do Přeměňovaní."
"Jo, jasně," odpověděla Theresa a sledovala, jak odchází. Pak si povzdechla. Ach, Reme, Reme. Chudáku. Já tě mám tak ráda! Pomyslela si Theresa, sebrala si věci a zmizela v havraspárské věži.
Tam se posadila do jedné z židlí, rožla lampičku a podívala se na svůj nedodělaný úkol. Pak si zkousla ret. Měla mu vůbec lhát? Nemůže na něj prostě jen tak vyvalit, že ví, že je vlkodlak. To by ho taky mohl trefit šlak. Povzdechla si, pobrala si svoje věci a zmizela v pokoji.
Tam spadla na postel a chvíli jen tak koukala nahoru.
"Jseš v poho?" zeptala se z vedlejší postele Janet.
"Ty jseš tu?"
"Jo. No a?" zasmála se.
"Jsem v pohodě, půjdu si lehnout, jen co se donutím vstát," odpověděla na vydechla námahou, když se posadila a shodila vedle sebe brašnu s učebnicemi.
"Opravdu jsi v pohodě?"
"Jo, nevypadám tak?" hodila Theresa po Janet americký úsměv.
"Nevypadáš. Jindy se neustále usmíváš, ale teď? Bum a nic. Už tak dva týdny. Co se stalo, že o tom nesmím vědět."
"Ale nic," postavila se Theresa a zmizela v koupelně dřív, než začalo dotazování. Teprve za dveřmi si oddechla. Tohle nezvládne. Bude to muset někomu říct. Budem muset říct, že má ráda Rema. Prostě tu informaci už dál nemůže dusit. Tak dlouho s ním nemluvila. Nebo spíš on nemluvil s ní, pomyslela si trpce a umyla si obličej. Chvilku na sebe hleděla do zrcadla.
"Přede mnou se věčně schovávat nemůžeš," ozvala se Janet zpoza dveří.
"Ani nechci," otočila ke dveřím hlavu i Theresa. "Umyju se a půjdu spát. Víc nechci."
"Dobře. Ale zítra se těš," pohrozila Janet, a pak bylo ticho. Theresa si opětovně povzdechla.

Hned další den se pomalu vydlabala z postele a přešla ke skříni. Vytáhla si školní stejnokroj a hábit. Ale kravatu si nemohla zavázat a košili měla zapnutou celou do křiva. Janet si toho všimla a spustila:
"Tak hele. Já se odmítám koukat na to, jak chodíš jako tělo bez duše. Co se to s tebou děje?" Přešla k Therese, uvázala jí kravatu a upozornila ji na knoflíky.
"Ono...," začala Theresa, ale vzápětí ztichla.
"Povídej a nenechej se vybízet." Theresa se jí vycukla a ustoupila.
"Já nevím, jestli ti to chci říct."
"No tak," vybídla Theresu Janet, ale ta jen poodstoupila, sklonila se pro brašnu, hodila si ji přes rameno a utekla ven. Přeběhla Společenskou místnost a běžela i dál venku. Pak asi v druhém patře do někoho vrazila, v tu chvíli se rozplakala a běžela dál, ale ten někdo ji pevně chytil a objal ji. Theresa se k němu vděčně přitiskla a rozplakala se ještě víc.
"Copak se ti stalo?" ozval se Remův hlas zhora. Theresa se zalkla a odtáhla se.
"Promiň, jdu už pozdě. Omlouvám se," ospravedlňovala se hned a otočila se, že odejde.
"Neutíkej a řekni mi, co se děje." Theresa však zatvrzele dál koukala pryč od něj, aby neviděl její slzy.
"Sama nevím, co si mám myslet," odpověděla nakonec a Remus ji zvolna propustil. Theresa utíkala dolů ze schodů, na záchodech si omyla obličej, pak spěchala do Velké síně na snídani. Posadila se vedle Janet.
"Prosímtě, co to máš s očima?"
"Nic," natáhla se Theresa pro toast a pomalu ho sežvýkala. "Nezlob se, ale zajdu si ještě do knihovny. Včera jsem tam nechala brk."
"Dobře," kývla starostlivě Janet a Theresa se vzdálila. Vešla do knihovny a začala brk hledat.
"Je to tenhle?" ozval se vedle ní Remus a Theresa zaklela. Narovnala se a kývla.
"Dík," natáhla se pro něj, ale Remus uskočil a nedal jí ho. "Reme, prosím," zaškemrala a natáhla se pro něj.
"Doufám, že nejsi smutná kvůli mně," podíval se na ni.
"Dáš mi ten brk?" ozvala se znovu Theresa, aby se vyhla otázce.
"Odpověz mi, prosím."
"Můžu si vzít i jiný brk. Klidně si ho nech," chtěla Theresa odejít.
"Prosímtě, co je to s tebou," zarazil ji Remus.
"Mám jen zmatek v hlavě. To se srovná."
"O tom pochybuju, ale nechci tě tu držet." Theresa se mu vysmekla a utekla na hodinu Přeměňování.

Achmed the Dead Terrorist

25. srpna 2008 v 16:57 | youtube.com



Wall-E

24. srpna 2008 v 22:50 | youtube.com




Harry Potter and the Half blood prince

24. srpna 2008 v 22:48 | youtube.com




Kiss me

24. srpna 2008 v 18:22 | TePa |  Algernon



Počasí snad, jako by mi rozumělo. Hned další den začalo sněžit. Oblékla jsem si hábit i šálu s kolejními barvami a vyrazila do Velké síně. Popadla jsem několik toastů a vytáhla Eddie na nohy.
"Pojď. Můžeš mě konečně naučit na bruslích."
"Hmmm..." zabručela Eddie.
"Buď té lásky," zaškemrala jsem.
"Ok, ok," souhlasila nakonec Eddie a zasmála se mému psímu výrazu. Vyšla se mnou ven před hrad, vyčarovala mi brusle, a pak mě chytla za ruky.
"Začneme ukázkou?" řekla jsem váhavě, protože se mi nohy neuvěřitelně třásly.
"Jak myslíš," kývla Eddie, ale viděla jsem jí na očích, že se spíše předvádí před Albem, který hrál nedaleko hokej. Ne, že by ho uměl, to šlo vidět, ale nějací jeho dva kamarádi se ho pokusili to naučit. Neustále se na něco vyptával. Eddie objela celé jezero, a pak se vrátila ke mně. "Tak pojď," pošoupla mě na nohách dopředu. Chvilku jsem opravdu jela, ale pak... Pak blesk pročísl oblohu a hrom otřásl zemí, protože jsem skončila na ledě.
"Au," zaúpěla jsem a mnula si zadek.
"Pojď to zvládneš. Objedeme jezero, dobře?"
"Ale drž mě," upozornila jsme ji, dala mi ruce kolem pasu a tlačila mě před sebou. To se mi líbilo, teda dokud mě Eddie nezradila a nezastavila u Alba. Já jela v návalu setrvačnosti dál a protože jsem měla strašný strach, brzy jsem se vyklopila doprostřed hokejové rozehrávky a otáčela se kolem své osy. Kluci mi pomohli na nohy, a tak jsem jim poděkovala a pomalu se šinula k Eddie.
"Eddie!" zakřičela jsem, zrovna, když jsem se soukala zase k zemi. Eddie na mě však očividně úplně zapomněla. Albus si mě ovšem všiml a zatímco Eddie se rozloučila a mířila ke břehu, klela jsem jak čert: "Zavšivené Merlinový klobouky, u Merlinových vředů... Já se na tu Eddie můžu..." Snažila jsem se znovu postavit, ale bezvýsledně. Nakonec jsem to vzdala a položila se na led.
"Algie?" objevila se nade mnou jeho Albova hlava. Zaúpěla jsem a otočila se na bok.
"To je trapas!" Albus se zasmál a jediným pohybem mě postavil na vratké nohy a vzápětí přitiskl k sobě, abych nespadla. Znovu jsem zamáchala nohama a chytila ho za šálu, abych znovu nespadla, když se stala podivná nehoda. Jak jsem tak tahala za tu šálu, přitáhla jsem jeho hlavu blíž k té svojí a najednou jsem mu vlepila pusu. Zrudla jsem jak ředkvička a Albus byl překvapením úplně oslněn. Nikdo jiný si nás ovšem nevšiml. Teda kromě Eddie, jejíž řev se ozýval na břehu. Odlepila jsem se a rychle se omlouvala:
"Panebože! Promiň! Já opravdu nechtěla!" Nicméně jsem se ho pořád držela, abych nespadla. Albus se ovšem naklonil zpátky ke mně a vlepil mi další polibek. Teď jsem zase já překvapeně zamrkala, ale zavřela oči a opětovala jeho polibek. Byl z toho asi krapet vyjevený, ale nakonec jsem se znovu odtrhla a zmateně se na něj podívala. Čepici jsem měla na křivo a všude kolem rozčepýřené vlasy. Navíc i šála pozbyla svého minulého tvaru, protože jsem na ni zrovna stála.
Zato Albus vypadal skvěle jako obvykle. V jeho vlasech uvízlo pár vloček a šálu měl ledabyle přehozenou okolo krku. Teď se na mě koukal a pomalu mě pouštěl.
"A-asi b-bych měla j-jít," vykoktala jsem ze sebe.
"Aha. No. Jak myslíš," pustil mě a já se pomalu šinula ke břehu, tam jsem si sundala brusle, podívala se na Alba, který se otočil zpátky ke hře a rychle utíkala do hradu.

"Ty zrádkyně mizerná!" vykřikla snad už po sté Eddie a já snad po sté pořád opakovala:
"Co to sakra meleš?"
"Nedělej, že nevíš! Ty se líbáš s mým klukem!"
"Tak za prvý to tvůj kluk není, a za druhý, kdybys mě nepustila, nemuselo k tomu vůbec dojít!"
"To jsou samé výmluvy."
"Tak se zeptej jeho na jeho názor!"
"Na to ti z vysoka kašlu!" odsekla Eddie a zmizela na schodišti, vedoucí do ložnic. Zahodila jsem ve vzteku čepici i šálu a rázně vykročila ze Společenky. Hned při druhé příležitosti jsem narazila na Alba. Obešla jsem ho a pokračovala naštvaně dál.
"Algie! Algie?" Albus se zjevně otočil a namířil si to ke mně.
"Ano?" zeptala jsem se nerudně.
"Ehm... mám s tvým rozpoložením, co do činění?" zeptal se opatrně. Zastavila jsem se a koukla na něj. Vypadal tak krásně, že jsem mu chtěla skočit okolo krku. Povzdechla jsem si a posadila se na schody.
"To Eddie." Albovi se zjevně ulevilo a posadil se vedle mě.
"Co s ní?"
"Je naštvaná."
"Proč?" nechápal.
"Kvůli tomu, co se stalo na ledě," zrudla jsem.
"Neměla tě pouštět," on na to.
"Jak víš, že mě pustila?"
"Přijela přece ke mně a začala do mě hustit, že by si se mnou zase ráda pokecala a další pindy."
"Aha," svěsila jsem hlavu.
"Nebuď smutná," řekl Albus a bylo na něm vidět, že mu to tropí starosti.
"No jo," smutně jsem se na něj usmála a vstala. "Vrátím se do Společenky a zkusím se usmířit s Eddie."
"Proč bys to dělala?" Trošku jsem svraštila obočí.
"No, asi proto, že je to jediná má nejlepší kamarádka, se kterou si momentálně můžu povídat!"
"Cože?" postavil se i Albus a přešel ke mně. Otočila jsem se k němu zády.
"Jo."
"A jak to?" přistoupil ke mně váhavě ještě blíž.
"Protože ostatní mají přítele. Jane má Pete a Janet Rogera, nebo jak se jmenuje."
"To je mi líto." Otočila jsem se a on poplašeně ustoupil.
"To nemusí, protože ty jsi šťastný." Nakrčil obočí.
"Nechci se hádat, Algie. Přišel jsem, protože chci vědět, jak moc vážně bereš ten incident u jezera." Zaváhala jsem.
"Potřebuji si to promyslet."
"Dobře. Ale jak dlouho?" podíval se na mě.
"Ehm... No... Když já nevím... Ale budeš první, kdo se to dozví, dobře?"
"Můžu dostat aspoň pusu, abych to vydržel?"
"A nebude to porušování pravidel?"
"Prosím," zaškemral. A nebyly to jenom jeho prosby, které mě donutily. Naklonila jsem se ke němu a vlepila mu letmou pusu.
"Tak zatím," rozloučila jsem se s ním a utekla k dveřníkovi, který mě pustil dovnitř. Vběhla jsem k nám do pokoje a otočila se k Eddie:
"Eddie, můžem si promluvit?" Sjela mě pohledem, ale poslouchala. "Dole ve Společence?" Kývla a seběhla jako první dolů do místnosti.
"Hm?" vyzvala mě.
"Eddie, ty jseš poslední dobou moje opravdu nejlepší kámoška, protože jsi jediná, s kterou si můžu promluvit a byla bych nerada, kdyby to skončilo kvůli klukovi." Eddiin pohled změkl.
"No, víš... Já to tak nemyslela. Částečně jsem si za to opravdu mohla sama."
"No, ale já taky. Opravdu jsem ho nechtěla políbit..."
"Ale nekecej. Vím, jak po něm dlouho paseš. Vidím, jak po sobě koukáte a vím, že jsi za ním nešla částečně i kvůli mně."
"Víš, řekla jsem mu, že se rozsmyslím."
"A o čem chceš přemýšlet?" usmála se na mě.
"No, jestli s ním chci chodit, nebo ne."
"Jestli s ním nebudeš chodit, tak se s tebou nebudu bavit. Víš, ten truc mě už přešel a dneska mě Ian pozval na rande, takže jsem happy. Měla bys za ním jít."
"Vždyť ani nevím, jak ho najdu."
"Najdeš," odpověděla a zmizela zase na schodišti. Pokrčila jsem rameny a vyšla ze Společenky. Albus tam opravdu byl a seděl na schodišti, přímo před dveřníkem.

