Proti proudu II.

14. března 2015 v 23:40 | TePa |  Dvě království
Noreen se na sebe vždycky dívala s jistou dávkou otupělosti. Při pohledu do zrcadla nebo ve ztemnělé okenní tabulce jí pokaždé oplácel pohled někdo dočista neznámý. Nepoznávala se ve stínech, měkce dokreslujících její tvář, nepoznávala světlé obočí ani pootevřená ústa. Kdyby neměla zrcadlo, nikdy by neuvěřila, že vypadá zrovna takto.
Zlehka zvedla ruku a jemně si konečky prstů přejela přes lícní kost k bradě, a pak po krku k rameni. Chtělo se jí ušklíbat a hodně plakat, ale tělo neodpovídalo na tupou ozvěnu cizích příkazů, zůstávalo lhostejné. Možná - ale jenom možná - jí v nestřeženém okamžiku vyměnili obličej.
Natočila hlavu k oknu a podívala se na sebe ze strany. Na spáncích měla zacuchané vlasy, jak si do nich celé odpoledne zajížděla prsty a vytahovala je ze spořádaného účesu. Její spolubydlící byly pryč a pootevřené okno vybízelo k večernímu dobrodružství. Postavila se a upravila si dlouhou sukni, která se jí od pasu svážela až ke kotníkům, bezpečně ukrytým v předepsaných šněrovacích botách. Měla na sobě prostou modrou košili, nečinící žádný kontrast k černé sukni. Zastrčila si ji dovnitř a oblékla vlněný kabátek.
Byla rozhodnutá vyjít ven. Jenom si promluvit. Jenom si promluvit? Povzdechla si a zkontrolovala koženkové rukavice. Kolem kloubů byly sedřené, opotřebované, a nebylo divu, když je používala na sebenepodstatnější každodenní činnost. Už si nedokázala představit, že by tomu bylo jinak. Jen když si umývala ruce, připadala si nezvykle odhalená a nebezpečná i sama sobě. Upravila si uvolněné vlasy do přísného uzlu, zhluboka se nadechla a vyplížila se na chodbu.
Už dlouho si nepřipadala tak živoucí, cítila silný tlukot srdce, přehlušující všechno ostatní, a proti své vůli se usmála. Plíží se z přísně střežených akademických ubikací. Všechno jí připadalo jako nové, jako by se octla v naprosto neznámém světě a objevovala ho úplně poprvé. Jako by jí darovali zcela nový pár očí, který nikdy předtím neviděl víc než tmu a teď fascinovaně sledoval kresbu stínů, které po dlaždicích kreslila malá lucerna.
Věděla, že ji bude muset zanedlouho odložit, zhasnout a co nejtišeji se proplížit kolem kouzly očarovaných brnění, které hlídaly hlavní bránu. Navzdory počátečnímu strachu se cítila silná, jak jí adrenalin silně rozpumpoval srdce. Připadalo jí, jako by hodně dlouho spala, a pak se najednou probudila uprostřed moře ve své vlastní soukromé loďce bez pádel. A cítila se přitom v bezpečí.
Učinila několik tichých kroků v měkkých botách a přitiskla se zády ke sloupu ve vstupní síni. Už jen pár kroků a bude venku. Pak přeběhnout přes ulici a rychle se zachumlat do neznámého prostředí, kde ji nikdo nepozná. Přetáhla si kápi přes hlavu a rozvážně sledovala svou ruku v rukavičce. Nelíbilo se jí, že musí stráže oklamat, a zároveň se těšila, jak na nich vyzkouší kouzlo, které tak pečlivě trénovala. Natáhla levou ruku a pomalu za prsty stáhla pravou rukavici. Pořád se cítila velmi nervózně pokaždé, když obnažovala kůži, uvědomovala si nebezpečí.
Nakonec ale až absurdně lehce sklouzla z prstů a ona rozhodně napřáhla ruku směrem ke schodišti, kterým přišla. Zavřela oči, opsala jednoduchý obrazec, a pak s nakrčeným nosem sledovala, jak se před ní objevuje lehká průhledná silueta a vytváří v sobě umělé teplo. S očekáváním se otočila k brněním, která okamžitě zpozorněla a učinila několik kroků vpřed. Přesně v tu chvíli se její průhledná dvojnice zprudka rozlétla jejich směrem a Noreen vyrazila ke dveřím. S jedinou stráží si poradila poměrně jednoduše zmrazovacím zaklínadlem a vyklouzla ven.
Bylo jí, jako by právě porazila celý svět.

***

Věděl, že je to ona, ve chvíli, kdy vešla do dveří. Mohl za to až neuvěřitelně čistý šedý plášť, který si úzkostlivě stahovala do čela, nebo možná i fakt, že dík dlouholetému tréninku vyšperkoval své pozorovací schopnosti k dokonalosti. Chápal, proč se tak skrývá před okolním světem a novými zkušenostmi. Skutečně to dokázal pochopit velmi dobře. A proto mu jí bylo skoro líto, jak se krčila pod tím závojem čistoty a stahovala tak na sebe čím dál víc pozornosti.
Přesto se nezvedl, aby jí vyšel naproti a upozornil tak na sebe. Nezvedl se, aby ho nemusela složitě hledat v zakouřené místnosti, kde člověk přes hluk neslyšel vlastního hlasu. Namísto toho sklonil pohled k šachovnici a začal na ní rovnat figurky.
Chvíli si pohrával s královnou a klidně ji přitom vyhlížel. Jako zázrakem nestrčila ani do jednoho hosta, a dokonce svou neohrabaností ani nic neshodila. Jednou chytila židli za opěradlo, když se protahovala hlouběji do místnosti a to byla jeho příležitost spatřit obnošené kdysi jistě sněhově bílé rukavičky. Ty jediné narušovaly jinak dokonale čistý vhled. Pousmál se, když ho vyhledala pohledem a překlenula posledních pár kroků k jeho stolu.
"Často hrajete šachy… takhle?"
"Někdy dorazí i spoluhráč," ukázal na židli naproti a dívka se okamžitě dychtivě posadila. Neušlo mu, jak se jí blýská v očích a všechno kolem si prohlíží s až dětsky upřímnou fascinací. Na sobě měla hrubý vlněný plášť neurčité šedozelené barvy. S kápí hluboko do čela akorát zbytečně přitahovala pozornost, ale on věděl, proč to dělá. Schovávala se před neznámým a přitom se nemohla dočkat, až k tomu všemu natáhne ruku.
"Bílé nebo černé?" ukázal na rozestavěné figurky a připálil si dýmku. Zkoumavě se na něj zadívala.
"Nač přesouvat šachovnici, když na barvách nezáleží? Tady nejde o výhody a nevýhody, první tah vítězství nepřináší." Pousmál se její dedukci, ale nikterak to nekomentoval a vyzval ji, aby začala. "Nepřišla jsem hrát šachy," zamračila se, ale přes to posunula pěšce o dvě políčka vpřed.
V putyce panovalo příšeří, jak kouř tlumil světlo pochodní, a ze všech stran zazníval tlumený hovor. Mág si úmyslně vybral stůl přímo za dvěma sloupy, aby je zdatně skryl, a poměrně na něj zapůsobilo, že dívka neotočila už na prahu a neutekla zpátky na své koleje. Hledala ho.
"A proč jste přišla?" vyfoukl kouř a táhl koněm.
"To mi máte říct vy."
"Proč bych se pak ptal?" Skousla si ret a učinila další tah tak, aby uvolnila nejsilnější figury a nehrozil jí šach mat.
"Doufala jsem, že budete mít víc odpovědí než otázek, proto jsem tady."
"Skutečně?" Přikývla. "Smělá domněnka, ačkoli nevěřím, že je pravdivá."
"To už není tak důležité. Vy mě z nějakého důvodu potřebujete a já jsem z nějakého důvodu svolná, nikdo nepotřebuje znát podrobnosti, dokud to nebude nezbytně nutné. A já vám nic krví nepodepsala." Tiše se zasmál.
"To je pravda," posunul vpřed střelce.
"Hrajete příliš agresivně," prohodila nenuceně a posunula koněm tak, aby si bránila jednotlivé figurky.
"Vy jste příliš opatrná."
"Opatrnost zabila méně lidí než agresivita. Píšou o tom dějiny."
"Chyba," namítl. "Dějiny píšou pouze o těch, kteří jednají agresivně. Opatrní se schovají mezi řádky."
"Alespoň ví, co je to život." Zvažoval, zda se má pouštět do podobné debaty, a nakonec to zavrhl. Noc postupovala vpřed příliš rychle a on neměl na filosofické debaty náladu.
"Když chcete být opatrná, tak proč jste přišla?"
"A proč mě vy odrazujete?" Povzdechla si. "Jsem tady, protože to chci taky vědět."
"Vědět, proč jste přišla?" nakrčil nechápavě obočí.
"Vědět, co je to život," posunula koněm tak šikovně, že ohrozila jeho věž. Potěšeně se usmál.
"Smělý plán." Ušklíbla se, jako by jí poklony unavovaly.
"Myslíte si, že je to hloupé. Koneckonců - stěží jsem v pozici, kdy bych vám to mohla vyčítat, že ano?" Chvíli uvažoval s výrazně nakrčeným obočím, a pak se mimoděk na chvíli zahleděl z okna.
"Čekáte na něco?"
"Hm?" vrátil se k ní pohledem a pozvedl obočí v němé otázce.
"Nemyslím si, že je výběr tohoto místa dílem náhody. Už podruhé jste se podíval z okna, které míří přímo k akademické knihovně."
"Skutečně?" Přimhouřila na něj podezíravě oči, ale pak jen sklopila oči a upravila si rukavice. Zvědavě ji chvíli pozoroval, a pak posunul pěšcem. "Hrajete často?"
"S ostatními studentkami. I když ne tak často." Přikývl. "Takže - kdy chcete vyrazit?"
"Nezeptáte se kam a proč?"
"Pravděpodobně by mě to odradilo." Zasmál se.
"Pravděpodobně."
"Nebojím se vás víc, než se do týdne budete bát vy mě." Úsměv mu zamrzl.
"Proč si to myslíte?"
"Nemyslím," pokrčila rameny. "Vím to stejně jako vy. Proto není třeba, abych vám dál vysvětlovala, co se se mnou stane. Víte, co se stane. Pravděpodobně o to sám usilujete." Soustředěně ji pozoroval. "Ale to není moje věc. Chci se jen dostat z tohoto města. Navíc - k tomu, abych se ubránila mi stačí sundat rukavice."
Její sebevědomí bylo zároveň její největší chybou i štítem, za který se před světem skrývala tak dokonale, že stěží viděla přes jeho okraj. Taková slepota se jim brzy nemusela vyplatit, zvlášť, když byla doplněná nemístnou arogancí. S tou neměla nejlepší zkušenosti, nesla s sebou příliš nebezpečí a mohla ohrozit jeho plány. Unaveně si povzdechl a potáhl z dlouhé dýmky. Vadilo mu, že nemá na vybranou. Vadilo mu, že se musí spoléhat na někoho, jehož povaha i odhodlání prakticky neexistovala. Jenže nebylo pochyb, že potřeboval dobrou mapu a potřeboval i tuhle znuděnou učednici, která jediná dokázala uvolnit veškeré spletitosti přírodní magie na místě, které zatím neexistuje.
"Zrazovat vás nebudu," udělal rychlý tah dámou a dal jí šach mat. Nechápavě a rozčileně ho přitom sledovala, marně posuzujíc šachovnici, jako by se snad na ní náhle mohla objevit celá řada polí navíc. "Vyrazíme zítra za úsvitu, buďte připravená u východní brány."
 

Proti proudu I.

14. března 2015 v 23:10 | TePa |  Dvě království
Povězme si další kousek příběhu ze Dvou království :) Omlouvám se za velkou prodlevu, ale příliš práce a žádná zábava, však to znáte :)

TePa

"Julie?"
"Co zase máš Noreen? Slez z toho okna, hrozně tam táhne." Postava, či spíše stín, se ovšem do místnosti ani nepodívala a přitáhla si kolena blíž k bradě.
"Přemýšlela jsi někdy, jaký by tvůj život mohl být? Myslím… mimo Akademii."
"O čem to, prosím tebe, mluvíš?" zamračila se na ni Julie a znovu si přečesala vlasy. Noreen jen napůl zmámeně a napůl ztrápeně sledovala širokou ulici před ubytovnou. Byla tma a v ulicích se držela vlezlá mlha, která se jimi rozlézala jako řídká kaše.
"Nechtěla jsi někdy žít jinak?"
"Sakra jsem dřela, abych se tu dostala, Noreen. Ani by mě nenapadlo odtud odejít. Proč tě to vůbec napadá?"
"Nevím," přiznala. "Asi je to tou záležitostí se Zarou."
"Je hloupá," pokrčila rameny Julie a otočila se k oknu. "Mohla mít velkou budoucnost, všichni to předpovídali. A teď se na ni podívej," odfrkla si. "Představuju si, jak někde drhne podlahy. V domě, který se jí vlastně ani nelíbí. Až jí opustí vší ta láska, kterou se před námi chlubila, bude jen beznadějně zklamaná, daleko za tou pomyslnou hranicí, kde ještě mohla změnit svůj osud."
"Jsi příliš elitářská, Julie, řekl ti to už někdo?"
"Prostě mám ráda pohodlí a určitě bych ho nevyměnila za tak nejistou věc, jako je láska."
"Hm," prohodila Noreen a dál sledovala, jak mlha houstne a z ulic mizí poslední lidé, přitahující si vysoké módní límce až k uším.
"Slez už z toho okna."
"No jo."
"Na co ses tam dívala?"
"Na nic, prostě ven."
"Nechceš odejít, že ne, Noreen? Totiž… vím, že o tobě mistrové tvrdí, že jsi nezvladatelná a problémová, ale pořád v sobě nosíš relativně dobrou magii."
"Relativně dobrou," ušklíbla se Noreen kamarádčině formulaci. "Na tom, jaká je, vůbec nesejde, pokud nejsem schopná zvládnout ani tu trochu, co by zapálila svíčku."
"Je mi to líto, Noreen. Tvoji rodiče jsou oba mágové?"
"Matka. Otec byl jen vysoce postavený šlechtic, který si ji mohl za zásluhy vzít."
"Musela jsi to mít těžké."
"Neměla," zavrtěla hlavou, ale dál se o tom nešířila. "Takže nad tím vážně nikdy nepřemýšlíš?" Julie jen pokrčila rameny a zkoumavě se na Noreen zadívala.
"Já myslím, že ohlížet se na stará rozhodnutí je ztráta času, která ti akorát zlomí srdce."
"Možná máš pravdu."
"Vážně, Noreen. Nezměníš, k čemu jsi byla předurčená. Jsi na správném místě ve správný čas. Víš mnohem lépe než já, že nikde jinde neexistuje možnost kontrolovat všechnu tu chaotickou magii, co v sobě nosíš a jíž vlastně nikdo nerozumí. Tady jsi v bezpečí, stejně jako všichni ti, se kterými bys mohla přijít do styku a nechtěně jim ublížit."
"Říkají, že ty rukavice…"
"Ani rukavice nevydrží věčně," nahla se přes postel Julie a pevně své přítelkyni sevřela dlaň v koženkové rukavičce. "A teď už pojďme spát, je pozdě."
"Dobrou noc," prohodila bezduše Noreen a zhasla svíčku. I tak ještě dobrou hodinu zkoumala nehybnou tmu v místnosti a přála si se posadit zpátky na okno. Rozjímat v zrcadle odrážejícím myšlenky už tisíce let.

