Seděla jsem ve vlaku a četla si knihu. Nohy jsem měla volně položené na protějším sedadle a pobrukovala si svou oblíbenou písničku. Z otevřeného okna sem, do kupé, foukal chladný letní vítr. Bylo mi příjemně. Už zase na cestě do Bradavic.
Nic jiného jsem si poslední dva měsíce snad ani nepřála. Zase uvidím své kamarády a zahraju si famfrpál. Znovu se budu procházet po školních pozemcích. Usmála jsem se. Nádhera.
Vyhlédla jsem z okna a chvíli pozorovala, jak se krajina mění. Vcelku nic zvláštního. Koneckonců se to opakovalo rok co rok. Nic nového. I přesto to na mě působilo tajemným dojmem.
Znovu jsem se začetla do stránek své oblíbené knihy.
Cvakly dveře a dovnitř se nahrnuly tři dívky. Vzhlédla jsem.
,,Ahoj, Janet!" pozdravila jsem.
,,A co my?" ošívaly se ostatní holky.
,,Vás samozřejmé zdravím též." Významně pokývaly hlavou a já se musela smát. Odložila jsem knihu.
,,Co prázdniny?"
,,Vcelku pohoda. Jela jsem z rodiči do Francie. Kdybys viděla tu historii! Prostě famózní. Ale pak jsem se vrátila a všechno bylo fuč," začala Janet.
,,To k nám se přistěhoval nový soused. Celkem fešák. Myslím, že mu dám vědět, že existuju," usmála se Eddie.
,,Hm... Se máš! To my bydlíme na samotce, takže o kluky mám velikou nouzi. Jediné, co můžu spatřit ráno po probuzení jsou jeleni, srny, králíci a všelijací ptáci. Večer tě budí sovy. Hrůza. Celé prázdniny jsem ztvrdla doma," postěžovala si Jane.
,,No jo. To já jsem musela trpět s bratrem. Podpálil nám smrk v zahradě, takže to samozřejmě zase všechno padlo na mě. Ale jak bych to jako mohla udělat, hm? Kouzla ještě používat nesmím. Až od června. Strašná nevýhoda," zabručela jsem.
,,To nic, Algie. To se nějak poddá. Navíc je jedno, že ještě nejsi zletilá. Jedeš do školy a tam je používat můžeš, ne?" povzbudila mě Janet.
,,Však jo. To se poddá. Ale mám hlad!" Holky se mnou souhlasily.
,,Vozík stojí úplně vzadu. Už tudy projížděl. Půjdeš se mnou?" zeptala se mě Janet. Kývla jsem a vstala. V kapse od hábitu mi cinkaly peníze.
Procházely jsme uličkou, která byla překvapivě celkem vylidněná. Co se to děje? Zeptala jsem se na to Janet, ale ta jen pokývala rameny. Pak se ozval svistot. Křikla jsem na Janet, ať uhne, ale nestihla to. Otočila se a kouzlo ji zasáhlo doprostřed hrudníku. Odletěla na konec chodby.
,,Panebože!" vykřikla jsem a vrhla se k ní. Sklonila jsem se a začala zjišťovat, co všechno se jí stalo. Natočila jsem hlavu tím směrem, odkud kouzlo přišlo. Na konci chodby stál nějaký kluk a vyděšeně na mě zíral. Však se boj, pomyslela jsem si.
Ale to až později. Teď není moc času. Janet krvácela na rameni a na noze a hrudník měla celý podivně lepkavý. Použila jsem první kouzlo, na které jsem se zmohla. Namířila jí hůlkou na rameno. Zanedlouho měla ruku obvázanou. Pokračovala jsem tak i s ostatními postiženými místy, a potom se ji pokušila zvednout. Nic. Takhle s tím nehnu. Potřebuju nějakého chlapa, uvědomila jsem si. Jenže tady jsou kupé Zmijozelu. Tady moc pomoci nenajdu.