"Ahoj," pozdravila jsem ho, otočil se na mě a překvapeně zamrkal.
"Ehm... To jseš tak brzo zpátky?" Nevěděl, jestli se má usmívat, nebo mračit, takže jeho pohled byl opravdu komický. Krátce jsem se zasmála a posadila se vedle něj.
"Ehm... No. Nejsem tvůj přelud, jestli myslíš tohle," zasmála jsem se.
"To je fajn," zvedl ruku a pohladil mě po dlani.
"Víš, říkala jsem si, nesmíš si to vykládat špatně," dráždila jsem ho a on se chytil. Jeho pohled byl najednou jako led a stáhl svou ruku z mojí. Poodsedl si. "Co to, u Merlina, provádíš?"
"Myslím, že vím, co mi chceš říct."
"A já se vsadím, že nevíš," já na to. "Co takhle si mě vyslechnout?"
"Ok," podíval se znovu na mě a část ledu byla pryč. Nahradila ji naděje. Usmála jsem se.
"Nešel bys do Prasinek?" zeptala jsem se a on se rozzářil.
"To myslíš vážně?"
"Na mou duši," usmála jsem se. Objal mě, tak pevně, ale zároveň tak měkkce a něžně, až jsem slastně přivřela oči. Když mě chtěl pustit, zašeptala jsem: "Ještě chviličku." Tak se tedy ke mně ještě na chvilku přitiskl, ale pak se zase odtáhl.
"Jsem rád, že sis vybrala tak, jak sis vybrala."
"Můžu si to ještě rozmyslet," šťouchla jsem ho do žeber a on se usmál.
"Doufám, že ne." Usmála jsem se na něj a vlepila mu pusu, pak jsem znovu vstala.
"Kam mi zase utíkáš?" zaúpěl.
"Budeme mít času dost. Zítra se jde do Prasinek. Uvidíme se zítra ráno. Půjdu se ještě chvilku učit," oznámila jsem mu. Postavil se taky, nahl se a políbil mě. "To je hezký rozloučení."
"To jsem rád. Ale umím to i líp."
"Nechám se zítra překvapit," mrkla jsem na něj a už už vstupovala do Společenky, když se Albus ještě ozval:
"A nepřeháněj to zase tolik." Vykoukla jsem ven a usmála se na něj.
"Žádné strachy! Ahoj!" poslala jsem mu vzdušný polibek a zmizela ve Společence.

7. kapitola

24. srpna 2008 v 17:24 | TePa |  Theresa
Ráno se Theresa probudila se zvláštním strachem. Jak se má teď k Removi chovat? Stejně jako dřív, nebo se jejich vztah nějak změnil? V hlubokém zamyšlení si zavazovala kravatu a česala vlasy. Nakonec cukla hlavou a řekla si, že se bude chovat jako dřív. Jenže to bylo těžší než obvykle.
Nicole s Theresou zrovna scházely po schodišti, když ho Theresa spatřila. Okamžitě jí zrudly tváře, ale naštěstí si toho nikdo nevšiml, a tak v klidu dorazily na snídani.
"Nezlob se, ale půjdu ještě do knihovny. Musím vrátit jednu knížku. Tak na obraně!" rozloučila se Theresa a spěšně odešla z Velké síně. Když dorazila k mdm Pinceové, posadila se za nebližší lavici a vydechla. Všechno bude v pohodě, uklidňovala se.
"Ahoj. Děje se něco?" V Therese okamžitě hrklo.
"Ne. Proč?"
"Tváříš se dost podivně," poznamenal Remus.
"Aha."
"A nemluvíš. Stalo se snad něco?"
"Ehm... ne," odpověděla po chvilce. Remus ji zkoumavě přejel pohledem. "Opravdu. Musím na obranu," vstala a chtěla mu zmizet.
"Zapomnělas, že ji máme spolu a dneska máme souboje?" doběhl ji Remus. Theresa v duchu zaklela.
"Jo. Nejspíš jsem zapomněla," přikývla a pokračovala v cestě.
"Thereso, co je to s tebou?" začal dorážet.
"Opravdu nic, Reme, fakt," přesvědčovala Theresa spíše sama sebe.
"Takže tě trápí nic. Chceš o tom mluvit?" Theresa se musela usmát.
"Ono to nic je dost podivný, víš?!" začala Theresa.
"A v čem je podivný?" chtěl vědět.
"Nevím. Prochází mi to každý den hlavou a buď mě to užírá, nebo se po tom směju jak poťap, je to na velký.... víš co." Remus se zašklebil.
"Asi vím, protože podobné nic mi taky vězí v hlavě," odpověděl a v Therese opět hrklo.
"O-opravdu?"
"Si piš," řekl a otevřel jí dveře do učebny. Theresa se na něj usmála a vešla dovnitř. Všechny lavice byly srovnané do rohů a přímo naproti dveřím byla vyvěšena tabule se jmény, kdo se s kým utká. Vyhledala jsem svoje jméno, vedle kterého byla napsaná Nicole. Vydechla jsem
"To mám ale štěstí."
"Co? Jo, tohle."
"S kým jsi ty?"
"S...s Peterem. To si jako dělají srandu?"
"Co? Proč?"
"No... uvidíš," řekl a odešel ke klukům. Chvilku se na něj dívala, ale pak přišla k Nicole.
"Od této chvíle jsme nepřátelé," podívala se na ni Theresa.
"Na život a na smrt," kývla vojensky a vzápětí se obě rozchechtaly. Smích je ale velice brzy přešel. Ukázalo se totiž, že Theresa je rychlejší, než Nicole, a tak hůlka poražené vzápětí ležela na zemi.
"Výborně! Výborně!" rozplýval se učitel obrany. Theresa se usmála a přešla k velké tabuli.
"Do mrtě! Teď jsem proti Petrovi. Co myslíš, zvládnu ho?" Nicole po ní hodila opovržlivý pohled.
"Petr? Toho zvládneš levačkou."
"Hm, ale ty máš... Rogera! No páni. Ale myslím, že ho dáš, podívej," ukázala Theresa k místu, kde již zmíněný právě použil odzbrojovací kouzlo, zakopl a paprsek trefil jedno brnění u zdi. Naštěstí učitel rychle zakročil, a tak to ostatní přežili bez úhony. Nicole se rozesmála.
"Jdu na to," mrkla na Theresu a utekla za svým budoucím... ehm... nepřítelem. Theresa se otočila k Petrovi a ušklíbla se. Nebyl sice špatný, za což nejspíš může společnost ostatních Pobertů, ale i tak. Neochotně se k němu vlekla.
"Nazdar. Pettigrewe, můžem se do toho pustit?"
"Co?"
"Do toho boje, ty... neřeš," protočila Theresa oči v sloup. Poodstoupila a namířila na něj hůlkou. Vzápětí vyslal nějaké zaklínadlo, pro jistotu uskočila a proměnila ho v prase. Vůbec to neodrazil. "Ahoj!" pronesla Theresa táhle a raději ho proměnila zpátky v pra... teda v člověka. Přešla k tabuli, kde stál i Remus.
"Tak co? Jak jseš na tom?" zeptal se Theresy.
"A tak ujde. Zatím," odpověděla a koukla na tabuli. Vzápětí se objevilo : Fidenová, Lupin. "A krucipísek. Sláva končí." Remus se zasmál.
"A proč, símtě?"
"No proč asi!"
"Zas tak dobrej nejsem. Mrkni třebas na Jamese." A Theresa se podívala. Takovou rychlostí, s jakou metal kletby, v životě neviděla. "Zavři tu pusu," zasmál se Remus, ale Theresa nic. Jen se na něj otočila.
"T-to j-je..."
"Jen James," zasmál se.
"Jen? Jen?" zapískala tenkým hláskem.
"Klid, jdem?" chytil Theresu za paži a ta zrudla. Postavil ji naproti sobě a napřáhl hůlku. "Tak jdem na to? Tři, dva, jedna..."
"Ne, počkej!" přerušila ho.
"Co se děje?"
"Prosím, žádné řezné rány, jo? Tak dík. Můžem."
"Ok," zasmál se Remus. "Tři, dva, jedna, teď!" A jak řekl teď, z obou hůlek vyrazily červené paprsky a střetly se. Nastal menší výbuch a oba je to odhodilo na druhý konec místnosti. Theresa však nechtěla prohrát a vysoukala se na nohy. Trošku zakolísala, ale pak nabrala rovnováhu a vyslala k Removi modrý paprsek. Remus mávl hůlkou a paprsek zmizel kdesi za rohem. Bojovali dlouho, až už Therese došly síly, vrhla se vpřed a byla by spadla, kdyby ji Remus nechytil. Ten však byl taky slabý, a tak se zhroutili k zemi. Jak tam tak leželi, objevil se nad nimi rozradostněný profesor.
"Výborně! Výborně! Dvacet bodů pro Havraspár a Nebelvír. Takový souboj jsem neviděl už... dobrých deset let!" zavýskl. Theresa funěla, zatímco Remus už nabral dech a poděkoval, pak se otočil zpátky k Therese.
"Vstáváš?"
"Jo, jasně, podej mi ruku, prosím," zaškemrala. Remus tak udělal a vytáhl ji na nohy. "Díky, díky, MMDP."
"Cože?"
"Myslíš MMDP? To je Můj Milý Drahý Příteli." Remus se zasmál.
"Tak dík. Můžu tě opustit? Zmákneš to?"
"Jo, jasně. Nedělej si starosti," kývla Theresa a usmála se na něj. Remus kývl a zmizel za dveřmi. S hlasitým puf se po chvilce zvedla ze země, vzala si brašnu a rázně a velice dramaticky otevřela dveře na chodbu. Jakmile ji Nicole spatřila, propukla v smích. "Ehm... děje se něco?" zeptala se nevinně Theresa a přibouchla za sebou dveře.
"Ale vůbec nic, exotko. Pojď," chytla Theresu za paži a odtáhla ji do Velké síně. Když se posadili, Nicole spustila výčet všech svých nedostatků a když konečně skončila, byla Theresa už plná jídla.
"...A co ty?" zeptala se Nicole nakonec a Therese chvilku trvalo, než jí docvaklo, že Nicole oslovila ji.
"Hmm...?" zabručela po chvilce tázaná.
"No, jak sis vedla ty?"
"A tak, ušlo to. Petera jsem proměnila v prase, s Remem jsi to viděla a kdyby sis nevšimla, jak jsem bojovala s Nicole, to bych tě měla za blázna."
"Jakou Nicole?" zasmála se Nicole.
"Hádej, můžeš víckrát. Já osobně znám jednu, co je neustále... ehm... dejme tomu... u mě v ložnici, aniž bych ji prosila," mrkla na ni Theresa. Nicole se zasmála a hašteřivě do ní šťouchla. "Ok, ok," usmála se Theresa a vstala.
"Kam zase jdeš?"
"Mám teď hodinu volno, tak se vrhnu na ta omračovací kouzla pro toho ...." zamávala Theresa rukama.
"Chápu. Tak běž," mrkla na ni Nicole a Theresa se odporoučela z Velké síně. Za chvilku už seděla u jednoho ze stolků v knihovně, odložila si brašnu vedle sebe a vstala, aby si mohla najít knížky, ze kterých bude opisovat... tedy... vypisovat... eh.... dělat domácí úkol.
Pracně sesbírala s polic snad ty nejobjemější knihy na světě, až se za nimi úplně ztrácela.
"Nechceš pomoc?" ozval se někde ve předu Remův hlas. Theresa se tak lekla, že ji knihy vyletěly z rukou a popadaly různě po zemi. Zrudla až po kořínky vlasů a rychle se zohla, aby to neviděl Remus. "Promiň. Nechtěl jsem," ospravedlňoval se hned.
"V pořádku, trocha tělocviku nikomu neublíží," odpověděla Theresa hned, a v zápětí si všimla Removy ruky, která jí pomáhala dávat knihy na stůl. Aby se vyhla té komické situace s poslední knihou, narovnala se a posadila za stůl. Remus položil knihu vedle ostatních a zeptal se:
"Můžu se přidat?"
"Ehm... Jak to myslíš?"
"Shodou okolností máme stejný úkol, tak můžu? Zabrala sis všechny knihy s materiálem pro sebe," zasmál se.
"Ach tak. Jasně. Posaď se," ukázala vedle sebe, otevřela první knihu, vytáhla pergamen a brk s inkoustem a začala číst. Ozvalo se šustění, jak totéž dělal Remus. Otevřel jinou knihou a začetl se.
"Hele. Asi něco mám," ozvala jsem se a zasmála se.
"Čemu se směješ?"
"Našla jsem nějakou mudlovskou knihu o kurzu sebeobrany. Mám to přidat do toho eseje?"
"Asi to bude příjemné oživení," zašklebil se Remus.
"Tak jdu na to," nahla se ke knize a začala něco psát. Remus z ní nemohl spustit zrak. Byla tak krásná, když jí světlé vlasy padaly přes obličej na stránku knihy, když jí oči roztržitě zářily a na tvářích jí hrál úsměv. Pak se rychle probral, když se na něj Theresa podívala: "Děje se něco?"
"Ne. Jen jsem si uvědomil, že za dva dny jsou Vánoce a já pro tebe nemám dárek." Theresa se začervenala.
"Víš, že mi nic kupovat nemusíš."
"Ale já chci. Dneska ti nějaký vyberu."
"Tak děkuju," usmála se na něj a vrátila se ke knize. Po chvilce vykřikla: "A hele! V případě, že vás násilník bude chtít ohrožovat až příliš a bude to muž, vše zachráníte dobře mířeným kopem mezi nohy!" Remus se zašklebil.
"Au." Theresa se zasmála.
"Tobě zatím nic nehrozí. Zatím," ušklíbla se.
"To se mi ulevilo, protože bych to taky nemusel přežít." Theresa se znovu zvonivě zasmála a větu, kterou před chvilkou přečetla, zuřivě napsala i na pergamen. "Máš moc hezký rukopis," poznamenal Remus.
"Jo, jasně."
"Ne, vážně," zopakoval své tvrzení.
"Tak děkuju. Pořád ale není tak hezký, jako tvůj."
"Jak víš, jak píšu?" zeptal se se zdviženým obočím.
"Přece podle tvého podpisu, hele," ukázala do pravého horního rohu jeho pergamenu.
"Aha. Tak to jsem se docela ztrapnil," poznamenal a najednou si uvědomil jejich blízkost. Chvilku se na ni koukal a Theresa se rychle odtáhla.
"Oou," usmála se na něj. Zatřepal hlavou.
"Jo. Měli bychom pokračovat."
"Asi ano. Co máš ty?" zeptala se Theresa, aby se vyhla jinému tématu. Remus se naklonil nad knihu a nyní hledal on. Theresa se rozplývala. Tolik mu to slušelo. Zírala na něj, jako smyslů zbavená, dokud Remus nevzhlédl a ona rychle odvrátila pohled.
"Tak třeba: Štítové kouzlo zvané Protego. Nejvíce používané kouzlo mezi kouzelníky. Traduje se, že spousta ministerských zaměstnanců jej stála neumí vyčarovat. Lze ho uložit do jakéhokoliv předmětu. Například do klobouku, či pláště, které jsou velice oblíbené... Pokračuje to, ale nechce se mi to číst, tak jestli to chceš taky opsat."
"Se ví," odpověděla Theresa a přisunula se k němu trochu blíž, aby se jí lépe četlo. Pro oba to byl snad nadpřirozený úkol, ale nakonec to zvládli, dopsali celý esej a plácli sebou do opěradel.
"Páni."
"Jo. Hurááá! Už to máme. Plácnem si?" nastavila Theresa dlaň a Remus ji se smíchem plácl. Znovu se na sebe podívali a váhali. Remus nevěděl, jestli si může dovolit ji políbit. Nechtěl, aby si myslela, že je bůhvíjak dotěrný. Theresa ho myšlenkami prosila, aby to udělal, protože se sama velice styděla. Nakonec se Remus postavil a Theresa si povzdechla.
"No nic. Musím jít za klukama. Mají se mnou nějaké plány?" oznámil jí a při tom sbíral učebnice a brk s inkoustem.
"Jo, jasně. Taky bych měla jít. Zítra hrajem, tak půjdu trochu procvičit nohu," kývla Theresa.
"No... Tak ahoj!" rozloučil se Remus a zmizel za regálem. Ozvalo se tlumené bouchnutí, jak do někoho vrazil, jeho spěšná omluva, a pak zmizel.
"Nicole?" ozvala se Theresa.
"No, teda! To je ale nezdvořák," poznamenala Nicole a mnula si rameno.
"Určitě nechtěl." Nicole ji sjela pohledem a posadila se vedle do křesla, kde před chvilkou seděl Remus.
"Poslyš, nechtěla by ses se mnou projít okolo jezera? Poměrně se nudím a tobě neuškodí, když se trošku projdeš."
"Proč ne? Říkala jsem si, že bych měla tu nohu krapet pocvičit. Jen si přenesu tu brašnu," kývla Theresa a mávla hůlkou. Taška zmizela, doslova jak mávnutím kouzelného proutku a Theresa se postavila.
"Jseš v poho? Nemusíš zítra hrát. Moc dobře to víš."
"Mike by mě zabil a neměj strach. Zmáknu to. Ruce mám dvě, tak co."
"Jak myslíš," zvedla Nicole poraženecky ruce.
"Vím, co dělám," řekla ještě Theresa, než i s brašnou zmizela z knihovny.

