Květen 2008

3. den - Nácvik

30. května 2008 v 19:42 | Tepa |  Chloëin příběh
Probudil mě hlasitý rachot. Pootevřela jsem oči a viděla, jak stařena horlivě cosi hledá a zjevně to nemůže najít. Když konečně převrátila celou chalupu naruby, vítězoslavně popadla obrovský koš na byliny. Potom za sebou hlasitě práskla dveřmi a vyšla ven. Ihned jsem se posadila na posteli a oblékla se. Musím to tu co nejrychleji uklidit, abych pak měla více času na lukostřelbu.
Začala jsem tím, že jsem skoro všechny věci vystěhovala ven na louku. Přece jenom tu nikdo nebydlí, takže to tu nikdo ani nemůže ukrást. I když, i kdyby tu někdo bydlel, krutě pochybuji o tom, že by toužil po tom haraburdí tady. Vevnitř zůstal jen masivní nábytek, na který jsem opravdu neměla sílu, abych ho přenesla. Našla jsem ty kýble a naložila do nich nádobí a hrnečky. Kupodivu se to tam všechno vlezlo, a tak jsem opatrně vyrazila k tesařově domu, k čisté vodě. Když jsem tam dorazila, začalo teprve svítat.
Položila jsem si kýble na břeh a pomalu vytahovala nádobí na břeh. Potom jsem umyla i kýble, abych nemusela čistit znovu a pustila se do toho. Když jsem to všechno důkladně vyčistila, položila jsem to na břeh, aby trochu oschly. Přitom jsem si lehla na záda do trávy a čekala, až mě pohladí první sluneční paprsky.
,,Dobré ráno," ozval se za mnou tesařův hlas. Posadila jsem se a ohlédla se.
,,Dobré, pane. Až příliš často zneužívám vaši řeku," přiznala jsem.
,,Pravda, ale tahle řeka není má. Patří království. Mě tu rozhodně nevadíš," ujistil mě.
,,Měla bych už jít. Musím poklidit. Tak nashle!" vstala jsem a položila hrnečky zpět do kýblů.
Brzy jsem byla zase zpět u chalupy a trvalo mi to celé dopoledne, než jsem vevnitř vytřela, vyhnala všechny pavouky, kterých se strašně štítím, sloupala plíseň a utřela prach. Otevřela jsem okna, aby všechno rychleji uschlo a ještě uklidila ve skříních. Přitom jsem musela vyndat hodně lektvarů a mastiček. Dostala jsem strašlivou žízeň, protože sluníčko pálilo, a tak jsem se vydala k řece se džbánem. Když jsem se vrátila zpět, u chalupy stáli dva muži. Přešla jsem k nim a uklonila se.
,,Pánové," oslovila jsem je.
,,Velice mě těší, že vás poznávám. Nevíte, kde je bylinářka?" Neviděla jsem jim do obličeje, protože jejich směrem svítilo slunce, ale odpověděla jsem:
,,Bylinkářka, pokud myslíte tu starou paní, co bydlí v téhle chalupě, odešla brzy ráno na bylinky a vrátí se pozdě k večeru. Navíc nemá moc v oblibě návštěvy. Pokud chcete, vyřídím jí vzkaz," nabídla jsem se.
,,To není třeba. Je to příliš tajné."
,,Aha. Pak se omlouvám. Nejste žízniví? Právě jsem se vrátila od řeky. Nic lepšího ale nemám."
,,To byste byla laskavá." Přešla jsem ke koni a podala prvnímu muži džbán. Uchopil jej a napil se. Hádám, že vypil asi polovinu, protože ten druhý pil stejně dlouho. Podali mi džbán zpátky a poděkovali.
,,Bůh s tebou," popřáli mi.
,,I s vámi," uklonila jsem se a oni odcválali pryč. Podívala jsem se do džbánu a přešla mě chuť. Znovu jsem se pustila do úklidu a skončila jsem teprve odpoledne, když jsem všechno naskládala dovnitř. Vypadalo to tam mnohem lépe. Vzala jsem do ruky prázdný džbán a provizorní povlečení a závěsy, stařeniny obnošené šaty a vydala se k řece.
Idwin právě vycházel z opačné strany lesa. Zamávala jsem mu. Oplatil mi pozdrav a vešel do domu. Vzala jsem první šaty a ponořila je do ledové vody. Ihned začaly pouštět šedavou barvu. Zřejmě už dlouho nikdo nenosil. Přeprala jsem všechno, co jsem vzala sebou a uložila to v chalupě na správná místa.
Potom jsem se s úsměvem vydala k tesaři. Zaklepala jsem na dveře a otevřel mi usměvavý pán domu.
,,Chloë! Pojď dál, právě jsem připravil trochu jídla. Dáš si?" nabídl mi.
,,To bych ráda. Mám hlad jako vlk." Usmál se a ukázal na volnou židli, naproti Idwina. Upravila jsem si šaty, abych je náhodou zbytečně nepokrčila a posadila se. Tesař přede mne postavil talíř polévky a já se do ní s chutí pustila. Za chvíli jsem ji spořádala a čekala, co bude druhý chod. A pak jsem to ucítila. Úžasnou vůni pečeně, která vycházela odněkud z vedlejší místnosti. Najednou mě popadla šílená masožravost, oči se mi roztáhly chtivostí. Muselo to na mně být zatraceně hodně vidět, protože Idwin se hlasitě rozesmál.
,,No co? Prostě mám chuť na maso a nemám žaludek, nervy, srdce a zkušenosti na to, abych lovila sama. Však spoléhám na tvé pedagogické schopnosti," ohradila jsem se.
,,Jaké schopnosti?" Aha.
,,No prostě, že mě to naučíš."
,,Ach tak."
,,Tak, kdo si dá pečinku?" zeptal se tesař.
,,Vy jste můj anděl strážný." Usmál se.
,,Takže ty určitě," řekl a naložil mi porci. Když jsem to všechno snědla, omluvila jsem se, že se ještě půjdu umýt k řece a Idwin se ke mně takřka okamžitě připojil.
,,Tvůj otec vaří úžasně," olízla jsem se.
,,Nic moc."
,,Kdyby tě tak slyšel!"
,,Ale. On mě zná. Má šikovné prsty, ale jde vidět, že neznáš královskou kuchyni."
,,Asi. Taky u vás byl ten jezdec?"
,,Jezdec? Nevím. Otec se nezmínil. Byl jsem nejspíš pryč. Co chtěl?" zeptal se a chrstl si vodu do obličeje. Ukázala jsem na něj prstem a hlasitě se rozchechtala. Nemohla jsem se přinutit přestat. Musela jsem se posadit do trávy, abych se trochu vzpamatovala. Voda z něj stále crčela. Usmál se a zopakoval otázku.
,,Jo jasně. Promiň," popadala jsem dech.
,,To nic. Tak?"
,,Jo. Prostě, když jsem sekala a uklízela dříví, najednou přijel nějaký muž na koni. Pochopitelně jsem se rychle schovala, aby mě neviděl. Stařena vyšla z domu, zrovna když po mně něco chtěla křiknout. Zarazila se a zeptala se, co chce. Řekl, že hledá jakousi princeznu. Chápeš? Tady!" zasmála jsem se, ale Idwin zůstal vážný. ,,Co je?" zeptala jsem se už klidněji.
,,Pokud je mi známo, jsi jediná mladá dívka z okruhu dvaceti mil."
,,No a?" nechápala jsem.
,,Pokud to nebude stařena, pak jsi, čistě logicky, princezna!" Rozesmála jsem se.
,,Nebuď směšný! Nikdy jsem si k trůnu ani nečichla!"
,,Třeba jsi zneuznaná princezna."
,,Tak dost. Já princezna nejsem. Slyšíš? Nejsem. Čistě logicky je to nemožné. Neznáš celý můj příběh a já se necítím na to, abych ti ho teď vypravovala, chápeš?" řekla jsem rozzuřeně.
,,Klid. Nechtěl jsem..."
,,Já vím. Ale už se o tom prosím nezmiňuj. Prosím."
,,Jasně," řekl pobaveně a než jsem se stačila znovu ohradit, vzal mě do náruče a hodil do studené vody. Vypískla jsem a celá mokrá vyběhla na břeh.
,,No počkej!" Rozběhla jsem se na něj, dokud jsem ho nečapla a nezačala do něj bušit pěstmi, až jsem ho dostrkala k řece. Tam zavrávoral a než jsem se nadála, stáhl mě s sebou. Posadila jsem se ve vodě a koukla na něj. Vlasy měl splihlé a hlasitě se chechtal. S chutí jsem se k němu přidala. Pak najednou přestal a jen se usmíval. Díval se na mě, jen díval a já nechápala, co na mě vidí.
,,Děje se něco?"
,,Kdepak! Měli bychom vstát a osušit se, než chytnem nějakou chorobu."
,,Tak pojď," zvedla jsem se a položila se do trávy. Koukala jsem se na slunce a přivírala oči před silným slunečním svitem. Je tohle snad jiný svět? Jiná dimenze? Jsem tu snad něco víc než poddaný, nebo jak tomu tady říkají? Uvažovala jsem takhle a podobně pořád dokola, ale nepřišla jsem na žádnou odpověď.
,,Neměli bychom se jít učit? Stařena bude co nevidět zpátky a začne mi všechnu práci kritizovat. Prosím," upřela jsem na něj psí oči. Kývl.
,,Počkej tady, dojdu pro luk," oznámil mi a já tam zůstala stát. Přišel jen o pár chvil později, uklonil se a ukázal k lesu.
,,Prosím, madame," řekl dvorně. Pleskla jsem ho přes záda, ale následovala jej. Došli jsme na mýtinku, kde jsem posledně nacvičovala ,,svoji" lukostřelbu, pokud se to tak dalo nazvat. Idwin napjal luk a ukázal mi z čeho se skládá, pak jak mám zakládat šíp a kdy ho vystřelit.
,,Teď to zkus ty," vybídl mě.
,,Blázníš?" vyvalila jsem oči. ,,Tohle nenapnu, ani kdybych se sebevíc snažila." Vrazil mi do ruky luk.
,,Neodmlouvat, ale zkusit." Naposledy jsem se na něj smutně a zoufale podívala, ale byl neoblomný, a tak jsem čapla luk.
,,Ale nesměj se mi, když mi něco udělá," požádala jsem jej. Kývl a ukázal na široký kmen.
,,Do toho se přece trefíš, ne?" Pokrčila jsem rameny a odpověděla:
,,Poprosila jsem tě přece, aby ses nesmál." Zasmál se, ale vzápětí se zarazil.
,,Dobře, už mlčím. Tak honem, dnes to jen zkusíme. Už je pozdě." Kývla jsem, zaujala postoj, který mi předem ukázal a pozvedla luk. K mému i jeho absolutnímu údivu jsem ho lehce natáhla, založila šíp, ale zrovna, když jsem se chystala vystřeli, se mi rozkmitaly ruce a já nebyla schopná zamířit. Přistoupil ke mně a chytil mé ruce do svých. Zkoprněla jsem a asi bych byla luk pustila, kdybych se včas neovládla.
,,Jen klid. Nedrž ten luk tak křečovitě. Uvolni se," vybídl mě. Ostýchavě jsem trochu povolila a ruce mi vzápětí přestaly dělat paseku. Zkusila jsem zamířit a vystřelila jsem. Šíp se zabodl do samotného konce kmene. Musela jsem se zasmát.
,,Tak vidíš!" ukázala jsem na šíp, který se právě odpíchl od kmene a spadl na zem.
,,To nic. Já to též hned napoprvé neovládal."
,,No jo, ale takovou příšernost jsi jistě nepředvedl."
,,Nevím, ale zeptám se. Navíc máš na lučištníka postavu."
,,To znamená?" zeptala jsem se opatrně.
,,Dlouhé ruce, jemné dlaně a vysokou postavu. V životě jsem neviděl tak vysokou dívku."
,,To si děláš legraci?" usmála jsem se, protože ve škole jsem sotva v polovině.
,,Vůbec ne, obyčejně jsou o hlavu, dvě menší." Otevřela jsem pusu v němém údivu.
,,Tak to se mezi nimi vskutku neztratím."
,,Proč bys měla?" zeptal se nechápavě.
,,Pamatuješ? O tom nemluvíme," řekla jsem tiše.
,,Promiň, zapomněl jsem."
,,To nic," usmála jsem se na něj, pokud možno mile. Oplatil mi úsměv a ukázal na slunce.
,,Už je skoro noc, měli bychom jít domů."
,,Dobře," kývla jsem smutně a dodala: ,,Tak dobrou noc." Kývl a víc jsem neviděla, protože jsem se otočila a odkráčela do chalupy a nevnímala jsem to, že mám stále jeho luk a šípy v ruce. V tu chvíli jsem totiž nevnímala skoro nic, kromě zimy a houstnoucí tmy.