Opřela jsem Janet o stěnu a vyrazila hledat pomoc. Konečně jsem narazila na Nebelvír. Nakoukla jsem do prvního kupé a řekla:
,,Prosím. Mohli byste mi pomoct? Je to opravdu velmi nutné."
,,Proč ti nepomůžou kluci s tvé koleje?" otázal se Albus Potter. Zašklebila jsem se.
,,Nejspíš proto, že mají kupé mnohem dál a já potřebuju pomoc hned! Ale tady ji očividně nenajdu!" naštvala jsem se a vší silou zabouchla dveře, až z nich vyletěly skleněné tabulky. Kráčela jsem chodbou dál a hledala jinou pomoc.
,,Počkej!" slyšela jsem za sebou Albuse. Ha! On si snad myslí, že se zastavím nebo co. Zrovna když jsem chtěla otevřít další kupé, postavil se mi do cesty.
,,Tak stůj!" vykřikl s roztaženými pažemi. Dala jsem si ruce v bok.
,,Co chceš?"
,,Chtělas pomoct, nebo ne?"
,,To chtěla, ale ty máš jistě na práci spoustu jiných věcí, ne? Nebudeš se přece namáhat jen proto, abys pomohl havraspárské holce."
,,Proč ta ironie, hm?"
,,Můžeš hádat třikrát! Hele, já nemám čas, takže když dovolíš," ukázala jsem na dveře toho kupé. Neustoupil.
,,No tak. Prosím. Janet je na tom opravdu špatně," zkoušela jsem to jinak.
,,Janet?" podivil se. ,,TA Janet?"
,,Jo přesně ta. Dovolíš?" Odstrčila jsem ho stranou a nakoukla do toho kupé. Bylo prázdné.
,,Sakra," ulevila jsem si.
,,Ale no tak. Kde je?"
,,Ty mi jako fakt pomůžeš?"
,,Jo, fakt. Neříkalas, že to spěchá?"
,,Jo jasně. Tak pojď." Dovedla jsem ho až k mé zraněné kamarádce. Obvazy už prosakovaly. Albus se na mě vyděšeně podíval.
,,Co se tu ksakru stalo?"
,,Někdo jí uřkl."
,,Aha. Tak co potřebuješ?"
,,Potřebuju, abys ji zanesl k nám do kupé a položil ji na sedačku. Zkusím ji nějak vyléčit." Kývl a sklonil se, aby Janet zvedl.
,,Povedeš mě?" Kývla jsem a zamířila do našeho kupé. Bylo prázdné. Holky už zase někde běhají. Ukázala jsem na sedadlo, kde předtím seděla. Opatrně jí tam položil a posadil se naproti.
Já Janet kouzlem odstranila obvazy a z ran znovu vytryskla krev.
,,Na tohle fakt nejsem," postěžovala jsem si.
,,Ukaž," nakoukl mi přes rameno Albus. ,,Vždyť to jde celkem snadno vyléčit." Překvapeně jsem se na něj podívala.
,,Jak prosímtě?"
,,Nic zvláštního," oznámil. Vytáhl si svou hůlku a namířil Janet na hrudník. Chytla jsem ho za ruku s hůlkou. Zarazil se.
,,Jsi si jistý?" Nervózně kývl a z jeho hůlky vytrskl proud modrého světla. Rána zmizela doslova jako mávnutím kouzelného proutku a po krvi taky nebylo ani památky.
,,J-j-jak?" vykoktala jsem. Tajemně se usmál a vyléčil i ostatní rány.
,,Teď bude zbytek cesty spát. Neboj, bude v pohodě," utěšil mě. Nervózně jsem si mnula ruce. ,,Fakt," dodal. Usmála jsem se a vstala. Utřela jsem si ruku do hábitu a podala mu ji.
,,Mimochodem. Jsem Algernon."
,,Jako ta myš z knížky Keyese, že?"
,,No jo. Už to tak bude. Ty čteš mudlovské knihy?" oznámila jsem sklesle.
,,Tak trochu. Je to hezké jméno."