Celou volnou hodinu strávila ve Společenské místnosti, kde si prohlížela nové knihy, které přibyly v jejich hromadné knihovně.
"Thereso?"
"Hm?" zabručela oslovená v odpověď.
"Proč jsi tak rychle zmizela?"
"Jen tak," odpověděla Theresa a dál pokračovala v četbě.
"Nechci ti do toho kecat, ale za chvilku ti začíná věštění z čísel."
"Jo, už jdu." Theresa si přehodila brašnu přes rameno a spěšně odešla ze Společenky.
"Jo, ahoj," zabručela si pro sebe Nicole a vyběhla schody k sobě do pokoje, kde se šla připravit na svou budoucí hodinu.
Theresa mezitím dorazila na hodinu, hodila sebou na židli a vytáhla si učebnici.
"Čau," pozdravil ji dnes už poněkolikáté Remus.
"Ahoj," odpověděla krátce Theresa a dál koukala do knihy.
"Děje se něco? Nejsi nemocná? Snad ses smát nezapomněla?"
"Ale ne," odpověděla, ale nijak zvlášť ho nevnímala.
"Co se ti stalo?"
"Víš, že ani nevím?"
"To je ale špatný. Můžu si přisednout."
"Jo, jasně."
"Je zvláštní tě jednou vidět se nesmát," řekl, když dopadl vedle ní a zkoumavě ji pozoroval.
"Ono jednou za čas to neuškodí nikomu?" řekla suše Theresa a otočila stranu.
"Doufám, že nejsi smutná kvůli mně." Theresa se probudila a upřela na něj zrak.
"Zbláznil ses? Ty mi náladu zlepšuješ." Chvilku se na něj koukala, a pak se zase vrátila ke knize.
"To jsem rád, ale momentálně mi to nejde." Díval se na ni a najednou na něj také přišel smutek a otočil se k tabuli.
"Proč mlčíš?"
"Protože neodpovídáš."
"Doufám, že jsem tě nenakazila."
"Možná trochu."
"Kruci. To jsem nechtěla," podívala se na něj Theresa. On její pohled opětoval a najednou se začal přibližovat. Byl blíž a blíž, Theresino srdce se probralo a začala se naklánět též.
"Dobrý den, třído!" pozdravila je profesorka Vektorová a Theresa s Remem od sebe okamžitě uskočili. "Dnes se podíváme, co nám ukazuje strana dvacet až třicet. Prosím, přečtěte si tyto kapitoly. Rozdám vám číselné tabulky, ze kterých budete luštit!" To bylo všechno, co jim řekla, a tak se všichni mlčky pustili do práce. Hned za nimi mimochodem seděla Lily Evansová s Mariettou Brownovou.
Když každý splnil svůj úkol, profesorka je propustila. Theresa najednou nevěděla, co má dělat, a tak před tím raději utekla. Spěchala do Společenky, ale nějak pozapomněla na svou nohu a zakopla hned na prvním schodě.
"Thereso? Thereso?" ozvalo se někde z vedlejší chodby a oslovená rychle vstávala a opřela se o zábradlí. "Tady jsi!" vydýchávál se.
"Jo. Zakopla jsem," otočila se zpátky ke schodišti.
"Proč jsi utekla? Udělal jsem něco špatně?" Toho se Theresa obávala. Pomalu se k němu otočila.
"Ne... totiž... já jsem někam spěchala," vymlouvala se Theresa. Remus se na ni smutně podíval.
"Neumíš lhát," řekl a otočil se zády k ní.
"Reme! Počkej!" A jak Theresa vystartovala, zakopla o svoji dlahu a jak široká, tak dlouhá, letěla ze schodů. Naštěstí to Remus postřehl a chytil ji dřív, než spadla na zem. "Ehm... Promiň."
"To nic," svěsil hlavu a vydal se po schodišti nahoru.
"Reme, počkej!" zaúpěla Theresa. Ale Remus pokračoval. "Tak, krucinál, u všech svatých, Reme! Počkej! Špatně si to vykládáš!" Remus se zastavil a otočil se k Therese.
"Vážně?"
"Jo."
"Tak jo, ale já musím jít." Theresa se smutně dívala, jak odchází.
"Reme..." zašeptala Theresa, ale on už byl dávno pryč. Theresa se zklamaně posadila na schody a skoro nevnímala houfy spolužáků, které se kolem ní hrnuly.

6. kapitola

21. srpna 2008 v 12:41 | TePa |  Theresa
Hned na další den se chystal famfrpálový zápas, ale protože Theresa stále ležela na ošetřovně, tak tam nemohla a hrál za ní někdo jiný. Když se konečně mohla postavit, pustila ji mdm Pomfreyová laskavě na kolej. Procházela chodbou a prostě jí nemohlo uniknout, jak přímo proti ní kráčí slavný James Potter s podivným výrazem ve tváři a za ním polovina Nebelvíru v uctivé vzdálenosti.
"Hele, brácho, nikdy jsi neprohrál jediný zápas, někdy se to stát muselo," snažil se ho uklidnit Sirius. James stále kráčel dál, a když minul Theresu hodil po ní vražedným pohledem. Ona se ale belhala a vzala to zkratkou, aby se mohla podívat, jak ten výjev skončí. Vyšla zpoza rohu, zrovna, když se James zastavil a obořil se na svůj doprovod:
"Mohli byste mi dát laskavě svátek? Vypadněte a nechte mě být." S tím zahodil i své úžasné koště, které bylo poprvé poraženo. V davu se udělala prohlubeň, kterou koště proletělo skoro až na konec chodby.
"Jamesi?" ozval se Sirius.
"Teď ne," odbyl ho nebelvírský chytač a zmizel v prázdné učebně. Dav se rozešel, včetně Jamesových nejlepších přátel a Theresy si ani nevšiml. Došla až ke dveřím, kde zmizel James. Má nemá? Nezradí tím havraspárské mužstvo? Nemusí o tom vědět, řekla si pak a rozhodně vešla dovnitř. "Neřek jsem to snad dost jasně?" rozkřikl se hned James, ale když uviděl Theresu, ztichl ohromením.
"Tak hele! Tím, že od sebe budeš odhánět každého člověka ničeho nedosáhneš!" spustila.
"No a co? Chci být jen chvilku sám, co je všem do toho?"
"Neslyšels snad, že jim naprosto nevadí, že prohráli jeden jediný zápas za sedm let?"
"Nejde o ně, ale o mně," řekl po chvilce a otočil se k Therese zády.
"Otoč se na mě a povídej," vyzvala ho. Nevím, čím na lidi tak působím, že se nebojí se přede mnou rozpovídat, pomyslela si.
"Ztratil jsem důvěru v sebe."
"Ale to je blbost. Vyhrál jsi snad každičký zápas od tvého nástupu do týmu. Jsi pořád ten nejlepší chytač, jakého kdy Bradavice poznaly!"
"Myslíš?" zvedl ke ní hlavu.
"Já to vím. A to, že jednou prohraješ, ještě naprosto nic neznamená!"
"Opravdu?"
"Jo. Zeptej se klidně každého člověka, kromě těch ze Zmijozelu, samozřejmě. Potvrdí ti to. Oni ti věří, Jamesi a právě teď jim jejich důvěru bereš, když se tu schováváš."
"A co mám dělat?"
"Zvedni hlavu vzhůru a vejdi do Společenské místnosti, protože právě to, žes prohrál z tebe činí opravdového člověka z masa a kostí," řekla jsem přednesem a odešla z místnosti. James zůstal vyjeveně zírat na dveře, kterými odešla, pak si prohrábl vrabčí hnízdo na hlavě a důstojně odešel z prázdné učebny.
Jakmile vešel do Společenské místnosti, nastalo ticho a všechny oči se na něj upíraly. James Potter se ale k jejich velkému údivu usmál, zvedl slavnostně koště a řekl:
"Kde jsou ty láhve s ohnivou whiskey? Musíme přeci pořádně oslavit mou první porážku!" Ozval se jásot a všichni Nebelvířané, včetně rusovlásky Lily Evansové se k němu vrhli a objímali ho. Sirius mezitím vytáhl lahve a jednu mu hodil. Svou slavnostně pozvedl a řekl:
"Na nejlepšího chytače všech dob, který měl dneska špatný den." Všichni se usmívali a sledovali, jak do sebe James lije whisku.
"Kde je Náměsíčník?" zeptal se po chvilce. Všichni se ohlédli. On nikde. Sirius pokrčil rameny.
"Nejspíš bude v knihovně."
"Tak to mu musíme nějakou tu flašku schovat," usmál se James a znovu si se svým kamarádem připil.

