Červen 2008

Jayne :*

29. června 2008 v 16:11 | TePa
Takže tady je moje první spřátelená stránka. První člověk, co navštívil můj blog :D Velice ti děkuji ;)
http://jayne23.blog.cz

7. den - Rannyho příběh

29. června 2008 v 15:50 | TePa |  Chloëin příběh
,,Chloë! Okamžitě mě pusť dovnitř!!!" hulákala z venku stařena. Usmála jsem se pro sebe a otočila se na Ildora.
,,Musím ji pustit, tahle chalupa je její."
,,To nemyslíte vážně!"
,,Bohužel. Stejně už jste všechno snědli a já už jsem sbalená, takže můžeme vyrazit," pokrčila jsem rameny.
,,Sbalená? Vždyť nikde nevidím sebemenší vak," namítl Karryn.
,,Bohužel toho moc nemám. Vlastně jediné, co mám, je to, co mám právě na sobě," přiznala jsem.
,,Chloë! Pusť mě DOVNITŘ!!!!" hulákala stařena dál.
,,Vždyť už jdu," řekla jsem a pomalu přistoupila ke dveřím, které zavrzaly pokaždé, když do nich stařena uhodila. Otevřela jsem je zrovna ve chvíli, kdy chtěla pořádně udeřit do dveří, a tak v návalu setrvačnosti vlétla dovnitř a skácela se na podlahu. Rychle jsem vyběhla ven a opřela se o zeď.
,,Tak můžeme?" ozval se Sam.
,,Jistě. Jdeme," kývla jsem a pomalu kráčela vedle Rannyho.
,,Tak kolik ti vlastně je let?" zjišťovala jsem. Otočil se ke mně.
,,Dvacet."
,,Teprve? A jak dlouho jsi v armádě, nebo jak tomu říkáte?" pokračovala jsem.
,,Jen pět let."
,,Jen?" vyvalila jsem oči.
,,Ano. Třeba Hux je tam už deset let, Sam teprve tři, Karryn sedm, Ildor nevím, ten nám to nechce říct, a Neric čtyři," odpověděl mi.
,,Promiň, že tě tak zpovídám," ospravedlňovala jsem se.
,,To je v pořádku, klidně se ptej," usmál se.
,,To já ráda. Odkud pocházíš?"
,,Nejsem z hlavního města. Pocházím ze západu. Je tam hodně divokých kmenů. Ale můj příběh je příliš dlouhý."
,,Ráda si jej vyslechnu. Máme spoustu času."
,,Tak dobrá," kývl.

Rannyho příběh

,,Jak se opovažuješ!" ozval se mohutný hlas postaršího muže s hustým plnovousem. Malý hoch s blonďatými kučeravými vlasy a drobnou postavou se pomalu šinul ke svému otci.
,,Omlouvám se," sklonil hlavu.
,,To si říkáš muž? Taková slabost!" huboval.
,,Ale otče! Byla to mladá žena, navíc jsem menší než ona. Nemohl jsem ji zabít!" namítl klouček.
,,Cože? Jen výmluvy. Vždyť navíc jenom spala. To, že jsi menší nic neznamená. Mám takový pocit, že se v tobě věštkyně velice zmýlila!"
,,Nikdy jsi mi neřekl, co vlastně o mně řekla!"
,,Nebuď drzý! Mazej na dřevo, než to skončí hůř!" Malý kluk rychle vběhl do lesa, kde se hlasitě rozplakal. Jeho otec byl jeden z nejváženějších lovců Západních lesů, ale zároveň to byl velký barbar, který zabil vlastní ženu krátce poté, co mu porodila druhé dítě - dceru, která bohužel také nepřežila. Všemožně se snažil zapřít její existenci. V téhle době, byla každá narozená dívka, pokud nebyla větší než obvykle, zabita a i kdyby přežila, byla by navždy zneuznávaná. A tak zůstal Rannard sám. Jen s otcem, který na něj byl krutý a všechno bral tak, aby byl jeho syn brzy jeho nástupcem. Rannardovi se to velice příčilo, ale něměl odvahy mu to říct.
Smutně se belhal lesem a hledal útěchu ve stromech. U jednoho se posadil a únavou usnul. Probudil ho rachot brnění, a tak zlehka pootevřel oči. Přímo nad ním stál jakýsi rytíř v krásné zbroji. Rannard okamžitě vyskočil a utekl. Doma dostal vyhubováno, že nepřinesl ani trochu dříví. Rannardovi to ale nevadilo. Neustále přemýšlel o tom podivném rytíři, takže mu nazítří nedalo a vrátil se na místo, kde ho potkal. Rytíři se tam utábořili a Rannard je tam potichounku pozoroval. Chodil tam takto celý týden, dokud mu najednou někdo zlehka nepoložil ruku na rameno. Rannard vyjekl, ale neutíkal.
,,Dobrý večer," pronesl ten samý rytíř, který se Rannardovi zalíbil hned na první pohled.
,,D-d-dobrý, pane. Já, já nechtěl. Já..." nevěděl co má říct, ale rytíř se jen usmál a řekl:
,,Mě to nevadí. Jsi podivuhodný chlapec. Vlastně se divím, že jsi tu vydržel tak dlouho. Škoda jen, že jsi tak mladý. Hned bych tě bral do své skupiny."
,,Vážně?" zeptal se pro jistotu dychtivý Rannard.
,,Ovšem. Jsem si jistý, že jsi odvážný a velmi silný. Počkáme až vyrosteš. Vrátím se za deset let, pokud budu žít. Jak se jmenuješ?"
,,Jsem Rannard," pronesl hrdě a vypjal hruď. Rytíř se opět usmál.
,,Jsem rád, že tě poznávám Rannarde. Uvidíme se znovu za deset let. Nyní musíme odjet. Volá nás povinnost. Vrať se domů a nezapomeň na nás."
,,To nikdy, pane." Rytíř kývl, sundal ruku z Rannardova ramene a napřímil se. Pak na něj kývl a Rannard urychleně zmizel v lese. Když se znovu otočil, rytíř už byl dávno v táboře. Klouček se otočil a s krásnými vyhlídkami na budoucnost vyrazil domů do postele. Vůbec netušil, co se rytíři honilo hlavou. To ostatně nevěděl nikdo. Myslel si snad, že Rannard bude jednou členem gardy? Předpovídal to? Věděl, co z kluka bude? Nebo ho chtěl jen prodat někde ve vesnici? Nikdo nevěděl.