***

"Nelíbí se mi váš pohled," prohodil konverzačním tónem Hawk a otřel si uhlově černé ruce do koženě zástěry. Nepomohlo to ani jeho rukám, ani zástěře, ale Hawkovi zůstal alespoň jakýsi dojem čistoty. Velmistr vykročil zpoza rohu a pozvedl obočí. "Pořád ještě máte chuť se ptát, jak jsem o vás věděl?" sklonil se nad kovadlinou Hawk a prohlédl si sklon jednoručního meče na zakázku.
"Pro koho je?"
"Pro ne příliš obratného šermíře, jak jsem mohl vidět. Chce si udělat jméno na tom klání příští týden," zvedl loket a shrnul si jím tmavé vlasy z čela.
"Jsi hovornější než obvykle," poznamenal Velmistr a křivě se pousmál. Hawk jen pokrčil rameny.
"Nikdo není bezchybný." Zamračil se, když se mu zdálo, že meč nedrží správné těžiště a naklonil hlavu trochu ke straně, aby se podíval z jiného úhlu.
"Není moc vysoký, hm?"
"Má lehké nohy, proto dělám lehčí ocelové jádro," napřímil se a chvíli hleděl na svůj výtvor. "Budu to muset předělat."
"Pozná rozdíl?"
"Já ho poznám." Povzdechl si. "Co jste potřeboval?"
"Trochu z tvé minulosti." Hawk se zamračil, ale nic neříkal. "Dnes večer."
Hawk jen tiše opětoval Velmistrův upřený pohled. "Nezeptáš se, co přesně chci?"
"Co přesně chcete?"
"Potřebuju, aby ses vloupal do knihovny Akademie a vzal odtamtud určitou mapu."
"Ta knihovna je nepřístupná," prohodil Hawk. "Alespoň pro mě."
"Jsem si jist, že na něco přijdeš."
"Co je to za mapu?" opřel se zády o stěnu kovárny Hawk a promnul si kořen nosu. Ačkoli stáli venku na čerstvém vzduchu, kudy procházelo nespočetně lidí, připadal si jako v uzavřené bublině, do níž nikdo nepronikne. Hádal, že to je jistá cena za pokrok, kdy každý usiluje o své vlastní potřeby a za stálého nedostatku času ignoruje všechno ostatní. Hawk původně předpokládal, že v hlavním městě bude na každém kroku někdo, před kým si bude muset dávat pozor na jazyk, ale nakonec byl jen zklamaný. Lidé tady žili ve své iluzi dokonalého světa, kterou nechtěli narušit jediným slovem pochyb, ať už vyřčeným nebo příhodně zaslechnutým.
" Je to jediné vyhotovení, na které se můžeme spolehnout."
"Jediné?" zapochyboval Hawk.
"Jediné, o kterém víme," pokrčil rameny Velmistr. "Uděláš to?"
"Dnes večer?" zamračil se. "Neměl jsem šanci si tu budovu prohlédnout."
"Vážně?" ušklíbl se Velmistr. "Zaslechl jsem, jak se zmiňuješ o její nepřístupnosti."
"Jen zběžný dojem. Na tom stěží vystavím celou akci."
"Vloupal ses i do královské knihovny, když v ní bylo Elementární symposion." Pokrčil rameny.
"Mágové jsou zaslepení svojí vlastní mocí, nikdy by je nenapadlo, že se k nim někdo jako já dostane tak blízko."
"Myslím, že to nevědí ani teď." To Hawka pobavilo.
"Člověk si rád poslechne, že svou práci dělal dobře," usmál se. "Co ta holka? Nebylo by jednodušší nechat ji mně a dostat se relativně snadno do knihovny sám?"
"Podruhé už by si mě jistě všimli a nahlásili výš. Potulný bývalý Velmistr není tak nápadný, pokud si do akademické knihovny zajde jednou. Pokud se ovšem vrátí…"
"Chápu," ušklíbl se Hawk. "Takže mám radši pokoušet svůj vlastní život šplhem po té nemožně hladké stěně?"
"Zběžný dojem?" Hawk se v odpověď jen ušklíbl.
"Dnes večer to nepůjde, měsíc vydává příliš ostré světlo." Velmistr se zamračil a mlčky pozoroval, jak se jeho společník obrací zády k ulici a oplachuje si krk vodou.
"Nelíbí se mi, že tu trávíme tolik času," přiznal Velmistr zdráhavě. "Musíme zmizet do konce týdne, jinak mineme karavanu s následnicí."
"Nemyslím, že je to dobrý nápad," opřel se o strany džberu Hawk a sklonil hlavu.
"Ta krádež?"
"Ta věc s karavanou," otočil se čelem k Velmistrovi a klidně opětoval jeho pohled.
"Myslíš, že to nezvládne."
"Nezvládne," procedil mezi zuby Hawk.
"Neměl bys zůstávat, když nevěříš v cíl."
"Víte moc dobře, proč zůstávám a nepotřebuju to pořád dokola vysvětlovat. Je to jen vaše věc, pokud věříte, že jedna malá holka zachrání, co už je dávno ztraceno."
"Ty bys to měl vědět nejlíp, co?" chytil ho za zápěstí Velmistr a pomalu ho otočil, aby byla jasně patrná vybledlá jizva od zápěstí k lokti. Hawk se mu vytrhl a nesouvisle zavrčel.
"Mám práci," přimhouřil oči.
"Dnes večer."
"Zítra," stál si za svým Hawk a hlas se mu pomalu zklidňoval.
"Budiž."
"A ta holka?" zarazil Velmistra ještě.
"Pokud nedorazí do našeho odjezdu, obejdu se bez ní."

Epilog

23. listopadu 2014 v 15:08 | TePa |  Srdci vlastní
Tak... a máme tady poslední kapitolu. Cítím nutkání nějak to uzavřít, říct, co mi psaní dalo, ale myslím, že už to tušíte. Budu vzpomínat na Tess, Rema, Jamese s Lily, Hunta a Jenny, Liz i Mikea, protože všichni jsou stále hluboko ve mně. Tak hluboko, že už se bez nich neobejdu. Mnohé mě naučili a o mnohé připravili, když jsem se jimi začala zaobírat příliš do hloubky a objevila některé pravdy, které se nedaly překročit.
Doufám, že zůstanou i ve Vás, že Vám jejich příběh něco dal (stejně jako mě) a že Vás časem neunavilo ho číst.
S vřelými díky a pocitem ztráty

TePa

"Tess! Tess!" Nadzvedla jsem se na špičky, abych přehlédla hustý dav špinavých a zakrvácených kouzelníků, ale pořád jsem neviděla nikoho, kdo by mohl volat mé jméno. "Tess!"
"Tady!" zamávala jsem rukou nad hlavou a bezradně se rozhlížela kolem.
"Tess," popadl mě někdo za rameno tak náhle, až jsem vyděšeně nadskočila. Vedle mě stál mladý poslíček, nemohlo mu být ani dost na to, aby se dostal k NKÚ, ale ve Skotsku na tom už dávno přestalo záležet. Za svůj život byl stejně zodpovědný jako kdokoli jiný.
"Co je Pete? Musím se přesunout na sever a pomoct s přenosem zraněných, takže spěchám."
"Mike je na tom špatně," vydechl a přitom si z čela setřel zaschlou krev. Chytila jsem ho za bradu a natočila k jednomu ze vznášejících se světel, které brázdily celý tábor.
"Jsem v pohodě."
"Mlč," sevřela jsem mu bradu pevněji, když se snažil ucuknout a naučeným pohybem vytáhla hůlku z rukávu. Přetočila jsem si ji přes klouby, až mi padla do dlaně a namířila špičkou na řeznou ránu na spánku. "Za chvíli bys sebou praštil mezi mrtvoly," zavřela jsem oči a zašeptala zaklínadlo.
"U Merlina, zatraceně to štípe," trhal sebou, ale když jsem pak otevřela oči, spokojeně jsem zaznamenala, že je vyléčený.
"Tak, v pohodě," pustila jsem ho. "Kde je Mike?"
"Leží před ozdravovnou ve východní části tábora."
"Hm," nakrčila jsem přemýšlivě obočí a váhala, jestli jít za ním, nebo pomoct s ústupem. Nakonec převážila praktičnost. "Přijdu za ním co nejdřív. Postarej se, ať to přežije."
"Ale..," začal namítat, ale to už jsem se přemístila pryč.

Bitva byla u konce, ale Smrtijedi nepřestávali pronásledovat ustupující čaroděje, kteří se snažili schovat mezi stromy. Sklonila jsem se právě včas, aby mi nad hlavou proletěla zelená kletba a rozhlédla se po okolí. Podobnou věc už jsem dělala tolikrát, že se ve mně ani nevzedmul adrenalin. Prostě jsem objektivně vyhodnotila situaci a vydala se k nejvzdálenějšímu zraněnému.
"Zatraceně," zasýpala Elly, která ležela na mrtvém Smrtijedovi a přidržovala si ránu na břiše, která už jistě krvácela nějakou dobu.
"Moje řeč, Ell, od čeho máš hůlku, do háje?" zamračila jsem se a lehla si vedle ní, abych se co nejlépe vyhnula létajícím kletbám.
"Ten hajzl mi ji zlomil," rozkašlala se a přitom se poprskala krví. "Nedaleko leží Peter," trhla nepatrně hlavou doleva, ale když jsem se ohlédla, bylo už na jakékoli pomáhání jejímu příteli pozdě. Polkla jsem.
"Podívám se na něj," slíbila jsem i přes to a všimla si, jak jí z koutků očí stékají slzy. Ona už to ví… Kývla a chytila mě za ruku, když jsem jí kouzlem zastavila krvácení. "Drž se pevně, podívám se po ostatních," strčila jsem jí do ruky jedno ze zrcátkových přenášedel a sledovala, jak odlétá pryč.
Peterovi už jsem pomoct nemohla, a tak jsem se přesunula k dalšímu kamarádovi, pro kterého bylo mnohem lepší seslání milosrdných mdlob.
Byly doby, prakticky neustále, kdy jsem tuhle práci nenáviděla. Ale těch, co by to vzali za mě, hromadně ubývalo.

"Hele ho, simulanta," založila jsem si ruce v bok a schovala si hůlku za opasek.
"Tam bych ji být tebou nedával," zasýpěl Mike ze svého provizorního lehátka a usmál se na mě.
"Není v kalhotách, když už to musíš vědět," natočila jsem se stranou, aby se podíval.
"Jak to tam vypadá?" zvážněl a ukázal na zem vedle sebe. Bez zaváhání jsem se posadila, byla jsem unavená k padnutí.
"Už se to uklidnilo."
"Kolik?"
"Ještě nevíme," potřásla jsem hlavou a prohrábla si zakrvácené a zaprášené vlasy.
"Vypadáš děsně." To mě rozesmálo.
"Slouží mi to jako nová image. Myslím, že mi to začíná slušet," ušklíbla jsem se.
"Kolikrát už jsi z toho trička něco trhala?" zablýsklo se mu v očích, když mi sjel pohledem k odhalenému břichu. Pozvedla jsem obočí.
"Myslím, že mi kecali, když říkali, jak špatně na tom jsi. Kde ještě bereš energii na chlípné myšlenky?"
"Vedle tebe rád přemýšlím nad chlípnostmi," uculil se a natáhl se, aby mě špičkou prstu pohladil po odhalené kůži.
"Teď vážně - jak se cítíš?" promnula jsem si oči a zajela si prsty do vlasů. Hlava mi mimovolně klesla do nastavené dlaně.
"Už to jde. Sestra Margaret na mě udělala kus řeznický práce, to ti řeknu." Zamračila jsem se.
"Podívám se," začala jsem mu odhrnovat deku, ale zarazil mě.
"Není třeba."
"Nehraj si na hrdinu, Mikeu, podívám se."
"Jsi unavená, Teres, nepotřebuju, aby ses tu složila vyčerpáním."
"Zas tak vyčerpaná nejsem."
"Víš moc dobře, že léčebná zaklínadla jako jediná vysávají z člověka energii."
"Je to symbolická platba, Mikeu, ani to na sobě nezaznamenám." Skepticky se na mě podíval. "Je mi jedno, co si myslíš, neodejdu, dokud se nepodívám."
"Škoda, že po mně nic podobného nechceš, když jsem zrovna na nohou." Protočila jsem nad ním oči a konečně mu shrnula deku na stranu.
"Sakra, Mikeu, tohle je zlý," přejela jsem mu prsty po ošklivě vypadající jizvě na hrudníku a zakrváceném obvazu na břiše. "Říkala jsem, že tu Margaret nemá co dělat."
"Potřebujeme kohokoli, co zastaví krvácení."
"To na tebe vytáhla rozžhavený železo, nebo co?" dívala jsem se na jizvu zblízka.
"Pořád to bolí, Teres, netlač na to," rozkašlal se, když jsem zkoumala okraje.
"Bolí tě to?" zarazila jsem se. "Ona ti to, zatraceně, ani nevyčistila." Pěnila jsem a zvedla se na nohy. "Tak fajn, Mikeu, bude tě to bolet znovu."
"Tohle jsem slyšet nechtěl."
"Věděl jsi, že ti to řeknu, proto ty náhlé rozpaky s odhalováním, že jo? Zbabělče jeden."
"Ty bys mě stejně nenechala zemřít, co?"
"Zapomeň na to," vytáhla jsem si hůlku. "Nejdřív tu hrůzu, co ti udělala na břiše."
"Nemůžeš pořád napravovat všechno, co ona pokazí."
"No, to je blbý," ušklíbla jsem se, "protože nemůžu spát, ani pokud to nenapravím." Jemně se na mě usmál a pustil mé ruce. Hrudník se mu rychle zvedal, ale nutil se ke klidu, aby neuhnul před blížící se bolestí.
"Udělej to rychle."
"Uspím tě…"
"Ne," zavrtěl odmítavě hlavou.
"Ale…"
"Prostě ne. A už dělej," procedil mezi zuby a zabořil hlavu do polštáře.