Theresa se mezitím belhala do své Společenské místnosti a zuřila sama na sebe, že je tak pomalá. Když konečně zvládla jedno poschodí, vzhlédla a zaklela:
"U Merlinových roztrhaných kalhot! Jak dlouho ještě polezu?"
"To už i kalhoty?" ozvalo se zespoda se smíchem.
"Jé, ahoj, Reme," zafuněla Theresa a zvedla nohu k dalšímu schodu.
"No... víš, nechci ti do toho moc kecat, ale mám takový pocit, že se namáháš zbytečně."
"Ehm... Cože?" otočila se.
"Vidíš ten obraz?" ukázal před ni.
"Do Mekky!" zanadávala nahlas.
"Kamže?" zasmál se Remus.
"Ale to nic. Do těch nejzavšivenějších Merlinových vlasů, u všech zaneřáděných záchodků... u..." Remus ji přerušil a řechtal se tak nahlas, že to nakazilo i Theresu, pak se zarazila. "Takže musím zase dolů?" zafňukala.
"Neboj, znám zkratku. Dojdi tyhle tři schody a uvidíš," přešel kolem ní a posadil se na poslední schod. Když tam dorazila i ona, úlevně si povzdechla.
"Tak jdem," zasalutovala a on se přiřadil vedle ní. Zavedl Theresu kamsi doprava do boční chodby, o které neměla vůbec ponětí, a pak zase doleva, až se v té změti chodeb naprosto ztratila. "Ehm... Jseš si jistej, že jdem správně?" zasmála se.
"No... jasně. Tady teď doprava. Aj..." řekl tiše, když se vpravo objevila stěna. Theresa se krátce zasmála.
"Jo. Aj bude výstižné," řekla.
"Tak co teď?" řekl si pro sebe Remus, ale Theresa přes to odpověděla:
"To se ptáš mě? Kde to vůbec jsme?"
"Nemám tušení," usmál se omluvně Remus.
"No, tak to dones sirky, papír a dřevo."
"Cože? Proč?"
"No, abychom mohli rozdělat oheň, až bude tma," zasmála se Theresa.
"Jsem rád, že to bereš s humorem," ušklíbl se.
"To je druhý stupeň zoufalství."
"A jaký je ten první?"
"Panika," objasnila mu to.
"Nevšiml jsem si, že by u tebe proběhl ten první stupeň," usmál se Remus.
"Řekla jsem si, že je to ztráta času, tak jsem přešla k druhému," pokrčila rameny. Remus se zasmál. Chvilku jen tak seděli vedle sebe, dokud ticho znovu neprolomila Theresa: "Pozor, nastává třetí stupeň."
"Kruci! A co nás čeká?"
"Ehm... Mám takový pocit, že to bude sarkasmus a ironie."
"Do... -" začal Remus a Theresa ho doplnila:
"- Mekky."
"Prosímtě, co to je ta Mekka, nebo co? To je nějaký zvíře?"
"To si říkáš čtenář? To je svaté místo vyznavačů islámu."
"Nevycítil jsem žádný sarkasmus, čím to?"
"To bude tím, že se třetí stupeň ještě zcela nedostavil, což je podiv, protože jsme zavření v téhle odporné zatuchlé chodbě bez jediného obrazu a s jedním titerným oknem támhle nahoře, ve kterém nepůjde vidět ani hlava hipogryfa, natož krásné velké slunce."
"Ehm... třetí stupeň se už zjevně blíží."
"Taky cítím tu auru," zamávala rukama.
"A je tady," zamumlal Remus a usmál se.
"Doufám, že příliš netrpíš."
"Je to změna. Na jasnovidectví už nechodím, ale když mi tady zamáváš před očima, strašně mi připomínáš tu Trelawneyovou."
"Umím toho víc. Ukaž ruku," zašklebila se Theresa.
"No potěš," hlesl Remus a podal jí ruku. Theresa krátce vykřikla. "Co to bylo?" lekl se Remus.
"Jen volání o pomoc. Dej sem tu ruku. Máš hodně jizev, takže buď hodně pracuješ, nebo jsi horolezec a nebo jsi... -" Remus se na ni s trochou strachu podíval. ,,- neuvěřitelný břídil," dořekla a Remus se úlevně usmál. "Co z toho jsi?"
"Asi ten břídil." Theresa se zarazila a pustila mu ruku.
"Proč myslíš?"
"Třetí stupeň pryč? Co je čtvrtý stupeň?"
"Čekání. Tak proč myslíš?"
"Štěstí se mi prostě zrovna nelepí na paty."
"Aha. Jak to, že na tebe mé stupně neplatí?"
"Asi jsem imunní," usmál se.
"Jak to, že se pořád usmíváš? Mohla bych ti nadávat a ty se budeš pořád usmívat. Jak to děláš?" Pokrčil rameny.
"Ty i když nadáváš, tak ..."
"No, co?" Podíval se na ni.
"Ale nic," hlesl a změnil polohu z tureckého sedu na polohu ležmo.
"Super nápad," řekla Theresa a brzy se k němu přidala. Dala si ruce pod hlavu a začala si pískat svou oblíbenou melodii. "A hele, už se stmívá. Myslíš, že nás někdo hledá?"
"Pochybuju. Nebelvír oslavuje prohru a Havraspár výhru. Budou si myslet, že jsme někde v tom houfu, nebo nahoře v pokoji."
"Aha. A jak se teda odtud dostanem?" zeptala se konečně. Tuhle otázku v sobě dlouho dusila.
"Nevím. Počkej ještě chvilku, zapadá slunce mrkni," ukázal k tomu mini okýnku. Zaplavovala je sluneční záře. Tou malou mezerou ve zdi sem prosvítala poslední sluneční záře, až doslova zmizela.
"To je náádhera."
"Jo to je." Pak dlouze mlčeli, doku se z chodby nevytratilo poslední světlo.
"Lumos," zašeptala Theresa její hůlka se rozzářila. Remus k ní přidal tu svoji a povzdechl si. "Vlastně je to tu docela fajn," řekla Theresa.
"Zrovna jsem se ti chtěl omluvit, že jsem tě sem zatáhl."
"Jsem ráda, žes to byl ty," odpověděla Theresa. Pak si uvědomila, že řekla mnohem víc, než chtěla a chtěla to zamaskovat: "Rozhodně bych tu nechtěla být třeba se Snapem."
"Aha," řekl Remus trochu zklamaně. "Hele, první hvězda!" doplnil, zrovna když Theresa otevírala pusu, že mu něco řekne.
"Páni. Ta bude určitě moje?"
"Proč?" zeptal se.
"No, nevím, protože jde vidět jen z tohohle místa, jako jediná hvězda. Vidíš? Vidíme jenom ji. První hvězda..." šeptala Theresa a ani nevěděla, proč. Remus k ní otočil hlavu a chvilku se na ni díval. "Děje se něco? Sice tě nevidím, ale tuším, že se na mě díváš," natáhla ruku a hledala jeho obličej. Chytil ji za ruku. "Co...?" zeptala se.
"Málem jsi mi strčila prst do nosu," řekl pohotově Remus a Theresa se zasmála.
"Druhý stupeň dorazil," oznámila mu. Někde venku zahoukala sova. "Měli bychom asi rychle najít nějaký východ, než dorazí třetí stupeň," usmála se ještě Theresa, a pak už Remus jen cítil, jak ho lehce pustila, a pak ještě zašustění hábitu. "No tak pojď! Vstávej," natáhla ruku. Remus chvilku hmatal před sebou, dokud nespatřil její stín, a pak ho Theresa zvedla na nohy.
"Měl bych to být já, kdo tě zvedá."
"V pohodě. Tvoje bude tahle zeď a moje tahle."
"Dobře. A co hledáme?"
"Nevím. To poznáme," řekla Theresa a jako slepec zamířila ke své části zdi. Chvilku jen tak tápali ve tmě dokud se neozval Remus:
"Hele, něco mám, ale... Aááááá!" Jeho hlas zněl jako ozvěna. Ztrácel se jí. Theresa se bezhlavě vrhla vpřed a brzy propadla jakýmsi tunelem a řítila se dolů jako na tobogánu. Nakonec spadla do měkkého.
"Aj, promiň Reme, teda pokud jsi to ty." Ten někdo mlčel. "Hejky! Ozvi se."
"Hejky?" zasmál se zpod ní Remus.
"Málem jsem se tu zhecla strachy a ty mlčíš."
"Jak nádherný je tento jazyk," poznamenal Remus.
"Sakra! Třetí stupeň." Remus se zasmál. Theresa vstala a odbelhala se kousek od něj. "Jsme v nějaký chodbě."
"No ne?! Vážně?"
"Radši mlč," zasmála se Theresa a přešla k oknu. Hurááá okna. Vyhlédla ven na hvězdy. "Nepoznám svoji hvězdu."
"Čím to asi bude," poznamenal zase Remus.
"Mlč ti říkám," zašklebila se Theresa a rozhlédla se. Na konci chodby byly nějaké dveře. "Tak jdem, pojď." Šli jsme vedle sebe celou cestu, při které Remus znovu duchaplně přednesl pár svých ironických poznámek. Pak vzala Theresa za kliku a ocitli se v nějaké staré učebně. "Do... -" začala Theresa.
"- Mekky," zasmál se Remus. Theresa se k němu přidala, ale za chvilku zmlkla.
"Co teď?"
"Není tu třeba nějaké lano? Že bychom ho spustili z věže, a pak slezli dolů," zašklebil se Remus.
"Ha ha ha. Naštěstí už se blížíš ke čtvrtému stupni."
"No jo, hurá," poznamenal Remus suše. Theresa se rozhlédla, ale byl to Remus, kdo se ozval. "Támhle jsou tajné dveře, koukej," chytil Theresu za hlavu a natočil ji směrem k nějakému obrazu.
"Dveře?" vytrhla se mu Theresa. "Vidím velký prd." Remus se zasmál.
"Mohla bys vědět, že prd nelze spatřit."
"A jak ty to víš?" zasmála se Theresa.
"Neřešit. Pojď, jdem k tomu obrazu," chňapl ji Remus za loket a odtáhl k obrazu.
"Tak hele. Jestli ti šibe a já... -" nedořekla, protože ji Remus doslova prohodil tím obrazem a ona se po hlavě řítila po další skluzavce. Když dopadla do orosené trávy otřepala se a rychle uskočila. "Už mám těch zatracených skočdolůvek dost!" klela a kráčela po školních pozemcích někam do pryč.
"Myslím, že ta byla poslední," doběhl ji Remus, a pak ukázal k hradu. "Nic proti, ale mám takový dotěrný pocit, že jdeme špatným směrem." Theresa beze slova změnila směr a namířila si to k hradu. Remus mezitím propukl v smích. "S tebou se člověk vážně nenudí," poznamenal.
"Jsem zmrzlá na kost!" poznamenala Theresa.
"No páni! Ono to i mluví?!"
"Nech toho," šťouchla do něj Theresa a krátce se zasmála. Remus poraženecky zvedl ruce a usmál se na ni.
"Takhle se chovat k někomu, kdo ti zachránil život, ale fuj!"
"Tak ty nedáš pokoj?" smála se Theresa dál a pokračovala k hradu, už byla i ve Vstupní síni.
"Bohužel," řekl zklamaně Remus a přinutil tak Theresu k dalšímu smíchu.
"Vy spratci! Jakto, že nejste v posteli?" ozýval se chodbou Filchův hlas. Remus Theresu chytil za pas a ztrhl ji do přístěnku pod schody.
"Co to..." nedořekla. Remus ji přiložil prst na rty a Theresa cítila, jak se jí horkost vlévá do každičkého pídě obličeje. Naštěstí to Remus neviděl, protože se soustředil na Filchovy kroky. Když odezněly, podíval se na mě a sundal z mých rtů své prsty.
"Děje se něco?" zeptal se.
"Ehm... ne, proč?" zeptala se nervózně Theresa.
"No, že najednou mlčíš," řekl a vyšel z přístěnku. Therese to chvíli trvalo. Nakonec Remus strčil ruku do dveří, Theresa se jí chopila a on ji vytáhl na rozbolavělé nohy. Theresa ale stihla cestou zakopnout, takže Remuse doslova objala. Na chvilku ji omámila vůně jeho parfému, ale pak rychle uskočila a znovu se zakymácela. Remus ji podepřel a usmíval se. "Copak, copak?"
"Ale nic. Omlouvám se," řekla Theresa.
"To nic," Remus na to a přitáhl si ji blíž k sobě. Chvilku váhal, ale nakonec ji pustil a poodstoupil. Theresa si v duchu zklamaně povzdechla a vydala se za ním po schodišti nahoru. Zanedlouho se jejich cesty rozcházely a oni na sebe nervózně pohlédli. Nakonec se Theresa rozhodla. Přešla k němu, políbila ho na tvář a řekla:
"Dobrou noc." Removi to chvilku trvalo, ale nakonec ji taky popřál dobrou noc a Theresa pokračovala ve výstupu po schodech. Když byla úplně nahoře, ohlédla se. Remus tam pořád stál. "Co je?" zeptala se a usmívala se. Vlasy jí splývaly po ramenou a její oči zářily jako hvězdy.
"Ale nic," zatřepal hlavou a zmizel za portrétem. Theresa se vrhla ke dveřím a zaklepala i na svého dveřníka.

Hned za portrétem Buclaté dámy se Remus svalil podél zdi k zemi. No páni, co s ním ta holka dělá?! Ale musí si dávat pozor.
"Reme?" ozval se z křesla James. "Kdes byl? Postrádali jsme tě."
"Ale to nic. Jen jsem se trochu ztratil." Jamesovi ale mohla těžko uniknout jeho radost, a tak se zakřenil.
"No to jasně. Ale pochybuju, že ses ztratil sám."
"Ehm... No, ne tak docela. Půjdu spát," snažil se z toho vykroutit.
"Tak to ne. Je v tom ženská, co?" Remus se zastavil.
"Jo, ještě něco?" přiznal.
"Ona ti snad učarovala."
"To ti není cizí, co?" zašklebil se Remus a James se zakřenil.
"Kdo to je?" zeptal se.
"To bys rád věděl, co?"
"Jo, to bych rád."
"Neřeknu, protože tě znám. Dobrou noc." A dřív, než mohl James cokoliv namítnout zmizel Remus v jejich ložnici.

Theresa prošla kolem dveřníka a posadil se. Zrak jí padl na sochu Roweny a usmála se.
"Ale ale. Víš, jaký jsem o tebe měla strach?" pustila se do ní Nicole.
"Promiň, ztratila jsem se," řekla Theresa.
"Co to je za přiblbý úsměv na tvém líci?" zasmála se Nicole.
"Líci? Tobě přeskočilo?"
"Tak co to je?"
"No nic. Prostě se usmívám. Půjdu spát, dobrou," zvedla se, ale Nicole si před ní stoupla a podívala se na ni.
"No ne! V tom je nějaký klučina?!" usmívala se od ucha k uchu.
"No a?"
"Já jen, že o kluky moc zájem nejevíš."
"No tak teď jo. Pusť mě, jsem unavená."
"Měli jste rande?"
"Ne. Chtěl mi pomoct, ale ztratili jsme se. Toť vše."
"Ale ne. Ještě něco."
"Prostě se mi s ním dobře povídá a dala jsem mu pusu na tvář na dobrou noc. Teď bych šla ráda spát."
"No páni," ustoupila Nicole, ale stála pospíchala za Theresou. "Kdo je to? Kdo přemohl tvoje zdi?"
"Jaké zdi, zase?" zastavila se Theresa.
"No tak si to přiznejme. Kolik kluků jsi měla?"
"Tady jde o to, kolik jsem jich mít mohla. Ale žádný se mi nelíbil," prohlásila Theresa a otočila se opět čelem ke schodišti.
"Takže žádnýho. Prosímtě, to musí být nějaký extra supr čupr nejlepší kluk světa!"
"Co tím chceš říct?" zeptala se Theresa a pokračovala stále výš do věže.
"To, že jsi prostě moc náročná."
"No, tak jsem. A co?" zeptala se opět Theresa a zastavila se před jejich pokojem.
"Ale nic. Tak kdo je to?"
"Když ti to řeknu, musíš přísahat, že to nikomu nepovíš."
"Jasně! Přísahám," řekla hned a Theresa ji zpražila zkoumavým pohledem.
"Ne, nepřísaháš. Kašli na to. Dobrou noc," rozloučila se Theresa a jako první zapadla do pokoje, lehla si na postel a s úsměvem na rtech usnula.

Nebelvír

14. srpna 2008 v 20:43 | hp-lexikon.info/Hogwarts
Gryffindor (Nebelvír)

Ředitel/ka koleje : profesorka Minerva McGonnagalová
Zakladatel/ka : Godric Nebelvír
Erb: červený, útočící bujný lev (zlatý lev na červeném podkladu, což jsou Nebelvírské barvy - červená a zlatá)
Duch: sir Nicholas de Mimsy-Porpington ("Skoro bezhlavý Nick")
Charakteristika:
Nebelvířané jsou vybírání dle své odvahy
Slova Moudrého klobouku :

Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabré srdce,
odvaha, klid a rytířskost,
jdou u nich ruku v ruce.


Poloha:
Nebelvírská věž, vchod v severním podlaží

Jako vchod do Nebelvírské Společenské místnosti je udávána Buclatá dáma v růžových šatech. Když víš správné heslo a řekneší jí ho, ona se zakloní a otevře vchod. Společenská místnost obsahuje hodně pohodlných křesel, krb a stoly. Okolo krbu často posedávají členové Nebelvírské koleje a povídají si s ostatními. Také jsou tu nástěnky na vylepování plakátů. Například na dobu, kdy se půjde do prasinek, ale často se tam objevují žádosti o koupi starších knih od starších spolužáků nebo o prodej kart z čokoládových žabek, nebo dění ve škole.