O deset let později


Ranny popadl kladivo a mohutně s ním máchl ve vzduchu. I přes to, že mu kladivo moc nepadlo do ruky a nedalo se nazvat jeho oblíbenou zbraní, sálala z něj síla. Kladivo dopadlo na kovadlinu, od které opadla miliarda jiskřiček.
Ranny už byl celý zpocený, ale slíbil si, že kopí dodělá ještě do večera. Dnes mu bylo patnáct. Byl pohledný. Jeho světlé vlasy se už tolik nekudrnatěly, ale naopak se mu narovnaly. Nyní je měl spocené, ale jinak se za ním otáčela skoro každá dívka. Ranny ale neměl zájem, což mu jeho otec zazlíval. Vzduchem znovu prosvištělo kladivo a dopadlo na kov. Konečně hotovo, pomyslel si Ranny a hodil kladivo do kouta.
Skácel se vedle kovadliny a prohlížel si svou práci, když už všechno náležitě dodělal. Byl hrdý na svou práci. Vyšel před kovárnu a ze studny nabral vědro vody. Dočista se umyl a vrátil se do kovárny, kde uhasil výheň. Závan kouře mu ovanul obličej a zaštípal v očích. Ranny byl ale zvyklý. Unavený se vydal domů, kde krátce pojedl a šel se vyspat.
Ráno na něj čekalo překvapení. Když se ráno dobelhal do kuchyně, za stolem seděla delegace v brnění a otec je obskakoval a tvářil se nadmíru uraženě. Ranny se zašklebil a zastyděl se, protože měl na sobě ještě špinavé oblečení ze včerejška. Nicméně nikomu ve světnici nemohla ujít jeho svalnatá postava. Proto, že od rána do večera dřel, kromě vyjímek, které nenastaly zas tak časo, se mu na rukou, nohou i břichu objevilo mohutné svalstvo. Ono Ranny nebyl žádný slaboch. Už přede dnem to dokonale ukázal, když na něj znenadání zaútočil jeden kluk z vesnice. Byl starší než Ranny, ale ani zdaleka ne tak silný. Ranny mu jediným máchnutím pěstí přerazil nos a on vzal nohy na ramena.
Když Rannard přišel domů, otec se mu jal gratulovat a prohlásil, že má po zbytek dne volno a že skvěle zpečetil své patnácté narozeniny - příchod do dospělosti. Rannymu to nepřišlo zas tak milé a vyčítal si, že se lépe neovládal.
Nyní však stál jako solný sloup a celá ta delegace na něj upírala pohled. Ranny jim pohledy oplácel svýma hnědýma očima. Pak ho to přestalo bavit, a tak odešel ven, aby se mohl pořádně umýt ve vodě, kterou opět vytáhl ze studny. Studená voda ho dokonale vzpružila. Sundal si halenu a trochu ji nemotorně vymáchal ve džberu s vodou. Pak ji dal sušit na slunce a znovu se důkladně umyl. Když se otočil, spatřil za sebou staršího muže v brnění. Uklonil se a když se znovu narovnal, uviděl jeho úsměv.
,,Pamatuješ se na mě Rannarde?" pronesl. Rannymu zaskočilo, ale kývl. Na ten okamžik se nedalo zapomenout. ,,Pak si jistě vzpomínáš, co jsem ti tenkrát slíbil." Ranny znovu kývl. Rytíř se usmál.
,,Mluvíš vůbec?"
,,Ano," odpověděl Ranny zvučným hlasem.
,,To jsem rád. Pojedeš tedy se mnou?"
,,Rád bych, jenže je tu hodně práce a já nevím, zda se tu beze mne otec obejde."
,,Pak se ho zeptám," kývl rytíř a vrátil se do světnice. Ranny zůstal stát jako opařený. Vůbec netušil, že by se jednou mohl rytíř vrátit. Deset let! Taková dlouhá doba! Na to určitě zapomene, říkal si vždycky. Ale teď tu stál. Živý a zdravý! Nezapomněl na něj! Ranny měl chuť si výsknout. Umlkl však, když zevnitř vyšel otec a za ním ta delegace. Ranny pohlédl na starého muže, ve kterém nyní téměř nepoznával sílu, která ho kdysi ovládala.
,,Můj synu. Slyšel jsem, že tě Jeho Veličenstvo žádá do svých služeb. S velkými těžkostmi jsem nakonec svolil, ale pod jednou podmínkou. Vrátíš se za dva roky a já ti řeknu něco o tvé budoucnosti." Ranny roztřeseně přikývl. ,,Pak jeď," otočil se otec na podpadku a vrátil se domů, kde bouchl dveřmi.
,,Pojedeme tedy? Nebo se chceš rozloučit, či si cokoliv vzít?" ozval se rytíř.
,,Vezmu si jen jednu věc. Moment," oznámil jim Ranny a došel si do kovárny pro kopí. Když se vrátil, všichni muži na něj upřeli zrak.
,,Tos dělal sám?" ozval se jeden muž. Ranny pomalu kývl. ,,Smím?" Ranny mu kopí podal a zmíněný rytíř ho přepečlivě zkoumal. ,,Je to skvělá práce. Gratuluji. Jmenuji se Ildor," představil se. A tak se Ranny poprvé setkal se svým budoucím pánem, ale zatím o tom neměl ani tušení. ,,Tohle je Huxer," ukázal na dalšího rytíře, který jen kývl. ,,A tohle je Karryn," ukázal na posledního.
,,Omlouvám se, ale není vás nějak málo?" otázal se Ranny.
,,Ano je, ale zatím sbíráme muže po celém království," řekl mu nejstarší rytíř. ,,Mimochodem. Já jsem Amenys," představil se i on a Ranny kývl. ,,Můžeme tedy jít? Máme spoustu práce."

A od té chvíle byl Ranny zaměstnán v královské gardě. Postupně poznával ještě Nerica a Sama, jehož příchodu se nedožil Amenys, který zemřel na nachlazení v jedné z bitev. Ranny prošel výcvik, a protože ze všech zbraní měl nejraději kopí, a protože s ním uměl opravdu dobře zacházet, všichni muži mu začali brzy říkat Ranny, nebo Rannard Kopiník.

,,Tak to je můj příběh," dořekl Ranny.
,,Opravdu zajímavý..." poznamenala jsem, protože my došla slova.
,,A řekneš mi svůj?"
,,Ráda bych, jenže nemůžu. Nezlob se," řekla jsem omluvně.
,,Já se nezlobím," usmál se na mě. ,,Omluvíš mě? Volá mě Ildor."
,,Jistě. Práce volá!" mrkla jsem na něj. Naposledy se na mě usmál a vykročil za svým velitelem. Chvíli jsem ho se zájmem pozorovala. Jeho příběh mě velmi zaujal, asi bych si ho měla někam poznačit. Bože! Teď se chovám jako spisovatelka, ale musíte uznat, že to má svou krásu!