Nakonec vyčerpáním usnul a když jsem ho zabalila do dek, dovolila jsem si na chvíli pustit svou stráž. Všichni kolem spali, tedy všichni, co toho byli schopní, a tak jsem se vydala ven, abych je nerušila. Jenny mi zrovna poslala dopis a já se docela těšila, až si ho přečtu. Sedla jsem si před stan do sešlapané trávy a posvítila si hůlkou na její obloučkové písmo.
Bylo sotva čitelné, ale i sebemenší zprávy o tom, že jsou v pořádku mi udělaly dobře. Lepší než káva, která došla už před měsícem. Bezmyšlenkovitě jsem dopis zase složila a schovala si ho za propocené tílko a tuniku. Už jsem ani nevnímala zimu.
"… a kdo jsi ty?" slyšela jsem z dálky, ale byla jsem tak unavená, že jsem se rozhodla to ignorovat.
"… zná?"
"… klidně… prověřit… chci…" Útržky nedávaly smysl a já už toho začínala mít zrovna dost, když se dostali blíž do světla a já si všimla, že jeden z hlasů je Pete. Namáhavě jsem se zvedla, připravila si hůlku a vydala se jim vstříc.
"Všechno v pořádku, Petere?" zívla jsem a podívala se na drobného kluka, který si pořád ještě neumyl obličej od krve.
"Tady ten tvrdí, že tě zná." Trhla jsem hlavou směrem na příchozího v dlouhém kabátě a když sundal kápi, zalapala jsem po dechu. Zatraceně.
"Zatraceně," zašeptala jsem a bezmocně zírala na Remův pobledlý obličej. Stál přímo přede mnou, ve starém potrhaném kabátě a vyčkávavě se na mě díval se směsicí radosti a obav v obličeji. Rychle jsem potřásla hlavou, chytila ho za rameno a přitlačila mu hůlku ke krku. Ani sebou necukl a dál na mě vyčkávavě hleděl.
"Neznáš ho?" zarazil se Pete.
"Musí mě zkontrolovat," vysvětlil mu místo mě Remus, aniž by ze mě spustil zrak. Jenže mě nenapadala žádná otázka, na kterou bych se ho mohla zeptat před Peterem. Vypadal zlomený, jako by se mu smutek usadil až někde v samotném jádru a nikdo už ho nedokázal vyléčit. Bolelo mě z toho srdce. Pořád a znovu.
Přistoupila jsem k němu blíž, aby nás Pete neslyšel, a zašeptala:
"Kde jsme spolu poprvé spali?" Jeho pohled zněžněl.
"Na příšerném gauči v ještě příšernějším bytě, kde ze stropu padala omítka." Chvíli jsem se mu ještě zblízka dívala do očí, a pak rychle ustoupila a sklopila hůlku.
"V pohodě, Petere, pohlídej Mikea, čeká ho dlouhá noc."
"Chtěl jsem jít spát."
"Tak budeš spát vedle něj," prohlásila jsem rozhodně. Prostě přikývl a vydal se do ozdravovny.
"Co je s Mikem?" Pátravě jsem se na něj podívala a schovala hůlku zpátky za opasek.
"Ošklivě ho zranil jeden ze Smrtijedů a léčitelka to zvorala."
"Můžu se na to mrknout, jestli…"
"Už jsem ho dala dohromady, ale ztratil moc krve. Bez lektvaru to pro něj bude hodně těžké, ale my tady na vaření nemáme čas, takže..," pokrčila jsem bezmocně rameny a zívla.
"Vím, že jsi unavená, ale můžeme si promluvit?" V jeho pohledu se znovu objevil hluboký smutek.
"Hm… Jasně, můžem ke mně do stanu, než ti najdu místo na spaní." Zarazil se, ale pak prostě přikývl a vydal se za mnou. Měla jsem stan blízko řídícího centra, protože už mnoho vzdělaných kouzelníků nezůstávalo. Rozhrnula jsem plachtu a vešla dovnitř jako první.
K mému překvapení byl lavor na vodu plný studené vody, a tak jsem se k němu vrhla a drsně si vydrhla obličej, krk a ruce. Pak jsem ji pročistila kouzlem a odsunula stranou, abych si mohla později umýt vlasy. To sice nemělo valného významu, ale na chvíli mě to přimělo cítit se líp.
"Dej ty knížky klidně stranou a posaď se," ukázala jsem na židli, která se taktak vešla do malého stanu, kde kromě stolku s umyvadlem, postele a malinkého stolku už nezbývalo příliš místa. Jak jsme tak stáli vedle sebe, cítila jsem, jak atmosféra houstne. Už už jsem se chystala vběhnout mu do náruče, když to vyřešil za nás za oba a prostě se posadil. Působivě tak mezi námi vytvořil nějaký prostor. Dosedla jsem na postel a utírala si obličej do kusu čistšího hadru.
"Právě jsem se to dozvěděl," zašeptal a sklopil hlavu do dlaní. Spolu s hlavou jako by padly i všechny jeho citové zábrany.
"Dozvěděl co?" pozvedla jsem obočí a drhla si dekolt. Promnul si obličej a prohrábl vlasy.
"… o Jamesovi a Lily… a o Siriusovi." Zarazila jsem se.
"Co je se Siriusem?"
"Zavřeli ho do Azkabanu, když se pokusil zabít Červíčka. No… hádám se mu to podařilo," ušklíbl se a pln rozčilení se zvedl na nohy. "Proč mi to nikdo nedal vědět? Takhle se dozvědět, že… že..," nemohl se nadechnout.
"Remusi?"
"Všichni moji… přátelé… jsou… jsou…"
"Dýchej," postavila jsem se taky a chytila ho za hlavu, aby se mi podíval do očí.
"Nevěděl jsem, kde jsi… Jen, žes zmizela… Na náměstí nezůstal nikdo… nikdo, kdo… by mi něco řekl. Pak jsem zjistil to o Ja-Jame," zlomil se mu hlas a já si všimla, jak mu po špinavém obličeji stékají slzy. V očích měl zmatený bolestný výraz, byl k smrti vyděšený, a tak jsem se k němu opatrně přitiskla a objala ho.
Bouřlivě se otřásl a pevně mě k sobě přitáhl. Jeho paže se mi bolestivě zarývaly do kůže, ale bylo mi to jedno. Jeho bolest byla čerstvá a daleko větší, než kdy mohla být ta má. Byli to ti nejbližší lidé, které kdy měl a kteří ho kdy dokázali přijmout a pochopit takového, jaký byl. Díky nim začal věřit sobě a lidem.
"Ani nevím, co je s Harrym," zašeptal mi do ramene. "Potřeboval jsem tě najít, ale nevěděl jsem, jestli mě vůbec budeš chtít vidět," tiskl mě k sobě, hladil mě po špinavých vlasech.
"Remusi, to…"
"Promiň," odtáhl se ode mě a váhavě dosedl zpátky na židli. "Můžu se napít?" Zkoumavě jsem ho pozorovala.
"Nemusíš si přede mnou hrát na hrdinu a předstírat, že jsi dost silný na to, aby sis to vyřešil sám. Nemáš jasno v sobě ani v tom, co právě cítíš. Bůh ví, co jsi donedávna musel dělat mezi vlkodlaky." Otřásl se. "Nepotřebuju to vědět. Já už taky nejsem ta Tess, kterou jsi nechal v Řádu, změnila jsem se. A… uplynula dlouhá doba. Víš…"
"Nechci slyšet další špatné zprávy, Teres, prosím." V tlumeném světlě bylo pořád jasně patrné, jak se třese. "Merline, jsem troska," složil si hlavu do dlaní.
"Postav se," chytila jsem ho za klopy kabátu a pomohla mu na nohy. "Musíš se vyspat," stáhla jsem mu ho z ramen a odhodila na opuštěnou židli. Pod ním měl zakrvácený starý svetr, který jsem mu přetáhla přes hlavu.
"Tady přece nemůžu spát," mumlal bezvýrazně.
"Nebuď směšný a sundej si kalhoty. Zatáhnu stan." Mávla jsem hůlkou, aby se stan uzavřel a zavedla bezpečnou cirkulaci vzduchu. Pak jsem ji prostě odložila na stolek, popadla lavor s vodou a polila si v jednom z rohů hlavu. Když už byla mokrá, použila jsem zaklínadlo, které z nich dokázalo smýt špínu a vysušilo je do sucha.
Remus seděl na okraji postele a zouval si boty. Přemýšlivě jsem pozorovala jeho prázdný výraz a sama se svlékla do spodního prádla.
"Kde budu..," začal, vzhlédl a když mě tam uviděl stát polonahou, zarazil se. Ještě nějakou dobu se tvářil bezvýrazně, ale pak se mu pohled najednou proměnil o stoosmdesát stupňů a zintenzivněl. "… spát," vydechl.
"Není to poprvé, co spolu spíme na jedné posteli, myslím, že se popasujeme. Navíc jsi určitě stejně unavený jako já." Prostě kývl a sledoval, jak se k němu pomalu blížím. "Asi si spíš lehnu na kraj, možná budu muset vstávat dřív."
"Dobře," vydechl a lehl si jako první. Trochu se posunul, aby mi udělal místo, a pak jsem si lehla taky.
"Nechci se ani domýšlet, jaké to pro tebe bylo," otočila jsem se k němu čelem a přetáhla přes nás deku.
"A jaké to bylo pro tebe," přetáhl si loket přes obličej a vydechl. Když jsem nic neříkala, stáhl si ruku stranou a podíval se na mě.
"Vypadáš nádherně," přejížděl pohledem po mém obličeji tak dlouho, až jsem musela sklopit pohled a zadívat se na prsty, které se kvůli modřinám snadno rýsovaly proti světlé dece.
"Lháři," usmála jsem se spíše pro sebe, ale pak jsem rozhodně zvedla pohled a pevně se mu zadívala do očí. "Musíš si o tom s někým promluvit, Remusi. Jestli ne se mnou, tak…"
"Teď na to myslet nechci, Teres," zkřivil bolestně tvář a odvrátil se. "Jen si potřebuju urovnat hlavu." Chvíli jsem ho váhavě pozorovala, ale pak jsem se k němu těsně přimkla, vjela mu rukou pod tričko a až bolestivě si uvědomila, jak zhubl. "Ne, Tess," chytil mě za ruku a ztěžka polkl.
"Taky si potřebuju urovnat hlavu," zašeptala jsem a políbila ho do koutku úst. Bylo mi jedno, kolik bolesti stálo, abych myšlenky na něj byť jen na chvíli odsunula stranou. Když byl teď tady, nedokázala jsem se přemluvit k odolnosti a vlastně jsem ani nevěděla, proč bych měla. Možná jsme byli jiní, ale zároveň jsme oba zůstali zranění a zlomení. A sami. Byl to jediné, co mě v tu chvíli mohlo uzdravit.
"Nechci tvou lítost," zašeptal a jemně mi palcem přejížděl po zápěstí. Nakrčila jsem obočí.
"Kdo mluvil o lítosti?"
"Opustil jsem tě, protože jsem musel, a tobě se to nelíbilo. To nemůžeme vymazat jen proto, že se tu najednou objevím rozedraný na kusy a..."
"Když to nevadí mě, proč to vadí tobě?" přejela jsem mu prsty po holé kůži a zarazila se, když jsem zaregistrovala několik nových jizev. Ztěžka polkl, zapásil se sebou.
"Není to správné." Zarazila jsem se a zamračila se na něj.
"Už zase, Remusi?" odtáhla jsem se a zvýšila hlas. "Pořád ta tvoje zatracená správnost? Kašlu na ni!" odhodila jsem přikrývku a chtěla se postavit, ale včas mě chytil za zápěstí a přitáhl zpátky. "Nechci tu s tebou být."
"Před chvílí to tak nevypadalo."
"Jsi hnusný," zrudla jsem vzteky a rozpaky.
"Nemáš mě ráda pro to, pro co ses do mě zamilovala?"
"Třeba se mi líbil tvůj pěkný obličej," odbyla jsem ho, ale zklidila jen ironický úšklebek. "Myslíš si, že mě znáš, co?" vytrhla jsem se mu, ale zůstala sedět. "Jsi sobec, Remusi, nikdy na mě nemyslíš." Posadil se a založil si ruce na prsou. Lekla jsem se, kolik jsem toho stihla ve vzteku vysypat a sklopila oči.
"Nejsi fér," zamračil se a chvíli mě mlčky pozoroval. "Miluju tě."
"Myslíš si to, ale kdyby to byla pravda, nebyli bychom už tolikrát ve stejné situaci, že ne?" zamračila jsem se na něj.
"Co přesně mi vyčítáš, Teres?" Mlčky jsem ho pozorovala. Stíny na jeho obličeji, tmavnoucí šedé oči a rozcuchané světlé vlasy a musela se nutit, abych ho okamžitě nepolíbila. Zavřela jsem oči a promnula si kořen nosu. "Co je to?" dorážel na mě.
"Proč jsi nikdy neudělal to, co bylo správné pro nás?"
"Kdybych to udělal, nemohli bychom být spolu." Otevřela jsem oči a zmateně opětovala jeho lítostivý pohled. "Myslel jsem, že to víš. Kdybychom byli spolu a nemysleli na svět, kvůli kterému jsem odcházel, byla bys spokojená?"
"Ano!"
"Jak dlouho?"
"Nerozumím tomu, co mi chceš říct," stáhla jsem se do sebe a zadívala se na deku.
"Myslím, že ano," natáhl se a přejel mi ukazováčkem po tváři až k bradě. Chytila jsem ho za zápěstí tak prudce a nečekaně, až sebou trhl. "Promiň," polkl a chystal se ruku stáhnout, ale já ji jen dokázala držet na místě. "Teres?"
"Tolik tě miluju," zalkla jsem se a jemu se překvapením rozšířily zorničky.
"Jako bys to nevěděl," pustila jsem ho a prohrábla si vlasy. "Myslela jsem, že mi některé vzpomínky pomůžou se přes to přenést. Hluboko jsem to v sobě pohřbila, a pak stačí jen abys přišel, řekl pár hloupých slov a je to všechno v háji."
"Teres..," začal, ale přerušila jsem ho:
"Můžeme jít spát?" nadzvedla jsem deku a znovu si lehla. Chvíli mě zmateně pozoroval, ale pak si jen povzdechl a lehl si vedle mě.
"Zhasnu?" zašeptal po chvíli.
"Radši ne," odpověděla jsem, a pak se zavrtěla tak, abych se mu dostala blíž. "Taky si o tom chci promluvit, víš..," zašeptala jsem. "Ale ne teď."
"Pojď sem," nadzvedl ruku i s pokrývkou a já se mu uvelebila u těla tak, jako už dlouho ne. Cítila jsem jeho teplo, vůni i to, jak výrazně od posledně pohubl, ale přes to to byl kousek ráje, který mi tu přinesl s sebou. "Díky."
"Za co?" zívla jsem a zavřela oči.
"Za to, že projednou budoucnost nevypadá jen jako vězení." Stiskla jsem mu v odpověď předloktí, kterým se mi tiskl proti břichu, a zanedlouho už jsem dlouze oddechovala.
 


93. kapitola - Odcházení

27. října 2014 v 0:36 | TePa |  Srdci vlastní
... pomalými kroky do finiše... Užijte si kapitolu.

Vaše TePa

Byla jsem unavená k padnutí a v hlavě nedokázala najít jediné místečko, které by snad obsahovalo více barvy než obvykle. Pokoušela jsem si vybavit tváře rodičů nebo nejvýznamnější vzpomínky z dětství, ale i ty, jako by časem zapadaly prachem, když o ně nikdo s láskou nepečoval. Kdybych snad mohla cítit stejně silně jako před několika měsíci, snad by mě to i zarazilo. Dnes jsem viděla jen výhodu toho nepamatovat si.
Přejela jsem prsty po zábradlí na schodišti do patra a podvědomě pak mezi palcem a ukazováčkem rozetřela stoletý prach. Všude vládlo až zarážející ticho, jen občas jsem zaslechla Kráturu, jak za sebou táhne své staré nohy a snaží se rovnat věci, na jejichž pořádku už nesejde. Spíš po paměti jsem natáhla ruku po dveřích a lehce stiskla kliku, než jsem si uvědomila, že jsou pootevřené. Nakoukla jsem dovnitř a bezvýrazně pozorovala Jenny, která s úspornou neohrabaností házela své věci do tašky.
Byla do své práce tak zabraná, že si ani nevšimla, že už není sama, a tak jsem vklouzla dovnitř a trochu důrazněji zavřela dveře. Překvapeně nadskočila a zalapala po dechu.
"Ty taky?" zkonstatovala jsem, i když mi už dávno všechno prozradil její obličej. Vždycky se v něm dalo číst jako v knize.
"Není to tak, jak si myslíš," zvedla ruce v obranném gestu a upřeně se na mě zadívala. Čekala jsem na cokoli, co se mi tím pohledem snažila vnuknout, ale nic nepřicházelo.
"Doufala jsem, že se na mě takhle nikdy nepodíváš," řekla pak najednou. Docela tiše. Stála tam a dívala se na mě těma svýma najednou až příliš velkýma očima a já si uvědomila, že je zraněná. Nerozuměla jsem tomu. Myslela jsem, že zraněná bych měla být já… Ale stará pravidla už jaksi nedávala smysl, takže jsem se klidně mohla mýlit.
"Jak?" Polkla.
"Jako bych byla zbabělec, jako bych tě zradila."
"Nezradilas mě, Jenny," zívla jsem. "A nemyslím si, že jsi zbabělec. Jestli jím někdo je, jsem to já. Připustit si pravdu není zbabělost."
"Takhle nemluv." Byla zaražená a překvapeně pozorovala můj bezvýrazný obličej. "Nevzdávej se." Uchechtla jsem se, skopla si z nohou boty a položila se na postel.
"Jenny, podívej se na sebe, než něco takového řekneš." Otřásla se a já si uvědomila, že ten, kdo ji zraňuje, jsem asi já.
"Neutíkám, Tess."
"Tak proč jsi nám o tomhle všem neřekla?" pozvedla jsem obočí.
"Vím, jak to vypadá, ale já… Nedokážu si to dost dobře ospravedlnit ani před sebou, natož před vámi," sevřela si ruce a váhavě začala znovu házet věci do tašky. S každým dalším tričkem jsem cítila tlumené píchnutí u srdce, bylo ale vzdálené natolik, že mi bylo v podstatě cizí. Jako vzpomínky. Dávno zapadané prachem…
"Nemusíš se přede mnou obhajovat. Máš svůj život a právo naložit s ním, jak chceš." Skousla si ret.
"Tess..."
"Jsem unavená z toho, jak po mně každý chce rozhřešení. Neospravedlním vaše rozhodnutí, já je udělat nemusela." Povzdechla jsem si. "Jsem unavená... Pokud mi chceš něco říct, řekni mi to přímo."
"Vždycky jsi byla jedna z nejsilnějších, Tess. Co se stalo?"
"Co se stalo?!" přeskočil mi hlas. "Podívej se kolem sebe, Jenny. Všechno je v troskách. Všechno, v co jsem chtěla věřit, je v troskách. Byla to jen hra? Sny? Plané naděje? Odešli jsme ze školy s pocitem, že nám patří svět, ale všechno to byla jen hloupá, HLOUPÁ chyba. Mysleli jsme, že stačí cítit správnost našeho rozhodnutí, ale chybělo nám všechno to zásadní a důležité… Nikdy jsme se nedokázali ztotožnit s něčím v jádru naprosto elementárním, s něčím, v co bychom mohli všichni bezvýhradně věřit a co by nás vedlo kupředu. Od začátku…"
"Nech toho! Nebudu tady stát a poslouchat, jak se vzdáváš, Tess."
"Dlouho ani nebudeš muset."
"Au, Tess," zamračila se.
"Nebudu se omlouvat za upřímnost, Jenny." Lítostivě se na mě podívala.
"Co se to…"
"Chceš mi říct ještě něco?" Přimhouřila na mě oči, ale pak si prostě hlasitě povzdechla.
"Odcházím s Ericem." Bezvýrazně jsem na ni hleděla. "Potkala jsem ho na hlídce a… odchází do zahraničí. Půjdu s ním."
"Takže Hunt je naživu, ha?" prohodila jsem.
"Myslím, že ano."
"Myslíš?" pozvedla jsem obočí.
"Přiznávám, že je podezřelé, že se najednou objevil…" Potřásla hlavou. "Ale jsem rozhodnutá, ráno odejdu."
"Hodně štěstí, Jenny. Měj ho dost i za nás za všechny," přetočila jsem se na bok tak, abych byla čelem ke stěně.
"Remus je možná taky naživu." Ztuhla jsem. "Nevíme, jestli nás prostě jen nedokázal zkontaktovat. Možná se objeví."
"V tom příběhu je až příliš možná." Povzdechla si.
"Co budeš dělat?" Mému příliš opatrnému já se chtělo lhát, ale nakonec mě přemohla syrová pravda o přátelství.
"Přemístím se do Skotska."
"Do Skotska?!" vyjekla. "Jsi šílená? Probíhají tam nejkrutější boje a víc jak polovina skřetů se přidala k Voldemortovi!"
"Hm."
"Hm?! Tess, proboha, vezmi rozum do hrsti, nedělej to. Zůstaň tady se Siriusem a…"
"Sirius dneska odešel někam do háje," prohodila jsem a otočila se na druhý bok, čelem k Jenny.
"Zkusili jsme to, ale je konec… Půjdu do Skotska, protože věřím, že tam něco zmůžu. Ty jdeš podle svého svědomí s Huntem. Brumbála jsme neviděli už několik měsíců. Tady je všemu konec." Jenny stiskla rty do pevné linky.
"Můžeš jít s námi."
"Jasně, Jenny," uchechtla jsem se. "To není pro mě."
"Nemůžu tě tady nechat v takovém stavu."
"Lepší už to nebude," pokrčila jsem rameny a překulila se na záda. "Pošli mi pohled."
"Nejezdi do Skotska."
"Tam stále ještě existuje aktivní odboj. Mike je tam přes rok, pojedu za ním."
"Za Mikem?" zarazila se. "Ale…"
"Mike je můj hodně dobrý přítel a já nechci, aby ho zabili, pokud s tím můžu něco dělat. Pojedu tam a přidám se k němu."
"Ale Remus…"
"Nemůžu na něj pořád čekat, když může být… může…" Zhluboka jsem se nadechla. "Potřebuju něco dělat. Přes 3 měsíce jenom sedím a čekám. Nemůžu v tom pokračovat navěky."
"Tess..," vydala se ke mně. Odmítavě jsem se otočila zpátky čelem ke stěně.
"Nedělej to."
"Nemusíš se takhle izolovat, nepomůžeš nikomu."
"Pomůžu sobě. Nikoho jiného už ani nemám."
"To není…"
"Dobrou noc, Jenny. Hodně štěstí," natáhla jsem se pro deku a přetáhla si ji přes sebe.
"A-ale…" Ztěžka vydechla. "Dobrou noc."