,,Dík."
,,Musím už jít," oznámil, ale moji ruku nepustil, tak jsem to nakonec udělala já a řekla:
,,Fajn. Já teď budu čekat, až se Šípková Růženka probudí."
,,Kdo?"
,,To nic," zasmála jsem se. ,,Ahoj."
,,Ahoj." Potom se vytratil z kupé a já se posadila naproti Janet, abych věděla, jestli se probudí dřív nebo ne. Zanedlouho přiběhly i holky a celé rozchichotané vpadly do kupé. Zarazily se.
,,Co je s Janet?"
,,Někdo ji uřkl."
,,Ach tak. Dostane se z toho?"
,,Jo, měla by."
,,Fajn." Po celý zbytek cesty jsme si povídaly o prázdninách. Dokud se Janet neprobudila a s širokým zívnutím se posadila na sedačce.
,,C-c-co se stalo? Měla jsem škaredý sen," vykoktala ze sebe.
,,Obávám se, že to sen nebyl. Ale začni," vybídla jsem ji.
,,A s čím, símtě?" zeptala se.
,,Kašli na to. Chtěla jsem vědět ten sen. Ale to je jedno. Co se stalo Eddie?" zeptala jsem se.
,,To Hugo! Ten holomek... !" nedořekla, protože se hlasitě rozchechtala.
,,Tak co s ním?" dorážela jsem.
,,Jen, že mlel něco o tom, jak jsi prý vytáhla samotného Pottera z kupé, pouhýma nadávkama," smála se dál. Pak se zarazila, když zjistila, že se nesměju. ,,To jako fakt?" Kývla jsem a ona se nanovo rozchechtala.
,,Ale no tak. Není zas tak špatný. Vyléčil Janet."
,,Jasně," pronesla Eddie.
,,Ale fakt!" přesvědčovala jsem ji naštvaně. Zvedla ruce v poraženeckém gestu. Vyplázla jsem na ni jazyk.
,,Haló! To já jsem byla uřknutá!" ozvala se Janet. Poplácala jsem ji po rameni, zrovna když se před námi objevily Prasinky.
,,Tak jsme tu! Naposledy," řekla zkroušeně Jane.
,,Jak se to vezme naposledy. Třeba tu někdo z nás bude učit, hm?"
,,Ha ha ha," řekla po chvíli Jane, protože se všechny pohledy zaměřily na premiantku třídy - na ni.
Když jsme konečně vešly do hradu, mimoděk mnou projel slabý elektrický proud. To bude tím, že jsem tu naposledy, pomyslela si Algie.
,,Tak... Asi bychom měli jít do Velké síně, ne?" promluvila po dlouhé chvíli Janet.
,,To bychom měli," kývla jsem. Posadily jsme se ke stolu a hodily pohled ke stolu učitelů.
,,Co myslíte? Bude mít zase ten starej pacholek stejný proslov?" zachichotala se Eddie.
,,Nebuď taková! Je to génius!" obhajovala staříka Jane zrovna, když již zmíněný ,génius´ zakopl. Všichni jsme se zachechtali. ,,Holky! Vy jste nikdy nezakoply?" ohradila se Jane se zarudlými tvářemi.
,,Haló? Janet!" zavolal na ni z prostředka stolů jakýsi kluk.
,,Ano, Rogere?" ozvala se Janet.
,,Nechceš jít na rande?"
,,Dneska v ..." pohlédla na hodinky. ,,V osm?"
,,Platí," mrkl na ni Roger.
,,Wow! Taková rychlost," zhodnotila jsem to. Janet se jen usmála.
,,Vždyť jsme tu poslední rok."
,,Ty jedeš!" zapískala Eddie.
,,Tak dost! To stačí!" ohnala se po Eddie Janet. Ta se bránila a vznikla menší bitka.
,,Holky! Nechte toho! Začíná proslov!" okřikla je Jane.
,,Kdo má proslov?" hrála Eddie nevinnou. Zasmála jsem se. Jane mě zpražila pohledem.