7. den - Podivná sešlost

26. června 2008 v 19:37 | TePa |  Chloëin příběh
Probudila jsem se někdy k ránu a s překvapením zjistila, že ležím na posteli. Pomalu jsem se posadila a ihned znovu upadla zpět na postel. Byla jsem celá zdřevěnělá a promrzlá. Zaúpění si všimla i hladová skupinka u stolu. Za hlasitého mlaskání se ke mně otočili.
,,Dobré ráno," přivítal mě Ildor. Zaúpěla jsem znovu.
,,Zdravím," ozval se Sam od stolu.
,,Panebože! Okamžitě si lehni! Nesmíš se hýbat!" S tím jsem vstala a okamžitě se na zmrzlých nohách skácela k zemi. ,,Au!" vykřikla jsem. Ranny se ke mně shýbl a zvedl mě.
,,Neměla byste chodit."
,,Musím. Mám hodně práce."
,,Co může tak mladá dívka, jako vy dělat tak důležitého?"
,,Do toho vám nic není!" ohnala jsem se, až překvapeně vyjekl. ,,Navíc. Vám je maximálně dvacet, takže mám taky otázku. Jak může někdo tak mladý jako vy, být tak dobrým kopiníkem?"
,,Jak víte, že jsem kopiník?" Záludně jsem se usmála.
,,Mohl byste mě položit?"
,,Ovšem," přisvědčil se zardělými tvářemi. Od stolu se ozval smích. Ranny mě položil na postel a já je sjela pohledem.
,,Doufám, že jste se aspoň namáhali a trošku si to přihřáli." Chlapíci se po sobě podívali. ,,Hm. Takže ne," zasmála jsem se.
,,Je to dobrý," zalykal se jeden z nich, jehož jméno jsem neznala.
,,A kdo jsi ty?" usmála jsem se.
,,Pardón. Jmenuji se Neric..."
,,A dál?"
,,Co dál?"
,,Přídomek. Ranny Kopiník a Sam...? Jak dál?" otočila jsem se k Samovi.
,,Sameth Vychytralý," usmál se.
,,Nepovídej."
,,Opravdu," přisvědčil Ildor. ,,Nikdo ho zatím neporazil."
,,Kromě vás, pane," zašklebil se Sam. ,,Ale to taky přijde." Ildor ho přátelsky poplácal po zádech a otočil se ke mně s pokrčenými rameny. Usmála jsem se.
,,Takže Neric..."
,,No..." zdráhal se.
,,Neric Tichošlápek," doplnil po chvíli. Usmála jsem se.
,,Tak proč ses tak zdráhal?"
,,Odhalil jsem tak svoje schopnosti." Ozval se smích, který naplnil celou chalupu.
,,Ty jseš ale..." poplácal Nerica po zádech Ranny.
,,A ty?" otočila jsem na dalšího.
,,Jsem Karryn Ostrostřelec," natáhl ke mně ruku. Natáhla jsem k němu svoji, ale on mě převezl a stáhl mě přes stůl k sobě. Ohnala jsem se po něm.
,,Tak hele! Spíše bys měl být Karryn Zákeřný!" upozornila jsem ho a přeskočila k prázdné židli mezi Samem a Ildorem.
,,A co ty?" zeptala jsem se posledního.
,,On ti to neřekne!" ozval se Neric s plnou pusou a vzápětí dostal herdu do zad od Karryna.
,,Co je?" okřikl ho Neric.
,,Je to neslušné," pokrčil rameny Karryn.
,,Blééé," vyplázl na něj Neric dětinsky jazyk. Karryn se ušklíbl a podíval se na posledního.
,,Tak jí to řekni. Nechala nás u sebe přespat."
,,Hm. Jsem Huxer Mlčenlivý." Tím jeho představení končilo.
,,Těší mě. A pokud byste všichni zapomněli na moje jméno, jmenuji se..." Odpověděla za mě stařena, která se očividně vrátila.
,,Chloë! Ty lenochu! Dávno jsi měla odklidit sníh a doufám, že jsi mi přichystala lázeň. Jsem unavená. A jestli bude něco, co jsi neudělala, jako ten sníh, tak ti dám za vyučenou!" ozývalo se z venku. Zarděla jsem se studem, ale celá garda, až na Huxe, který se jen hrozivě zatvářil se na mě podívali a začali:
,,Kdo to je?" Sam.
,,Co ti má co dělat?" Ranny.
,,To je paní tohoto domu?" Ildor.
,,Jestli ti něco udělá, tak ji přerazím!" Neric.
,,Já ji dám! Babizně!" Karryn.
,,Grrrr!" Huxer.
,,No tak hoši! Prosím, mlčte! Raději se o mně nezmiňujte! Je namíchnutá! Půjdu udělat tu lázeň, ještě mám chviličku čas!" Vstala jsem a znovu trochu zavrávorala, ale pomalu jsem se šinula k vodě.
,,Neblázněte! Tohle nezvládnete!" namítl Ildor.
,,Já jí dám!" ozval se Ranny.
,,Prosím! Nechte toho! Nebo to se mnou špatně skončí," žádala jsem je.
,,Tohle nemůžeme nechat jen tak!" ozval se Sam. ,,Ještě mám u tebe svou odměnu."
,,Aha. Ano. Promiň. Budeš muset počkat. Posaďte se všichni!" vykřikla jsem.
,,Chloë! Sakra! Co to tam děláš ty děvečko hloupá!" vtrhla dovnitř stařena. Stála jsem v koutku se sklopenýma očima.
,,Chloë nadávat nebudete!" vyjel po ní Neric. Stařena se lekla.
,,Co ty mi máš co říkat?" vyjela na něj. ,,Chloë!" zařvala a vrhla se na mě. V tom se stala zvláštní věc. Cela garda se přede mne postavila a udělala mi živou zeď.
,,Neblázněte! Na to já jsem zvyklá. Přežiju to. Raději odejděte!" šeptala jsem jim.
,,Ani nápad! Potřebuješ nás! A my jsme, bez jakýchkoli obstrukcí, nejlepší muži království, takže..."
,,Neblázni Karryne!" zaúpěla jsem a prodrala jsem se jimi až ke stařeně. A to i přes to, že mi v tom bránili.
,,Kdo to je, Chloë!??" zařvala na mě.
,,Královská garda." Stařena se zařechtala a vzápětí mi vrazila facku, až jsem se zakymácela a skácela se Samovi do náruče.
,,Co si to dovolujete?" vykřikl rozhořčeně Ildor a postavil se naproti ní.
,,A co si to dovolujete vy?"
,,Já, na rozdíl od vás, nemlátím mladé dívky."
,,Do mé výchovy vám absolutně nic není!"
,,Že ne? Já jsem velitel královské gardy!"
,,Ha ha ha," zašklebila se stařena. Já se zatím postavila a podívala se s úsměvem na Sama. Ten se na mě povzbudivě usmál.
,,Jaké máš to přání?" zašeptala jsem k němu.
,,Polibek," ukázal si na rty.
,,Žádný troškař," poznamenala jsem. Pokrčil rameny. Nahla jsem se k němu a krátce ho políbila na ústa. Odtáhla jsem se a on se spokojeně usmál. Mrkla jsem na něj. Ildor byl mezitím už na pokraji svého ovládání.
,,Co si to dovolujete?" řval na ni. Položila jsem mu ruku na rameno.
,,To je v pořádku. Mám ale prosbu."
,,Mluvíte snad se mnou, ne?"
,,Ne," odpověděl jí Ranny. Stařena zuřila.
,,Ano?" obrátil se ke mně Ildor.
,,Potřebovala bych do hlavního města."
,,Jasně. Moment," zašeptal, a pak se obrátil ke stařeně. ,,A vás, pokud se okamžitě nevzdálíte, uhodím a to pořádně, jak to jinak nědělám!!!!" zařval. Stařena se lekla a vyběhla z chaloupky.
,,Děkuji, vám všem," děkovala jsem jim.
,,Já dík tobě," ozval se Sam. Zašklebila jsem se na něj.
,,Tak a teď k vám mám otázku, chlapi! Vezmeme tuto mladou pohlednou dívku, Chlöe, do hlavního města?" zeptal se Ildor všech.
,,Až se najíme?" ozval se Neric.
,,Jistě!" zasmál se Ildor.
,,Ty hlavo dubová! Tos to nepochopil?" okřikl ho Ranny.
,,Berem!" ozval se Huxer. Lekla jsem se, ale usmála se na něj.
,,Tak teď je to jasné!" svolil Ildor. ,,Když to potvrdil mlčenlivý Huxer, tak to musíme brát vážně!" Všichni se zasmáli a já se k nim ráda přidala.

5. - 6. den - Jsem snad doktorka?