Jenny se s každým dalším krokem bála, že si to rozmyslí, a tak nakonec šla tak rychle, že skoro běžela. Na konci ulice se ani neohlédla a rovnou se přemístila. Stále se jí srdce svíralo tak ostře, že nemohla dýchat. Ať už špatné nebo dobré, rozhodnutí už udělala a neměla by se jím zaobírat stále dokola. Ale Tess…
Ne, zakázala si v duchu, potřásla hlavou a rozhlédla se po ztemnělém lese, utápějícím se v ranní mlze. Je tady? Nebo to byla léčka?
A pak ho najednou uviděla. Stál napůl skrytý ve stínech, ale nemohlo být pochyb, že je to on. I když se k ní blížil, stále se ostražitě rozhlížel kolem.
"Myslím, že tě sem nikdo nesledoval, ale i tak bychom si měli pospíšit," chytil ji za ruku a pokračoval ve svižné chůzi. Jenny zklamaně zamrkala a pevně semkla rty, aby zadržela slzy. Když takhle šli už pár minut, nesnesla tu citovou vzdálenost mezi nimi a prudce trhla rukou k sobě.
"Ericu, ne, počkej," otřela si nos, aby tak dlaní zakryla třesoucí se bradu a upustila tašku na zem.
"Jenny, co to… Musíme zmizet," rozhlížel se kolem.
"Já vím, ale… bylo to tak zatraceně těžké," potáhla a Eric zaraženě pozoroval, jak celá rudne v obličeji a po spodních řasách jí dramaticky stékají slzy.
"Jenny?" zkusil opatrně a bůhví proč ztišil hlas. Natáhl k ní ruku, jako by byla nějaké divoké zvířátko, co ho každou vteřinu kousne.
"Mohl bys mě na chvíli obejmout?"
"Obejmout?"
"Je mi hrozná zi-zima," roztřásla se a Ericův obličej se na okamžik rozjasnil v němém porozumění.
"Pojď sem," chytil ji znovu za zápěstí a trhl s ním k sobě tak, aby mu padla přímo do náruče. Jenny jen spokojeně vydechla a zabořila mu nos do kabátu. Vyzařovalo z něj uklidňující a všeobjímající teplo, které jí pomohlo uvědomit si, že tohle je to jediné správné rozhodnutí, které mohla udělat. I kdyby sobecky ublížila celému světu, tohle by nikdy nedokázala jen tak obejít a zavřít před tím oči.
"Hmm," zamručela spokojeně a zabořila mu špičky prstů do zad.
"Dobrý?"
"Děkuju," zašeptala a pomalu se odtáhla.
"Takový já jsem, Jenny," řekl najednou a ona nechápavě nakrčila obočí. "Mysl se mi toulá někde, kde city neexistují. Pokud udělám něco podobně nevšímavého a chladného jako před chvílí, věř, že to není schválně. Je to prostě něco… v čem se cítím doma. Kdykoli budeš chtít vstoupit, můžeš, ale pravděpodobně nebudu vědět, jak ti otevřít." Pomalu se usmála a přejala mu prsty po čelisti.
"Pojďme pryč." Chvíli se jí zkoumavě díval do očí.
"Připravená?"
"A ty?" Neodpověděl. Prostě se zohl pro její tašku, přehodil si ji přes rameno a chytil ji za ruku, aby je oba přemístil bůhví kam.

"Lily, take Harry and go! It's him! Go! Run! I'll hold him off!"
"Avada Kedavra!"

92. kapitola - Rozhodni se

28. září 2014 v 15:39 | TePa |  Srdci vlastní
Utekly měsíce a s odchodem Jamese a Lily začaly dny splývat. Menší domek, který si údajně měli pořídit a o němž jsme nevěděli vůbec nic, opouštěli jen zřídka a komunikovali vesměs pomocí dopisů, které se k nám dostávaly za velmi záhadných okolností.
Remus byl pryč celé věky, neslyšela jsem o něm vůbec nic, a tak nám všem zbylo jen doufat, že je v pořádku a že se co nevidět ozve s nejnovějšími zprávami. Jenny chodila jako tělo bez duše a Řád se spíše snažil zformovat své zbylé síly, než aby se vzmohl k dalším útokům. Bylo nás čím dál méně, mnozí utekli, jiní přeběhli…
Dosud jsem neviděla nic smutnějšího, než jak se poslední z nás snaží předstírat naději, sílu a odvahu k dalšímu odporu proti Voldemortovi, jehož síla začínala být příliš nedotknutelná. Nedokázali jsme přijít na to, proč se většina našich spolužáků prostě stáhla do ústraní a tam vyčkává, až se bouře přežene. Mimoděk jsem si vzpomněla na Liz, která dlouho váhala, než se přidala do Řádu, a pak stejně za několik měsíců zmizela.
Co jsem věděla, Emily skončila v jednom z nejlepších famfrpálových týmů, jejichž název byl tak nevyslovitelný, že mi neutkvěl v paměti. Spolu s její slávou pak přišlo přizpůsobování se době a jejím okolnostem.
I když jsme teď spali prakticky celé dny, s každým novým probuzením jsem se cítila unavenější a lhostejnější. Skoro jsem si začínala přát, abych se mohla prostě vypařit. Dům byl opuštěný, v něm jen jakési přízraky původního nadšení. Docházelo mi, že teď se na výpad nevzmůžeme a jediné, co se nabízelo, bylo počkat na příhodnější dobu.
Bylo mi z toho zle.
"Tess? Myslel jsem, že spíš," objevil se přede mnou rozespalý Sirius a pomalu se svezl na pohovku vedle mě.
"Nové zprávy od Lily a Jamese?" shlédla jsem na dopis, který držel v ruce.
"Lily si přeje, abych za nimi zašel. Jamese prý ta osamělost a bezmoc dostává."
"To nás všechny," vydechla jsem. "Pokud půjdeš, tak je pozdrav."
"Myslím, že James má černé svědomí."
"Nevím, proč by měl."
"Myslí, že nás opustil a že je to jeho vina, že se Řád rozpadá."
"Není to jeho vina. Na naší straně je prostě příliš málo kouzelníků… Měl by být rád za rodinu a malého Harryho."
"Kdybychom teď vyrazili proti Smrtijedům, znamenalo by to zbytečně velké ztráty," přikývl Sirius. "Ale asi mu to musím pořád opakovat. Když něco řekneš nahlas, zní to mnohem opravdověji." Usmála jsem se. "Proto se tak těžko věří v nějakou věštbu, kvůli které teď nemůžou vycházet."
"Jsi jiný, než jsi býval."
"Přál bych si, abych nemusel."
"Jo…"
"Tess?"
"Hm?"
"Kam půjdeš?" Potlačila jsem nutkání se roztřást a smutně se na něj usmála.
"Přála bych si zůstat. Naši jsou daleko a nechci je ohrožovat tím, že je začnu hledat." Pokrčila jsem rameny. "Chci počkat, až se Remus vrátí." Siriusův pohled mluvil za vše, a tak jsem rychle ucukla pohledem.
"Můj dům je ti k dispozici, nemusíš odcházet."
"Jsi hodný," prohodila jsem nepřítomně.
"Kam půjdeš ty?"
"Zůstanu," prohlásil pevně a napil se kávy. "Přátelé neopouštím."
"Něco vymyslím a nezdržím se dlouho. Slibuju."
"Netlačím na tebe," zavrtěl hlavou a znovu se napil. "Nebo se tu se mnou bojíš zůstat sama?" blýsklo se mu v očích. Zasmála jsem se.
"Strašně," zašeptala jsem tajemně. Na chvíli se mu rozšířily zorničky, ale pak se jen usmál a pohodil hlavou.
"Půjdu odepsat Lily. Dnes večer bychom si možná měli promluvit, co bude s Řádem," zvedl se a vydal se ke kuchyni.
"Siriusi?"
"Hm?" otočil se.
"Kolik je vlastně Harrymu?"
"Počty mi nikdy nešly, ale už několik týdnů lítá na malém košťátku, co jsem mu pořídil," zasmál se.
"Celý táta, co?"
"Jo," usmál se. "Jen ty oči má po Lily."
"Což z něj dělá tátu o to víc, ne?"

"Nechápu, proč tu musíme hlídat, i když se tady už týdny nikdo neobjevil. Mnohem rozumnější by přeci bylo, kdyby nás poslali k vlakovému nádraží," stěžoval si už poněkolikáté toho dne Richard, dříve příslušník havraspárského famfrpálového týmu. Jenny nemohlo uniknout, že se do Řádu dostal pod jistým nátlakem svých spoluhráčů a nyní proklínal každou minutu, kdy z něj nebyl hrdina.
"Věřím těm, kteří rozumí své práci. Ty snad Brumbálovi ne?" Richard se v odpověď nafoukl, jako by ho právě proklela do osmého pokolení.
"Samozřejmě, že mu věřím. Jen si prostě myslím, že je tahle hlídka zbytečnost," postavil si hlavu a podíval se stranou, aby dal Jenny najevo, že rozhovor skončil. Té to jenom vyhovovalo, když si všimla, jak se na rohu vedlejší ulice mihl černý plášť.
"Viděls to?" nakrčila obočí.
"Viděl co?" opáčil otráveně Richard.
"Ten černý plášť."
"Jsi paranoidní, Jenn. Černý plášť nosí každý druhý."
"Ale asi bychom to měli prověřit, nemyslíš?"
"Já teda nehodlám útočit na každého mudlu, který mi zrovna připadá podezřelý."
"Fajn, jak chceš," protočila oči Jenny a připravila si hůlku blíž k ruce. "Já se jdu přesvědčit." Richard okázale pohlédl na hodinky a zvažoval své možnosti. Nakonec ale jen pokrčil rameny a postavil se do z dohledu procházejících lidí.
"Tvoje věc," rozhlédl se kolem. "Hlídka skončila, takže je to na tobě. Můžeš se přemístit, až zjistíš, že to nic není."
"Nepůjdeš..," nedořekla, protože se ozvalo hlasité prásk a Richard zmizel. Jenny potlačila nával vzteku při myšlence, že jí tu její partner klidně nechá stát samotnou a ohlédla se do ulice za sebe. Když už je tady…
Kráčela rychlejším krokem směrem, kde naposledy viděla plášť, když se jí zdálo, že ho vidí zase. Rozběhla se, hůlku už úplně vytaženou a obezřetně pozorovala stěny kolem. Zrovna, když se bezradně zastavila a začala uvažovat, kde že toho podezřelého ztratila, všimla si, jak v jedné z polorozpadlých domů mizí rozcuchaná hlava.
"Bombarda!" zamířila na stěnu kousek vedle a ta okamžitě vyletěla do vzduchu. Objevil se hustý oblak prachu a ozvalo tlumené zakašlání, což v ní na moment vzbudilo zaváhání. Stihla si ještě všimnout, jak upadl kousek zdi a dramaticky se zřítil k zemi. Pak ztuhla a obezřetně pokročila o pár kroků dopředu, hůlku v pohotovosti.
"Kdo je tam?" Třásl se jí hlas, ale nemohla proti tomu dost účinně zakročit, a tak ukročila vlevo a opatrně nahlížela za zeď. "Ukaž se!" Trpělivost nikdy nebyla její silná stránka, a tak trhla hůlkou a rozvířila prach. Vzápětí se objevil černý plášť, schovaný za okraj zdi.
"Nepokusíš se mě znovu zabít?" Zastavilo se jí srdce, když sledovala, jak se postava odtrhla od stěny a otočila se k ní čelem. "Poslední dobou to na můj vkus zkoušelo až příliš mnoho lidí."
"Proboha," vydechla a na chvíli mimoděk sklopila hůlku. "To nemůže..," trhla hlavou a znovu hůlku zvedla. "Kdo jsi?"
"Zapomínáš velmi rychle," ušklíbl se.
"Skutečný Eric Hunt by všechna ta zranění nemohl přežít. Skutečný by… Stůj!" Hlas se třásl čím dál víc, když sledovala, jak se nějaká náhražka Hunta přibližuje a ona je nucená jen poraženecky couvat. Sakra! Vždyť na ni ani nemíří hůlkou.
"Chceš se snad přesvědčit? Zeptej se mě na cokoli."
"Mohls použít Legillimens, co by pak otázky měly za smysl?" Třásla se už celá. Hunt se na ni zatím klidně díval a zkoumavým pohledem zvažoval své možnosti.
"Nikdo se mi do hlavy nenabourá, mluvili jsme o tom… před nějakým časem."
"Ale… Voldemort…" Nemohla si zabránit, aby nedoufala.
"Musíš se rozhodnout. Chceš mě zabít nebo tu hůlku raději schováš?"
"Tohle není fér, víš, že…"
"Rozhodni se. Buď a nebo. Mám zůstat… nebo odejít?"
"Vo-Voldemortovi nikdo neuteče. Co jsi mu slíbil?" vzlykla a poraženecky sklopila hůlku. Nedokázala by zabít ani Smrtijeda v jeho těle. Nemohla. Zamračil se, ale dál už se k ní nepřibližoval.
"Naznačuješ mi snad něco?"
"Odpověz mi."
"Co se stalo, že mi najednou nevěříš? Udělal jsem snad něco, čím bych ti k tomu zavdal příčinu?" Cítila, jak jí slzy zmáčejí tvář, ale nezvedla ruku, aby je osušila.
"Já nevím! Jsem… zmatená. Co mám teď dělat? Myslela jsem… myslela… A ty… Ericu…" Huntův pohled poněkud zněžněl, ale stále se nepřibližoval.
"Odjíždím."
"Cože?!" vyjekla a okamžitě si přitiskla dlaň k ústům.
"Bude mě pronásledovat… Určitě už mě pronásleduje a ty víš, že se před ním v Anglii neschovám. Odejdu a chci, abys šla se mnou."
"Merline..," vydechla překvapeně Jenny a ztuhle na něj zírala. "Kam? Teď se bude rozhodovat o všem… bude se to dít tady. Všichni jsou tady."
"Válka neprobíhá jen tady. Myslíš, že když se zbavíme místních Smrtijedů, zmizí jim podobní najednou z celého světa?" zapochyboval. "Nenutím tě do ničeho, Jenny. Musíš se rozhodnout."
"Hned? Sotva věřím, že jsi to skutečně ty!"
"Řekl jsem," procedil mezi zuby, "ať se mě zeptáš na cokoli." Zkoumavě se na něj dívala, ale pak pomalu vydechla.
"I kdybys to nebyl ty, bylo by mi jedno, kdyby mě v této chvíli zabili." Hunt ji chvíli jen pozoroval, ale pak jí vyšel naproti a zastavil se až těsně u ní.
"Jsem to já," zvedl ruce a pohladil ji po pažích. "Jediný, kdo se ke mně dostane tak blízko, aby mi vzal vlasy, jsi ty nebo Voldemort. A ten měl jiné věci na práci, než vyrábět mnoholičný lektvar. Věříš?" Přikývla.
"Vážně chceš odjet?" zvedla k němu oči, ale stále si ještě vnitřně nepřipouštěla uvolnění.
"Co nejdřív," přikývl. "Doufal jsem, že máte stále stejné rozpisy hlídek a čekal tady od včerejší noci."
"Na jednom místě? Jsi blázen?!" Pokrčil rameny. "Jsi," zkonstatovala věcně.
"Rozmysli se do zítřka, a pak mi dej vědět přes galeon," vtiskl jí do ruky začarovanou minci, "jestli ano nebo ne. Stačí to stisknout a chvíli se soustředit. Počkám na tvou odpověď na bezpečném místě a pokud bude kladná, dám ti vědět, kde se sejdeme."
"Tohle se vážně děje..," prohodila nepřítomně Jenny.
"Nebudu na tebe tlačit a odejdu. Dej mi vědět," polkl a pustil ji. "Teď běž, vím, že už ti skončila hlídka."
"Jsem ráda, že jsi v pořádku. Tak ráda," natáhla se pro jeho hlavu, stiskla ji v dlaních, a pak se opatrně naklonila, aby ho políbila. Ze strachu, že zmizí a všechno je to jen iluze. Málem překvapeně ucukla, když jí polibek roztřeseně oplatil. Nenaléhal a ona byla vděčná, protože toho všeho na ní bylo příliš.
"Nespěchej tolik, abys nás oba přesvědčila. Já počkám," pohladil ji palcem po krku, "ale jen do rána."
"Ericu!" zavolala na něj, když se obrátil k odchodu. Otočil se k ní zpátky čelem a pomalu se usmál.
"Přemísti se první. Nemusíš znovu vidět, jak mizím."
"Měl bys vědět, že bez ohledu na to, jak se rozhodnu… že tě miluju. Chci, abys to věděl, než se přemístím." Jeho pohled zvážněl, jako by už dávno slyšel negativní odpověď. "Ne, počkej…"
"Já vím," přikývl. "Jsme tu moc dlouho, přemísti se." Pořád váhala. "Přemísti se."
A tak… dřív, než si to stihla rozmyslet, rychle mávla hůlkou a vrátila se na ústředí.