,,Starý senilní stařík," šeptla Jane a otočila se tak, aby dobře viděla na svůj vzor.
Nic jiného jsem si poslední dva měsíce snad ani nepřála. Zase uvidím své kamarády a zahraju si famfrpál. Znovu se budu procházet po školních pozemcích. Usmála jsem se. Nádhera.
Vyhlédla jsem z okna a chvíli pozorovala, jak se krajina mění. Vcelku nic zvláštního. Koneckonců se to opakovalo rok co rok. Nic nového. I přesto to na mě působilo tajemným dojmem.
Znovu jsem se začetla do stránek své oblíbené knihy.
Cvakly dveře a dovnitř se nahrnuly tři dívky. Vzhlédla jsem.
,,Ahoj, Janet!" pozdravila jsem.
,,A co my?" ošívaly se ostatní holky.
,,Vás samozřejmé zdravím též." Významně pokývaly hlavou a já se musela smát. Odložila jsem knihu.
,,Co prázdniny?"
,,Vcelku pohoda. Jela jsem z rodiči do Francie. Kdybys viděla tu historii! Prostě famózní. Ale pak jsem se vrátila a všechno bylo fuč," začala Janet.
,,To k nám se přistěhoval nový soused. Celkem fešák. Myslím, že mu dám vědět, že existuju," usmála se Eddie.
,,Hm... Se máš! To my bydlíme na samotce, takže o kluky mám velikou nouzi. Jediné, co můžu spatřit ráno po probuzení jsou jeleni, srny, králíci a všelijací ptáci. Večer tě budí sovy. Hrůza. Celé prázdniny jsem ztvrdla doma," postěžovala si Jane.
,,No jo. To já jsem musela trpět s bratrem. Podpálil nám smrk v zahradě, takže to samozřejmě zase všechno padlo na mě. Ale jak bych to jako mohla udělat, hm? Kouzla ještě používat nesmím. Až od června. Strašná nevýhoda," zabručela jsem.
,,To nic, Algie. To se nějak poddá. Navíc je jedno, že ještě nejsi zletilá. Jedeš do školy a tam je používat můžeš, ne?" povzbudila mě Janet.
,,Však jo. To se poddá. Ale mám hlad!" Holky se mnou souhlasily.
,,Vozík stojí úplně vzadu. Už tudy projížděl. Půjdeš se mnou?" zeptala se mě Janet. Kývla jsem a vstala. V kapse od hábitu mi cinkaly peníze.
Procházely jsme uličkou, která byla překvapivě celkem vylidněná. Co se to děje? Zeptala jsem se na to Janet, ale ta jen pokývala rameny. Pak se ozval svistot. Křikla jsem na Janet, ať uhne, ale nestihla to. Otočila se a kouzlo ji zasáhlo doprostřed hrudníku. Odletěla na konec chodby.
,,Panebože!" vykřikla jsem a vrhla se k ní. Sklonila jsem se a začala zjišťovat, co všechno se jí stalo. Natočila jsem hlavu tím směrem, odkud kouzlo přišlo. Na konci chodby stál nějaký kluk a vyděšeně na mě zíral. Však se boj, pomyslela jsem si.
Ale to až později. Teď není moc času. Janet krvácela na rameni a na noze a hrudník měla celý podivně lepkavý. Použila jsem první kouzlo, na které jsem se zmohla. Namířila jí hůlkou na rameno. Zanedlouho měla ruku obvázanou. Pokračovala jsem tak i s ostatními postiženými místy, a potom se ji pokušila zvednout. Nic. Takhle s tím nehnu. Potřebuju nějakého chlapa, uvědomila jsem si. Jenže tady jsou kupé Zmijozelu. Tady moc pomoci nenajdu.
Opřela jsem Janet o stěnu a vyrazila hledat pomoc. Konečně jsem narazila na Nebelvír. Nakoukla jsem do prvního kupé a řekla:
,,Prosím. Mohli byste mi pomoct? Je to opravdu velmi nutné."