2. den - Nevítaná návštěva a ,,dřina"

9. května 2008 v 16:17 | Tepa |  Chloëin příběh
,,Vstávej! Máš práce, že to do večera nestihneš! Dělej! Najez se a rychle běž nasekat dříví! Rychle! Tak dělej! Za chvíli bude pršet!" rozléhal se po celé chaloupce hlas stařeny. Zaúpěla jsem a pomalu se posadila. Bolelo mě celé tělo. Navíc mi připadalo, že jsem spala maximálně dvě hodiny. Zívla jsem a protáhla se, ale když jsem uviděla rozzuřený stařenin obličej, rychle jsem vstala a hodila do sebe skromnou snídani. Pak jsem byla vyhozena ze dveří.
S nadávkami jsem se postavila a oprášila si oděv. Kouknu před sebe a pusa se mi otevře úžasem. Přede mnou leží obrovská kupa nepořezaného dřeva. Na tohle budu potřebovat motorovou pilu a ne tu maličkou sekerku, která je opřená támhle! Pomyslela jsem si a pomalu se k sekerce přiblížila. Naštěstí byla v pořádku, a tak to s dneškem vypadalo trošku lépe než se včerejškem.
Znovu jsem se podívala na klády před sebou a hlasitě vydechla. Popadla jsem pilu, která ležela opřená a první padlý strom a pomalu kráčela ke stromu. Pak mě napadlo, že by bylo snazší nejdřív osekat přečnívající větve, a tak jsem se znovu vrátila k sekeře. Napřáhla jsem se a udeřila do jedné suché větve, která ihned upadla. Vítězoslavně jsem se usmála nad mým malým vítězství.