91. kapitola - Strach

12. září 2014 v 23:39 | TePa |  Srdci vlastní
Věnování mým věrným čtenářům při příležitosti začátku školního roku.

TePa

Hunt odevzdaným pohledem pozoroval dlaždění na chodníku a snažil se přitom nevnímat šustění Voldemortova pláště. Po tom, co použil všechna vyhledávací kouzla, která s různými okamžiky odhalila hned tři domy na náměstí (pokaždé špatně), se snažil opakovaně dostat do jeho hlavy. Obrany v mysli pro něj ovšem byly tak přirozené, že jim nemusel věnovat příliš energie a spolu s pocitem odevzdání se zdály čím dál udržitelnější. Jaká ironie, pomyslel si v duchu, mělo by tomu být přesně naopak.
A přece se mu zdálo, že by byl právě v této chvíli schopen největší odvahy. Mysl měl klidnou, tělo už ho příliš nebolelo a cítil se připravený… na cokoli. Na chvíli ho dokonce napadlo, že právě toto by mohla být definice odvahy. Uvědomit si, že jsi mrtvý. Pak veškeré tvé činy jsou jen cestou k jisté smrti nebo časem navíc, který by se dal prospěšně využít. Povzdechl si a pomalu zvedl hlavu, když se před ním Voldemort zastavil.
Několik vteřin se jen vzájemně dívali do očí, než se přes okraj domů přehouply první sluneční paprsky.
"Jdeme," prohlásil prostě Voldemort. Trhl zápěstím, nechal Hunta dopadnout na kolena a svalit se na silnici. Neměl v sobě dostatek síly, aby se zvedl. Chtěl jen spát, lehnout si a dívat se, jak se rozednívá. "Jdeme," zasyčel znovu Voldemort, ukázal na něj hůlkou a během vteřiny je oba přemístil… bůh ví kam.

"Proboha," ozvalo se tiše, a pak se hrudník pod mou tváří několikrát ostře nadechl. Něco jsem zamručela, sevřela košili pod hlavou pevněji a nakrčila obočí. "Terez, vstávej, musíš teď vstát a dojít pro Jenny."
"Remusi," zašeptala jsem tiše a nadzvedla se tak, abych mu hlavou spočívala v prohlubni mezi hlavou a ramenem.
"Terez, probuď se," zatřásl se mnou a já pomalu zvedla víčka.
"Co se děje?" odmítala jsem se odtáhnout.
"Hunt je pryč."
"COŽE?!" probudila jsem se docela, rychle ho od sebe odstrčila a podívala se z okna. "Kde je? Co se stalo?"
"Dojdi pro Jenny, já vám to řeknu všem," postavil se, urovnal si pomačkanou košili tak, jak jen to šlo a postupně zatřásl rameny všech v místnosti. "Běž," popohnal mě, a tak jsem vyšla ze dveří a stále poněkud vrávoravě vyšla do poschodí.
"Jenny," huhlala jsem neslyšitelně. Odkašlala jsem si. "Jenny!" zabušila jsem na dveře od její ložnice. Netrvalo to ani pár minut a objevila se řádně rozcuchaná Jenny se zarudlýma očima. Bylo na ní vidět, že nezamhouřila oči, oblečení bylo pomačkané a špinavé, takže se jistě nepřevlékala.
"Nechci to slyšet ani vidět," chystala se znovu zavřít, ale já do mezery mezi zárubní a dveřmi strčila nohu.
"Pojď se mnou."
"Nenuť mě, Terez, prosím," natáhla, ale jako by už neměla víc slz.
"Tím, že se tu zavřeš, ničemu nezabráníš. Pojď se mnou dolů," natáhla jsem k ní ruku.
"Proboha!" rozčílila se. "Jak by bylo tobě, kdyby ti před očima mučili Remuse a nebyla bys schopná si pro něj dojít?!" Trhla jsem sebou. "Jak by bylo tobě?! A víš co? Nechci slyšet ani tohle, tak odejdi, než ti ve dveřích zlomím nohu!" Otevřela dveře a výhružně pozvedla obočí.
"Hunt na náměstí není, Jenny," stihla jsem říct, než silně dovřela dveře, a rychle si přitáhla nohu zpět. Chvíli se nic neozývalo, ale pak se dveře pomalu otevřely.
"Kde je?" zeptala se skrze škvíru.
"Chci to zjistit stejně jako ty. Tak pojď dolů, ať nám to Remus může říct."
"Jak on to může vědět?!" zeptala se, ale v hlase už jí zaznívala slabá naděje.
"Chceš to vědět ty?" zeptala jsem se prostě, unavená z našeho mezidveřního rozhovoru a vydala se ke schodům. Slyšela jsem, že za sebou zabouchla dveře a šouravým krokem mě následovala ze schodů dolů.
Když jsem se vrátila do místnosti, Remus už stál mezi pohovkami a ruce měl založené na prsou. Pod očima se mu jasně rýsovaly šedé kruhy a já si v duchu připomněla, že ho za pár dní čeká úplněk. K tomu všemu. Vyčerpaně jsem si povzdechla, jako by se to snad týkalo i mě a ztěžka dosedla na pohovku vedle Matta. Jenny přišla o chvíli později a zůstala stát ve dveřích.
"Neposadíš se?" zeptal se jemně Remus, ale když neodpověděla, zhluboka se nadechl a prohrábl si vlasy.
"Víš, kde jsou?" nevydržel to už Sirius.
"Sledoval jsem ulici celou noc, myslel jsem, že Eric už je..," zalétl očima ke dveřím a odkašlal si. "Eric vypadal velmi unaveně, Voldemort nepřestával kouzlit celé hodiny. Už jsem si myslel, že nás odhalí, když najednou uvolnil Erica ze sloupu a přemístil se s ním."
"Kam?" zeptal se znovu Sirius. Jenny zvedla hlavu.
"Víš jistě, že byl naživu?" přeskočil jí hlas.
"Určitě," přikývl Remus.
"Dobře," vydechl James, "ale co s tou informací budeme dělat?" zeptal se zoufale zrovna ve chvíli, kdy se ve dveřích do obýváku objevila těhotná Lily. Držela si své velké břicho a přes rudý svetr přes něj něžně přejížděla dlaněmi.
"Děje se něco?" zeptala se a zívla.
"Vysvětlím ti to později, lásko, běž ještě spát." James se zvedl z pohovky, přešel k ní a zlehka ji objal kolem těla tak, aby si o sebe mohli opřít čela. Lily s jemným úsměvem zvedla ruku a pohladila ho po rameni.
"Ne, Jamesi, řekni mi to," odtáhla se a zaraženě pozorovala Jenny. "Jenny?"
"Voldemort sem přinesl Hunta, mučil ho před námi, a pak ho nechal krvácet polovinu noci," přeskočil jí hlas.
"Cože?!" přikryla si ústa dlaní Lily a vyčítavě se na Jamese podívala. "Proč jsi mi to neřekl?"
"Nechci, aby se vám něco stalo."
"Nebuď hloupý," odstrčila ho od sebe a vydala se k prázdnému místu na pohovce. "Jak je na tom teď?" spustila se pomalu k opěradlu a vydechla.
"Voldemort ho odvázal a odnesl bůhví kam," odpověděl unaveně Richard. Na sobě měl potrhaný havraspárský svetr a mě z toho prostého pohledu píchlo u srdce. Jaká zvláštní demonstrace hrůzy.
"Po sto padesáté osmé… kam?" zavrčel Sirius.
"Mohl bych to zjistit..," navrhl opatrně Remus.
"Zbláznil ses?!" vyjela jsem po něm a zamračila se. "Přijdeš tam a zabije tě taky. Tvá spojitost s námi je po dnešním večeru ještě patrnější."
"Nepůjdu přímo do jeho jídelny, Terez," zamračil se na mě. "Vrátím se k vlkodlakům. Blíží se úplněk, nebudou mít zdání o tom, co se děje na ústředí. Zůstanu tak dlouho, dokud nedojdou zprávy nebo se zprostředkovaně něco nedozvím, a pak uteču dřív, než…"
"To nemůžeš myslet vážně," zamračila jsem se, ale srdce se mi svíralo strachem. "Jamesi, řekni přece něco!" vyhrkla jsem zoufale.
"Remusi, tohle nemusíš dělat, je to velmi nebezpečné," prohodila nevtíravě Lily. "Terez má pravdu."
"Máte snad lepší nápad?" pozvedl obočí Remus. Nikdo se neozval. "Takže domluveno." Nevěřícně jsem se mu zadívala do očí, když se na mě lítostivě podíval, ale pak jsem prostě poraženecky vydechla, zvedla se a vyběhla z místnosti.
"Vymyslíme něco jiného, Moony," ozval se Sirius s pohledem stále upřeným na dveře.
"Nech toho, Siriusi, víš dobře, že jiná možnost není," promnul si obličej Remus. "Já si s ní promluvím," chtěl se vydat ke dveřím, když ho zarazil Lilyin hlas.
"Počkej ještě chvíli, chci vám něco říct." Zarazil se a pomalu se otočil zpátky do místnosti. "J-já… totiž my," podívala se na Jamese, "zkrátka… zítra brzy ráno se tu bude konat menší obřad. Poprosila jsem Brumbála, jestli by nás neoddal," natáhla k Jamesovi ruku a on jí ji pevně sevřel, "… a on souhlasil," usmála se na všechny v místnosti a sledovala, jak se jejich zamračené obličeje postupně vyjasňují.
"Páni," vydechl Sirius.
"Zas takové překvapení to není," usoudil James a usmál se Siriusově zaraženému obličeji.
"Vlastně ne, máš pravdu," uchechtl se a postavil, aby přítele krátce objal. "Ty seď," zarazil Lily a sklonil se, aby ji políbil na tvář.
"Gratuluju," špitla tiše Jenny a prohrábla si zcuchané vlasy. Lily se na ni smutně usmála.
"Promiň mi, že se to děje teď, ale nevěděla jsem…"
"To je v pořádku, nedělej si starosti," pokusila se usmát, ale když se jí to nepodařilo, jen si povzdechla. "Promiňte, ale teď si půjdu lehnout."
"Jasně," stihla ještě prohodit Samantha, sedící na gauči vedle Siriuse, než Jenny zmizela z pokoje. "Gratuluju vám oběma," usmála se.
"Všichni vám gratulujeme, samozřejmě," přidal se Matt a potřásl Jamesovi rukou. "Ale jistě se nebudete zlobit za nedostatek upřímného nadšení, do zítřka máme spousty času na přemýšlení."
"Zkusíme vymyslet něco jiného," přidal se Richard a snažil se nevšímat Remusových skeptických pohledů.
"Kdy se to má narodit?" zeptal se Remus a klekl si před Lily tak, aby k němu nemusela zvedat hlavu.
"Vlastně každým dnem," usmála se něžně Lily a přejela přes břicho dlaněmi. "Možná dnes, možná zítra a možná za týden, kdo ví?"
"Načasování není zrovna nejlepší," prohodila smutně Gerry, která seděla v rohu místnosti na kanapi.
"Nebo možná nemůže být lepší," zvedl se Remus na nohy a protáhl se. "Gratuluju, Jamesi, máš v rukou celý svět."
"Moony..," začal James, ale Remus jen s úsměvem zavrtěl hlavou.
"Já jsem s plány v koncích, pokud něco vymyslíte, rád si to poslechnu, ale zatím… si musím promluvit s Tess."
"Jasně."
"Kdybych dlouho nepřicházel, přijďte mě prosím resuscitovat."
"Bez problému," zasmál se Sirius. "Zatím… si dám něco k snědku."
"Tvůj apetit by nezarazil ani sám Merlin."
"Díky," zazubil se Sirius a zmizel v kuchyni.
"To nebyl kompliment," zazubila se na dveře Alex a svezl se na pohovce tak, aby si mohla ještě chvíli pospat.