,,Proč ti nepomůžou kluci s tvé koleje?" otázal se Albus Potter. Zašklebila jsem se.
,,Nejspíš proto, že mají kupé mnohem dál a já potřebuju pomoc hned! Ale tady ji očividně nenajdu!" naštvala jsem se a vší silou zabouchla dveře, až z nich vyletěly skleněné tabulky. Kráčela jsem chodbou dál a hledala jinou pomoc.
,,Počkej!" slyšela jsem za sebou Albuse. Ha! On si snad myslí, že se zastavím nebo co. Zrovna když jsem chtěla otevřít další kupé, postavil se mi do cesty.
,,Tak stůj!" vykřikl s roztaženými pažemi. Dala jsem si ruce v bok.
,,Co chceš?"
,,Chtělas pomoct, nebo ne?"
,,To chtěla, ale ty máš jistě na práci spoustu jiných věcí, ne? Nebudeš se přece namáhat jen proto, abys pomohl havraspárské holce."
,,Proč ta ironie, hm?"
,,Můžeš hádat třikrát! Hele, já nemám čas, takže když dovolíš," ukázala jsem na dveře toho kupé. Neustoupil.
,,No tak. Prosím. Janet je na tom opravdu špatně," zkoušela jsem to jinak.
,,Janet?" podivil se. ,,TA Janet?"
,,Jo přesně ta. Dovolíš?" Odstrčila jsem ho stranou a nakoukla do toho kupé. Bylo prázdné.
,,Sakra," ulevila jsem si.
,,Ale no tak. Kde je?"
,,Ty mi jako fakt pomůžeš?"
,,Jo, fakt. Neříkalas, že to spěchá?"
,,Jo jasně. Tak pojď." Dovedla jsem ho až k mé zraněné kamarádce. Obvazy už prosakovaly. Albus se na mě vyděšeně podíval.
,,Co se tu ksakru stalo?"
,,Někdo jí uřkl."
,,Aha. Tak co potřebuješ?"
,,Potřebuju, abys ji zanesl k nám do kupé a položil ji na sedačku. Zkusím ji nějak vyléčit." Kývl a sklonil se, aby Janet zvedl.
,,Povedeš mě?" Kývla jsem a zamířila do našeho kupé. Bylo prázdné. Holky už zase někde běhají. Ukázala jsem na sedadlo, kde předtím seděla. Opatrně jí tam položil a posadil se naproti.
Já Janet kouzlem odstranila obvazy a z ran znovu vytryskla krev.
,,Na tohle fakt nejsem," postěžovala jsem si.
,,Ukaž," nakoukl mi přes rameno Albus. ,,Vždyť to jde celkem snadno vyléčit." Překvapeně jsem se na něj podívala.
,,Jak prosímtě?"
,,Nic zvláštního," oznámil. Vytáhl si svou hůlku a namířil Janet na hrudník. Chytla jsem ho za ruku s hůlkou. Zarazil se.
,,Jsi si jistý?" Nervózně kývl a z jeho hůlky vytrskl proud modrého světla. Rána zmizela doslova jako mávnutím kouzelného proutku a po krvi taky nebylo ani památky.
,,J-j-jak?" vykoktala jsem. Tajemně se usmál a vyléčil i ostatní rány.
,,Teď bude zbytek cesty spát. Neboj, bude v pohodě," utěšil mě. Nervózně jsem si mnula ruce. ,,Fakt," dodal. Usmála jsem se a vstala. Utřela jsem si ruku do hábitu a podala mu ji.
,,Mimochodem. Jsem Algernon."
,,Jako ta myš z knížky Keyese, že?"
,,No jo. Už to tak bude. Ty čteš mudlovské knihy?" oznámila jsem sklesle.
,,Tak trochu. Je to hezké jméno."
,,Dík."
,,Musím už jít," oznámil, ale moji ruku nepustil, tak jsem to nakonec udělala já a řekla:
,,Fajn. Já teď budu čekat, až se Šípková Růženka probudí."