Celé dopoledne jsem dřela, což jsem před tím neznala. Ruce jsem měla samý mozol, celá jsem byla zpocená a na nohou i na hlavě jsem měla plno smůly. Zato se mi podařilo splnit úkol a zhruba ořezané klády ležely u špalku, připravené na rozsekání. Usmála jsem se a s žuchnutím dopadla na zem. Slunce pálilo a já měla s největší pravděpodobností spálená ramena, obličej i nohy, protože jsem si šaty vyhrnula. To horko mě souželo. Bolela mě hlava a měla jsem sucho v krku. Zevnitř se ozval stařenin hlas:
,,No dělej! Nedostaneš najíst, dokud to neposekáš. Ještě ti zbývá opravit střechu a tu lavičku, kterou jsi včera rozbila. Rychle!" Měla jsem takovou chuť ji ukamenovat! Ale ovládla jsem se a znovu se pustila do řezání a sekání dříví.
Trvalo mi to další polovinu odpoledne, ale nakonec jsem měla špalky nasekané a právě jsem je rovnala do úhledných sloupečků, když kolem projel nějaký muž na koni. Rychle jsem se schovala, aby mě neviděl a sledovala, jak rychle a ladně seskakuje z koně. Zaklepal na dveře.
,,Tak to si nemysli, že tak brzo skončíš. Dokud to neposekáš, tak se ani neuk..." stařena to nedořekla. Jen mlčky hleděla na toho muže, a pokud to u ní bylo možně, tak zčervenala. ,,Omlouvám se, pane, přejete si?"
,,Ano," řekl trošku pobaveným hlubokým hlasem. ,,Hledám totiž jednu dívku. Má to být královnina dcera."
,,Princezna? Tady? Nebuďte směšný! Nemáte žízeň? Dnes je hrozné horko."
,,Ne, děkuji. Na koho jste to předtím mluvila?" zeptal se se zájmem.
,,To nic. Přeřekla jsem se, pardon. Občas trpím samomluvou." Ta babizna odporná! Pomyslela jsem si. Ne, že bych si myslela, že jsem princezna! Pche! Já! Ha ha ha. Navíc tady v těch končinách byste princeznu hledali pěkně dlouho. ,,A, jestli se mohu zeptat, z čeho soudíte, že princezna bude zrovna tady?"
,,Popravdě nevím, ale poslal mě tu jeden velice zodpovědný zdroj. Říkal, že si je naprosto jistý, že tu s vámi bydlí nějaká dívka."
,,Tady? Dívka? Děvenky tu už dlouho nechodí, věřte mi."
,,Tak děkuji," řekl a vyhoupl se znovu na koně. ,,Buďte zdráva a kéž vás bůh ochraňuje," rozloučil se a odjel směrem k Palanaru.
Pomalu jsem vylezla ze svého úkrytu a stařena na mě upřela svůj pohled.
,,Co to bylo?" zeptala se.
,,Nevím."
,,Nelži," okřikla mě.
,,Přísahám, že nevím!"
,,Žádná jiná dívka, kromě tebe, samozřejmě, tu není."
,,Přísahám, že nemám ponětí, co tu ten jezdec dělal." Změřila si mě pohledem.
,,Máš pravdu. Ty a princezna? Cha!" zasmála se a vlezla zpět do chalupy. Vyplázla jsem na zavřené dveře jazyk a znovu jsem se dala na ukládání dřeva.
Skončila jsem zanedlouho, a tak jsem se šla najíst. Znovu jsem dostala jen trošku nad dno. Ale s chutí jsem to do sebe kopla, zhltla podanou vodu a stařena mě vyhnala znovu ven. Prohlédla jsem si lavičku a nástroje, které mi byly poskytnuty k její opravě. Ani jeden jsem neznala. Ale přece jenom byl jeden jakžtakž podobný kladivu. Hřebíky tu chyběly. Byl tu jen nějaký provaz. To tu lavičku mám jako svázat, nebo co? A jak získám prkna? Taky, že jsem se na to hned zeptala. Odpovědí mi bylo, že v lese žije nějaký tesař, že mu mám říct.
Vyšla jsem tedy na cestu. V lese bylo příjemně a zanedlouho se přede mnou skutečně objevila dřevěná chatrč. Zaklepala jsem na dveře a otevřel mi postarší muž. Zasmál se, když viděl, jak vypadám a zeptal se, co potřebuju.
,,Potřebovala bych nějaká dřevěná prkna na výrobu lavičky. Popravdě nemám ponětí, jak se lavičky dělají, ale zatím postačí ta prkna."
,,Jestli chceš, pošlu s tebou svého syna. Pomůže ti lavičku udělat."
,,No, já nevím, jestli by to stařena dovolila." Jeho pohled rázem ztvrdl.
,,Tak ty pracuješ u té staré babizny?" Zasmála jsem se.
,,Popravdě nemám na vybranou. Potřebuju to udělat tak, aby si nevšimla, že mi s sebou posíláte pomocníka."
,,Hm. Vy to spolu nějak vymyslíte. Zanedlouho se vrátí z lovu. Můžete potom jít. Já jdu udělat ta prkna. Jestli chceš, tak támhle je potok a můžeš se trochu umýt."
,,Děkuji," vysekla jsem malou poklonu a běžela dolů k řece. Schovala jsem se mezi stromy, aby mě nikdo neviděl nahou, svlékla jsem se a skočila do vody. Dlouho jsem ze sebe smývala nečistoty, ale pak už jsem znovu byla čistá a provoněná vůní lesa. Byl to nádherný pocit. Doplavala jsem ke břehu a stáhla do vody i své šaty. Důkladně jsem je vyprala a s úžasem sledovala, jak znovu nabývají krásných barev. Potom jsem je dala usušit a kámen a znovu sklouzla do vody.
Když šaty uschly, vyběhla jsem rychle z vody a nasoukala se do nich, zašněrovala se a pomalým krokem mířila k chatrči. Vlasy mě promáčely a šaty k mokrému tělu přiléhaly, ale když uschly, ještě před tím, než jsem došla k chalupě, vypadala jsem docela k světu. Navíc jsem zjistila, že jsem i trochu zhubla z té práce a jídla.
Zaklepala jsem na chatrč a znovu mi otevřel ten tesař. S úžasem na mě pohlédl. Musela jsem se zasmát. Vlasy mi vály kolem obličeje a při jejich délce jsem musela vypadat docela zajímavě. Opálila jsem se, takže jsem už nebyla taková bledule, vlasy se mi po umytí v řece trochu uhladily. Byl to nejspíš zázrak, co udělal ze mě úplně někoho jiného.
,,Jsi to vůbec ty?"
,,Ano to jsem," usmála jsem se a kývla.
,,Tak pojď dál. Dám ti něco k jídlu a pití. Můj syn tu už měl dávno být."
,,To nevadí. Mě je tady lépe." Chápavě se usmál a pozval mě ke stolu. Tedy, řeknu vám, šlo hned poznat, že je tesař. Všechno bylo vyrobeno s nesmírnou pečlivostí. Postavil přede mne plný talíř něčeho, co konečně vypadalo jako polévka. Navíc mi dal ještě chleba a plný džbán té nejčistší vody. Vděčně jsem se na něj usmála.
,,Děkuji. Jak já se vám odvděčím." Usmál se.
,,Chápu, že u té stařeny nejspíš dostáváš jen minimum z minima a dřeš od rána do večera."
,,Nějak tak," odpověděla jsem s plnou pusou.
,,Jak dlouho tu asi budeš?"
,,Něco přes měsíc. Už si to přesně nepamatuju. Až se budou vracet lovci, vezmou mě do královského města."
,,Páni. To tu budeš docela dlouho."
,,Pravda. Nevím, jestli to přežiju." Zasmál se.
,,Ty určitě. Promiň, ale půjdu dodělat ty desky, dobře? Kdyby sis chtěla přidat, což asi budeš chtít, tak na kamnech je toho celý hrnec. Nejsem sice nějaký kuchař, ale když vidím, jak ti to jede, tak... Klidně to spořádej celé."
,,Děkuji," zamumlala jsem a hltala poslední lžíci první porce. Znovu se usmál a odešel do další místnosti, ze které se za chvíli ozývalo řezaní a cvakání. Vstala jsem a přidávala si tak dlouho, dokud tam skutečně nic nezbylo. Zrovna, když jsem jedla poslední krajíc chleba, tak do místnosti vletěl ten muž ze včerejška. Zaskočilo mi a vstala jsem tak rychle, až se židle, na které jsem seděla, zřítila k zemi. Nevěřícně na mě zíral a já na něj. Potom jsem se zohla, zvedla židli a znovu se posadila. Váhavě jsem žvýkala chleba a upírala na něj svůj pohled. Byl pohledný. Měl černé vlasy, hnědé oči, ve kterých měl rozdivočený výraz, krásné rty, na kterých mu nejspíš před chvílí pohrával úsměv a statnou postavu. Nebyl žádné chuďátko.
Dojedla jsem chleba a oslovila ho:
,,Dobré odpoledne." Zatřásl hlavou a odpověděl.
,,Krásné. Nevíte, kde je můj otec?"
,,Ten usměvavý postarší muž? Támhle," ukázala jsem na dveře. Usmál se nad mým popisem, hodil luk a šípy do kouta a vběhl do místnosti, ve které nyní zavládlo ticho. Přes bukové stěny nešlo slyšet, co si ti dva povídají, a tak jsem dopila džbán vody a zalitovala, že toho není víc. Vstala jsem a vyšla před dům. Napadlo mě, že bych tam už asi neměla být, a tak počkám venku. Posadila jsem se opatrně na lavičku, která pode mnou nepraskla a přivřela oči před planoucím sluncem. Opatrně jsem si šáhla na záda. Pálila a byla horká. Ihned jsem ucukla. To bude spálenina!
Pak se znovu otevřely dveře a já bleskově vstala. Ten mladý muž nesl v rukou nařezané desky a zeširoka se usmíval. Rozloučil se s otcem a pomalu odcházel k lesu.
,,Děkuji za všechno. Snad vám to někdy vrátím," poděkovala jsem.
,,Nemáš zač. A nemusíš nic vracet. Jsem rád, že ti chutnalo. Někdy zase přijď."
,,Děkuji a nashledanou." Kývl a vrátil se do chatrče.
Můj doprovod už byl u lesa. Rychle jsem ho doběhla a polovinu cesty jsme promlčeli.
,,Jmenuji se Chloë," řekla jsem nakonec, když se on do ničeho neměl. Otočil se na mě a odpověděl:
,,Já jsem Idwin."
,,Zajímavé jméno."
,,Jako to tvoje."
,,Mluvíš někdy vůbec? S těží z tebe vyrazím odpověď," postěžovala jsem se.
,,Omlouvám se. Nejsem moc výřečný."
,,To nevadí. Já jen, že můžeme mluvit teď, protože při stavbě lavičky budeme muset být potichu, aby nás ta babizna neslyšela."
,,Co je to vůbec za ženu? Nikdy jsem o ní nic moc neslyšel."
,,Já také ne. Objevila jsem se před její chalupou před nedávnem. Zaklepu a od té doby se proklínám. Makám od rána do večera s minimálním přísunem jídla." Zasmál se.
,,Tak proto ses dnes tolik nacpávala."
,,Ano. A ještě bych ti chtěla poděkovat, že jsi mi tehdy pomohl s těmi kýbly a nenechal mě tam umřít."
,,Náhodou jsem šel kolem. Živě si na to vzpomínám. Živáček tu nikde nežije. Jen já, táta a ta stařena. A najednou vidím tebe. Plahočila ses s kýblama a úplně jsi pod nimi mizela. Bylo mi tě strašně líto."
,,Hm."
,,Tak jsem tě chvíli sledoval..-" Přerušila jsem ho.
,,Hezky." Ušklíbl se a pokračoval:
,,Chvíli jsem tě sledoval, a právě tehdy jsi upadla."
,,Ještě jednou děkuji."
,,Nemáš zač. To by udělal každý."
,,Ne. Neudělal." Znovu nastalo ticho, které jsem opět přerušila já, protože jsme byli už docela blízko chalupě.
,,Viděla jsem, žes s sebou měl luk. Usoudila jsem správně, že s ním umíš?"
,,Trochu." Zasmála jsem se.
,,Nevadí. Byla bych hodně ráda, kdybys mi dovolil znovu využít tvé doprosrdečnosti a naučil mě z něj aspoň trochu střílet."
,,Nač potřebuje mladá dáma, jako ty, umět používat luk?"
,,Od té doby, co ji zaměstnává tohle," ukázala jsem na stařenu, která právě vycházela s chalupy.
,,Aha. Domluvíme se, až postavíme tu lavičku, dobře?" Kývla jsem a vzala mu ta prkna. Nejdřív protestoval, ale pak jsem mu řekla, že musím přesvědčit stařenu, že jsem tu sama, aby mi mohl pomáhat.
,,Už jsem si říkala, kde se flá..-" zmlkla, když uviděla, jak jsem čistá a umytá. Chvíli zírala s otevřenou pusou, a pak větu dokončila. ,,- káš. Rychle do práce." S tím se vrátila do chalupy a nechala mě samotnou. Došla jsem až k lesu k místu, kde neměla okno a poprosila Idwina, aby mi přišel pomoci. Objevil se z čista jasna z lesa a přiblížil se ke mně. Vyrval mi kladivo z rukou.
,,Když to uděláš sám, nikdy neuvidím, jak se to dělá." Podíval se na mě a chvíli uvažoval.
,,Když si myslíš, že tě to nezmůže." Musela jsem se zasmát.
,,Věř mi." Váhavě kývl a začal mi ukazovat postup. Chvíli jsem se v tom ztrácela, ale pak mi to všechno docházelo. Stloukl první prkna, a pak už jsem pokračovala já. Musím přiznat, že mi to docela šlo. I Idwin to musel uznat. Pak mi ale ujela ruka a já se klepla kladívkem do palce. Vyskočila jsem a z očí se mi valily slzy. Přes to jsem se ovládla a nevykřikla, protože tím bych odhalila jak sebe, tak Idwina a o to jsem opravdu zájem neměla. Vběhla jsem do lesa a běhala tak dlouho, dokud jsem se neunavila a tím i bolest neustoupila. Vrátila jsem se zpátky a pořád mi valily z očí slzy. Vstal, přešel ke mně a objal mě. Byla jsem překvapená, ale potom jsem ho objala též a potichu a usedavě plakala do jeho košile. Celou jsem ji promáčela. Potom jsem poodstoupila a otřela si oči.
,,Promiň, že se chovám jako dítě."
,,Chápu to. Opřela ses do toho pořádně, takže se divím, že s tím prstem vůbec hýbáš." Znovu jsem popotáhla, ale pak jsem si všimla, že slunce už zapadá a ukázala na téměř hotovou lavičku.
,,Musíme to rychle dodělat, ještě mě čeká střecha."
,,Snad ještě nechceš dělat střechu! Víš vůbec jak na to?"
,,Ne, ale musím to zkusit." Zavrtěl nad tím hlavou a dodělal lavičku. Potom ji postavil na místo, které jsem uklidila po té staré. Byla krásná z bukového dřeva a když jsem si na ni zkusmo sedla, držela a ani se neprohnula. Vděčně jsem se usmála.
,,Děkuji, děkuji, děkuji!" šeptala jsem. Pak se ozvalo zevnitř rachocení. ,,Ale už rychle běž nebo tě tu objeví." Zdráhal se ale spěšně odkráčel k lesu, pak se zastavil a ohlédl se. Chvíli se na mě díval a potom řekl:
,,Jestli chceš umět střílet, alespoň trochu, snaž se být zítra dopoledne na louce." Kývla jsem a postavila se. Urovnala jsem si šaty a ohlédla se k lesu. Idwin už byl pryč. Ještěže tak. Protože se rozletěly dveře a z nich se vyhrnula ta babizna. Otevřela pusu, že na mě začne řvát, ale potom si všimla nové lavičky a s úžasem otevřela oči.
,,To jsi postavila?"
,,Ano," přikývla jsem.
,,Nevypadáš nějak zmoženě. Jak poznám, že jsi ji skutečně dělala?"
,,Nevím. Možná podle mého palce. Trochu jsem si ho přitloukla." Na důkaz jsem zvedla prst. Stařena si ho chvíli prohlížela, a pak kývla.
,,Dobrá. Zítra vyrážím na byliny. Ty tu zůstaneš a poklidíš, rozumíš?" Kývla jsem a v duchu se radovala. To znamená, že si stařena ani nevšimne, že jsem pryč s Idwinem! ,,Teď mi napusť vanu." Popadla jsem kýble a běžela pro vodu k tesaři. Přivalila jsem se k řece a nabrala první várku. Vrátila jsem se tam celkem desetkrát, a když jsem šla naposledy, přistihl mě starý tesař:
,,Co ty tady?" zavolal na mě.
,,Plním stařeně lázeň!" vykřikla jsem vesele.
,,Co tak vesele?" zeptal se.
,,Jen, že jde zítra na byliny, takže můžu..-" odmlčela jsem se. Mám mu říct o své domluvě s Idwinem?
,,- můžeš jít s Idwinem trénovat lukostřelbu, aniž by si toho všimla," dokončil. Takže to ví. Tím lépe.
,,Vy..."
,,Vím to. Idwin mi to řekl a vypadal jen trochu méně potěšeně než ty," proklál mě zpytavým pohledem.
,,Aha. No nic. Musím jít. Dobrou noc, pane,"
,,Dobrou, Chloë." Takže zná i mé jméno. Idwin mu asi důvěřuje. Usmála jsem se a s výskotem jsem se vrátila do chalupy k babizně. Naplnila jsem ji lázeň a odešla si dát skromnou večeři. Byla jsem ale tak přejedená s oběda u tesaře a plná zážitků, že mi to vůbec nevadilo. S ledovým klidem jsem usnula a přitom se neustále usmívala.