Zadírala jsem si prsty do paží a podupávala nohou ve snaze uvolnit strach a napětí, když jsem za dveřmi uslyšela kroky. Trhla jsem tím směrem pohledem, ale okamžitě se znovu podívala z okna na náměstí. V podstatě jsem se divila, že mi ještě nejde pára z uší, ale zatím se o mě pokoušely jen slzy bezmoci.
Pak se ozvalo zaklepání. Neodpověděla jsem. Ozvalo se znovu.
"Terez, prosím. Vím, že se zlobíš, ale musíme si promluvit."
"Stejně bys mě neposlouchal, tak k čemu to?" Ticho. Znovu jsem si zaryla prsty do masa a snažila se odklonit bolest k méně důležitým částem těla.
"Mohla by ses na mě aspoň podívat?" ozvalo se poměrně hlasitě, a tak jsem si povzdechla, přešla místnost a otevřela dveře. Remus stál za nimi, v otrhaném svetru a s rozcuchanými vlasy vypadal líp, než by kdo předpokládal. Vyzývavě jsem pozvedla obočí. "Ty mi to neulehčíš, že?"
"Nevím, proč bych měla," přenesla jsem váhu na druhou nohu a zadívala se na rám dveří, který jsem držela v ruce.
"Pustíš mě dál?" Pokrčila jsem rameny a ustoupila.
"Je to i tvůj pokoj. Asi se chceš sbalit," vrátila jsem se k oknu a posadila se na vnitřní parapet.
"Vím, že rozumíš mým pohnutkám, Terez. Nesnažím se být hrdina, za toho tu platí James, i když to očividně odmítáš vidět."
"O Jamese tady vůbec nejde," odbyla jsem ho a otočila se do místnosti. Snažila jsem se zachovat klid.
"Je zručnější než já, bude v budoucnu mnohem užitečnější. Nemohl jsem připustit nějakou bezhlavou akci, ke které by jistě došlo. Nemůžeme Hunta hledat namátkově, stálo by nás to příliš a nakonec bychom ho museli nechat být. To nechci. Takže se nabídlo řešení, které nezní zas tak hloupě."
"Není to pro tebe bezpečné, Remusi. Budeš oslabený a v jejich pochybné společnosti… Tohle pro tebe nechci."
"Já zase nechci tohle. Pro nikoho z nás."
"Zabije tě, Remusi," zaryla jsem si nehty do dlaně, abych potlačila slzy. "Zabije tě, a pak..." Zhluboka jsem se nadechla a potřásla hlavou. "Ztratíme jediné spojení, které jsme měli na Voldemorta. Už tak tě nechával žít spíše z rozmaru." Tiše opětoval můj pohled. "Jestli půjdeš, nikdy ti to neodpustím." Ostře se nadechl a prohrábl si vlasy.
"Proč tohle říkáš, Terez, když víš, že nemám na vybranou?"
"Protože se pokaždé zdá, že ignoruješ, jaké má tvé chování dopady. Jako bys u toho vůbec nepřemýšlel." Nakrčil obočí.
"Přemýšlím o tom dost."
"Myslíš při tom na sebe?" Čelisti se mu pohnuly, jak se snažil zachovat vážnou tvář. "Ne, neodpovídej. Znám odpověď," otočila jsem se k němu zády.
"Myslím při tom na tebe, to by snad mělo stačit."
"Ale nestačí."
"Co to říkáš?" Otočila jsem se.
"Když jsi tam venku, nechráníš ."
"Samozřejmě, že ano," ohradil se.
"Možná dalekosáhle," připustila jsem. "Ale v tu chvíli, kdy jsi tam venku, v podstatě přežíváš z minuty na minutu, nikdy nevíš, co se stane. Chráníš sebe. A to by sis měl uvědomit."
"Chováš se hloupě." Nevěřícně jsem zamrkala.
"Chovám se hloupě, že mi na tobě záleží? Tak to si trhni nohou, Remusi!" propíchla jsem ho pohledem. "Chovám se tak, protože vím, jak mi bude, když se ti něco stane." Zhluboka jsem se nadechla. "Nemůžu teď s tebou mluvit," obešla jsem ho směrem ke koupelně, ale zastavil mě, když se natáhl pro můj loket.
"Promiň, Terez, omlouvám se," vydechl. "Já už ani nevím, co říkám. Vím jen, že potřebuju něco dělat. Jen se celou noc dívat na svou bezmoc… To dokáže člověka srazit na kolena. Nemůžeme dovolit, aby nás srazil na kolena."
"Chci ho zachránit stejně jako ty, ale na mě přece taky záleží." Ostře jsem se nadechla. "Tedy… doufala jsem, že ano."
"Nemůžeš tak brzy začít pochybovat o všem, co jsem kdy řekl," chytil mě i za druhou ruku a přitáhl blíž. "James s Lily se budou brát."
"Kdy?" zeptala jsem se o poznání jemněji.
"Zítra ráno," odpověděl. "Půjdeš?"
"Otázka spíš je, jestli půjdeš ty," zadívala jsem se stranou a přešlápla. Neodpověděl. "Bojím se, Remusi. Moc se bojím."
"Já taky," vydechl a prohrábl mi pravou rukou vlasy. Pak mi přejel ze strany čelisti k bradě a natočil ji k sobě. Chvíli se mi váhavě díval do očí, a pak zkusmo sklonil hlavu k mým rtům. Zlomeně jsem mu pohled oplácela a prostě čekala, až mě políbí. Nechtěla jsem, aby věděl, že nade mnou zvítězil.
Nejdřív se mě dotkl jen zlehka a hned se odtáhl, ale když jsem se nebránila, stáhl mi prsty bradu trochu níž, aby mi otevřel ústa a prohloubil polibek. Dotek jeho měkkých rtů a zoufalá naléhavost mě úplně přemohly. Vydechla jsem a objala ho kolem pasu, abych nás k sobě co nejvíce přitiskla. Uchopil mou hlavu do dlaní a naklonil ji do strany, aby si usnadnil přístup, jazykem dosahoval až hluboko do úst a připravoval mě o poslední zbytky příčetnosti. Když jsem pak váhavě začala polibky oplácet, pomalu se odtáhl a políbil do koutku rtů.
"Moc tě miluju," zašeptal.
Neodpověděla jsem, protože jsem strachem z budoucnosti oněměla.

90. kapitola - Možná

24. července 2014 v 0:05 | TePa |  Srdci vlastní
Krátká, ale dle mého skromného názoru dostatečně intenzivní...

TePa

"Kde je?" Ozvalo se zadupání, a pak se ve dveřích do obýváku objevila Jennina hříva kaštanových vlasů. Několik se nás ohlédlo od okna, kde jsme stáli těsně namačkaní vedle sebe.
"Pořád chodí sem a tam. Už půl hodiny."
"Prý je s ním Hunt." Zdálo se mi, že i když její ústa artikulovala, jako by ta slova zůstávala reálná jen v myšlenkách. Peter se od naší skupinky odtrhl a prohrábl si vlasy.
"Jdu si užít nejspíš poslední chvilky spánku, probuďte mě, kdyby šlo do tuhého."
"Dobrou," zahučelo davem, zatímco k nám Jenny přešla a nahradila ho na jeho místě. Chvíli jsme rozpačitě pozorovali náměstí, když se několik dalších dalo přemoci trapným tichem a následovali Peterova případu. Zůstali jsme já, Remus usazený na parapetě s hlubokou vráskou obav mezi očima, James a Jenny, která se pokusila schovat do teplého svetru.
"Už půl hodiny?" pípla Jenny. James přikývl.
"Fakt jsem přesvědčený, že neví, který dům to je, a že nás nevidí."
"Nic proti, ale Huntovi se stoprocentně věřit nedá," prohlásil tiše James, jakoby nás Voldemort mohl slyšet a okamžitě nás všechny usmrtit.
"Tomu nevěřím," zašeptal sotva slyšitelně Remus a sevřel mou ruku pevněji. Povzdechla jsem si a nechala si ji bolestivě tisknout k jeho koleni. Jenny se sklonila, až jí vlasy přepadly kolem obličeje a chvíli pozorovala Voldemortovu přízračnou chůzi.
"Co je mu? Ericovi…"
"Kulhá čím dál hůř," prohodil James.
"Je zraněný?" přikryla si ústa dlaní a bolestivě se zadívala ven.
"Bolest není jeho největší problém," prohlásil tiše James.

Ericovi se začaly dělat řádné mžitky před očima, když už si vyčerpaně dovolil zastavit a zhluboka se několikrát nadechnout. Byl vyřízený a pomalu neviděl ani na krok, natož aby ho učinil. Toužil si lehnout a prostě zemřít, nic víc ho nezajímalo. Ani bolest už necítil.
"Nejsi moc dobrý společník, Ericu," prohlásil Voldemort a promnul si hůlku v prstech, zatímco se nepřestával rozhlížet po náměstí. "Můžeš si své utrpení ušetřit, když mi prozradíš, kde se schovávají krysy. Mám tu pro ně trochu jedu." Eric vynaložil veškerou sílu do nádechů a výdechů, takže stěží formuloval pár slov:
"Nevím o nich."
"Tak nevíš, hm? Ale oni možná dost dobře ví o tobě." Eric nepovažoval za životně nutné odpovědět, a tak zůstal stát na místě a díval se do země, aby ho oči nezradily a nenapověděly Voldemortovi směr. "Legillimens!"
Útok na jeho myšlenky přišel tak nečekaně, že ho téměř nachytal nepřipraveného. Téměř. Ani těsně před smrtí neměl Voldemort nejmenší šanci překonat jeho obrany, které usilovně budoval po celý život. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a… ukázal Voldemortovi jen nekonečné břehy své momentální bolesti. Potřeboval ho přesvědčit, že to je to jediné, co se mu momentálně hlavou. Voldemort vztekle zasyčel a podrazil Ericovi nohy, až se ztěžka svalil na poraněnou nohu a zatmělo se mu před očima. Vykřikl bolestí, neschopný tomu sám sobě zabránit a překulil se na bok, aby si nepatrně ulevil.
"Řeknu ti, co uděláme, ty zrádcovský zmetku. Nemůžu ti dosvědčit, že ses s těmi krysami spřáhl," přišlápl mu zranění na hrudi a Eric hlasitě zanadával. "Ale nebylo od tebe zrovna chytré se k nim přidat. Zaznívá z toho sentimentalita, což mě v tvém případě poněkud… klame. Ostatně, je to tvoje chyba… krysy nejsou nejvěrnější stvoření." Eric sotva vnímal, co mu říká, ale najednou ztuhl, když mu to začalo docházet. "Myslím, že tě tu přivážu k sloupu a trochu si pohrajeme… Jestli něco vím jistě, tak je to to, že ti hlupáci vyběhnou a svého spojence zachrání, protože..," pokrčil rameny, "to už hlupáci dělají. A až se tak stane, uvědomíš si, že všechno, co jsi svým chováním sledoval, bylo úplně k ničemu."
Eric neříkal nic, ale zatímco ho Voldemort přivazoval ke sloupu, doufal, že to byla náhoda, která způsobila, že stojí přímo naproti vchodu na vedení Řádu. A že James zakopal svou čest někde za domem nebo ještě líp… někde v blízkosti pekla a že ji při své cestě tam potká.

"On ho… panebože!" Otočila jsem se na Jenny a všimla si, jak jí z očí tryskají slzy. "Co to je za zvrácenou zrůdu?" Přeskakoval jí hlas a třásla se, zatímco sledovala, jak se v osvětlení patrně rýsuje hlavně Huntova zraněná noha, ze které po sloupu stékala krev.
"Dlouho při vědomí už nevydrží," poznamenal prázdně Remus. James si pevně tiskl rty k sobě a postavil se, aby začal neklidně procházet po pokoji.
"Možná bych mohl použít neviditelný plášť a…"
"Voldemort stojí hned vedle, Dvanácteráku," ozval se ode dveří Sirius a hlasitě zívl.
"Ty nejsi na hlídce?" zeptala jsem se, i když odpověď byla jeho přítomností víc než jasná. Zavrtěl hlavou a prohrábl si unaveně vlasy.
"Přece tu nemůžeme jen tak sedět a…" Byla jsem z toho všeho tak v šoku, že jsem se nezmohla na jedinou reakci. Remus si toho všiml a starostlivě se na mě zadíval. Sevřela jsem rty.
"Co budeme dělat?"
"Počkáme," pokrčil rameny Sirius a přidal se k naší skupince u okna. Jenny se vedle něj zachvěla, a tak ji zlehka objal kolem ramen. Rozbrečela se a zabořila mu nos do svetru.
"On ho za-zabije," štkala a celá se třásla. Sirius ji jen přitáhl blíž, zády k oknu, a podíval se na každého z nás.
"Lily spí?" James přikývl.
"Bůh ví, že víc stresu teď rozhodně nepotřebuje," promnul si kořen nosu. Chvíli bylo ticho.
"Třeba ho to přestane bavit, přijde na to, že je na špatném místě a… prostě odejde," navrhla jsem s nadějí.
"Jo… možná," prohlásil nepřesvědčeně Sirius, kterému se pod očima rýsovaly šedé kruhy. Jenny zůstávala bezvládně viset v jeho náručí.
"Možná omdlí," prohodil najednou Remus. Vyděšeně jsem po něm střelila očima.
"Alespoň by nic necítil a o ničem nevěděl," dodal James s lehkou nadějí.
"Myslíte, že mu Voldemort dovolí nic necítit?" ozvala jsem se a několikrát ztěžka polkla.
"Myslím, že ho tu nechá velmi pomalu zemřít," pokynul k oknu Sirius a Jenny se znovu naplno rozbrečela.

89. kapitola - Odevzdanost

13. června 2014 v 23:20 | TePa |  Srdci vlastní
Po dlouhé době zase jedna... ze srdce se omlouvám za takovou prodlevu, ale nějak nepřicházela inspirace ani čas :) Užijte si čtení a zanechte komentář :)

Vaše TePa

"… a je to," vydechl napůl překvapeně James, kterému stále vázl dech v krku a rozpačitě se podíval po nás všech, kteří jsme ho obklopovali a přidržovali si zranění. Rozhlédla jsem se a najednou mě přepadla taková citová otupělost, až jsem nemohla dýchat.
"Prostě tak," překvapeně zamrkala Jenny. "Bylo to přesně tak, jak řekl Hunt?"
"Nevím," potřásl hlavou James a ohlédl se na Caryho, který stál po jeho pravici. Bylo podivně dojemné, že nosil svůj školní svetr v mrzimorských barvách, ale tak nějak mě to přimělo zase něco cítit. "Dívali jste se všude?"
"Jo," přikývl Cary a otřel si obličej do rukávu. "Stojíme tu už patnáct minut a nic se neposralo, takže hádám…"
"… že je to prostě hotovo," zamrkala Jenny a sykla bolestí, když se nevědomky opřela o zárubeň kanceláře ministerského předsedy. Ten seděl zhroucený na židli po tom, co ho někdo z řádu omráčil, a tak si ani neuvědomoval všechny ty Smrtijedy, co leželi kolem něj.
Podívala jsem se z okna, ale pouliční světlo jen zoufale poblikávalo, a tak jsem se podívala na Jenny. Svůj úkol splnila dokonale, ale neobešel se bez zranění. Její ruka, očividně vykloubená, jí bezvládně visela v rameni.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se jí.
"Jo, jen na mě jeden z nich poslal kletbu a já musela uskočit. Bohužel jsem dopadla přímo na kartotéku, která pak dopadla na mě, a musela jsem se z pod ní vykroutit, aby mě nedostali úplně."
"Máš to?" Přikývla a poklepala si na vnitřní kapsu kabátu. "Dám to Removi, až dorazíme."
"Tak dobře, lidi," odkašlal si James. "Postaráme se o ty lidi tady. Cary, Jenny, Paule, vy zahlaďte viditelné stopy, my ostatní nějak odstraníme Smrtijedy."
"Co předseda?" zeptala jsem se.
"Musíme ho vzít s sebou," skousl si ret James. "Promluvím s ním a domluvíme se na hlídkách. Kdyby se něco zase mělo pokazit, dáme si vědět."
"Je to dobrý nápad?" zeptal se pochybovačně Zane.
"Máš snad lepší?" otočil se k němu James, ale když se mu nedostalo odpovědi, vydali jsme se každý po své práci.
Neviděla jsem v tom konec - ve vraždění, v otupělosti… výhra se nepřikláněla ani na tu ani na onu stranu, začalo to být unavující. Přála jsem si vrátit se domů, najít Rema a ztratit se v jeho náručí, jako bych snad stále mohla věřit na pohádky. Přitom jsem se bála, že kdybychom náhodou vyhráli, mohla bych ho ztratit tak snadno, jako jsme se právě nakláněli k sobě. Věděla jsem, že jeho námitky nezmizely, jen je utlumil, protože nás vší ta hrůza nutila přemýšlet docela jinak. Jakmile zmizí… co pak?
Povzdechla jsem si a shrábla si vlasy dozadu, aby mi neustále nepadaly do očí.
"Měli bychom zmizet, než sem přijdou Smrtijedi. Cary, Marku, vezměte předsedu, jdeme," prohlásil James, a tak jsme se prostě zvedli a po skupinkách se na několikrát přemístili na Grimauldovo náměstí.