Jsou tu dvě schodiště. Jedno vedoucí do chlapeckých ložnic, další do dívčích. Pokud některý z kluků stoupne na schodiště, které jim není určeno, tak sjedou dolů do společenské místnosti, protože schodiště je začarované proti vstupu chlapců k dívkám. Podle Historie Bradavické školy se tak zakladatelé rozhodly udělat, protože dívky byly důvěřivější než chlapci, takže schodiště zakleli, aby zabránily hochům dostat se k nim. Chlapecké schodiště není podobně začarované. Ložnice jsou často s výhledem na hřiště a mají čtyři postele.

Nebelvírský famfrpálový tým :

Nebelvír vyhrál Famfrpálový pohár v sezóně 1993 - 1994 - dlouhou dobu po 1984, a pak znovu v sezóně 1995 - 1996. Oblékají rudé famfrpálové hábity.

Známí lidé, kteří navštěvovali Nebelvír :

(1892-1899)
Albus Percival Wulfric Brian Brumbál

(asi 1931 - 1938)
Minerva McGonnagalová

(1940 - vyloučen 1943)
Rubeus Hagrid

(60. léta 20. století)
Artur Weasley
Molly Weasleyová (rozená Prewettová)


(1971 - 1978)
Sirius Black (Od určitého roku bydlel ve stejném domě, jako James)
Lily Evansová (Později Potterová)
Remus Lupin (Ve stejném pokoji jako Sirius, James a Peter)
Peter Pettigrew (Ve stejném pokoji jako Sirius, James a Remus)
James Potter
(1982-1989)
Bill Weasley

(1983-1990)
Charlie Weasley

(1987 - 1994)
Percy Ignatius Weasley
Oliver Wood


(1989 - 1996)
Angelina Johnsonová
Lee Jordan
Alice Spinnetová
Patrície Stimpsonová (pravděpodobně Nebelvír)
Fred a George Weasleyovi


(1990 - 1997)
Katie Bellová
Cormac McLaggen


(1991 - 1998)
Levandule Brownová
Seamus Finnigan
Hermiona Grangerová
Neville Longbottom
Parvati Patilová
Harry Potter
Dean Thomas
Ronald Weasley


(1992 - 1999)
Colin Creevey
Ginny Weasleyová


(1993 - 2000)
Romilda Vaneová

(1994 - 2001)
Dennis Creevey
Natalie MacDonnaldová
Jimmy Peakes


Ve Vězni z Azkabanu, kdy je Lupin před skříní a chce, aby vyřídili bubáka:
Neville - Snape v babiččiných šatech
Parvati - Mumie
Seamus - Smrtonoška
Nějaká holka - krysa
Nějaká holka - chřestýš
Nějaká holka - oční bulva
Dean - ruka
Ron - pavouk
Pak Lupin řekne Nevillovi (před Harrym) ať bubáka vyříčí. Harry a Hermioná nikdy bubák neproměnili :/ (newím to jasně, zas takový překladatel nejsem :) TePa)

Havraspár

14. srpna 2008 v 19:52 | hp-lexikon.info/hogwarts
Ravenclaw (Havraspár)

Ředitel koleje : Profesor Filius Kratiknot
Zakladatel/ka : Rowena Ravenclaw (Rowena z Havraspáru)
Erb : blankytný, orel (zlatý orel na modrém podkladu, z toho důvodu jsou havraspárské barvy modrá a bronzová)
Duch : Helena Ravenclaw (Helena z Havraspáru), Šedá dáma
Popis moudrého klobouku :

Či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.


Poloha : Havraspárská věž, která se nachází na západní straně hradu; (FŘ); vstupuje se dveřmi na konci točitého schodiště v 5. poschodí. Dveře se neotevírají klikou, ale rozhovorem s bronzovným klíčníkem ve tvaru orla. Jestli, chceš vstoupit, musíš klíčníkovi zodpovědět otázku. Pokud odpovíš správně, klíčník tě pochválí a otevře dveře (RS).

Společenská místnost, je podobně jako všechny ostatní Společenské místnosti, vyvedena do kolejní barvy (modré a bronzové hedvábné závěsy na stěnách a půlnočně modrý koberec ozdobený hvězdami). Pokoj je široký, provzdušnění se stropem, který je pomalován hvězdami a zeď s půvabnými klenutými okny, ze kterých je krásný výhled na okolní hory. Jsou tu knihovny, stoly s židlemi. Naproti vstupu jsou jiné dveře, vedoucí do ložnic. Vedle těchto dvoří je podstavec, na kterém stojí životní podobizna Roweny z Havraspáru v bílém rouchu a s diadémem na hlavě. (RS)

Havraspárský famfrpálový tým : Modré famfrpálové hábity

Známí lidé, kteří navštěvovali Havraspár :

(čas neznámý, ale někdy okolo Zakladatelů)
Helena Ravenclaw (Helena z Havraspáru), Šedá dáma

(čas neznámý)
Filius Kratiknot (JKR)

(1988 - 1996)
Roger Davies (VZA, OP, FŘ)
Davies je starší než Harry - Fleur Delacour o Harrym smyšlela jako o "malém klukovi", ale šla s ním na Vánoční ples . Je kapitánem Havraspárského famfrpálového týmu do Harryho třetího ročníku.

(1990 - 1997)
Cho Changová a její nejlepší kamarádka Marietta (která zradila BA)

(1991 - 1998)
Terry Boot, Michael Corner, Padma Patilová

(1992 - 1999)
Lenka Láskorádová

9. den - Táta tady, táta tam, táta kam se podívám

11. srpna 2008 v 14:14 | TePa |  Chloëin příběh
Ráno jsem se probudila časně. Otevřela jsem oči a nemohla si zvyknout na to, že jsem poznala opravdové rodiče, že mám konečně pořádnou střechu nad hlavou, ležím v posteli a nemusím jít do práce. Přešla jsem k oknu, otevřela ho a vyhlédla ven. Nádherný východ slunce.
Pak jsem zívla a přešla k zrcadlu. Vlasy mi mimovolně trčely do všech stran, a tak jsem se učesala, převlékla a řekla si, že si budu muset zkrátit vlasy. Proberu to s mamkou. S mamkou! Pořád jsem tomu nemohla uvěřit.
Sešla jsem dolů, do jídelny, kde už seděl táta s mámou, naproti sobě a o něčem se bavili.
,,Dobré ráno," pronesla jsem zvesela.
,,Dobré," pozdravili mě a táta dodal:
,,Neříkám to zrovna rád, ale když si to přáli včera mí spolupracovníci, myslím, že by bylo dobré, kdybychom jim vyhověli a já bych tě vzal s sebou."
,,Já nejsem proti," kývla jsem a posadila se.
,,Dobře." Zřejmě se mu ulevilo. ,,Počkám tě v chodbě. Najez se, a pak za mnou přijď."
,,Jasně." Trošku se zarazil nad mým vyjadřováním, ale za chvíli odešel z místnosti.
,,To je jako ano?" zeptala se mamka zvědavě. Podivně jsem se na ni podívala.
,,Ano."
,,Aha. Hezký výraz. Mimochodem, oblékla ses dost hezky, takže po snídani můžeš klidně jít." Zašklebila jsem se a najedla se.
V chodbě jsem potkala tátu a společně jsme se vydali na hrad. Mimoděk jsem si vzpomněla na Calldire. Vypadala na princeznu. Možná tam bude i garda. Ale co to melu, určitě tam bude. Zasmála jsem se, a pak ve mně hrklo. Takže tam bude i Idwin. Nevěděla jsem jistě, jestli se těším, nebo se děsím našeho setkání.
,,V čem vlastně spočívá tvá práce?" zeptala jsem se.
,,No. Jak bych ti to řekl. Starám se o to, jak to jde mým podřízeným a vyřizuji nějaké soukromé záležitosti pro královskou rodinu."
,,Aha," stačila jsem ještě říct, než jsme vešli na nádvoří. Byl to velkolepý pohled. Uprostřed byla kašna, ze které prskala voda. Všude spousta kamenných dlaždic a nádherné podloubí. Prošli jsme až k prvním dubovým dveřím, na které otec zaklepal.
,,Chci tě ještě upozornit, že by bylo lepší, kdyby ses zdržela jakýchkoli komentářů. Bude to rada, na které bude i král, takže budu mluvit já a ty se budeš dívat, dobře?" Kývla jsem a on zaklepal podruhé. Tentokrát se objevil upjatý starší sloužící a změřil si nás pohledem.
,,Jste očekáváni, pane a slečno," řekl a ustoupil, abychom my mohli vstoupit. Šla jsem těsně za tátou a sledovala jeho perfektně vypracovanou chůzi. Snažila jsem se ho napodobit, ale asi jsem vypadala dost komicky, protože mi přišlo, že se i obrazy uchichtávají. Raději jsem toho nechala. Táta zaklepal na další dveře, nabídl mi rámě, které jsem přijala a vstoupili jsme.
Vypadalo to, jako obyčejná konferenčí místnost z mého světa. Moc lidí tam ještě nebylo, a tak jsme se posadili. Táta do čela jedné strany stolu a já po jeho pravici.
,,Nemusíš být nervózní. Budu jen mluvit a ty mlčet."
,,Jo. Já vím. Dobře." Na krku se mi mihl řetízek s přívěškem.
,,Ty to ještě máš?"
,,A co?"
,,Ten řetízek, který jsem ti kdysi dal."
,,No jo. Byl tvůj?" řekla jsem překvapeně. Kývl a usmál se na mě. Opětovala jsem úsměv a zkoumala jeho tvář. Měl černé vlasy, protkané šedinami a hladce oholenou tvář. Trošku větší lícní kosti a můj nos. Usmála jsem se. Celý obličej doplňovaly dvě zelené oči. Znovu se poupravil, až se mu něco na způsob kravaty posunulo někde k rameni. Nahla jsem se k němu a zpravila to.
,,Díky."
,,Nemáš zač a uvolni se. To zvládneš." Nervózně se usmál a já se odvážila mu na ruku položit tu svou. Překvapeně zamžikal, ale trochu se uklidnil. Jeho dech už nebyl, jako by uběhl dva maratóny. Pak se ozvaly hlasy. Táta vstal, a tak jsem ho následovala.
,,Možná by bylo lepší, kdyby..." ozývalo se za dveřmi. Otřásla jsem se. Ten hlas přece znám. Vzápětí se mi potvrdily mé myšlenky. Překvapením se mi rozšířily zorničky. Znovu jsem uviděla Idwina. Byl zabrán do rozhovoru s králem. Nervózně jsem těkala z Idwina na krále, který občas zavrtěl nebo pokýval hlavou. Pak se usmál a rozepjal ruce.
,,Vítejte, přátelé. Dnes tu mám posilu týmu a koukám, že můj milovaný přítel si přivedl posilu svou. Posaďte se, prosím." Táta se usmál, ale já nervózně dosedla na židli vedle něj. Odvážila jsem se pohlédnout na Idwina. Ke vší smůle zrovna ve chvíli, kdy se on podíval na mě. Zírali jsme na sebe, dokud to nebylo pro ostatní příliš nápadné a já sklonila pohled. Král si ale všiml.
,,Vy dva se znáte?" ukázal na Idwina a na mě.
,,Jen krátce," odpověděla jsem.
,,Aha. No... Takže můžeme pokračovat, ne?" řekl král. Táta vstal a přednesl mu svůj návrh k upevnění přísunu financí a to zároveň s tím, že by spokojenost obyvatelstva nebyla nikterak narušena. Neodvážila jsem se znovu se podívat na Idwina. Sledovala jsem tedy upěnlivě tátu.
Když schůze skončila, král se zeptal táty:
,,A kdopak je tvá pomocnice?"
,,Ach! Málem jsem zapomněl. To je má dcera - Chloë." Vstala jsem a uklonila se. Když jsem se znovu narovnala, uviděla jsem Idwinovy vyvalené oči. Neubránila jsem se úsměvu.
,,Poobědvejte s námi!" nabídl tátovi král. Já a Idwin jsme se vyděšeně podívali jeden na druhého, ale to už táta přijímal nabídku.
,,S radostí."
,,Tak pojďme. Promluvíme si," objal král tátu kolem ramen. Hrnula jsem se za tátou a Idwin za králem. Byli jsme tak nuceni stát hned vedle sebe. ,,Proč mlčíte? Idwine? Ty nemluvíš? Dneska jsi v jednom kuse měl nějaké připomínky a teď ti došla slova?" ušklíbl se král.
,,To ne, otče," řekl Idwin. OTČE????
,,Taky si myslím. Tak se o něčem bavte. Proveď tadyhle, Chloë? Po zahradách." Idwin mi tedy nabídl rámě a táta úplně ignoroval mé zoufalé pohledy. Přijala jsem rámě a vyšli jsme do zahrad. Tam jsem se projevila.
,,Otče? Ty jseš princ?"
,,No jo. Už to tak bude."
,,A Calldire je..."
,,Jo. Moje sestra."
,,Princezna?"
,,Ano."
,,To jsem v pohádce?"
,,Cože?" otočil ke mně hlavu.
,,Ale nic. Jsem jenom zmatená."
,,To já taky."
,,A z čeho ty?"
,,Z toho, že má tátu předsedou vlády."
,,No jo. Též jsem to zjistila asi... ehm... jo... včera!"
,,Aha."
,,Jo aha. A bacha pozorují nás, takže mi říkej něco o zahradách."
,,Co?" zasmál se, ale vyhověl mi a začal mluvit o květinách a o tom, kdo je zasadil a jaké jsou staré dřeviny. Pak otcové zase zmizeli z dohledu. ,,A už jsi mi odpustila?" podíval se na mě.
,,Nevím. Ale chápu tě." Usmál se.
,,Ani já sebe nechápu." Podívala jsem se na něj. Koukal před sebe. ,,A pozor! Další velkolepý strom, který nese památku na mé rozverné dětství!" přednesl.
,,Vážně? A copak to je?"
,,Přistupte blíže," zamával rukama, přičemž mě samozřejmě pustil. Přišla jsem tedy blíž a podívala se na strom. Byla tam rozlámaná větev.
,,Tys musel být pěkně tlustej," zasmála jsem se. Šťouchl do mě.
,,To beru jako urážku," hrál uraženého.
,,Nic si z toho nedělej, já se podobala mini soudku, když jsem byla malá," zasmála jsem se.
,,Asi bychom už měli jít," poznamenal se smíchem.
,,Tak půjdeme, nebo se tátové budou zlobit." Chytla jsem se ho a znovu jsme se vrátili do hradu. ,,Jseš princ."
,,Jo," zasmál se Idwin.
,,Takže po tobě holky musí pálit."
,,Cože?" zasmál se znovu.
,,Že tě každá chce," upřesnila jsem.
,,Dneska je to docela v pohodě, ale jinak raději nevycházet z hradu."
,,Tě vezmu s sebou," mrkla jsem na něj.
,,Tak jo," souhlasil a zavedl mě na místo do jídelny. Tátové už tam byli a o něčem se zuřivě bavili.
,,Dobré poledne," pozdravil Idwin a pustil mě, abych si mohla sednout vedle táty. Sám se posadil vedle svého.
,,Ale kdybychom to mohli udělat trošku..." Lehce jsem do táty šťouchla a on se na mě otočil. ,,Vy už jste zpátky?"
,,Ano," usmála jsem se.
,,Tak můžeme jíst! Probereme to s plnými žaludky, příteli," řekl král a tleskl.