1. kapitola

7. května 2008 v 18:40 | Tepa |  Theresa
,,Promiň, musím ještě do knihovny," omluvila se Theresa své nejlepší kamarádce Nicole.
,,V pořádku. A nemusíš spěchat. Já mám totiž dnes rande se Siriusem!" odpověděla nadšeně Nicole a prohrábla si vlasy. Theresa protočila oči v sloup.
,,Nebuď tak zlá," ohradila se Nicole.
,,Nejsem a rychle běž! Nemyslím, že Sirius bude mít náladu na čekání," odpálkovala ji a poslala směrem, kde stála, vzdušný polibek.
,,Ha ha ha. Opravdu vtipné," zašklebila se Nicole. Theresa se jen usmála a s knihami v ruce zamířila do knihovny. Tam se posadila za nejbližší stůl a rozložila si knihy na stůl. Pak ještě vytáhla brk, pergamen a kalamář s inkoustem a pustila se do psaní.
Brk jí tančil po pergamenu a úhledným písmem zapisoval pojednání pro Binnse. Ozval se hluk, jak si někdo pokládal knihy na stůl. Vzhlédla. U stolu stál pohledný vysoký mladík, vypadal sice zmoženě, ale jak mu vlasy padaly do čela, vypadal opravdu hezky. Theresa zvedla tázavě obočí.
,,Promiň. Můžu se posadit?" začal mladík. Theresa ukázala na místo před sebou. Se zafuněním se svalil na nabídnuté místo.
,,Prosímtě, co se stalo, že vypadáš, jako bys měl každou chvíli vypustit duši?" zeptala se. Podíval se na ni a zjevně nevěděl, jestli jí má odpovědět. Pak mlčky ukázal na hromadu knih, které si před tím položil na stůl.
,,Aha," kývla chápavě hlavou a znovu se sklonila nad pergamenem. Dopsala stránku a pak list zvedla, aby na něm rychleji uschl inkoust. Přitom jí vlasy spadly do čela, ale ona na to nedbala. Začala na napsaná slova foukat. Mladík ji přitom nepřestával pozorovat. I Theresa si toho všimla a pohlédla na něj.
,,Děje se něco?"
,,Ne," zavrtěl hlavou a začal otevírat své knihy. Tentokrát Theresa hleděla na něj.
,,Už jsem tě někde viděla," poznamenala jen tak mimochodem.
,,Vážně?" odpověděl s úsměvem. ,,Není divu, vždyť studujeme na stejné škole už šest let. To by byla náhoda, kdybys mě ani jednou nespatřila." Usmála se též.
,,Nejspíš máš pravdu," odvětila a znovu se sklonila nad pergamenem, aby si opravila chyby. Zanedlouho zvedla hlavu a opět poznamenala:
,,Ale já tě fakt znám." Rozesmál se.
,,Já ti to věřím," odpověděl, když se znovu nadechl.
,,Už to mám! Ty jsi ten z party Jamese Pottera, že?" Úsměv mu na chvíli zmrzl.
,,A je to špatně nebo dobře?"
,,To mi řekni ty."
,,Víš. Nevím, jestli bych to měl říkat. Nikdy jsem si tě pořádně nevšiml, víš? No, ale je to složitější. Tady najdeš opravdové přátele. Žiješ mezi vrstevníky. Mezi kouzelníky, kteří jsou na tom ze začátku stejně jako ty, pokud nepochází z kouzelnických rodin. Netušíš, jak je těžké najít si přátele, když..." odmlčel se a zbledl ještě víc.
,,Když co?"
,,Ale nic. Zapomeň na to. To, co jsem tím vším chtěl vlastně říct, je to, že jsem rád, svým způsobem, že do jejich party patřím. Jsou to moji přátelé. Jediní opravdoví přátelé, které jsem potkal." Sklonil zrak zpět ke knize a chvíli v ní listoval. Theresa uvažovala.
,,Nejspíš máš pravdu. Tady jsou mnohem přátelštější lidé, než bys čekal. Nelze odsuzovat lidi na první pohled." Kývl.
,,Můžu se podívat, co čteš?" Změnila Theresa téma.
,,Jasně. Tady. Posluš si." Přisunul k ní knihy. Podívala se na první a zavrtěla hlavou.
,,Co je to?"
,,Ty to neznáš? Ty jsi z kouzelnické rodiny, viď?" Kývla.
,,Aha. Tak tohle je Máchův Máj."
,,Máchův Máj?" zeptala se nechápavě.
,,Ano. Je to mudlovská poezie."
,,Poezie?" zeptala se se zájmem.
,,Napsal ti už někdy někdo básničku?"
,,Ano. Táta, ale nevěděla jsem, co tím myslel. Vždycky to bylo tak pět slov, a pak další řádek," přikývla Theresa.
,,Přesně takhle se píší básničky. A básničky jsou poezie, víš?"
,,Aha. A ty čteš básničky? Nevěděla jsem, že kluci čtou básničky." Zrudl. ,,Ale nemyslím, že je to něco špatného, právě naopak. Myslím, že je to krásné," dodala rychle.
,,No, ale stejně bych byl radši, kdybys to nikomu neříkala, chápeš?" Kývla. ,,Dobře. Zkus si to půjčit a přečíst. Potom mi to můžeš vrátit."
,,Kdy? Jsem z Havraspáru." Pokrčil rameny.
,,Máme přeci společně snídaně a hodiny. Někde mi ji vrátíš. Já se bez ní chvíli obejdu."
,,Děkuju. Nechceš se na oplátku podívat na mé knihy?"
,,Proč ne?" pokrčil rameny. Nahl se a vzal prostřední knihu ze sloupku.
,,Zvláštní styl," poznamenala Theresa. Mladík pokrčil rameny. ,,Jinak já jsem Theresa," natáhla ruku přes stůl a knihy.
,,Remus," stiskl jí ruku a usmál se. Potom se sklonil zpět ke knize o vývoji kouzel. ,,Zajímavá kniha," poznamenal a nemohl z ní spustit zrak.
,,Taky si myslím. Tak si ji půjč a vrátit mi ji můžeš při snídani nebo při nějaké společné hodině," mrkla na Rema. ,,Musím jít. Nicole mi určitě bude chtít vyprávět, jak dopadlo její rande s bohem Siriusem," protočila oči v sloup a Remus se zasmál. ,,Takže mě omluv. TY to určitě chápeš," dodala a oplatila mu úsměv.
,,Ahoj," rozloučil se Remus a Theresa mávla hůlkou. Knihy se jí poskládaly do náruče a ona potom rázným krokem vyrazila z knihovny rovnou do Společenské místnosti.



Sotva dorazila do pokoje, složila knihy na postel a promnula si oči, do pokoje vběhla s hlasitým štkaním Nicole a svalila se na postel. Theresa vstala a objala ji kolem ramen.
,,Co se stalo, Nicolko?" zeptala se jemně.
,,Ten hajzl!" vykřikla, ale stále plakala. ,,Nechal mě! Byla jsem s ním jen hodinu a on... on... prostě tam stála jedna blondýnka z Nebelvíru a on se mi omluvil, že už ho to nebaví a přehodil vyhýbku. Já ho zabiju!" Vší silou rozhazovala polštáře a plakala a plakala.
,,Nicolko, no tak. Přece nebudeš plakat pro takového hňupa jako je Black. Hezky mu ukaž, o co se nechal připravit, dobře?" Nicole rozhodně zvedla hlavou a poskytla tak Therese plný výhled na její uplakané červené oči.
,,Platí," řekla. Vzápětí ale znovu propukla v hlasitý pláč a Theresa ji vlídně objala. Nicole jí promáčela košili, ale Therese to bylo jedno. Měla sto chutí hned Blacka vystopovat a zabít ho.
,,Víš co? Běž se osprchovat a na tu pomstu Blackovi se hezky vyspi, ano?" Kývla a otřela si oči. Zamířila rovnou do koupelny.
,,Já si musím ještě něco zařídit. Dobrou noc," usmála se na Nicole Theresa. Nicole se váhavě a smutně pousmála a vešla do koupelny.
Theresa vystartovala z pokoje rychlostí blesku. Jindy ohleduplná, nyní odstrkovala studenty z cesty a nasupeně zírala před sebe. Zamířila rovnou na školní pozemky a spatřila Blacka, jak se baví s Jamesem Potterem, zjevně o nějaké zábavné historce. Modli se Blacku, aby to nebylo o Nicole, jinak za sebe neručím, pomyslela si Theresa a zvedla hůlkou. Spěšným krokem došla až k Blackovi a položila mu na krk hůlku. Remus ihned vyskočil.
,,Thereso! Panebože, neblázni," domlouval jí. Podívala se na něj rozzuřeným pohledem.
,,Reme, nepleť se do toho, prosím," odsekla a výhružně ukázala na Potterovu hůlku.
,,Nene," zavrtěla hlavou Theresa. Petr Pettigrew hlasitě zapištěl. Zpražila ho pohledem a dál se věnovala Blackovi, který se snažil tvářit, že má všechno pod kontrolou. Z Theresiných očí však sršely blesky a Blackovi najednou došlo, že to asi nebude tak jednoduché. Theresa ho neverbálně odzbrojila, až hůlka odletěla někam k jezeru.
,,Co ksakru chceš?" vyjekl Black.
,,Co chci? Říká ti, aspoň matně, něco jméno Nicole Santaniusová?"
,,Ach tak. Taková bruneta se zelenýma očima, ne?"
,,Ne," zpražila ho pohledem.
,,Ehm. Blondýna, dlouhé nohy, modré oči?" zkoušel dál.
,,Ne, ale taky si s ní měl údajně dnes rande," syčela. Remus nervózně těkal od svého přítele k Therese.
,,Já fakt nevím, co máš na mysli."
,,Ne? Takže já ti to povím. Takhle hnusný jsi ještě nebyl nebo co? To si musíš zkoušet své ego zrovna na jedné s mých kamarádek? Jsi hnusák a já ti opravdu ublížím, když mi dáš možnost," hrozila mu. Uchechtl se.
,,Co bys mi zrovna TY mohla udělat?"
,,Chceš snad názornou ukázku?" Zaváhal.
,,Takže ne. Nezapomeň na to, co jsem ti říkala." Sklopila hůlku a otočila se k němu zády.
,,Neříkal jsem to? Slaboška," uchechtl se. Remus zaúpěl. Theresa se rychlostí blesku otočila a pěstí ho uhodila do obličeje. Ozval se zvuk praskající kosti a z blackova nosu se začala řinout krev. ,,Doufám, že sbohem, Blacku." Theresa se otočila na podpadku a vrátila se do pokoje.
Nicole už spokojeně oddechovala a usmívala se ze spaní. Theresa se k ní zanedlouho přidala.