"Tady jsi," ozvalo se chladné zasyčení a Hunt okamžitě ztuhl. Tohle není dobré. Tohle vůbec není dobré.
"Můj pane," uklonil se v uctivě vzdálenosti a došel ke stolu. Čekal. Voldemort zůstával u okna a díval se ven, přičemž si zahrával s hůlkou.
"Kde jsi byl?" Hunt se přinutil ležérně pohnout rameny a zamrkal.
"Obstarával jsem pár věcí v jižním Skotsku, jsou s nimi problémy."
"Měl ses ohlásit, tvůj otec tě postrádal."
"Skutečně," odtušil chladně a podíval se na zmiňovaného aristokrata, pohodlně usazeného u krbu na konci místnosti. Už dávno tento dům přestal nazývat domovem.
"Je mi jedno, jaký vztah máš se svým otcem, Hunte, jsi povinován hlavně mě. Ta zpráva byla ode mě a ty to víš. Takže znovu - kde jsi byl?" otočil se k Huntovi čelem a rádoby lhostejně opětoval jeho pohled.
"V jižním Skotsku," zopakoval Hunt pevně a už se ani neodvažoval cokoli odlehčovat. Voldemort přimhouřil oči.
"Můžu tě vystopovat."
"Ano," přitakal klidným hlasem Hunt, jistý si faktem, že své lokalizační kouzlo vymyslel dokonale.
"Jsi si velmi jistý," pronesl úlisně Voldemort a přesně v tu chvíli si Hunt uvědomil, že udělal enormní chybu. Zatraceně, stihl si ještě pomyslet. "Crucio!"
Hunt zasyčel bolestí skrz sevřené zuby a ztěžka dopadl koleny na dlažbu. Cítil tu tupou bolest, která se postupně stupňovala v ostrou, cítil, že nemá vládu nad vlastním tělem. Ale nikdy by si neodpustil, kdyby zavřel oči a poddal se. Ne.
"Crucio," pronesl klidně Voldemort a bolest na chvíli ustoupila. Hunt váhavě povolil svaly a okamžitě toho zalitoval. Tělem mu vystřelovala ostrá bolest kombinovaná s následovnou slabostí.
"Jsi neuctivý, Ericu, kde ses tohle naučil?" švihl hůlkou a rozřízl mu kabát až na holou kůži, do které se kouzlo zaseklo jako nůž. Hunt odevzdaně cítil, jak mu po hrudi stéká teplá krev. "Své pány musíš poslouchat… Já vím, že jsi nebyl v jižním Skotsku, ale neboj, tvé kouzlo fungovalo dokonale." Hunt se přinutil zachovat vážnou tvář, ale v duchu se snažil dopátrat, kde udělal chybu. "Byl jsi s těmi ubožáky, že ano?" zeptal se, chytil Hunta za loket a trhl s ním vzhůru. Eric sykl bolestí, když mu Voldemort zabodl hůlku do stehna, kterým vzápětí ostře projelo kouzlo jako bodák. Tak takhle umřu? pomyslel si hořce a odevzdaně sledoval okno před sebou. Venku se stmívalo a jemu najednou připadalo, že nic krásnějšího ještě neviděl.
"Měl bych tě prostě zabít, ale víš co, Ericu? Zasloužíš si malou službu. Co takhle," napřímil se Voldemort a kývl na Hunta staršího, který opodál klidně popíjel brandy, "ti ukázat, kdo odhalil tu dokonalou kamufláž?" Eric přimhouřil oči a snažil se napřímit, což přes všechnu tu bolest šlo hodně špatně a i když se nakonec narovnal, cítil jen, jak mu z rány na hrudi vytryskla nová krev.
"Jsi zvědavý, Ericu?" zasyčel Voldemort, zatímco se mu k nohám připlazil Nagini. Toho hada vždycky nenáviděl. "Ne, Nagini, ještě ne… Mohl by nám být ještě užitečný," pohladil svého hada po krku, když se mu vyplazil podél těla. No… po krku…
"Je tady," ozval se ode dveří Hunt starší a Eric se snažil potlačit znechucené uchechtnutí. Jak špatná náhražka otce vlastně ten chlap je?
"Výborně, pošli ho dál." Ozvalo se zdráhavé šoupání nohou po podlaze, a pak bylo najednou takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Hunt se zadíval na neznámou tvář a pozvedl obočí. Nepatrně se mu ulevilo. Tohle byl nikdo.
"Kdo je to?" zeptal se a vzápětí se rozkašlal, což ještě zhoršilo vší tu bolest. Ta náhražka čerstvě vystudovaného čaroděje na něj zděšeně hleděla. Nejspíš si představovala, jaké by to bylo být na jeho místě.
"Nevychovali tě, chlapče? Odpověz!" strčil do něj Hunt starší a kluk se rozkašlal. Ericovi ho bylo skoro líto. Skoro.
"Jsem Terrence." Hunt se musel držet, aby se nezasmál. Napráskal ho ubožák jménem Terrence - horší ironii si při svém umírání nikdo zvolit nemohl.
"Tady Terrence si se mnou přišel popovídat," vložil se do toho Voldemort a opřel se Ericovi o rameno, čímž jen znásobil jeho bolest. Eric zasyčel, ale výkřik potlačil. "Jeho rodiče jsou vážně ohrožení… prozradil mi zajímavé věci, Ericu. Například to, že ses včera dostal do velitelství těch ubožáků. To je tvá představa jižního Skotska?"
"Takže tady… Terrence mě udájně viděl na velitelství Řádu?" přiměl se do hovoru Hunt, ačkoli se mu začaly dělat mžitky před očima.
"Neusínej, Ericu," zapíchl mu hůlku do nohy Voldemort a tentokrát už výkřik potlačit nemohl. Byl vyčerpaný z toho věčného snášení bolesti.
"Kde to velitelství je?" zeptal se Hunt, sotva nabral dech. Terrence znejistěl.
"Vlastně jsem přísahal, že to neprozradím." Když ale uviděl Voldemortův výraz, zpanikařil. "Vážně to říct nemůžu, bylo na to kouzlo…"
"Zemřeš, když nám to řekneš?" zeptal se s úsměvem Voldemort. "Ach, to je taková škoda… Terrenci, opravdu jsi nám velmi pomohl… Řekni mi ještě… co Eric na velitelství dělal?" Terrence polkl a váhavě Erica pozoroval. Pokud mohl tvrdit, stále vypadal, jako by byl schopen ho uškrtit, ačkoli se mu z hrudi valily potoky krve.
"Nevím, vážně, jen jsem ho tam viděl."
"Viděl," ušklíbl se Hunt. "Jsem tady, protože si myslel, že mě viděl na místě, o kterém nám nemůže říct."
"Crucio!" vykřikl znovu Voldemort a Hunt se ztěžka svalil na podlahu. Kousl se do jazyka, protože ten útok nečekal a chvíli se v agónii převaloval po podlaze. "Crucio. Mlč, dokud nejsi vyzván." Eric přestával chápat, jak mohla Tess vydržet několikanásobné mučení, když už jen tohle by stačilo na smrt vyčerpáním.
"Adresu řádu, Terrenci. Potřebujeme ji," nechal Hunta na podlaze Voldemort a vydal se k tomu chudákovi. Bylo docela ironické, že i když byl Eric mnohonásobně zraněn, Terrence byl pořád blíž smrti.
"A-ale… Slíbil jste…" Eric se ke svému znechucení nachytal, jak doufá, že Terrence co nevidět umře. Pokud ne, dostane se mu Voldemort do hlavy a možná objeví důkazy, které mu budou stačit. Pak už nebude žádná cesta, kterou by se snad mohl vydat. Vůbec žádná.
"Tu adresu," zdůraznil Voldemort a nenuceně přiložil hůlku k Terrencově spánku. "Dostanu ji tak jako tak…"
"Grimmauldovo námě..," nedořekl, protože se mu v křeči sevřelo hrdlo. Dopadl na kolena a vytřeštěnýma očima pozoroval ochromeného Hunta, který se pomalu sbíral z podlahy. Jak postupně modral, výraz v jeho očích postupně hasl, až přešel do smířeného a Terrence už mrtvý dopadl na podlahu.
"Takže Grimmauldovo náměstí," pohrával si s hůlkou Voldemort a zkoumavě se díval na zraněného Hunta. "Dobře… Podrobím tě zkoušce a pokud jí projdeš, budeš omilostněn. Poprvé a naposledy… navíc zapracuješ na své úctě, jinak se dnešní večer bude opakovat. Postav se," přičaroval si černý plášť a přezíravě pozoroval pomalu se stavějícího Hunta. "Půjdeme na procházku."

Bonus - Na hlídce (J+L)

18. března 2014 v 0:09 | TePa |  Srdci vlastní
Tak jsem se rozhodla napsat bonus věnovaný Jamesovi a Lily (abych vám tak úplně nezatajila, jak Lily k Jamesovi přišla). Věnuji ho, samozřejmě, mým nejvěrnějším čtenářkám. Doufám, že se bude líbit a prominete mi lehké pokulhávání v kvantitě (asi vycházím ze cviku, když pravidelně netrénuju) :)

TePa

"Můžeme se na chvíli zastavit?"
"Proč? Jsi v pořádku?"
"Jsem jen unavená." James chvíli váhal a ohlížel se do uličky vedoucí na náměstí, ale když viděl, že Lily prakticky spí za chůze, nechal se přesvědčit a vyskočil vedle ní na malou zídku.
"Říkáš si taky někdy, že každá z těch koček může být druhá McGonnagalová?" pousmál se James a sledoval houf ušmudlaných mourovatých ocasů horečně hledajících trochu jídla v hromadě odpadků.
"… nebo Smrtijed," povzdechla si Lily a promnula si ospalé oči.
"Vážně jsi v pořádku? Vím, že je spousta starostí ohledně toho stěhování do Siriova domu, ale myslel jsem, že se spíš těšíš. Víš - mít svůj pokoj, pohodlí a relativní bezpečí."
"Vždyť já se těším, ale..," stočila k němu pohled. "Věci jsou vždycky těžší, než se na první pohled zdá, viď?"
"Mám rád těžší, výsledky pak stojí za to," usmál se a ona proti své vůli jeho úsměv opětovala. Zatímco sledoval peroucí se kočky a v pravé ruce svíral hůlku, dostala najednou chuť nechat se jím obejmout a uklidnit. Věděla, že by ji uklidnil. Místo toho si jen povzdechla. "… nás," dořekl spíše šeptem.
"Co jsi říkal?"
"Že mám rád věci těžké," nakrčil nechápavě obočí, ale ona věděla, že si uvědomuje, na co se ptá, a tak jen pozvedla obočí. "Ale nic, jen si tak mumlám."
"Nikdy si jen tak nemumláš."
"Že by?" usmál se na ni. "Měl jsem ten dojem, že jsi stěžování na mé mumlání věnovala celý půlrok."
"Vedeš si záznamy?" Usmál se ještě víc, naklonil se blíž a zašeptal:
"Když to neřekneš." Cítila, jak v ní bublá smích a opouští ji únava.
"Ani jsem ti nepoblahopřála, když ses stal primusem."
"Mávl bych nad tím rukou, ale zlomila jsi mi tím srdce."
"A ta bolest je stále příliš čerstvá, co?"
"To musí, když si vedu deník," připustil a sledoval poslední z koček, která zůstala a začala si umývat packu. "Nevadí, že jsi mi nepoblahopřála k primusovi, stačil mi dárek k narozeninám." Lily zrudla a cítila, jak vzduch kolem nich napětím zhoustl.
"Já…"
"Promiň, samozřejmě nemusíš nic říkat," prohrábl si nervózně vlasy. "Ani nevím, proč jsem o tom začal. Možná bychom měli..," kývl směrem k uličce, ale nedořekl, protože ho Lily chytila za loket.
"Ještě chvíli." Zarazil se a upřeně ji pozoroval.
"Dobře," řekl nakonec, když nijak nepokračovala.
"Vlastně nevím, jak to říct."
"Říct co?" Zrudla.
"Víš… Opravdu jsem tě nikdy nemohla mít ráda… pro to, co jsi dělal Severusovi. Byl to můj přítel a mám ho moc ráda i teď… přes to všechno. Musel mít důvody pro to, co udělal, nebo pro to, co řekl, ale já byla pyšná si s ním promluvit a teď už je pozdě."
"To přece není tvoje vina."
"Ale ano, trochu je. Většinou jsem vždycky dokázala rozeznat, co je správné a co ne, ale pak se to všechno najednou hrozně zamotalo. Ty ses změnil, Severus se změnil… a já na to nebyla připravená. Nedokázala jsem se srovnat s ani jedním z vás. Pak..," podívala se na něj, ale vzápětí rychle sklopila pohled, "… jsem ti dala narozeninový dárek, ale akorát mě to ještě víc popletlo, a když jsem příště mluvila se Severusem, všechno se to zvrhlo úplně špatným směrem… Já si myslím, že ho to prostě jen překvapilo a ani si neuvědomil, co dělá nebo co říká." Povzdechla si a s křivým úsměvem se mu zadívala do očí. "Zkusil se mi omluvit a já ho poslala pryč. Stydím se za sebe…"
"Nemluv, jako bys snad mohla za to, že je ze Snapea Smrtijed."
"Co když za to ale opravdu můžu a tím, že jsem se přiklonila na stranu Řádu, zároveň odehnala jeho tam, kde vůbec nemusel být?"
"Taková nejsi."
"Já přece vím, že ne!" seskočila ze zídky a vyplašila tak i tu poslední kočku, co zůstala. "Proč jsem to udělala? Na světě je už tak dost zla, takže člověku nemůžeš jen tak prominout fakt, že se otočí zády ke svému nejlepšímu příteli."
"Nejlepšímu..?"
"Co na tom teď sejde?" vzhlédla k němu a upravila si šátek kolem krku.
"Sejde na tom."
"Proč?"
"Protože když teď vím tohle všechno, můžu spíš doufat, že mi odpustíš. Člověk nakonec myslí nejúpřímněji takovou omluvu, která vychází ze skutečného poznání všeho špatného, co udělal. A já pro své chování nemám omluvu."
"Ať už jsem to tehdy viděla nebo ne, vím, že máš pojem o cti. A o hrdosti. Mám takový dojem, že jsi na něj trochu žárlil."
"Na Snapea?" ten krátký překvapený výkřik proťal prázdnou uličku jako úder blesku. Lily s úsměvem přikývla a sledovala, jak nad tím uvažuje.
"Tak nějak nevím, co na to říct."
"Potter v pasti - to by se na transparentech zrovna nevyjímalo, co?" poškádlila ho, aby uvolnila vážnou atmosféru.
"Já ale jsem v pasti."
"Ne, nejsi, protože kdybys byl, byla bych v ní taky," rozhlédla se kolem.
"Vždycky jsem doufal, že budeš, ale některé těžké úkoly jsou i nad mé síly a člověk má vědět, kdy je nejlepší se vzdát, sebrat zbytek hrdosti a prostě odejít."
"Já myslela," usmála se na něj, "že Potter se nikdy nevzdává." Nevesele se usmál.
"Nechme toho," odtáhl se od ní a zapnul si bundu ke krku. "Asi bychom měli pokračovat. Tmavé uličky přitahují Smrtijedy jako med vosy."
"Nechtěla jsem se tě dotknout," ozvala se zaražená Lily, když ho váhavě následovala na náměstí.
"Já vím, že ne," odpověděl, ale nepodíval se na ni, takže si nemohla být jistá. "Pojďme tamtudy a po kruhu zpět."
"Nedal by sis kávu?" ozvala se po chvilce, když procházeli kolem vábivé kavárny.
"Vlastně ani ne," odpověděl krátce, ale pak se na ni podíval a neupřímně se usmál. "Ty ano?"
"Možná… později?"
"Myslím, že v bytě ještě nějaká bude."
"Ne… myslela jsem, než se přemístíme."
"Proč?"
"Nebuď najednou tak odtažitý, Jamesi, prosím," zrychlila krok, aby šli vedle sebe.
"Jsme na hlídce."
"Ano," řekla ostřeji, než původně zamýšlela, "už několik hodin, a tak je vysoce nepravděpodobné, že se ještě někdo objeví." Zamračil se na ni, ale vlastně neměl důvod jakkoli ji opravovat. V okolí bytu bylo očividně asi tolik Smrtijedů jako sněhu na Sahaře.
"Dobře," vzdal se. "Kam chceš jít?" rozhlédl se po ulici.
"Támhle," kývla k zastrčené hospodě nedaleko.
"Vážně, slečno Evansová?" nedokázal skrýt své pobavení James, když sledoval zakouřený a ne příliš čistě vypadající podnik. "Vy mě překvapujete."
"Věděla jsem, že ti to zvedne náladu," zakřenila se na něj, chytila ho za rukáv a vtáhla dovnitř. Všude zaznívala hlasitá hudba a přes mraky kouře bylo stěží vidět na jeden krok, ale Lily se nedávala odradit a zatáhla ho do prázdného boxu, na jehož stolku stály prázdné sklenice od piva.
"Chtěla jsi mluvit, ale asi se neuslyšíme!" zakřičel jí do ucha James. Lily mávla na barmanku a ta jim bez jakékoli objednávky okamžitě donesla pivo. "Dá se tomu věřit?" zakřičel znovu, ale Lily jen pokrčila rameny a pro sebe naprosto netypicky vypila několik hltů piva a hlasitě odložila sklenici na stůl vedle ostatních.
"Myslím, že je to ideální!" zakřičela na Jamese.
"Ideální?! Sotva tě slyším!" Nevěděl proč, ale měl chuť se rozesmát. Celá situace byla tak absurdní, že… Tak tak stačil odložit pivo, když ho Lily chytila za cípy bundy a přitáhla si ho na rty. Překvapeně zamrkal, odstrčil svou sklenici dál od okraje stolu a jemně se odtáhl.
"Už nechci mluvit!" zakřičela mu do ucha a trochu se odtáhla, aby jí v očích poznal, že to myslí upřímně. Chvíli na ni pořád překvapeně hleděl, ale pak se mu koutky začaly rozšiřovat do šťastného úsměvu. Zavrtěl hlavou a mlčky rty naznačil: "Ne, to nebudeme." Pak ji chytil za pas a posadil si ji obkročmo na klín.
Tohle se jí vůbec nepodobalo. Nemyslet na to, že ji kdokoli může pozorovat, ale už měla dost všeho toho napětí a nervozity, chtěla si užít každé věci, kterou si byla jistá. A Jamesem byla. Rozepnula mu bundu a objala ho kolem pasu, zatímco on si ji za boky přitáhl blíž k tělu a prohloubil polibek. Tiše mu zasténala do úst, takže to určitě nikdo nemohl slyšet, ale Jamesem to projelo jako elektrický proud.
"Počkej," odtáhla se a snažila se volně dýchat. "Tady přece nemůžeme…" James na ni překvapeně zamrkal, ale pak prostě potřásl hlavou a rozhlédl se.
"Schody nahoru do bytu," trhl hlavou daným směrem.
"Ale tam nás můžou kdykoli..," skousla si nervózně ret.
"Ano… nebo ne, Lily?" vyzval ji se širokým úsměvem, protože si všiml, jak celá rudá váhá.
"Dobře," rozhodla nakonec, slezla z něj na zem a oba se nenápadně proplížili kolem baru ke schodům a po schodech nahoru. Tam to sice nevypadalo o moc lépe než dole, ale přinejmenším tam nikdo nebyl a navzájem se slyšeli.
"Jsme blázni, měli bychom…"
"… to udělat pořádně?" doplnila ho Lily a vyzývavě si skousla ret. "Já doufám, že to uděláš pořádně."
"Lily?!" zasmál se nevěřícně James. "Cos to pila?" Nevinně pokrčila rameny a přitiskla se k němu, zatímco couval do obýváku. Pomalu mu stáhla bundu z ramen a vytáhla pomuchlané tričko tak, aby si ho sám musel sundat. Když si ho takhle vysvlékla, přejela mu konečky prstů po svalech na břiše a cítila, jak přitom uvnitř trne. Znovu si skousla ret, tentokrát silněji.
"Myslím, že se ti líbím," poznamenal James a stáhl jí kabát z ramen.
"Líbíš," přiznala a přetáhla si přes hlavu i svetr.
"Nemůžu uvěřit, že to děláme."
"A tady," doplnila Lily a měla chuť se smát.
"Chtěl jsem to tak dlouho, že najednou nevím, kde začít," sledoval, jak si zouvá boty a s krátkým zaváháním zahazuje tričko.
"Začni tady," ukázala si na rty a objala ho kolem těla. Hříšně se usmál, zajel jí rukou podél boků pod rifle a natáhl se pro polibek. Lily ho objala dlaněmi kolem hlavy a zabořila nehty do vlasů. Cítila, jak jí zasténal do úst, a pak už oba přepadli přes lacinou pohovku na zem vedle jakéhosi stolku na kávu. James jí stáhl rifle z boků, a pak se překulil tak, aby zůstala pod ním.
"Takhle už mi to začíná připadat skutečné," lehce ji kousl do čelisti, sjel rty na dekolt a přes břicho až k okraji kalhotek. Když se vracel zpátky nahoru, vzal Lily do náruče, položil na pohovku a prohloubil polibek. Krátce se zachvěla, když jí studenýma rukama vklouzl na záda a rozepnul podprsenku, ale hned ho plná očekávání pohladila ho po zádech. Nekomentovala nijak jeho zručnost, ale aby svou nahotu ještě na chvíli skryla před jeho pohledy, přitáhla si ho za hlavu ještě blíž.
"Jamesi," vzepjala se proti němu. "Já tě chci."
Chvíli ji jen pozoroval rozšířenýma očima, ale pak ji znovu políbil a co nejpomaleji překonal poslední zábrany mezi nimi. V návalu vášně ho kousla do rtu, který pak něžně zdržela v ústech a proměnila v polibek. Zabořil jí hlavu do vlasů a prohnul se v zádech, zatímco mu ochotně vycházela vstříc a sténala přímo do ucha. V návalu horečné potřeby zrychlil své pohyby, až je dočista přestal kontrolovat.
Pak se Lily najednou horečně otřásla, naposledy se proti němu vzepjala a on se unavený pokusil ji svou vahou nerozmačkat. Sklouzl vedle ní na pohovku tak, aby si oba mohli vydechnout, objal ji kolem těla a nepřestával tisknout k sobě. Lily dlouho nevěřícně hleděla na ohbí jeho krku a rukou bezmyšlenkovitě přejížděla po hrudi, ale pak se jen šťastně usmála a přitiskla se mu do náruče.
"Víš, na co jsem dneska taky myslela, když jsme si povídali?"
"Ne."
"Na to, jak moc si přeju, abys mě objal." James se jí usmál do vlasů a pohladil prsty po páteři.
"Jsi v pořádku?"
"Jsem šťastná," odpověděla.
"Rád bych zůstal, ale měli bychom odejít co nejdřív," zašeptal jí do vlasů.
"Jasně," zívla mu do hrudi, a pak se odhodlaně odtáhla.
"Mohl bys aspoň předstírat rozpačitost."
"A nad čím?" usmál se. Protočila oči a natáhla se pro oblečení, které leželo hned vedle pohovky. Pečlivě se do něj zabalila a když se ohlédla, ještě si všimla Jamese, který si přes zpocené břicho natahoval tričko.
"Myslím, že se ti líbím," zopakoval se širokým úsměvem, když si všiml jejího pohledu.
"Líbíš," přiznala a dlouze vydechla.
"Pojďme," natáhl se pro ni a chytil ji za zápěstí. "Zmizíme, než nás někdo najde na místě činu."
"Máme všechno?" James si osahal všechny životně důležité orgány, sevřel Lilyinu ruku pevněji a ověřil si, že má hůlku v bundě.
"Já ano," sklonil se k ní a měkce ji políbil na rty.
"Pojďme," zakřenila se a seběhla za ním schody do hospody. Všude panoval čilý ruch, a tak si nikdo ani nevšiml, že proklouzli ven bez placení a schovali se za nejbližší roh.
"Kde budeš mít ložnici?" zeptal se James s úsměvem, zatímco se ji snažil přitlačit ke stěně a znovu políbit. Zatlačila mu dlaní na hruď a potměšile se na něj zadívala.
"Na co si to myslíte, pane Pottere?"
"Já?" podivil se. "Já pořád na to samé, to ty jsi naprosto nečekaně změnila stanovisko."
"Jste snad nespokojen?"
"Co bys řekla?" přitlačil se k ní a doslova cítil, jak z ní pomalu opadává vůle mu bránit.
"Musíme se vrátit a nechat se vystřídat na hlídce."
"Jsem docela unavený, to je pravda." Chvíli se jen usmívala, ale pak si dlouze povzdechla.
"Mohli bychom to chvíli nikomu neříkat?" Zarazil se.
"Proč?"
"Prosím."
"Hmm," zapřemýšlel a chvíli se jí díval do očí. "Znamená to, že bych ti teď neměl říkat, že tě miluju, a myslet to vážně?"
"Prostě si to, co je mezi námi, chci chvíli nechat pro sebe a zabydlet se v tom, jestli rozumíš," vzala ho za uvolněnou klopu bundy a hrála si s ní, aby se mu nemusela podívat do očí. Ačkoli byla ještě před několika minutami nezadržitelně odvážná, s chladným večerním vzduchem přišlo i částečné vystřízlivění a ona si začínala uvědomovat, do čeho se to právě po hlavě vrhla.
"Takže to znamená, že ti to můžu říct?" Vzhlédla k němu a zdráhavě se usmála.
"Jestli chceš."
"Myslím, že počkám, až se to ve mně zabydlí." Zasmála se a strčila ho prstem do žeber.
"Nezlobíš se kvůli tomu?"
"Ne," zavrtěl hlavou a přejel jí špičkou nosu po čelisti.
"Dobře," přejela mu dlaní po hladce oholené tváři a krátce ho políbila. "Děkuju."
"Jsem to ale hodný přítel."
"Pojď už," zasmála se, protáhla se mu pod rukou a sáhla po hůlce.
"Jistě, má panovačná přítelkyně." Jen zavrtěla hlavou a oba se v další vteřině tiše přemístili k bytu.