26. června 2008 v 18:59 | TePa |  Chloëin příběh
Jednu bylinku sem, druhou tam, a pak tiché kroky za mými zády.
,,Uvidí tě," poznamenala jsem.
,,Neuvidí," namítne Idwin.
,,Chceš se hádat?"
,,Ne. Vím, že bys vyhrála." Mlčela jsem a dál se věnovala vykládáním bylinek na lavičku. ,,Vnímáš mě?"
,,Ano. Čekám až začneš s tím, co mi chceš říct."
,,Jo. Zrovna jsem chtěl..." nedokončil, protože se ozval pištivý hlásek jeho příbuzné. Zašklebila jsem se a otočila se na Idwina, ten jen sklopil zrak.
,,Haló? Je tu někdo?" zapištěla. Idwin už ji ukazoval, aby mlčela, ale ta se na něj nechápavě podívala, a pak zpražila pohledem mě. Zevnitř se ozval rachot a hlasité nadávky stařeny.
,,Vypadněte! Rychle! Nebo mě.... to je fuk! Vypadněte!" ukazovala jsem k lesu. Idwin se však vydal rovnou ke mně a zastavil asi půl metru ode mě. ,,Nechápeš význam slova vypadněte?" řekla jsem kousavě.
,,To chápu až příliš dobře, ale nechci odejít, aniž bych ti všechno vysvětlil," namítl. Zevnitř už šlo slyšet, že stařena už dospěla ke dveřím.
,,Můj bože! Rychle! Jak tě mám dostat do lesa?" Pokrčil rameny. Zaklela jsem, a pak se na něj podívala. Calldire už byla schovaná v lese. Neviděla jsem jinou možnost. Popadla jsem ho za košili a políbila ho. Jen tak letmo, ale stačilo to na to, abych ho ovládla. Úplně ho to zaskočilo. Couvala jsem k lesu a táhla ho s sebou. Pak jsem uslyšela, jak stařena už je tak tak u dveří. Naštěstí už jsem Idwina dotáhla k prvnímu keři, odlepila jsem se od něj a pohlédla do jeho překvapené tváře.
,,No moc si nemysli! Nebyla jiná možnost, takže, pokud mi nechceš ublížit, což doufám nechceš, tak s Calldire zmizte!" poradila jsem mu a vracela se zpět k bylinám. Právě včas, z chalupy vystoupila stařena.
,,Co to ksakru bylo? Chci spát!" ohnala se po mně a chtěla mě uhodit, ale já se hbitě zohla. Byla jsem vycvičená ze školy, kde se mi každý posmíval.
,,Moudrá ženo?" ozval se Calldirin hlas. Stařena se po mně přestala ohánět. Překvapeně jsem se ohlédla po Calldire. Ta se jen ušklíbla a ukázala k lesu. Aha. Idwin. Povzdechla jsem si a vrátila se k bylinám.
,,Ano, Vaše Veličenstvo?" zohla se stařena v pase. ,,Smím-li to vědět, tak copak tu děláte?" Úplně se jí změnil hlas. Odfrkla jsem si a třídila rostliny podle listů na hromádky.
,,Nesmíte. Chtěla jsem se vás optat, zda tudy nejela menší družina," poznamenala.
,,Ano, Vaše Veličenstvo. Asi přede dnem, nebo dvěma," odpověděla uctivě stařena.
,,Kde bych našla již zmíněnou družinu?"
,,Potkala jsem je. Byli utábořeni nedaleko. Přesněji támhle," ukázala na okraj lesa, kde měla být studna, u které jsem nedávno makala.
,,Děkuji. Nemohla byste nás tam zavést?"
,,Nás? Vás je víc?"
,,Nemáte se nač ani proč vyptávat," okřikla ji Calldire.
,,Promiňte, Vaše Veličenstvo, odvedu vás tam."
,,Děkuji," řekla Calldire, ale vůbec to neznělo, jako poděkování. Stařena tam před ní stále stála, dokud ji Calldire znovu neokřikla: ,,Tak na co ještě čekáte?"
,,To vyrazíme ihned?" vyjekla stařena.
,,Ovšem," sjela ji pohledem Calldire.
,,Omlouvám se, můžeme vyrazit. Počkám vás tady." Calldire kývla a odešla do lesa.
,,Slyšelas. Půjdu s princeznou..." začala stařena. Vyjekla jsem ale, a tím ji přerušila.
,,Cože? Princezna?"
,,Ne asi. Proč si myslíš, že ji oslovuju Vaše Veličenstvo? Jen tak?" okřikla mě.
,,Pardon," sklopila jsem zrak.
,,Správně. Takže, možná pojedu s ní až do hlavního města, takže tu budeš muset poklidit a starat se o domácnost," poručila mi. Němě jsem kývla a šeptla:
,,A nemohla bych jet taky? Potřebuju tam jít."
,,Ne, nemohla. Ty tam potřebuješ? Pche! Hezky to tu obhospodařuj," sjela mě pohledem.
,,Fajn," sykla jsem.
,,Nebuď drzá!" Pak se ale z lesa vynořila Calldire a v závěsu za ní i Idwin, byl ale zhruba umytý a vypadal mnohem lépe, než obvykle. Oblékl se do lepších šatů a u pasu mu visel meč. Zhluboka jsem se uklonila, protože mi to přišlo na místě.
,,Neklaň se mi, nezasloužím si to," ozval se jemný hlas. Idwin.
,,Myslím, že..."
,,Vyrazíme?" přerušila mě stařena. Napřímila jsem se a pohlédla na Calldire. Měla své bílé šaty a právě za něco peskovala stařenu. Usmála jsem se. Konečně někdo. Pak jsem pohlédla ještě na Idwina. Koukal na mě. Ukázala jsem na stařenu a rty naznačila: ,Měl bys jít´. Kývl, naposledy se na mě podíval, a pak se přidal ke skupince. Povzdechla jsem si a vešla dovnitř, do chaloupky.
Asi den poté začalo hustě sněžit. Stařena se pochopitelně nevrátila, na šatech se mi objevila díra, takže jsem se nejdřív vydala ven na dřevo, které jsem naštípala. Po několika polenách jsem ho nakonec dovnitř donesla celkem dost. Naskládala jsem ho ke kamnům a porozhlédla se po něčem, čím bych mohla rozdělat oheň. Nic jsem nenašla.
Buch, buch, buch, buch, ozývalo se za dveřmi. Vstala jsem a pomalu otevřela dveře. Stála za nimi menší delegace.
,,Ano?" vymáčkla jsem ze sebe.
,,Dobrý podvečer. Jsme k smrti unavení a nemůžeme si ani postavit nějaké skrovné obydlí venku, protože tam zuří vánice a navíc je můj přítel zraněn," ukázal na jednoho člena v pozadí. Podpírali ho dva muži. Rychle jsem otevřela dveře dokořán a pozvala je dál.
Vstoupili a nadělali velký nepořádek. Všude nechali sníh. Posadili se. Skoro všichni. Až na toho zraněného, ten stále postával ještě s dalšími dvěma muži.
,,Položte ho tady na postel, podívám se na něj. A vy, prosím, rozdělejte oheň, stále to neumím," poprosila jsem je. Jeden vstal a přešel ke kamnům. Já ale věnovala pozornost tomu zraněnému. Teď si ještě budu hrát na doktora! Bože, zachraň mě! Prosila jsem. Přešla jsem k posteli.
,,Panebože!" vykřikla jsem, když jsem spatřila jeho tržné zranění na holeni. Všichni se ihned odvrátili, kromě zraněného a kromě toho, co rozdělával oheň. Sehla jsem se k tomu mladíkovi a pomalu a jemně mu odtrhla látku z kalhot. Šlo to lehce, protože byla dost navlhlá krví, a to i přes to, že se ho někdo snažil neobratně obvázat. ,,Nikam mi neutíkej," zašeptala jsem na něj. Lehce se usmál a položil hlavu na postel. Vyběhla jsem z místnosti a popadla vodu, kterou jsem si tu přede dnem nanosila. Dnes jsem za to děkovala bohům. Vrátila jsem se se džberem a položila ho ke kamnům.
,,Už máte ten oheň?" zeptala jsem se toho klečícího muže. Kývl a vstal, aby mi pomohl dát džber na kamna.
,,Proč to musí tak dlouho trvat?" trucovala jsem a přeběhla zpět ke zraněnému. ,,Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se ho a přitom vytahovala ze skříně přikrývky, ty jsem přes něj přehodila.
,,Sam," hlesl.
,,Dobře, Same. Musíš mi zůstat vzhůru, rozumíš? Rozhodně neusínej!" napomenula jsem ho. Ještě, aby mi přešel do kómatu nebo tak. Pak jsem kývla na dalšího muže, sedícího u stolu, který se zrovna vybavoval z nějakým ospalcem s hlavou v dlaních.
,,Ano?" ozval se.
,,Pojď sem a řekni mi, jak se jmenuješ." Začala jsem si připadat jako nějaká organizátorka.
,,Jsem Ranny," odpověděl.
,,Dobře, takže ty mi ho budeš udržovat vzhůru. Nic víc po tobě nechci, neboj." Kývl a posadil se vedle Sama, na čež do něj začal hustit nějaké vyprávění. Sam se lehce usmál.
Přeběhla jsem ke kamnům a strčila prst do vody. Stále studená. Přešla jsem do vedlejší místnosti a vytáhla nějakou zeleninu a kousek nějakého masa, které přede mnou stařena schovávala. Ulila jsem trochu vody do menšího hrnce a hodila do něj zeleninu, pak jsem se porozhlédla po vařečce, až jsem našla něco jí podobného a hodila do hrnce ještě maso. Pak jsem se otočila k té sešlosti a oslovila je.
,,Kam míříte?"
,,Do hlavního města," oznámil mi jejich velitel, nebo co.
,,Aha. A hledáte princeznu a nějakého Idwina?" Najednou byli čilí.
,,Ano. Jak to víte?"