Když jsme dojedli, král si znovu odvedl tátu pryč. Smutně jsem se na Idwina podívala.
,,Myslela jsem, že s ním budu chodit všude, ale zase nic."
,,Myslím, že bych ti chtěl něco ukázat."
,,Opravdu? Tak jdeme," vstala jsem a trošku si přišlápla šaty. Klopýtla jsem, ale za chvíli se znovu narovnala. ,,Tyhle šaty mě jednou zavraždí," poznamenala jsem a vyšli jsme ven z jídelny. Vedl mě přes nádvoří někam pryč. ,,Kam jdeme?"
,,Uvidíš. Ale asi by ses nejdřív chtěla převléct."
,,Proč?" podívala jsem se na něj a přimhouřila oko.
,,Neptej se a pojď," chytil mě za ruku a strčil do nějaké místnosti. Stála tam nějaká služebná a podala mi koženou sukni a nějakou podivnou halenku, nebo co to bylo. Pak odešla. Rychle jsem se převlékla, nazula si kožené boty a vyšla z místnosti.
,,Jdeme?" zeptala jsem se Idwina, který čekal přede dveřmi. Sjel mě pohledem a kývl. ,,Proč zrovna tohle?"
,,Neříkalas, že ti šaty zavází?"
,,To sice ano, ale to bylo asi před pěti minutami."
,,Zprávy se šíří rychle."
,,To vidím," zasmála jsem se a šla za ním do nějaké haly.

Ztrácíš se

11. srpna 2008 v 12:24 | TePa (s malou výpomocí zpěvu Marka Ztraceného ;) |  Chloëin příběh
Idwin vstal toho dne brzy, přešel k oknu a vyhlédl ven. Měl štěstí. Slunce právě vycházelo a on si mohl užít ten pohled na obzor. Přitom mu mimoděk na mysl přišla vzpomínka na Chloë. Vstávala brzy, jen aby měla taky trochu času pro sebe. Jen proto, aby se na ni stařena nehněvala. Její úsměv, který měl to štěstí vidět skoro každý den od té doby, co se tu jako mávnutím kouzelného proutku objevila a převrátila jeho dosavadní život vzhůru nohama.
Někdy lidem zbyde jenom víra,
co se ztrácí při pohledu na svět.
A milovaný lidi mizej v černých dírách
a někdo doufá, že se potkaj cestou nazpět.
A když ostatní jenom přihlížej
na smutný oči, který vyhlížej
Uvidí ji vůbec ještě někdy? Posadil se na parapet a pohlédl dolů do města. Dole na tržišti už se párkrát mihlo několik lidí a zase zmizelo v dalších domech. Dole se ozval rachot otevírajícího se okna. Někdo si chtěl asi taky dopřát trochu čerstvého vzduchu.
A některý věci nejsou v lidský moci,
hrdě obětuju tvoje mlčení.
I když jsem sám, jsem s tebou ve dne v noci
a tiše doufám ve vysvobození.
A když ostatní jenom přihlížej a ty spíš,
čas pluje dál, doufám, že víš.
Možná, že je k sobě znovu přivede náhoda. Jako tehdy, kdy tu byla první den, jak tvrdila. Jak byla znavená, že už nemohla ani chodit. Pomohl jí a dodnes si je za to vděčný. Vzpomíná na její výraz, jak asi nevěděla, jestli se jí štítím, nebo jestli soucítím. Už dlouho ji neviděl. Vlastně od té doby, co mu dala polibek. Bylo to tak nezapomenutelné a zároveň... neuvěřitelné.
Ztrácíš se z mojí paměti
a lidi od nepaměti se znovu scházej,
A doufám, že stihnem těch pár vět,
že najdem cestu zpět, tvý oči mi scházej,
A tak, třeba se ještě sejdou. Povzdechl si a vstal. Přešel ke skříni a vytáhl si oblečení. Dnes opět bude trávit celý den s otcem. Nudné schůzky, které se brzy stanou součástí i jeho denního programu a bůhví, jestli bude mít ještě čas myslet na cokoli jiného. Každý ale má svůj smysl života a on se tak prostě narodil. Tolik mu chyběl její úsměv.
A někdy všichni žijem jenom vírou,
to když nám život mizí mezi prsty.
Jsme jako dutý stromy pod života tíhou,
všichni tušíme kam míří naše cesty
A když ostatní jenom přihlížej a ty spíš,
čas pluje dál, doufám, že víš,
Pomalu přes sebe přehodil tuniku a pak ještě koženou vestu. Přepásal se opaskem se dvěma meči a do boty hodil dýku. Proč to vlastně dělá? Asi zvyk. Ani neví, proč ji lhal. Stejně se navzájem neznali, tak co by ztratil?
Ztrácíš se z mojí paměti
a lidi od nepaměti se znovu scházej,
A doufám, že stihnem těch pár vět,
že najdem cestu zpět, tvý oči mi scházej,
Já přece vím, že jsem ten, co chybuje,
a marně doufá
Já přece vím, že jsem ten, co chybuje,
a ke dnu stoupá, ke dnu stoupá
Znovu přešel k oknu. Slunce už bylo skoro vzhůru. Usmál se a znovu pohlédl k otevřenému oknu. Mihly se tam světlé vlasy, nebo už má přeludy? Zavrtěl hlavou a podíval se znovu. Opravdu tam žije nějaká dívka. Nikdy si ničeho takového nevšiml. Nikdy se okno neotevřelo a teď? Modlil se, aby přišla trošku blíže k oknu. Aby se podívala jeho směrem, aby se mohl ubezpečit, že už má halucinace.
Stoupám vpřed a vzhůru,
vzhůru vodou pluju
svůj pocit tiše křičím,
že jsi pro mě vším a ničím
Stoupám vpřed a vzhůru,
opouštím tvoje vody
Bortím tvý hráze, stoupám,
v lepší život doufám,
Ale nic takového neudělala. Viděl jen, jak se tam mihly její šaty, a pak asi vyšla z místnosti. Naposledy se podíval na slunce, jehož zář ho oslepovala a zavřel okno. S podivným pocitem dosedl na postel a chvilku zíral před sebe.
Ztrácíš se z mojí paměti
a lidi od nepaměti se znovu scházej,
A doufám, že stihnem těch pár vět,
že najdem cestu zpět, tvý oči mi scházej,
Ztrácíš se z mojí paměti
a lidi od nepaměti se znovu scházej,
A doufám, že stihnem těch pár vět,
že najdem cestu zpět, tvý oči mi scházej,
Chci ji vidět. Chci se přesvědčit, že to opravdu není ona. Ale co když to ona je? Takové myšlenky mu vířily hlavou a on nevěděl, jestli by byl rád, nebo by ji už raději nechtěl vidět. Udělal jsem chybu. Udělal. Měl jsem jí věřit.
Já přece vím, že jsem ten, co chybuje,
a marně doufá
Já přece vím, že jsem ten, co chybuje,
a ke dnu stoupá
Vstal a vyšel z pokoje. Další den před sebou. Tak jen do toho, Idwine. Třeba se ti poštěstí. Pak vytřepal myšlenky na Chloë z hlavy, aspoň jak si myslel a vydal se do otcovy pracovny. Zaklepal a vešel.
.... a ke dnu stoupá....

Elfí jména (Quenya) C - D

10. srpna 2008 v 20:54 | http://www.elfove.mysteria.cz
CtiradFailončestný
Cyril
Heru, Herumo, Hermo
pán
Dagmar
Aurewen, Aurië
denice
Dalibor
Stamahto
braň boji
Daniel
Erunámo
bůh (je) soudce
Daniela
Erunámë
bůh (je) soudkyně
David
Meldon
milovaný
Denis
Eruner
boží muž
Denisa
Erunnis
boží žena
Diana
Erumë, Eruwen
božská
Dobroslav
Mano
dobrý
Dominik
Héro, Heruo
pána (2.p)
Dominika
Herio
paní (2.p)
Doris
Annanis, Annis
dar - žena
Dorota
Eurannë
boží dar
Doubravka
Tavarillë
lesní žínka
Dušan
Fëo, Feon
duše

Elfí jména (Quenya) A - B - C

10. srpna 2008 v 20:20 | http://www.elfove.mysteria.cz
Adam
Carnicemeno
červená hlína
Adéla
Arnë, Artëkrálovská, vznešená, urozená
Adolf
Arnarmo
urozený vlk
Agáta
Manë
dobrá
Ágnes
Poicë
čistá
Albert
Arcalimo, Arcalimon
vznešený + zářící
Alberta
Arcalimë
vznešená + zářicí
Albína
Fánë, Ninquë, Lossë
bílá
Alena
Mindë
věž
Aleš
Restalon
pomáhající
Alexandr
Atanvarno
ochránce lidí
Alexandra
Atanvarnë
ochránkyně lidí
Alfréd
Querrestalo
elfí pomoc
Alice
Arnostalë
vznešený typ
Alois
Noldo, Sailon
moudrý
Alžběta
Eruvanda, Eruvérë
bůh (je) přísaha
Ambrož
Ilfírino
nesmrtelný
Anastázie
Ortainë
povstalá
Anděla
Aini
dobrý duch
Andrea
Vea, Veassë
dospělá
Anežka
Vendië, Vénië
neposkvrněná
Anna
Maxë, Maxië
milost
Antonie
Lóte, Lótu, Lótion
květina, dcera květin
Antonín
Lótu, Lóto, Lótion
květina, syn květin
Arnold
Sorontur
pán orlů
Arnošt
Faileon
čestnost
Artur
Morco
medvěd
August
Alcarin, Alcarinquo
slavný
Augusta
Alcarinque
slavná
Barbora
Ettelwen, Ettelëa
cizí
Bartoloměj
Mahtyondo
bojovný syn
Beáta
Allasëa
šťastná
Bedřich
Sérenalyo
bohatý mírem
Benedikt
Laitaino
požehnaný
Benedikta
Laitainë
požehnaná
Bernard
Morcotulco, Morcotulcon
silný jako medvěd
Berta
Alcarinquë
skvělá
Blanka
Fánië, Lossië, Ninquië
bílá
Blažej
Néco, Nécon
mdlý
Blažena
Allasseä, Allassië
šťastná
Bohumil
Erumeldon
bohu milý
Bohumír
Eruséro
mír bohu
Bohuslav
Erumelindo
ctící boha
Boleslav
Yontarillo, Yontalcaron
více slávy
Bonifác
Márambar
dobrý osud
Boris
Mahto
bojuj
Bořivoj
Hortamo
usilovat
Božena
Erunannë, Erunnë
bohem obdarovaná
Cecílie
Úcenimë
nevidomá
Ctirad
Failo
čestný

Trénink

10. srpna 2008 v 20:01 | TePa |  Algernon
Byl konec podzimu a zima za dveřmi. Byla sobota, a tak jsem si navlékla nějaké triko a přes něj rolákový svetr, aby mi nebyla zima, protože v hradě není třikrát nejtepleji. Popadla jsem knihy, které jsem si vypůjčila z knihovny a společně s Jane jsme se vydaly do knihovny, i když ta teď rozhodně neměla tolik času jako předtím, než začala chodit s Petem. Ne, že bych jí to zazlívala.
Hodila jsem si brašnu kolem ramen a strčila si dlaně do záhbí loktů, aby mi bylo ještě tepleji. Pak jsem si vzpomněla na moje extra mega super rukavice, přesně pro tuto příležitost. Spíše návleky. Mávla jsem hůlkou a v tu ránu mi přistály na ruce. Oblékla jsem si je a hned mi bylo líp.
,,Vypadáš s těmi návleky jak bezdomovec," poznamenala Jane a zasmála se.
,,Nebudu to brát jako urážku," odpověděla jsem a zasmála se.
,,Moc se nesměj. Podívej, ustřihla sis prsty," smála se Jane.
,,To je úmyslně a už mlč," usmála jsem se na ni a vešla do knihovny. ,,Dobrý den, madame Pinceová," oslovila jsem knihovnici.
,,Dobré, Algernon," usmála se na mě. Až jsem se lekla. Nikdy jsem ji neviděla se usmívat a ještě ke všemu na mě.
,,Dnes máte dobrou náladu?" zeptala jsem se.
,,Ano. To mám. Dnes mi přivezli další úžasné knihy. Budu je celý večer vybalovat." Takové nadšení, když se má spát, zavrtěla jsem hlavou.
,,To je skvělé. Vrátím vám knihy," ukázala jsem na brašnu. Kývla a já se s Jane přesunula mezi regály.
,,Co to do ní vjelo?" zeptala se mě Jane.
,,Fakt nevím. Ale je to zajímavý pohled," poznamenala jsem a obě jsme se vyklonily zpoza regálu. Pohled na usměvavou Pinceovou byl opravdu k nezaplacení, a tak jsme se potichu rozesmály.
,,Promiň, ale musím jít, i když mě pohled na tu babku támhle opravdu rozesmívá. Čau. Večer na pokoji?"
,,Jo jasně. A už běž. Pete čeká." Jane se zarděla a vyběhla z knihovny. Otočila jsem se zpět k regálům a hledala autora na P. Přejížděla jsem prstem po hřebech knih a stále nemohla najít. M, N, O, O, O... Kde je to P? Nakonec jsem ho našla a zasunula vypůjčenou knihu na místo. Zvedla jsem se a vydala se k dalšímu regálu, a pak k dalšímu, až jsem všechny knihy vrátila na místo. Vydechla jsem a přešla k oknu.
Podívala jsem se ven na famfrpálové hřiště. Zrovna byl trénink. Potichu jsem zajásala a spěchala na tribunu. Posadila jsem se hnedle někam doprostřed a podívala se dolů. Míhala se tam rudá barva a košťata. Asi bych tu neměla sedět. Co kdyby mě viděli havraspárští? Navíc mi zase začíná být zima. Rozhodla jsem se rychle, naposledy se podívala dolů a slezla z tribuny dolů. Odcházela jsem, když jsem uslyšela hlasy:
,,Výborně, Albe! Ty válíš." Zatrnulo ve mně a já přidala do kroku. Zrovna, když jsem mizela za roh, ozvalo se:
,,Algie?" Otočila jsem se a zamávala Albovi.
,,No jo. Šla jsem se podívat, ale nakonec mi začala být zima, tak se vracím zpátky. Brzy nám taky začně trénink." Přimhouřil podezíravě oko.
,,Doufám, že nám nekradeš taktiku." Zasmála jsem se.
,,Ale prosímtě! Máme mnohem lepší," vyplázla jsem na něj z žertu jazyk.
,,Jen aby!" usmál se. Ještě jsem se zasmála a zmizela za rohem.