Ráno se společně vydaly do Velké síně na snídani. Nicole vypadala opravdu krásně. Šaty jí volně splývaly podél těla a zdůrazňovaly její přednosti. Zářivě se usmívala. Theresa sklouzla pohledem k Blackovi. Nos už měl v pořádku a o něčem se bavil s Remusem, který němě přikývl. Theresa nakrčila nos a společně s Nicole zasedli ke stolu.
Po vydatné snídani se vydaly na bylinkářství.
,,Rozdělte se do skupin a můžeme začít. Dnes budeme sadit..." Přesně tady se Theresa ztratila. Přestala vnímat a spoléhala na to, že Nicole dává pozor. Bylo to tak. Nicole hltala každé učitelčino slovo, a tak když se profesorka Prýtová zeptala na nějakou otázku, byla její ruka jedna z mnoha, které se zuřivě hlásily. Získala pro Havraspár deset bodů.
Další hodina byly lektvary. Ty Therese šly. Bohužel je měli s Mrzimorem, kde to skoro nikomu nešlo, a tak se musela přidat k nějaké Claire Brownové a každý její krok opravovat a trpělivě vysvětlovat, kde že to vlastně udělala chybu. Clairiny vlasy znovu a znovu padaly do lektvaru, čímž způsobila, že se lektvar zbarvil do oranžová a hrozivě začal syčet. Theresa to musela zachránit mávnutím hůlky a v kotlíku byla opět jen voda.
,,Claire, nemáš nějakou sponu, kterou by sis sepla vlasy?" zeptala se Theresa.
,,Bohužel," popotáhla.
,,Neboj, není to taková pohroma," utěšila ji Theresa a kouzlem jí vlasy stáhla do uzlu na temeni.
,,Dík," usmála se.
,,Není zač. Tak a teď zkus lektvar udělat sama. Já si zkusím udělat svůj. A kdyby ti to nešlo, tak se zeptej. Claire? Vnímáš?" Claire zatřásla hlavou. Theresa se podívala směrem, kterým se dívala. Byl tam zrovna nějaký její spolužák z Havraspáru.
,,Na toho zapomeň. Ten už má holku a je jí věrný. Takže to zvládneš?" Smutně kývla. ,,Dobře."
Theresa se pustila do svého lektvaru a zanedlouho už ho měla hotový. Dokonce i Claire se docela povedl, a tak jednu odměrku nabraly a donesly Slugymu na stůl, aby ho ohodnotil.
Potom měly přeměňování s Nebelvírem. Theresa se pomodlila a společně s Nicole vstoupily do třídy.

Jak se dva lidé hledali, až se našli ;)

7. května 2008 v 18:17 | Tepa |  Dva pesimisté
Proč mi přijde divné tu jen tak sedět. Rozhodla jsem se tak. Je to můj osud, tak nač to prodlužovat? Nikdy mi moc nepřálo štěstí. Nedivím se mu. Proč by to taky dělalo? Na světě je tolik lidí. Nedělala jsem si naděje, že by zrovna mě.... Uchechtla jsem se. Zrovna mě! Takové nicce, která si myslela, že prorazí díru do světa a že si ji budou všichni pamatovat. Jaká je to hloupost! Jak jen jsem mohla vůbec doufat!
Nesnáším svůj život! Teď tu sedím na kameni před domem, který je zničen kouzlem. Proč jen to lidé dělají. Proč ničí to, co ostatní mají rádi? Proč? To ví jen oni a bůh. Ví to vůbec oni? Nevím. Asi to ani nikdy nezjistím.
Plánovala jsem tolik věcí. Navštívit daleké kraje. Poznat jiné kultury, jiné jazyky. A co dělám teď? Sedím tu a nevím, co dál. Měla bych vstát? Měla bych snad napsat své zážitky? Někomu se svěřit? A komu?! Nikoho nemám. Nikdo se mnou nechce mít nic společného. Nedivím se jim. Taková zrůda, co se ze mě stala. Proč jen jsem to, co jsem. Proč jsem se narodila? Proč mě měli rodiče rádi? Proč?
Ty otázky mi stále víří hlavou. Měla bych je zapudit? Ne. Jen ať se moje duše trápí. Duše zchátrá. Když ona, pak už nevnímáte nic jiného. Všechno ostatní vám zmizí a změní barvy pouze na černobílou. Bude vám to fuk. Budete se motat a nebudete vědět, co dělat. Posadit se? Kdepak! Proč byste to dělali? Za chvíli stejně zase vstanete. Všechno má nějaký důsledek. A mé narození mělo právě takovéhle.
Prudce jsem vydechla a vstala. Půjdu se podívat někam jinam. Tady se to nedá vydržet. Duše lidí, co tu zemřeli ze včerejška na dnešek, tu stále jsou a hledají viníka. Toho, kdo způsobil jejich předčasnou smrt. Smrt jejich dětí a rodiny.
Proč jen to lidé dělají? Vědí vůbec o tom, kolik smutku do našeho života přinášejí? Smrtijedi, Voldemort. I když jsou už ty největší hrůzy pryč, zlo nezmizí. Bude tu vždycky. Na věky věků. Asi je to dobře. Kdyby na tomto světě bylo jen dobro, nemyslíte, že by vás začal nudit? Všechno by bylo fajn. Nikdo by se nehádal, všichni by se milovali. Zrušili by se rozvody a lidé se zasnubovali a brali. Zdá se vám to jako krásná vyhlídka na budoucnost? Mě ne.
Sedím tu a lituji, že nejsem užitečná. Proč jsem kouzelnice, když tomu neumím zabránit? Neumím zabránit vraždám a znásilnění, které se dějí den ode dne. Pane bože, víš, jak mě to mrzí. Kráčela jsem ulicí. Hůlku jsem nechávala v kapse.
Nač plašit mudly? Mnozí, zrovna čerstvě plnoletí kouzelníci to dělají. Proč? Chtějí se nad nimi povyšovat? Myslí si, že jsou lepší jenom proto, že umí pár kouzel? Dělají mudlům naschvály. Bože, proč? Nač existuješ, když to všechno povoluješ?!
Je to snad schválně? Chceš nás potrestat za to, co děláme špatně? Trestáš mě za to, že jsem tak pesimistická? Ale takový prostě život je! Beru ho tak! Možná budeš tvrdit, že je více krásného než špatného, ale já ti stejně neuvěřím. Byla jsem tak vychovaná. Ber věci takové, jaké jsou, říkával otec. Na něj nikdy nezapomenu.
Proč museli zemřít tak předčasně? Chtěla jsem jim toho tolik říct! Zeptat se na své předky a zjistit, jak se poznali. Nikdy mi to nevyprávěli. Proč? Třeba měli důvod, ale stejně.
Když jsem byla malá říkávali: ,,Život je příliš špatný pro tak malou holčičku jako jsi ty."
Ale teď jsem velká a mám zkušenosti. Nepředali mi tolik moudrosti, kolik bych si přála, a zdaleka ne tolik myšlenek a nápadů a lásky a vůbec všeho, co bych si bývala přála.
Nyní chodím po ulici a občas nakouknu do výlohy, kde se odráží můj obličej. Kam mám jít? Nemám domov. Přespím většinou někde v pronájmu. Najdi si práci, to je to hlavní, říkám si, avšak zatím jsem neměla úspěch.
Kde bych to měla zkusit? Bytrozorství, lékárnictví nebo snad úplně něco jiného? Nevím, nevím, nevím. Možná moc uvažuju.
Odtrhla jsem oči od svého odrazu na skle a pokračovala dál ulicí směrem k parku. Míjely mě zamilované dvojice a občas nějací lidé, kteří hledali obchod s pečivem. Teď! Asi jsou šílení. Nebo zamilovaní, pomyslela jsem si.
Jaké to vůbec je? Nevěděla jsem. Je to poblouznění nebo ztráta kontroly? Bolí, tak nač je vůbec na světě? Pro pár krásných chvil plných lásky. Láska. Co to vůbec je? Existuje nějaká definice? Asi ne. Máma by to věděla, ale už nepoví. Povzdechla jsem si.
Už jsem byla v parku a sedám si na lavičku pod javorem. Opřu se o opěradlo a zírám do tmy před sebou. Co tu vlastně dělám? Má moje bytí nějak zasáhnout do cizí budoucnosti? Nebo snad nějak změním svět? Pochybuji.
Potřebují mě snad někde? Nevím. Nic nevím. V hlavě mám prázdno a jsem schopna myslet jenom na to, jak je svět hrozný. Ale opravdu takový je?
Někdo si ke mně přisedl. Nelekla jsem se, otočila na něj a řekla:
,,Dobrý večer." Nic kloudného a nic lepšího mě v tu chvíli nenapadalo. Otočil se na mě a odpověděl:
,,Dobrý? Kéž by! Zdaleka ne tak dobrý, jak bych si přál." Kývla jsem.
,,Nač tu vůbec jsme, když nemáme ponětí o tom, co bychom a kde bychom měli být?"
,,Záleží na tom?"
,,Nevím. Vlastně nevím vůbec nic." Toho muže jsem viděla poprvé, ale i přes to jsem cítila nutkání se mu svěřit se vším, co mě trápilo.
,,Myslím, že záleží. Co by potom bylo smyslem našeho života? Co? Občas mě zachvátí úzkost, ale potom si vzpomenu na krásné chvíle, které jsem měl tu čest prožít. Jsem rád, že jsem na světě. Bůh nás stvořil."
,,Ale proč?"
,,Proč? Třeba jenom proto, aby tu přibyl pár dvou pesimistů," odpověděl, ale ani jeden z nás se nezasmál.
,,Vy jste snad pesimista?"
,,Myslíte si to?"
,,Těžko říct. Neznám vás. Přesto na mě působíte dojmem, který je mi zvláštně povědomý. Možná v sobě máte část mě a já část vás. Možná teprve pak je svět v rovnováze."
,,Rozhlédněte se kolem sebe. Víc jak polovina lidí se tu nezná tak dobře, aby si mohli důvěřovat, ale přesto to dělají. Proč myslíte?" Mlčela jsem, a tak mi podhodil svou myšlenku:
,,Možná jenom proto, že chtějí poznat co nejvíc typů lidí. Dříve než zemřou a zůstane tu po nich jen náhrobek. Třeba chtějí, aby si je někdo pamatoval."
,,K čemu to?"
,,Ví bůh," pokrčil rameny. Začalo pršet, ale ani jeden z nás se nezvedl. Za chvíli jsme byli mokří až na kost.
,,A proč tu sedíme my?" zeptala jsem se.
,,Možná ze stejného důvodu. Nebo si jen chceme promluvit? Nevím. Každý to cítí jinak."
,,Myslíte?"
,,Určitě."
,,Proč jsem vůbec takový pesimista? Podívejte se kolem sebe. Tolik lidí! Téměř každý se usmívá, ale někde dole v nich třímá zlá duše. Ta, která koná ty hrůzy na světě. Už zase mluvím tak, jak nechci."
,,Plně vás chápu. Tolik hrůzy, ale není. Například...," odmlčel se, protože jsem ho přerušila.
,,Přátelství, láska. Já vím, ale ani jedno z toho neznám. Jak mám tedy věřit na to, že tu opravdu jsou?"
,,Nikdy jste neměla přátele?"
,,Chvíli. Na škole."
,,A nikdy jste nebyla zamilovaná?"
,,Připadá mi to najednou trapné se vám tu svěřovat. Jak mám vědět, jestli jsem byla zamilovaná, když nevím, co to znamená?" Z nosu mi stékal čůrek vody. Vlasy jsem měla mokré a obličej také. Nenamáhala jsem se použít kouzlo.
,,Neexistuje definice. Ale pokaždé něco cítíte?"
,,Kdy?"
,,Když někoho políbíte. Znechucení, láska, oddanost, vášeň, něžnost, hrubost. Žádný člověk není bezcitný, takže ani vy ne." Uchechtla jsem se.
,,Jak tomu můžete věřit? Děláte, jako byste se mnou v životě nemluvil. Posloucháte mě vůbec?"
,,Ale jistě," kývl. Seděli jsme blízko u sebe. Ani jsem si toho nevšimla.
,,Nechápu. Jak můžete věřit, že je ve mě alespoň trocha optimismu?"
,,Protože znám lidi. V každém je trocha dobrého a trocha špatného."
,,Vy nejste pesimista. Kdo jste? Můj anděl strážný, nebo co?"
,,To si domyslete."
,,Jste můj výmysl, můj sen, nebo co? Jsem zmatená a nevím, co si myslet. Chci nebo nechci odejít?"
,,To nechám na vás."
,,Mám strach," řekla jsem po chvíli. ,,Co když vás budu chtít později spatřit, ale už vás nepotkám?"
,,Budu tu pokaždé, když budete chtít."
,,Chtít! Jak poznám, že to chci? Bože. Neznám vaše jméno, neznám vůbec nic. Cítím zvláštní pocit," podívala jsem se k zemi.
,,No ano. To je ta špetka optimismu, který jste v sobě našla."
,,Blbosti."
,,Tak co to potom je?"
,,Zvědavost?"
,,A vy tomu věříte?"
,,Trochu."
,,Podívejte se na mě." Vzhlédla jsem a sledovala jeho oči a nos a ústa a vlasy a všechno.
,,Ano?"
,,Myslíte si, že vám lžu?"
,,Nevím."
,,Co cítíte?"
,,Těžko říct."
,,Zkuste to," vybídl mě.
,,A co bude pak?"
,,Přiznáte si svou světlou stránku. Není to snad dost?"
,,Možná," zašeptala jsem. Byli jsme k sobě tak blízko.
,,Je... je... totiž... je to to, co si myslím?"
,,Možná," usmál se a ještě trochu se přiblížil.
,,Takže nejsem takový pesimista a mám v sobě taky... taky...," nemohla jsem to doříct.
,,Ano? Co?" Byl už tak blízko. Tak blizoučko. Srdce mi tlouklo, jako nikdy v životě. Polila mě horkost. Všude kolem pršelo, ale mě bylo jako v letním parném dni.
,,No, to... ehm...," koktala jsem dál. Naše nosy se dotkly. Až teď jsem bezpečně poznala, že se mi líbí. Ale můžu to vůbec udělat?"
,,Co se ti honí hlavou?" zeptal se tiše. Nepřišlo mi divné, že mi začal z ničeho nic tykat. Přišlo to prostě samo.
,,Nevím. Možná to, jestli je to správné. Nebo řeším to, jestli jsi tak krásný, nebo ještě krásnější. Nebo jestli se život zbláznil."
,,Tolik věcí?! Život se nezbláznil. Je prostě takový. Nezmění se jenom proto, že to chceš. Každému je dopřáno něco dobrého. To, že jsi to ještě nepotkala, ještě nic neznamená."
,,Jak ty to víš?"
,,Cítím to podobně."
,,Opravdu?"
,,To si piš."
,,Co se honí hlavou tobě?"
,,Musíme se o tom bavit zrovna teď?"
,,Je to snad špatně?"
,,Ne. Jenom, že mě asi za chvíli začne bolet za krkem," usmál se. Krátce jsem se zasmála. Překvapená tím, co jsem to vlastně udělala jsem se oklepala od vody. Trochu.
,,Tak co cítíš?"
,,Bolest za krkem."
,,A co ještě?" usmála jsem se. Mé chování se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku.
,,Nevím. Nevím, jak to pojmenovat. Touhu?"
,,Tak tohle je touha?"
,,Nevím."
,,Co ještě?"
,,Obrovskou touhu a zvláštní napůl mrazivý a napůl hřejivý pocit. Nevím, jestli je to z té zimy tady kolem, nebo jestli to má něco společného s tebou."
,,Mělo by?"
,,Asi ano. Jsme tu jen pár milimetrů od sebe. Potkali jsme se čirou náhodou. Chvíli si povídáme a už cítím něco, co jsem v životě nepocítil a mluvím tak otevřeně, až se stydím."
,,Nemusíš se stydět. Já taky nebudu," řekla jsem a pohladila ho po mokré tváří.
,,A teď!" vykřikl. Lekla jsem se.
,,Ano?"
,,Zase ten podivný pocit. Dotkneš se mě a já mám najednou tolik energie, že bych uběhl dva maratony a možná ještě víc."
,,Přeháníš."
,,Vůbec ne." Hleděli jsme tak na sebe a bolelo nás za krkem, když se náhle nahl trochu blíž a políbil mě. Přejely mnou krátké vibrace. Ruce se mi třásly. Odtrhl se. Tupě jsem zírala před sebe.
,,Co to...?"
,,Nevím," odpověděl bleskově.
,,Ať je to co je to, strašně se mi to líbí," oznámila jsem mu a znovu ho políbila. Tentokrát trochu déle, ale stále to byl jen letmý polibek.
,,Díky," hlesl.
,,Cože?"
,,Za to, že jsem mohl okusit to, co nikdy v životě."
,,Já bych měla děkovat."
,,Uvidíme se ještě?" zašeptala jsem a vstala. Postavil se též.
,,Ví bůh. Co si myslíš ty?" Udělala jsem krok k němu.
,,Myslím, že určitě."
,,Pak se uvidíme," oznámil mi s úsměvem. Nahl se a věnoval mi hluboký polibek.
Pak jsme se ve stejnou chvíli přemístili úplně na jiná místa.
Uvidím ho ještě? Jeho medové oči, hnědé vlasy, dokonalé proporce obličeje i postavy? Uvidím? Řekni bože! Jestli ne, pak asi umřu ještě rychleji, než jsem měla v úmyslu. Nebo raději ne! Bůh ví, co na mě ve světě ještě čeká! S novou nadějí a energií a s převráceným myšlením, než tehdy před domem, jsem se vydala do mého pronajatého domu.
A zítra si najdu práci a koupím si dům a začnu žít znovu. Zkusím to, umanula jsem si, odemkla byt a pomalu za sebou zavřela dveře.