,,Poněvadž tudy asi přede dnem procházeli s jistou stařenou v čele. Šli někam k Palanaru, kde je studna. Zítra vám to ukážu, ale nejdřív se budeme muset najíst. Mrknu se na vašeho kamaráda. Voda už by mohla být jakžtakž zahřátá," oznámila jsem jim a otočila se k polévce, kterou jsem zamíchala, a nakonec jsem popadla džber do rukou a přenesla ho k posteli. Hadru jsem našla na poličce a namočila ji do vody. Potom jsem odvolala Rannyho a sklonila se nad Samovou nohou. Nejdříve jsem se ostýchala a snažila se být jemná, ale když to nešlo, trošku jsem mu omyla nohu poblíž zranění.
,,Teď sundám obvaz, takže by bylo dobré, kdyby ses díval kamkoli, jen ne na ránu."
,,Nebudete to brát, jako urážku, když se budu dívat na vás?" Překvapeně jsem vzhlédla.
,,Nebudu. Tak. Můžu?"
,,Jistě," potvrdil a zadíval se na mě. Pomalu jsem odvázala zranění, z něhož se okamžitě vyvalila krev a zraněný sykl.
,,Sakra!" Rychle jsem ucpala ránu zakrváceným hadrem, protože se z rány valila krev. ,,Ty! Pojď sem, ale trochu sebou hoď, já musím držet ten hadr." Oslovený vstal a přešel ke mně. ,,Vidíš to nastříhané plátno na okně? Podej mi ho," nařídila jsem. Původně to bylo na nové šaty, ale teď... Rychle odběhl k oknu a vrátil se s proužky látky. Vzápětí se otočil a chtěl odejít. ,,Počkej!" zarazila jsem ho, ale on se skácel k zemi. Zaklela jsem. ,,Co je s ním?"
,,Je vyčerpaný. Všichni jsme cestovali dva dny v kuse," omlouval ho ,kapitán´.
,,Jenomže já někoho z vás potřebuju!" zazoufala jsem si. ,,Ne! Same! Slyšíš mě?" Sam se jal usínat. ,,Neusínej mi tu. Prosím!" Nahla jsem se nad něj a upřela na něj zrak. Překvapeně se mu rozšířily zorničky a otevřel oči. ,,Uf. Ty mě strašíš, Same. Koukej se na mě. Jenom sem. Do těhle očí," ukázala jsem mu názorně. Kývl, ale vypadal, že brzy ho skolí námaha. ,,Vydrž ještě chvíli. Jestli vydržíš, tak splním jedno tvoje přání, pokud to nebude něco nechutného, dobře?" Kývl a lehce se usmál.
,,Takže vy všichni, kromě vás," ukázala jsem na kapitána. ,,Odeberte se do vedlejší místnosti a nějak se tam poskládejte. Vyspěte se a jídlo si můžete ohřát ráno." Chlapi zařvali štěstím a odešli do vedlejší místnosti, kde se zavřeli. Sklonila jsem hlavu. Kapitán ke mně přiskočil a popadl kousky látky. ,,Děkuji."
,,Nemáte zač. Je to můj nejlepší muž. Snažte se, prosím," žádal mě.
,,A vy, prosím, neusněte." Usmál se. ,,Tak co mám dělat?" Kývla jsem.
,,Tyhle rány hodně krvácí, takže mu ty proužky látky musíte velice pevně uvázat pod kolenem. Velice pevně. Klidně ať mu ta noha zbělá." Kapitán trošku taky zbělel, ale udělal, o co jsem ho žádala. ,,A teď, pokud nemáte moc velký strach z krve, tak mi budete muset pomoct. Přiznám se, že já se krve vždycky bála, takže tohle všechno mi činí nemalé potíže." Kývl, že rozumí.
,,Co mám dělat?"
,,Teď odkryju látku, takže pevně držte ten uzel, co jste před chvíli uvázal, to postačí." Kývl a já se nahla nad nohu. ,,Tak, Same, jdeme na to, souhlasíš?"
,,Jo," zachrapěl. ,,Hlavně rychle."
,,Pokusím se." Rychle jsem sundala látku a namočila hadr do vody. Krev sice stále tekla ven, ale už to nebylo tak hrozné. Rychle jsem mu omývala ránu. ,,Dobré, Same? Tak kolikpak ti je let?" Musela jsem ho udržet při vědomí.
,,Sedmnáct," šeptl namáhavě.
,,To je krásný věk, ne?" pokračovala jsem a rychle čistila ránu. Pokaždé sykl.
,,Určitě, až na tohle pitomé zranění."
,,Máš pravdu. Co bys chtěl vědět ty?" Rána už byla jakés takés vyčištěna a tak jsem poprosila kapitána o proužek látky. Podával mi ho jeden za druhým. Byla jsem ráda, že to jde tak rychle.
,,Kolik je vám?" zeptal se Sam. Zamyslela jsem se. Tohle jsem skoro zapomněla.
,,Osmnáct," odpověděla jsem a rychlými pohyby zavazovala nohu.
,,To se k sobě hodíme," oddechoval rychle. Usmála jsem se a dokončila poslední uzel. Pak jsem vítězoslavně vykřikla.
,,Jsi pašák, Same," pochválila jsem ho. ,,Zítra ti dám tu odměnu," slíbila jsem. ,,Teď se vyspi." Samovi okamžitě klesla víčka a propadl se do bezesného spánku. Obrátila jsem se na kapitána.
,,Mohl byste mu povolit ten uzel na noze, abych mu nemusela uříznout nohu?"
,,Jistě," přikývl kapitán a rychle svému svěřenci rozvázal uzel na noze. Já rychle doběhla pro další látku a znovu mu nohu obalila, protože plátno začalo prosakovat. Když jsem krvácení konečně jakžtakž zastavila, úlevně jsem si oddechla a přikryla ho dekou.
Zamíchala jsem polévku, která už vařila a odstavila ji z kamen na stůl.
,,Dáte si? Nejsem žádný kuchtík, ale snad by vám to mohlo přijít k chuti."
,,Už dva dny jsem nejedl. Sním cokoliv!" Krátce jsem se zasmála a nalila mu talíř polévky, pak druhý, dokud nesnědl polovinu hrnce a prohlásil, že mu to zatím stačí.
,,To ale nevystačí pro vaše svěřence. Jak se vlastně jmenujete vy?"
,,Já? Ildor, velitel královské gardy," představil se a postavil se, aby se mi mohl uklonit. ,,A děkuji za tu polévku. Byla skvělá!"
,,Přeháníte. A neuklánějte se mi, pak si připadám, jako někdo důležitý, což nejsem, takže se posaďte. Já jsem Chloë a vaše muže zasytím. Jen skočím k tesaři pro nějaké potraviny."
,,Měl bych vás doprovoooodit," zívl. Zasmála jsem se.
,,Vy si lehněte. Můžete ke svým mužům a nebo tady vedle zraněného, kdyby měl náhodou v noci křeče, aby se nesvalil z postele."
,,Tak udělám, ale dejte si pozor, slečno Chloë." Usmála jsem se.
,,Dám, pane Ildore." Vyrazila jsem ke dveřím a už měla ruku na klice, když se ozvalo:
,,Takhle nemůžete ven! Máte jen šaty! Oblečte se ještě do kožichu."
,,Nic takového nemám, a navíc je to jenom kousek, takže nemějte obavy." Zbytek odpovědi už neslyšel, protože ho skolila únava. Zavrtěla jsem hlavou a vyšla z domu. Vzápětí jsem se otřásla zimou.
To je kosa! Dala jsem se do běhu, ale každou chvíli jsem padala do sněhu a znovu se zvedala. Na nohou i rukou jsem cítila omrzliny. Co to je za zvláštní zemi? Chvilku je tu parno, jako v létě, a pak ráno vstanete a všude mráz až okenní tabulky praskají. Nechápu.
Nakonec jsem ale přece jenom stanula před tesařovou chaloupkou, ze kterého vyzařovalo přátelské světlo. Zabušila jsem na dveře.
,,Kdo je?" ozval se tesařův hlas.
,,Ttto jjjsem jjjá. Chchlooooooë," drkotala jsem zuby.
,,U všech bohů! Pojď rychle dovnitř," pozval mě a já vpadla do kuchyně.
,,Dobrý večer, pane."
,,Vítej, Chloë. Ale neměla bys v takovém nečase být raději v chalupě stařeny? Slyšel jsem, že odešla."
,,Ale ne na trvalo. Mám problém."
,,Ano?"
,,U mých vrat se objevila královská garda," oznámila jsem mu.
,,Šest nejlepších mužů království, páni," poznamenal.
,,Ano. Jeden z nich - Sam, byl raněn."
,,Ne! Toho potřebujeme."
,,Ošetřila jsem ho. Dále je tam Ildor, Ranny a dál už nevím. Ti šli spát, byli unavení dvoudenní cestou bez jídla. Hledají Idwina a princeznu Calldire." Tesař jen kulil oči.
,,Ildor? Velitel gardy? Nejlepší stratég se srdcem na pravém místě. To se nevidí denně."
,,To potvrzuji. Byl sympatický a právě rovněž spí."
,,Ranny Kopiník. Ten to se zbraní, kterou má ve jméně umí, jako nikdo jiný."
,,Taky spí. Ale já mám jiný problém."
,,Ano?"
,,Potřebuju nějaké jídlo. Jen jeden z nich mi snědl skoro všechno jídlo, které jsem měla. Potřebuju ho přímo zoufale. To jídlo," prosila jsem. Okamžitě vstal.
,,Cokoliv. To je maličkost. Uneseš to?" kupil na stole jídlo.
,,Ano," kývla jsem. ,,Ale nemáte nějakou nůši, nebo tak?"
,,Mám. Moment," odběhl do vedlejší místnosti a vrátil se s, jak jinak než s nůší.
,,Děkuji." Poskládala jsem jídlo do koše, a pak si ho přehodila přes záda. Rychle jsem vystartovala na další úmornou cestu zpět. Když jsem konečně vpadla do dveří, měla jsem naprosto zmrzlé nohy. S rachotem jsem položila nůši na zem a svalila se vedle ní. Chvíli jsem popadal dech, a pak uvařila všechno jídlo, aby se nezkazilo. Hrnce jsem položila na stůl a svalila se na zem vedle kamen. Vzápětí jsem usnula.