Pokračovala jsem v cestě a přitáhla si rolák výš, protože mi zase začaly drkotat zuby. Popadla jsem koště, které jsem nenašla nikde jinde, než v přístěnku na košťata a vykročila do famfrpálové šatny.
,,Algernon! Už jsem si myslel, že nepřijdeš, kdes ksakru byla?"
,,Promiň, ale jednoduše jsem se opozdila. To se ti nikdy nestává? Navíc zápas je až za dva dny!"
,,Cože? Jenom?" Protočila jsem oči v sloup a natáhla na sebe pláštěnku, aby mě neofouklo. ,,Musíme nacvičit novou taktiku, však víš," řekl hned a otočil se ke své prezentaci.
,,Máš výtvarný talent," poznamenala jsem ironicky, protože jeho postavičky byly vyobrazeny pouzen jen párem čar a to bylo všechno. Z toho druhou čáru tvořilo koště. Jak typické.
,,Ha ha ha, Algernon." Ušklíbla jsem se a nazouvala si šněrovací boty. Od té doby, co je kapitánem Michael nás je donutil je nosit. Skoro jsem nevnímala, o čem mluví, ale to asi nikdo. Byl tak ponořený do svého výkladu, že si ani nevšiml, že si trojice střelců začala rozdávat řachavého petra. Já byla úplně zaměstnaná šněrováním bot, jak už jsem říkala, druhý odrážeč - protože já jsem první odrážeč - si kreslil nějaké karikatury Michaela a brankář, což byl Michael zuřivě obracel listy načrtnuté taktiky a pořád něco mlel.
,,A to je všechno! Doufám, že chápete, protože to znovu říkat nebudu."
,,Jo, jasně," ozvalo se souhlasné bručení, i když bylo nad světlo jasné, že nikdo nemá ani tušení, o čem to tu ten blázen mluvil. Aaron - druhý odrážeč - mi hodil odrážečskou hůl a já ji pohotově chytla.
,,Díky." Kývl a vyšel ze šatny, zrovna když Angela hlasitě vykřikla a začala tancovat po šatně.
,,Vyhrááála jsem. Pak, že jsou kluci chytřejší. Cha cha! Převezla jsem váááás!" jásala.
,,Nedělej zas takové scény. Byla to jen náhoda," usměrňoval ji Ted. Angela jim ještě poslala vzdušnou pusu a s radostným výrazem ve tváří vyběhla i s koštětem ze šatny. Ted a John jen zklamaně sesbírali karty a vyšly za ní ven. Já jsem přišla jako poslední.
,,Tak na košťata a jedem! Algernon! Slyšíš mě?! Jedem!" zařval na mě a já nasedla na koště.
,,Bla bla bla," zamumlala jsem naštvaně.
,,Říkalas něco?" zeptal se výhružně. Nasadila jsem andělský výraz.
,,To víš, že ne," usmála jsem se na něj a zamrkala. Znechuceně se obrátil a já se rozesmála. Přiletěla za mnou Angela a plácly jsme si.
,,Dnes je to 2:O pro holky," mrkla na mě a odletěla pro Camrál. Michael vypustil i Potlouky a já první odrazila na Aarona. Ten mi ho odrazil zpátky, a tak jsme pokračovali, dokud se nepřidal i druhý Potlouk a to už bylo dost těžkopádné, tak jsme to vzdali a odrazili je pryč.

Po tréninku jsem byla totálně zničená. Bolely mě ruce od příliš vysoké námahy při odrážení potlouku a noha, do které mi jeden z nich narazil, až to křuplo.
,,Jsi fakt v pohodě?" zeptal se Michael. Najednou starostlivě.
,,To se ptáš kvůli mně, nebo kvůli zápasu?"
,,Obojí."
,,Budu v pohodě. Jen klid," řekla jsem nepříliš přesvědčivě.
,,Ok. Na trénink zítra nemusíš." Ozvalo se zděšené úpění.
,,To snad nemyslíš vážně?! Chceš nás zabít?" ozval se hned Ted.
,,Musíme trénovat," namítl Michael.
,,Stejně nemůžem. Zítra je hřiště Zmijozeláků," ukončila to Angela a zouvala si boty.
,,Sakra! Tak dobře. Ty, Algernon, nemusíš pozítří na trénink."
,,Ale vždyť třetí den hrajeme!" namítla jsem a podezřele se na něj podívala.
,,Ty to zvládneš!" dodával odvahu spíše sobě.
,,Jak myslíš," pokrčila jsem rameny a rozvázala i druhou botu. Opatrně jsem z ní nohu vytáhla a přitom skoro sykla bolestí.
,,Tak teda pozítří. Přijďte všichni, samozřejmě kromě Algernon."
,,Kolikrát ti mám připomínat, ať mi neříkáš Algernon? Jsem Algie! Jen Algie! Chápeš?" Rozhodil rukama.
,,No, každopádně bych byl rád, kdybys i ty, Algie, přišla na tribunu a odkoukala všechno od Aarona."
,,Fajn, Miku," řekla jsem schválně. Zašklebil se a odešel z šatny, těsně následován i střelci. Už jsem byla převlečená, a tak jsem se připojila k Aaronovi. Pokaždé, když jsem došlápla na zraněnou nohu, sykla jsem.
,,Vezmu tě na ošetřovnu. A neodmlouvej."
,,Dobře," svolila jsem a nechala ho, aby mě podepřel. Na ošetřovně ke mně hned přiběhla mdm Pomfreyová.
,,Copak se ti stalo, děvče?" zeptala se starostlivě.
,,Mám asi něco s nohou. Díky, Aarone. Už to zvládnu."
,,Dobře. Tak zatím čau. Nashledanou, madame Pomfreyová," rozloučil se a odešel z ošetřovny s našimi košťaty.
,,Máš to naražené. Za chvilku to bude v pořádku a nechci kvůli jedné naražené kosti vařit speciální lektvar. Do tří dnů budeš v pořádku. Vypij tohle, já ti nohu zpevním." Lokla jsem si lektvaru a nechutí se otřásla. Nakonec jsem se přinutila ho vypít celý.
,,No, fuj!" ulevila jsem si, zatímco mdm Pomfreyová kouzlila. Na noze se mi pak udělala dlaha. Sestra mi pomohla se postavit.
,,Zvládneš to?"
,,Jo, v pořádku, dík," vykročila jsem. Přetáhla jsem si přes dlahu kalhoty ze školní uniformy a stáhla si vlasy do culíku, aby se mi neustále nepřesouvaly z jednoho ramene na druhé pokaždé, když udělám dva kroky.

Jakmile jsem se ocitla ve Společence, doběhl ke mně Mike.
,,Co to máš s nohou?"
,,Vážně to chceš vědět?" dráždila jsem ho.
,,Ano."
,,Je to jen naražený, jen klid. Do tří dnů budu jako rybička."
,,Ale třetí den hrajem!"
,,Nepotřebuju nohy, abych dokázala odrazit potlouk. Zvládnu to. Věř mi." Kousl se do rtu.
,,Dobře." Dobelhala jsem se k Eddie, která si četla zase nějakou romantickou slátaninu a posadila se vedle. Hleděla jsem do plamenů a přemýšlela jsem o tom, kdy asi začne sněžit. Už jsem se nemohla dočkat.

M-mami? T-tati?

7. srpna 2008 v 16:43 | TePa |  Chloëin příběh
,,Takže tak," ukončil své povídání Neric.
,,Zajímavý příběh."
,,Utáboříme se," oznámil nám Ildor. Karryn položil Sama do trávy a sám s heknutím spadl vedle něj. Pak po mně Hux hodil deku.
,,Dík," zvedla jsem ji a postavila se. Sníh se rozprostíral snad všude a mě napadlo, že by nebylo zrovna třikrát nejlepší ležet na zemi.
,,Dojdu pro vodu," rozhodla jsem se. Ildor mě zarazil.
,,Stačí, když rozehřejeme sníh, ne?"
,,Vlastně ano. Máte pravdu," řekla jsem a nervózně přešlápla.
,,Posaď se," vybídl mě Neric.
,,Jo, ráda bych, jenže nechci nachladnout," přiznala jsem se.
,,Tak odhrň sníh bokem."
,,Jo, jasně," ukázala jsem na něj a holýma rukama si dělala místo. Když jsem skončila dala jsem na zem deku a posadila se. Byla jsem celá modrá a byla mi strašná zima. U nás doma, jsem měla svůj úžasně teplý kabát, ale tady... Jen šaty, které zas tak teplé nebyly.
,,Je ti něco?" všiml si Sam. Zavrtěla jsem hlavou, protože kdybych promluvila, rozdrkotaly by se mi zuby. Sam se zaškaredil a hodil mi svoji deku.
,,Bude ti z-zima," namítla jsem a hodila mu ji zpátky.
,,Ty ale brzy zmrzneš, jestli se nepřikryješ. Já to vydržím."
,,M-měl by sis ji ne-ne-nechat." Od úst mi šla pára.
,,Když říkám nech si ji, tak si ji nech a dost," ukončil náš rozhovor. S díky jsem tedy deku přijala, lehla si na svoji a přikryla se. Trošku jsem se ohřála, a tak nebylo divu, že jsem brzy usla.