Poznámka autora:
Snad jí přeskočilo, jak si ostatně sama myslela, nebo konečně pocítila to, co je dáno každému člověku na této zemi. Poznat lásku a přátelství. Každý má na světě někoho, kdo ho miluje. To je důležité, aby si uvědomil.
A právě tehdy si to naše hlavní hrdinka uvědomila. To, co celou dobu zanedbávala a to, že vypadala jako chodíci ořech bez jádra. Změnila se a to je dobře. O další dva pesimisty míň. :)

1. den - Nový svět

5. května 2008 v 20:25 | Tepa |  Chloëin příběh
Pomalu jsem otevřela oči a překulila se na záda. Roztáhla jsem ruce a mimoděk se usmála. Pak jsem ale otevřela oči a vyjekla. Vůbec to nepřipomínalo moji teploučkou postel. Všude kolem byly lesy a jedná skromná přikrčená chaloupka. Podívala jsem se, co mám na sobě. Stále mou noční košilku tak co se děje? Nechápala jsem a vydala se k chaloupce.

Ptáci zpívali a vítr mi čechral vlasy. Vlastně mi bylo docela příjemně, kdyby nebylo toho šoku, že jsem na úplně jiném místě, než bych měla být. No co, změna byla docela příjemná, a tak jsem se moc dlouho nestarala. Nasála jsem vůni jarního vzduchu a vydechla. Au! Podívala jsem se dolů. Šlápla jsem na kámen a neuvědomila si, že nemám obuv. Zvedla jsem chodidlo, abych mohla zjistit, jak moc jsem se poranila. Prostředkem chodidla se mi táhla řezná rána.

To mám fakticky radost. Jsem tu pouze chvíli a už krvácím. Opatrně jsem připajdala až k chaloupce.

Připadalo mi to jako v pohádce. Chudý pocestný, malá chaloupka, chyběla už jenom dobrotivá stařenka. Zaklepala jsem. Ozvalo se šramocení a hlasité nadávání, ale po chvíli mi opravdu otevřela nějaká stará paní.

,,Ano?" zeptá se nevrle. Zašklebím se, když si mě měří.
,,Omlouvám se, že vás ruším, ale potřebovala bych nějakou náplast na nohu a prosím, mohla byste mi ukázat cestu k Brighton Street? Myslím, že jsem se trošku ztratila." Zůstala na mě vyjeveně zírat.
,,Promiň, ale co žes to chtěla a kam se to chystáš?"
,,Potřebovala bych něčím zalepit nohu a kde je Brighton Street," zopakovala jsem.
,,Opravdu nevím, kde leží ten kraj," zavrtěla hlavou.
,,Je to v Londýně. To jsem tak daleko?"
,,Londýn? To je nějaká země?"
,,Ne, je to město." Proč si hraje na nevědomou? Jsem snad součástí nějaké vtipné scénky?
,,Opravdu ti nemohu pomoci. Nevím, kde to leží. A to co máš na sobě! A kam jsi spadla?" ukázala na moje trošku do fialova obarvené vlasy. ,,Pojď dál," ukázala do světnice. Posadila jsem se.
,,Nikam jsem nespadla, byla jsem u kadeřníka," zavrtěla jsem hlavou.
,,U koho? To si ze mě, holčičko, děláš legraci, ne?" ukázala na mě prstem.
,,Vskutku ne," zvedla jsem poraženecky ruce.
,,Ale zdá se mi to. Nějakej kadežňk. To opravdu neznám."
,,Kadeřník. Upravuje nám vlasy," vysvětlovala jsem a nevěřícně vrtěla hlavou.
,,To je teď jedno. Musím tě převléct do něčeho přijatelnějšího a obvázat ti nohu, pak se podíváme, kde leží ten Lynýn a krajton štret." Musela jsem se zasmát. Pak mě ale hrubě popadla za nohu, dala na ni nějakou bylinku a obvázala to nějakou látkou, která nevypadala moc čistě. Zašklebila jsem se, ale nic nenamítala.
,,Kde je poblíž nějaké město?" zeptala jsem se.
,,Když půjdeš na sever, pak nejblíž je myslím hrad našeho Veličenstva," zamyslela se.
,,Koho? Snad ministerského předsedy, ne? To je v Londýně."
,,Nevím, jak se jim dnes říká, ale jsem si jista, že když tu před týdnem stavěli lovci, mluvili o něm jako o Jeho Veličenstvu."
,,Lovci? Veličenstvo?" nechápala jsem. Kde to jsem? Ve středověku?
,,Ty budeš opravdu z daleka a nebo si se mnou jen zahráváš."
,,Nevím, jak jsem se sem dostala. Prostě jdu večer spát a ráno se probudím tady na louce, místo u mě doma v postýlce."
,,Jsi snad nějaké princátko?"
,,Co prosím?"
,,Ale nic. Jsi zvyklá spát úplně jinak, že?"
,,Ano. Promiňte, ale kudy se dostanu na ten hrad?"
,,Když půjdeš na sever."
,,A nevíte, jak je to asi daleko?"
,,Tak sto mil, víc ne."
,,Sto mil?" vyjekla jsem. To je mi dálka. ,,A nepojede někdo kolem? Že bych si někoho stopla, chápete."
,,Ne, nechápu, ale mám ten pocit, že za pět týdnů by se tudy měli vracet lovci. Počkáš-li na ně, až se budou vracet, budu ráda, když pobudeš u mne. Nakrmím tě, pokud budeš pracovat."
,,Práce se nebojím. Co bych měla dělat?"
,,Mohla bys ulovit nějakou srnu, abychom měly jídlo, a pak naštípat nějaké dříví." Vykulila jsem oči.
,,To dříví chápu, ale nikdy jsem nelovila. Nemohla bych třeba jednoduše zajít do obchodu a něco koupit, pokud máte peníze?"
,,Vždyť jsem ti říkala, že trh je daleko a peněz v dnešní době není na rozdávání. Prostě si vem luk -," ukázala na luk v rohu. ,,- šípy," ukázala na klacíky s labutími pery, nebo z čeho to bylo. ,,- běž do lesa a něco tam zastřel. To snad zvládneš."
,,Pardon, ale já v životě nestřílela a nikdy jsem nebyla moc přesná."
,,Prostě to budeš muset zkusit nebo budeme jíst zeleninovou polévku," ukázala na kotel na ohni. Nahla jsem se a nakoukla dovnitř. Byla tam jakási pochybná břečka. Polkla jsem.
,,Zkusím to, ale nevím." Zkusím všechno, jen když tohle nebudu muset jíst.
,,Tak běž."
,,Bude mi zima," poukázala jsem na své oblečení.
,,Ovšem," ušklíbla se a otevřela truhlu. Vytáhla z ní nějaké šedobílomodré šaty a podala mi je. ,,Rychle se převleč a vyraz. Čekám tě u večeře."
,,U večeře?" polkla jsem. ,,A co budu jíst?"
,,To bude na tobě." Znovu jsem polkla a začala se soukat do šatů. Padly mi, ale chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, kde se co zavazuje a utahuje. Připadala jsem si opravdu prapodivně. Lovení zvěře, pche! Dotáhla jsem poslední šňůrku, popadla nabízený luk a toulec šípů a vyšla ze dveří, které se za mnou okamžitě zabouchly.