4. den - Kdo vlastně jsi?

23. června 2008 v 19:41 | TePa |  Chloëin příběh
Ráno stařena stále nebyla zpět, a tak jsem se rozhodla, že tento den bude taková menší dovolená pro mě a mé tělo. Hurá, pomyslela jsem si a rozradostněně jsem se vrhla do lesa. Najednou mě polapila velká chuť po dobrodružství, a tak jsem vyběhla hlouběji do lesa, kde jsem nikdy před tím nebyla. Z dobrého důvodu jsem se držela stezky, která vedla k truhlářům.
Utíkala jsem a rozjíveně si prozpěvovala svou oblíbenou písničku, když jsem uslyšela sotva znatelný šustot někde po své pravici. Chvíli jsem se zastavila a ztichla, ale když se to neozvalo znovu, pokrčila jsem rameny a říkala si, že to byl asi vítr. Chyba!
Zanedlouho jsem ten šustot slyšela znovu. Olízla jsem si prst a zvedla ho tak, abych poznala odkud vane vítr. Žádný nevál. Ztuhla jsem a otočila se ke keři, ze kterého se rámus ozýval. A pak jsem to uviděla.
Dvě hrozivě vyhlížející rudé oči a hrůzné mokvající tesáky. Byl to nejspíš vlk, ale s určitostí jsem to potvrdit nemohla, protože tak dokonalou znalost přírodopisu opravdu nemám. Zavrčelo to na mě a já se vzápětí rozhodla. Vzala jsem nohy na ramena a utíkala takovou rychlostí, že jsem se sama nepoznávala.
Zvíře mě honilo hlouběji a hlouběji do lesa, ale mě záleželo na jediném: Dostat se od toho zvířete co nejdál. Jeho tesáky se mi pranic nelíbily. Uháněla jsem, jakoby mi za patama hořelo. V tom jsem před sebou uviděla vysokou dívku v bílém šactvu. Byla perfektně umytá a učesaná a obsázená diamanty a šperky. Zakřičela jsem na ni, ať uhne, ta ale jen opovržlivě pohodila hlavou a dál se věnovala své róbě. Odfrkla jsem si a najednou si uvědomila, že jsem strašlivě unavená. Ohlédla jsem se přes rameno. Zvíře už po mě skoro sápalo drápy. Neviděla jsem jiného východiska a zohla se. Hlavu jsem dala mezi kolena a kryla si hlavu rukama.
To zvíře přese mě přeletělo, ale vzápětí zabrzdilo a upřelo svůj hladový pohled na tu dámu v róbě. Lekla jsem se a ukazovala jí, ať vyleze na strom. Opovržlivě se na mě podívala, ale jen krátce, pak se dále věnovala zvířeti, které se k ní přibližovalo. Vůbec nevím, jak se to najednou stalo, ale uviděla jsem záblesk modrého světla, který ozářil zvíře. Vzápětí se skácelo k zemi, společně se mnou. Připadala jsem si naprosto vyčerpaná, a pak mi klesla víčka, která se najednou zdála být z oceli.
Probudila jsem se asi za dvě hodiny, vzhledem k položení slunce. Madame stála opodál a prohlížela si náramek.
,,Dobře, že ses konečně probudila, už jsem si myslela, že jsi umřela, a kdo by mi potom sloužil?" pronesla pyšně. Vstala jsem a ukázala na ni prstem. Okamžitě vytáhla kapesník a dala si jej k ruce.
,,Tak hele, slečinko! Tohle si dovolovat nebudete! V tomhle kraji nemáte skoro žádná práva a už vůbec nemám chuť vám sloužit, když jste se ani nenamáhla mi jakkoli pomoci, takže s vaším uctěným dovolením... Sbohem!" rozčílila jsem se a otočila se na podpadku.
,,Tak počkat!" zakřičela vysokým pištivým hláskem. Nevnímala jsem ji a dále pokračovala v cestě. Madame za mnou pochopitelně. ,,Nemůžeš mě tady nechat! Co si o sobě myslíš? Já jsem z jiných vrstev!" Naštvaně jsem se na ni otočila.
,,To, že je madame z vyšších vrstev tady naprosto nic neznamená a otázka, co si o sobě myslím je neuvážená. Víc by se hodilo: Co si o sobě, ksakru, myslíte vy, hm?" S tím jsem se znovu otočila a pokračovala v cestě, i když jsem neměla naprosté tušení, kam jdu.
,,Já?" pronesla afektovaně. ,,Já jsem toho už hodně udělala pro tuto zemi..." přerušila jsem ji, když jsem se zasmála. ,,Co se děje?" ozvala se.
,,Co se děje? Pardón, ale krutě pochybuji o tom, že zrovna VY... pche! Taková slečinka s takovými ručičkami neunese ani jeden špalek dřeva, natož aby něco podnikla pro království!"
,,Myslíš si snad, že bych pracovala rukama? To dělají dělníci a otroci." Znovu jsem se zastavila.
,,Tak dost! Nechoďte za mnou! Nemám sebemenší náladu na ty vaše řečičky!"
,,Pche!"
,,Přesně tak! Nehodlám se s vámi bavit a nemám sebemenší zájem vědět, proč jste tu a co jste udělala nebo neudělala pro království. S přehledem bych vám jednu vrazila. Takže mazejte!" ohnala jsem se po ní jako po otravné mouše. Uskočila a přitom si přišlápla róbu a upadla do jedličí.
,,Au! Au! To píchá. Okamžitě mi pomoz stát a nesměj se jako nějaký otrhánek!" vypískla. Smála jsem se hezky od srdce. Pak jsem zakývala hlavou a stále s úsměvem na rtech jsem k ní natáhla ruku. ,,Bože můj! Co to jsou za boláky! A takové odporné nehty! Jste špinavá jako nějaký osel ze stáje! Vás se nedotknu!" odmítla mou pomoc. Okamžitě jsem ruku stáhla zpět a prohlásila:
,,Jak je libo! Seďte si tu třeba až do soumraku. Sbohem!" S tím jsem odkráčela pryč a stále nesouhlasně vrtěla hlavou. Jak někdo může být takový ignorant a hrdopýšek? Došla jsem až někam hluboko do lesa, když jsem znovu uslyšela šustot. Vyhoupla jsem se na větev a čekala. Nikdo stále nepřicházel. Najednou jsem ztuhla. Větev byla suchá a už už křupala. Chtěla jsem seskočit, ale pozdě. Křách!
S hlasitým rupnutím jsem se řítila dolů a dopadla někomu do náruče.
,,Idwine! Bože! Já tě miluju!" zvolala jsem radostně, protože mě zachránil před naráženou kostrčí. Překvapeně zamrkal. ,,Obrazně řečeno! Jsem ráda, že jsi tu a žes mě chytil!" vysvětlovala jsem hned. Lehce mě položil na zem a hodil po mně tázavý pohled. Pak se zasmál.
,,Cos proboha dělala tam nahoře?" Usmála jsem se.
,,Prakticky jsem utíkala před tebou!"
,,Cože? Proč?"
,,Mám takovou nepříjemnou zkušenost z dneška, víš?" Naklonil hlavu ke straně.
,,Povídej." Vypověděla jsem mu, jak jsem se šla projít do lesa a jak mě přepadl ten vlk, nebo co to bylo. Pak jak jsem narazila na tu děvenku. Nad tím se trochu pozastavil. ,,Koho, žes to viděla?"
,,Nějakou madame v bílé róbě, co si o sobě strašně moc myslela, hrůza!" řekla jsem.
,,A jak vypadala?"
,,Proč to chceš vědět?" zašklebila jsem se. Trošku zrudl, ale skoro to nešlo poznat.
,,Protože bych mohl vědět, kdo to je, nebo snad ne?"