,,Slečno? Vstávejte," strčil do mě Ildor. Otevřela jsem oči a podívala se na něj.
,,Jo. Hned," zvedla jsem se na loktech. Všichni už byli vzhůru a balili se.
,,To je až neuvěřitelné, jak dlouho spíš," ozval se Karryn a podepřel Sama, který protestoval, že už to zvládne.
,,Spala bych ještě dýýýýl," zívla jsem. Karryn se jen zasmál a hodil Nericovi jeho díl jídla. Složila jsem deku a podala ji zpátky Huxovi a Samovi. ,,Díky."
,,Nemáš zač. Na, najez se," podal mi Neric trochu jídla.
,,Díky."
,,Neděkujte už a pojďte," hasil nohou Ildor oheň. Vstala jsem a vydala se po cesté za Ildorem a Nericem. Za mnou šli Karryn se Samem a celý průvod uzavíral Hux s Rannym. Bylo ráno, a tak se mi znovu rozdrkotaly zuby. Naštěstí si toho nikdo nevšiml, a tak jsme mlčky pokračovali až pod skálu, kde už bylo pár lidí, kteří se na mě hned vrhli.
,,Ano?" zeptala jsem se tiše.
,,Nedáte si něco teplého, slečno? Celá mrznete."
,,Ne, nedá," zatrhl to hned Neric tvrdým hlasem. Babka se ušklíbla a vrátila se do svého stánku. ,,V pořádku?"
,,Ano," řekla jsem zaraženě. Vydali jsme se na těžký výšlap podél skály. Najednou mi uklouzla noha na rozviklaném kameni, vykřikla jsem a padala dolů. A v tom mě Hux chytil. Opíral se o konec skály a držel mě pevně za pravé zápěstí. Vypadlo mu pár vlasů, z jeho šály, kterou měl kolem hlavy a krku a teď mě jedním mocným pohybem vyhodil zpátky na skálu.
,,Dávejte si větší pozor," upozornil mě.
,,Ovšem. Pardon," omluvila jsem se. Kývl a vrátil se na konec řady. Po chvilce se ke mně připojil Karryn.
,,V pohodě? Vůbec jsem si tě nevšiml. Omlouvám se."
,,Ne to já. Kdyby nebylo Huxe..."
,,No jo. On se v horách narodil, takže toho o kameni ví víc, než všichni kameníci v okolí."
,,Aha. To jsem nevěděla."
,,Moc o sobě nemluví."
,,Přestaň mě s sebou tahat jako kotě. Umím se hýbat sám, díky," ozval se popudlivě Sam. Karryn se zasmál.
,,Žádné takové, Same. Půjdeš hezky se mnou." Sam něco poznamenal a zle se na Karryna podíval. Mrkla jsem na něj a pokračovala v cestě nahoru. Dýchala jsem zhluboka a šetřila dech, protože to bylo opravdu vysoko. Nakonec jsme tam přeci jen dorazili a prošli branou. Takový houf lidí jsem v životě neviděla. Byl tam člověk na člověku. Ildor se zastavil.
,,Tak jsme tu," povzdechl si. ,,Jdeme?" otočil se na nás. Kývli jsme, ale já neměla dost síly, abych se udržel v našem hloučku, a tak jsem se od nich záhy odtrhla a ztratila se v davu. V tom halasu mě asi slyšet nebylo. Nakonec jsem upadla u jedné zdi a raději tam zůstala sedět. Skautské pravidlo. Když se ztratíš, zůstaň na místě. Povzdechla jsem si, přitáhla si kolena k bradě a pozorovala lidi. Najednou kolem mě prošel nějaký stařík a dlouze se na mě zadíval. Pak vyvalil oči.
,,Pane?" zeptala jsem se.
,,Slečno," poklonil se. Nechápala jsem to.
,,Děje se něco?"
,,Copak tu děláte?" zeptal se.
,,Ztratila jsem se v davu."
,,Zavedu vás domů, chcete?" nabídl mi.
,,Já tady nebydlím." Podivně se na mě podíval.
,,Že ne?"
,,Opravdu ne," přikývla jsem a postavila se. Znovu se uklonil.
,,Taková vznešená návštěva našeho tržiště."
,,Stále nechápu."
,,Ale, slečno! Váš otec vás už deset let postrádá! A já vás našel tady! Vy jste ale vyrostla a změnila se."
,,Ale, pane! Já vás neznám."
,,To vím. Ani se nedivím, ale mohl bych vás zavést k otci."
,,Můj otec? Tady?" zírala jsem na něj.
,,Slečno. Jmenujete se přeci nějak na Ch, ne?"
,,Jmenuji se Chloë, ale jak to víte?" divila jsem se.
,,Tady to ví každý," vrtěl hlavou, přešel ke mně. ,,Nemáte hlad, slečno?"
,,To mám. Moc jsem nesnídala," přiznala jsem. Zatímco cosi lovil v košíku, vzhlédla jsem k jedné z věží hradu. Mihla se tam mužská postava a bliklo světlo.
,,Slečno?" ozval se starší muž.
,,Ano? Ó, děkuji," řekla jsem a kousla do chleba. Usmála jsem se na něj. ,,Smím znát vaše jméno, když znáte to moje?"
,,Ovšem. Bude mi ctí. Jmenuji se Ellis," představil se. Natáhla jsem k němu ruku. On jen nechápavě zíral, a tak jsem ji stáhla zpátky a zrudla.
,,Pardón."
,,Půjdeme?" zeptal se Ellis.
,,No... Dobře," svolila jsem nakonec. Šel přede mnou a razil mi cestu. Držela jsem se mu v patách, dokud jsme nedorazili do domu, který stál až moc blízko hradu. ,,Kdopak tu bydlí?" zašeptala jsem.
,,Váš otec," odpověděl Ellis zaraženě a zaklepal na dveře. Otevřela mu postarší žena a zle se na něj podívala.
,,Poslyšte, Ellisi. Říkala jsem vám, že pán domu nemá zájem o koupi tvých vyřezávaných píšťalek."
,,Dnes o to nejde, Elleonor. Chci požádat o slyšení."
,,Nač?"
,,To je moje věc," odpověděl. Elleonor se ušklíbla a vrátila se do domu. Ellis se spokojeně usmál a vybídl mě, abych šla za ním. Vešli jsme do domu. Před námi se rozprostírala dlouhá hala, zakončená dvěma schodišti po obou stranách. Podlala byla dlážděná světlým mramorem. Pohlédla jsem vpravo a uviděla dveře do nějakých dvou místností. Odhadovala jsem, že jedna z nich bude kuchyně. Podle vůně. Na protější straně byly další dveře, zřejmě vchod do pokojů služebnictva. Na stěnách visely obrazy. Ellis mě pobídl kupředu a já se zastyděla za své špinavé boty. Pak se znovu objevila Elleonor a dívala se jen na Ellise.
,,Pokračuj, ale pohni si. Pán nemá dobrou náladu. Už deset let."
,,Vím," usmál se Ellis.
,,To není k smíchu."
,,Ovšem. Pardon."
,,Tsss," otočila se Elleonor a odešla. Ellis mě vedl po pravém schodišti nahoru. Vešly jsme do další podlouhé chodby. Z každé strany byly dveře do pokojů. Ellis mě ale bezpečně vedl vpravdo do posledních dveří. Zaklepal. Ozval se příjemný mužský hlas, který ho vybízel, ať vstoupí. Ellis mi otevřel dveře a ukázal dovnitř.
,,Nemůžu tam jít," zašeptala jsem.
,,Tak dále," ozval se hlas ještě jednou.
,,Běžte, prosím. Půjdu hned za vámi." Povzdechla jsem si a váhavě vstoupila. Místnost byla velice podobná knihovně. Po obou stranách místnosti byly jen knihy a tak tak se v nich našlo místo pro dvě velká okna s výhledem do velké krásné zahrady. Pokoj byl laděn do tlumené červené a zlaté. Stůl majitele domu stál vlevo ode dveří. Byl vyřezávaný. Muž za ním se zrovna díval do jedné z knih. Pohlédla jsem vpravo, kde byl pověšen portrét. Portrét muže za stolem, nějaké krásné ženy a malého dítěte u jejich nohou. Lekla jsem se. Byla jsem to já, ale jinak oblečená.
,,Ale... t-to j-jsem já," ukázala jsem na obraz. Ellis kývl a přešel ke stolu. Stále jsem němě zírala na obraz a zkoumala obličej té ženy. Byla jsem jí až nehorázně podobná. Je snad možné, že to je moje matka? Představila jsem si, že to tak skutečně je a že právě tady bydlí moje opravdová rodina.
,,Pane?" ozval se Ellis.
,,Milý Ellisi. Už jsem ti přece říkal, že tvoje úžasné píšťalky jsou sice krásné, ale nehodí se sem, do tohohle domu."
,,Omlouvám se, pane, že vás vyrušuji, ale nedovolil bych si to, kdybych neměl důvod, který vás jistě potěší."
,,Opravdu?" podíval se na Ellise. Zírala jsem na obraz. Tak deset let! Přesně tolik let jsem u svých náhradních rodičů. A před tím jsem byla u své babičky, takže své rodiče vůbec neznám. Je opravdu možné, že jsem v jejich domě?
,,Jistě. Vidíte tu dívku támhle?" ukázal na mě. Věděla jsem to.
,,Ano. Tvoje dcera?" zeptal se. ,,Gratuluji. Vyrostla, jen co je pravda."
,,Kdéže moje. Ta je doma. Tahle je však opravdu mimořádně pěkná a chytrá. I když to nemůžu posoudit z krátkého rozhovoru, který jsme spolu vedli." Ušklíbla jsem se nad slovy pěkná a chytrá, svírala v ruce chleba a tupě zírala na obraz.
,,Ale proč mi tu vodíš cizí dívky?" ozval se znovu můj otec. Opravdu! Asi to opravdu bude můj otec! Páni. Tolik jsem se na to těšila a teď vypadám takhle.
,,Tahle není cizí. Nepřipomíná vám nikoho? Mohla byste se, slečno, otočit?" Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou.
,,To nepůjde. Vypadám příšerně." Uslyšela jsem zavrzání židle.
,,To nevadí. Udělejte to pro mě." Proč jsem vždycky tak obětavá? Kousla jsem si do chleba a otočila se ke stolu.
,,Nevím, kdo to je," řekl otec. Mám vůbec právo mu tak říkat? Musím mu ale nějak říkat.
,,To bude tím, že jste ji neviděl deset let."
,,Ale to je drzost! Proč myslíš, že by to byla moje dcera?" zíral dál do knihy.
,,Drahý? Prý je tu zase ten Ellis?! Potřebuju se ho na něco zeptat. Smím vstoupit?" zaklepala na dveře... M-moje matka? Že by to byla ona? S napětím jsem vyčkávala a žvýkala chleba.
,,Jistě, drahá. Jen pojď dál a pojď si poslechnout, co mi tu povídá!" pozval ji dál. Začala jsem si mnout ruce. Vešla. V dlouhém tmavě modrém večerním oděvu. Přešla rovnou k Ellisovi a podala mu ruku. Ten ji políbil.
,,Ach, Ellisi! Co to zase povídáš mému muži?"
,,Madame! Žádnou lež, věřte mi." Všude svítily svíce a já už to najednou nevydržela. Vyběhla jsem z místnosti a běžela. Rovně a vtrhla do jednoho z pokojů. Bylo tam jen pár pohozených knih, a tak jsem zalezla do rohu a jednu knihu popadla. Bardovy povídky. Smutně jsem se usmála. Doma mám taky jednu. A pokreslila jsem jí úvodní stranu. Otevřela jsem knihu a tam... pokreslená úvodní strana. Vyděšeně jsem na ni pohlédla a položila ji bokem. A v tom za dveřmi hlasy:
,,Ale proč ji hned vyháníš, drahý?"
,,Nevyháněl jsem ji. Utekla sama." Skrčila jsem se ještě víc za jednu starou skříň a tupě zírala před sebe. Moje rodina. MOJE rodina. Naše rodina. Máma, táta a já? Patřím sem? Jsem tu jen týden. Asi. Pane bože! Odvahu holka! Rozhodně jsem vstala a přešla ke dveřím. Položila jsem ruku na kliku a chystala se otevřít, ale někdo to udělal za mě. Dveře klaply a já vykřikla. Couvala jsem ke zdi. Oba rodiče vešli dovnitř a zírali na mě. Těkala jsem z jednoho na druhého. Byla jsem matce tak podobná.
,,Chl-chloë?" vykřikla matka a vrhla se na mě. Objala mě a plakala mi na rameni. Otec stál ve dveřích a zíral na mě.
,,M-ma-mami?" podívala jsem se na ni.
,,Ano! Kdes byla?" Zasmála jsem se.
,,To bys mi nevěřila."
,,Možná. Pojď! Umyješ se a obleču tě do něčeho lepšího. Půjdeme na večeři." Otočila jsem se ke dveřím, ale otec už tam nebyl.
,,Ale kde je..."
,,Táta si zvykne. Byla jsi deset let pryč, tak se nediv," usmála se, chytila mě za ruku a táhla do dalšího pokoje. Objevily jsme se v jedné velké šatně. Všude tolik oblečení, až oči přecházely. ,,Tak tady je šatna," řekla mamka, ale zbytečně. Bylo to nade všechno jasné. Pak dveře zase zavřela. ,,Ale nejdříve se umyješ. Koupelna je támhle," ukázala na dveře naproti šatně. ,,Umyj se a přijď za mnou do šatny, ano?" Kývla jsem a zmizela v koupelně.
Byl to menší pokoj, vyvedený v kameni, ale země byla teplá a hřála pořád, co si pamatuju. Ve vaně už byla teplá voda a na boku něco, jako mýdlo. Lehla jsem si do teplé vody a po dlouhé době si dopřávala koupel. Bylo mi příjemně. Vymydlila jsem se a celá umyla. Omotala jsem se ručníkem a přeběhla chodbu ke dveřím do šatny. Vtrhla jsem dovnitř. Mamka už tam byla a rozprostírala šaty, které vybrala na postel, která tam mimochodem taky byla. V šatně! Usmála jsem se.
,,Tak a teď chci, aby sis všechny tyhle šaty vyzkoušela. Pak vybereme ty nejlepší." Kývla jsem, popadla první a zmizela za jedním stojanem na šaty. Byly to nádherné purpurové šaty, které mi odhalovala ramena. Sahaly až na zem a byly různě nařaseny po celé délce. Dramaticky jsem vystoupila zpoza stojanu a prošla jsem se po pokoji. Mamka na mě mohla oči nechat. Vyzkoušely jsme jich asi dalších deset, ale stejně jsme nakonec skončily u těch prvních. Navlékla jsem se tedy znovu do nich a přešla k mamce.
,,Nechám ti nějak krásně načesat vlasy," řekla pak a zavolala nějakou služebnou. Ta mi přistrčila stoličku, mile se na mě usmála a rozčesala mi vlasy. Pak je zamotala do podivných vlnek, ale výsledek vypadal nádherně. Mamka to všechno ještě doplnila náhrdelníkem na krk a vítězoslavně mě předvedla zrcadlu. Zírala jsem na sebe. Vypadala jsem moc hezky. Skoro jsem se nepoznávala. ,,Vypadáš náramně! Teď ale musíme dolů za tátou. Nerad čeká. Pojď za mnou." Vyvedla mě z pokoje a sešly jsme ze schodů. Mezi schodištěmi byly ještě jedny dveře, kterých jsem si nevšimla a ty právě vedly do jídelny. Stál tam dlouhý stůl. Táta seděl v čele a bavil se se společníky, které přizval.
,,K-kdo to je?" zeptala jsem se mamky.
,,To jsou královští ministři. Táta je vede, ale oni ho uznávají i tak. Pojď, posadíš se po mé pravici. Ale nejdřív tě táta představí. A chovej se mile a vzorně."
,,Pokusím se," polkla jsem a šla za mamkou.
,,Drahý," sklonila hlavu a posadila se. Já tam stála jako tvrdý y. Táta si odkašlal po dlouhé chvíli, při které na mě všichni, včetně něj, hleděli, usmál se a ukázal na mě.
,,Pánové, tohle je má dcera - Chloë," představil mě. Uklonila jsem se a řekla:
,,Velice mě těší." Ministři sklonili hlavy a pozorovali mě, jak si sedám.
,,Výborně, Chloë, zatím ti to jde," pošeptala ke mně mamka.
,,Díky. Ale to asi nebude všechno." Taky, že nebylo. Ministři se do mě obuli.
,,Tak, Chloë. Byla jsi deset let pryč, že ano?"
,,Ano, pane, je to tak."
,,A jsi ráda, že jsi zpět?"
,,Ovšem, pane." Pokaždé jsem nezapomněla na pane, aby tátu náhodou nepomluvili, že má nezdvořáčkou dceru.
,,Opravdu?"
,,Ovšem, pane."
,,Pamatuješ jsi to tu?"
,,Moc ne, pane. Byla jsem malá, když jsem tu byla naposledy, a tak není čemu se divit," odpověděla jsem.
,,Ano, to je pravda. A kdepak jsi byla?"
,,Víte, myslím, pane, že bych vám to neměla říkat."
,,Proč myslíš?" zeptal se.
,,Mám k tomu své důvody, pane. Navíc, byste mi nevěřil, kdybych vám řekla pravdu a lhát nechci."
,,Ach tak," řekl napůl posměšně. Táta se na něj zaškaredil hodil po mně omluvný pohled.
,,Potřebujete ještě něco, pane?" zeptala jsem se, protože mi začalo kručet v břiše.
,,Jste nám velikou záhadou."
,,Skutečně, pane?"
,,Ano."
,,A pročpak, pane?"
,,To se mi tady nechce rozebírat. Dnes budeme jíst, ale rád bych tě při prvních příležitostech spatřil také na hradě," zašklebil se na mě.
,,A pročpak, pane?"
,,Chci tě vidět v akci," řekl a napil se vína.
,,Myslím, že podáme večeři, nemáte snad už hlad?" zachraňoval situaci táta a tleskl. Na stolech se objevilo jídlo, samozřejmě ho donesli sloužící. ,,A nebojte, kolego, dceru zítra přivedu." Polkla jsem a pohlédla na mamku. Ta jen podvolně zkřivila tvář. Tak dobře. To jsem tedy zvědavá. Pánové po večeři odešli do salónku a já se omluvila, že půjdu spát. Můj pokoj je úchvatný. Nádherná velká postel s nebesy, stůl s židlí, velká knihovna, na kterou se podívám zítra, menší šatna a zrcadlo. Převlékla jsem se a šla spát. Jak to dopadne zítra? Jak se asi má Idwin? Nebo Ranny, Neric, Sam, Karryn, Hux a Ildor? Zrovna jsem je začala poznávat. Ale třeba je ještě uvidím, pomyslela jsem si a za chvíli usla.