Vešla jsem do lesa a všechna předchozí radost mě opouštěla. Začalo foukat a já se třásla zimou. Luk jsem křečovitě svírala v rukou a toulec mě nepohodlně bouchal do zad. Budu tam mít modřinu, pomyslela jsem si, ale za chvíli mi bylo jasné, že to je to nejmenší. Chodidlo bylo ještě citlivě a bolelo. Pajdala jsem lesem, až jsem dorazila na mýtinu, kde jsem si sedla, přitáhla kolena k bradě, položila luk vedle sebe a hlavu schovala do dlaní. Chci zpátky! Navíc se začal ozývat hlad, takže jsem usoudila, že nejlepší bude něco dělat.
Vstala jsem a popadla toulec, vytáhla z něj jeden šíp a snažila se ho zasunout do luku, ale ať jsem dělala co jsem dělala, luk se vzpouzel a šíp neustále klouzal dolů. Znovu jsem se otřásla zimou a začala poskakovat, aby mi bylo tepleji. Podívala jsem se k obloze, která byla černá jak dno pytle. Slunce, které občas vysvitlo mi zhruba připomínalo čas. Poledne. Už? A já ještě nemám ani borůvky. V tom mě to napadlo.
Nedokážu zabít zvíře, uvědomila jsem si. Vždyť je to vražda! Zvláštní, doma mi to příliš nevadilo. Sakra! Napadlo mě, že se porozhlédnu po něčem, v čem bych mohla donést do chaloupky trochu borůvek. Zkoušela jsem je nosit v kůře, ale nic. Suknice nepřipadala v úvahu. Byla by celá umazaná a moc bych si tím nepomohla. Znovu jsem se podívala na toulec a luk. Asi mi nic jiného nezbyde. Zkusila jsem znovu založit šíp a tentokrát jsem ho tam chvíli udržela. Snažila jsem se luk napnout jako ve filmu, ale skončilo to tak, že mě šíp akorát poškrábal a luk spadl na zem.
Tak dobře. Zkusím nejdřív natáhnout luk, jestli to půjde. Vší silou jsem zatáhla, ale luk se prohnul jen nepatrně a mě z toho jen rozbolela ruka. No nic. Ale není zbytí. Znovu jsem do luku zasadila šíp a chvíli ho jen tak držela založený v luku. Pak jsem zkusila zamířit na strom, který stál poměrně blízko. Vystřelila jsem, pokud se to tak dá nazvat, protože luk se znovu vzpouzel a dal mi ránu přímo doprostřed obličeje. Šíp zmizel bůhvíkde, ale protože jsem neměla nic moc na práci, kromě shánění jídla, vydala jsem se ho hledat.
Jak se brzy ukázalo, bylo to stejně pošetilé, jako hledat jehlu v kupce sena, a tak jsem se vrátila na mýtinku, kde ležel luk a toulec. Slunce už se pomalu zklánělo a sláblo. Mám už jen pár hodin. Popohnaná tímto zjištěním jsem se znovu pokusila trefit strom. Tentokrát to alespoň krajně připomínalo střelbu, protože šíp skutečně chvíli letěl, ale dopadl zcela neškodně na trávu. Povzdechla jsem si a bylo mi do pláče. Znovu se ozval žaludek, což mi taky moc povzbuzení nepřineslo. Sedla jsem si, ale to bylo ještě horší, a tak jsem se jala procházet podél mýtiny. Asi budu muset jíst tu ,,zeleninovou" polévku. Pokud mi teda ta zákeřná babizna vůbec trochu dá. Nic jsem dneska neudělala. Přála jsem si, abych se probudila z toho zlého snu, který mě přivanul sem.
Za chvíli se začalo stmívat a já si uvědomila, že si nepamatuju, kudy jsem přišla. Zaklela jsem, ale jeden ze stromů měl poměrně nízko větve, a tak jsem po něm vyšplhala trošku nahoru a rozhlédla se. Chaloupka byla směrem k tém vysokým horám. Dobře.
Seskočila jsem zpět ne zem, ale protože ani hory nešly vidět, šla jsme chvíli po paměti, ale za chvíli jsem musela znovu vyšplhat na strom.
Nakonec jsem stanula před chaloupkou, ze které se přátelsky ozývalo světlo. Ruce jsem měla sedřené, nohu pošramocenou a obličej poškrábaný. Zaklepala jsem a když se ozval hlas stařeny, že můžu dál (správně: stařeny), vešla jsem a odhodila luk i toulec do kouta. Se zafuněním jsem se svalila na židli a pohlédla na stařenu.
,,Úlovek je venku?"
,,Žádný není." Nahněvaně se na mě podívala.
,,Já se omlouvám, ale říkala jsem, že s lukem vůbec neumím a lov mi nic neříká. Přijde mi to vlastně jako utiskování zvířat." Stařena se zasmála.
,,Zvířata tu jsou prosto, abychom je mohli zabíjet a jíst je. Ona dělají to samé. Jen se rozhlédni. Vraždí se, protože TOHLE je příroda, děvenko. Zítra budeš sekat dříví a opravovat střechu. Nyní dojdi pro vodu a naplň mi lázeň."
,,Kde máte studnu?" Už jsem se ani nezeptala na kohoutek.
,,Je to pár metrů odtud směrem k Palanaru." Nechápavě jsem se na ni podívala.
,,To jsou ty velké hory támhle."
,,Aha." Podala mi dva velké dřevěné kýble a vykročila. Když jsem tam konečně došla, měla jsem tak málo energie, až se mi zatmělo před očima. Celý den jsem nejedla a nepila. Měla jsem úplně sucho v krku a tak jsem začala napouštět vodu do kýblů. Voda byla tak špinavá, že se tomu ani nedalo uvěřit. Dotáhla jsem do chaloupky první várku a nalila ji do dřevěného lavoru, kde se zřejmě stařena hodlala koupat. Zaplnila sotva dno. Povzdechla jsem a chodila celkem desetkrát, než jsem se dostala k minimu. S tím samozřejmě stařena nebyla spokojená, a tak jsem šla znovu desetkrát.
To jakžtakž přijala. Vynesla jsem kýble před dům a tam se sesula na dřevěnou lavičku, která se pode mnou okamžitě podlomila. A tak jsem seděla na zemi. Ale jen pár chvil, za chvíli se ozvala stařena:
,,Ještě písek."
,,Písek? Na co, proboha? A kde ho mám sehnat?"
,,Na co? No přece si nemyslíš, že se budu koupat v tak odporné vodě. Ne. Písek najdeš, když půjdeš od studny asi dvacet kroků. Je tam řeka. Dělej. Stačí ho jen trochu." Zaúpěla jsem. Celé tělo mě bolelo, ale přes to jsem se namáhavě zvedla, popadla kýble a táhla je požadovaným směrem.
Když jsem došla k řece, vysílením jsem spadla do bahna, které bylo všude kolem. Byla jsem ráda, že alespoň ležím. V tom mě někdo prudkým pohybem postavil na vratké nohy. Nevydržela jsem a znovu bych upadla, kdyby mě nechytil.
,,Při mém bohu, co je s vámi, slečno?"
,,Písek. Koupel. Stařena. Chaloupka," vyrazila jsem ze sebe a dál na něm visela.
,,Jste naprosto vysílená."
,,Kdepak! Pustit," zavelela jsem.
,,V žádném případě. Co máte udělat?"
,,Písek," ukázala jsme na kýble.
,,Aha. Potřebujete do kýblů dostat písek. A kam ho máte donést?"
,,Chaloupka. Stařena," zopakovala jsem namáhavě.
,,Moc to nechápu, ale když mi pomůžete, pomohu já vám."
,,Hm," hlesla jsem. Položil mne do trávy a sklonil se pro písek. Nabral ho oba kýble vrchovatě, pomohl si tyčí a hodil si je na záda, pak zvedl ještě mne.
,,Velká námaha. Nechat. Možná se vrátit."
,,Kdepak. Vezmu vás s sebou. Promrzla byste."
,,Milé, ale namáhavé."
,,Nevadí. Opřete se o mne." Přiloudala jsem se k němu a únavou jsem ho objala kolem pasu. Vykročil a já se táhla za ním, doslova jako smrad. Byla jsem celá od bahna. Došli jsme ke studni, kde se na chvíli posadil, já vedle něj. Pak jsem si uvědomila, že kdyby stařena spatřila mé špinavé oblečení, poslala by mne stejně zpět, a tak jsem pustila tu špinavou vodu a začala si trochu drhnout šaty. Úplně jsem se při tom promočila, ale jakžtakž jsem dosáhla svého. Po tak nicotné práci jsem se však cítila unaveněji než dřív.
,,Kudy teď?" zeptal se. Zvedla jsem ruku a ukázala mu směr. ,,To je kousek. Za chvíli jsme tam."
,,Vy nechodit. Já mít problémy. Já nebýt opice," dodala jsem, když jsem si uvědomila, jaké zvuky ze mne vycházejí. Zasmál se a znovu jsme vyšli. U nejbližšího stromu jsem se skácela na zem. Rychle položil kýble a zohl se ke mně. Byla jsem jako hadrová panenka. Namáhavě jsem se postavila a klopýtla. Přidržel mě. Nedívala jsem se mu do obličeje, takže jsem neviděla, jestli mnou pohrdá nebo mě lituje. To mi teď ale bylo upřímně jedno. Stála jsem a zohla se pro kýble.
,,To v žádném případě. Doprovodím vás až k chalupě."
,,Děkuji," vzdechla jsem a loudala se k chaloupce. Tam jsem se svalila k zemi a sýpavě vydechla.
,,Paní, nevím sice kdo jste, ale jak vás tak pozoruji, vypadáte, jako byste týden nejedla a nepila. Vypadáte tak vyčerpaně, že bych vás přeci jenom doprovodil dovnitř."
,,Ne. Děkuji. Já to zvládnu. Položte ten písek, prosím, zde a já si nějak poradím." Neochotně tak učinil a pomohl mi vstát. ,,Děkuji vám za vše, pane, ale teď se, prosím, co nejrychleji vzdalte. Prosím." Poprvé za celý večer jsem na něj pohlédla a on byl zřejmě překvapen tím, co vidí. Buď byl maximálně zklamán nebo nemohl uvěřit tomu, co vidí. Zašklebila jsem se a ukázala k lesu. Kývl, uklonil se mi a pomalu odcházel. Pomyslela jsem si, že takovou úctu si ani nezasloužím. Otočila jsem se ke dveřím a zaklepala. Otevřela mi stařena a sjela mě opovržlivým pohledem.
,,Kdes byla tak dlouho?" zahřměla.
,,Pardon," omluvila jsem se a ona mě i s kýblama šoupla dovnitř k lázni.
,,Přeceď mi vodu." Tak tak jsem uzvedla kýbl a nasypala do vody písek. Ta, jako by byl písek čarovný, se okamžitě vyčistila. Shrábla jsem písek ze dna a hodila ho zpět do kýblů, ty jsem potom přikopla do rohu a šouravým krokem jsem se přišourala zpět. Stařena ukázala na stůl.
,,Tu máš jídlo a tam postel. Dobrou noc," s tím se zabouchla do místnosti k lázni. Neopovážila jsem si ani sednou, snědla jsem tu trošku, co mi dala. Bylo to odporné, ale když máte hlad... Potom jsem se svalila do postele a okamžitě usla.