,,Jo promiň. Takže byla vysoká a měla dlouhé světlé vlasy po pás stažené nějakou broží se znakem orla. Na šatech měla podobnou výšivku, ale moc jsem se nedívala. Měla šedé studené oči plné zášti vůči mě, ale jinak tvář jako děckou prdelku," nad tímto výrazem se zasmál.
,,A dál?" popohnal mě, ale na jeho tváři jsem viděla, že už ví, kdo to je.
,,Proč mě trápíš? Moc dobře víš, kdo to je."
,,Hezky popisuješ," odpověděl. Zasmála jsem se.
,,Díky, ale už se mi nechce. Je to zbytečné, když už víš jméno, nebo aspoň hodnost."
,,A kdes ji nechala?"
,,Už ani nevím, kde. Naposledy se válela v jehličí, když zakopla o svůj vlastní šat," zasmála jsem se. Ušklíbl se.
,,Nebudeš se smát, až ti řeknu, kdo to je," namítl.
,,Ale no tak. Já strach ne..." zarazila jsem se při pohledu na výšivku na jeho kabátě. Ztuhla jsem.
,,Děje se něco?" zeptal se opatrně. Ukázala jsem na výšivku a Idwin hlasitě zaklel a okamžitě ji zakryl.
,,Panebože," hlesla jsem a dala si ruku na ústa.
,,Počkej. Já ti to vysvětlím."
,,Nikam neutíkám," šeptala jsem jako smyslů zbavená. Tam někde v jehličí se válela jeho příbuzná, nebo žena, nebo nevím, kdo.
,,Dobře. Ta dáma je moje příbuzná," začal.
,,To mi docvaklo. Chci vědět, kdo to je a kdo jsi vlastně ty. Pochybuji, že jsi syn tesaře, jak jsem si myslela."
,,Ne, to vskutku nejsem." Mimoděk jsem couvla. Tohohle muže prakticky neznám. ,,Neutíkej," poprosil.
,,To já mimoděk. Nějaká naučená reakce. Tak dělej! Povídej!"
,,Rád bych. Jenomže ti to prostě nemůžu říct. Snad jen to, že ta madame se jmenuje Calldire."
,,Hm," otočila jsem se.
,,Kam jdeš?"
,,Už mě nepotřebuješ. Jen ji najdi a odvez domů. Já se vrátím do chalupy a ještě tam pro jistotu poklidím. Tak nashle," mávla jsem rukou a vykročila.
,,Nechci, abychom se takhle rozešli," namítl. Otočila jsem se.
,,A jak se s tebou mám rozloučit? Všechno cos mi řekl, byla pravděpodobně lež! Vůbec tě neznám! Právě jsem objevila, že nejsi ten, za koho jsem tě pokládala, a ty chceš, abych se s tebou krásně rozloučila! To tě mám obejmout a říct: ,Ano, to víš, že to bude v pořádku a já se na tebe ani trošku nehněvám´? To si myslíš? Já ale nejsem naivní a už vůbec se nepodobám té dívčině tam někde v lese. Takže se laskavě spokoj s ,nashle´!" zakřičela jsem a přitom mi z očí kapaly slzy. Vyjeveně na mě zíral. Odcházela jsem, ale pak ještě vykoukla: ,,Jsi vůbec Idwin?" Kývl a já se znovu vydala k chalupě.
Slzy mi stékaly z tváří a já je nedokázala zastavit. Přirostl mi snad ten mladík k srdci. Pak jsem najednou narazila na stezku, která vedla k tesařově domu. Se zardělými tvářemi jsem se vydala k potoku a šla se umýt na dobře skrývané místo. Po vydatné koupeli jsem se trošku vzchopila a vydala se k tesaři. Byla jsem už znovu čisťounká a ,vymydlená´. Vlasy mi povlávaly kolem obličeje.
Zaťukala jsem na dveře a otevřel mi veselý postarší muž, jakmile mě spatřil, strnul.
,,Co se ti stalo, Chloë? Pojď dál a posaď se," vyzval mě a já váhavým krokem vešla. Žuchla jsem na židli a složila hlavu do dlaní. Přisedl si ke mně a ruku mi váhavě položil na rameno. Hlasitě jsem se rozplakala.
,,Kdo vlastně JE Idwin?" zeptala jsem se potichu.
,,Tak už to víš." Podívala jsem se na něj se slzami v očích. Poplácal mě po rameni.
,,Jak dlouho jste si mysleli, že mi budete lhát?" šeptala jsem.
,,Chloë. Zatím nechápeš souvislosti. Muselo to být takhle..." nedokončil. Jeho hlas přeťal hlasitý rámus.
,,Chloë? Chloë?! Ukaž se mi!" Byl to Idwin. Rychle jsem se zvedla a trochu zavrávorala.
,,Omlouvám se. Přijdu později," omlouvala jsem se tesaři. Ozvalo se hlasitě bušení na dveře.
,,Prosím. Otevřete mi někdo!" Rychle jsem se vrhla k prvnímu oknu a vyskočila ven. Pak jsem ještě vystrčila hlavu nad parapet a ukázala tesaři, aby byl potichu a nic o mně neřekl. Souhlasil, ale až po chvíli. S tím jsem se vrhla pod okno. V pravou chvíli. S hlasitým rachotem se dovnitř nasoukal Idwin. Byl zadýchaný a mluvit překotně.
,,No tak. Posaďte se. Uklidněte se!" vyzval ho tesař. Ozvalo se žuchnutí. Takže tesař mu vyká. To bude nějaká důležitá osoba.
,,Vím, že tu byla Chloë. Prosím, řekněte mi, kde je. Potřebuji s ní mluvit."
,,Nebyla tu," ozval se potichu tesař.
,,Nelžete... Ó, můj bože. Ona plakala!" řekl udiveně.
,,Ano," přiznal tesař. Opatrně a potichu jsem se začala plížit ke dveřím. Pak jsem se rychle pustila do běhu k lesu.
,,Háló! Idwine! Je tady! A utíká!" zakřičel pištivý ženský hlas, který jsem okamžitě poznala. Otočila jsem se, ale to jsem neměla dělat. Přepadla jsem přes spadlý kmen a skácela se za něj. Znovu se ozval rámus a ze dveří se vyvalil Idwin. To už jsem ale stála na nohou a utíkala do lesa. On samozřejmě za mnou. Neuteču mu, došlo mi, a tak jsem rychle vylezla na strom. Má poslední záchrana. Rychle jsem vyskočila nahoru a vzápětí se pode mnou prohnal Idwin. Taková rychlost! Málem jsem vykřikla. Vylezla jsem výš a spatřila, že běží přímo k chalupě a otevírá dveře. Samozřejmě tam nikoho nenašel. Uf!
Vzápětí jsem seskočila ze stromu, protože Idwin zjevně zůstal v chalupě. Kruci! On moc dobře ví, že se tam musím vrátit! Pomalu jsem se šourala k chalupě. Cestou jsem mimoděk uviděla starou postavu. Kruci! Stařena se vrací a Idwin je u ní doma! Kruci, kruci, kruci, kruci! Rozběhla jsem se a vrazila do dveří. Idwin seděl za stolem a při mém dramatickém vstupu vzhlédl. Otevíral ústa, ale já ho zabrzdila gestem.
,,Mlč! Jde sem stařena. Buď vylez oknem a nebo se mi schovej pod postel, ale dělej!" Zaraženě se na mě podíval, ale pak rychle vklouzl pod postel.
,,Haló! Sakra, kde vězíš!" ozvalo se ode dveří a vzápětí se v nich zjevila stařena.
,,Tady," pípla jsem. Rozhlédla se kolem a kontrolovala mou práci. Pak pokývala hlavou.
,,Dobrá. Tady jsou byliny," podala mi košík plný nějakého zeleného svinstva. ,,Usuš to a nedívej se na mě tím svým pohledem. Půjdu si schrupnout." Kývla jsem a ona se vydala do vedlejší místnosti. Okamžitě jsem šáhla pod postel a vytáhla ho za kabátec.
,,Rychle! Běž ven, do lesa! Neboj, přijdu tam, i když se mi nechce, tak dělej!" popohnala jsem ho a on vystartoval ven. Popadla jsem košík a nějakou síťku, na které je budu sušit a vydala se ven. Tam jsem košík položila na lavičku a začala vykládat byliny.