,,Kdo?"
,,To nic," zasmála jsem se. ,,Ahoj."
,,Ahoj." Potom se vytratil z kupé a já se posadila naproti Janet, abych věděla, jestli se probudí dřív nebo ne. Zanedlouho přiběhly i holky a celé rozchichotané vpadly do kupé. Zarazily se.
,,Co je s Janet?"
,,Někdo ji uřkl."
,,Ach tak. Dostane se z toho?"
,,Jo, měla by."
,,Fajn." Po celý zbytek cesty jsme si povídaly o prázdninách. Dokud se Janet neprobudila a s širokým zívnutím se posadila na sedačce.
,,C-c-co se stalo? Měla jsem škaredý sen," vykoktala ze sebe.
,,Obávám se, že to sen nebyl. Ale začni," vybídla jsem ji.
,,A s čím, símtě?" zeptala se.
,,Kašli na to. Chtěla jsem vědět ten sen. Ale to je jedno. Co se stalo Eddie?" zeptala jsem se.
,,To Hugo! Ten holomek... !" nedořekla, protože se hlasitě rozchechtala.
,,Tak co s ním?" dorážela jsem.
,,Jen, že mlel něco o tom, jak jsi prý vytáhla samotného Pottera z kupé, pouhýma nadávkama," smála se dál. Pak se zarazila, když zjistila, že se nesměju. ,,To jako fakt?" Kývla jsem a ona se nanovo rozchechtala.
,,Ale no tak. Není zas tak špatný. Vyléčil Janet."
,,Jasně," pronesla Eddie.
,,Ale fakt!" přesvědčovala jsem ji naštvaně. Zvedla ruce v poraženeckém gestu. Vyplázla jsem na ni jazyk.
,,Haló! To já jsem byla uřknutá!" ozvala se Janet. Poplácala jsem ji po rameni, zrovna když se před námi objevily Prasinky.
,,Tak jsme tu! Naposledy," řekla zkroušeně Jane.
,,Jak se to vezme naposledy. Třeba tu někdo z nás bude učit, hm?"
,,Ha ha ha," řekla po chvíli Jane, protože se všechny pohledy zaměřily na premiantku třídy - na ni.
Když jsme konečně vešly do hradu, mimoděk mnou projel slabý elektrický proud. To bude tím, že jsem tu naposledy, pomyslela si Algie.
,,Tak... Asi bychom měli jít do Velké síně, ne?" promluvila po dlouhé chvíli Janet.
,,To bychom měli," kývla jsem. Posadily jsme se ke stolu a hodily pohled ke stolu učitelů.
,,Co myslíte? Bude mít zase ten starej pacholek stejný proslov?" zachichotala se Eddie.
,,Nebuď taková! Je to génius!" obhajovala staříka Jane zrovna, když již zmíněný ,génius´ zakopl. Všichni jsme se zachechtali. ,,Holky! Vy jste nikdy nezakoply?" ohradila se Jane se zarudlými tvářemi.
,,Haló? Janet!" zavolal na ni z prostředka stolů jakýsi kluk.
,,Ano, Rogere?" ozvala se Janet.
,,Nechceš jít na rande?"
,,Dneska v ..." pohlédla na hodinky. ,,V osm?"
,,Platí," mrkl na ni Roger.
,,Wow! Taková rychlost," zhodnotila jsem to. Janet se jen usmála.
,,Vždyť jsme tu poslední rok."
,,Ty jedeš!" zapískala Eddie.
,,Tak dost! To stačí!" ohnala se po Eddie Janet. Ta se bránila a vznikla menší bitka.
,,Holky! Nechte toho! Začíná proslov!" okřikla je Jane.
,,Kdo má proslov?" hrála Eddie nevinnou. Zasmála jsem se. Jane mě zpražila pohledem.
,,Starý senilní stařík," šeptla Jane a otočila se tak, aby dobře viděla na svůj vzor.