Prolog - Můj svět

1. května 2008 v 16:19 | Tepa |  Chloëin příběh
Vyběhla jsem po schodech až domů, otevřela dveře a aktovku s učebnicemi hodila na lavici v předsíni. Otočila jsem se, zamkla dveře a hořce si pomyslela, že se nikdy nezbavím pošklebování svých stejně starých spolužáků.
Svalila jsem se na gauč v obýváku a zapla televizi. Přepla jsem všechny kanály, ale nikde nic. Jenom nějaké dokumenty o masožravých mravencích, což mě fakt nebere. Otráveně jsem vypla televizi a šla k lednici. Ležérně jsem ji otevřela a hladově zkoumala její obsah. Zklamaně jsem si povzdechla. Skoro prázdná. Jen nějaký sýr.
Každou chvíli, den ode dne jsem se snažila narážky na zašlé oblečení, rozčepýřené vlasy, bledou pleť a na mou adoptivní rodinu vysunout až na samý okraj svého myšlenkami zaobíranou části mozku. Není jedno, kdo mě vychovává?
Vstala jsem a nalila si do sklenice trochu šťávy. Venku bylo strašné horko, a tak jsem přihodila ještě pár kousků ledu. To všechno jsem dolila vodou a napila se. Okamžitě jsem pocítila úlevu, zavřela oči a chvíli vychutnávala. A pak jsem si uvědomila, že mám dnes rozvážet balíky. Moje brigáda! Rychle jsem uklidila sklenici do myčky, popadla nachystaný batoh, kolečkové brusle a vyrazila.
S rachotem jsem vjela rovnou na poštu, kde jsem se chvíli vydýchávala.
,,Promiňte, nechtěla jsem se opozdit. Já..." začala jsem, ale postarší paní za přepážkou mě uklidnila:
,,To nic. Támhle máš ty balíky. Dnes jsem tu ale pouze do čtyř, takže by sis měla pospíšit."
,,Kolik je hodin, prosím vás?"
,,Budou tři," odpověděla.
,,Páni. Kolik toho je?" Zkřivila tvář do soucitné grimasy.
,,Dost, abys už teď jela pozdě. Pospěš si a nevykecávej!" okřikla mě. Rychle jsem balíky naházela do batohu i do příruční brašny, popadla propisku, papíry k podepisování a vyrazila.
Vítr mi čechral vlasy a já si jízdu plně vychutnávala. Byla to nádhera. Občas jsem mrkla na krajinu, která se kolem mě míhala. Dostala jsem se do první vesnice. Přijela jsem k prvnímu domu a zazvonila. Otevřely se dveře a v nich stála starší usměvavá paní.
,,Chloë! Tak ráda tě vidím. Dáš si čaj nebo ledovou tříšť?"
,,Snad někdy jindy, paní Richardsonová. Spěchám, víte? Mohla byste to tu podepsat?" Přikývla, že chápe, popadla propisku, podepsala mi papír a vzala si balík.
,,Děkuji, paní Richardsonová a nashle!" rozloučila jsem se a mířila k dalšímu a dalšímu domu. Konečně mi už zbýval jen poslední balík.
U tohohle domu jsem ještě nikdy nebyla. Byl poněkud zanedbán, ale zaklepala jsem a zanedlouho mi otevřel postarší muž. Tvářil se, jako bych ho právě vytrhla z jeho oblíbené činnosti. Vzhledem k jeho vzhledu od ničeho podstatného.
,,Dobrý den, pane. Nesu vám balík. Byl byste tak laskav a podepsal to tady -" ukázala jsem na jeden řádek. ,,- a tady?" ukázala jsem na řádek úplně dole. Zvedl pero a podepsal se.
,,Děkuji a přeji hezký den," řekla jsem a podala mu objemný balík. S očekáváním si ho převzal a já seskočila ze schodů. Dopadla jsem přímo na kolečka a hned se rozjela zpátky na poštu, kde mi dnes měli vyplatit výplatu. Mám na to už jen čtvrt hodiny, uvědomila jsem si a zrychlila. Pot se ze mě jen lil, ale já věděla, že si nesmím doprát oddechu, protože tím oberu moji adoptivní rodinu o peníze navíc a tím sama sebe o peníze na studium. Vjela jsem na poštu přesně za minutu čtyři. Postarší paní z přepážky se zrovna balila.
,,Promiňte, že jsem se zpozdila," vydechla jsem.
,,To nic. Tu máš," podala mi úzkou obálku s penězi. Vzala jsem si ji.
,,Děkuji. Musím už jít. Mám ještě hudebku, a pak spoustu učení. Myslím, že dnes vůbec nepůjdu spát," řekla jsem.
,,Chápu," povzdechla si.
,,Tak nashledanou pozítří!" rozloučila jsem se a vyjela domů. Přeskočila jsem lavičku v parku a vrhla se nám přímo do dveří. Můj ,,táta" zrovna otevíral a já ho div neporazila.
,,Promiň," omluvila jsem se rychle a zouvala si brusle.
,,Kam ten spěch?" zeptal se s úsměvem.
,,Musím ještě nahoru pro noty a osprchovat se. Venku je strašné horko. Peníze nechám na stole v kuchyni. Tak zatím!" vyhrkla jsem a rychle vyběhla po schodech do svého pokoje. Cestou jsem vzala i mou tašku ze školy a hodila ji k psacímu stolu, odkud jsem si vzala noty a strčila je do batohu, se kterým jsem byla na poště. Rychle jsem se svlékla a vběhla pod sprchu. Ta mě příjemně ochladila a povzbudila. Co mi právě teď chybí? říkala jsem si a usmála se. Pak jsem si uvědomila, že jestli znovu přijdu pozdě, tak mě učitelka houslí přetrhne. Převlékla jsem se do krátké sukně a trička na ramínka a propocené oblečení hodila do pračky. Popadla jsem noty a vyšla z domu.
Nyní jsem nemusela tolik spěchat. Měla jsem rezervu deset minut. Nic moc, ale alespoň něco. Šla jsem pomalým krokem a letní vánek mi lehce čechral nazrzlé vlasy, které mi sahaly až po pas a lehce se vlnily.
Konečně jsem dorazila do budovy, kde je Umělecká škola a zazvonila na mou učitelku. Ozval se bzučivý zvuk a já zatlačila do dveří, které povolily a já vstoupila do budovy. Byla tu taková zima, oproti venkovnímu počasí, až jsem se otřásla a rychle vešla do učebny. Neměla jsem svoje vlastní housle, chodila jsem cvičit k babičce, ale teď jsem na ně zapomněla.
,,Omlouvám se, paní učitelko, ale zapomněla jsem si housle," sklopila jsem zrak.
,,To nic. Půjčím ti svoje," usmála se na mě.
,,Děkuji." Vytáhla jsem si noty a položila je na židlí vedle sebe. Potom jsem vytáhla housle z obalu, položila si je pod bradu a začala převádět to, co jsem se naučila.
Asi po hodině jsem byla propuštěna se skladbami na příští týden. To se nestihnu naučit, zabědovala jsem si pro sebe a vykročila domů. Asi na půl cestě mě stihl déšť. Ještě tohle, povzdechla jsem si a utíkala domů. Přede dveřmi jsem si vyždímala sukni a triko, a potom vstoupila dovnitř. Bylo šest hodin a za půl hodiny měla být večeře. To mám chvíli čas. Vběhla jsem do pokoje, zahodila noty někam na stůl a šla se usušit. Převlékla jsem se do suchého. Připadalo mi, že zbytečně čerpám své suché oblečení. Ale co se dá dělat.
Vešla jsem do kuchyně a posadila se za stůl. Popřála jsem všem dobrou chuť a hladově se pustila do své porce. Začal každodenní výslech o tom, jak se mám, co nového ve škole, jaké známky, a tak. Trpělivě jsem odpovídala, dokud jsem nedojedla svou porci a omluvila se, že musím dělat úkoly.
Šla jsem spát až pozdě večer s vědomím, že zítra to možná bude ještě horší než dnes. Ale to jsem se mýlila.