2. kapitola

18. června 2008 v 17:32 | Tepa |  Theresa
Posadily se do třetí lavice u dveří, aby se zbytečně neukazovaly a snažily se být nenápadné. Theresa se naklonila k jedné své kamarádce:
,,Tak co ten tvůj? Jak jste na tom?"
,,Super! Věnuje mi všechen svůj volnej čas a jak lítá na koštěti! Jako bůh!" zasnila se. Theresa se musela zasmát, ale Jane se zaškaredila. ,,Co je na tom vtipnýho?" ohradila se.
,,Nic. Promiň. Jen jsem se musela zasmát nad tím tvým zasněným výrazem," omlouvala se rychle Theresa. Jane se trošku usmála a otočila se nazpět.
,,Takže. Mý milý žáci," pronesla McGonnagalová po svém příchodu do třídy a vzápětí se ozval smích. Theresa se otočila na Nebelvír. James se Siriusem zrovna tvořili jakousi scénku, ale Theresa zaslechla jen: ,,Ó, můj milý žáku, jak bych se ti odvěčila za to, že pravidelně chodíš do hodin?" to řekl Sirius a James odpověděl: ,,Ó, má nejdražší,..." dál nešlo nic slyšet, protože se jejich okolí rozřehtalo. McGonnagalová tleskla.
,,Tak dost. Nejsme tu proto, abychom se tu smáli, ale abychom něco dělali," okřikla je. ,,Dnes budeme probírat přeměnu člověka ve zvíře." Sirius se naklonil a něco Jamesovi pošeptal. Ten se zašklebil a hodil po něm očkem. Theresa se ušklíbla a jala se poslouchat McGonnagalovou a její pečlivě připravený proslov. ,,Formule je velice jednoduchá, a tak prosím opakujte : Commutare." Třídou se ozvalo slabé zaklínadlo, a tak McGonnagalová řekla: ,,A teď, prosím, hezky nahlas a znovu : Commutare."
,,Commutare," zaznělo třídou. McGonnagalová se usmála. Lily ale rychle zvedla ruku:
,,Prosím, paní profesorko, ale jak máme při tom použít hůlku?"
,,K tomu jsem se právě chtěla dostat, slečno Evansová, ale je dobře, že se ptáte zrovna vy. Prosím, pojďte k tabuli," vyzvala ji. Lily zrudla a zděšeně se na ni podívala. ,,Nebojte se, slečno, prostě jen ukážu vašim spolužákům, jak toto kouzlo bude vypadat."
,,Totiž, paní profesorko, nešlo by třeba..." začala, ale McGonnagalová ji přerušila slovy:
,,To by teda nešlo, tak pojďte k tabuli." Lily se zdráhavě zvedla a pomalu došla až k tabuli. Tam zůstala strnule stát a celá se nervozitou chvěla. McGonnagalová pozvedla hůlku a pronesla zaklínadlo. Lily se naposledy otřásla, a pak na jejím místě stála puma. Ale ne jen tak ledajaká. Měla krásný blištivý kožich a právě si sedala, když profesorka kouzlo zrušila. Na místě pumy nyní znovu stála Lily. ,,Můžete se jít posadit, slečno, a za vaši výdrž uděluji Nebelvíru deset bodů."

Ze strany Havraspárských se okamžitě vznesl protest: ,,Ale paní profesorko! To není fér. Vždyť jste dost dobře mohla vyvolat jednoho z nás. Dostala body... a to jako za co? Jen tam tak stála!" Theresa s ním v duchu souhlasila. V tom vrzla druhá židle a James vznesl svůj protest: ,,Sakra, Richardsi, co ti zase přelítlo přes nos? Vždyť je to jen deset bodů!"
,,Jen deset bodů? Kdybych pokaždé řekl, že to je jen deset bodů, brzy by se z toho staly stovky!"
,,Nedělej z karkulinky hnedle Vol... pardón, Ty-víš-koho!" ohradil se James. To už vstala i Theresa.
,,Já souhlasím s Peterem! Vždyť je to absurdní!" Zavrzala čtvrtá židle a to byla Lily:
,,Přestaňte se hádat! Absolutně nestojím o to, abyste se tu rafali jako psi!"
,,Mládeži...!" ozvala se McGonnagalová, ale oni ji ignorovali.
,,Hádat se teda budem, protože ty sis ty body úplně nezasloužila. Prostě jsi tam stála a měla strach jak nevím co!" zpražila Lily pohledem Theresa.
,,Lily do toho netahej! Ta jen splnila úkol!" ohradil se James.
,,Pánové a dámy..." ozvala se opět McGonnagalová, ale zase s nulovou odezvou.
,,A nezastáváš se ty jí jen proto, že jsi do ní zabouchlý až po uši?" zakřičel Peter. James se hrozivě přiblížil a sjel ho pohledem.
,,A i kdyby! Co ty s tím uděláš, hm?"
,,Přestaň mu vyhrožovat! Tady už se bije i za mrňavé bezvýznamnosti?" zařvala Theresa na Jamese.
,,To by stačilo..." McGonnagalová se začala hrozivě přibližovat. James se otočil k Therese.
,,Jo a ty nemlátíš lidi za maličkosti?" ozval se Sirius a též se postavil vedle Jamese.
,,Maličkosti? To, že dáš kopačky jedné hodné holce je maličkost?!" vyjela na Siriuse Theresa. To už stála i Nicole.
,,Tak dost. To, že jsem hloupá a neumím se zařídit, se ještě nemusí řešit veřejně!" zakřičela.
,,TAK DOST!!!" zařvala McGonnagalová, ale zase nic.
,,Pozdě," pronesl duchapřítomně Sirius. ,,Hej, raději se posaďte, nebo to skončí hůř než školním trestem," ozval se Remus.
,,Ty máš tak co říkat! Nemusím tě vůbec poslouchat, to že jsi prefekt, ještě neznamená, že můžeš na nás, Havraspárský!" ozval se Peter.
,,Petere, nech toho," zaúpěla Nicole.
,,Nechat? Cože?" otočil se k ní Peter. Sirius zahvízdal.
,,Nějaká přesedavá ne? Holubinko..." ozval se posměšně. Prásk! To už začaly lítat facky. První dostal Sirius od Petera. Nicole naštvaná, že někdo duševně poškodil Petera se ohnala a Plesk! Další facka na Siriusovu tvář. To už nevydržel James a vrhl se vpřed, následován Siriusem. Lily jim ale vstoupila do cesty. Sirius ji odehnal, ale James zůstal zírat.
,,Nech toho, Pottere, nebo s tebou už v životě nepromluvím!" vyhrožovala Lily. James se jen zašklebil a odpověděl:
,,Stejně spolu nemluvíme. Jen po mně řveš, tak laskavě uhni!" odstrčil ji stranou a ona dosedla na židli se zmateným výrazem. Sirius už se hnal k Nicole, když....

,,Expelliarmus!!!!" zahřměla McGonnagalová a my jsme každý odlétli na druhý konec místnosti.
,,Styďte se! Dostáváte školní trest až do konce pololetí! Žádné námitky pane Richardsi! Ani vy, pane Blacku! Všichni se dnes dostavíte do mého kabinetu! I vy, z Havraspáru. Taková ostuda! Končím hodinu! Sbalte se a odejděte!!!" zakřičela a zrušila zaklínadlo. Všichni jsme se zvedli, já pomohla Nicole vstát a zamířili jsme do Velké síně.