88. kapitola - Pravda

15. března 2014 v 21:10 | TePa |  Srdci vlastní
Po nějaké době zase jedna dávka :) Příjemné čtení.

TePa

"Řekla jsi mu o tom?" zeptala jsem se Jenny opatrně, když se Hunt opodál důstojně přejídal vajíčky.
"Jsi blázen? Samozřejmě, že ne. Navíc - Johny říkal, že tam prý ani nebude."
"Neměl by."
"Nebude tam," zamračila se Jenny. Asi ne, pomyslela jsem si a podívala se na něj přes stůl.
"Vůbec se mi to nelíbí, měli bychom mu to říct."
"Proč jsme to vůbec neudělali?"
"James říkal, že s tím nesouhlasil, když to posledně nadhodil."
"A to je snad důvod, proč mu to zamlčet?"
"Jenny, já se s tebou přece nehádám, jsem na tvojí straně." Hunt v tu chvíli dojedl a odložil vidličku stranou.
"Můžeme pohnout s tou poradou? Rád bych do hodiny zmizel." Jenny sklopila oči, ale Remus, který se zrovna v kuchyni snažil znovuzprovoznit dřez hůlkou, se rychle napřímil a praštil se hlavou do závěsné skříňky.
"Au," zasmál se Jeremy, který zrovna popíjel kafe opřený o linku a ohlédl se na Siriuse, který se z nerozhodnosti, co si dát, rozhodl sníst úplně všechno.
"S tím focením to myslíš vážně, Julie?" nakrčila jsem obočí při představě, že se budu muset postavit do obýváku a snažit se vypadat normálně.
"Samozřejmě a už jsme o tom mluvily," ušklíbla se na mě a skončila čištění svého aparátu.
"Kde je Potter?" Hunt se postavil a mimoděk za zády přisunul židli ke stolu.
"Asi v obýváku," prohodil Jeremy, který pobaveně sledoval krmícího se Siriuse.
"Petříček je zase pryč? Začínám si myslet, že Řád vůbec nebere vážně," zahuhlal a zamračil se, když odkládal talíř na linku a následoval Hunta z místnosti. Jenny se zvedla taky, a tak jsem se k nim v obýváku přidala a posadila se vedle Richarda, který četl poslední vydání Denního věštce. Když vedle mě ztěžka dosedl Sirius, hned jsem se k němu otočila.
"Proč tohle o Peterovi říkáš? Myslela jsem, že je to tvůj kamarád."
"Začínám si myslet, že se na své zvěromázství hodí až příliš."
"Ty myslíš, že nás zradil?"
"Vidíš ho tady někde?"
"Třeba ještě přijde."
"Tess," otočil se na mě a vpil se mi pohledem do očí. "Jsem poslední, kdo by špatně mluvil o svých přátelích, to snad víš. A přece to teď dělám."
"Mluvils o tom s… Jamesem?" Všiml si, jak jsem při jméně zaváhala a ušklíbl se.
"Všiml jsem si, že jste spolu." Pozvedla jsem obočí. "S Moonym."
"Omlouvám se," zrudla jsem.
"Proč? Tu bitvu jsem prohrál už dávno."
"Ale…"
"Mluvil jsem o tom s Prongsem i Moonym, ale oni tomu nechtějí věřit." Cítila jsem se rozpolceně. Ráda bych mu řekla, že ho mám ráda, připadala jsem si hrozně, že to o mně a Removi zjistil takhle…
"Tess," zarazil mé usilovné přemýšlení Sirius. "Mám tě rád, nedělej si násilí." Pak si rozhodně odkašlal a rozhlédl se po místnosti.
"Hunte, nespěchals náhodou?" Hunt ho probodl pohledem.
"Dnes večer se sejdu s Voldemortem," odkašlal si, zatímco na něj všichni vyjeveně zírali. "Nejsem si jistý, o čem se mnou chce mluvit, jen několik tušení."
"Která jsou většinou pravdivá," neodpustil si rýpavou poznámku Jeremy a když na něj Julie zasyčela, dotčeně usrkl ze své kávy.
"Pokud hodláte zaútočit na některou ze skupin hlídkujících Smrtijedů, doporučuju, abyste to udělali právě v tuto dobu. Ti opravdu nebezpeční budou na schůzi, amatéři nejsou zvaní, budou se pohybovat Londýnem a útočit na noční podniky."
"Nemáme tolik lidí, abychom mohli..," začal Richard, ale Hunt mu skočil do řeči.
"Pokud si necháte poradit, myslím, že dnes dojde k dalšímu… vyjednávání… s ministerským předsedou, doporučuju se postarat, aby k němu nedošlo, jinak to nedopadne dobře."
"Myslela jsem, že je dávno pod Imperiem. Navíc je hlídaný na každém patře, nemluvě o jeho kanceláři."
"Pod Imperiem bude, pokud se k němu dneska dostane Malfoyova skupina. Je to jeho křest ohněm, pokud uspěje, dostane se do úzkého kruhu kolem Voldemorta. Ohledně hlídek máte pravdu, ale polovina z nich je mudlovská policie, která nezmůže nic proti kletbám, a pokud můžete použít Imperius na jednoho člověka, proč ne na ostatní… Nikdo si ničeho nevšimne. V noci bude druhá polovina ochranky prořídlá a pokud budete postupovat opatrně, mohli byste se dostat k předsedovi dřív než Smrtijedi."
"Asi nevíš přesný čas?" zeptala se Lily, které se jemně vzdouvalo bříško. James k ní roztržitě cukl očima, ale nekomentoval to. Vypadal bledší než obvykle, pod očima se mu začaly rýsovat kruhy od nevyspání a jeho vlasy byly rozcuchanější než obvykle.
"Ne, ale předpokládal jsem, že pokud se o něco pokusíte, bude to stejně pozdě odpoledne."
"To je fakt," prohlásil James. "Dobře, díky, Hunte. Asi bychom to měli naplánovat, utíká nám čas." Hunt jen přikývl a zvedl se z křesla.
"Rád bych ti řekl víc, Pottere," otočil se k němu a křivě se usmál. "Ale nedostanu se do centrální skupiny tak často, jak si možná myslíte." James přikývl, ale když se chystal odejít, chytil ho za loket. "Ano?" protáhl Hunt a zvědavě se na něj podíval.
"Jak to bylo s Ravenswoodovými?" Hunt ztuhl a přejel očima po každém v místnosti.
"Co myslíš, že se stalo?"
"Jak zemřeli?"
"Co na tom záleží? Jsou mrtví," vytrhl se mu a zamračil se.
"Zabils je?"
"Co tím sleduješ, Pottere?"
"Proč mi neodpovíš, když na tom nezáleží?" Hunt pevně stiskl rty a opětoval jeho upřený pohled.
"Budeš se mě takhle ptát na každou rodinu, která mi prošla pod rukama? Nebyli to jen Ravenswoodovi, co nepřežili poslední měsíce. Zapomněl jsi snad na Pottsovy nebo Turnerovy? To byla ošklivá záležitost."
"Taky si vzpomínám na Uperrcrossovy a Sawyerovy. Vzpomínáš si na ně taky? Věřím, že ano, protože jsi to byl ty, kdo kolem nich vyčaroval ochrany, přes které se žádný Smrtijed nemohl dostat."
"Pottere..," procedil mezi zuby Hunt, stále v centru pozornosti.
"Řekni mi upřímně, jak to bylo."
"Proč?!" ustoupil od něj Hunt.
"Co se stalo?"
"JÁ NEVÍM!" zakřičel na celou místnost, čímž způsobil všeobecné ohromení. Chvíli se neozývalo nic kromě praskání ohně v krbu.
"Jak to myslíš?" ozval se po chvíli znovu James. Podívala jsem se na Remuse. Jako jediný se netvářil překvapeně.
"Jsi neuvěřitelně otravný," zavrčel na něj Hunt. "Když to tak strašně potřebuješ vědět, na něco se tě zeptám. Jak sis myslel, že zvládám celé ty měsíce, když se stěží dočkám oddychu?"
"Nepřemýšlel jsem…"
"Samozřejmě, že jsi nepřemýšlel," zamračil se a zhluboka se nadechl. "Vymyslel jsem kouzlo, které mě udržuje vzhůru. Je ale nedokonalé, a tak si po jeho použití nepamatuju prvních třicet minut. Když se to přihodilo Ravenswoodovým, plynulo zrovna takových třicet minut."
"A ty si myslíš, že jsi je zabil?"
"Nevím, co jsem udělal. A rozhodně se o tom nechci bavit s tebou," probodl ho pohledem, ale pak jen dlouze vydechl. "Musím jít, než vznikne podezření." Kývl naučeným způsobem do místnosti a odešel do chodby.
"Remusi?" zašeptala jsem, když se kolem mě snažil protáhnout, a chytila ho za ruku.
"Teď ne," vytrhl se mi a zmizel za Huntem v chodbě. Skousla jsem si ret a záviděla Richardovi noviny, za které se mohl pohodlně schovat.

Kam dál